28. Vzhledem k nenahraditelnosti, a v případě zničení nevratnosti této hodnoty (lidského života), se mohou na této právní ochraně podílet osoby pozůstalé po zemřelém jako poškození či jako oběti trestného činu. I jejich procesní a hmotná práva spadají dle ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva do věcné působnosti čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Ústavní imperativ ochrany života, jako obecně nejdůležitější společenské hodnoty, tak zavazuje státní moc k vytvoření a prosazování takového systému hmotněprávních a procesněprávních předpisů, zaručujících možnost každého domoci se přiměřené nápravy v případech porušení (resp. ohrožení) života svého či osoby jemu blízké (jak to vyžaduje např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 2012 ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice, ve vztahu k druhé stěžovatelce revidovaný rozsudkem ze dne 20. 6. 2013). Prostřednictvím uvedených ustanovení či mezinárodních závazků dochází k promítnutí ústavních zásad do trestního práva hmotného i procesního v podobě stále rozsáhlejšího souboru subjektivních práv jednotlivců rozdílných od práv osob, o jejichž vině a trestu se rozhoduje, neboť i do jejich životů trestní řízení nevratně zasahuje [srov. body 15 a 16 nálezu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79)], což vyžaduje opatření k jejich ochraně. Při jakémkoliv mocenském postupu týkajícím se tak citlivé sféry života jednotlivce, jakým bezesporu smrt nejbližší osoby je, musí orgány činné v trestním řízení ctít zásadu nápomoci k co možná nejširšímu a nejsnadnějšímu uplatňování práv poškozených a tím současně k naplnění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 15 trestního řádu). Taková zásada vyplývá přímo z ústavního pořádku (srov. čl. 6 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) a uplatní se bez ohledu na tzv. podústavní úpravu formálního postavení a práv poškozených, tak jako to předpokládá čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Požadavek na účinné vyšetření trestných činů proti životu by jinak bez promítnutí této povinnosti státu do trestního řízení mohl být jinak vyprázdněn.
29. Ústavou chráněná hmotná i procesní práva obětí trestného činu proto musí být v trestním řízení respektována stejně jako ústavní pravidla a zásady, kterými stát zaručuje spravedlivý proces osobě podezřelé z jeho spáchání, jakkoli se tyto strany trestního řízení svým postavením a rolí v něm odlišují (sub 22 a 26). Při uvědomění si rizik spojených s případnou kolizí ústavních práv všech osob dotčených trestním řízením Ústavní soud zdůrazňuje nutnost nalezení ústavně přijatelného kompromisu v jejich současné ochraně [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) nebo nález ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)]. To platí nejen na úrovni obecné právní úpravy, nýbrž i v konkrétních řízeních, v nichž tak soudy musí obezřetně dbát své povinnosti ochrany všech základních práv (čl. 4 Ústavy) a volit v rámci jim poskytnutých kompetencí postup omezující práva obětí toliko v nezbytné míře. Zvláště v případech soudní ochrany základních lidských práv platí, že ani zákonodárce nemůže zakotvením zvláštních procesních prostředků zvýhodnit jednu ze stran řízení, aniž by se taková úprava opírala o přiměřený hmotněprávní důvod (pouze obviněnému může být uložena trestní sankce, má právo na obhajobu a řadu dalších procesních oprávnění, orgány činné v trestním řízení musejí respektovat ústavní kautely řádného procesu) a vyvažovala tak omezení ochrany ústavních práv ostatních účastníků. Mimořádná společenská hodnota práv chráněných čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 2 až 4 Úmluvy tak klade na procesní úpravu jejich ochrany vyšší nároky (zemřelá osoba již není subjektem práv), jakkoliv to může v praxi znamenat kupř. určité rozmělnění jinak žádoucí jednoduchosti postupů v trestním řízení. Právní jistotě posilované jinak žádoucími jednoduchými, stručnými a zpravidla bezvýjimečnými procesními předpisy proto nelze obětovat možnost účinnější ochrany tak důležité hodnoty, jakou je lidský život nebo důstojnost člověka. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že v projednávané věci se zaměřuje jen na dotčené základní právo, neboť Rada Evropy ve směrnicích Výboru ministrů ze dne 20. 3. 2011 (dále jen "směrnice") kromě práv a svobod uvedených v čl. 2 Úmluvy zdůrazňuje rovněž zvláštní ochranu práva a svobod plynoucích z čl. 3, 4, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy (viz směrnici Eradicating impunity for serious human rights violations, část II bod 3 - dostupná na https://www.coe.int). Výklad závazku ochrany života pak směrnice (část V bod 1) pojímají jako absolutní povinnost státu zahájit mimo jiné účinné vyšetřování v případě usmrcení jednotlivce, ať již ze strany státu nebo soukromé osoby, a ve všech případech podezřelého úmrtí, stejně jako v případě, kdy není jisté, zda osoba zemřela a jsou zde důvody pro pochybnosti o příčinách úmrtí, jako např. v případech nedobrovolného či násilného zmizení (enforced disappearance).
