39. Ústavní soud pokládá za nutné nejprve konstatovat, že ústavní stížnosti stěžovatelek vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 752/14, sp. zn. III. ÚS 596/14 a sp. zn. IV. ÚS 606/14 směřují proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013, kterým tento soud odmítl kasační stížnosti všech stěžovatelek s odkazem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustné. Za této situace se ovšem přezkum napadeného rozsudku kasačního soudu Ústavním soudem může omezit pouze na to, zda odmítnutím tohoto opravného prostředku Nejvyšší správní soud neodňal stěžovatelkám právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. zda odmítnutí kasačních stížností pro jejich nepřípustnost se zakládalo na relevantních argumentech ve vztahu k uplatněným stížním námitkám. V této souvislosti se sluší připomenout, že Ústavní soud se již problematikou nepřípustnosti kasační stížnosti dle zmíněného zákonného ustanovení ve své judikatuře zabýval a v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519) předně konstatoval, že samo o sobě ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. "prima facie žádné rysy protiústavnosti nevykazuje", a doplnil, že je však třeba interpretovat je způsobem ústavně souladným. Ústavní soud dále poukázal na to, že smyslem a účelem zákonem založené nepřípustnosti kasační stížnosti v tomto případě "je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí)". K tomu Ústavní soud dodal, že "[v]ztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (jako v posuzované věci), by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem zákonodárce mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přípustný, mohl by tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva".
40. Podle použitého ustanovení soudního řádu správního je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž (krajský) soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno kasačním soudem; to neplatí, je-li jako kasační důvod uplatněna námitka, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 16. 12. 2013 nejprve obecně uvedl, že stěžovatel není oprávněn v opakované kasační stížnosti uplatňovat důvody, které mohl uplatnit v předchozí kasační stížnosti a o nichž mohl rozhodnout kasační soud podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. již v prvním řízení o kasační stížnosti. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit v první kasační stížnosti a o kterých námitkách mohl rozhodnout kasační soud již v prvním řízení, závisí na konkrétních okolnostech případu. Ve vztahu ke kasačním stížnostem stěžovatelek pak konkretizoval, že pátý senát Nejvyššího správního soudu zrušil původní rozsudek z důvodu, že krajský soud zhodnotil posouzení rozhodného období ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o ochraně hospodářské soutěže ze strany Úřadu způsobem, který neodpovídal posouzení a postupu vyjádřenému v napadených správních rozhodnutích. Ve zbytku posoudil námitky stěžovatelek jako nedůvodné a ztotožnil se s právním názorem krajského soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí. V této souvislosti kasační soud připomněl, že v probíhajícím řízení žalobci vznášejí stejnou argumentaci jako v předchozím kasačním řízení, aniž by přitom tvrdili, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v rozsudku kasačního soudu. Podle Nejvyššího správního soudu ovšem není žádného důvodu, aby se opětovně zabýval námitkami, které již jednou meritorně posoudil, a to již proto, že dle ustálené judikatury k tomu ostatně ani není oprávněn, jelikož je svým právním názorem uvedeným v původním rozhodnutí vázán, přičemž příkladmo odkázal na své usnesení ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 59/2007-56, publikované pod č. 1723/2008 Sb. NSS. V dalším pak kasační soud odkázal na konkrétní části svého předchozího zrušujícího rozsudku (stěžovatelkami též napadeného ústavními stížnostmi), v němž se s vyjmenovanými výhradami stěžovatelek vypořádal (a jejich kasační stížnosti tehdy jako nedůvodné zamítl).
