19. Stěžovatel v části J. ústavní stížnosti vytýká nesprávné hmotněprávní posouzení výše zamýšlené škody podle hodnoty pohledávek. Z hlediska právní kvalifikace údajného jednání stěžovatele soudy nezohlednily, že se měl domáhat existujících a legálně vlastněných pohledávek vůči poškozeným, a jejich výše pak byla mechanicky posouzena jako škoda velkého rozsahu, ke které mělo jednání obviněného směřovat (řečeno zjednodušeně a s výhradami dalších vad specifikovaných v dovolání). Stěžovatel zastává názor, že výše oprávněné pohledávky nemůže být v předmětné věci posouzena jako výše škody způsobené trestným činem. Polemizuje též se závěry stran přenositelnosti nosných důvodů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 na jeho trestní věc. Věřitel jako pachatel trestného činu vydírání fakticky nic poškozenému jako dlužníkovi neodnímá a objektem jeho protiprávního jednání je výlučně rozhodnutí dlužníka plnit svou povinnost - bez možnosti následku v podobě skutečné majetkové škody úhradou pohledávky.
20. V části K. ústavní stížnosti se stěžovatel soustředí k otázce vadného posouzení skutků jako pokračujících trestných činů. Namítá opomenutí rozlišování spolupachatelství od účastenství, když i u členů organizované skupiny je nutno rozlišovat, jakým způsobem se konkrétní členové na jednání podíleli, přičemž nelze některé dílčí útoky páchat ve formě pachatelství a jiné ve formě účastenství. Podotýká, že obvinění ani nebyli vedeni stejným záměrem, byli různí poškození. Poukazuje rovněž na alternativnost výroku skutkové věty ke skutkům pod bodem 2/a) - f) a bodem 3).
21. V části L. ústavní stížnosti se stěžovatel vyslovuje, že byl odsouzen za jednání, které není trestným činem. Stěžovatel byl odvolacím soudem odsouzen pouze za tzv. neukončený pokus trestného činu vydírání, nebyla naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, a zavinění tak lze posuzovat výlučně podle jeho participace na trestných činech poškození cizích věcí, šíření poplašné zprávy, útoku na osobu J. Komosného a porušování domovní svobody. Námitku absence bezprostředního směřování k započetí naplňování objektivní stránky trestného činu vydírání Nejvyšší soud zcela ignoroval a vycházel pouze z rozsudku nalézacího soudu (při právním posouzení věci), aniž by se Nejvyšší soud vypořádal s rozdílností rozsudku odvolacího soudu a zjevné vady rozsudku nalézacího soudu reflektoval. Ani jeden ze znaků (článků řetězu) prezentovaných soudy nepředstavuje znaky trestného činu vydírání (a ani žádného jiného trestného činu) a uvedené jednání obviněných není protiprávní, trestné. Pohrůžka jiné těžké újmy pouze na základě subjektivního vnímání jednání stěžovatele - které ovšem nebylo protiprávní - jinou osobou, je zjevně nepřijatelná a stěžovatel, a ani žádný jiný spoluobviněný, nebyl odsouzen za spáchání trestného činu vydírání pohrůžkou jiné těžké újmy (akcentováno i v dalších částech ústavní stížnosti výše). Nejvyšší soud rozdíl v právní kvalifikaci útoků proti majetku či proti osobě nebo nepravdivé oznámení o hrozícím výbuchu bomby jako poškození cizí věci, pokusu těžkého ublížení na zdraví, šíření poplašné zprávy, nebo jako trestného činu vydírání, dovozuje výlučně z úmyslu, pro který měly být tyto trestné činy spáchány. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Nucení jiného, aby něco konal, jako rozhodující znak objektivní stránky však musí být náležitě vyjádřen jednáním obviněných, nepostačuje subjektivní hledisko - tedy předpoklad, že trestné činy měly být spáchány v úmyslu jiného nutit k něčemu. Samotný úmysl jiného k něčemu nutit nepředstavuje naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání - tento záměr (cíl) by musel být poškozenému předestřen (adresován) právě objektivním jednáním, k čemuž nedošlo. Dále stěžovatel namítá, že poškození netvrdí, že by objektivně byli k něčemu nuceni, vyslovili jen subjektivní podezření, že jejich majetek mohli poškodit obvinění. Svědek M. Zaremba [skutek č. 5)] uvedl, že po skutku nebyl nikým kontaktován takovým způsobem, který by skutek spojoval s ním, resp. s jakýmkoli požadavkem vůči němu. Stěžovatel tedy argumentoval způsobem vyžadujícím adekvátní reakci.