30. Vzhledem k existenci principu dělby moci v českém ústavním pořádku a mimořádné důležitosti co nejširší ochrany lidského života vyplývají z uvedených ustanovení pozitivní závazky pro každou ze složek státní moci. S ohledem na výhradu zákona pro jakýkoliv mocenský postup (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, popř. čl. 8 odst. 2 Listiny), bez něhož si účinnou ochranu lidského života lze jen stěží představit, je zákonodárce povinen vytvořit systém jak hmotněprávních, tak procesněprávních zákonných předpisů, které dají každému k dispozici prostředky, jimiž bude možné se domoci účinné právní ochrany jeho života a přiměřené nápravy v případech porušení jeho práv. V případě pochybností o jejich výkladu je pak třeba je vykládat ve prospěch uplatnění práva na soudní a jinou právní ochranu. Pro orgány moci výkonné (zejména policejní orgány a orgány veřejné žaloby) vyvstává z uvedených článků zejména povinnost aplikovat ústavní a zákonné předpisy tak, aby vždy došlo k co nejpřesnějšímu objasnění okolností všech případů, dokud nelze vyloučit podezření porušení práva na život [srov. bod 51 nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), podrobněji k podmínkám účinného vyšetřování z novějších přehledů judikatury srov. Schabas, W. A. The European Convention on Human Rights. A Commentary. Oxford University Press 2015, s. 134 n., popř. jejich shrnutí v citovaných směrnicích, část VI - Kritéria účinného vyšetřování]. V tomto směru ustálená judikatura zdůrazňuje o právu na účinné vyšetřování (effective inquiry), že musí být přístupné i rodinným příslušníkům oběti (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 12. 2009 ve věci Golubeva proti Rusku, stížnost č. 1062/03). Soudy, a to nikoliv pouze v trestním řízení, pak musí s ohledem na uvedená ustanovení ústavního pořádku v rámci svých kompetencí chránit všechny nároky poškozených vyplývající z čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy, a tím mimo jiné provádět kontrolu splnění uvedených povinností ze strany orgánů moci zákonodárné a výkonné. Tato jejich povinnost vyplývá přímo z čl. 4 Ústavy a k jejímu splnění mají k dispozici poměrně široký katalog ústavních procesních zásad spravedlivého soudního rozhodování (srov. zejména hlavu pátou Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jejichž přímá aplikace jim ukládá interpretovat právní předpisy jen v souladu s ústavními kautelami práva na spravedlivý proces, popř. obracet se na Ústavní soud s návrhem na zrušení těch ustanovení, které takový výklad neumožňují, nenastane-li výjimečná situace, kterou řešil Ústavní soud v podobě výkladu contra legem [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Z procesního hlediska tak musí vždy volit takové postupy, které umožňují ochranu uvedených práv stran trestního řízení v největší možné míře (čl. 36 odst. 1 Listiny) a naopak restriktivně vykládat a aplikovat takové procesní normy, které ochranu uvedených práv znemožňují (zde konkrétně § 286 trestního řádu - viz níže).
