Ústavní soud rozhodl dne 26. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavních stížností MUDr. Shahrama Abdullaha Zadeha, právně zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Optátova 874/46, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že stěžovatel nebyl po 17. červenci 2015 propuštěn na svobodu, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že stěžovatel nebyl po 25. listopadu 2015 propuštěn na svobodu, a proti postupu Policie České republiky spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli, a ve věci návrhu na zrušení § 73a odst. 7 trestního řádu, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti a návrhy s nimi spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I. Namítaná porušení základních práv
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2015, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895, jakož i odstranění zásahu spočívajícího v tom, že stěžovatel nebyl okamžitě po dni 17. července 2015 propuštěn na svobodu. Stěžovatel rovněž žádal Ústavní soud o to, aby Policii České republiky zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele tím, že neprovedla účinné vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli. Napadenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci měla být podle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu článku 3 odst. 1, článku 8 odst. 2 a 5, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 5 odst. 1, 3, 4, článku 6 odst. 1, 2 a 3, článku 14 ve spojení s článkem 5 odst. 1, 3 a 4 a článku 18 ve spojení s článkem 5 odst. 1, 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Druhým návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 28. prosince 2015 (původně veden pod sp. zn. III. ÚS 3815/15), se stěžovatel domáhal kasace usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, jakož i odstranění zásahu spočívajícího v tom, že stěžovatel nebyl okamžitě po dni 25. listopadu 2016 propuštěn na svobodu. Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádal o to, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele tím, že neprovedla účinné vyšetřování ve věci zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli. Uvedenými rozhodnutími a zásahy orgánů veřejné moci mělo dojít k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 8 odst. 1, 2 a 5, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2, článku 40 odst. 2 Listiny, článku 5 odst. 1, 3 a 4, článku 6 a článku 14 Úmluvy. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na zrušení ustanovení § 73a odst. 7 trestního řádu.
Usnesením ze dne 26. ledna 2016 č. j. III. ÚS 3320/15-253 rozhodl Ústavní soud v plénu o spojení shora uvedených věcí ke společnému řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu.
II. Řízení předcházející podání ústavních stížností
Z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je českým a íránským státním příslušníkem. Dne 20. března 2014 bylo proti němu a dalším 14 obviněným zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku za použití § 23 trestního zákoníku, který měli obvinění spáchat ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a dále pro spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaného ve spolupachatelství podle § 361 odst. 1, alinea druhá trestního zákoníku za použití § 23 trestního zákoníku.
Trestné činnosti se měl obviněný spolu s dalšími spolupachateli dopouštět (stručně řečeno) tím, že nejméně v období od března 2012 do konce června 2013 ke škodě České republiky krátili daňové povinnosti tak, že vytvořili řetězec obchodních společností, které se zabývají obchody s pohonnými hmotami za účelem získání zejména daně z přidané hodnoty za obchodované pohonné hmoty, čímž pro sebe získali neoprávněný majetkový prospěch ve výši cca 2,5 miliardy Kč.
Dne 21. března 2014 byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 8/2014-34.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, podal dne 18. března 2015 podle § 176 odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Brně (dále také "krajský soud") obžalobu v předmětné trestní věci.
Dne 17. dubna 2015 se před Krajským soudem v Brně (dále též "krajský soud") konalo vazební zasedání, v němž krajský soud rozhodl usnesením č. j. 46 T 5/2015-11895 o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. Soud nepřijal písemný slib obviněného ani nabídku dohledu probačního úředníka nad obviněným. Soud obviněnému neuložil předběžná opatření dle § 88h trestního řádu a nepřijal nabídku peněžité záruky ve výši 80.000.000,- Kč. Písemné vyhotovení předmětného usnesení bylo obhájcům stěžovatele doručeno dne 10. června 2015.
Bezprostředně po vyhlášení uvedeného rozhodnutí proti němu stěžovatel podal stížnost, kterou doplnil po doručení písemného vyhotovení usnesení celkem čtyřmi podáními. Stížnost proti rozhodnutí krajského soudu byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále také "vrchní soud") ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 To 62/2015-12849.
Z obsahu druhé ústavní stížnosti (původně sp. zn. III. ÚS 3815/15) Ústavní soud zjistil, že dne 27. července 2015 podal obviněný žádost o propuštění z vazby. Na jejím základě se dne 30. září 2016 a 6. října 2015 konalo vazební zasedání, při kterém Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením č. j. 46 T 5/2015-13189 tak, že podle § 71a trestního řádu žádost o propuštění z vazby zamítl. Podle § 73a odst. 2 písm. a) trestního řádu rozhodl krajský soud tak, že přijetí peněžité záruky je přípustné, přičemž výši této záruky určil na 100 000 000 Kč.