22. V části M. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje existenci tzv. extrémního nesouladu z důvodu rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, absence přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí, spojitosti učiněných závěrů s provedenými důkazy apod.
23. Závěr, že se stěžovatel účastnil trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, je zcela svévolný a bez opory v provedených důkazech. Stěžovatel rovněž zde odmítá, že údajné pachové stopy obviněných V. H. a T. Ď. jsou přímým důkazem o vině všech obviněných; za svévolné pokládá vypořádání se Nejvyššího soudu s těmito námitkami. Dále stěžovatel zpochybňuje označení pachových stop jako přímého důkazu o vině obviněných a označuje tyto stopy za zmanipulované. Závěry o úmyslných založeních požárů motorových vozidel při skutcích č. 1a), b) a 5 považuje za svévolné a vytýká Nejvyššímu soudu jejich úplné ignorování.
24. Posléze stěžovatel vytýká porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti se svévolným výrokem rozsudku ohledně výše způsobené škody a v povinnosti k náhradě škody; vymezuje se proti úplnému ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Výrok rozsudků o povinnosti obviněných k náhradě škody poškozeným, kromě České pojišťovny, a. s., a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, je pro neuplatnění nároků na náhradu škody vůči nim společně a nerozdílně, zjevně svévolný a v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, která v dané věci představují uplatnění tohoto nároku pouze vůči nespecifikovanému obžalovanému v jednotném čísle. Soudy se nevypořádaly ani s dalšími stěžovatelovými námitkami stran určení výše údajné škody. Objektivní nezjištění výše škody a absence řádného odůvodnění výroku napadeného rozsudku, jakož i zcela svévolné části skutkové věty ohledně údajně způsobené výše škody, mají za následek nejen protiprávnost výroků o povinnosti k náhradě škody, ale zejména nemožnost stanovit rozsah viny, stupeň nebezpečnosti pro společnost a uložit odpovídající trest. Předmětné námitky Nejvyšší soud svévolně odmítl podřadit pod jakýkoli dovolací důvod.
25. Stěžovatel v této části ústavní stížnosti dále rozvíjí argumentaci co do otázek existence tzv. extrémního nesouladu, a to při skutcích č. 1a), 1b), 1c), 2, 2a) až e), 3, 4, 5 a 6 (viz též rekapitulace části I. ústavní stížnosti). Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že rovněž z odposlechů vyplývá, že obracel pozornost k vymáhání pohledávek cestou legálních prostředků (včetně žalob).
26. V částech N., O. a P. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v rámci celého trestního řízení mu bylo zamezeno řádně se obeznámit se všemi ve věci provedenými důkazy (seznámit se se spisem, resp. s vyhrazeným spisem), čímž mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces; dále vytýká svévolné vypořádání se Nejvyššího soudu s touto námitkou.
27. V souvislosti s tím poukazuje na údajné zatajování důkazů zabezpečených v předmětné věci (důkazů svědčících ve prospěch obviněných), zatajování existence spisu vedeného v režimu "vyhrazené" a na opakované (nevyslyšené) žádosti o nahlédnutí do předmětného spisu, resp. jeho prostudování a skutečnost, že důkazní návrhy obhájců k objasnění nakládání s předmětnými důkazy nebyly ani protokolovány. Uvádí, že soud se nejdříve snažil zjistit nakládání s předmětnými důkazy, po odročení však tyto snahy ustaly a získané informace nezpřístupnil. Odvolací soud přešel i jeho námitku o přečtení zprávy stran sledování a námitku nerozhodnutí jeho návrhu na výslech plk. Ing. Ivana Lehkého.