31. V případech podezření z trestné činnosti proti životu sleduje pak souhrn práv poškozených vyplývajících z uvedených článků obvykle jeden ze dvou hlavních účelů, které byly vymezeny již v roce 1985 v Deklaraci základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneužití moci (Declaration on Basic Principles for Victims of Crime and Abuse of Power ze dne 29. 11. 1985 - dostupné na https://documents-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/477/41/IMG/NR047741.pdf?OpenElement) a na ni navazujících dokumentech. Prvním účelem je využití organizačních, finančních a odborných zdrojů státu k objasnění všech relevantních okolností podezřelých úmrtí. Státní moc je povinna tento cíl v maximální možné míře naplňovat přinejmenším do doby, než je mimo rozumné pochybnosti vyloučena jakákoliv možnost vést proti potenciálnímu pachateli trestní řízení s odsuzujícím výsledkem. Ani touto podmínkou však nemusí být povinnosti státních orgánů vůči obětem vyčerpány, jakkoli státu ve vztahu k poškozeným, či obětem trestného činu, nevzniká povinnost pomáhat při uplatňování jejich nároků v jiných řízeních, neboť by se tím dostal za hranici vymezenou právem na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a ústavní povinností toto postavení v řízení respektovat (čl. 96 odst. 1 Ústavy). V případech mimořádně citlivě vnímaných úmrtí pak dle Ústavního soudu nelze přehlížet ani důležitost aspektu společenských, mravních a psychologických dopadů "pouhého" objasnění takové trestné činnosti na životy poškozených, bez ohledu na jeho nepromítnutí do jejich právního postavení. Účel trestního řízení, vymezený v ustanovení § 1 trestního řádu, obsahuje i samostatný prvek náležitého zjištění trestné činnosti, neboť jeho cílem by mělo být rovněž ukázat, že usmrcení nebude tolerováno (Schabas, W. A., citované dílo, s. 136). Nejdůležitějším odrazem uvedených povinností státu je právo poškozených na účinné vyšetřování, zavazující především orgány moci výkonné, které je vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou (adequacy, thoroughness, impartiality and independence, promtness, public scrutiny - viz výklad směrnice, část VI). Z toho plyne, že v případě, kdy nebude jeho výsledků využito podle ústavních pravidel (čl. 80 Ústavy a čl. 39 Listiny - podání žaloby v případech a v mezích stanovených zákonem, čl. 40 odst. 1 Listiny - postavení před nezávislý a nestranný soud, čl. 38 odst. 1 Listiny - rozhodování zákonným soudcem atd.) v rámci trestního řízení, není povinnosti státu učiněno zadost. Něco jiného by vedlo k závěru, že stát, který neumožňuje poškozeným hájit jejich práva a zájmy před soudem, vlastně nepřímo pokračuje v jejich porušování.
32. V určitých případech však nutno dovodit, že povinnost objasnit okolnosti protiprávního jednání proti životu má v rámci svého postavení (nezávislost, nestrannost - čl. 81 až 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny) i soudní moc, a to ve všech druzích řízení (kupř. prováděním výslechu svědků či znalců). Objasnění zvlášť citlivých případů úmrtí před soudem je důležité rovněž s ohledem na zásady nezávislosti soudního rozhodování a veřejnosti všech soudních jednání (čl. 96 Ústavy a § 286 trestního řádu). Tam, kde se předmět soudního řízení věcně dotýká otázek spojených s takovým objasněním, jsou soudy povinny se jím zabývat, nebrání-li jim v tom ústavně konformní právní překážka. Takovou překážkou však nemůže být pouhá domněnka, že osoba zúčastněná na trestním řízení využije svého ústavního práva, dokud tato možnost, plynoucí z objektivního ústavního práva, nebude skutečně oprávněným subjektem využita [názorně srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006 ve věci Balšán proti České republice (stížnost č. 1993/02) a na něj navazující nález ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/07 (N 122/50 SbNU 57)]. Vymáhání tohoto práva co nejpřímější a nejkratší cestou, a nezatěžování poškozených nutností vést další soudní či obdobná řízení, jsou v tomto směru rovněž důležité hodnoty.
33. Rozměr povinnosti státu objasnit možná porušení práva na život se pak bude nutně odvíjet od šíře potenciálně známých skutkových okolností, které mohou mít ve vztahu k prošetřovanému úmrtí objasňující roli, zejména mohou-li sloužit jako procesně použitelný důkaz v trestním nebo jiném řízení. Je-li pak objevena kdykoliv v budoucnu, tedy i po pravomocném skončení trestního stíhání, nová skutečnost důležitá pro objasnění trestného činu, dostává povinnost státu tento čin vyšetřit nový rozměr v případě, kdy soud dojde k závěru, že taková nová skutečnost (ve spojení s jinými) splňuje požadavky kladené trestním řádem na důvody obnovy řízení (viz níže sub 45). Tato povinnost nevyhnutelně přechází do všech právním řádem předvídaných typů trestního řízení. Všechna uvedená práva se tak přiměřeně uplatní i v řízení o povolení obnovy řízení (§ 2 odst. 15 trestního řádu), resp. před jeho formálním zahájením návrhem státního zástupce.