Proti usnesení krajského soudu podali stížnost obviněný, státní zástupce a ve prospěch obviněného také spolek Šalamoun, který nabídl společenskou záruku za obviněného. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326 byly stížnosti obviněného a spolku Šalamoun zamítnuty. Ke stížnosti státního zástupce vrchní soud zrušil výrok týkající se výše přípustné peněžité záruky.
III. III. 1 Argumentace obsažená v ústavní stížnosti ze dne 12. listopadu 2015
V ústavní stížnosti čítající více než šedesát stran stěžovatel uvádí celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V prvé řadě má za to, že bylo porušeno jeho právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby, garantované článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 5 odst. 4 Úmluvy. Namítá, že předmětné vazební řízení na dvou stupních soudní soustavy trvalo více než 5 měsíců (154 dnů), což několikanásobně překračuje doby, které ve své judikatuře považuje Evropský soud pro lidská práva za nepřiměřené. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že v projednávaném případě neexistují žádné objektivní okolnosti, které by mohly omlouvat tak dlouhou dobu rozhodování; stěžovatel sám k délce řízení nijak nepřispěl, nesnaží se obstruovat. Konkrétně poukazuje na to, že písemné vyhotovení prvostupňového rozhodnutí bylo obhájci stěžovatele doručeno až po 54 dnech po jeho vyhlášení. Nadřízenému soudu byl spis postoupen k projednání stížnosti téměř po měsíci od data podání odůvodnění stížnosti a o stížnosti bylo rozhodnuto až o více než další měsíc později. Na písemné vyhotovení rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel čekal dalších 47 dnů. Stížnostní soud se navíc podle stěžovatele otázkou průtahů nezabýval dostatečně. Stěžovatel zdůrazňuje, že již v předchozích vazebních řízeních docházelo k neodůvodněným průtahům způsobujícím nepřiměřenou délku těchto řízení, a k zásahu do jeho práv tak dochází opakovaně.
Stěžovatel se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na pravidelný přezkum vazby a že jeho setrvání ve vazbě po 17. červenci 2015 bylo nezákonné. Ode dne 17. dubna 2015, kdy rozhodoval soud prvního stupně o jeho ponechání ve vazbě, soud o jeho vazbě znovu rozhodoval až po více než pěti měsících, a to dne 25. srpna 2015 v řízení o jeho stížnosti. Stěžovatel má za to, že ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu je třeba interpretovat tak, aby prodleva mezi dvěma rozhodnutími o vazbě nikdy nebyla delší než tři měsíce. Nelze podle něj akceptovat, aby doba mezi rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu stížnostního tuto dobu překročila, neboť by tak mohlo dojít k situaci, kdy by orgány činné v trestním řízení zcela znemožnily přezkum důvodů trvání vazby. Nadto stěžovatel dodává, že stížnostní soud tuto jeho argumentaci ignoroval a vypořádal se s ní toliko povšechně.
Dále bylo podle stěžovatele porušeno rovněž jeho právo být slyšen v přiměřeném časovém intervalu, neboť byl nucen na svoji osobní účast na vazebním zasedání plánovaném na 3. září 2015 rezignovat, aby tak stížnostnímu soudu umožnil co nejrychleji rozhodnout o jeho stížnosti.
