75. Judikatura obecných soudů uznává, že závěr o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001 ze dne 2. 5. 2001). Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, byť i úmysl nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 122/68 ze dne 10. 12. 1968, č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Podpůrně lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí zjištění, že pachatel jedná úmyslně, nýbrž je třeba prokázat, že úmysl pachatele směroval ke způsobení následku v tomto ustanovení uvedeného. Zůstanou-li proto po vyčerpání všech důkazů pochybnosti o úmyslu přivodit následek, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného podle zásady in dubio pro reo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 22/67 ze dne 18. 1. 1968, č. 22/1968 Sb. rozh. tr.). V judikatorní praxi byl rovněž vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry nesmějí však, jak již bylo zdůrazněno, nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ústavní soud se s těmito názory vyslovenými v judikatuře obecných soudů ztotožňuje a konstatuje, že v posuzovaném případě nebyly Nejvyšším soudem respektovány.
76. V trestní věci stěžovatele neexistoval žádný přímý důkaz o jeho eventuálním úmyslu usmrtit poškozeného. Stěžovatel tvrdil od samého počátku trestního stíhání, že do dveří nevystřelil s úmyslem někoho usmrtit, ale pouze aby vystrašil či odehnal osoby dobývající se do jeho domu, o kterých se domníval, že útočí na něj a na jeho rodinu. Dále uváděl, že záměrně mířil na druhou stranu od kliky než na tu, za kterou očekával, že v daném momentu útočníci stojí. Vystřelil pouze jedenkrát po marné výzvě, že pokud nepřestanou, použije zbraň. Výstřel myslel jako varovný, spoléhal na to, že dveře mohou být neprůstřelné. Z jeho tvrzené verbální výzvy, z jeho výpovědí v průběhu trestního řízení ani z žádného jiného přímého důkazu nelze vyvodit jeho výslovně vyjádřené srozumění s tím, že výstřelem do dveří způsobí smrt poškozeného. Ostatně v situaci excesu z putativní nutné obrany nelze vůbec vražedný úmysl konstruovat (což potvrzuje například i zahraniční judikatura, konkrétně judikatura německého Spolkového Nejvyššího soudu, srov. rozsudek z 2. 11. 2011 sp. zn. 2StR 375/11, dostupný na www.bundesgerichtshof.de).
77. Soud prvního stupně dovodil vědomí (konkrétně implicitní srozumění) stěžovatele o možném následku smrti z jeho celkové osobnostní vyspělosti, tj. z jeho intelektových schopností a životních zkušeností, jakož i z charakteru použité zbraně a způsobu provedení útoku. Stěžovatel v přípravném řízení i při hlavním líčení přiznal, že věděl, že střílí do dveří, za kterými jsou lidé. Jeho tvrzení, že si neuvědomil, že by mohl dveře prostřelit, nemyslel na to, případně že se domníval, že dveře jsou neprůstřelné, vyhodnotil soud s ohledem na jeho inteligenci a znalosti zbraní jako zjevně účelové. Stěžovatel si měl sám odporovat a sám se usvědčit, když řekl, že střílel cíleně do kazetové výplně dveří na druhé straně od místa kliky, za kterou očekával, že stojí lidé, jejichž černé siluety viděl přes skleněný světlík vedle kliky, a tyto lidi nechtěl zranit, a současně tvrdil, že nepřemýšlel, respektive si neuvědomil, že dveře může prostřelit. Stěžovatel dle soudu musel být minimálně srozuměn s tím, že střílí-li z pistole ráže 9 mm, tedy z nebezpečné střelné zbraně schopné způsobit vážné zranění, přes neprůhledné dveře, za nimiž se pohybují jiné osoby, střela může tyto osoby zasáhnout do míst na těle i do hlavy, a proto následek střelného poranění může být fatální (str. 32 rozsudku soudu prvního stupně).
78. Odvolací soud shodně konstatoval, že jelikož stěžovatel věděl o více osobách, musel předpokládat, že některou z nich zasáhne, protože mířil přesně do míst, kde přítomnost osob tušil (tedy na dveře), a do takové výšky, kdy reálně přicházel do úvahy zásah do břišní krajiny, což v případě střelného poranění může bezpečně vést i ke smrtelnému následku (str. 12 rozsudku odvolacího soudu).