41. Ústavní soud se s pohledem Nejvyššího správního soudu na nepřípustnost opětovných kasačních stížností stěžovatelek ztotožňuje a jeho postupu nemá v ústavněprávní rovině co vytknout. Nejde totiž o situaci, kdy by Nejvyšší správní soud ve svém původním kasačním rozhodnutí krajskému soudu vytkl toliko jen procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, a proto i zde se uplatní právní závěry vyslovené Ústavním soudem ve vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05. Ostatně i stěžovatelky jsou ve skutečnosti přesvědčeny o procesní neúspěšnosti svých druhých kasačních stížností, když všechny shodně v prvně podaných ústavních stížnostech (tj. sp. zn. IV. ÚS 4397/12, sp. zn. IV. ÚS 4408/12 a sp. zn. I. ÚS 4411/12, jimiž byl jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně základního práva napaden rozsudek Krajského soudu v Brně) výslovně uvedly, že "[v]zhledem k ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů ... je totiž kasační stížnost proti výrokům II, III a IV rozsudku KS nepřípustná a byla by nutně odmítnuta [§ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 104 odst. 3 písm. a) a § 120 s. ř. s.]" (str. 3 první ústavní stížnosti první stěžovatelky). Stěžovatelky konkrétně uvedly, že jelikož se Krajský soud v Brně zabýval ve svém rozsudku týmiž otázkami, které již před ním posoudil Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku, přičemž se v rámci svého posouzení neodchýlil od závazných právních názorů vyslovených Nejvyšším správním soudem, nelze uvedený případ z limitů stanovených ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyjmout. Stěžovatelky tehdy odůvodnily podání ústavních stížností též obavou o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně usnesení sp. zn. I. ÚS 505/12 ze dne 28. 3. 2012 a sp. zn. I. ÚS 1904/10 ze dne 19. 6. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] podotkly, že je-li kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu evidentně podle zákona nepřípustná, pak je nutno zákonnou šedesátidenní lhůtu, uvedenou v ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí tohoto soudu, s tím, že usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti je třeba považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva podat tento opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu.
42. Stěžovatelky pak ve svých prvních ústavních stížnostech uzavřely, že v situaci, kdy je v důsledku aplikace § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost proti dotčeným výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně nepřípustná, je třeba rozsudek krajského soudu v těchto výrocích nutné považovat za konečné rozhodnutí ve věci, proti kterému již neexistuje žádný opravný prostředek, a stěžovatelky tak nemají jinou možnost procesní obrany než ústavní stížnosti podat. Ústavní soud této argumentaci přisvědčuje a dodává, že následné ústavní stížnosti, tj. sp. zn. I. ÚS 752/14, sp. zn. III. ÚS 596/14 a sp. zn. IV. ÚS 606/14 směřující již i proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013 o odmítnutí druhých kasačních stížností stěžovatelek, byly zřejmě podány z důvodu procesní opatrnosti. Ostatně v této "druhé vlně" ústavních stížností stěžovatelky opak netvrdí ani svá původní tvrzení nijak nemodifikují, ba naopak. Kupříkladu třetí stěžovatelka ve své druhé ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 752/14) výslovně uvedla, že "jak však vyplývá z Rozsudku NSS 2 [tj. rozsudku ze dne 16. 12. 2013 - pozn. Ústavního soudu], byla jeho kasační stížnost podle jeho očekávání skutečně s odkazem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšším správním soudem odmítnuta" (str. 5).
43. Za daných okolností, kdy ani samy stěžovatelky nezpochybňují postup Nejvyššího správního soudu stran odmítnutí kasačních stížností, tak Ústavní soud nemohl dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelek rozsudkem kasačního soudu ze dne 16. 12. 2013. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013 o odmítnutí kasačních stížností stěžovatelek pro nepřípustnost podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je rozhodnutím z ústavněprávních hledisek bezpochyby správným, neboť soud vskutku nemohl podané kasační stížnosti v rozhodné době posoudit jinak. Ústavní soud zde však zvolil cestu odstranění tohoto rozsudku kasačního soudu coby důsledek kasace rozhodnutí předcházejících, neboť sám o sobě logicky i procesně již nemůže obstát. Stejně postupuje Ústavní soud i v jiných obdobných případech, kdy byl poslední procesní prostředek odmítnut z procesních důvodů, byť i správně, ale jemu předcházející rozhodnutí byla rušena - srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 2173/10 ze dne 10. 5. 2012 (N 99/65 SbNU 329).