V řízení měla být rovněž překročena celková doba trvání vazby připadající na přípravné řízení. Stěžovatel totiž namítá, že k podání obžaloby došlo, aniž by k tomu byly splněny podmínky, a to pouze za účelem, aby stěžovatel nebyl propuštěn z vazby. Podle něj mělo dojít nejprve k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. e), f) trestního řádu, neboť přípravné řízení trpělo závažnými vadami a nebyly dostatečně objasněny skutkové okolnosti věci. Po skončení vyšetřování navíc stěžovateli a jeho obhájcům nebyl poskytnut dostatečný prostor k prostudování předmětného spisu a od počátku trestního stíhání mělo docházet k manipulacím se spisem. Ze všech těchto důvodů prý nebyly dány předpoklady pro podání obžaloby. Také celková doba trvání vazby je podle stěžovatele nepřiměřená, což dokládá odkazem na četnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě zcela absentuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu, neboť důvody, jež uvádějí orgány činné v trestním řízení ve svých rozhodnutích, jsou vágní, odkazy na shromážděné důkazy jsou nekonkrétní a není nikde objasněno, jakým konkrétním způsobem měl stěžovatel danou trestnou činnost provádět. Stěžovatel je podle svého názoru usvědčován pouze výpovědí Petra Pfeifera, který je však jako svědek zcela nedůvěryhodný, a který se sám od počátku na trestné činnosti podílel a z ní profitoval. Stěžovatel vyslovuje rovněž podezření o manipulaci orgánů činných v trestním řízení s důkazy. Nadto prý nejsou naplněny ani důvody vazby útěkové, jak se domnívají obecné soudy. Ty totiž podle stěžovatele ignorují jeho dlouhodobé vazby na Českou republiku, jakož i další doklady o jeho osobnosti. Soudy navíc mají postupovat v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů, definovanou v judikatuře Ústavního soudu. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele porušily své povinnosti také tím, že nepostupovaly se zvláštní péčí, kterou si trestní řízení vyžaduje, neboť v průběhu jednoho roku mezi sdělením obvinění a podáním obžaloby nebyly učiněny žádné významné procesní úkony a důkazní situace se nijak neposunula.
Stěžovatel připomíná, že zbavení svobody je prostředkem ultima ratio, a soudy proto pochybily, když nepřistoupily na nahrazení vazby stěžovatele alternativními opatřeními. Poukazuje na judikaturu ESLP, podle níž přijetí opatření nahrazujících vazbu není fakultativní a příslušný orgán je povinen je přijmout vždy, kdy jejich přijetí může být dostatečné k zajištění toho, že se obžalovaný dostaví k soudu. Má za to, že nabízená peněžitá záruka v tomto smyslu dostatečná byla, a soud ji měl proto přijmout. Podle stěžovatele dochází do zásahu do jeho práv také tím, že Česká republika dosud nezavedla elektronický monitoring osob. Podle stěžovatele postupoval soud diskriminačně, pokud u ostatních obviněných připustil propuštění z vazby na základě peněžité záruky; domnívá se, že je takto diskriminován primárně z důvodu svého původu.
Stěžovatel nadto uvádí, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, a to zejména z hlediska existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti, důvodnosti obavy útěku obviněného, či jeho majetkových poměrů.
Má za to, že v řízení o jeho vzetí do vazby, jakož i v následujících dvou řízeních o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby byla porušena zásada rovnosti zbraní a princip kontradiktornosti, neboť obhajoba neměla k dispozici spisový materiál v rozsahu, v jakém jej pro svá rozhodnutí použily soudy v době rozhodování o vazbě. Stěžovatel se navíc domnívá, že značná část spisového materiálu byla ze spisu nenávratně vyňata. V nyní projednávaném řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě byl princip kontradiktornosti porušen tím, že mu předseda senátu během jednání neumožnil zcela se vyjádřit k věci a během vazebního zasedání jej opakovaně přerušil.
Stěžovatel dále namítá, že v přípravném řízení rozhodoval soud, který nebyl s ohledem na požadavek právní jistoty a předvídatelnosti místně příslušný, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce. Nesouhlasí s tím, aby volba soudu byla zcela v dispozici státního zástupce, jak se tomu mělo stát v jeho případě, v němž Vrchní státní zastupitelství v Olomouci podalo návrh na vzetí do vazby Okresnímu soudu ve Znojmě, jenž se stal podle § 26 trestního řádu příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení.
III.2 Argumentace obsažená v ústavní stížnosti ze dne 28. prosince 2015
Na bezmála osmdesáti stranách odůvodnění druhé ústavní stížnosti, která byla spojena ke společnému řízení, stěžovatel uvádí námitky proti postupu obecných soudů, přičemž z velké části opakuje argumentaci předloženou již v předcházejícím návrhu. Kromě toho vytýká vrchnímu soudu, že postupoval v rozporu s § 149 odst. 1 trestního řádu, jestliže zrušil rozhodnutí krajského soudu o přípustnosti peněžité záruky, aniž by sám rozhodl ve věci, nebo uložil soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Vrchní soud podle stěžovatele rovněž pochybil tím, že nezaslal odůvodnění stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí nalézacího soudu stěžovateli. Obhajoba se s obsahem tohoto podání mohla seznámit až po vydání usnesení vrchního soudu, čímž mělo podle stěžovatele dojít k porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení.
