Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 4. února 2016 sp. zn. II. ÚS 2144/14 ve věci ústavní stížnosti obce Vysoké Srbské, se sídlem Vysoká Srbská 6, Hronov, zastoupené JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem, se sídlem Sladkovského 601, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 C 293/2006-323, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 20 Co 567/2011-388 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 843/2013-430, vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice řízení, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině povinnosti coby vlastníka účelové komunikace zdržet se v rámci "sousedského sporu" výkonu svého vlastnického práva způsobem ohrožujícím výkon vlastnického práva vedlejší účastnice řízení, tj. regulovat provoz na pozemní komunikaci tak, aby nedocházelo k poškozování přilehlé nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice řízení, za účasti Okresního soudu v Náchodě, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Věry Vitvarové, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem Tyršova 64, Náchod, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 10. 2011 č. j. 8 C 293/2006-323, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2012 č. j. 20 Co 567/2011-388 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 843/2013-430 bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka spatřuje namítané porušení těchto základních práv v několika aspektech týkajících se jak procesního postupu obecných soudů, tak samotného způsobu posouzení významných otázek pro nyní projednávaný případ, mezi něž stěžovatelka řadí: "a) otázku hranice mezi pouhým přeformulováním petitu do výroku rozsudku a přisouzením něčeho jiného (a více), než čeho se žalobce domáhá; b) otázku možnosti aplikace ust. § 127 odst. 1 obč. zák. (občanského zákoníku z roku 1964) namísto aplikace ust. § 417 odst. 2 obč. zák.; c) otázku možnosti domáhat se soukromoprávní žalobou omezení provozu na pozemní komunikaci, eventuálně zabránění imisím způsobeným provozem na této komunikaci; a d) otázku možnosti preventivního charakteru žaloby dle ust. § 127 odst. 1 obč. zák. v okamžiku, kdy imise již ustaly". Namítanou protiústavnost řízení před obecnými soudy (zejména z důvodu porušení principu rovnosti účastníků řízení, zásady kontradiktornosti řízení a také práva na zákonného soudce) stěžovatelka shledává předně v procesním postupu okresního soudu a krajského soudu, které dle jejího názoru nepřípustně a v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") přeformulovaly původní žalobní petit vedlejší účastnice řízení, bez ohledu na samotný charakter žaloby podané podle ustanovení § 127 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964, resp. zcela nesprávně posoudily otázku své věcné příslušnosti a pasivní legitimace stěžovatelky, neboť žalobní nárok vedlejší účastnice řízení, jímž se od samého počátku domáhala především "omezení provozu na pozemní komunikaci" ve vlastnictví stěžovatelky, není projednatelný v civilním řízení, nýbrž se jedná o oblast veřejnoprávní regulace [správní řízení v oblasti státní správy veřejné silniční dopravy ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, či zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů].
3. Skrze namítané porušení svého práva na spravedlivý proces pak stěžovatelka zcela odmítá způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil důvodnost jí podaného dovolání, které odmítl jako nepřípustné (viz níže), aniž by se však jakkoliv podrobněji zabýval právní významností (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012) výše prezentovaných otázek, a to navíc s odkazy na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Naopak dle stěžovatelky na nyní projednávanou věc (z hlediska skutkového stavu) zcela přiléhavý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz) Nejvyšší soud zcela "neodůvodněně a více než úsporně" posoudil jako neaplikovatelný.
4. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že v důsledku uvedeného procesního postupu obecných soudů, ústícího do vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, došlo i k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť obecné soudy jí, coby vlastníkovi předmětné účelové komunikace, závazně vymezily její odpovědnost za imise ("působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel"), aniž by však vzaly do úvahy některé významné skutečnosti, které jí této odpovědnosti zbavují. Především, stěžovatelka musí dle veřejnoprávní regulace strpět obecné užívání předmětné účelové komunikace v jejím vlastnictví, která v dané lokalitě zajišťuje konkrétním vlastníkům přilehlých nemovitostí dopravní obslužnost, a proto nemůže libovolně soukromoprávní cestou regulovat její užívání, a tedy ani plně odpovídat za všechny imise způsobené jejím užíváním. Otázka regulace provozu na pozemní komunikaci totiž spadá primárně do oblasti správy veřejné silniční dopravy a pravomoci příslušných silničních správních orgánů. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že i samotné povolení vjezdu motorovým vozidlům jakožto výjimky ze zákazu vjezdu všech motorových vozidel, který na předmětné účelové komunikaci platí díky tam umístěné dopravní značce (B11), je záležitostí obecního úřadu jako příslušného silničního správního úřadu, nikoliv záležitostí užívání nemovitosti v soukromém vlastnictví obce. Stejně tak stěžovatelka nemůže (i z finančních důvodů) vyhovět požadavku vedlejší účastnice řízení, podporovanému obecnými soudy, aby přistoupila k nákladné opravě povrchu předmětné komunikace, což prý odmítají i správní orgány na úseku ochrany životního prostředí (správa CHKO Broumovsko). V neposlední řadě pak stěžovatelka opětovně namítá, že s ohledem na závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 bylo povinností obecných soudů vzít veškeré uvedené skutečnosti do úvahy, což ovšem v nyní projednávaném případě neučinily a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky.
II. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky k nim
5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili jak účastníci řízení, tak i vedlejší účastnice řízení.
6. Zatímco Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové pouze ve stručnosti odkazují na odůvodnění svých rozsudků a neshledávají v nich stěžovatelkou namítané porušení základních práv, Nejvyšší soud se podrobněji vypořádává s námitkami stěžovatelky, jimiž zpochybňovala ústavnost jeho procesního postupu při posouzení důvodnosti podaného dovolání. V první řadě Nejvyšší soud upozorňuje, že jím vydané usnesení "se opírá" o ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012), které umožňovalo odmítnout nepřípustné dovolání bez odůvodnění. "(O)důvodnění vyhovělo požadavkům tohoto ustanovení; nicméně dnes je lze doplnit o další důvody, které však vycházejí až z letošní judikatury (viz níže), nicméně podporují správnost rozhodnutí ve věci samé." Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, jimiž zpochybňovala pravomoc (věcnou legitimaci) civilních soudů rozhodovat nyní projednávaný případ, Nejvyšší soud předně upozorňuje na skutečnost, že tato otázka není otázkou dovolacího řízení, ale žaloby pro zmatečnost. Nadto konstatuje, že řešení otázky pravomoci "je závislé na vymezení předmětu řízení; pokud by měla stěžovatelka pravdu v tom, že ten vymezily soudy v nalézacím řízení s ohledem na žalobní petit nesprávně, pak by bylo nutno věc skutečně postoupit silničnímu správnímu úřadu. Je tak otázkou, zda soudy v nalézacím řízení při svém ,aktivismu' při poskytování ochrany jinak nepochybně porušovanému právu žalobkyně nepřekročily přípustnou mez (patrně však šlo ještě o postup na hranici možného)".
7. Stejně tak Nejvyšší soud odmítá námitku stěžovatelky ohledně nesprávné formulace žalobního petitu, neboť "v dané věci není úvaha odvolacího soudu o formulaci petitu (str. 4 jeho rozsudku) zjevně nepřiměřená a ani nemohla založit zásadní význam napadeného rozhodnutí. Je nepochybné, že odvolací soud nerozhodl zcela mimo rámec vytyčený žalobou; o tom nakonec svědčí i vyjádření (vedlejší účastnice) k dovolání (str. 3)". Přestože Nejvyšší soud připouští, že lze polemizovat s tím, zda rozsudečný výrok neměl být formulován jinak, je toho názoru, že "soudy v zásadě vystihly podstatu sporu a rušit jejich rozhodnutí v dovolacím řízení jen proto, že výrok snad bylo možno formulovat i přesněji by bylo projevem formalismu. ... I když byl návrh formulován tak, že by to - doslovně vzato - odpovídalo spíše žádosti o regulaci provozu, nebylo možno přehlédnout, že se (vedlejší účastnice) domáhala ochrany u soudu a ten formuloval výrok tak, jak bylo možné (doslovné převzetí petitu by opravdu vyvolalo otázku o jeho pravomoci)".
8. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkami stěžovatelky ve vztahu k nesprávnému meritornímu posouzení dané věci, neboť dle jeho názoru zcela koresponduje se závěry "dosud nepublikovaného" rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou rovněž dostupná na www.nsoud.cz), dle nichž "vlastník komunikace sice neodpovídá za imise vzniklé z provozu na komunikaci, odpovídá však za imise (ev. jiné zásahy do vlastnického práva, nejsou-li zákonem výslovně připuštěny) vzniklé v důsledku stavu komunikace". V tom také dle Nejvyššího soudu spočívá podstata obecnými soudy přijatých závěrů, tj. že "vlastník účelové komunikace může - na rozdíl od obtěžovaného souseda - činit kroky k regulaci provozu". Nejvyšší soud tak za situace, kdy "není sporu, že vlastnické právo (vedlejší účastnice řízení) je v důsledku skutečností vyvolaných špatným stavem komunikace ve vlastnictví (stěžovatelky) závažně rušeno", a kdy se judikatura ohledně rušení vlastníků sousedních nemovitostí "v poslední době prudce vyvíjí tak, že v době, kdy se předmětné řízení vedlo, nebyla ustálena natolik, aby (vedlejší účastnice řízení) snadno zformulovala žalobní návrh a aby soudy měly spolehlivé vodítko pro rozhodování", dospívá k závěru, že navzdory tomu rozhodnutí obecných soudů v nalézacím řízení "vystihla podstatu věci, porušenému právu poskytla ochranu a nebylo důvodu pro to, aby je dovolací soud rušil".
9. Vedlejší účastnice řízení rovněž odmítá stěžovatelkou vznesené námitky zpochybňující správnost právních závěrů obecných soudů, resp. jejich procesní postup při formulaci výroku rozsudku ve vztahu k jí formulovanému petitu, a zde vyslovených požadavků. Nesouhlasí s tím, že by na nyní projednávaný případ byly aplikovatelné závěry z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11. Ačkoliv se totiž skutkově jedná o obdobnou věc, zásadní rozdíl údajně spočívá v tom, že "v tomto případě se nejedná o pouhé obtěžování hlukem. Jedná se o přímé poškozování mé stavby, na kterém se podílí neodpovídající technický stav komunikace v souvislosti s nepřiměřeně rychlým průjezdem", a tedy o mnohem větší zásah do vlastnického práva. V tomto ohledu se stěžovatelka mýlí, pokud za podstatu sporu označuje otázku užívání účelové pozemní komunikace. "Spor se týká přímého ohrožení mého vlastnického práva fyzikálními jevy vznikajícími na pozemku stěžovatelky. Jedná se o typický občanskoprávní spor."
10. Vedlejší účastnice řízení je dále toho názoru, že v daném případě, kdy dochází ke kolizi základních práv na ochranu jejího vlastnictví a stěžovatelky, obecné soudy (z hlediska proporcionality zásahu) "nepochybily, pokud svými rozhodnutími nastalou situaci posoudily tak, že ochrana vlastnického práva stěžovatelky musí ustoupit ochraně mého vlastnického práva a že stěžovatelka je povinna zdržet se jednání, jak je uvedeno v pravomocném rozsudku". Dále nesouhlasí ani s argumentací stěžovatelky, jíž brojí proti postupu obecných soudů při reformulaci petitu podané žaloby a jemu přizpůsobenému výroku rozsudku. Předně je toho názoru, že "formulace petitu je formální, koncentrované, výstižné a vykonatelné zachycení toho, jak má soud rozhodnout - jak má znít výrok jeho rozsudku. To, čeho se žalobce domáhá, musí být jasné z obsahu žaloby, nikoliv pouze z petitu". Co se týče samotného znění petitu, vedlejší účastnice řízení uvádí, že mezi požadavkem "zdržet se umožňování provozu vozidel, která jsou způsobilá narušit statiku stavby" a "zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva ... působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na pozemku stěžovatelky ...", není žádný podstatný rozdíl, jedná se pouze "o jinou formulaci téhož požadavku". K úpravě žalobního petitu ze strany obecných soudů tak došlo "pouze na základě znaleckého posudku, díky němuž byl soud schopen zjistit příčinu narušení statiky stavby", a tedy "formulovat výrok přesněji a hlavně tak, aby byl vykonatelný. Rozhodně nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že by bylo přisouzeno něco jiného".
11. Stěžovatelka se ve své replice k výše uvedeným vyjádřením vymezuje zejména vůči vyjádření Nejvyššího soudu. Ve vztahu k vyjádření vedlejší účastnice řízení pouze podotýká, že "opakovaně mění svá tvrzení, což je evidentní z podání obsažených v soudním spisu". Stěžovatelka tak i nadále setrvává na svém stanovisku ohledně protiústavnosti způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil důvodnost jí podaného dovolání, v čemž spatřuje odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), konkrétně odepření meritorního posouzení věci, což dle jejího názoru Nejvyšší soud ve svém vyjádření "nijak nevyvrátil, ba naopak sám potvrdil". To se stěžovatelka snaží prokázat na podrobné polemice, podpořené o citace z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k ústavněprávním požadavkům na rozhodování o přípustnosti dovolání [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151); nález sp. zn. IV. ÚS 948/15 ze dne 11. 6. 2015 (N 108/77 SbNU 567) či nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59)], s výše rekapitulovanými argumenty Nejvyššího soudu obsaženými v jeho vyjádření. Nadto je stěžovatelka toho názoru, že Nejvyšším soudem použité odkazy na jeho relevantní judikaturu hovoří spíše ve prospěch jejího názoru, a to, že "v nyní projednávaném případě obecné soudy z veřejnosprávní záležitosti ve výsledku samy učinily soukromoprávní záležitost, která formálně do jejich působnosti zřejmě ještě spadá".
12. Stěžovatelka pak i nadále polemizuje s konkrétními věcnými závěry obecných soudů, v nichž vyvodily její odpovědnost za imise (působení seismických účinků) a současně naznačily, jakým způsobem by mohly být odstraněny (oprava povrchu předmětné komunikace, omezení nejvyšší povolené rychlosti provozu na ní), neboť jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu či je jejich realizace v praxi vyloučena, a to především z důvodu negativního stanoviska CHKO Broumovsko ke stavebním úpravám povrchu komunikace, resp. příslušného orgánu Policie České republiky (ve smyslu zákona o silničním provozu) ve vztahu ke snížení nejvyšší povolené rychlosti na komunikaci na 10 km/h, na něhož se stěžovatelka se svou žádostí obrátila (viz přiloženou kopii stanoviska Policie České republiky - Dopravního inspektorátu Náchod ze dne 18. 3. 2015 č. j. KRPH-569-100/ČJ-2015-050506).
13. Nadto stěžovatelka upozorňuje, že bylo proti ní k návrhu vedlejší účastnice řízení zahájeno exekuční řízení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 EXE 177/2014, k vymožení stanovené povinnosti, a to s ohledem na skutečnost, že obecní úřad stěžovatelky i poté vydal povolení k průjezdu po předmětné pozemní komunikaci. Uvedené exekuční řízení se dle stěžovatelky nachází ve stadiu, kdy okresní soud usnesením ze dne 3. 3. 2015 č. j. 7 EXE 177/2014-79 zamítl její návrh na zastavení exekuce (o jejím odvolání proti tomuto usnesení nebylo dosud rozhodnuto), a to s odůvodněním, že "povinná správně namítá, že jí není uložen zákaz nevpouštět majitele ostatních pozemků na předmětnou komunikaci ... je jí však uložena povinnost zabránit vzniku seismických emisí opatřeními uvedenými v odůvodnění citovaných rozsudků. Jestliže povinná žádné takové opatření neučinila, a přesto udělila povolení ke vjezdu na předmětnou komunikaci (a to i v době po zahájení exekučního řízení), pak své povinnosti nedostála". I tato skutečnost dle stěžovatelky stvrzuje její názor, že obecné soudy v jejím v případě "opakovaně naprosto nerozlišují, kdy stěžovatelka může jednat v rámci své soukromoprávní dispozice a kdy je vázána kogentními normami veřejného práva, nadto kdy ,ve věci' vystupuje toliko její obecní úřad jako silniční správní úřad (orgán veřejné správy)". Dle stěžovatelky je tak navozen "paradoxní stav", když obci coby vlastníku komunikace, jež je zatížena institutem obecného užívání, je uložen "dvojí trest", neboť jí je stanovena odpovědnost za škodu vzniklou nejen provozem na samotné komunikaci, kterou musí průběžně opravovat a nemůže užívat k jinému účelu, ale v důsledku téhož (tedy jednání třetích osob) "ještě odpovídá za škodu vzniklou třetím subjektům".
III. Podstatný obsah spisového materiálu
14. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 293/2006 Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti.
15. Vedlejší účastnice řízení se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Náchodě domáhala, aby soud uložil stěžovatelce jednak povinnost "zdržet se povolování vjezdu (na předmětnou účelovou komunikaci) vozidlům, resp. soupravám, jejichž celková nosnost přesáhne 3,5 tuny," a jednak povinnost "zajistit, aby rychlost vozidel projíždějících po dané komunikaci byla omezena na 20 km/h". Důvod k podání žaloby vedlejší účastnice spatřovala ve skutečnosti, že v důsledku provozu těžkých nákladních vozidel na předmětné komunikaci ve vlastnictví stěžovatelky dochází k narušení statiky jí vlastněné přilehlé nemovitosti (celoročně obyvatelná chalupa č. p. X v obci Vysoká Srbská, část Závrchy). V průběhu řízení před okresním soudem pak vedlejší účastnice řízení opakovaně přistoupila k úpravě žalobního petitu, když se nově domáhala, aby soud stěžovatelce "uložil zajistit dopravní značení, aby rychlost vozidel projíždějících (po předmětné komunikaci) byla na úseku hraničícím s její nemovitostí omezena na 20 km/h". Dále pak buď zakázat vjezd vozidlům o celkové hmotnosti nad 3,5 tuny, anebo "provést terénní úpravy tak, aby byl zajištěn odvod svahové vody ... a upravit podloží komunikace v tloušťce 0,6 m a délce 15 m od rohu objektu č. p. X na každou stranu za současného povolení vjezdu vozidlům bez omezení celkové hmotnosti" (na č. l. 80 spisu), resp. "aby stěžovatelce byla uložena povinnost zdržet se ohrožování stavby domu č. p. X ... umožňováním jízdy po (předmětné komunikaci) takovým vozidlům, jejichž provoz je způsobilý narušit statiku domu".
16. Okresní soud nejdříve rozsudkem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 8 C 293/2006-110 této žalobě v souladu s ustanovením § 127 občanského zákoníku z roku 1964 vyhověl a ve výroku I stěžovatelce uložil povinnost "zdržet se ohrožování stavby domu č. p. X ... umožňováním jízdy po (předmětné komunikaci) takovým vozidlům, jejichž provoz je způsobilý narušit statiku domu č. p. X". Vycházel mj. ze závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy ze dne 1. 2. 2008, vypracovaného Ing. M. Málkem s konzultantskou spoluprací Ing. J. Hejzlara, z něhož vyplývá, že vedlejší účastnicí řízení namítané narušení statiky domu (poruchy zdiva) "byl[o] s velkou pravděpodobností způsoben[o] kombinací několika vlivů - intenzivní dešťové srážky s intenzivním provozem těžkých vozidel, projíždějících větší rychlostí jak 20-30 km/h", přičemž "souběh těchto dvou vlivů mohl ovlivnit chování podloží a zapříčinit dosednutí základů chalupy, které způsobilo vznik trhlin v základech a zdivu".
17. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž uvedla celou řadu námitek, jež do značné míry předestřela v nyní projednávané ústavní stížnosti (tzn. zejména námitka věcné nepříslušnosti okresního soudu s ohledem na charakter sporu, výrok nekorespondující s charakterem žaloby podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964, neprovedení důkazů atp.). Vedlejší účastnice řízení pak na základě výzvy krajského soudu opětovně přistoupila k úpravě žalobního petitu a domáhala se toho, aby stěžovatelce byla uložena povinnost "zdržet se ohrožování stavby domu č. p. X ... tím, že po (předmětné komunikaci) umožňuje provoz vozidel za podmínek způsobilých narušit statiku této stavby".
18. Krajský soud napadený rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 219a odst. 1 ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť byl údajně zatížen procesními vadami. Ty spočívaly především v tom, že okresní soud vydal rozsudek na základě "nevykonatelného petitu žaloby", neboť pro vady návrhu není dosud zřejmé, zda se jedná o občanskoprávní spor, zda daná věc patří do pravomoci okresního soudu, či nikoliv, resp. zda se jedná o žalobu podle ustanovení § 127 nebo podle ustanovení § 415 a násl. občanského zákoníku z roku 1964. V neposlední řadě pak krajský soud okresnímu soudu vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
19. Okresní soud vydal následně dne 5. 8. 2009 usnesení č. j. 8 C 293/2006-161, jímž řízení o podané žalobě podle ustanovení § 104 o. s. ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že pokud se vedlejší účastnice řízení domáhá vydání rozsudku, podle kterého je stěžovatelka povinna "zdržet se umožňování provozu vozidel způsobilých narušit statiku domu č. p. X", "dostává se mimo oblast soukromého práva; její požadavek lze podřídit režimu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. K navrhovanému rozhodnutí tedy nemá soud pravomoc".