34. Z uvedeného Ústavní soud dovozuje, že každý jedinec, dovolávající se ochrany nároků vyplývajících z čl. 2 Úmluvy a čl. 6 Listiny, má právo na přezkoumatelné vyjádření příslušného státního orgánu (policejního, soudního, atd.) ohledně toho, jaké skutkové okolnosti byly v jeho věci zjištěny, popř. z jakého důvodu nebyly zjištěny další, a jaký mocenský postup lze při znalosti uvedeného souhrnu okolností dále uplatnit. V žádném období trestního řízení (§ 2 odst. 15 trestního řádu) nemůže žádný orgán státní moci klást na cestu k důkladnému prošetření všech důležitých okolností a ústavně konformnímu právnímu posouzení zjištěných okolností procesní překážky, pokud jimi chráněný právní účel nedosahuje svoji váhou hodnoty základních práv poškozených.
35. Druhým účelem, k němuž práva poškozených směřují, je pak logické a ústavně konformní promítnutí zjištěných skutkových okolností do individuálních právních aktů státní moci (usnesení, rozsudků, apod.). V řízení o ústavních stížnostech proti trestnímu řízení může pak Ústavní soud tento účel chránit zásadně pouze v případech zřejmé svévole či libovůle, vyjadřující neúctu k lidskému životu, anebo v případech takového porušení principů spravedlivého soudního (či obdobného) řízení, které by v daném konkrétním případě fakticky znemožňovalo možnost ochrany některých nároků vyplývajících z čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Ústavní pořádek však nezakládá nárok na přezkum skutkových závěrů ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud ustáleně setrvává na závěru, že posouzení otázky viny konkrétní osoby spadá pouze do pravomoci obecných soudů (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy). Poškození tedy nemají právo na hodnocení zjištěných okolností v jejich prospěch. Neodmyslitelnou součástí českého ústavního pořádku je naopak přísná aplikace zásady presumpce neviny, popř. zásady in dubio pro reo, v trestním řízení a užití obdobných zásad v jiných řízeních, aby nikdo nemohl být bez dostatečného důvodu stigmatizován veřejným prohlášením o vině za cizí úmrtí. Jak vyplývá z výše uvedeného, je Ústavní soud garantem ústavnosti a spravedlnosti postupu co možná nejúplnějšího objasňování skutkových okolností každého případu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak lze ve výjimečných případech dovodit povinnost Ústavního soudu zasáhnout toliko v případě uložení trestu zcela zjevně neadekvátního (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 12. 2007 ve věci Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, stížnost č. 7888/03).
VI. Aplikace obecných východisek na projednávaný případ
36. Vzhledem ke všemu výše uvedenému došel Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do práv stěžovatelek, jež jsou odvozena z ustanovení čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Oprávněnost tohoto zásahu pak musí, s ohledem na velmi obecné vyjádření obou ustanovení, vyplývat především z výše uvedených závěrů rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V daném případě prozatím zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že se poškozený stal obětí vraždy. V takové situaci vznikla státu povinnost, jak již bylo odůvodněno, provést účinné vyšetřování takového zločinu, které musí splňovat řadu požadavků [srov. např. bod 18 usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebo bod 56 výše citovaného nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14]. Ústavní soud však nepřisvědčil stěžovatelkám v jejich tvrzení, že k takové situaci při vyšetřování došlo, neboť v projednávané věci předchozí řízení bylo v roce 2006 pravomocně skončeno. Následně v důsledku nalezení těla poškozeného bylo učiněno zadost potřebnému zjištění, zda došlo k vraždě a jakým způsobem se tak stalo. Další postup, včetně hodnocení účinnosti vyšetřování, bude - s ohledem na předchozí zastavení řízení v roce 2006 - úkolem městského soudu až v případě povolení obnovy řízení.
37. Ústavní soud se dále zaměřil na výše popsaný postup městského soudu, kterým v neveřejném zasedání podle § 283 písm. c) trestního řádu, z důvodu vyloučení obnovy v neprospěch obviněného podle § 279 trestního řádu, zamítl návrh městského státního zástupce na povolení obnovy řízení. Podle městského soudu nebylo možné předmětné trestní řízení obnovit z důvodu překážky věci rozhodnuté, založené odsouzením obžalovaného Š. pro zpronevěru peněz poškozeného (rozsudek městského soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 47 T 8/2007). Tím mělo být znemožněno jeho stíhání pro tzv. loupežnou vraždu podle ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) trestního zákona, neboť za jednání naplňující znak obohacení pachatele, který tuto kvalifikovanou skutkovou podstatu odlišuje od tzv. prosté vraždy (ustanovení § 219 odst. 1 trestního zákona), byl již zmíněný obžalovaný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku. Obnova trestního řízení pro prostou vraždu pak byla podle městského soudu vyloučena z důvodu uplynutí šestileté lhůty podle ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že na tento argument vůbec městské státní zastupitelství jakýmkoliv žádným způsobem nereagovalo.
38. Takové odůvodnění ze strany městského soudu však v dané věci neobstojí. Především městský soud zcela pominul, že trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obžalovaným (viz znění obžaloby sub 2), přičemž nevysvětlil, jakým způsobem uvedená překážka brání vedení obnoveného trestního řízení proti druhému obžalovanému, a tím i možnému objasnění celé věci s důsledky pro právní postavení poškozených pro jiná řízení.
39. Ztotožnit se však Ústavní soud nemůže ani s právní argumentací městského soudu. Relevantní část ustanovení § 279 trestního řádu zní: "Obnova v neprospěch obviněného je vyloučena, jestliže a) trestnost činu zanikla, b) uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání (...)." V projednávané věci je rozhodným okamžikem vydání zprošťujícího rozsudku vrchního soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 8 To 76/2006. Promlčecí doba v případech tzv. prosté vraždy je 12 let [ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního zákona)], v případech tzv. loupežné vraždy činí pak 20 let [ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) trestního zákona]. Již z jazykového výkladu vyplývá, že polovina promlčecí doby, uvedená v písmenu b) citovaného ustanovení, se určuje podle trestného činu, o kterém se trestní řízení v minulosti vedlo, a tedy podle jeho původní právní kvalifikace, pro kterou byli oba obžalovaní postaveni před soud, a nikoliv podle právní kvalifikace, podle které řízení před soudem v jejich věci skončilo, jak rovněž argumentoval městský soud. Městský soud v této souvislosti pominul rovněž svou povinnost zaujmout stanovisko k dopadům § 288 odst. 2 trestního řádu na výklad předmětného ustanovení v projednávané věci.
40. Dovětek v § 279 písm. b) trestního řádu - "o kterém se vedlo trestní stíhání" - je nutno respektovat z hlediska výkladu výpočtu doby, po kterou je možno obnovit trestní řízení v neprospěch obviněného. Dle Ústavního soudu tak pro náležitou ochranu práv stěžovatelek bylo třeba vyjít z promlčecí doby skutku, pro nějž byl obviněný postaven před soud, tedy z kvalifikace skutku v původním trestním stíhání (lex specialis). Lze v této souvislosti souhlasně poukázat i na závěry komentářové literatury, kde se ke vztahu obou ustanovení mimo jiné uvádí: "Právní úprava zde [pro aplikaci ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu] na rozdíl od případů upravených pod písmeny a) nebo c) § 279 nepřevzala dosavadní praxi (celé) promlčecí doby stanovené na trestný čin, podle něhož má být skutek posouzen po povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného, ale vychází z původně použité (byť možná nesprávně) právní kvalifikace" (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3397).
41. Aplikováno na projednávaný případ, u obou obžalovaných tak lhůta podle ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu uplyne dne 30. 8. 2016 [viz k tomu bod 3 - zastavení trestního stíhání podle § 226 písm. c) trestního řádu], kdy byli oba obžalovaní jejich obvinění pravomocně zproštěni. Závěr městského soudu o nemožnosti obnovení trestního stíhání proto představuje podle Ústavního soudu pro stěžovatelky zásah do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a to jednak pro nesprávný výklad relevantních ustanovení trestního řádu (viz výše) a především pro nepřezkoumatelnost s ohledem na chybějící vysvětlení, z jakého důvodu by mohla překážka odsouzení jednoho obžalovaného vyloučit obnovu trestního stíhání dalších obžalovaných.
