Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 798/15 ve věci ústavní stížnosti COMMEMAX, spol. s r. o., se sídlem Hnězdenská 735/6, Praha 8, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2014 č. j. 62 Co 433/2013-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. března 2013 č. j. 25 C 34/2011-363 vydaným v řízení o určení neexistence věcného břemene, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a a) Společenství domu Olštýnská 607, Praha, se sídlem Olštýnská 607/1, Praha 8, a b) Mgr. Davida Lorence, obou zastoupených JUDr. Karlem Šrolem, Ph.D., advokátem, se sídlem Rybářská 4a, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 22 Cdo 2175/2014-510 se ruší.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejího ústavního práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") bylo k žalobě vedlejších účastníků určeno, že neexistuje věcné břemeno spočívající v oprávnění stěžovatelky jako žalované užívat prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, založené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, (dále též jen "družstvo") jako povinným a stěžovatelkou jako oprávněnou (dále též jen "smlouva") (výrok I). Konkrétně obvodní soud určil, že "věcné břemeno spočívající v oprávnění žalovaného užívat celý prostor střechy domu Olštýnská č. p. 607 v Praze 8, k. ú. Troja, včetně společných částí domu či jejích částí umístěných pod střechou, v místnostech, na chodbách, schodištích domu a na fasádě, které jsou vhodné ve stavu tak, jak byly ke dni 2. 1. 2002 nebo po stavebních úpravách, k samostatnému užívání ze strany žalovaného spočívajícího v instalaci a provozování telekomunikačních zařízení, reklamních zařízení či jiných zařízení, anebo k jinému užívání, dále spočívající v oprávnění žalovaného dát prostory do pronájmu jako pronajímatel dalším osobám jako nájemcům, či zakládat ohledně prostor jiné smluvní vztahy jako vlastník a dále spočívající v oprávnění žalovaného provádět stavební úpravy prostor a v braní užitků z užívání prostor, jež mělo být založeno smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 2. 1. 2002 uzavřenou mezi SOL, družstvem, IČO 26 46 21 92 jako povinným a žalovaným jako oprávněným, neexistuje" (pozn. red.: citováno včetně pravopisných nepřesností). Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna předmětné prostory vyklidit (výrok II) a zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 43 480 Kč (výrok III). Obvodní soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná jednak podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále též jen "o. z."), neboť není zřejmé, zda je věcné břemeno zřizováno za úplatu, a jednak podle § 39 o. z., neboť obchází zákon, a dále že věcné břemeno zaniklo ve smyslu článku VI věty druhé smlouvy, neboť stěžovatelka nesplnila svou povinnost plynoucí z článku II smlouvy, když nebylo prokázáno zaplacení dalšího členského vkladu ve prospěch družstva, který měl být úplatou za zřízení věcného břemene.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a II potvrzen, ve výroku III pak byl změněn tak, že náklady řízení každého z žalobců činí 41 600 Kč, jinak byl potvrzen a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit náklady odvolacího řízení každému z vedlejších účastníků ve výši 8 600 Kč. Městský soud rovněž shledal smlouvu neplatnou podle § 37 odst. 1 o. z., a to z důvodu, že ujednání o způsobu úhrady věcného břemene je neurčité a nesrozumitelné, a především neplatnou podle § 39 o. z., a to vzhledem k rozporu s ustanoveními obchodního zákoníku (dále též jen "obch. zák."), která upravují členský vklad (§ 223 a násl.).
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I (výrok I), a to s odůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, ve zbývající části byl rozsudek městského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem městského soudu, že zmíněné ujednání je nesrozumitelné či neurčité, dospěl však k závěru, že úvaha tohoto soudu o neplatnosti smlouvy podle § 39 o. z. není "zjevně nepřiměřená", k čemuž doplnil, že zejména šlo o obcházení zákona [konkrétně ustanovení § 221 odst. 1, § 239 odst. 4 písm. c), § 224 odst. 2 obch. zák.].
5. Na doplnění je možno uvést, že následně (a to na základě zpětvzetí žaloby) městský soud usnesením ze dne 10. 4. 2015 č. j. 62 Co 433/2013-534 rozsudek obvodního soudu ve výrocích II a III zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 3867/2015-562 jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení.
II. Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na to, že Nejvyšší soud rozdílně od soudů nižších stupňů "nadefinoval" důvod neplatnosti smlouvy, neboť jedno z ustanovení smlouvy, resp. jedno ustanovení smlouvy související, tj. smlouvy o dalším členském vkladu, obchází zákon, přičemž toto obcházení má spočívat v tom, že smluvená protihodnota za věcné břemeno měla být dle ujednání stran poskytnuta za "nestandardních podmínek, jejichž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné", a že úvaha odvolacího soudu o daném důvodu neplatnosti smlouvy není zjevně nepřiměřená. Stěžovatelka uznala, že dovolací soud správně postihl podstatu smluvního vztahu mezi ní a družstvem, když na rozdíl od soudů nižších stupňů neshledal neurčitost a nesrozumitelnost smlouvy, ovšem ústavněprávně očividně selhal, jestliže své rozhodnutí založil na argumentu, že "není-li zjevně nepřiměřená úvaha, že poskytnutí plnění je smluveno za nestandardní podmínky, jejíž splnění je pro orgány družstva jen obtížně kontrolovatelné, pak je související smlouva absolutně neplatná". Takové posouzení, založené na libovolném kritériu, navíc odůvodněné vágně a v rozporu s obsahem spisu, zasahuje do jejích ústavně zaručených práv, jak jsou uvedena výše.
7. Následně stěžovatelka shrnula podstatné aspekty případu, tedy že ona a společnost MADAL, s. r. o., (dále jen "MADAL") jako jediní členové založili družstvo, dne 13. 8. 2001 se na členské schůzi usnesli, že MADAL vnese do družstva nemovitosti a finanční prostředky a ona finanční prostředky ve výši 5 mil. Kč, neboť již na schůzi dne 29. 6. 2001 bylo konstatováno, že MADAL dostatečnými prostředky na celkovou rekonstrukci nemovitosti nedisponuje. Za tyto vklady bylo jako protihodnota členskou schůzí (tj. všemi členy) schváleno přidělení veškerých družstevních jednotek v domě společnosti MADAL a ve prospěch stěžovatelky zřízení věcného břemene. Smlouva o dalším vkladu předvídala, že ona své plnění (tj. členský vklad) poskytne přímo stavební firmě BUSSMARK-OLIVER, spol. s r. o., (dále jen "BUSSMARK"), která pro družstvo rekonstrukci prováděla. Zdůraznila, že v té době, konkrétně do srpna 2002, kdy došlo k rekonstrukci, přidělení bytových jednotek a zřízení věcného břemene, nešlo o bytový dům, nebyli v něm ani žádní nájemci. Družstvo mělo jen dva členy, kteří s těmito vztahy, autonomně smluvenými, souhlasili, první vedlejší účastník vznikl až v roce 2004 a druhý vedlejší účastník se stal členem družstva až po kolaudaci na bytový dům a vedlejší účastníci byli v době svého vzniku, resp. vstupu do družstva s předmětným věcným břemenem seznámeni a po dobu 8 let je také sami respektovali.
8. Obecné soudy tak dle stěžovatelky nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (zásada potius valeat actus quam pereat), jak plyne z judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157), ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197)]. Dovolací soud popřel princip autonomie smluvních stran, když zdůvodnil neplatnost smlouvy "nikoliv zjevnou nepřiměřeností úvahy" o nestandardnosti jednoho ustanovení související smlouvy ve smyslu "obtížné kontrolovatelnosti". Dle stěžovatelky jde o extrémní úvahu, neboť daná kritéria jsou vysoce dubiózní a nelze o nich hovořit jinak než jako o kritériích zakládajících libovůli, neboť co je v bohatosti životních situací a neuzavřenosti společenských vztahů "poněkud standardní" a "neobtížně kontrolovatelné". Upozornila, že zde jde minimálně o tzv. hraniční případ, neboť nalézací soud uvedl, že rozhodl po "značném váhání", a dovolací soud vyšel z toho, že úvaha o "nestandardnosti" není zjevně nepřiměřená, což znamená, že preferovaly výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, přičemž deformovaly či dokonce popřely vůli smluvních stran.
9. Současně stěžovatelka vytkla obecným soudům paternalistický přístup praktikovaný v totalitním systému, kdy si soud s poukazem na § 39 o. z. osoboval právo zasahovat do soukromoprávní sféry v co nejširší možné podobě a omezil svobodnou vůli činit právní úkony celou řadou zákazů roztroušených v různých právních předpisech, kdy dominujícím kritériem byl "zájem společnosti". V daném řízení nebylo prokázáno, a ani tvrzeno, že by někdo byl skutečně poškozen. Problém "kontrolovatelnosti" mohl dle dovolacího soudu vzniknout ve vnitřních poměrech družstva, ovšem žalobci se do právních vztahů dobrovolně dostali až v okamžiku, kdy tyto již byly prakticky uzavřeny. Za absurdní považuje stěžovatelka, aby soud po mnoha letech mocensky vstupoval do "usazených" právních vztahů, a to zjevně z důvodu ochrany zájmů státu, a osoboval si roli kontrolora vnitřních poměrů v družstvu.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že jeho závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu. Důkazní situace byla zcela jiná, než dovolací soud pouze presumoval, neboť důkazy obsažené ve spise vyvrací jeho domněnku, že ujednání o plnění smlouvy nebylo kontrolováno (ze strany orgánů družstva), resp. že by mělo dojít k poškození členů družstva. Poskytnutí dalšího vkladu bylo v souladu se stanovami družstva, které v čl. 5 tuto možnost předvídaly, a to "za účelem financování oprav a rekonstrukce pořízených nemovitostí", v zápise členské schůze z 29. 6. 2001 byla popsána rozsáhlá nutná rekonstrukce domu a byl projednán závazek stěžovatelky na vložení částky 5 mil. Kč do kapitálu družstva, aby bylo možno rekonstrukci provést, na členské schůzi 13. 8. 2001 byl všemi členy schválen vklad s tím, že všechny bytové jednotky budou přiděleny druhému členovi družstva a její vklad bude kompenzován zřízením věcného břemene. Po skončení rekonstrukce proběhla rekolaudace z hotelu na bytový dům, kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 8. 2002, a tudíž jsou nesprávné úvahy dovolacího soudu, jež se objevily až v průběhu dovolacího řízení, o poškození nájemců, příp. členů družstva. Ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., na které dovolací soud odkázal, se neuplatní, navíc všichni členové družstva se smlouvou o dalším členském vkladu souhlasili a družstvo následně fakturaci kontrolovalo, přičemž nebylo zjištěno, a ani tvrzeno, že by platba vůči zhotoviteli rekonstrukce nebyla podložena jeho skutečnou prací. Závěr dovolacího soudu, že družstvo možnost kontroly nemělo, je spekulativní, resp. libovolný, navíc obtížná kontrolovatelnost plnění smlouvy nemůže být důvodem její neplatnosti. Poškozenou by naopak mohla být jen ona, neboť ač finančně podporovala družstvo, v konečném důsledku by se jakékoliv "zajišťování hospodářských potřeb" redukovalo na nulu, jestliže by byla zbavena jediné kompenzace za své vklady, a to v podstatě retroaktivně. Stěžovatelka také poukázala na opomenutý důkaz - "Smlouvu o vzájemné spolupráci a způsobu financování rekonstrukce domu v Olštýnské ulici" z 2. 7. 2001, ve které družstvo i oba jeho členové vyslovili souhlas s poskytnutím finančních prostředků plněním za rekonstrukční práce na domu, který ještě nebyl bytový, přičemž bylo výslovně pamatováno na kontrolu ze strany družstva i jeho členů. Obecné soudy rovněž odhlédly od ničím nezpochybněných bankovních převodů prokazujících plnění z její strany ve prospěch zhotovitele stavby, zabývaly se jejím plněním v hotovosti ve výši 5 mil. Kč (zřejmě pro shodu obou částek), které však bylo další platbou člena družstva, započitatelnou na celkový členský vklad, přičemž opomněly všechny důkazy dosvědčující, že toto celkové plnění činilo 11,4 mil. Kč. Obecné soudy v tomto ohledu zcela pominuly i výpověď svědkyně Zuzany Bezdíčkové, účetní družstva. Citovaná smlouva upravovala stejný model financování i ze strany společnosti MADAL, takže pokud by se vyšlo z logiky dovolacího soudu, muselo by být neplatné přidělení všech bytových jednotek společnosti MADAL a na ně navazující převodní smlouvy ohledně těchto jednotek dalším členům družstva a následně i převody do vlastnictví, takže by nemohl ani vzniknout první vedlejší účastník.
11. Stěžovatelka dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171) upozornila na nutnost respektování autonomní sféry jednotlivců ze strany veřejné moci, kdy zásah do ní musí být přiměřený s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo, resp. na to, že ustanovení § 39 o. z. lze aplikovat subsidiárně, tedy pouze tam, kde konkrétní vada není postižitelná podle jiných ustanovení zákona. Navíc obecné soudy měly porušit zásadu legitimního očekávání, neboť po 10 letech již byla přesvědčena o "zachování" věcného břemene. Byl tak porušen princip proporcionality v tom ohledu, že byla shledána naléhavost právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Z toho stěžovatelka vyvodila, že dovolacím soudem zvažované ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák. se neuplatní, a i kdyby tomu tak bylo, existovaly by zde jiné sankční následky, než je absolutní neplatnost úkonu. Daný zásah stěžovatelka označila za "bezprecedentní" pro nedostatečné odůvodnění a extenzivnost použití § 39 o. z., resp. jeho neproporcionalitu. Současně vyslovila názor, že jde o rozhodnutí existující bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy, jeho odůvodnění je neúplné a nedostatečné. Úvaha dovolacího soudu o obtížné kontrolovatelnosti je pouze presumována odkazem na neaplikovatelné ustanovení (nešlo o bytový dům, nebyli zde nájemci a všichni členové družstva souhlasili), dovolací soud hovoří o doplňujícím kritériu (pozn.: zřejmě má stěžovatelka na mysli chování stran po uzavření smlouvy), které však současně označuje za zásadně bezvýznamné, toliko "svědčící" ve prospěch kritéria prvního, což je "korunováno" závěrem, který není logicky uzavřen, o kombinaci "nikoliv zjevné nepřiměřenosti" úvahy o "nestandardní podmínce". Takto pro futuro nastavenými parametry testu absolutní neplatnosti by nemohla projít žádná soukromoprávní smlouva, resp. jde o test umožňující libovůli.
12. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 19. 3. 2015 stěžovatelka v souvislosti s námitkou nedostatku věcné legitimace prvního vedlejšího účastníka namítla opomenutí ostatních vlastníků jednotek jako účastníků sporu, což má představovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Jako vadný odmítla závěr, že by právním nástupcem družstva mohl být první vedlejší účastník, neboť práva a povinnosti přešly na jednotlivé nabyvatele bytových jednotek, a smlouva tak zakládá práva a povinnosti vlastníků jednotek, kdy právo odpovídající věcnému břemeni není zapsáno k budově, ale ke konkrétním jednotkám. Z tohoto hmotněprávního vztahu plyne i jejich aktivní legitimace, jak má vyplývat z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 646/04 (N 49/36 SbNU 525). Vzhledem k tomu není společenství oprávněno namítat neplatnost ve smyslu § 40a o. z. Obecné soudy o právech dotčených vlastníků rozhodovaly bez jejich účasti (ona sama je vlastníkem jedné bytové jednotky), žádným způsobem nezjišťovaly ani nehodnotily jejich stanovisko, a jde tak o opomenuté účastníky a ona je opomenutým vlastníkem. Jde o procesní vadu, kterou nelze odstranit. Nedostatek věcné legitimace společenství vlastníků jednotek k podání žaloby na určení neplatnosti smluv, které uzavřeli jednotliví vlastníci jednotek, vyslovil také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 32 Cdo 1389/2007.
III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
13. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k návrhu vyjádřili.
14. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nedovodila, že by byly dány podmínky přípustnosti dovolání, ani je nijak nevymezila. Připustil, že úvahy soudů nižších stupňů upřesnil a doplnil, nic se však nezměnilo na podstatě zjištění, že zřízení věcného břemene a jeho obsah byly natolik nestandardní, že úvaha odvolacího soudu o neplatnosti nebyla zjevně nepřiměřená. Dále Nejvyšší soud poukazem na vázanost skutkovými zjištěními, resp. na zákonné meze přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení upozornil, že pokud stěžovatelka namítla, že jeho rozhodnutí není v souladu s obsahem spisu, pak neuvedla, kde ve spise jsou jí tvrzené skutečnosti uvedeny, a i kdyby ze spisu vyplývaly, neznamená to, že by ústavní stížnost měla být důvodná, neboť dovolací soud vychází z toho, co odvolací soud uvedl jako skutková zjištění. Stěžovatelka, jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, upírá dovolacímu soudu možnost uvážení při hodnocení právního posouzení věci soudy v nalézacím řízení, včetně určitého prostoru pro upřesnění jinak věcně správného rozhodnutí odvolacího soudu. Platná právní úprava (§ 243d o. s. ř.) umožňuje změnu napadeného rozhodnutí, a tudíž nelze dovolacímu soudu upřít možnost posoudit věc po právní stránce i z hledisek doposud neuvažovaných, umožňují-li to skutková zjištění. Z nich pak vyplývá možnost právního posouzení tak, jak činí napadené rozhodnutí. K námitce paternalistického přístupu Nejvyšší soud uvedl, že to by znamenalo ochranu jedné strany, a to je v rozporu s tím, že i stěžovatelčiny námitky byly uznány důvodnými, a dovolání bylo vyhověno, k čemuž dodal, že paternalismus je věc jedna, a nestandardní jednání je věc druhá. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost postrádá polemiku se závěrem o nepřípustnosti dovolání, Nejvyšší soud navrhl, aby byla odmítnuta.
15. Městský soud odkázal na svůj rozsudek s tím, že se plně vypořádal se všemi odvolacími námitkami a že jeho odůvodnění splňuje zákonné náležitosti, načež odmítl, že by byla porušena nějaká stěžovatelčina ústavní práva, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
16. Také obvodní soud odmítl, že by byla porušena stěžovatelčina Ústavou zaručená práva, s tím, že šlo o velmi komplikovaný spor, všechny tři soudní instance postupovaly tak, aby výsledné rozhodnutí bylo v souladu se zákonem i principy spravedlnosti, a došly k závěru, že smlouva je neplatná. Současně odkázal na obsáhlé odůvodnění svého rozsudku, resp. skutková zjištění v něm obsažená týkající se mj. podivných okolností uzavření smlouvy (není zřejmá úplatnost či bezúplatnost, členský vklad nebyl nikdy zaplacen apod.). Samostatnou otázkou je aktivní legitimace společenství vlastníků jednotek, která není v soudní praxi uspokojivě vyřešena, a i k ní se ve svém rozsudku vyjádřil.
17. Vedlejší účastníci k ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatelka neobjasnila svá jednotlivá pochybení, kterých se při formulaci a plnění smlouvy dopustila, její výklad závěrů soudů týkajících se neurčitosti smlouvy (část označená jako čl. II) je zavádějící, protože neodpovídá odůvodnění napadených rozhodnutí. Zabývá-li se stěžovatelka teoretickou rovinou způsobu výkladu, neuvádí, v jakých konkrétních bodech smluvních vztahů je výklad obecných soudů chybný. Dovolává-li se ochrany smluvních vztahů, mohlo by tomu být oprávněně za předpokladu, že se takový vztah opírá o závazek uzavřený v souladu se zákonem. Tvrzení, že vlastníci jednotek dobrovolně vstoupili do závazků ohledně věcného břemene, není pravdivé, neboť stěžovatelka při uzavírání kupních smluv do nich zahrnula právo věcného břemene z pohledu již existujících závazků vlastníka, které přecházejí z prodávajícího na kupujícího, jenž neměl žádné indicie pro úvahu o jejich neplatnosti. Odkázala-li stěžovatelka na "nekontrolovatelnost" smluvního vztahu po letech, vedlejší účastníci uvedli, že požadované doklady k věcnému břemeni byly soudu předloženy. K námitce extrémního rozporu vedlejší účastníci odkázali na odůvodnění rozsudku týkající se plnění nepeněžitého, které bylo "vedeno v rozporu se zákonem" a které nebylo prokázáno jako řádné. Smlouva nebyla vrchnostensky zneplatněna, ale byla neplatná pro vady, rozpory se zákonem a pro její neplnění. Stěžovatelka se snaží obhájit platnost smlouvy a její naplnění nepeněžitým vkladem, provedené důkazy to ale nepodporují. K poukazu na princip proporcionality vedlejší účastníci uvedli, že o zásahu do autonomní sféry lze uvažovat v případě závazků uzavřených v souladu se zákonem a řádně plněných, a k nedostatku rozhodovacích kritérií pak to, že není jasné, o jaká konkrétní kritéria a právní závěry byl soudní proces ochuzen, aby bylo možné potvrdit platnost práv z věcného břemene oproti kritériím, která soudy při hodnocení použily.