44. K tomu se sluší poznamenat, že výše uvedené ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 752/14, sp. zn. III. ÚS 596/14 a sp. zn. IV. ÚS 606/14 jsou v části, v níž směřují proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, opožděně podané, neboť (vědomým) "přečerpáním" procesních prostředků ze strany stěžovatelek došlo k naplnění jejich očekávání v tom směru, že lhůta k podání ústavních stížností proti danému rozsudku krajského soudu jim mezitím skutečně uplynula. Ústavní soud však tuto skutečnost nepromítl do výrokové části nálezu, poněvadž zatímco stěžovatelky výše citovanými novými ústavními stížnostmi "zmeškaly" lhůtu k podání ústavních stížností proti rozporovanému rozsudku Krajského soudu v Brně, nelze přehlédnout, že tuto lhůtu mají vůči témuž rozhodnutí zachovánu v důsledku podání předchozích ústavních stížností. Protože se o všech těchto ústavních stížnostech stěžovatelek vede společné řízení dle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, bylo by přinejmenším poněkud nepraktické, ne-li k pozastavení, kdyby Ústavní soud nejprve část ústavních stížností směřujících proti předmětnému rozsudku krajského soudu jako opožděně podané výrokem formálně odmítl, aby posléze (anebo v opačném pořadí) tentýž akt moci soudní zrušil, tentokráte na základě jiných ústavních stížností. K tomu by nutně došlo tehdy, kdyby o ústavních stížnostech nevedl Ústavní soud společné řízení, ale každou z nich vyřizoval samostatným rozhodnutím; je zjevné, že ústavní stížnosti zaevidované pod sp. zn. III. ÚS 596/14, sp. zn. I. ÚS 752/14 a sp. zn. IV. ÚS 606/14 by musely být nutně odmítnuty zčásti jako návrhy opožděně podané, zčásti jako návrhy zjevně neopodstatněné.
V. b
45. V dalším se Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti ústavních stížností proti v záhlaví uvedenému kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, o níž stěžovatelky ve všech svých stížnostech rovněž neméně obsáhle pojednávají.
46. Jak stěžovatelky samy uvádějí, judikatura Ústavního soudu obecně stojí na závěru, že kasační rozhodnutí nepředstavují konečná rozhodnutí ve věci, neboť řízení po jejich vydání nekončí, nýbrž pokračuje před tím soudem, který zrušené rozhodnutí vydal, tj. Ústavní soud nezasahuje do řízení, které stále probíhá, a proto ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu vyššího stupně, kterým bylo rozhodnutí soudu nižšího stupně zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, pokládá za nepřípustné. Jak dal ovšem Ústavní soud najevo ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675), "tu je třeba poukázat na to, že ,ochrany' před kasačním zásahem ze strany Ústavního soudu nepožívají rušící rozhodnutí (či přesněji kasační výrok v takovém rozhodnutí) navždy, resp. za každých okolností, nýbrž v zásadě pouze do okamžiku, než řízení v konkrétní věci skončí" (bod 26). Tímto okamžikem je v posuzované věci pro stěžovatelky vydání napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť opětovné podání kasační stížnosti bylo v jejich procesní situaci vyloučeno ustanovením § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., přičemž, jak bylo řečeno výše, je zjevné, že výjimka z tohoto pravidla spočívající v možnosti podat kasační stížnost výhradně pro nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu nebyla za takové situace "adresována" stěžovatelkám, nýbrž využitelnou se stala jen pro Úřad. Obdobně lze v této souvislosti poukázat též na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1003/12 ze dne 5. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz.
47. Ústavní soud v právě citovaném nálezu zejména vyzdvihl, že "[j]akmile řízení v určité věci skončí, existuje kasační rozhodnutí jako nedílná součást uzavřeného rozhodovacího procesu, který může být, navrhne-li to stěžovatel, v celé své šíři přezkoumán na pozadí referenčních kritérií ústavnosti v širokém slova smyslu, a to včetně rozhodnutí, jimiž byla jiná rozhodnutí nebo jejich části zrušeny. I kasační rozhodnutí jsou způsobilá citelně zasáhnout do základních práv nebo svobod účastníků řízení, kupříkladu formulováním (nastolením) ústavně nekonformního závazného právního závěru, který však soudy nižších stupňů ... nemohou nerespektovat, byť by samy měly pochybnosti o jeho slučitelnosti s ústavním pořádkem" (bod 27). Ústavní soud k tomu doplnil, že kdyby sám přistoupil na argumentaci o nemožnosti napadnout ústavní stížností kasační rozhodnutí (resp. rušící výroky v rozhodnutích), "vedlo by to k situaci, kdy obecný soud nižšího stupně by byl po kasačním zásahu Ústavního soudu vázán z jedné strany právním názorem Ústavního soudu, z druhé strany s ním neslučitelným právním názorem obecného soudu vyššího stupně (zpravidla soudu nejvyššího) vyjádřeným ve formálně nedotčeném soudním aktu stále vyvolávajícím právní účinky. Třebaže je takový konflikt či konkurence závazných právních názorů bezpochyby odstranitelná interpretací, a sice jednoznačně ve prospěch dominance právního názoru Ústavního soudu (srov. zejména čl. 89 Ústavy), je dle názoru Ústavního soudu za účelem posílení právní jistoty účastníků řízení jako jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy třeba, aby se řešení této konkurence promítlo i do roviny formálněprávní, tedy aby kasační rozhodnutí, které vneslo do řízení neústavní prvky, bylo zrušeno společně s následnými rozhodnutími soudů nižších stupňů, nutně reflektujícími tyto elementy" (body 27 a 28).
