59. Jak bylo řečeno výše, v částech N., O. a P. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebylo v rámci celého trestního řízení umožněno se obeznámit se všemi provedenými důkazy (tj. seznámit se se spisem). V této souvislosti postačuje odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého orgány činné v trestním řízení vedly toto řízení korektně a vytvořily podmínky pro uplatnění práv stěžovatele, resp. jeho obhajoby v co nejširším slova smyslu. Uvedená skutečnost je dokladována např. tím, že dne 6. 12. 2012 nahlížel obhájce stěžovatele, Mgr. M. Freund, do aktuálního trestního spisu, z něhož si také pořizoval fotokopie (č. l. 131 spisu). Dne 1. 3. 2013 došlo k dalšímu nahlížení do spisu jmenovaným obhájcem a pořízení fotokopií, kdy už spis obsahoval i odtajněné žádosti a nařízení odposlechů a sledování vozidel stejně jako protokoly o jejich provedení a také protokoly o odběru pachových stop, odborná vyjádření a zkoumání v metodě pachové identifikace (č. l. 134 spisu). Dne 7. 3. 2013 pak bylo umožněno nahlížení do spisu také stěžovateli (č. l. 143 spisu). Již v přípravném řízení, konkrétně dne 5. 4. 2013, bylo Mgr. M. Freundovi vydáno 6 ks CD-R s odposlechy v akci Pyro + Oryp (č. l. 1946 spisu), dne 14. 12. 2012 byly obhajobě na žádost poskytnuty 4 DVD zachycující průběh výslechu stěžovatele ze dne 28. 11. 2012 (č. l. 3001 spisu). Ve dnech 2. 5. 2013 a 6. 5. 2013 pak byla obhájci Mgr. M. Freundovi předána kompletní kopie vyšetřovacího spisu (viz č. l. 3810 spisu). Již před podáním obžaloby měla obhajoba k dispozici také záznam odposlechů (č. l. 1944 - 1946 spisu). Ze strany policejního orgánu tedy byly obhajobě zajišťovány a předávány kopie listin, ale také CD nosičů jimi požadovaných. Ve dnech 2. 5. 2013, 3. 5. 2013, 6. 5. 2013 a 7. 5. 2013 proběhlo prostudování spisu, v jehož rámci byl stěžovateli předložen vyšetřovací spis a probíhalo i přehrávání audio nahrávek.
IV. k) Podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně
60. V částech R. a S. stěžovatel směřuje pozornost k otázce podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu. K této oponentuře se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud, který - poté co rekapituloval teoretická východiska - dal najevo, že JUDr. Radomír Koudela práva obhajoby respektoval.
61. Uvedeného soudce nediskvalifikuje ani rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby při hlavním líčení dne 1. 10. 2013 (č. l. 4521 spisu). Ústavní soud ze zvukového záznamu (procesní spis, č. l. 4524) zjistil, že soudce JUDr. R. Koudela konstatoval při ústním odůvodňování rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě: "...je zjevné, že stěžovatel i poté, co byl trestně stíhán na Slovensku, se u nás dopouští jednání, pro které byl stíhán. Společně s vrchním soudem uvádím, že v současné době soud nemůže hovořit o tom, zda se obžalovaný dopustil trestné činnosti či nedopustil trestné činnosti, toto bude předmětem až samotného rozhodnutí ve věci."
62. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, ačkoliv o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
63. V daném případě považuje Ústavní soud za podstatné, že předseda senátu svůj výrok vzápětí a z vlastní iniciativy korigoval konstatováním, že "v současné době soud nemůže hovořit o tom, zda se obžalovaný dopustil trestné činnosti či nedopustil trestné činnosti". Ústavní soud - aniž by relativizoval nosné důvody citovaného nálezu - proto považuje za v ústavněprávní rovině udržitelný závěr, že v pořadí první vyjádření soudce krajského soudu představovalo toliko nepřesný slovní obrat, z něhož nelze bez dalšího dovozovat takový poměr k osobě stěžovatele, který by byl důvodem vyloučení. V této souvislosti dlužno připomenout sentenci: "Errare humanum est, perseverare diabolicum." Zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 1. 10. 2013 č. j. 61 T 7/2013-4527 z hlediska presumpce neviny odůvodnil náležitě.