79. Ústavní soud nepokládá závěr obecných soudů o zavinění stěžovatele za náležitě zdůvodněný. Z právě uvedených skutečností nelze spolehlivě vyvodit závěr o srozumění stěžovatele s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, poněvadž jejich interpretace připouští i jiné možné závěry stran cíle jeho jednání. Spolehlivý závěr o úmyslném zavinění usmrcení (ve stadiu pokusu), tj. existenci volní složky ve formě srozumění se smrtí poškozeného, by bylo možno za dané skutkové konstelace učinit pouze za podmínky, že by se podařilo prokázat, že stěžovatel zbraní mířil cíleně na ty tělesné partie poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, jejichž zasažení vede ke smrti. Obecné soudy se ovšem s existencí takového cíleného zamíření vypořádaly jen poukazem na to, že stěžovatel mířil přesně do místa na dveřích, za kterým tušil přítomnost osob, a to do takové výšky, kdy reálně přicházel do úvahy zásah životně důležitých orgánů v oblasti břišní. Ze samotné skutečnosti, že zásah do břicha přicházel v úvahu, však ještě nelze dovodit srozumění s takovým zásahem, zejména pokud stěžovatel přes dveře ani nemohl vidět siluetu poškozeného a cíleně po něm střílet do míst, ve kterých se nacházejí životně důležité orgány.
80. Za daného skutkového stavu, jak byl zjištěn obecnými soudy (respektive nalézacím soudem), nelze nalézt spolehlivou oporu pro závěr, že stěžovatel úmyslně vystřelil na životně důležité tělesné partie poškozeného s cílem ho usmrtit, a to ani ve formě srozumění s následkem smrti. Z tohoto důvodu nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o tom, že se ze strany stěžovatele jednalo o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
81. Konečně, byť to na posouzení věci nemá přímý dopad, musí Ústavní soud odmítnout nepatřičná opakovaná tvrzení obecných soudů, že tyto postupovaly vždy, kdy to bylo možné, plně ve prospěch stěžovatele. Takové prohlášení se jeví nepřesvědčivým v situaci, kdy byl stěžovatel za daných zjištěných skutkových okolností odsouzen pro zvlášť závažný zločin vraždy ve stadiu pokusu. Soud prvního stupně po vyloučení možnosti nutné obrany posuzoval, zdali u stěžovatele nepřicházela v úvahu právní kvalifikace činu jako pokusu zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Přihlédl k zjištěním znaleckého zkoumání z oboru psychologie a konstatoval, že vzhledem k efektu náhlého probuzení, stresu a nečekanosti dané situace stěžovatel nepochybně jednal ve stavu, který lze označit za výrazné rozrušení. Užití privilegované kvalifikace úmyslného usmrcení však vyloučil na základě toho, že ne každé jednání ve stavu výrazného rozrušení lze považovat za takové rozrušení, které naplňuje specificky´ znak skutkové podstaty trestného činu zabití. Nalézací soud vycházel ze zjištění, že stěžovatel jednal za situace, kdy nebyl bezprostředně ohrožen jeho život nebo zdraví, respektive život nebo zdraví členů jeho rodiny, ale pouze jeho majetek. Stěžovatel tak údajně nemohl mít strach z bezprostředního ohrožení života či zdraví svého či členů své rodiny, který by mohl vyvolat stav silného rozrušení; tento stav totiž dle ustálené judikatury může vyvolat pouze mimořádně intenzivní podnět, za nějž ovšem nelze považovat prostou krádež majetku, byť k ní v minulosti mohlo dojít již opakovaně, respektive v sousedních objektech, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se oněch předchozích krádeží dopouštěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 793/2010 ze dne 25. 8. 2010). Nalézací soud uzavřel, že stěžovatel si byl vědom možné majetkové újmy a chránil svůj majetek i za cenu ohrožení lidského života. Byť se tedy v rozhodném okamžiku nacházel ve stavu výrazného rozrušení, nebylo možné tento stav posoudit jako stav silného rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, který by vedl k omezení jeho racionální volby použít zbraň proti do domu vnikajícím zlodějům (str. 28-30 rozsudku soudu prvního stupně).
82. Pokud pak jde o napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že závažnou a stěžovatele poškozující nedůkladnost těchto soudů zvýrazňuje skutečnost, že po tom, co byl v řízení o odvolání pozměněn skutkový stav v tom ohledu, že se stěžovatel musel domnívat, že dochází k útoku na život, zdraví a domovní svobodu jeho i členů jeho rodiny, odvolací soud zcela opominul posoudit případný dopad tohoto zjištění na úvahy ohledně kvalifikace činu jako pokusu zabití dle § 141 trestního řádu. O možném posouzení skutku jako trestného činu zabití se ani slovem nezmínil ani dovolací soud. Lze doplnit, že velice obdobné selhání, jakož i další vady popsané v odůvodnění tohoto nálezu již několikrát v minulosti vedly Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí obecných soudů [srov. zejm. nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357)].