48. Ústavní soud dal v tomto nálezu zároveň také najevo, že si je vědom svého usnesení sp. zn. I. ÚS 1904/10 ze dne 19. 6. 2012, nicméně zdůraznil, že ve věci řešené tímto usnesením nepředstavoval postup kasačního soudu z hlediska judikaturního přesahu natolik významný zásah do ústavně zaručených práv či svobod účastníků a krom toho nebyl shledán ústavně nekonformním, s tím, že Ústavní soud není zmíněným usnesením vázán ve svém dalším rozhodování (s odkazem na § 23 zákona o Ústavním soudu). Na podporu svého postoje Ústavní soud odkázal také na celou řadu svých rozhodnutí, jimiž byly ústavní stížnosti směřující proti kasačním rozhodnutím vrcholných soudních těles odmítnuty a v nichž Ústavní soud poukázal na předčasnost takových ústavních stížností, a nikoli na nemožnost opětovného napadení takových kasačních rozhodnutí poté, co řízení skončí (např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 4535/12 ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 2492/12 ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2034/12 ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 692/13 ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 579/13 ze dne 19. 2. 2013 aj.). Konečně je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) konstatoval, že "Ústavní soud zásadně nepřipouští ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ... Z toho však neplyne, že se nemohou vyskytnout případy, kdy bude třeba vedle opakovaného rozhodnutí soudu, jehož původní rozhodnutí bylo kasačním zásahem zrušeno, a dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu ... napadnout právě i samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ... Pokud by tak Ústavní soud setrval na kategorickém závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních instancí, ocitla by se část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv kontroly, neboť by de facto byla těmto soudům dána téměř neomezená kasační pravomoc, kdy případné vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl oprávněn korigovat a ústavněprávní ochrana práv účastníka řízení by byla rovněž, skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena" (viz bod 29 citovaného nálezu). Konečně i v nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), na který se stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech rovněž odvolaly, Ústavní soud předeslal, že "ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim by ústavní stížnost přípustná nebyla" (bod 37).
49. Tyto závěry, které Ústavní soud navíc zopakoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51), lze beze zbytku aplikovat též na případ stěžovatelek, přičemž ani ostatní účastníci řízení, ani Úřad možnost napadnout kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností po skončení řízení nikterak nesporovali. Formální předpoklady k přezkumu tohoto rozhodnutí kasačního soudu tak jsou ze strany Ústavního soudu splněny.
V. c
50. Po vyřešení procesních otázek přípustnosti ústavních stížností přistoupil Ústavní soud k vlastnímu přezkumu napadených soudních rozhodnutí. Pro jejich meritorní přezkum má zásadní význam vzpomínaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, protože měly-li by jeho závěry za následek procesní nepoužitelnost důkazů získaných v rámci místních šetření provedených Úřadem, mohlo by to vést k situaci, kdy by další věcný přezkum napadených rozhodnutí pozbyl významu. Ústavní soud se proto nejprve zabýval jeho dopady na nyní projednávanou věc.
51. Řízení před ESLP bylo zahájeno stížností (č. 97/11) směřující proti České republice, kterou dne 22. 12. 2010 podala první stěžovatelka, a to na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdila, že šetřením provedeným v obchodních prostorách společnosti podle zákona o ochraně hospodářské soutěže bylo porušeno její právo na respektování obydlí a korespondence a že v tomto ohledu nemá k dispozici účinný prostředek nápravy. Je dlužno poznamenat, že tato stížnost navazovala na řízení vedené před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 Ca 1/2007 (a řízení o ústavní stížnosti pod sp. zn. III. ÚS 2309/09), v němž bylo napadeno rozhodnutí předsedy Úřadu o uložení pokuty ve výši 300 000 Kč za porušení povinnosti první stěžovatelky podrobit se provedení místního šetření vyplývající z § 21 odst. 4 a 5 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Povinnost měla porušit tím, že nezpřístupnila část e-mailové korespondence v elektronické podobě ve svých obchodních prostorách, neumožnila pokračování v šetření části e-mailové korespondence a pracovníkům Úřadu svémocně odňala dva z dokumentů, které tito v rámci místního šetření převzali. Ústavní soud tehdy odmítl ústavní stížnost první stěžovatelky usnesením ze dne 26. 8. 2010 jako návrh zjevně neopodstatněný s tím, že Úřad a soudy, kterým byla věc předložena, se nedopustily nepřiměřeného zásahu a řádně reagovaly na veškeré námitky stěžovatelky.
52. Evropský soud pro lidská práva provedl obsáhlou analýzu relevantních právních předpisů České republiky a Evropské unie i analýzu soudní judikatury (včetně evropské) a dospěl k závěru, že stížnost je co do tvrzeného porušení článku 8 Úmluvy přijatelná a současně i důvodná. Soud předně připomněl, že ve smyslu jeho judikatury má pojem "obydlí" širší význam než slovo "home" (uvedené v anglické verzi článku 8 Úmluvy) a může zahrnovat například pracovnu nebo kancelář příslušníka svobodného povolání. Za určitých okolností lze práva zaručená z hlediska článku 8 Úmluvy vykládat v tom smyslu, že zahrnují právo společnosti na respektování jejího sídla, pobočky nebo obchodních prostor, v jejichž případě však může být právo zásahu smluvních států ještě širší, a příkladmo odkázal na rozsudek ve věci Niemietz proti Německu ze dne 16. 12. 1992 a rozsudek ve věci Société Colas Est a ostatní proti Francii ze dne 16. 4. 2002. ESLP dále vyložil, že v projednávané věci není sporu o tom, že šetření provedené v obchodních prostorách první stěžovatelky představuje zásah do jejího práva na respektování "obydlí" ve smyslu článku 8 Úmluvy, které zahrnuje rovněž její "korespondenci", ba dokonce v určité míře i soukromou korespondenci jejích zaměstnanců, odkazuje přitom na rozsudek ve věci Bernh Larsen Holding AS a ostatní proti Norsku ze dne 14. 3. 2013. ESLP dále přikročil k tříkrokovému testu spočívajícímu v určení, zda byl tento zásah odůvodněný ve smyslu druhého odstavce článku 8, tj. v souladu se zákonem (v širokém slova smyslu), sledoval legitimní cíl a byl v demokratické společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytný.
53. Zásah shledal ESLP v prvních dvou krocích souladným s článkem 8 Úmluvy, tj. místní šetření Úřadu v obchodních prostorách první stěžovatelky se zakládalo na ustanovení § 21 odst. 4 až 6 zákona o ochraně hospodářské soutěže upravujícím pravomoci Úřadu v oblasti hospodářské soutěže a dle něj rovněž sledovalo legitimní cíl v podobě správního řízení, které bylo zahájeno a týkalo se možného porušení pravidel hospodářské soutěže, přičemž cílem šetření bylo vyhledat indicie a důkazy o existenci zakázané dohody výrobců o cenách pekárenských výrobků. Zásah tak dle Soudu nepochybně sledoval "hospodářský blahobyt země". Naproti tomu ovšem Evropský soud pro lidská práva ve vztahu k poslednímu kroku testu poukázal na to, že pojem nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti předpokládá zásah založený na naléhavé společenské potřebě a zejména přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Právě v otázce proporcionality však napadený zásah Úřadu dle Soudu neobstál.
54. ESLP v této spojitosti připomněl, že již měl možnost ve své rozhodovací praxi zdůraznit, že považují-li státy za nutné použít taková opatření k zajištění hmotného důkazu (jakéhokoli) protiprávního jednání, je třeba, aby právní řád a praxe v dané oblasti poskytovaly přiměřené a dostatečné záruky proti zneužití, přičemž především tam, kde vnitrostátní právo opravňuje správní orgány k provedení prohlídky bez soudního příkazu, je třeba klást zvýšené nároky na jejich realizaci i s ohledem na případné záruky soudního přezkumu. Soud předně potvrdil svůj dřívější postoj, dle kterého nedostatek soudního příkazu k prohlídce lze vyvážit účinnou soudní kontrolou realizovanou ex post facto. Především zdůraznil, že jestliže v oblasti, jakou je ochrana hospodářské soutěže, mohou správní orgány považovat za nezbytné použít určitá opatření, jako jsou prohlídky nebo šetření, aby předešly ztrátě nebo zatajení důkazů, opatřily si hmotný důkaz protisoutěžního jednání a případně stíhaly jeho původce, je zároveň třeba, aby právní řád a praxe v této oblasti stanovily dostatečné záruky zamezující možnosti, aby správní orgány přijímaly svévolná opatření zasahující do práv na respektování obydlí (míněno v širokém slova smyslu).