64. Ústavní soud pokládá za adekvátní závěr Nejvyššího soudu, který v usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 751/2014 judikoval, že skutečnost, že obviněný podal na soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti, sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle § 30 tr. řádu, tedy bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá jeho vyloučení. V této souvislosti stojí za zdůraznění usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3152/14. Zde Ústavní soud konstatoval, že samotné zahájení občanskoprávního řízení nemůže bez dalšího znamenat podjatost ve věci rozhodujícího soudce. Dovedeno k závěrům ad absurdum by pak obviněnému postačovalo k "vyrobení" podjatosti soudce pouhé zahájení občanskoprávního řízení. Ve svém důsledku by uvedený postup mohl vést až k nemožnosti státu vykonávat soudní moc na svém území, což je nepřípustné. Ústavní soud si je vědom toho, že na nastalou procesní situaci nelze nahlížet jednostranně či se snažit o jakousi paušalizaci obdobných případů, nicméně pokud k podané žalobě na ochranu osobnosti nepřistoupí další okolnost svědčící či alespoň zpochybňující osobu soudce, nelze dospět k závěru o její podjatosti. Podle náhledu Ústavního soudu ve věci takový důkaz či alespoň naznačená souvislost předložena nebyla.
65. Nyní projednávanou ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), navazujícím na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01.
66. Tento rozsudek ESLP vychází ze širšího argumentačního základu než stěžovatelův případ, kdy se závěr o nedostatku požadované nestrannosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze odvíjel z nejen ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu, ale rovněž z časového sledu jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na § 66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřené reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku atd. Sluší se připomenout rovněž rozhodnutí ESLP ze dne 26. 2. 2000 ve věci Tanner a Malminen v. Finsko, stížnosti č. 42114/98 a 42185/98.
67. K otázce opakovaně a na obdobném základě uplatňovaných námitek podjatosti se patří zaznamenat kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 1736/14.
68. Ústavní soud neshledává důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí ani v nedoložených tvrzeních stěžovatele o "náhodném konfliktu" se jmenovaným soudcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 7 Td 66/2013), resp. v jeho údajných osobních vazbách k zmocněnci poškozeného (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar v. Spojené království, stížnost č. 22399/93, odst. 38).
IV. l) Neuvedení jmen soudců v usnesení Nejvyššího soudu
69. V části T. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v usnesení Nejvyššího soudu je uvedeno pouze jméno předsedy rozhodujícího senátu 6 Tdo, a nikoli jeho dalších členů. K otázce transparentnosti přidělování věcí na základě rozvrhu práce soudu stojí za připomenutí nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1302/10 (N 77/61 SbNU 239). Z něj vyplývá, že do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení. Ústavní soud považuje za postačující, jestliže tyto údaje jsou dostupné z rozvrhu práce uveřejněného na webu tohoto soudu. Dlužno podotknout, že stěžovatel neuvádí, jak by uplatněnou argumentaci přizpůsobil situaci, kdy by předmětná informace byla zaznamenána přímo v textu rozhodnutí.
IV. m) Ukládání trestů
70. V části U. ústavní stížnosti stěžovatel namítá uložení nepřiměřeného trestu. K této výtce Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze za stavu, kdy by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14).
71. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, neboť podle jeho zjištění byl stěžovateli uložen trest v rámci zákonné sazby, přičemž jeho výši soudy dostatečně odůvodnily. Pokud jde o údajnou exemplárnost trestu, tato námitka v ústavněprávní rovině neobstojí. Soudy výši trestu uvedly do kontextu s jednotlivými kritérii pro jeho ukládání. Poukázaly přitom na konkrétní vysokou škodlivost (závažnost) jednání, podmíněnou zejména jeho charakterem, způsobem a sofistikovaností páchání, jakož i faktem, že nešlo o jednorázovou činnost, nýbrž o více dílčích útoků, výší způsobené škody a škody, k níž jejich jednání směřovalo, resp. též následkem (účinkem) v podobě újmy na zdraví konkretizovaného poškozeného. Současně nepřehlédly dosavadní trestněprávní bezúhonnost stěžovatele.
72. V částech V. a W. ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, porušení zákazu reformationis in peius, jakož i uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
73. Stěžovatel nedoceňuje, že v odvolacím řízení došlo u něj ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Není tedy věcné opory pro závěr o porušení principu reformationis in peius. Tvrdí-li stěžovatel v rámci kritiky uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, že "kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. Michálkové", patří se zopakovat, že zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. řízení o ústavní stížnosti jmenované stěžovatelky vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 338/15).
74. Stran otázky uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou lze zmínit, že soudy poté, co rekapitulovaly obecná východiska, konstatovaly, že stěžovatel byl v posuzované trestní věci odsouzen za rozsáhlou a velmi závažnou trestnou činnost, kterou charakterizoval nemalý počet dílčích útoků, ale také specifický způsob páchání, které se dopouštěl podstatnou část svého pobytu na území České republiky, a která byla de facto zakončena až zásahem policejního orgánu.