83. V souhrnu lze uvést, že před samotným zásahem vedeným proti domu, ve kterém spal stěžovatel a jeho rodina, i během tohoto zásahu činily různé orgány činné v trestním řízení různá rozhodnutí a navzájem si posouvaly různé, taktéž mylné, neověřené a nepřesné informace, příkazy a pokyny. Celkový postup, jenž byl zvolen a realizován, skončil tím, že při zásahu policistů došlo k nešťastnému výstřelu, který však naštěstí nezpůsobil závažnější následek. Ústavní soud nicméně nepochybuje o tom, že pokud by byl zvolen postup jiný, adekvátnější a přiměřenější všem rozhodným okolnostem, orgány činné v trestním řízení by se takovému následku mohly zcela vyhnout. Tak se ovšem nestalo a reakcí systému trestní justice na nastalou situaci bylo naopak to, že stěžovatel byl odsouzen jako pachatel zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu. Za vraždu byl tedy odsouzen člověk, jenž ve svém obydlí nepřechovával věci důležité pro trestní řízení, v němž nebyl podezřelým, sám nebyl z ničeho obviněn a ani v žádné trestní věci nefiguroval jako podezřelý, neměl ani záznam v registru trestů ani přestupků a v souladu se širším principem presumpce neviny na něj bylo nutno hledět jako na osobu, jež žila zcela spořádaným životem, a poté, co byl náhle probuzen mimořádně intenzivním násilným pokusem skupiny osob o vyražení dveří a vstup do domu, a v úmyslu chránit sebe, svou manželku a tři nezletilé dcery před domnělými kriminálníky, uvnitř svého vlastního obydlí jedenkrát asi v důsledku tragického omylu vystřelil z legálně držené zbraně proti vstupním dveřím, přičemž došlo k poranění zasahujícího policisty. Ústavní soud tento závěr obecných soudů nemůže ze všech výše rozvedených důvodů akceptovat. Obecné soudy nedostály své povinnosti posoudit trestní věc stěžovatele objektivně a v souladu se zákonnými požadavky na hodnocení důkazů i s konstantní judikaturou a trestněprávní doktrínou patrně proto, aby obhajobu putativní nutnou obranou nebylo možné zneužít v jiných situacích, kde budou příslušníci policie zasahovat při výkonu své pravomoci. Žádný takový závěr však nelze ze skutečnosti vyvinění stěžovatele vyvozovat. Závěry Ústavního soudu ani nijak nezpochybňují a neznevažují nezastupitelnou roli a práci příslušníků speciálních policejních útvarů a policistů obecně, včetně zasahujících příslušníků URNA v této věci, již denně nasazují svůj život a zdraví při ochraně základních práv a svobod lidí žijících v České republice. Každou věc však musí trestní soudy posuzovat individuálně, při zohlednění všech skutkových zjištění a musí správně interpretovat a aplikovat platné právní normy v řádném procesu. Ani při hlubokém respektu k potřebě ochrany příslušníků Útvaru rychlého nasazení a dalších policistů nelze připustit, aby stát "vytvořil" pravomocně odsouzeného vraha z člověka, jenž se nedopustil žádného trestného jednání, ve svém obydlí nepřechovával věci důležité pro trestní řízení, nebyl v žádné trestní věci ani podezřelý, ani obviněný, neměl ani záznam v registru trestů a přestupků, a jen v jednom okamžiku, poté, co byl nad ránem náhle probuzen mimořádně intenzivním násilným pokusem skupiny osob o vyražení dveří a vstup do domu, a v úmyslu chránit sebe, svou manželku a tři nezletilé dcery před domnělými kriminálníky, uvnitř svého vlastního obydlí jedenkrát vystřelil z legálně držené zbraně proti vstupním dveřím, přičemž došlo k nezávažnému poranění zasahujícího příslušníka jednotky URNA.
