29. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63) konstatoval, že "[z]ávěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu", a dále zdůraznil, že "[v] soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady ,pacta sunt servanda‘ (smlouvy se musí dodržovat)".
30. Z výše uvedených závěrů plyne pravidlo, že nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti. Tuto otázku pak (z povahy věci) nelze řešit jinak než na základě poměřování hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou buď veřejný pořádek, anebo ochrana účastníků právního styku na straně jedné a svobodná vůle jedince, která by byla závěrem o neplatnosti právního úkonu zasažena, na straně druhé [k principu autonomie vůle a jeho významu v systému ochrany základních práv a svobod viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99 (N 1/17 SbNU 3), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107), ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02 (N 183/35 SbNU 423), ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267), ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], a to za použití testu proporcionality [nález ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99)]. Nejvyšší soud, jak lze vyvodit z odůvodnění jeho rozhodnutí, vyšel z toho, že se obě strany smlouvy, tj. stěžovatelka spolu s družstvem, dopustily obcházení zákona.
31. Jde-li o úhradu peněžitého členského vkladu, obchodní zákoník žádné podrobnosti neobsahuje, přičemž je v zásadě věcí smluvních stran, za jakých podmínek budou považovat příslušný závazek člena družstva za splněný. Jistě by nebylo možno namítat nic proto tomu, když bude sjednáno, že se tak stane uhrazením dluhu družstva (přímo) třetí osobě, neboť i tímto způsobem se zvýší základní kapitál družstva, resp. hodnota jeho majetku. Klíčovým v souzené věci se však (s ohledem na závěry Nejvyššího soudu) jeví, že takovéto vydání finančních prostředků družstva musí být ze strany jeho orgánů "kontrolovatelné", a pokud tomu tak není, dochází příslušným ujednáním k obcházení zákona. Teorie i praxe pak ustáleně za obcházení zákona považuje případy, kdy posuzovaný právní úkon není v přímém rozporu se zákazem (příkazem) obsaženým v zákoně, zákonu (pokud jde o jeho smysl a účel) však odporuje svými důsledky.
32. V obecné rovině lze přisvědčit dovolacímu soudu, že orgány družstva musí mít možnost kontrolovat činnost družstva a jeho hospodaření, což zahrnuje i rozhodování o nakládání s majetkem družstva, včetně členských vkladů. Otázkou může být, zda či do jaké míry mohou toto své právo (a povinnost) "delegovat" na jinou osobu. Takový postup je nepochybně neakceptovatelný tam, kde se tím (zpravidla účelově) vytváří prostor např. statutárním orgánům, smluvním partnerům nebo některým členům družstva k takovému jednání, jež by družstvo a potažmo jeho (ostatní) členy mohlo poškodit (a naopak je neoprávněně zvýhodnit). Tak tomu může být i v případě, kdy se družstvo zcela vzdá kontroly nad vynakládáním vlastních finančních prostředků (třeba právě tím, že umožní členovi družstva nakládat s jeho vlastním členským vkladem). Pokud by Ústavní soud vyšel z obsahu smlouvy o dalším členském vkladu, pak by mohlo být uvažováno o tom, že kontrola plnění (v podobě stavebních prací), jež poskytla (či subdodavatelsky zajistila) společnost BUSSMARK, a následná úhrada takto vzniklých pohledávek byla ponechána pouze na úvaze stěžovatelky. Zda tomu tak skutečně bylo, však není zřejmé, neboť otázka, zda a jakým způsobem byly dané výdaje kontrolovány ze strany družstva, v soudním řízení vůbec posuzována nebyla. To je dáno i tím, že úvaha o "obtížné kontrolovatelnosti" se objevuje až v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, stejně tak jako otázka, zda vůbec druhý člen družstva (společnost MADAL), jenž by mohl být daným jednáním dotčen, takovou kontrolu pokládal za potřebnou, již s ohledem na samotnou skutečnost, v čem poskytované plnění ze strany stěžovatelky (ve vztahu k stavební společnosti BUSSMARK) mělo spočívat.