28. Dále stěžovatel namítá, že ani Vrchní soud v Olomouci mu neumožnil nahlédnout do spisu a do vyhrazeného spisu, v čemž opět spatřuje závažné porušení jeho práva na obhajobu, potažmo i na spravedlivý proces. Upozorňuje, že v odvolání, resp. v rámci odvolacího řízení, opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu (včetně spisu vyhrazeného) a přehrání všech odposlechů, k čemuž mu nebyl v rámci přípravného řízení dán dostatečný časový prostor. Po nahlédnutí chtěl své odvolání doplnit. Odvolací soud mu podle jeho slov umožnil studium pouze v rozsahu cca tří hodin, v průběhu celého trestního řízení mu byl na prostudování spisu (včetně audiozáznamů) dán nedostatečný časový prostor cca 35 hodin. S oběma žádostmi se však podle jeho přesvědčení odvolací soud vůbec nevypořádal. Vrchní soud v Olomouci pak ještě uvedl, že stěžovateli bylo umožněno seznamovat se se spisem po vynesení rozsudku, tedy od 26. 11. 2013 do 14. 2. 2014, kdy byl spis předložen odvolacímu soudu s tím, že "obžalovaný to ani nepopírá". Jde však jen o další "vyfabrikovaný" závěr. Svůj nesouhlas pak stěžovatel vyjadřuje i vůči odůvodnění odvolacího soudu v jeho rozsudku stran nahlížení do spisu. Nejvyšší soud se v této souvislosti omezil pouze na opis rozsudků nižších stupňů a výčet úkonů směřujících k obhájcům stěžovatele, resp. k jeho nahlížení do listinného spisového materiálu, aniž by se vypořádal s jeho konkrétními námitkami.
29. V částech R. a S. ústavní stížnosti stěžovatel vytýká, že nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu nalézacího soudu došlo k porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud; namítá úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Kvůli vzneseným námitkám podjatosti, o kterých svévolně nalézací soud nerozhodl, bylo třeba považovat předsedu senátu JUDr. Radomíra Koudelu za vyloučeného - nebylo totiž rozhodnuto, že vyloučen není - a Vrchní soud v Olomouci postupem vykazujícím zcela zjevné znaky nepřípustné libovůle a ignorováním odvolacích námitek obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech.
30. Nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu soudu prvého stupně nastalo porušení jeho práva na nezávislý a nestranný soud. Poznamenal, že opakovaně předložil námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely kvůli jeho projevům osobní averze a pro jeho vyjádření o vině stěžovatele ještě před vynesením rozsudku. O námitkách podjatosti předsedy senátu ze dne 11. 6. 2013, dvou ze dne 26. 6. 2013, a dále ze dne 1. 7. 2013 a 1. 10. 2013 pak nebylo podle stěžovatele rozhodnuto, v důsledku čehož došlo také k předčasnému vyhlášení rozsudku. Nesouhlasí se závěry vrchního soudu, v jeho postupu spatřuje nepřípustnou libovůli a ignorování odvolacích námitek, čímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech.
31. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že předsedu senátu nalézacího soudu JUDr. Radomíra Koudelu je třeba považovat za vyloučeného. V rámci odůvodnění ústavní stížnosti popisuje tvrzený konflikt s předsedou senátu, a to jako žalovaným v občanskoprávním sporu vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013. Tento konflikt byl podle něj s největší pravděpodobností důvodem zjevné zaujatosti předsedy senátu, a je proto nutné jej považovat za vyloučeného. Upozornil také na nepřijatelné vyjádření jmenovaného předsedy senátu o jeho vině ze dne 1. 10. 2013. Nedostatek nestrannosti je podle přesvědčení stěžovatele zřejmý i z postupu soudu při hlavním líčení.
32. V části T. ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud z důvodů neuvedení jmen soudců Nejvyššího soudu rozhodujících v dovolacím řízení. Neuvedení jména a příjmení ani funkčního označení osob, které se na vydání usnesení podílely (členů senátu), vzbuzuje pochybnosti o důsledném naplnění ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel se domnívá, že neexistuje legitimní důvod tajení identity rozhodujících soudců v dovolacím řízení, které rovněž nestojí mimo rámec spravedlivého procesu. Takové ukryté vykonávání spravedlnosti, a to i kvůli způsobu, jakým soudy ve věci rozhodly, vede stěžovatele k přesvědčení, že došlo k porušení jeho práva na nestranný soud, resp. na spravedlivý proces.
33. V části U. ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že mu soud uložil exemplární trest odnětí svobody, tedy nepřiměřený trest, byť v zákonem stanoveném rozpětí. Z rozsudku nalézacího soudu se podle něj podává, že hlavní moment představovala generální prevence nepřípustně upřednostněná před prevencí individuální. Rovněž přitom podle něj soud nepřihlédl k vývojovému stádiu trestné činnosti; neukončený pokus má menší škodlivost než dokonaný trestný čin. Došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces.