42. Tímto způsobem městský soud nepřípustně omezil právo stěžovatelek na soudní řízení, v němž by mohlo dojít k objasnění okolností vraždy poškozeného a tím zlepšení jejich právního postavení (viz bod 23). To se navíc promítlo rovněž do způsobu projednání návrhu na obnovu řízení, kde bylo postupováno podle § 283 písm. c) trestního řádu, tedy v neveřejném zasedání, ačkoli § 286 trestního řádu požaduje veřejné zasedání, nejde-li o důvody uvedené v § 279 písm. a) až c) trestního řádu. Jak však bylo ukázáno výše, tento závěr městského soudu neobstojí, neboť tato lhůta dosud neuplynula. Proto třeba uzavřít, že tímto postupem bylo ve vztahu ke stěžovatelkám porušeno jejich právo účastnit se na projednání věci ve veřejném zasedání s možností uplatnit práva osob s postavením poškozené osoby, popř. oběti trestného činu (čl. 38 odst. 2 Listiny). Za jiných okolností než v případě jejich vlastní aktivity by tak před nimi toto rozhodnutí, zasahující do jejich postavení, zůstalo prakticky skryto. Zde Ústavní soud odkazuje na svůj nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513), ve kterém (byť v jiném kontextu) zdůraznil potřebu respektování institucionálních záruk spravedlivého procesu (též požadavek kontradiktornosti a rovnosti účastníků) jako klíčový atribut spravedlivého řízení před soudem. Kontradiktornost se přitom v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování, ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim [viz např. nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315)], což bylo v uvedeném nálezu vztaženo i na řízení o povolení obnovy v trestních věcech. V souvislosti s projednávanou věcí Ústavní soud připomíná, že rovností "zbraní" nutno rozumět i práva těch, kteří v důsledku smrti poškozeného nastupují v řízení na jeho místo, avšak mohou uplatňovat jen ta práva, která odpovídají jejich postavení poškozených (viz též sub 23 a 27).
43. Tímto výkladem a postupem dle § 279 písm. b) trestního řádu tedy městský soud následoval pochybení městského státního zastupitelství a porušil práva stěžovatelek na účast v řízení o povolení obnovy. Nedodržel tak kromě výše (sub 41) uvedených ustanovení Listiny a ji provádějících ustanovení trestního řádu i obecnou zásadu trestního řádu vloženou do trestního řádu zákonem č. 45/2013 Sb., v podobě doplnění § 2 o odstavec 15, který je třeba ústavně konformně vykládat tak, že se pod "obdobím řízení" rozumí rovněž jednotlivé fáze řízení o obnově, tedy včetně řízení o povolení obnovy, stejně jako o jiných mimořádných opravných prostředcích, tak jak to odpovídá ochranné funkci základních práv (viz zejména obecná východiska sub 22 a 24).
44. Za nepřípadný v této souvislosti považuje pak Ústavní soud i závěr městského soudu, že v případě, kdy uvedená lhůta uplyne dne 30. 8. 2016, nebude moci s velkou pravděpodobností dokončit řízení o povolení obnovy řízení do tohoto data, a to z důvodu zákonných překážek a předpokládané procesní aktivity obžalovaných. Předně byl takový názor založen na řetězení neověřitelných domněnek městského soudu ohledně předpokládaného obstrukčního postupu obžalovaných, kterým podmiňuje možnost objasňování a stíhání trestných činů, a to v rozporu se zásadou oficiality. Jakkoliv může být takový názor snad i podepřen praktickými zkušenostmi konkrétního soudce, nelze obecně takovýmto způsobem předjímat výsledek celého řízení (viz k tomu judikáty Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu uvedené sub 29), a podstatně tak ztížit opatření a provedení nových důkazů ve veřejném zasedání podle pravidel § 286 trestního řádu, a zcela tudíž rezignovat na objasnění věci (byť dosud pravomocně nerozhodnuté) ku prospěchu právního postavení poškozených, nemluvě o stavu morálním a psychickém (viz bod 20). A to tím spíše, zbývala-li ve chvíli podání návrhu městského státního zástupce k provedení předmětného řízení doba delší než půl roku, nehledě na skutečnost, že městský státní zástupce měl pro podání tohoto návrhu dobu ještě podstatně delší.
