11. Tato neomezená diskrece předsedy soudu při přerozdělování věcí je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k právu na zákonného soudce (srov. např. nálezsp. zn. III. ÚS 232/95ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101; nálezsp. zn. III. ÚS 293/98ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71; nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14; nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03, N 76/33 SbNU 243; nález ze dne 28. 5. 2009sp. zn. II. ÚS 2029/08, N 125/53 SbNU 565). V podrobnostech odkazuji na body 12-32 odlišného stanoviska soudce Vojtěcha Šimíčka, s nimiž se ztotožňuji. V této souvislosti podotýkám, že Krajský soud v Ostravě vnímá § 160 odst. 2 insolvenčního zákona jako lex specialis vůči pravidlům obecnosti, předvídatelnosti a transparentnosti pro přidělování spisů v rozvrhu práce a obecně vůči úpravě rozvrhu práce v § 42 a § 44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech"). Stejně tak činí všechny ostatní krajské soudy (s výjimkou Krajského soudu v Brně, který v bodech 2.9.1-2.9.3 rozvrhu práce pro rok 2016 stanoví pro rozdělování incidenčních sporů alespoň nějaká pravidla). Z toho plyne, že drtivá většina relevantních soudních funkcionářů sdílí názor předsedkyně Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud by měl při posuzování ústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona vycházet z toho, jak je toto ustanovení vykládáno obecnými soudy, a nikoliv vymýšlet krkolomný výklad tohoto ustanovení, který jej v podstatě vyprazdňuje (srov. bod 31 odlišného stanoviska soudce Vojtěcha Šimíčka). Případné negativní důsledky zrušení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona na délku insolvenčního řízení s ohledem na § 12 odst. 1 insolvenčního zákona lze pak řešit odložením účinnosti zrušujícího nálezu.
12. Jsem rovněž přesvědčena, že neomezená diskrece předsedy soudu při přerozdělování incidenčních sporů je v rozporu s právem na nezávislý a nestranný soud chráněným čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s principem nezávislosti soudců stanoveným čl. 82 odst. 1 Ústavy. Součástí práva na nezávislý a nestranný soud i institucionální záruky nezávislosti soudců je nejen nezávislost na moci výkonné a jiných subjektech stojících mimo soudcovský stav (tzv. externí nezávislost soudce), ale rovněž nezávislost na soudních funkcionářích a jiných subjektech uvnitř soudcovského stavu (tzv. interní nezávislost soudce). K tomuto závěru se opakovaně přihlásil Ústavní soud [srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 7/02ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.)] i Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2009 ve věci Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, bod 86; rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2010 ve věci Gazeta Ukraina-Tsentr proti Ukrajině, č. 16695/04, body 33-34; či rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2011, Agrokompleks v. Ukraine, no. 23465/03, body 137-139). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ESLP sice neshledává přerozdělení věcí jinému soudci či senátu předsedou soudu per se v rozporu s Úmluvou, nicméně opakovaně konstatoval, že vnitrostátní právní řád musí poskytovat dostatečné procesní záruky proti zneužití diskrece ze strany předsedy soudu (srov. Moiseyev proti Rusku, rozsudek, 9. 10. 2008, č. 62936/00, bod 182; rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2009 ve věci Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, bod 89; DMD GROUP, a. s. proti Slovensku, rozsudek, 5. 10. 2010, č. 19334/03, body 66-70; či Miracle Europe Kft proti Maďarsku, rozsudek, 12. 1. 2016, č. 57774/13, body 61-63). Pokud dostatečné procesní záruky vnitrostátní právo neposkytuje, jsou řadoví soudci zranitelní vůči vnějšímu tlaku ze strany předsedy soudu (srov. Moiseyev proti Rusku, rozsudek, 9. 10. 2008, č. 62936/00, bod 182; a rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2009 ve věci Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, bod 86), což je neslučitelné s právem na nezávislý a nestranný soud ve smyslu čl. 6. odst. 1 Úmluvy (srov. tamtéž; a rovněž Sutyagin proti Rusku, rozsudek, č. 30024/02, 3. 