34. V částech V. a W. ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek, porušení zákazu reformationis in peius, resp. úplné ignorování této námitky Nejvyšším soudem. Stěžovatel v prvé řadě akcentoval, že v jeho případě došlo k uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem předpokládaných podmínek. Zdůraznil svoje tvrzení, že kromě mobilního telefonu se v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. Michálkové, která své vlastnické právo k předmětným věcem uplatňovala, listinné důkazní návrhy však byly odvolacím soudem ignorovány. Okolnost, zda předmětná věc náleží pachateli, musí být prokázána, což se v daném případě nestalo. Ze skutkové věty podle něj není zřejmé ani to, že předmětné věci byly skutečně ke spáchání trestných činů užity, popř. že byly ke spáchání konkrétního trestného činu určeny. Závěrem namítl také extrémní rozpor závěrů s provedenými důkazy, porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze označit, která z věcí měla mít spojitost s protiprávním jednáním. Podle jeho názoru byl porušen i zákaz reformationis in peius.
35. Stěžovatel se dále podrobně vyjadřuje k uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, v němž spatřuje rozpor se zákonem. Předmětný výrok podle stěžovatele nebyl odůvodněn, což zakládá extrémní nesoulad závěrů soudů s dokazováním a odůvodněním, svévolnost a nepřezkoumatelnost daného výroku. Podotýká, že na základě psychiatrického vyšetření a konstatování znalce není nebezpečný pro společnost. Zdůrazňuje, že vyhoštění na dobu neurčitou připadá do úvahy pouze u pachatele, jehož náprava není možná, což ale v daném případě nebylo provedeným dokazováním zjištěno. Z tohoto důvodu byl soud podle jeho mínění oprávněn rozhodnout pouze o trestu vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let a místo toho mu uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud pak nevzal v úvahu jeho evropské občanství, pracovní a sociální zázemí v České republice, resp. z rozsudku nevyplývá, že by se jimi jakkoli zabýval.
36. V části X. ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces z důvodu konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel akcentuje, že byl dvakrát (protiprávně) vykázán z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního líčení. Během první nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl poškozený následně zavázán. V druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, který po námitce o protiprávnosti takového vykázání nechal do protokolu doplnit, že před odvedením bylo vyhlášeno usnesení. Zdůrazňuje, že podle jeho názoru není § 204 odst. 2 tr. řádu ustanovením speciálním, kterým by bylo možné prolomit zásadu podle § 202 odst. 4 tr. řádu. Upozorňuje, že nebyl obeznámen s obsahem jednání, které se konalo v době jeho nepřítomnosti, a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Poukazuje také na nedostatečnou protokolaci hlavního líčení ze dnů 11. a 12. 6. 2013 s tím, že odvolací soud uvedenou část jeho odvolání v tomto směru v podstatě ignoroval. Dovolací soud nesdílel názor komentáře k trestnímu řádu, podle kterého vůči osobě, jejíž stálá přítomnost při hlavním líčení je nutná, lze postupovat pouze podle § 66 odst. 2, 3 tr. řádu (ovšem nevypořádal se s ním). Veškerá další argumentace Nejvyššího soudu se míjí s námitkami stěžovatele a je v rozporu se zvukovým záznamem z hlavního líčení, který dokazuje, že stěžovatel byl vykázán z jednací síně bez vyhlášení usnesení a tudíž protiprávně, a zejména pak to, že mu předseda senátu nesdělil obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti; objektivně stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k údajným návrhům poškozených. Jelikož soud stěžovateli po návratu do jednací síně nesdělil, co představovalo předmět jednání v jeho nepřítomnosti, a nemohl se k těmto skutečnostem a důkazům, na jejichž základě byl zavázán k náhradě škody vyjádřit, bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. K porušení jeho základních práv došlo též vykázáním z jednací síně bez vyhlášení usnesení a stěžovatel zastává názor (v souladu s komentářem k trestnímu řádu), že osobu, jejíž stálá přítomnost u hlavního líčení je nutná, nelze vykázat - tedy že § 204 odst. 2 tr. řádu není speciálním ustanovením, kterým by bylo možné prolomit zásadu, kdy nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle § 202 odst. 4 tr. řádu. Jen pro úplnost stěžovatel dodává, že při přítomnosti obviněného u hlavního líčení - v případě jeho nepřístojného chování - lze v souladu s právním řádem České republiky vůči němu použít např. donucovacích prostředků. Nelze souhlasit se soudy podaným výkladem § 202 odst. 4 tr. řádu vedoucím ve svých důsledcích k závěru, že nekorektní chování obviněného znamená úplnou eliminaci možnosti soudu provést hlavní líčení.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
37. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a) Obecná východiska pro posouzení zásahu
38. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
39. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
40. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
41. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
42. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
43. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
IV. b) Porušení povinnosti soudů vypořádat se s námitkami stěžovatele
44. K námitkám obsaženým v části A. ústavní stížnosti se sluší předeslat, že odvolací soud nemůže shledat vady napadeného rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Nicméně nemá-li základní právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12].
45. Současně ovšem platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14].
46. Byť by rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího plně neodpovídala očekávání stěžovatele v reakci na jeho obsáhlé námitky, je z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu určující, že se z nich podává, v jakém rozsahu byla napadená rozhodnutí odvolacím soudem a dovolacím soudem přezkoumána, jaké okolnosti vzaly tyto soudy za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodly. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což lze přiměřeně aplikovat i na stěžovatelem zpochybňovaný postup odvolacího, resp. dovolacího soudu.
IV. c) Opomenutí navržených důkazů
47. Pakliže jde o části B. a C. ústavní stížnosti, z ústavněprávních hledisek lze považovat za udržitelný závěr dovolacího soudu, že pokud se zejména odvolací soud nevyjádřil detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek, který by znamenal porušení základních práv stěžovatele (především práva na obhajobu). Není též spolehlivé oponentury proti závěru, že soud prvního stupně a odvolací soud přiměřeně vyložily, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné, dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, čímž daly najevo, že další dokazování je nadbytečným.
48. Soud prvního stupně srozumitelně objasnil, z jakých důvodů považoval konkretizované důkazní návrhy stěžovatele a dalších obviněných za nadbytečné. Vrchní soud v Olomouci se s předmětnými úvahami ztotožnil s tím, že pouze pro řešení důvodnosti odvolacích námitek České pojišťovny, a. s., a obviněného J. S. dokazování doplnil (tj. listinami založenými na č. l. 820 - 821 spisu ohledně připojení se České pojišťovny, a. s., k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody a obhajobě obviněného J. S. umožnil výslech svědka J. Staňka).
49. Nejvyšší soud v souvislosti s otázkou úplnosti dokazování pachatelství obviněných V. H. a T. Ď. k jednání ze dne 21. 7. 2012 připomenul, že součástí spisového materiálu je příloha, jejímž obsahem je Případová analýza a časový snímek ve věci ohlášení nástražného výbušného systému v podnicích FLIP a MUSICLAND ve Zlíně ze dne 21. 7. 2012, 22. 7. 2012, 27. 7. 2012, 28. 7. 2012 a 29. 7. 2012 a útoku na majetek majitele FLIPu J. Mynáře ze dne 8. 8. 2012, která obsahuje vyhodnocení záznamu kamerového systému Městské policie Zlín, resp. zjištění průjezdu zájmových vozidel. Z tohoto záznamu se podle soudů podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl na území města Zlína zaznamenán pohyb vozidla VW Passat, což je vozidlo, které pravidelně jmenovaní obvinění užívali. Byť uvedená listina nebyla důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími důkazy. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti znovu se souvisejícím hodnocením důkazů vyslovuje nesouhlas s tím, že podle jeho názoru tyto důkazy coby převážně jen důkazy nepřímé netvoří uzavřený kruh, eventuálně že s potřebnou mírou spolehlivosti neprokazují jeho vinu, nejedná se o otázku, kterou by náleželo řešit Ústavnímu soudu.
50. Ústavněprávní diskrepanci nepředstavuje ani neprovedení dalších důkazů, kupř. výslechu svědkyně Mgr. K. Michálkové u skutku 2/a) a skutků dalších a obdobně pak výslech svědků T. Dubiny, T. Kulicha a P. Vrtiela či všech kamerových záznamů v případě skutku 2), a dále také příkladmo výslech svědků A. Pavlíka, T. Španihela a P. H. k objektivní nemožnosti obviněných V. H. a T. Ď. spáchat skutek pod bodem 5), resp. obdobně též 1/b) či neprovedení listinných důkazů - např. platebního dokladu ze dne 22. 5. 2012 apod.
