Namítá-li stěžovatel dále, že mu bylo upřeno právo být slyšen v řízení, v němž se rozhoduje o jeho omezení svobody, Ústavní soud se nemohl ani s touto námitkou ztotožnit. Jak totiž stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, sám se práva na osobní slyšení v řízení o stížnosti vzdal, což potvrdil také vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 17). Z podkladů předložených Ústavnímu soudu vyplývá, že tak stěžovatel učinil dobrovolně, byť veden snahou urychlit vazební řízení. Pohnutka, která stěžovatele ke vzdání se svého práva na osobní slyšení vedla, nemůže podle názoru Ústavního soudu sama o sobě působit zásah do základního práva stěžovatele.
V.4 Celková doba trvání vazby
Dle § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu nesmí celková doba trvání vazby přesáhnout tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin. Podle odst. 2 citovaného ustanovení připadá jedna třetina této doby na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 21. března 2014, přičemž obžaloba byla ve věci podána dne 18. března 2015, doba vazby připadající na přípravné řízení tedy byla zachována.
Pakliže stěžovatel považuje za porušení svých základních práv, že k ukončení přípravného řízení podáním obžaloby došlo pouze z důvodu, aby nebyla překročena maximální doba vazby v přípravném řízení, aniž by byly naplněny podmínky pro podání obžaloby, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. V řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, jehož účelem je na prvním místě posouzení ústavnosti omezení svobody obviněného, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat okolnosti podání obžaloby, jak se toho domáhá stěžovatel. Jeho námitky týkající se tvrzeného nenaplnění podmínek pro podání obžaloby (nedostatečné objasnění skutkového stavu, nemožnost řádného seznámení se spisem) mohou být uplatněny v řízení před trestními soudy a Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby jejich rozhodnutí na tomto místě předjímal.
V době podání druhé ústavní stížnosti (prosinec 2015) byl stěžovatel ve vazbě déle než 1 rok a 9 měsíců. Jak je Ústavnímu soudu známo, stěžovatel byl z vazby propuštěn počátkem února 2016, celková délka vazby v jeho věci byla téměř dva roky. Ústavní soud tuto dobu nepovažuje za nepřiměřenou. Jak bude objasněno níže, obecné soudy v napadených rozhodnutích nutnost dalšího trvání vazby řádně zdůvodnily, a to i s přihlédnutím k celkovému trvání vazby a k doktríně zesilování vazebních důvodů. Zdůraznily přitom, že na celkovou délku vazebního stíhání stěžovatele měla vliv zejména složitost trestní věci, jakož i rozsáhlost dokazování. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a opět poukazuje na mimořádnost předmětné trestní kauzy co do jejího rozsahu i komplikovanosti.
V.5 Existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu
Při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádět dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby (viz např. usnesení ze dne 1. října 2015 sp. zn. III. ÚS 1837/15).
Ústavní soud má za to, že vazební soudy v projednávané věci shora uvedené požadavky naplnily. Jak vyplývá ze spisového materiálu, existencí důvodného podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti stěžovatelem se vazební soudy podrobně zabývaly zejména v počátcích jeho vazebního stíhání (usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. března 2014 č. j. Nt 8/2014-34, usnesení téhož soudu ze dne 8. srpna 2014 č. j. Nt 113/2014-76), na něž následující vazební rozhodnutí vesměs odkazovala. Důkazní situace stran účasti stěžovatele na trestné činnosti byla následně podrobně popsána v obžalobě ze dne 18. března 2015.
Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že podíl stěžovatele na stíhané trestné činnosti má být dokládán nejen množstvím svědeckých výpovědí (zejm. svědeckou výpovědí Petra Pfeifera, Mileny Pfeifer a Jana Náprstka), ale také provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, důkazy zajištěnými při domovních prohlídkách, jakož i některými listinnými důkazy. Pakliže stěžovatel v této souvislosti namítá nevěrohodnost svědka Pfeifera a zpochybňuje také další důkazy, z nichž vazební soudy při svých rozhodnutích vycházely, bude úkolem trestních soudů tyto námitky zvážit při rozhodování o vině či nevině stěžovatele. Pro zdůvodnění nutnosti omezení svobody však byly skutkové okolnosti podle názoru Ústavního soudu objasněny dostatečně v tom smyslu, aby mohla být dovozena existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem.
V.6 Existence útěkového vazebního důvodu
Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07).