75. Sám stěžovatel ve své argumentaci k nezákonnosti délky trestu vyhoštění poukazoval na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci, vypracovaného MUDr. P. Konečným, soudním znalcem (č. l. 3024 - 3033 spisu), který uvedl, že pobyt stěžovatele na svobodě není z psychiatrického hlediska nebezpečný. Dále stěžovatel zdůraznil, že ve znaleckém posudku není obsaženo sdělení, že by jeho náprava nebyla možná, což je však stěžejním (rozhodujícím) aspektem při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Soudy na tuto stěžovatelovu argumentaci reagovaly odkazem na další konkrétní zjištění obsažená v posudku, která podle jejich názoru vyznívají zřetelně v neprospěch stěžovatele s tím, že provedení klinického psychologického vyšetření (k verifikaci a podrobnému popisu jeho osoby) stěžovatel odmítl.
76. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
IV. n) Konání hlavního líčení v nepřítomnosti stěžovatele
77. V části X. ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces z důvodu konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud rekapituloval podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. § 202 odst. 2, 4 a 5, § 204 odst. 1 a 2, § 208 a § 209 tr. řádu, resp. související judikaturní závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 11 Tdo 55/2011 a ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1015/2014). Výstižně přitom připomenul, že k námitkám stěžovatele týkajícím se jeho vykázání ze soudní síně se již vyjádřil Ústavní soud, který ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2206/13 konstatoval, že: "... předseda senátu postupoval podle ustanovení § 204 odst. 1 tr. řádu, které stanoví, že osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně nedošlo k tvrzenému zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam z jednání soudu."
78. Odvolací soud a dovolací soud na argumentovaném základě dovodily, že k tvrzenému zásahu do práv stěžovatele nedošlo. Konstatovaly, že v posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2013 i z pořízených zvukových záznamů je zřejmé, že stěžovatel již na samém počátku předmětného hlavního líčení přes napomenutí narušoval průběh jednání. Bylo mu proto dáno upozornění (výstraha) ve smyslu ustanovení § 204 odst. 2 tr. řádu (srov. procesní spis, č. l. 3668 p. v.). Nedbaje napomínání a výstrahy stěžovatel ve svém rušivém chování (bez povolení předsedy senátu hovořil) pokračoval. Za tohoto stavu, kdy se napomenutí a výstraha míjely účinkem, vyhlásil předseda senátu po poradě senátu usnesení, jímž stěžovatele vykázal z jednací síně (srov. tamtéž, č. l. 3669). Po krátké době, během níž bylo především rozhodnuto o zproštění obhájce Mgr. L. Knota obhajoby obviněného V. H. a o vyloučení trestní věci obviněného V. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, byl stěžovateli povolen vstup do jednací síně. Jeho obhájce mu přitom předestřel v rámci porady průběh hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. V následujícím průběhu jednání stěžovatel narušoval přednes obžaloby státním zástupcem, a to přes předchozí upozornění předsedy senátu. Po poradě senátu, jeho usnesením byl stěžovatel opětovně z jednací síně vykázán (tamtéž, č. l. 3671 p. v.). Současně byl poučen, že do jednací síně bude vpuštěn poté, co přislíbí, že se bude chovat řádně. Poté státní zástupce dokončil přednes obžaloby, zmocněncům poškozených byla dána možnost uplatnit návrhy na náhradu škody a předseda senátu konstatoval návrhy na náhradu škody, s nimiž se k adheznímu řízení připojili další poškození. Po následné žádosti stěžovatele (skrze jeho obhájce) o návrat do jednací místnosti a seznámení s dosavadním průběhem řízení (srov. tamtéž, č. l. 3672) předseda senátu uvedl, že tento bude s průběhem hlavního líčení seznámen posléze a konstatoval, že podle § 208 tr. řádu se budou konat výslechy obviněných odděleně. Následně soud prvního stupně provedl (za přítomnosti obhájce stěžovatele) výslech obviněného R. H., obviněného J. S., a poté (po krátké přestávce) byl do jednací síně přiveden stěžovatel, kterého, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení i zvukového záznamu, předseda senátu seznámil s dosavadním průběhem hlavního líčení a dal mu možnost se vyjádřit k věci. Poté již byl stěžovatel hlavnímu líčení, resp. hlavním líčením, přítomen s výjimkou hlavních líčení konaných dne 12. 11. 2013 a následně dne 26. 11. 2013, jichž se nezúčastnil, to však na základě jeho vlastní žádosti učiněné při hlavním líčení dne 11. 11. 2013 (č. l. 4905 p. v. a násl. procesního spisu), aby se další hlavní líčení ve věci (a to včetně závěrečné řeči - tato byla přednesena podle jeho písemné přípravy obhájcem Mgr. Pavlem Jiříčkem dne 26. 11. 2013 a založena do spisu - a vyhlášení rozsudku) konalo v jeho nepřítomnosti, čemuž soud prvního stupně ve smyslu § 202 tr. řádu (č. l. 4929, 4994 procesního spisu) vyhověl.
IV. o) Závěr
79. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
80. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
81. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, neboť se stal bezpředmětným.
82. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl (§ 39 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu