63. Ústavní soud se tedy musel zabývat otázkou procesní použitelnosti důkazního materiálu získaného na základě Úřadem uskutečněných místních šetření v obchodních prostorách stěžovatelek. V tomto ohledu panují mezi stěžovatelkami a Úřadem rovněž zásadní neshody. Úřad ve svém vyjádření k ústavním stížnostem a jejím doplňkům konstatoval, že i po případném vyloučení údajně nezákonných důkazů získaných v rámci místního šetření by bylo nutné konstatovat, že Úřad nashromáždil dostatečné množství důkazů k prokázání viny účastníků řízení. V této souvislosti uvedl, že se jedná zejména o důkazy získané v rámci předběžného šetření vyžádané Úřadem od maloobchodních prodejen, informace získané z místního šetření dne 17. 12. 2003 v hotelu Zlatá Praha, důkazy získané na základě ústního jednání s účastníky řízení dne 15. 12. 2003 a důkazy vyvozené z jimi předaných podkladů, důkazy zjištěné z výpovědí svědků a důkazy získané z ústního jednání se zástupci vybraných odběratelů pekárenských výrobků. K tomu Úřad poznamenal, že pokud jde o důkazy získané z místního šetření ze dne 19. 11. 2003 v provozovně první stěžovatelky, prvostupňové rozhodnutí Úřadu výslovně odkazuje na jediný e-mail ze dne 17. 7. 2003. Na základě toho má Úřad za to, že i po případném vyloučení důkazu z místního šetření v provozovně první stěžovatelky by byl dostatek usvědčujících důkazů, na jehož základě by Úřad mohl dospět k závěru o vině všech účastníků řízení.
64. Naproti tomu stěžovatelky oponují tím, že spáchání správního deliktu stěžovatelkami a uložení mnohamilionové pokuty bylo postaveno prakticky výlučně právě na důkazech získaných v průběhu místních šetření, o čemž dle nich svědčí odůvodnění rozkladového rozhodnutí předsedy Úřadu, který v něm uvedl, že správní spis obsahuje podklady, o které je možné opřít závěr o předchozím slaďování záměru účastníků řízení, přičemž většinou jde o podklady získané při místním šetření, což ve svých vyjádřeních podrobněji rozvedly.
65. Ústavní soud je nucen přisvědčit argumentům stěžovatelek v tom směru, že rozhodnutí předsedy Úřadu skutečně klade zásadní důraz na důkazní materiál opatřený během místních šetření realizovaných v provozovnách, resp. obchodních prostorách stěžovatelek, když v bodě 151 (v oddílu "Vlastní posouzení věci" na str. 35) stojí, že "[v]šechny tyto důkazy jsou detailně popsány v prvním prvostupňovém rozhodnutí, na které tak v této souvislosti odkazuji. Pro přehlednost však krátce zmíním ty nejdůležitější. Většinou jde o podklady získané při místním šetření, když k tomuto šetření není nutný předchozí souhlas soudu, jak namítají účastníci řízení v žalobách ke krajskému soudu či společnost Delta ve svém vyjádření ze dne 27. 1. 2009, tudíž jde o důkazy získané v souladu se zákonem, což jsem již uvedl výše. Ostatně ani další důkazní prostředky založené ve správním spise jsem neshledal nezákonnými". Odtud je zcela zřejmý akcent na důkazy získané během místních šetření, které sám předseda Úřadu pokládá za "ty nejdůležitější". Bez povšimnutí nelze ponechat ani sled důkazů, kdy rozhodnutí předsedy Úřadu na prvém místě zmiňuje zápis z porady generálního ředitele třetí stěžovatelky, který byl získán na základě místního šetření a jehož postavení v celém řetězci důkazů pokládá předseda Úřadu za primární (srov. dikci "Na prvním místě je nutné uvést zápis ..." - bod 152). Zpochybněním těchto důkazů následkem absence účinné soudní kontroly z celého řetězce důkazů tak má současně nutně za následek i zpochybnění konkrétních úvah, které Úřad vedly k závěru o vině stěžovatelek, a tedy i ze spáchání jimi daného správního deliktu.
66. V této souvislosti je však nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním původního řízení před správními soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
67. V nyní souzené věci to především znamená, že Ústavní soud nemůže sám přezkoumat Úřadem realizovaná místní šetření z hlediska jejich přiměřenosti. Nemůže provádět důkazy a hodnotit jejich váhu, význam apod., tudíž nemůže autoritativně konstatovat, že vyloučením části (byť i podstatné) důkazního materiálu následkem jeho procesní nepoužitelnosti došlo k tomu, že stěžovatelky již nelze uznat vinnými ze spáchání správního deliktu. Anebo naopak, že i navzdory této výluce rozhodnutí předsedy Úřadu obstojí, neboť vina stěžovatelek se bezpečně podává ze zbývajících důkazů. To přísluší výlučně správním soudům, které v rámci stěžovatelkami podaných správních žalob mohou takové zhodnocení provést a jsou k tomu také daleko lépe vybaveny i povolány. Ústavní soud by si vlastním hodnocením, a tudíž de facto rozhodnutím ve věci samé, sám nepřípustně atrahoval pravomoci, které mu nebyly svěřeny ani Ústavou, ani zákonem.
68. Kasací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012 se věc vrací do stadia řízení o kasačních stížnostech stěžovatelek před tímto soudem. Ve světle nosných závěrů daného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bude úkolem Nejvyššího správního soudu zhodnotit, zda lze, byť i dodatečně, v rámci stěžovatelkami zahájeného řízení před správními soudy, napravit původní nedostatek soudního příkazu k prohlídce soudním přezkumem zákonnosti a nezbytnosti šetření provedeným ex post facto, tj. zda je možné dodatečně posoudit výkon pravomoci Úřadu co do vhodnosti, délky a rozsahu provedených místních šetření, a tím popřípadě i zhojit dosud váznoucí vadu procesní nepoužitelnosti důkazů na jejich základě opatřených.
69. Nedostatek soudního přezkumu přiměřenosti místního šetření způsobil porušení práva stěžovatelek na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud proto přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení stěžovaných soudních rozhodnutí. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou správní soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).