5. 2011, bod 190). Záruky poskytované českým právním řádem proti zneužití diskrece předsedy soudu při přerozdělování incidenčních sporů za dostatečné považovat nelze. Opatření předsedy soudu o přerozdělení incidenčních sporů nepodléhá soudnímu přezkumu (srov. obdobně Moiseyev proti Rusku, rozsudek, 9. 10. 2008, č. 62936/00, bod 182), znění § 160 odst. 2 insolvenčního zákona brání kárnému postihu předsedy soudu za diskreční přidělování věcí (a contrario Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, bod 89), předseda soudu sestavuje rozvrh práce sám, přičemž soudcovská rada nemá spolurozhodovací pravomoc a může se k jeho návrhu toliko vyjádřit (srov. § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a navíc má předseda soudu vůči řadovým soudcům řadu dalších pravomocí v oblasti jejich kariérního postupu a v kárném řízení, které nesdílí s žádným jiným orgánem jako je například Nejvyšší rada soudnictví (a contrario Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, č. 24810/06, body 91-93). Z těchto důvodů § 160 odst. 2 insolvenčního zákona porušuje interní nezávislost soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a institucionální záruky nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
13. Toliko podpůrně mě v mém závěru o protiústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona utvrzují další tři skutečnosti: historická zkušenost se zneužíváním diskrečního přidělování věcí, povaha incidenčních sporů a současný širší kontext insolvenčních řízení. V prvé řadě diskreční přidělování věcí bylo hojně zneužíváno v poválečné československé historii k politickým účelům. Za druhé, ačkoliv § 160 odst. 2 insolvenčního zákona neumožňuje přerozdělení celých insolvenčních řízení, nýbrž pouze incidenčních sporů, nejde o banální záležitosti. Na řešení jednoho incidenčního sporu může záviset, kdo ovládne věřitelský výbor či kdo bude volit nového insolvenčního správce. Vůbec tak nejde o bagatelní spory. Zvláštností insolvenčního řízení je dále skutečnost, že nejde o klasické soudní řízení sporné, v němž na opačné straně vystupuje druhý účastník, který by v jeho rámci dohlížel na to, aby byla dodržena všechna pravidla spravedlivého procesu. Tím spíše je důležité, aby pravidla pro přidělování a přerozdělování věcí v této agendě byla nastavena tak, aby nebyly ohroženy záruky spravedlivého procesu a v konečném důsledku i důvěra veřejnosti ve výkon soudní moci. Za třetí, je to obzvláště důležité vzhledem k současnému náhledu na insolvenční řízení v České republice, které je formováno zprávami o "insolvenční mafii" a přesunech sídla firem těsně před podáním návrhu na insolvenci do krajů s názorově spřízněnými insolvenčními soudci.
III. Závěr
14. Na závěr podotýkám, že většina si podle mého názoru nedostatečně uvědomuje význam přidělování spisů pro fungování obecných soudů ani široké pole pro zneužití tohoto mechanismu ze strany soudních funkcionářů. V tomto závěru mě utvrzuje i skutečnost, že všichni současní soudci Ústavního soudu, kteří mají zkušenost s působením na obecných soudech, včetně dlouholetých soudních funkcionářů, se stanoviskem většiny nesouhlasí.
15. Z výše uvedených důvodů tedy nesouhlasím s odůvodněním i s výrokem většinového stanoviska.
Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka
1. S usnesením pléna v této věci (dále též jen "usnesení") nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko. Mám totiž za to, že návrh neměl být odmítnut, měl být věcně projednán a napadené ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona mělo být jako protiústavní zrušeno.
1. Splnění aktivní legitimace navrhovatele
2. Ratio decidendi usnesení je založeno na názoru, že napadené zákonné ustanovení v průběhu incidenčního řízení "nebude žádným způsobem aplikováno", jelikož jeho význam se vyčerpal tím, že byl incidenční spor přidělen do jiného senátu. S tímto názorem nemohu souhlasit.