18. Jde-li o doplnění ústavní stížnosti, dle sdělení vedlejších účastníků není jediného vlastníka jednotky, který by se účastenství ve sporu dovolával, všichni s procesním postupem souhlasili, a pokud by se všech 300 vlastníků stalo účastníky soudního řízení, spor by nikdy neskončil. Společenství vlastníků jednotek je odpovědné za správu společných částí domu a je jeho povinností znát, jak si tyto části stojí ve svých právech a jak je spravovat s ohledem na práva třetích osob. Společenství nikdy netvrdilo, že je nástupcem družstva. Stěžovatelka provozovala střechu domu nekontrolovaným způsobem a nejednala v tomto smyslu s vlastníky ani společenstvím, takže zjištění stavu práv a povinností z pohledu správy domu bylo neodkladné. Bylo-li věcné břemeno od samého počátku neplatné, je z pohledu ostatních vlastníků toto zjištění platné i na ostatní vlastníky, přičemž by bylo nehospodárné žalovat v počtu 300 žalobců (hromadně či jednotlivě).
19. V další části se vedlejší účastníci vyjádřili k napadeným soudním rozhodnutím, přičemž v podstatě zopakovali své stanovisko, které v soudním řízení zastávali, a případně vyslovili svůj nesouhlas s některými závěry, k nimž obecné soudy dospěly. Jde-li o vady stěžovatelčina jednání při vzniku práva z věcného břemene, toto bylo zřizováno úplatně peněžitou a nepeněžitou formou. V prvním případě plnění stěžovatelka prokázala zúčtováním a proplacením faktur vystavených třetím subjektem, přičemž doklady (faktury, výpisy z účtu) obecné soudy považovaly za neprůkazný důkaz, neboť není zřejmé, o jakou konkrétní činnost ve prospěch družstva šlo, aby bylo možné dospět k závěru, že závazek byl řádně a včas splněn. Závazek ve smlouvě k uhrazení dalšího členského vkladu je neurčitý, nelze vyvodit, zda byl řádně splněn, a pokud se tak nestalo, nastaly důsledky v podobě neplatnosti smlouvy dle jejího článku VI. Vedle těchto pochybení je zřejmé, že šlo o kupní smlouvu, kde kupní cena za zřízení věcného břemene byla provedena formou dalšího členského vkladu, což je postup obcházející daňové předpisy, neboť vklady nejsou předmětem daně. Nešlo o požadovaný úmysl člena družstva účastnit se podnikání družstva, ale vložit prostředky do družstva výhradně s cílem získání protihodnoty, tj. věcného břemene. Nešlo ani o příjem formou rozdělení stěžovatelčina zisku, jak je to obvyklé, celý postup byl protiprávní a neplatný. Při soudním jednání nepotvrdila svědkyně Zuzana Bezdíčková, účetní obou firem, že by ve prospěch stěžovatelky byl veden další členský vklad ve výši 5 mil. Kč, a také uvedla, že za právo z věcného břemene stěžovatelka nezaplatila. Dodali, že ze strany společenství byly uzavřeny smlouvy o umístění zařízení s bývalými provozovateli antén na střeše a že je jednáno s dalšími.
20. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice. V ní stěžovatelka zopakovala skutkový děj s tím, že veškeré jednání všech zúčastněných bylo učiněno svobodně s plnou informovaností, všechny kroky byly schváleny, obecné soudy smlouvu shledaly neplatnou z podružných důvodů, dovolací soud jen proto, že družstvo nemělo možnost kontroly fakturace. V té době v družstvu byli jen dva členové, kteří si vzájemně věřili a o postupu rekonstrukce (včetně hrazení faktur) byli navzájem zpraveni, přičemž členská schůze po rekonstrukci schválila úhradu vkladu a prohlásila ji za danou. Obecné soudy však vycházely z toho, že další členský vklad byl uhrazen v hotovosti, ačkoli tomu tak nebylo, a důkazy o jeho uhrazení neustále rozporovaly. K vyjádření obvodního soudu stěžovatelka uvedla, že společenství v době platby neexistovalo, a tudíž je zvláštní, že tvrdí neproplacení vkladu, když nemovitost byla zrekonstruována a vhodná k obývání, ani BUSSMARK si na neproplacení faktury nikdy nestěžoval. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že ač dovolání bylo odmítnuto, uvedený soud neváhal problematiku rozebrat a "zpřesnit", což stěžovatelka kvitovala, nicméně jestliže v dovolání napadla právní výklad (např. nemožnost poskytnutí dalšího členského vkladu formou proplacení faktury), byl dán důvod daný § 241a o. s. ř. a dovolání nemělo být odmítnuto, ale Nejvyšší soud měl namísto upřesnění rozsudek odvolacího soudu zrušit. Podstatné je, že Nejvyšší soud svou argumentaci založil na skutečnosti, že úvahy městského soudu nejsou "zjevně nepřiměřené" s odkazem na nestandardnost jednání, avšak v souladu se zásadou priority výkladu platnosti jednání, je třeba, aby soudy prohlašovaly jednání za absolutně neplatné jen tehdy, kdy jsou v rozporu se zákonem a kdy není "nad čím uvažovat". Nestandardnost pak zcela určitě není právním pojmem, zvláště pokud s tímto postupem dotčené osoby souhlasily.