Stěžovatel opakovaně namítá, že v jeho případě dochází k diskriminaci na základě národnosti, státního občanství i sociálního postavení, neboť je vůči němu postupováno daleko přísněji než vůči ostatním osobám, které jsou stíhány pro stejnou trestnou činnost. Poukazuje například na to, že podle textu obžaloby má stěžovatel shodnou pozici v rámci trestné činnosti, shodnou nejasnost v majetkových poměrech, shodnou nejasnost v bydlišti i totožnou trvalost vazebních důvodů jako spoluobžalovaný Daniel Rudzan, který již byl dříve propuštěn z vazby. Vazební soudy navíc při stanovení výše peněžité kauce v případě stěžovatele nevzaly v úvahu hodnotu majetku zajištěného v rámci trestního řízení, ani nepřihlédly k majetkovým poměrům složitelů kauce. Oproti ostatním spoluobžalovaným, u kterých byla požadovaná kauce podstatně nižší, spojily obecné soudy u stěžovatele výši kauce s výší způsobené škody. Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho případě došlo k nepřípustné diskriminaci v důsledku jeho původu.
Obecným soudům stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. V prvé řadě namítá, že krajský soud řádně neodůvodnil, proč odmítl stěžovatelem nabízenou peněžitou záruku ve výši 40 mil. Kč. Krajský soud podle něj rovněž opomněl vypořádat se s celou řadou námitek stěžovatele, týkajících se podmínek dalšího trvání vazby, a to námitek stran důvodného podezření ze spáchání trestného činu, porušení subsidiarity zbavení osobní svobody, tvrzené manipulace se spisem či politického rozměru kauzy. Stěžovatel poukazuje též na rozpor mezi ústním a písemným odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu.
Ani vrchní soud se podle stěžovatele nevypořádal dostatečně s jeho námitkami, neboť nejen že nezhojil pochybení soudu krajského, ale sám svoje rozhodnutí zatížil dalšími pochybeními, která stěžovatel podrobně vyjmenovává v ústavní stížnosti. Stěžovatel zejména poukazuje na nedostatečné zdůvodnění závěru o nutnosti zrušit výrok krajského soudu o přípustnosti peněžité záruky ve výši 100 mil. Kč. Z odůvodnění rozhodnutí podle něj vůbec nevyplývá, jaké okolnosti vzal soud v úvahu a na jakých důvodech založil své zrušovací rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že výše kauce má být stanovena tak, aby motivovala obviněného k účasti na hlavním líčení, jejím účelem však není zajištění nároku poškozeného na náhradu škody, a neměla by být proto odvozována od výše způsobené škody.
Stěžovatel považuje § 73a odst. 7 trestního řádu za protiústavní, neboť toto ustanovení podle něj umožňuje vyvlastnění peněžních prostředků třetích osob, jakožto složitelů kauce odlišných od obviněného. Na základě tohoto ustanovení jsou podle něj soudy motivovány k tomu, aby uměle navyšovaly výši peněžité záruky, aby byla pokryta škoda způsobená státu trestným činem.
Opakovaně stěžovatel namítá, že neměl možnost řádně se seznámit se spisem, ze strany orgánů činných v trestním řízení mělo podle něj docházet k manipulacím se spisem a odstranění části spisového materiálu. Obhajobě dále nebyl umožněn přístup do trestního spisu vedeného o trestním stíhání stěžovatele pro údajné spáchání trestního činu vydírání, které bylo proti jeho osobě vedeno od roku 1999, a kterým argumentovaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. Dále stěžovatel opakuje námitky uvedené již v předchozí ústavní stížnosti týkající se délky rozhodování o dalším trvání vazby, porušení práva na pravidelný přezkum vazby, nepřiměřenosti celkové doby trvání vazby, absence důvodného podezření ze spáchání trestného činu a absence vazebních důvodů.
Doplnění ze dne 1. srpna 2016
V podání ze dne 1. srpna 2016 stěžovatel rozšířil svoji argumentaci stran rozhodování místně nepříslušným soudem v přípravném řízení. Dále stěžovatel nově doplnil námitku, že Krajský soud v Brně v jeho věci rozhodoval v nesprávném složení senátu, čímž mělo dojít k porušení práva na zákonného soudce. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že rozvrh práce Krajského soudu v Brně nesplňuje požadavky transparentnosti, jednoznačnosti a absence prostoru pro libovůli při přidělování věci jednotlivým senátům a sestavování těchto senátů.