Ústavní soud je toho názoru, že v obou nyní projednávaných věcech vazební soudy zcela adekvátně a přesvědčivě objasnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o naplnění vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Jak se podává z jejich rozhodnutí, soudy přihlédly nejen ke skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem, ale zabývaly se také dalšími podstatnými okolnostmi, včetně charakteru stíhané trestné činnosti, postavení stěžovatele v hierarchii celé skupiny pachatelů či extrémní výší způsobené škody. V potaz vzaly skutečnost, že stěžovatel disponuje kromě českého státního občanství také občanstvím íránským, a přihlédly dále k jeho nejasným majetkovým poměrům, problematickému bydlišti a minulému chování, které mělo svědčit o jeho snaze vyhýbat se trestnímu řízení pobytem v cizině. V kontextu těchto skutečností, které jsou zcela dostatečně popsány v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, má Ústavní soud za to, že vazební soudy nepochybily, pokud ve věci stěžovatele dospěly k závěru o trvání důvodů útěkové vazby.
K námitkám stěžovatele musí Ústavní soud doplnit, že nelze považovat za porušení ústavně zakotveného zákazu diskriminace, pokud soud při posuzování, zda byl naplněn vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu, přihlédne rovněž k cizímu státnímu občanství obviněného, a to za situace, kdy lze z této skutečnosti v kontextu dalších skutkových zjištění dovozovat zvýšenou pravděpodobnost, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat mimo dosah českých orgánů. Ačkoliv v projednávaném případě stěžovatel poukazuje na to, že íránské státní občanství mu nijak nezlehčuje potenciální možnost útěku, neboť je prý považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu, tato argumentace podle Ústavního soudu nijak nezpochybňuje naplnění útěkového vazebního důvodu.
V projednávaném případě vazební soudy své rozhodnutí založily na množství skutečností, které je ve svém souhrnu vedly k přesvědčení o nutnosti dalšího trvání vazby. Mimo jiné přihlédly i ke skutečnosti, že stěžovatel by v případě propuštění z vazby byl schopen přesunout své aktivity do zahraničí, kde v minulosti opakovaně pobýval. Jak přiléhavě konstatoval Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 6. října 2015 sp. zn. 46 T 5/2015, k cizímu státní občanství stěžovatele bylo přihlédnuto s ohledem na individuální popis schopností a možností dané osoby, které nejsou dány výlučně jeho původem. Cizí státní občanství stěžovatele tedy obecné soudy posuzovaly nikoliv jako osamocenou skutečnost, nýbrž v kontextu dalších okolností, jako je jazyková vybavenost, znalost cizího kulturního prostředí či potenciální soukromé a pracovní kontakty obviněného v zahraničí. S takovým posouzením se Ústavní soud ztotožňuje.
V.7 Použití opatření nahrazujících vazbu
Současně s rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl krajský soud napadeným usnesením ze dne 17. dubna 2015 také o nepřijetí písemného slibu obviněného, nepřijetí nabídky dohledu probačního úředníka nad obviněným, neuložení předběžných opatření dle § 88h trestního řádu a nepřijetí nabídky peněžité záruky ve výši 80 milionů Kč. Krajský soud konstatoval, že s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, ale s ohledem na osobu obviněného nelze v současném stadiu řízení akceptovat jiné zajišťovací instituty nahrazující vazbu. Ve vztahu k nabídce slibu a jiných verbálních a písemných záruk soud uvedl, že za situace, kdy obviněný v průběhu trestního řízení účelově manipuluje s fakty a prezentuje nepravdivá tvrzení, nemůže ani jeho případný slib považovat za věrohodný, a to ani v návaznosti na slib nebo záruku jiné osoby. Navrhovanou majetkovou kauci pak zamítl s odůvodněním, že dosud není možné objasnit majetkové poměry obviněného. S ohledem na úlohu, kterou měl mít obviněný ve stíhané trestné činnosti, na celkovou výši škody a na zastřené majetkové poměry obviněného soud neshledal nabízenou záruku jako přípustnou. Jako dostatečnou záruku pak neoznačil ani dohled probačního úředníka.
Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud i stížnostní soud zamítnutí navrhovaných alternativních opatření zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnily. V otázce možnosti uplatnění opatření nahrazujících vazbu považuje Ústavní soud rozhodnutí soudů obou stupňů za vyčerpávající, a neshledal proto prostor pro svůj kasační zásah.
Ve druhém z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, tedy v usnesení ze dne 6. října 2015 č. j. 46 T 5/2015-13189, bylo společně s rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodnuto dále o nepřijetí záruky Jany Flaškové za další chování obviněného, o nepřijetí záruky spolku Šalamoun - Spolek na podporu nezávislé justice v ČR za další chování obviněného, o nepřijetí písemného slibu obviněného, o nepřijetí nabídky dohledu probačního úředníka a o neuložení předběžných opatření dle § 88h trestního řádu. Krajským soudem však bylo rozhodnuto o tom, že je přípustná peněžitá záruka ve výši 100 milionů Kč. Vrchní soud v Olomouci následně ke stížnosti státního zástupce výrok týkající se přípustnosti peněžité záruky zrušil a současně potvrdil zamítnutí ostatních alternativních opatření prvostupňovým soudem.