3. Vycházím totiž z toho, že hlavním úkolem soudů je podle čl. 4 Ústavy ochrana základních práv a svobod. Tato ochrana však může být poskytnuta jen v procesně bezvadném řízení, kde je především postavena najisto místní i věcná příslušnost soudu a soudce. Proto také musí být ústavně souladná všechna zákonná ustanovení, která tuto příslušnost soudu a soudce legitimizují, a na jejichž základě poté soudce vykonává státní moc. Jinak řečeno, soudce podílející se na rozhodování určité věci v řízení přímo aplikuje nejen konkrétní hmotně a procesněprávní ustanovení, podle kterých vede řízení a rozhoduje ve věci samé, nýbrž - přinejmenším implicitně - též ta zákonná ustanovení, která zakládají jeho příslušnost. Názor, podle něhož přidělením věci jinému soudci je tato otázka již definitivně vyřešena, je proto nesprávný.
4. Nesprávnost a nelogičnost tohoto názoru ostatně plyne i ze skutečnosti, že námitka porušení práva na zákonného soudce může být nepochybně uplatněna i účastníky řízení v jeho průběhu, neboť koneckonců princip zákonného soudce nechrání primárně daného soudce, nýbrž především právě tyto účastníky řízení. Pokud tedy např. účastník v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně namítne, že věc vůbec neměla být přidělena soudci, který o ní rozhodoval, a odvolací soud (z důvodu této uplatněné námitky anebo i bez ní) dospěje k přesvědčení o protiústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, pak mu nezbude, než postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. I pokud by toto přesvědčení nenabyl a tuto odvolací námitku by odmítl, pak samozřejmě aktivní legitimace pro podání ústavní stížnosti brojící proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, spojená s návrhem na zrušení předmětného zákonného ustanovení, stále svědčí neúspěšnému účastníkovi řízení ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu.
5. Názor většiny pléna proto považuji za absurdní. Vychází totiž z představy, že ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona představuje jakéhosi "čertíka v krabičce", který byl nejprve vidět (v okamžiku přidělení věci jinému než původnímu soudci, určenému rozvrhem práce), nicméně poté se všichni budeme tvářit, že o něm nic nevíme a že tu vlastně ani není ("není žádným způsobem aplikován"), abychom nakonec zase připustili, že z krabičky může vyskočit poté, co ji někdo další otevře. Není proto daleko logičtější a koneckonců i jednodušší (o efektivitě a hospodárnosti řízení ani nemluvě!) přijmout skutečnost, že napadené ustanovení je přítomno v celém řízení, neboť po celé soudní řízení musí být nepochybně splněn požadavek zákonného soudce, a zodpovědět předloženou otázku jeho ústavnosti co nejrychleji tak, aby celé další řízení nebylo případně zatíženo tímto deficitem? Pokud by totiž Ústavní soud již nyní rozhodoval meritorně a případně dospěl k závěru (viz níže), že je napadené zákonné ustanovení skutečně protiústavní, pak by v důsledku takovéhoto nálezu došlo k vrácení předmětného incidenčního sporu, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 3484/2014, do senátu 33 INS, protože k jeho přidělení samosoudkyni senátu 32 Cm došlo na základě protiústavního zákonného ustanovení. Vyhovění tomuto návrhu by se proto reálně projevilo v řízení, na základě něhož byl tento návrh k Ústavnímu soudu podán.