IV. Řízení před Ústavním soudem
V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti ze dne 12. listopadu 2015.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 26. listopadu 2015 plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které podle něj obsahuje všechny rozhodné skutečnosti.
Krajský soud v Brně přípisem ze dne 16. prosince 2015 Ústavnímu soudu sdělil, že podle jeho názoru nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Popsal procesní genezi trestního stíhání v dané věci, přičemž připustil, že délka od vyhlášení do doručení rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě byla vzhledem k charakteru konkrétního řízení i k zatíženosti soudu delší než obvyklá. O vazbě však bylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, přičemž k otázce existence vazebních důvodů se soudy vyjadřovaly opakovaně. V rámci vazebního řízení soud postupoval striktně podle § 73g trestního řádu, přičemž stěžovatel měl dostatek prostoru pro své vyjádření. Pokud byl obviněný předsedou senátu ve svém projevu přerušován, docházelo k tomu tehdy, kdy obviněný hovořil o jiných skutečnostech, než které byly podstatné pro rozhodnutí soudu, případně kdy pouze opakoval obsah rozsáhlých písemných podání, která byla součástí spisu. Dle názoru soudu byla obžalovanému poskytnuta dostatečná doba pro seznámení se spisem; soud pak neměl k dispozici jiné důkazy, než ty, které jsou obsahem spisu. Stejně tak soud odmítl námitku diskriminace kvůli národnosti stěžovatele. Zdůraznil, že státní příslušnost (nikoliv národnost) může být jedním z faktorů odůvodňujících obavu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Soud doplnil, že odůvodnění jeho rozhodnutí sice nedosahuje rozsahu písemností obhajoby, avšak účelem vazebního řízení není a nemůže být detailně reagovat na každou námitku obžalovaného, neboť toto by vedlo k zahlcení soudu.
V replice ze dne 22. ledna 2016 stěžovatel uvedl, že krajský soud zneužil práva obviněného na překlad rozhodnutí proti němu, neboť počítá předmětné lhůty až od doručení překladu vazebního rozhodnutí obviněnému, nikoliv od vyhotovení a doručení rozhodnutí v češtině. Stěžovatel přitom o překlad rozhodnutí nežádal, jelikož v určitém rozsahu hovoří česky a přeložit si nechal pouze menšinu dokumentů obsažených v trestním spise. Poukazuje dále na to, že soud nemůže omlouvat délku vazebního řízení pouze svou vytížeností, neboť je povinností státu zajistit, aby ve vazebním řízení soudy jednaly bez zbytečného odkladu a s co největším urychlením. Soud jedná podle stěžovatele liknavě také proto, že od podání obžaloby v březnu 2015 nedokázal do ledna 2016 zahájit hlavní líčení. Tyto průtahy stěžovatel nezavinil, ale nese jejich následky. Stěžovatel má za to, že mu nemůže jít k tíži, že má kromě českého i jiné státní občanství. Soud podle něj nemůže při omezení základního lidského práva argumentovat v neprospěch občana tím, že má i jiné státní občanství, leda by to výslovně umožňoval trestní řád. Nadto stěžovatel dodává, že existence iránského občanství neposiluje útěkový důvod vazby, neboť stěžovatel byl dlouho politicky činný v emigraci proti současnému iránskému režimu, a je tedy z politických důvodů považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu. Stěžovatel zdůrazňuje, že ani po uplynutí asi 60 % vazební lhůty nebylo zahájeno hlavní líčení, a jde tedy o evidentní průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení. Plynutím času je přitom oslabován útěkový důvod vazby.
V doplnění repliky ze dne 23. ledna 2016 stěžovatel dále rozporuje jednotlivé body uvedené ve vyjádření krajského soudu. Krajský soud podle něj nijak nezdůvodnil neobvyklou délku vazebního řízení v jeho věci. Tím, že nařídil vazební zasedání na poslední den lhůty, soud upřel stěžovateli možnost poskytnout dokumenty a podklady ohledně nabízené kauce. Nabídku peněžité záruky tedy soud nepřijal převážně z důvodů časových. Organizační a administrativní problémy jsou prý soudem použity jako výmluva, ve skutečnosti však nemohou jít k tíži obviněného. Jde-li o naplnění zákonných lhůt pro rozhodnutí o trvání vazby, má stěžovatel za to, že krajský soud postupoval čistě formalisticky a pouze slepě následoval doslovný výklad zákona, aniž by se pokusil o jeho ústavně konformní výklad. V opačném případě by musel dospět k závěru, že vazba stěžovatele je již ode dne 18. července 2015 nezákonná. Ve zbytku uvedeného přípisu stěžovatel obsáhle zopakoval svoje námitky uvedené již v odůvodnění ústavní stížnosti.