45. Stejně tak považuje Ústavní soud za ústavně nepřijatelné hypotetické úvahy městského soudu stran hodnocení nových důkazů, a to zejména z toho důvodu, že takovéto hodnocení může soud provést toliko ve veřejném zasedání, kde se strany řízení mohou ke všem jednotlivým důkazům a vztahu mezi nimi vyjádřit (srov. ustanovení § 286 odst. 1 a 2 trestního řádu, dále již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 608/10 - sub 42).
46. Podstatné je v tomto směru rovněž to, že provedené hodnocení důkazů je svým obsahem v zásadě nepřezkoumatelné, neboť vůbec neporovnává konkrétní obsah dříve provedených důkazů s důkazy nově získanými, jak to vyžaduje usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409), podle kterého se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Jako příklad lze uvést kupř. stěžovatelkami vznesený argument pro hodnocení věrohodnosti svědkyně Š. (srov. str. 9 až 11 rozsudku městského soudu ze dne 27. 4. 2006 č. j. 48 T 4/2006-2160), která popsala způsob usmrcení poškozeného, podobně jako odborné zkoumání jeho tělesných pozůstatků, jehož závěry svědkyně v době své výpovědi znát nemohla. Z toho důvodu bylo dle Ústavního soudu žádoucí provést opětovný výslech důležitých svědků (popř. i jejich znalecké zkoumání) při snaze blíže objasnit v původních rozsudcích popsané rozpory v její výpovědi, a posoudit obsah všech nových i starých provedených důkazů ve vzájemných souvislostech, což však bylo možné jen ve veřejném zasedání, které však provedeno nebylo.
47. Ústavní soud v této souvislosti nemohl bez povšimnutí přejít skutečnost, že ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu fakticky může otevírat prostor významnému oslabení ochrany nároků vyplývajících z čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Lhůta upravená v tomto ustanovení zakotvuje časové omezení procesního oprávnění státu obnovit trestní řízení v neprospěch obviněného. Na rozdíl od promlčecí doby, jejíž uplynutí je v případech trestných činů proti životu v podstatě jediným důvodem zániku trestnosti podle ustanovení § 279 písm. a) trestního řádu, nepočítá zákon ani související judikatura s možností stavění či přerušení této lhůty. Dle judikatury obecných soudů musí být do konce této lhůty obnova pravomocně povolena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013 sp. zn. 7 Tz 83/2012 nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 4 T 137/2002).
48. Při takovém výkladu je třeba přiznat, že oprávnění státu stíhat trestné činy v obnoveném řízení může být významně podmíněno procesní součinností obviněného, v jehož neprospěch má být toto řízení vedeno. Ze sněmovních tisků [tisk č. 383/1999 a tisk č. 785/2000, Poslanecká sněmovna, III. volební období, pozdější zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] přitom důvod doplnění § 279 trestního řádu o toto ustanovení, stejně jako konstrukce tohoto vylučovacího důvodu, nejsou nijak zřejmé. Ústavní soud však při svém rozhodování není vázán případnými úvahami z oblasti trestní legislativní politiky, důvodovou zprávou, vystoupeními členů komor, hodnocením dopadů regulace atd. (čl. 88 odst. 2 Ústavy), jakkoli mohou být pro pochopení záměrů zákonodárce přínosné. Rozhodující je samotný text napadeného ustanovení a možnost jeho ústavně konformního výkladu. Neshledal-li proto senát důvod k postupu podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (sub 49 a 50) jako v projednávané věci, byl povinen řídit se ustanovením § 279 písm. b) trestního řádu.