Také tato rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně odůvodněná a v maximální možné míře reagující na návrhy a námitky stěžovatele. V kontextu opatření spočívajících v nabídce slibu a jiných verbálních či písemných záruk, jakož i ve věci dohledu probačního úředníka obecné soudy setrvaly na závěrech předchozího vazebního řízení. V případě majetkové kauce vrchní soud dospěl k závěru, že přijetí nabídky peněžité záruky je sice přípustné, avšak dospěl k závěru, že krajský soud nevyhodnotil správně výši peněžité záruky v poměru k závažnosti trestného činu a v poměru k osobě obviněného. Rovněž toto své rozhodnutí vrchní soud zevrubně odůvodnil a Ústavní soud v jeho postupu neshledal žádný prvek svévole, ani nerovného zacházení, jak se snaží tvrdit stěžovatel. Za ústavně konformní postup přitom Ústavní soud považuje, pokud obecné soudy při stanovení přípustné výše peněžité záruky přihlédly rovněž k výši způsobené škody, která mohla v souvislosti s dalšími skutkovými zjištěními posloužit jako indikátor skutečných majetkových poměrů obviněného za situace, kdy tyto poměry nebylo možno jinak blíže objasnit.
Za porušení základních práv stěžovatele pak Ústavní soud nepovažuje ani tu skutečnost, že uvedeným rozhodnutím vrchní soud zrušil výrok týkající se přípustnosti přijetí peněžité záruky, aniž by sám ve věci rozhodl, nebo soudu prvního stupně uložil nové projednání věci. Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že se uvedeným postupem vrchní soud dostal do rozporu s požadavky ustanovení § 149 odst. 1 trestního řádu, neboť ve věci peněžité záruky skutečně bylo třeba rozhodnout, nedosahuje toto pochybení samo o sobě ústavněprávní roviny. K zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele by podle názoru Ústavního soudu došlo až v případě, kdy by následně byla otázka přípustnosti peněžité záruky opomenuta a soud prvního stupně by se jí znova vůbec nezabýval. K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť jak je Ústavnímu soudu známo, o přípustnosti peněžité záruky bylo soudem prvního stupně znovu rozhodnuto v lednu 2016.
Pakliže stěžovatel brojí proti skutečnosti, že mu vrchní soud opomněl doručit odůvodnění stížnosti podané státním zástupcem proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nepovažuje Ústavní soud tvrzené pochybení za způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele za situace, kdy bylo již v předchozích řízeních opakovaně rozhodováno o výši přípustné peněžité záruky, přičemž stěžovatel musel být v tomto ohledu nutně seznámen s klíčovými argumenty soudů i státního zástupce. K tomu je třeba uvést, že již v předchozím vazebním řízení byla posuzována přípustnost peněžité záruky v obdobné výši (tedy ve výši 80 milionů Kč).
Ústavní soud neshledal, že by k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele došlo v důsledku nedostupnosti elektronického monitoringu osob, jak namítá stěžovatel. Tento alternativní prostředek trestní justice dosud český právní řád nezná a podle Ústavního soudu nelze bez dalšího dovozovat základní právo stěžovatele na jeho zavedení. Zásah do základních práv stěžovatele nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že obecné soudy nenahradily jeho vazbu opatřením, které jim dosud trestní řád nedává k dispozici.
V.8 Kontradiktornost vazebního řízení
Ústavní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce údajného porušení kontradiktornosti vazebního řízení a porušení práva obviněného být osobně slyšen před rozhodnutím o vazbě. Realizací uvedeného práva je výslech obviněného ve vazebním zasedání ve smyslu § 73g odst. 2 trestního řádu, v němž musí být obviněný slyšen ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě. Z protokolu o vazebním zasedání ze dne 17. dubna 2015, ale i ze zvukového záznamu, který stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal, vyplynulo, že stěžovatel měl v průběhu vazebního zasedání možnost vyjádřit se k okolnostem podstatným pro rozhodnutí soudu, přičemž byl předsedou senátu korigován pouze v tom smyslu, aby vypovídal k věci a aby byla co nejúčinněji objasněna její podstata. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na konkrétní situaci, kdy mu nebylo umožněno vyjádřit se k otázce jeho dřívějších trestních stíhání, nepovažuje Ústavní soud tento konkrétní postup za neústavní, neboť má za to, že stěžovateli bylo k této otázce umožněno se již dříve ve vazebním zasedání vyjádřit. Vrchnímu soudu rovněž nelze vytknout, pokud stěžovateli v průběhu vazebního zasedání v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení neumožnil číst podání vypracované jeho advokátkou, které bylo součástí spisu a s nímž již byl soud seznámen.