V. Posouzení ústavní stížnosti
V.1 Obecná východiska
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 2002, str. 180).
Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).
V.2 Délka řízení o dalším trvání vazby
Článek 5 odst. 4 Úmluvy zaručuje každému, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení nezákonné. Dle článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána mimo jiné bez zbytečných průtahů. Navzdory námitkám stěžovatele má Ústavní soud za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto požadavkům dostály.
V předmětné trestní věci byla obžaloba proti stěžovateli podána dne 18. března 2015. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. dubna 2015 č. j. 46 T 5/2015-11895. Jak se vyjádřil Krajský soud v Brně, konečná (česká) verze rozhodnutí byla stěžovateli odeslána dne 9. června 2015. Překlad uvedeného rozhodnutí pak byl stěžovateli doručen dne 3. července 2015, přičemž od tohoto okamžiku začala běžet zákonná lhůta k podání stížnosti. Stížnost proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel do protokolu o vazebním zasedání dne 17. dubna 2015, přičemž ji písemně odůvodnil v doplněních ze dne 30. června 2015, ze dne 20. července 2015, ze dne 27. července 2015 a ze dne 21. srpna 2015. Předmětný trestní spis se stížností proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen k rozhodnutí dne 29. července 2015. Následně bylo dne 25. srpna 2015 o stížnosti rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. září 2015.
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že délka uvedeného řízení byla v projednávané věci podstatně delší, než je obvyklé při srovnání s běžným řízením o ponechání obviněného ve vazbě. Podle názoru Ústavního soudu však v konkrétní věci nelze odhlédnout od podstatných skutečností ovlivňujících délku předmětného řízení. Jak ve své judikatuře připomíná Evropský soud pro lidská práva, právo na urychlenost řízení vyplývající z článku 5 odst. 4 Úmluvy musí být posuzováno ve světle okolností daného případu. Především je třeba vzít v úvahu celkový průběh řízení a rozsah, v jakém lze průtahy přičíst chování stěžovatele nebo jeho právních zástupců (viz rozsudek ESLP ve věci Vejmola proti České republice ze dne 25. října 2005 č. 57246/00, § 45; rozsudek ESLP ve věci Rizzotto proti Itálii 24. dubna 2008 č. 15349/06, § 31). Ústavní soud zdůrazňuje, že v nyní projednávaném případě byl stěžovatel vazebně stíhán na základě obvinění z extrémně rozsáhlé a sofistikované trestné činnosti, které se měl dopouštět společně s dalšími čtrnácti obviněnými. Rozsah a komplexnost předmětné trestní věci je seznatelná nejen z délky obžaloby, čítající více jak čtyřicet stran, či z velkého množství v ní navržených důkazů, ale také z rozsahu spisového materiálu. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, spisový materiál v předmětné trestní věci je mimořádně obsáhlý a včetně příloh čítá více než 150 000 stran. Již z této skutečnosti lze usuzovat, že jde o trestní věc, jejíž rozsah a složitost bude mít nutně odraz také v délce rozhodování o vazbě, a to za předpokladu, že vazební soudy mají náležitě posoudit všechny relevantní okolnosti týkající se nutnosti dalšího pokračování omezení svobody obviněného.
Ačkoliv uvedené důvody by samy o sobě patrně nemohly ospravedlnit řízení o ponechání ve vazbě trvající déle než pět měsíců, Ústavní soud musel při posuzování přiměřenosti délky řízení přihlédnout rovněž k dalším okolnostem. Podle Ústavního soudu nelze v této souvislosti pominout, že obviněnému bylo nutno zajistit tlumočníka a zejména překlad jednotlivých soudních rozhodnutí. Namítá-li nyní stěžovatel, že o překlad rozhodnutí nežádal a že ze strany soudů šlo o zneužití jeho práva, nelze se s jeho námitkami ztotožnit. Jak totiž vysvětlil krajský soud ve svém vyjádření, pakliže stěžovatel využil svého práva používat před orgány činnými v trestním řízení jiného než českého jazyka, měl soud povinnost rozhodnutí o vazbě písemně přeložit, přičemž počátek lhůty k podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí mohl být odvozován až od doručení písemného překladu; k pominutí písemného překladu rozhodnutí by soud mohl přistoupit pouze za situace, kdy by obviněný prohlásil, že jeho pořízení nepožaduje (§ 28 odst. 2, 3 trestního řádu). Z dostupných podkladů nevyplývá, že by stěžovatel toto prohlášení učinil, a krajský soud tak podle názoru Ústavního soudu nemohl než postupovat v intencích citovaného zákonného ustanovení, přestože tento postup vedl k prodloužení vazebního řízení.