IV. d) Opomenutí rozporů mezi důkazy, nesprávné posouzení skutků jako pokusu trestného činu vydírání, rozpor právní věty rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním a nenaplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu vydírání
51. Ohledně částí D., E. a F. ústavní stížnosti stojí za připomenutí, že Nejvyšší soud vymezil objektivní a subjektivní stránku trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku s četnými odkazy na související judikaturu (rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 2637/1927 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. Rt 3683/1929 Sb. rozh. NS - Vážný, rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 23 a dále rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 50/2009 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud na tomto podkladě argumentoval, že zběžný náhled by sice mohl vést k úvaze, že stěžovatel byl účastníkem, konkrétně organizátorem ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedený soud ovšem dále konstatoval, že jeho jednání bylo, pokud se již přímo nezúčastnil zjevného nátlakového jednání (viz demonstrace síly v hudebním klubu FLIP ve Zlíně), alespoň článkem řetězu celkového jednání obviněných (viz zejména jeho jednání s poškozenými vedené formálně sice bez výslovných hrozeb a nátlaku, avšak se skrytou či v náznacích projevenou hrozbou tak, aby byla v poškozených vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku), přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřovaly k přímému vykonání trestného činu vydírání a ve svém celku naplnily jeho skutkovou podstatu a působily současně. Pojem "působí současně" přitom nelze vykládat tak, že všechny úkony se musí odehrát v jeden jediný okamžik, jelikož trestný čin vydírání nemusí být spáchán jedním jednorázovým činem, může být výslednicí jednotlivých časově návazných posloupných aktů, jež ve svém komplexu naplňují znaky dané skutkové podstaty. Tak tomu bylo právě v posuzované věci, přičemž tento závěr platí ohledně všech obviněných. Stěžovatel se ústavněprávně relevantní argumentací nevymezuje ani proti závěru Nejvyššího soudu, že případná kvalifikace jednání stěžovatele coby organizátorství by neměla zásadní vliv na jeho postavení, jelikož je třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky, přičemž účastenství ve formě organizátorství bývá stejně závažné jako spolupachatelství, mnohdy dokonce závažnější.
IV. e) Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius
52. Jestliže stěžovatel v části G. ústavní stížnosti upozorňuje na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a porušení zákazu reformationis in peius, patří se zaznamenat, že v odvolacím řízení došlo u něj ke změně k jeho tíži pouze ve výroku o jeho povinnosti k náhradě škody České pojišťovně, a. s., ovšem stalo se tak z podnětu zmíněného odvolání tohoto poškozeného. V ostatních směrech k reálnému zhoršení jeho postavení nedošlo. Nelze tedy činit závěr o porušení principu reformationis in peius. Uvádí-li stěžovatel, že došlo k porušení zákazu reformationis in peius ve vztahu k obviněným J. S. a R. H., patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně námitky stěžovatele, že oponovaný postup odvolacího soudu měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo.
IV. f) Nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání
53. V části H. ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při pokusu trestného činu vydírání podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny). Rovněž v této souvislosti Nejvyšší soud odkázal na relevantní judikaturu (rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Soudy dovodily, že všichni obvinění vědomě jednali ve vzájemné shodě, vědomě tvořili skupinu, v níž byly rozděleny role a úkoly každého z nich (je zřejmé personální složení této skupiny, propojení jednotlivých jejích členů a dělba úloh mezi nimi). V tomto směru lze odkázat na dostatečně výstižné závěry popsané v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel byl podle soudů vůdčí osobností - ve většině případů to byl právě on, kdo jednal s poškozenými, kdo rozhodoval o podstatných věcech. Byl v úzkém vztahu s dalšími obviněnými, kteří s ním navštěvovali jednotlivé poškozené, plnili jeho příkazy a prováděli sledování poškozených a násilné útoky, a to ať již na majetek poškozených, anebo přímo vůči tělesné integritě a zdraví, či se dopouštěli jednání spočívajícího v telefonických oznámeních o výbušninách umístěných v objektech hudebních klubů.