21. V polemice s vyjádřením vedlejších účastníků stěžovatelka podotkla, že jejich motivace k podání žaloby byla čistě ekonomická, tj. získat zisk z pronájmu střechy; k zásadnímu rušení vlastníků jednotek nedocházelo, požadavek na rekonstrukci střechy nezazněl. Odmítla argumentaci o tom, že vlastníci jednotek nevěděli o podstatě právní neexistence popsaného věcného břemene, tedy že bude později soudem zrušeno, resp. ji označila za "zábavnou", neboť věcné břemeno nebylo téměř 10 let zpochybněno, bylo zapsáno do katastru nemovitostí a až předmětná žaloba pokojný stav narušila. Stěžovatelka dle svých slov nemohla tušit, že věcné břemeno bude soudem zrušeno, a tudíž nemohla kupce o tom předem informovat. Smlouva popisující nepeněžité plnění není sice "právně košer", odpovídá však zákonům a její ustanovení byla splněna. Po celé řízení tvrdila a dokazovala, že úplatnost spočívá v peněžitém plnění - uhrazení faktury za rekonstrukci. Závěry vedlejších účastníků stran rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka označila za chybné, neboť družstvo bylo dle § 221 odst. 1 obch. zák. založeno za podnikatelským účelem, kterým byla rekonstrukce domu a prodej vzniklých bytových jednotek, jakož i věcné břemeno na střeše nemovitosti. V souladu s § 223 odst. 4 obch. zák. a stanovami poskytla družstvu další členský peněžitý vklad. Zdůraznila, že v době podpisu smlouvy nešlo o bytové družstvo, neboť žádný byt nebyl kolaudován, a tak neexistovali ani nájemci bytů. Proto nelze použít § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., jak tvrdí Nejvyšší soud. Formu obcházení zákona v podstatě ani žádný ze soudů neupřesňuje, údajná nekontrolovatelnost smlouvy je výkladem flagrantně chybným, rozporným s ústavními principy.
IV. Procesní předpoklady projednání návrhu
22. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 Ústavy). Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Na základě výše provedeného shrnutí skutkových okolností a právní argumentace účastníků a vedlejších účastníků řízení je možno konstatovat, že v souzené věci obecné soudy vyhověly žalobě vedlejších účastníků na určení neexistence věcného břemene zřízeného družstvem ve prospěch stěžovatelky, byť jejich argumentace (viz sub 2 a 4) nebyla jednotná.
25. Příslušná ustanovení smlouvy mají následující znění:
"II.
Oprávněný uzavřel s povinným dne 13. 8. 2001 Smlouvu o dalším členském vkladu, dle které se oprávněný zavázal k dalšímu členskému vkladu do základního kapitálu povinného ve výši 5 000 000 Kč. Další členský vklad byl určen na financování rekonstrukce nemovitostí, jichž je povinný účastníkem. Povinný se zavázal dle smlouvy o dalším členském vkladu uzavřít s oprávněným tuto smlouvu o zřízení věcného břemene jako kompenzaci za vložené finanční prostředky ze strany oprávněného do nemovitostí povinného. Vložené finanční prostředky ze strany oprávněného jsou úplatou za zřízení věcného břemene.
...
V.
Věcné břemeno je zřizováno úplatně. Úplata za užívání střechy je dohodnuta ve formě peněžité a nepeněžité. Peněžitá forma úplaty je upravena v článku II. této smlouvy. Úplata ve formě nepeněžitého plnění spočívá v úklidu a údržbě prostor z titulu zvýšení obvyklého opotřebení, jež vyplyne z užívání prostor oprávněným ve smyslu této smlouvy. Jedná se zejména o udržování prostor v provozu schopném a odstraňování poškození či závad způsobených činností oprávněného. Způsob, rozsah a termín nepeněžitého plnění je oprávněný povinen přizpůsobit aktuálnímu stavu prostor, a přitom dbát na provoz a hospodaření s prostorami tak, aby nedošlo k poškození nebo ohrožení prostor, příp. ohrožení vlastnických či jiných práv povinného.