55. ESLP konkrétně podrobil kritice pověření k provedení šetření vyhotovené Úřadem, v němž byla uvedena jména pracovníků Úřadu pověřených provedením šetření, nicméně toto oznámení dle soudu pouze stručně zmiňovalo předmět správního řízení a blíže nevymezovalo skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládají domněnky o protisoutěžním jednání. Soud dospěl k závěru, že v souladu s vnitrostátním právem opravňovala Úřad pro ochranu hospodářské soutěže k provedení šetření pouhá skutečnost zahájení správního řízení, kdy toto šetření nebylo předmětem předchozího povolení soudu, který by mohl vymezit nebo kontrolovat jeho průběh, a ani nebylo nařízeno rozhodnutím, jež by bylo soudně přezkoumatelné. Ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 143/2001 Sb. totiž dle ESLP ponechává Úřadu, pokud jde o posouzení nezbytnosti a rozsahu prohlídek, široký prostor pro uvážení a jediným písemným dokumentem, který stručně vymezoval účel šetření a důvody Úřadu k jeho provedení, byl protokol o šetření sepsaný na jeho konci. Soud dále navázal na svoji dřívější připomínku o tom, že nedostatek příkazu k prohlídce je přece jen možno vyvážit soudní kontrolou zákonnosti a nezbytnosti šetření provedenou ex post facto. Nicméně i zde musejí existovat záruky toho, že tato kontrola bude účinná, zejména že se dotčené osoby mohou domoci po skutkové i právní stránce účinné soudní kontroly předmětného opatření a jeho průběhu s tím, že pokud již došlo k postupu, který byl posléze soudem kvalifikován jako nesprávný, opravný prostředek či opravné prostředky, které jsou k dispozici, musí dotčené osobě umožnit dosáhnout odpovídající nápravy. V této souvislosti Soud vyzdvihl naléhavost splnění těchto podmínek v projednávané věci, neboť před tímto šetřením nebylo v žádném okamžiku upřesněno, jaké konkrétní dokumenty týkající se správního řízení měl Úřad podle svých předpokladů v obchodních prostorách první stěžovatelky nalézt.
56. Na základě zhodnocení právních nástrojů, jejich povahy, efektivity a použitelnosti, které by připadaly v úvahu a které první stěžovatelka mohla využít za účelem podrobení jí vytýkaného šetření kontrole nezávislého soudního orgánu, jakož i na základě zhodnocení řízení ve věcech, v nichž stěžovatelka na svoji obranu podala správní žalobu (tj. řízení o pokutě uložené podle ustanovení § 22 zákona o ochraně hospodářské soutěže a řízení ve věci samé o tom, zda došlo k porušení hmotněprávních pravidel hospodářské soutěže), dospěl Soud k závěru, že jednak žádné z těchto dvou řízení se vskutku přímo netýkalo řádného průběhu samotného šetření, jednak neexistoval jiný (samostatný) opravný prostředek, kterým by bylo možno průběh šetření napadnout, v důsledku čehož nebyl výkon pravomoci Úřadu posoudit vhodnost, délku a rozsah šetření předmětem žádného soudního přezkumu. ESLP na tomto místě odmítl úvahy Nejvyššího správního soudu o možnosti využít jako procesní prostředek obrany proti samotnému místnímu šetření žalobu proti nezákonnému zásahu dle § 82 soudního řádu správního, protože za okolností projednávané věci by totiž tato žaloba bývala byla neúspěšná, a to buď z důvodu, že by byla nesplňovala podmínku, že musí směřovat proti zásahu, který trvá nebo u něhož hrozí jeho opakování (tato podmínka byla zrušena novelizací zákona k 1. 1. 2012), nebo z toho důvodu, že má podpůrný charakter ve vztahu k žalobě podle ustanovení § 65 s. ř. s., kterou stěžovatelka podala, aby napadla rozhodnutí o pokutě. Všechny tyto skutečnosti tedy vedly Soud k závěru, že soudní kontrola ex post facto, jak byla provedena v projednávané věci, neposkytovala první stěžovatelce dostatek záruk proti svévoli, a zásah do jejích práv tedy nelze považovat za přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, pročež Soud vyslovil porušení článku 8 Úmluvy.
57. S ohledem na to, co uvedl k článku 8 Úmluvy, zaujal ESLP názor, že nebylo třeba v projednávané věci zkoumat, zda též došlo k porušení ustanovení čl. 13 Úmluvy. K dalším, stěžovatelkou proklamovaným porušením Úmluvy (čl. 6 odst. 1, čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) Soud uvedl, že námitku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zčásti i námitku porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy je nutné odmítnout pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy. Část argumentace stran porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 shledal Soud zjevně neopodstatněnou, protože v okamžiku šetření, které proběhlo v obchodních prostorách první stěžovatelky dne 19. 11. 2003, neexistoval žádný rozdíl v zacházení mezi právnickými osobami, u nichž proběhla tato prohlídka podle trestního řádu, a těmi, u nichž bylo provedeno šetření podle zákona o ochraně hospodářské soutěže. K tvrzenému porušení článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (formulovanému ve vztahu k samotnému uložení pokuty) Soud poznamenal, že předmětný zásah je odůvodněný s ohledem na odstavec druhý článku 1 Dodatkového protokolu, který výslovně zakotvuje výjimku týkající se placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Dále dodal, že ačkoliv byla první stěžovatelce uložena pokuta v maximální možné výši, její obrat byl mnohonásobně vyšší, a sama stěžovatelka ani netvrdila, že se jednalo o "extrémní" břemeno, a nebylo rovněž sporu o tom, že úhrada pokuty neměla na její činnost vliv. Tuto námitku Soud podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
V. d
58. Ústavní soud se následně v důsledku rozhodnutí ESLP zabýval tím, zda a jak se porušení článku 8 Úmluvy promítne do nyní posuzované věci. Dospěl k závěru, že dosavadní nemožnost první stěžovatelky efektivně brojit proti postupu Úřadu v rámci místního šetření provedeného v jejích obchodních prostorách ve světle judikatury Ústavního soudu týkající se procesní použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem, a tím spíše v rozporu s ústavním pořádkem, ve svém důsledku nutně vede ke zpochybnění rozhodnutí ve věci samé, tedy závěru o tom, zda se první stěžovatelka (a potažmo i zbývající dvě stěžovatelky - viz níže) dopustila vytýkaného protisoutěžního jednání nebo nikoli. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, vztahujících se primárně (nikoli ovšem výlučně) k požadavkům kladeným na trestní proces, ustáleně judikuje, že důkazy získané, a tudíž posléze použité v rozporu s procesními předpisy, o kterých platí, že pokud důkaz nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 1235/09 ze dne 14. 7. 2010 (N 144/58 SbNU 207)].
59. V nyní projednávané věci však nebyla otázka procesní použitelnosti vůbec řešena, neboť s ohledem na závěry vyslovené ESLP v předmětném rozsudku řízení před správními soudy, vyvolaná stěžovatelkami, necílila na tuto dílčí, leč klíčovou problematiku, neboť se soustředila na jiné aspekty celé kauzy. Místní šetření jako zásah do práv stěžovatelek tak nebylo předmětem přezkumu žádného nezávislého orgánu. Evropský soud pro lidská práva se ani samotným zásahem (co do jeho vlastního průběhu, trvání atd.), ani procesní použitelností důkazů na jeho základě zajištěných přirozeně nezabýval. Namísto toho koncentroval svoji pozornost na absenci efektivní soudní kontroly zásahu v době jeho provedení. Nelze ovšem přehlédnout úvahy ESLP o tom, že oznámení o provedení místního šetření v obchodních prostorách první stěžovatelky dle Soudu pouze stručně zmiňovalo předmět správního řízení a blíže nevymezovalo skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládají domněnky o protisoutěžním jednání, nicméně vlastního hodnocení se zdržel (srov. bod 85 rozsudku). Nelze tedy zcela přisvědčit vývodům Úřadu o tom, že ESLP nedovodil porušení čl. 8 Úmluvy proto, že by samotná prohlídka obchodních prostor spojená se zajištěním důkazního materiálu byla provedena v rozporu s čl. 8 Úmluvy, neboť nebyla nařízena vnitrostátním soudem, resp. z toho důvodu, že vyrozumění o zahájení řízení neobsahovalo dostatečný popis relevantních skutečností. Úřadu ovšem je třeba dát za pravdu v tom, že Soud skutečně hodnocení zásahu jako takové neprovedl, nýbrž že výše uvedené úvahy o formě a obsahu předmětného oznámení vedly Soud k ještě většímu důrazu na potřebu existence účinné soudní kontroly.