84. Jinak řečeno, posuzovaný případ ukazuje problém dvojí optiky, a to hned ve dvou ohledech. Zaprvé, při samotném zásahu proti stěžovateli (domovní prohlídce) se příslušníci URNA v důsledku některých mylných informací domnívali, že zasahují proti podezřelému cizinci (kosovskému Albánci), který je vyzbrojen pistolí Glock a je zájmovou osobou v oblasti drogové kriminality, zatímco stěžovatel v okamžiku zásahu netušil žádné podezření vůči své osobě ze strany policie, a naopak měl za to, že je českými úřady považován za nevinného (na území České republiky pobýval legálně, rovněž byl legálním držitelem zbrojního průkazu a dvou zbraní, nebyl dříve trestán ani pro trestný čin, ani pro přestupek). Podruhé se pak dvojí optika projevila při hodnocení skutkového děje v řízení před soudem. Soudy vnímaly především správně zasahující útvar URNA (vzhledem k informacím jemu dostupným), jehož bezchybně postupujícího příslušníka někdo střelil skrz zavřené dveře do břicha, což vše bylo patrné i z videozáznamu akce URNA; avšak již se nepokusily si reálně představit perspektivu stěžovatele onoho rána, snad i proto, že stěžovatel na rozdíl od policie nedisponoval žádným obrazovým ani zvukovým záznamem pořízeným uvnitř domu, který by mohl přiblížit, co stěžovatel slyšel, viděl, věděl či předpokládal. Přesto ovšem při posuzování stěžovatelova skutku z hlediska podmínek putativní nutné obrany bylo třeba trvat na tom, aby soudy vycházely právě z představ stěžovatele jako obránce (viz výše bod 40). Tomuto požadavku ovšem soudy nedostály a relevantní děj viděly nikoli očima překvapeného, zmateného a patrně o sebe i svou rodinu se obávajícího stěžovatele, ale očima profesionálně zasahujících policistů na druhé straně dveří, na něž si dovolil vystřelit nějaký cizinec, kterého potom v jeho útoku zastavila jen vzpříčená nábojnice a strach z policistů - nikoli třeba uvědomění si, že i on jen měl zprvu chybné vnímání, a muži, které pokládal za zloděje či lupiče, jsou příslušníci policie. Za střelbu na policisty pak podle soudů nemohlo následovat nic jiného než přísné odsouzení, neboť každé jiné rozhodnutí by příslušníky policie mohlo do budoucna již vždy vystavit vyššímu riziku. Takováto úvaha soudů však v demokratickém právním státě, respektujícím základní práva a svobody jednotlivců (tedy zásadně nejen svých občanů, ale i cizinců), zejména v kontextu posuzovaného případu, nemůže obstát.
C. Porušení zásady kontradiktornosti řízení v dovolacím řízení
85. Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení otázky, zda nezaslání stanoviska státního zástupce NSZ k dovolání stěžovatele ze strany dovolacího soudu před samotným rozhodnutím ve věci v dovolacím řízení zakládá porušení zásady rovnosti účastníků řízení a principu kontradiktornosti řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel vznesl tuto námitku z důvodu, že mu nebylo umožněno se vyjádřit ke stanovisku státního zástupce NSZ procesně relevantním způsobem, jelikož v době, kdy mu toto stanovisko na jeho výslovné vyžádání dovolací soud zaslal, již bylo dovolání usnesením dovolacího soudu odmítnuto, byť ještě nebylo vytvořeno a vypraveno písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí. V době, kdy stěžovatel sepsal a dovolacímu soudu zaslal repliku k vyjádření státního zástupce, byl tento úkon již v podstatě nadbytečný, o čemž ovšem stěžovatel nevěděl.
86. Stěžovatel ve své stížnostní argumentaci v této souvislosti poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 657/05 ze dne 21. 8. 2008 (N 146/50 SbNU 291), podle něhož "pokud soud neumožní účastníkovi řízení seznámit se s procesně relevantními návrhy protistrany a vyjádřit se k nim, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny", jakož i na usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (U 9/78 SbNU 647), ve kterém Ústavní soud výslovně konstatoval, že Nejvyšší soud pochybil, když stěžovateli nezaslal k replice vyjádření státního zástupce NSZ ke stěžovatelovu dovolání; byť v uvedené věci Ústavní soud neshledal vybočení z ústavněprávních mezí spravedlivého procesu, jelikož samotné vyjádření státního zástupce nepřineslo pro řešení věci nic nového a Nejvyšší soud z něho explicitně ani implicitně nevycházel. Ve stěžovatelově případě ovšem naopak mělo vyjádření státního zástupce NSZ zcela zásadní charakter, neboť státní zástupce NSZ, na rozdíl od svých kolegů na nižších stupních, se přiklonil na stranu obhajoby a navrhl veškerá předchozí rozhodnutí zrušit a zprostit stěžovatele obžaloby. Obzvláště za takové situace byl pak Nejvyšší soud rovněž povinen jednak věnovat tomuto stanovisku odpovídající pozornost a adekvátně se s ním vypořádat a jednak s ním i seznámit stěžovatele a dám mu možnost repliky.
87. Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně zdůrazňuje princip rovnosti účastníků řízení, který představuje stěžejní zásadu spravedlivého procesu, jež své normativní vyjádření nachází především v článku 37 odst. 3 Listiny. Tento ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád [srov. nález sp. zn. II. ÚS 657/05 ze dne 21. 8. 2008 (N 146/50 SbNU 291)]. Obdobným způsobem je tento princip interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jenž za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady je pak dovozováno, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (rozsudek ESLP ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí ze dne 27. 10. 1993 č. 14448/88, § 33). Podle Evropského soudu pro lidská práva "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci nejen příležitost předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (srov. rozsudek ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011 č. 17273/03, § 36; nebo rozsudek ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000 č. 35376/97, § 40).
88. Ústavní soud považuje nezaslání vyjádření státního zástupce k dovolání k replice obhajobě za porušení stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jelikož nerespektuje kontradiktorní charakter dovolacího řízení. Vyjádření státního zástupce NSZ v posuzovaném případě obsahovalo konkrétní stěžejní argumenty k věci, jež představovaly zcela opačné posouzení, než na jakém setrvávala obžaloba v řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Bylo tak povinností Nejvyššího soudu v řízení dovolacím dát prostor obhajobě k reakci na uvedenou argumentaci, a to bez ohledu na to, že se rozhodující senát soudu s argumenty státního zástupce NSZ neztotožnil. K tomu je nutné uvést, že na dovolací řízení není možné nahlížet jako na prostor pro autoritativní doktrinární výklady sporných právních otázek, nýbrž jde primárně o řízení soudní, ve kterém soud nalézá právo v aktivní součinnosti se stranami řízení v souladu s principy rovnosti stran a kontradiktornosti řízení. Argumentace stran je pro posuzování dovolání zcela klíčová a nenahraditelná, a proto musí být stranám dán adekvátní prostor pro vyjádření a reakci na stěžejní argumenty protistran. K tomuto však ve stěžovatelově případě nedošlo, čímž bylo ze strany Nejvyššího soudu porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a v jeho důsledku i čl. 37 odst. 3 Listiny (aspekt rovnosti účastníků řízení a kontradiktornosti řízení).
89. Ústavní soud bere na vědomí vyjádření předsedy Nejvyššího soudu k dopisu obhájkyně stěžovatele ze dne 16. 12. 2015, v němž předseda Nejvyššího soudu konstatoval, že vydal pokyn ke změně dosavadní praxe Nejvyššího soudu tak, aby odpovídala právním závěrům uvedeným v usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 a byla v souladu se shora citovanou judikaturou. Ústavní soud považuje zvolené řešení ze strany předsedy Nejvyššího soudu za správné a dostatečné.
IV. Závěr
90. Ústavní soud závěrem shrnuje nejdůležitější závěry, k nimž v posuzovaném případě dospěl.
91. Je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. § 254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny.
92. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a případně i čl. 39 Listiny.
93. Nezaslání vyjádření státního zástupce k dovolání k replice obhajobě je porušením stěžovatelova základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jelikož nerespektuje kontradiktorní charakter dovolacího řízení. K tomu je nutné uvést, že na dovolací řízení není možné nahlížet jako na prostor pro autoritativní doktrinární výklady sporných právních otázek, nýbrž jde primárně o řízení soudní, ve kterém soud nalézá právo v aktivní součinnosti se stranami řízení v souladu s principy rovnosti stran a kontradiktornosti řízení. Argumentace stran je pro posuzování dovolání zcela klíčová a nenahraditelná, a proto musí být stranám dán adekvátní prostor pro vyjádření a reakci na stěžejní argumenty protistran.
94. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-590 ze dne 27. 10. 2014, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 12/2015 ze dne 3. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 703/2015-70 ze dne 16. 7. 2015 zrušit.
95. Ústavní soud zároveň zrušil i usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 6 T 32/2014-774 ze dne 14. 9. 2015, neboť jde o rozhodnutí akcesorické meritorním rozhodnutím, jejichž zrušením v nich pozbylo základu. O odkladu vykonatelnosti tohoto usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval vzhledem k výsledku samotného meritorního přezkumu ústavní stížnosti.
96. Bude nyní na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. trestního řádu v souladu se závaznými právními závěry vyslovenými v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).