49. Jak bylo v ustálené judikatuře konstatováno [srov. již usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)], z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Zákonodárce se v roce 2001 cestou čl. I bodu 206 zákona č. 265/2001 Sb. rozhodl, že důvody vylučující rozhodnutí o obnově řízení doplní o další, který se uplatní v situaci, kdy v předchozím řízení byl obviněný zproštěn viny, a řízení bylo zastaveno. V takovém případě jde o sebeomezení iuris puniendi státu z hlediska jeho kompetence stanovit, co je trestným činem a jaký trest, popř. jinou újmu na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny). Tento postup se sice může dostat do rozporu s výše uvedenou povinností trestat jednání narušující základy státu a společnosti včetně základních práv a svobod člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), o tento případ však v tomto ustanovení nejde. Zákonodárce pouze stanovil lhůtu, po jejímž uplynutí již nebude takové obvinění možno znovu před soudem vznášet ani v případě, že by pro to byly podmínky stanovené v § 278 odst. 2 trestního řádu (součást negativního statusu obviněného). To není v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, který jako výjimku z principu ne bis in idem použití mimořádných opravných prostředků připouští. Je věcí v demokratických volbách legitimovaného zákonodárce, aby o takové možnosti formou zákona rozhodl, nebo ji naopak nevyužil (srov. k tomu jiný postup zákonodárce Slovenské republiky v § 395 a § 396 odst. 2 zákona č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, který zachoval původní úpravu bez tohoto beneficia pro zproštěného obviněného). Je třeba poznamenat, že trestní řády dalších států obnovu řízení v neprospěch obviněného neumožňují, nebo umožňují jen v omezené době, anebo ze zvláštních důvodů - např. pouze v případě osvobození v důsledku trestného činu, korupce, jiný je přístup v případě odsouzení v jiném státě, popř. jiném členském státě Evropské unie atd. Rovněž mezinárodní závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) neobsahují nějaká další omezení pro zákonodárce. To platí zejména pro čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který stanoví širší prostor pro uvážení vnitrostátního zákonodárce, když oproti čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech výslovně zmiňuje v rámci úpravy principu ne bis in idem osvobození v řízení podléhajícím pravomoci "téhož" státu.
50. "Dvojí" souzení a trestání (odsouzení) je v podmínkách České republiky možné pouze "v souladu se zákonem" (čl. 40 odst. 5 Listiny), který zase musí respektovat výše zmíněné systémové pojetí řádu lidských práv a základní svobod, včetně stupňování důsledků trestního stíhání a proporcionality jeho výsledku. Je rozdíl mezi obnovou řízení v případě pokračování v řízení vedeného a ukončeného před nezávislým a nestranným soudem podle § 278 odst. 2 trestního řádu a v případě, kdy bylo stíhání zastaveno již usnesením státního zástupce, stejně jako je rozdíl v zárukách negativního statusu obviněného a plněním povinností státu k ochraně řádu lidských práv a základních svobod v rámci pozitivního statusu poškozeného. Stát tak nepřekračuje meze dané zásadou ne bis in idem pro sebe, nýbrž v zájmu ochrany práv poškozených a obětí trestného činu. V projednávané věci však nebylo třeba, s ohledem na dopady záruk negativního statusu obviněného, posuzovat případný dopad ustanovení § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na projednávanou věc, a to již z toho důvodu, že řízení o ústavnosti § 279 písm. b) trestního řádu by nemohlo fakticky proběhnout dříve, než by tato lhůta (30. 8. 2016) uplynula, takže pro projednávanou věc by to již bylo nepoužitelné, nehledě na to, že se pro ni ani nedá použít, když počítá (stejně jako § 314h trestního řádu) jen se situací, kdy se proti odsuzujícímu dosud nevykonanému rozsudku brání ústavní stížností odsouzená osoba.
51. Konečně je třeba uvést, že výkladem této lhůty sice bylo zasaženo do výše uvedených práv stěžovatelek, nicméně k tomuto zásahu by došlo i v případě, kdyby městský soud vyložil § 279 písm. b) trestního řádu bez uvedených pochybení. Toto ustanovení může vést v praxi ke zkrácení doby, ve které může poškozený či oběť trestného činu oprávněně očekávat možnost postižení osoby obviněné ze závažného porušení oné zvláštní skupiny základních lidských práv. Rezignací státu na obnovení řízení v neprospěch obviněného je tak tato možnost omezena, nicméně to nelze považovat za rezignaci státu na jeho povinnost takové porušení základních lidských práv účinně vyšetřit a postihnout. Předpokladem obnovy řízení v neprospěch obviněného je, že takový pokus již učinil; navíc uvedené ustanovení § 279 písm. b) trestního řádu další pokus při splnění podmínek podle § 278 odst. 2 a § 279 písm. b) trestního řádu nevylučují, pouze časově omezují. Proti této konstrukci lze mít námitky legislativně-technické a především právně-politické povahy, což však není předmětem kognice Ústavního soudu. Současně ji nelze podle názoru třetího senátu Ústavního soudu považovat samu o sobě za neústavní s ohledem na výše zdůrazněnou potřebu vícerozměrného hodnocení ochrany základních práv a svobod (sub 22 a 24).