60. Neměla-li ovšem první stěžovatelka (a tím ani druhá a třetí stěžovatelka) možnost účinné procesní obrany přímo proti naříkanému zásahu Úřadu, stěží lze nyní pokládat realizované místní šetření bez dalšího za (lato sensu) spravedlivé. Rozhodně přitom není možné vycházet z presumpce správnosti, resp. ústavní konformity daného zásahu, jak snad předpokládá Úřad, za situace, kdy subjekt, vůči němuž zásah směřoval, namítá porušení řady svých práv, ale nemůže se žádným účinným prostředkem domoci autoritativního přezkumu, tj. kdy existuje střet mezi oběma stranami o povaze sporného zásahu, avšak tento střet dosud nebyl efektivně řešen nezávislým orgánem soudního typu, jelikož, jak Ústavní soud uvedl v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.), na který stěžovatelky též odkazují, "[t]o vše může vést k legitimním pochybám stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání) při posuzování střetu základních práv a svobod osob s veřejným zájmem" (bod 26).
61. Absenci efektivní soudní kontroly je možno porovnat například se situací, kdy policejní orgán uskuteční domovní prohlídku, avšak poruší přitom procesní předpis tím, že tato prohlídka nebude nařízena soudcem. V takovém případě se realizace prohlídky ocitá v přímém rozporu s literou zákona. V situaci nyní řešené Ústavním soudem sice nejde o přímý rozpor s literou zákona, ale o střet s požadavky vyplývajícími z ústavního pořádku, který založila "pouhá" absence účinné soudní kontroly. Expressis verbis, i v případě místního šetření prováděného u první stěžovatelky bylo zapotřebí ingerence nezávislého soudního orgánu, jež ovšem tehdy dle názoru ESLP v právním řádu v rozporu s Úmluvou scházela. Výsledek je nicméně v obou případech stejný, a sice skutečnost, že scházela nezávislá kontrola zásahu do základních práv ze strany orgánu veřejné moci. Neobstojí tudíž domněnka Úřadu o tom, že pokud ESLP neshledal porušení čl. 8 Úmluvy dostatečně závažným pro přiznání náhrady nemajetkové nebo hmotné újmy, lze si jen obtížně představit, že by jeho důsledkem mohlo být vyloučení důkazů protiprávního jednání stěžovatelek, které byly Úřadem v průběhu prohlídky získány.
62. Úřad uznává, že k porušení Úmluvy došlo tím, že se soudní přezkum nezaměřil na případnou svévoli v jeho postupu (str. 6 bod 3 vyjádření Úřadu), tedy vlastně připouští, že ke svévoli obecně mohlo dojít. Je však pevně přesvědčen, že sám fakticky při provádění místního šetření nic neporušil a (zřejmě) nepostupoval svévolně, když ESLP nic takového netvrdí. Proto "odmítá závěr o absolutní nepoužitelnosti veškerých důkazů získaných v rámci předmětného místního šetření" (ibidem). Sama skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva se k otázce průběhu a postupu Úřadu při provádění místního šetření v obchodních prostorách první stěžovatelky nevyjádřil, tedy nekonstatoval svévolný či naopak správný postup Úřadu, ještě neznamená, že ke svévoli nemohlo dojít. To však z podstaty věci tehdy nebylo lze zjistit, neboť žádnými ve smyslu judikatury ESLP odpovídajícími právními instrumenty stěžovatelky nedisponovaly. Nemožnost tohoto zjištění se ovšem z výše vyložených důvodů nemůže projevit jinak než nutností celou věc znovu přehodnotit. Tento závěr je třeba v plném rozsahu vztáhnout též na místní šetření prováděná u zbývajících dvou stěžovatelek, neboť absence účinné soudní kontroly se samozřejmě dotkla i jich, což ostatně ani Úřad nepopírá.
V. e