Tvrdí-li stěžovatel, že v průběhu dřívějších řízení došlo ze strany orgánů činných v trestním řízení k manipulaci se spisem, jde o tvrzení, které Ústavní soud není oprávněn přezkoumat v rámci nyní vedeného řízení o ústavní stížnosti. Pro posouzení kontradiktornosti vazebního řízení je totiž podstatné, zda stěžovatel měl přístup ke spisovému materiálu, na jehož základě soud vydal rozhodnutí o vazbě. Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod zpochybnit sdělení krajského soudu, který potvrdil, že stěžovatel měl před vazebním zasedáním možnost seznámit se s celým spisovým materiálem, který měl soud k dispozici pro své rozhodnutí o vazbě. Zachování kontradiktornosti ve vazebních řízeních, která uvedenému rozhodnutí předcházela a která stěžovatel napadá v odůvodnění (nikoliv v petitu) ústavní stížnosti, Ústavní soud nepřezkoumával, neboť ta nejsou předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem.
V.9 Právo na zákonného soudce
Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce spočívající v tvrzeném porušení práva na zákonného soudce tím, že ve věci rozhodoval nesprávně složený senát. Jak stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti sám konstatuje, tuto námitku nevznesl ve vazebním řízení, ale až v hlavním líčení, konaném dne 8. března 2016. Soudy rozhodující v předmětných vazebních řízeních se tedy touto námitkou nemohly zabývat, a proto ji Ústavní soud musí považovat za nepřípustnou. Shodný závěr formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 6. září 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14, kde s odkazem na svoji dřívější judikaturu zdůraznil, že zásada subsidiarity řízení před Ústavním soudem nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek včasného předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod rovněž přísluší (článek 4 Ústavy České republiky). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Citované závěry lze podle názoru Ústavního soudu plně vztáhnout také na nyní projednávanou věc.
Porušení práva na zákonného soudce pak nemohl Ústavní soud konstatovat ani ve vztahu k námitce stran rozhodování místně nepříslušného soudu v přípravném řízení. Ačkoliv stěžovatel podal rozsáhlou argumentaci, kterou se snažil doložit, že Vrchní státní zastupitelství v Olomouci postupovalo vadně, pokud podalo návrh na vzetí do vazby Okresnímu soudu ve Znojmě, Ústavní soud tuto argumentaci nemohl vyslyšet. Pakliže totiž stěžovatel brojí proti tomu, jak orgány činné v trestním řízení postupovaly v přípravném řízení, jeho námitky nikterak nekorespondují s petitem nyní projednávaných ústavních stížností, a směřují tak mimo rámec posuzované věci.
V.10 Další námitky stěžovatele
Stěžovatel v obou ústavních stížnostech uplatnil také řadu dalších námitek směřujících proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které však podle názoru Ústavního soudu spadají mimo rámec nyní vedeného řízení, a kterými se proto Ústavní soud nezabýval. V nynějším řízení z tohoto důvodu Ústavní soud nemohl vyhovět námitce stran absence zvláštní péče ze strany orgánů činných v trestním řízení, ani námitkám, kterými se stěžovatel snažil zpochybnit postup provázející podání obžaloby v jeho trestní věci či kterými namítal nedostatek času pro prostudování spisu před podáním obžaloby. Přisvědčit pak nemohl ani námitce, podle které se stěžovatel nemohl seznámit s částí spisového materiálu týkající se jeho trestního stíhání z roku 1999, neboť stěžovatel sám potvrdil, že s touto částí spisu se seznámil nejpozději dne 2. února 2015, a tedy ještě před zahájením obou nyní posuzovaných řízení.
VI. Závěr
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutím vazebních soudů, jakož i v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že stěžovatel nebyl po 17. červenci 2015, resp. po 25. listopadu 2015, propuštěn na svobodu, zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V části ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti postupu Policie České republiky spočívajícímu v neprovedení účinného vyšetřování ve věci údajného zneužívání pravomoci veřejného činitele orgány činnými v trestním řízení vůči stěžovateli, Ústavní soud shledal návrh jako nepřípustný. V textu ústavní stížnosti stěžovatel tuto část petitu nikterak nezdůvodnil, ani neuvedl, že by v tomto smyslu využil jakékoliv procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel tak nenaplnil podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož neosvědčil, že by vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V této části proto musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Co do návrhu na zrušení ustanovení § 73a odst. 7 trestního řádu platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, což je důvodem jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu