52. Ústavní soud proto po zjištění, že zde není důvod pro postup podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, posoudil zachování ústavnosti samotného výkladu § 279 písm. b) trestního řádu. Je třeba konstatovat (viz výše), že tato nijak blíže nezdůvodněná novelizace § 279 trestního řádu sice vzbuzuje pochybnosti o jejím účelu a smyslu. Nicméně z hlediska toho, co je zapsáno v předmětném ustanovení, výkladové potíže nevznikají, a proto bylo nutno přisvědčit závěrům městského soudu. Písmeno b) bylo zařazeno do ustanovení § 279 trestního řádu, o kterém není pochyb (podle maximy noscitur a sociis), že reguluje pouze situace, ve kterých již stát nemůže rozhodnout o obnově řízení v neprospěch obviněného, tedy nestačí pouze podat návrh a tím projevit vůli pokračovat v plnění ochranné funkce. V případě, že by postačoval pouze návrh na zahájení řízení, jak je to obvyklé v řízeních v oblasti správního práva, muselo by to být výslovně uvedeno ve zvláštním ustanovení, neboť návětí § 279 trestního řádu by následně nepostihovalo výlučně situace, které jsou spojeny s výlukou obnovy trestního stíhání. Jakkoli vyloučení obnovy za těchto podmínek může vzbuzovat různé pochybnosti a podezření, jeho smysl je zřejmý. Pojmem "obnova" se rozumí v tomto případě pravomocné rozhodnutí o jejím povolení, tedy jeho konkrétní výsledek, a nikoli pouze úkony, které k němu vedou. Jde o "holou" lhůtu, na jejíž běh (přerušení, stavění) nemají - jako by měly v případě promlčecí doby - vliv úkony orgánů činných v trestním řízení vedoucí k obnovení trestního stíhání, stejně jako jednání obviněného, jak to předpokládal trestní zákon v § 67 odst. 2 a 3.
53. Na běhu této lhůty se tak může projevit možnost obstrukčního jednání bez důsledku stavění či přerušení, stejně jako časové nároky na provedení řízení, včetně rozhodování o stížnosti proti povolení obnovy, řízení o ústavní stížnosti a řízení podle § 314h trestního řádu. V projednávané věci o tom nebylo sporu, a fakticky se na tom shodují vyjádření městského státního zastupitelství, městského soudu i stěžovatelek. V důsledku toho, že tato lhůta s promlčením podle § 67 trestního zákona (v rozhodném znění) souvisí jen odvozením svého výpočtu, avšak není nějakou další promlčecí dobou z hlediska povahy, následků, počátku, trvání a konce (v takovém případě by to vyžadovalo změnu trestního zákona), nelze na ni použít ta ustanovení § 67 trestního zákona, která upravují doby, které se do promlčení nezapočítávají nebo případy, kdy se její běh přerušuje a začíná znovu (§ 67 odst. 2 až 4 trestního zákona). Jak však bylo uvedeno, jde o lhůtu, která není určena bezprostředně obviněnému, nýbrž orgánům činným v trestním řízení.
54. Stěžovatelky dle Ústavního soudu nemají s ohledem na čl. 80 Ústavy ve spojení s § 280 odst. 2 trestního řádu právo žádat před soudem obnovu řízení v neprospěch obviněného, neboť jde o monopol veřejné žaloby. Stejně tak nemohou mít s ohledem na postavení v řízení stejná práva jako obviněný (sub 25, 29, 40). Byl-li však v projednávané věci návrh podle § 280 odst. 2 trestního řádu oprávněnou osobou, tedy městským státním zástupcem podán, měly právo být informovány, určit si zmocněnce pro řízení a účastnit se veřejného zasedání v procesním postavení poškozených. V důsledku nerespektování těchto požadavků, v rozporu s ústavními kautelami práva na spravedlivý proces, došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv. Ústavní soud je s ohledem na výše popsaná práva poškozených toho názoru, že v případech trestných činů proti životu bylo z povahy věci samé nezbytné, aby státní zástupce nebo soud, pořádající veřejné zasedání v řízení o povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného, informovaly poškozené o jeho konání a daly jim možnost v jeho průběhu uplatnit svá procesní práva (zejména právo nechat se zastoupit zmocněncem, právo vyplývající analogicky z ustanovení § 212a trestního řádu, právo vyjadřovat se k důkazům, právo klást otázky svědkům, apod.). Ačkoliv zákon s účastí poškozeného v řízení o povolení obnovy řízení výslovně nepočítá, lze za ústavně konformní výklad procesních ustanovení této části trestního řízení považovat pouze ten, který taková procesní práva pozůstalým poškozeným zaručuje. Opačný výklad by vedl k neodůvodněnému omezení uvedených procesních práv, sloužících jako prostředek ochrany hmotných práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy, neboť i řízení o povolení obnovy řízení v neprospěch pachatele se dotýká jejich oprávněných zájmů.
55. Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ačkoli se požadavek účinného vyšetřování dovozuje jen z výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy, má zpravidla, jako v projednávané věci, dopad na řadu dalších ústavně zaručených práv jako je právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny), nebo jako v případě smrti poškozeného, právo na ochranu jeho dobrého jména před neoprávněným nařčením ze zpronevěry [čl. 10 odst. 1 Listiny, § 15 tehdy účinného občanského zákona (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), § 82 odst. 2 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) - viz sub 10]. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla pouze otázka respektování ústavně zaručených práv stěžovatelek v řízení o obnově řízení, nikoli v obnoveném řízení (iudicium rescindens), nebylo nutno se případným porušením těchto práv zabývat.
56. V části napadající postup státních zastupitelství byla ústavní stížnost odmítnuta, jakkoli je zřejmé, že právě v něm je původní příčina vadného výsledku řízení před soudem v důsledku právního názoru předestřeného městskému soudu městským státním zástupcem ohledně překážky rei iudicatae vzniklé rozsudkem ze dne 13. 9. 2007 ve věci sp. zn. 47 T 8/2007 (sub 5 a 14). Zde městský soud nevysvětlil, jak trestní řízení, které bylo vedeno zjevně pro jiný skutek než vražda, mohlo být překážkou řízení v projednávané věci, a co bránilo případně i obnově řízení ukončeného v roce 2007, tedy zda byla taková obnova vyloučena. Tím, že se však tyto vadné postupy koncentrovaly do konkrétní podoby návrhu městského státního zastupitelství z 26. 1. 2016, který byl následně posouzen nezávislým a nestranným soudem povinným poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy), nebylo třeba, a zčásti s ohledem na postavení Ústavního soudu mimo soustavu soudů (sub 19), ani možno tuto otázku zvláště řešit. Pro úplnost je třeba dodat, že v ústavní stížnosti stěžovatelky pochybení státních zastupitelství spojovaly právě s následkem neodsouzení obžalovaných, resp. neobnovení řízení proti nim, což nelze akceptovat již s ohledem na princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny. Z toho důvodu Ústavní soud odmítl v této části ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
57. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že v případech trestných činů proti životu musí i v řízení o povolení obnovy řízení docházet k přiměřenému uplatnění informačních povinností vyplývajících z ustanovení § 7 a 8 zákona o obětech vykládaných v souladu s relevantními předpisy práva Evropské unie (srov. zejména čl. 6 a body 21 až 33 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV). Dle Ústavního soudu by v takových případech měly být oběti o postupu a vývoji trestní věci bezodkladně informovány, a to z úřední povinnosti, pokud nevysloví přání opačné. To platí zvláště v situaci, kdy dojde tak z citového hlediska zlomové události, jakým je nález po dlouhé roky ztracených ostatků nejbližšího příbuzného obětí. Citlivé, srozumitelné a bezodkladné vysvětlení dalšího možného postupu může účinně bránit vzniku tzv. druhotné újmy (srov. ustanovení § 2 odst. 5 zákona o obětech). Není však nutné, aby takové informace byly poskytovány formalizovaným postupem.
VII. Závěr
58. Ústavní soud uzavírá, že městský soud nedostál své povinnosti chránit základní práva stěžovatelek, a svým postupem jim tak znemožnil využití procesního rámce, garantujícího ochranu jejich práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Výklad relevantních podústavních právních předpisů, který zaujal městský soud, nepřiměřeně omezuje ochranu oprávněných ústavních zájmů poškozených nejzávažnější trestnou činností, aniž by pro to existoval přiměřený ústavněprávní důvod. Ve výše vyjmenovaných částech jeho rozhodnutí rovněž neobstojí, z hlediska principů spravedlivého procesu částečně pro nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného usnesení a částečně pro s tím spojené porušení požadavku veřejnosti, jeho rozhodování.
59. Ústavní soud na základě výše uvedeného ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí městského soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
60. Ve zbývající části pak Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost zčásti pro nepříslušnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
61. Z důvodu běžících lhůt a intenzity zásahu do dotčených práv Ústavní soud zároveň touto formou vyhověl žádosti stěžovatelek o přednostní projednání jejich ústavní stížnosti, kterou obdržel dne 27. 5. 2016 a v souladu s ustanovením § 39 zákona o Ústavním soudu ji projednal mimo pořadí, jakkoli si byl v této souvislosti (sub 52) vědom toho, že jeho rozhodnutí již může mít význam uvedený sub 10 a 44. Nicméně jeho povinností bylo neústavní rozhodnutí městského soudu zrušit, neboť jak uvádějí ve své stížnosti samy stěžovatelky, projednávaná věc přesahuje jejich osobní zájem, má význam i pro jiné případy, a nic proto nezbavovalo Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti jeho povinnosti ve věci rozhodnout i za stávající situace, kdy bude rozhodnutí o ústavní stížnosti zčásti již plnit pouze funkci ústavně konformního výkladu práva (tzv. objektivní funkce) na úkor účinné ochrany subjektivních ústavně zaručených práv stěžovatelek (tzv. subjektivní funkce).