33. Z tohoto hlediska za podstatný Ústavní soud pokládá především výsledek celé transakce, kdy po zrekonstruování budovy hotelu byl majetek družstva rozdělen mezi jeho dva členy, aniž by se v průběhu této akce či po jejím skončení dotčené osoby (druhý člen družstva či družstvo samotné) cítily být poškozeny, resp. z ničeho neplyne, že by se v tomto ohledu dožadovaly soudní ochrany, přičemž osob, které daný právní úkon stěžovatelky a družstva zpochybňují, tj. vedlejších účastníků, se i eventuálně nehospodárné chování družstva nemohlo dle všeho dotknout, neboť další členové do družstva vstupovali až poté, kdy už byla budova "zatížena" předmětným věcným břemenem (a tudíž kdy hodnota domu a potažmo převáděné družstevní bytové jednotky byla v důsledku toho nižší). Je nutno podotknout, že ani vedlejší účastníci žádný rozumný důvod, proč by stěžovatelka chtěla dostat finanční prostředky mimo kontrolu družstva, a tak získat na úkor druhého člena (tj. společnosti MADAL), který s danou podobou úplaty za zřízení věcného břemene (tj. uhrazením dalšího členského vkladu) předem souhlasil, pro sebe či někoho jiného neoprávněnou výhodu, neuvedli a ani se zde žádný takový nenabízí. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že šlo o nestandardní operaci, navíc vyvolávající otázku, co stěžovatelka a další osoby ve skutečnosti sledovaly, současně však stěžovatelčina verze, kterou zjištěné (prokázané) skutečnosti vysvětluje a která se jeví jako možná, vedlejšími účastníky v řízení před obecnými soudy vyvrácena nebyla. Navíc jejich tvrzení, že se účastníci dané transakce tímto způsobem chtěli vyhnout svým daňovým povinnostem, obecné soudy neakceptovaly, resp. na ně nereagovaly, a ani toto tvrzení prokázáno nebylo.
34. S ohledem na výše uvedené není z napadených rozhodnutí obecných soudů zřejmé, jaký zájem má být zvažovanou sankcí neplatnosti, jež byla na stěžovatelku uvalena napadenými soudními rozhodnutími, chráněn, a tudíž ani, zda by tato sankce obstála ve výše zmíněném testu. Má-li jím být pouze abstraktní ochrana "čistoty" právních vztahů (pro futuro), akcentující preventivní účel dané sankce, pak je třeba vzít v úvahu, že se tak v dané věci děje nejen na úkor principu autonomie vůle, ale také za cenu citelného zásahu do stěžovatelčina (již konstituovaného) majetku, chráněného v ústavní rovině čl. 11 odst. 1 Listiny (stejně jako podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), a do jejího práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a to ještě za situace, kdy stěžovatelčina investice do něho by mohla být nenávratně zmařena, protože družstvo v současné době patrně již žádný majetek nemá, kdežto ti, kteří stranou smlouvy nejsou (majitelé bytových jednotek), by naopak mohli získat neoprávněnou výhodu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za důležité připomenout právní názor vyjádřený ve výše citovaném nálezu ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05, v němž zdůrazňuje to, že státní moc má uznat, respektovat, případně aprobovat autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání nezasahuje do práv třetích osob a není zde převažující zájem na ochraně veřejného zájmu.
35. Ústavní soud nemohl dále pominout, že není zřejmé, z jakého důvodu dovolací soud v odůvodnění svého rozsudku odkázal na ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku, jestliže v rozhodné době družstvo nebylo družstvem bytovým. Obdobně z odůvodnění rozsudků odvolacího ani dovolacího soudu neplyne, jaká má být souvislost mezi závazkem k poskytnutí dalšího vkladu jakožto úkonem eventuálně obcházejícím zákon a otázkou jeho splnění. K tomu možno podotknout, že závěry odvolacího a potažmo dovolacího soudu nejsou postaveny na tom, že by stěžovatelka svou platební povinnost nesplnila (viz výše), přičemž osoby, jichž by se možné nesplnění této povinnosti dotklo, se nedomáhaly ani splnění smlouvy o dalším členském vkladu, ani vypořádání vzájemných závazků podle článku VI odstavce třetího smlouvy, což by jistě učinily, pokud by se tak nestalo (ledaže by se dohodly jinak, což však v řízení nikým tvrzeno nebylo).
36. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyvodila, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání, a ani je sama nevymezila. To však jí lze vytknout jen stěží, jestliže ani Nejvyšším soudem vydané rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění, proč u podaného dovolání, resp. jeho části nebyly shledány podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., což je ostatně dáno tím, že tento soud rozhodnutí odvolacího soudu prakticky meritorně přezkoumal a také argumentaci odvolacího soudu, jež se vázala k důvodu, na jehož základě rozhodnutí o určení neexistence věcného břemene obstálo, značně zkorigoval.
37. Jde-li o stěžovatelčinu námitku nedostatku aktivní věcné legitimace společenství vlastníků jednotek, Ústavní soud má za to, že obecné soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a dospěly k ústavně konformním závěrům. Stěžovatelka sice argumentovala usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 646/04 (viz výše), daný odkaz však nelze považovat za přiléhavý, neboť v dané věci věcné břemeno vázne na společných částech domu, a na rozdíl od věci řešené Nejvyšším soudem se dotýká všech vlastníků současně (byť samozřejmě omezuje každého z vlastníků jednotlivě, protože s vlastnictvím jednotky je nerozlučně spojen spoluvlastnický podíl na společných částech). Uvedený nález pak podporuje spíše závěry obecných soudů, neboť z něho plyne, že v případě, kdy má společenství vlastníků jednotek právní subjektivitu, je pasivně legitimováno ve sporu s přehlasovaným vlastníkem jednotky, přičemž v souzené věci jde sice o vztah ke třetí osobě, ovšem podání žaloby je projevem většinové vůle spoluvlastníků, resp. vlastníků bytových jednotek. Námitka porušení práva na spravedlivý proces v této části nemůže navíc obstát z toho důvodu, že stěžovatelka, jež je vlastníkem bytové jednotky, se řízení zúčastnila, takže na svých procesních právech nebyla v této své pozici zkrácena, a pokud jde o ostatní vlastníky, ústavní stížnost není prostředkem ochrany práv třetích osob či veřejného zájmu (zákonnosti soudních rozhodnutí).
38. Na základě zjištěného porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na ochranu majetku, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
39. S ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a ve vztahu k nim ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzal přitom v úvahu to, že jde o krok z hlediska ochrany stěžovatelčiných práv nejen dostačující, ale také vhodný, neboť věc je složitá jak z hlediska skutkového a právního, tak i procesního, a právě Nejvyšší soud je tím orgánem, jenž by měl eventuálně instruovat soudy nižších stupňů, jak v daném řízení při respektování právního názoru Ústavního soudu dále postupovat. V této souvislosti je nutno připomenout, že Nejvyšší soud akceptoval, ovšem s odlišnou argumentací, pouze jediný důvod, o který soudy nižších stupňů opřely své rozhodnutí (tj. obcházení zákona), resp. o něj opřel svůj závěr o nepřípustnosti podaného dovolání. Tento důvod však z důvodů výše uvedených nemohl být pro svou ústavní nekonformitu ze strany Ústavního soudu akceptován. V "obnoveném" dovolacím řízení je nezbytné, aby se Nejvyšší soud v rámci testu proporcionality zaměřil na otázku existence a případně významu zájmu, jemuž by měla být zvažovanou sankcí neplatnosti poskytnuta ochrana, na straně jedné, a na straně druhé závažnosti zásahu do svobody jedince (resp. ústavně chráněné hodnoty autonomie vůle smluvních stran) a případně dalších základních práv či svobod, jako jsou právo vlastnit majetek a právo podnikat, tak aby byla naplněna Ústavním soudem zastávaná a výše (sub 8) zmíněná zásada potius valeat actus quam pereat.