Ústavní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že paralelně s předmětným řízením krajský soud rozhodoval ve vazební věci spoluobviněného Daniela Rudzana (jednání ve dnech 22. června, 14. července a 24. července 2015), což bylo důvodem pro předložení spisu Vrchnímu soudu v Olomouci až dne 29. července 2015. Ústavní soud pak neshledal neopodstatněné průtahy ani na straně vrchního soudu, který ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 17) popsal úkony, které tomuto rozhodnutí předcházely.
Konečně Ústavní soud dodává, že při posuzování přiměřenosti délky řízení nemohl opomenout rovněž mimořádný rozsah námitek, které stěžovatel v řízení vznášel a s nimiž se obecné soudy musely vypořádat (žádost o propuštění z vazby ze dne 15. dubna 2015 s více než 40 stranami textu, stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně včetně 4 doplnění celkem na 80 stranách). Vzhledem k uvedeným okolnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že výjimečná délka řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě byla v nyní projednávaném případě opodstatněná a postupem obecných soudů tak nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl rovněž, měl-li posoudit délku řízení ve vazebním řízení napadeném druhou ústavní stížností. V tomto případě podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby dne 27. července 2015, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189; písemné vyhotovení rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 15. října 2015. Následujícího dne si stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 6 To 89/2015-13326.
Ani v tomto případě s ohledem na konkrétní okolnosti věci Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení požadavku urychlenosti vazebního řízení.
V.3 Právo na pravidelný přezkum vazby, právo být slyšen
Periodický přezkum zákonnosti vazby je v českém právním řádu zaručen ustanovením § 72 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je v přípravném řízení soudce povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci rozhodnutí o vazbě rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Rozhodování o dalším trvání vazby v době po podání obžaloby upravuje ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu. Podle něj musí soud po podání obžaloby o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout nejpozději do 30 dnů; ponechá-li obviněného ve vazbě, je dále povinen postupovat dle odst. 1 citovaného ustanovení, a tedy rozhodovat o dalším ponechání obviněného ve vazbě opět v tříměsíčních intervalech.
Jak bylo shora uvedeno, obžaloba byla v dané trestní věci podána dne 18. března 2015. O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval krajský soud dne 17. dubna 2015, tedy za zachování třicetidenní lhůty podle ustanovení § 72 odst. 3 trestního řádu. Nová tříměsíční lhůta ve smyslu § 72 odst. 1 trestního řádu začala běžet až právní mocí rozhodnutí o vazbě, tedy dnem 25. srpna 2015, kdy vrchní soud zamítl stížnost proti tomuto rozhodnutí.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nejednaly svévolně, pokud tříměsíční lhůtu k novému rozhodnutí o vazbě v souladu s dikcí právní úpravy odvozovaly až od právní moci rozhodnutí o stížnosti obviněného, což přímo vyplývá z dikce ustanovení § 72 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud neshledává výše uvedený výklad protiústavním a zdůrazňuje, že usnesení o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby je výsledkem řízení, v němž stížnostní soud opětovně přezkoumává zákonnost vazby, a to na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Je proto logické, že tříměsíční lhůta pro rozhodování o dalším trvání vazby počíná běžet až od data vydání rozhodnutí v tomto řízení (srov. např. usnesení ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 1725/12). Smyslem citovaného ustanovení je zabezpečit, aby omezení svobody obviněného bylo podrobeno pravidelnému přezkumu nezávislým a nestranným soudem. Tento požadavek byl podle názoru Ústavního soudu naplněn i navzdory tomu, že řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě a na něj navazující řízení o stížnosti překročilo dobu tří měsíců. Ústavní soud přitom již shora vysvětlil, proč nepovažuje s ohledem na konkrétní okolnosti věci délku předmětného řízení za nepřiměřenou.