IV. g) Vadné právní posouzení jednotlivých skutků
54. V části I. ústavní stížnosti stěžovatel předestřel polemiku s nesprávným právním posouzením jednotlivých skutků a s jednotlivými skutky v návaznosti na námitky právních vad. Patří se odkázat na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s těmito výtkami vypořádal ústavně konformním způsobem; jinými slovy, ústavněprávní rozměr tyto námitky postrádají. V této souvislosti jeví se ovšem vhodné zvlášť zdůraznit, že pachatelství je potvrzováno i důkazem v podobě otisku pachové stopy, zajištěné při ohledání místa činu dne 12. 8. 2012 (srov. protokoly o ohledání místa činu, včetně fotodokumentace, č. l. 841 a násl. spisu a protokol o odběru otisků pachových stop, č. l. 855 spisu), která byla ztotožněna s pachovým srovnávacím vzorkem obviněného V. H. (srov. odborné vyjádření, č. l. 856 spisu). Podstatné z hlediska ústavněprávního přezkumu je především to, že soudy nevycházely u jednotlivých skutků při posuzování viny stěžovatele jen ze zajištěných pachových stop, ale k odsouzení stěžovatele došlo až ve spojení s dalšími přímými či nepřímými důkazy.
IV. h) Nesprávné posouzení výše škody podle hodnoty pohledávek
55. V části J. ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje úvahy soudů identifikující škodu s hodnotou pohledávek. Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, nepovažuje za neakceptovatelný ani názor Nejvyššího soudu, podle kterého nelze stírat rozdíl mezi vymáháním nároků, které probíhá v rámci právního řádu, a takovým vymáháním nároků, které probíhá protiprávním způsobem. Z uvedeného pak jmenovaný soud v rozsudku ze dne 10. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 150/2001 dovodil závěr, podle něhož "je-li zákonným znakem trestného činu škoda, je tento zákonný znak po formální stránce naplněn i v případech, kdy ze sféry vlastnictví poškozeného přejde na pachatele nebo na jinou osobu určitá majetková hodnota za okolností, v nichž pachatel či jiná osoba má proti poškozenému skutečný nebo domnělý nárok na nějaké plnění, byť by to bylo plnění, které je co do druhu a množství shodné s tím, co bylo poškozenému trestným činem odňato". V širším kontextu stojí za zmínku, že Ústavní soud nepřehlíží otázku snížení škodlivosti činu - při formálním naplnění zvláště přitěžujících okolností - dané vymáháním dluhu trestným činem (srov. též Kocina, J.: Zvláště přitěžující okolnosti a snížení trestu odnětí svobody. Bulletin advokacie, roč. 2010, č. 1, str. 36 a násl.).
IV. i) Vadné posouzení skutků jako pokračujících trestných činů, odsouzení za jednání, které není trestným činem a existence tzv. extrémního nesouladu
56. Pokud jde o část K. ústavní stížnosti, dlužno zaznamenat, že soudy se otázkou rozdílu mezi spolupachatelstvím a účastenstvím, jakož i znaků, jimiž je pokračování v trestném činu vymezeno, z ústavněprávních hledisek adekvátně zabývaly (srov. výše).
57. V části L. ústavní stížnosti stěžovatel soudům vytýká, že naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen, dovodily výlučně z úmyslu, pro který měly být tyto trestné činy spáchány. Namítá-li stěžovatel, že soudy opomenuly některé ze znaků objektivní stránky předmětných trestných činů, resp. že nepřípustně zaměnily jejich subjektivní a objektivní stránku, rovněž zde předkládá k posouzení spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
58. V části M. ústavní stížnosti stěžovatel ohlašuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, avšak z odůvodnění této výhrady vyplývá, že stěžovatel předestírá pouze polemiku s hodnocením důkazů přijatým soudy, přičemž - nedůvodně - očekává, že na jejím základě podrobí Ústavní soud rozhodnutí soudů dalšímu (instančnímu) přezkumu z pozic věcné správnosti; k tomu však Ústavní soud v žádném případě nebyl Ústavou povolán. V otázce pachových stop lze odkázat na konstatování Ústavního soudu k části I. ústavní stížnosti. Patří se dodat, že očividně formalistická a irelevantní je stěžovatelova výtka z uplatnění nároku na náhradu škody pouze vůči nespecifikovanému obžalovanému v jednotném čísle.
IV. j) Odepření možnosti obeznámit se se spisovým materiálem