20. Proti tomuto usnesení okresního soudu vedlejší účastnice řízení podala odvolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci (otázka pravomoci soudu), neboť se podanou žalobou od počátku domáhala ochrany svého vlastnického práva a po stěžovatelce požadovala, aby plnila své zákonné povinnosti vyplývající z tzv. sousedských práv (§ 127 občanského zákoníku z roku 1964).
21. Krajský soud shledal odvolání důvodným a napadené usnesení okresního soudu usnesením ze dne 18. 11. 2009 č. j. 20 Co 324/2009-183 změnil tak, že řízení se nezastavuje. Krajský soud neshledal hodnocení okresního soudu jako správné, neboť z obsahu žaloby (ve znění jejích pozdějších změn) lze dovodit, že se vedlejší účastnice řízení "domáhá uložení povinnosti (stěžovatelce) zdržet se rušivého jednání při užívání účelové komunikace ve vlastnictví (stěžovatelky)". Žalobní nárok na uložení povinnosti stěžovatelce zdržet se obtěžování vedlejší účastnice řízení vibracemi způsobenými provozem na předmětné komunikaci dle krajského soudu "splňuje požadavky projednatelnosti soudem v občanském soudním řízení, neboť má svůj základ v ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964".
22. Okresní soud následně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejší účastnice řízení vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost "zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva (vedlejší účastnice řízení) ke stavbě domu č. p. X ..., a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na (předmětné komunikaci) ..." (výrok I). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Soud po provedeném (doplněném) dokazování (viz zejm. znalecký posudek z oboru stavebnictví, vypracovaný Ing. J. Kuciánem; vyjádření vlastníků přilehlého lesa k plánované těžbě; písemný přehled o četnosti provozu na předmětné komunikaci; stanovisko správy CHKO Broumovsko ze dne 24. 6. 2011 k možným terénním úpravám předmětné komunikace aj.) vzal za prokázané, že v projednávané věci žaloby podle ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964 "jde o imise, jež mají původ v provozu vozidel na účelové pozemní komunikaci ve vlastnictví (stěžovatelky). Stavebnětechnický stav komunikace vyvolává při průjezdu vozidla po komunikaci v blízkosti domu (vedlejší účastnice řízení) v závislosti na rychlosti vozidla a hmotnosti nápravy seismické (dynamické) účinky (otřesy), které zapříčiňují závažné poruchy ve statice domu. Jde tu tedy dle názoru soudu o vážné ohrožení výkonu práv (zejm. vlastnického) (vedlejší účastnice řízení)". Okresní soud tak dospěl k závěru, že uvedená porucha naplňuje hypotézu ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964 spočívající ve vážném ohrožení výkonu práva, přičemž zde "je bez významu otázka, zda jde o ohrožování nad míru přiměřenou poměrům, neboť tato podmínka se uplatňuje pouze u imisí, které mají za následek obtěžování jiného". Za nedůvodnou pak označil námitku stěžovatelky, že žalobě nelze vyhovět, neboť imise již v době rozhodování soudu ustaly. Dle okresního soudu si však stěžovatelka nadále "zachovává vliv na to, komu povolí vjezd do dané lokality (viz osazení značky ,Zákaz vjezdu' s dodatkovou tabulkou umožňující vjezd jen na povolení obecního úřadu, tj. orgánu stěžovatelky). Navíc bylo prokázáno, že i za řízení byla cesta využita k odvozu dřeva ... a lze předpokládat, že i v budoucnu bude (stěžovatelka) žádána o udělení povolení k vjezdu. Dle znaleckého posudku však i jednotlivý průjezd osobního automobilu rychlostí přesahující 5 km/h vyvolává s ohledem na technický stav komunikace (umístění odvodňovacích žlabů, nerovnost) účinky narušující statické poměry domu (vedlejší účastnice řízení)".
23. Okresní soud se podrobněji vyjádřil rovněž k nastoleným sporným otázkám tohoto řízení, tj. otázce pasivní legitimace stěžovatelky a otázce míry reformulace žalobního petitu. Ve vztahu k prvně zmíněné otázce okresní soud vážil, zda stěžovatelka coby vlastník předmětné komunikace, mající charakter veřejně přístupné účelové komunikace, je současně nositelkou povinností ve smyslu ustanovení § 127 občanského zákoníku z roku 1964, mají-li imise původ v provozu vozidel na ní, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka je pasivně legitimovanou v tomto sporu, neboť "je nejenom odpovědná za technický stav komunikace, ale má zásadní vliv na úpravu provozu na ní (ve smyslu ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. ...)". Stejně tak se může stěžovatelka domáhat u příslušného silničního správního úřadu, aby veřejný přístup na účelovou komunikaci byl upraven nebo omezen (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.).
24. Ve vztahu k otázce míry reformulace žalobního petitu okresní soud zdůraznil, že se při formulaci výroku nedržel doslovně návrhu vedlejší účastnice řízení, nicméně jím zachoval původní smysl žalobního petitu. Na podporu svého závěru okresní soud odkázal na závěry plně aplikovatelné na nynější případ plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, dle nichž "domáhá-li se žalobce ochrany proti obtěžování včelami nad míru přiměřenou poměrům, je třeba žalobní návrh formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce včelami z chovu na (v žalobě uvedeném) pozemku žalovaného, pronikajícími na (v žalobě uvedenou) nemovitost žalobce. Jestliže soud zjistí, že dochází k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům (příp. že jde o vážné ohrožení výkonu jeho práva), žalobě vyhoví a v odůvodnění rozsudku vyloží míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování v dané věci". Za účelem naplnění požadavku z uvedeného judikátu Nejvyššího soudu proto okresní soud vymezil onu míru užívání předmětné účelové komunikace, při které již nebude docházet k vážnému ohrožení vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k předmětnému domu. "Za současného technického stavu vozovky je tato hranice určena rychlostí projíždějících automobilů za předpokladu, že překračuje 5 km/h. V případě, že (stěžovatelka) provede stavební úpravy cesty navržené znalcem (odstranění odvodňovacích žlabů z povrchu vozovky, zarovnání a zpevnění povrchu vozovky), pak se nejvyšší možná rychlost automobilů (osobních i nákladních) zvýší na 10 km/h" (str. 8 rozsudku).
25. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání stěžovatelka i vedlejší účastnice řízení, neboť - z odlišných hledisek - nesouhlasily s uvedeným výrokem I rozsudku okresního soudu. Vedlejší účastnice řízení nesouhlasila s formulací výroku, neboť namítala, že okresní soud "se nedržel jejího návrhu" a "dospěl tak k nesprávnému právnímu posouzení věci", neboť pokud by byl zachován smysl jejího návrhu, "bylo by (stěžovatelce) uloženo, aby se zdržela umožňování provozu vozidel způsobilých narušit statiku stavby jejího domu", což je povinnost podstatně rozdílná, než jakou stěžovatelce uložil okresní soud. Jak vedlejší účastnice řízení zdůraznila, "svým návrhem se domáhá toho, co (stěžovatelka) sama svým jednáním může ovlivnit ... ona přece nepůsobí seismické účinky vyvolané provozem vozidel na pozemku v jejím vlastnictví, a proto jí nemůže být uloženo, aby se toho zdržela. Takové rozhodnutí by nemělo žádný efekt a bylo by nevykonatelné". Proto navrhovala, aby krajský soud změnil výrok I rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatelce bude uloženo, aby "se zdržela ohrožování stavby domu č. p. X ... tím, že (po předmětné komunikaci) nebude umožňovat takový provoz vozidel, který je způsobilý narušit statiku této stavby".
26. Stěžovatelka v odvolání (nad rámec výše rekapitulovaných námitek) jednak zpochybňovala dostatečnost zjištěného skutkového stavu ze strany okresního soudu, z něhož dovodil nesprávné právní závěry, jednak nesouhlasila se způsobem, jakým se okresní soud vypořádal s některými závažnými otázkami tohoto řízení (viz výše), resp. s jí uplatněnými námitkami v průběhu řízení, zejména pak s námitkou, že "na základě jí učiněných opatření ani v budoucnu nemůže docházet k žádným imisím v podobě seismických vlivů či vibrací, když na (předmětné komunikaci) cca 1 km před domem (vedlejší účastnice řízení) umístila na jaře roku 2011 (tedy před rozsudkem okresního soudu) dopravní značku B11 ,Zákaz vjezdu všech motorových vozidel' s dodatkovou tabulkou ,Jen na povolení obecního úřadu', přičemž ,obecní úřad vydal povolení k vjezdu pouze dvěma osobním automobilům'". Opětovně pak namítla, že okresní soud "nesprávným a nepřípustným způsobem dotvářel žalobní petit", který byl od samého počátku "nesrozumitelný, nejasný a nevykonatelný". Okresní soud tak dle stěžovatelky vedlejší účastnici řízení přisoudil něco jiného, než čehož se domáhala.
27. Krajský soud nicméně v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností odvolání stěžovatelky a ani vedlejší účastnice řízení neshledal důvodnými a rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil s právními závěry okresního soudu, které založil na dostatečně a řádně zjištěném skutkovém stavu. V odůvodnění tak odmítl jak odvolací námitku stěžovatelky, že v řízení nebyl dostatečně prokázán vliv provozu na předmětné komunikaci na statiku domu vedlejší účastnice řízení, neboť to prokazují zejména závěry z obou znaleckých posudků, tak i námitku ohledně toho, že od doby instalace dopravní značky B11 již k vážnému ohrožení vlastnického práva vedlejší účastnice řízení nedochází. Krajský soud byl naopak toho názoru, že "samotná instalace značky není zárukou, že rušivé účinky průjezdu vozidel nebudou v budoucnu pokračovat. Především není jisto, že značka bude umístěna na cestě i v budoucnu. (Stěžovatelka) má navíc možnost udělovat výjimky (což se v minulosti podle jejího vyjádření již stalo), které by mohly za určitých podmínek představovat eliminaci účinků zákazu vjezdu". Krajský soud tak uzavřel, že pokud by mělo být důvodem zamítnutí žaloby pouze to, že stěžovatelka umístila na cestu značku zákazu vjezdu, "mohla by vždy tímto způsobem zamezit tomu, aby se (vedlejší účastnice řízení) dobrala svého práva", což nelze považovat "za spravedlivé". ... Podstatné je, že k namítanému jednání v minulosti opakovaně docházelo a může k němu docházet i v budoucnu. Žaloba má v tomto ohledu preventivní charakter s cílem určitého uspořádání vzájemných vztahů do budoucna.
28. Krajský soud v neposlední řadě odmítl námitky stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení ohledně svévolné úpravy žalobního petitu, neboť od počátku řízení bylo zřejmé, čeho se vedlejší účastnice řízení domáhá, resp. o nastolení jakého stavu jí jde. "Cílem bylo dosáhnout toho, aby (stěžovatelka) provozem na jí vlastněné komunikaci nepoškozovala dům (vedlejší účastnice řízení)." Dle názoru krajského soudu za situace, kdy nebylo s ohledem na zvláštní okolnosti případu jednoduché přesně formulovat žalobní petit, okresní soud "svým výrokem změnil pouze formulaci petitu, aniž by se to dotklo jeho obsahu. Rozhodl tedy o tomtéž, co navrhovala (vedlejší účastnice řízení) ... není právem žalobkyně určit, jak má být požadovaného cíle dosaženo. Tato volba náleží žalované". Proto krajský soud uzavřel, že "formulace, již užil okresní soud ve výroku rozsudku, odpovídá výše uvedeným podmínkám, neboť je v ní obsažen požadovaný výsledek, nikoliv však prostředky k němu vedoucí".
29. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž předestřela obsahově velmi podobné námitky jako následně v ústavní stížnosti. Výše rekapitulované otázky tak stěžovatelka považovala za natolik právně významné, že jí podané dovolání činily přípustným ve smyslu § 236 a 237 o. s. ř., a měly by tedy být Nejvyšším soudem meritorně přezkoumány.
30. Nejvyšší soud je nicméně v ústavní stížností napadeném usnesení neshledal přípustným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, přičemž konstatoval, že "dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Není sporu o tom, že dům (vedlejší účastnice řízení) je poškozován otřesy vyvolanými provozem na komunikaci, patřící (stěžovatelce); ostatně jde o skutková zjištění, jimiž je dovolací soud v řízení, jehož přípustnost by se měla opírat o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán; stejně tak vychází dovolací soud z dovoláním nedotčeného závěru, že jde o účelovou komunikaci". K podstatě sporu Nejvyšší soud mj. konstatoval, že "(stěžovatelka) sice tvrdí, že opakování imisí již nehrozí, nicméně je zřejmé, že bez její péče o regulaci provozu na komunikaci, resp. bez její stavební úpravy se imise budou opakovat. Způsobí-li imise třetí osoba, nedbající regulace provozu na komunikaci, nelze z toho samozřejmě činit odpovědnou žalovanou obec". Stěžovatelkou použitý odkaz na závěry z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11 Nejvyšší soud nepovažoval za relevantní k dané věci.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
IV. A Ústavněprávní kritéria rozhodování vzájemné kolize základních práv