Povinný z věcného břemene již touto smlouvou vyslovuje souhlas, aby oprávněný prováděl na břemenem zatížené nemovitosti takové úpravy, které po celou dobu trvání věcného břemene zajistí její uživatelnost pro potřeby oprávněného.
VI.
Právo odpovídající věcnému břemenu dle této smlouvy přechází na oprávněného dnem provedení vkladu práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-město. Návrh na vklad věcného břemene do katastru nemovitostí může být podán oprávněným až po úplném splacení dalšího členského vkladu do základního kapitálu povinného dle čl. II této smlouvy.
Účastníci se dohodli, že oprávněný může využívat práva vyplývajícího z věcného břemene již od okamžiku podpisu této smlouvy oběma smluvními stranami.
Pokud oprávněný nesplatí další členský vklad do základního kapitálu povinného dle čl. II této smlouvy nejpozději do jednoho roku od podpisu této smlouvy, platnost této smlouvy končí a smluvní strany mezi sebou vypořádají vzájemné závazky a pohledávky vzniklé z této smlouvy za jejího trvání."
26. Obecné soudy dospěly k závěru, že smlouva (tj. smlouva ze dne 2. 1. 2002, kterou bylo toto věcné břemeno zřízeno) je neplatná podle § 39 o. z. Tuto neplatnost dovolací soud vyvodil z toho, že úplata ve výši 5 mil. Kč za zřízení věcného břemene ve formě poskytnutí dalšího členského vkladu družstvu (tj. jak bylo sjednáno ve smlouvě o dalším členském vkladu ze dne 13. 8. 2001) není v souladu se zákonem, a to z důvodu, že se jí obchází ustanovení § 239 odst. 4 písm. c), § 244 odst. 2 obch. zák., což zdůvodnil (ve stručnosti řečeno) tím, že orgány družstva musí mít "pod kontrolou" nakládání se svými finančními prostředky a tato podmínka v případě, kdy se oprávněný z věcného břemene, resp. člen družstva zaváže poskytnout svůj další členský vklad tak, že příslušné finanční prostředky poskytne přímo třetí osobě za její plnění (zde v podobě stavebních prací) ve prospěch družstva, splněna není, neboť takový postup je netransparentní a poškozuje družstvo (jeho členy).
27. Pro upřesnění Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud vyšel z toho, že práva a povinnosti byly účastníky sjednány ve dvou smlouvách, byť tyto dělil určitý časový odstup. K tomu je nutno podotknout, že smlouva sporné modality splacení členského vkladu neupravovala, a tudíž samu o sobě ji za rozpornou se zákonem zřejmě nepovažoval, a jím konstatovaná protiprávnost (z důvodu obcházení zákona) měla patrně spočívat v tom, že sloužila jako prostředek k dosažení právního stavu, jenž byl neslučitelný s pravidly zakotvenými v obchodním zákoníku upravujícími vnitřní poměry družstva.
28. V ústavní stížnosti stěžovatelka s tímto právní názorem vyslovila nesouhlas, přičemž namítla, že interpretace a aplikace ustanovení § 39 o. z. ze strany Nejvyššího soudu byla vadná, neboť uvedený soud nerespektoval zásadu autonomie vůle smluvních stran. Její argumentace jednak spočívá (ve své podstatě) v reprodukci názorů části právní doktríny (viz komentář k ustanovení § 39 občanského zákoníku v publikaci Fiala, J., Kindl, M. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009), jednak v odkazu na judikaturu Ústavního soudu týkající se uvedené zásady, přičemž porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje v tom, že Nejvyšší soud vadně, v rozporu s uvedenou zásadou, interpretoval a aplikoval ustanovení § 39 o. z., tedy tzv. podústavní právo. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je daný interpretační a aplikační proces stižen tzv. kvalifikovanou vadu (tj. vadou, s níž je spojeno porušení ústavnosti) zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Neakceptovatelný je pak formalistický přístup k interpretaci obsahu dohod mezi účastníky, kdy není zjišťována skutečná vůle účastníků těchto dohod a není přihlíženo ke konkrétním okolnostem, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány [nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 571/06 (N 91/53 SbNU 171)].