6. Dále namítám, že většina pléna v této věci rozhodla v ostrém protikladu s právním názorem vysloveným v nálezu pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 33/09("Dvojinstančnost kárného řízení", nález ze dne 29. 9. 2010, č. 332/2010 Sb., N 205/58 SbNU 827, bod 31), kde je konstatováno, že účelem čl. 95 odst. 2 Ústavy "je otevření prostoru pro ústavní dialog mezi obecnými soudy a Ústavním soudem a v obecnější rovině zajištění vnitřní bezrozpornosti právního řádu a ochrana ústavnosti. Jinými slovy, účelem tohoto ustanovení je předejít situaci, v níž by obecný soud musel vést řízení podle ustanovení zákona, která jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem (pakliže ovšem ústavnost těchto ustanovení již nebyla Ústavním soudem potvrzena). Takto vyloženému účelu citovaného ustanovení se příčí výklad, na základě něhož by Ústavní soud mohl odmítnout přezkum zákonného ustanovení, které tak výrazně ovlivňuje charakter řízení před obecným soudem a jehož případná protiústavnost by ústavní konformitu celého tohoto řízení a všech úkonů v něm učiněných zásadním způsobem zpochybnila. Odmítnutím návrhu by se Ústavní soud zpronevěřil své roli v ústavním dialogu a nutil by obecný soud vést řízení, o jehož protiústavnosti by byl tento soud přesvědčen." Považuji za zcela zjevné, že tento citovaný právní názor je plně použitelný i na nyní projednávanou věc: i v tomto případě totiž odmítnutím přezkumu zákonného ustanovení, které výrazně ovlivňuje řízení před obecným soudem (tzn. nevyřešením otázky, zda vůbec soudkyně, jíž byla věc přikázána, může v této věci vést řízení a rozhodovat), hrozí ovlivnění celého tohoto řízení a zpochybnění ústavní konformity všech učiněných úkonů.
7. Většina pléna se v bodě 22 s tímto nálezem vypořádala pouze prostým odkazem, že tak Ústavní soud učinil "ve významově nesrovnatelné věci". S tím musím bohužel souhlasit: Ústavní soud totiž ve věci vedené podsp. zn. Pl. ÚS 33/09rozhodoval za situace, kdy napadené zákonné ustanovení (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců) nebylo aplikováno dokonce ani implicitně, jelikož jeho obsahem byla nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení. Jinak řečeno, toto ustanovení by mohlo být aplikováno teprve poté, co by kárný senát ve věci rozhodl, nikoliv dříve. Velmi však oceňuji, že soudci druhé dekády Ústavního soudu si byli velmi dobře vědomi významu této zákonné úpravy a za situace, kdy by odmítnutím návrhu pro chybějící aktivní legitimaci (což by odůvodnili velmi jednoduše a přesvědčivě s odkazem na příslušná procesní pravidla) pouze oddálili řešení předložené ústavněprávní otázky, tomuto pokušení dokázali odolat a o návrhu rozhodli meritorně. Velmi mne mrzí, že v nyní projednávané věci většina pléna nedokázala prokázat srovnatelnou odpovědnost a nebyla ochotna se důstojně zhostit úkolu, který Ústava Ústavnímu soudu předepisuje - tedy ochraně ústavnosti (čl. 83).
8. Tvrdím dále, že většinou pléna přijaté usnesení je protizákonné. Podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že jde-li "o rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců." Toto ustanovení má zjevně za cíl zachování předvídatelnosti, kontinuity a ve svých důsledcích i transparentnosti rozhodování Ústavního soudu. Jeho podstata totiž spočívá v tom, že se i Ústavní soud samozřejmě může názorově vyvíjet a posouvat, nicméně musí tak činit pouze způsobem, který zákon předpokládá. Špatný je totiž takový soud (a Ústavní soud to ve vztahu k obecným soudům judikoval v mnoha případech), který rozhoduje nejednotně. Musí proto platit, že právní názor (byť i pléna), který se v podstatných rysech odchyluje od dříve vysloveného právního názoru v nálezu, může být překonán nikoliv prostou, nýbrž kvalifikovanou většinou členů pléna.
9. Jak jsem zmínil již výše, v daném případě z citovaného nálezu pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 33/09plyne dle mého přesvědčení velmi jednoznačný názor spočívající v tom, že účelem čl. 95 odst. 2 Ústavy je předejít situaci, v níž by obecný soud musel vést řízení podle ustanovení zákona, která jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Tímto ustanovením je nepochybně i ustanovení, podle kterého byla založena příslušnost dané soudkyně vést řízení a rozhodovat v incidenčním sporu (koneckonců určitě daleko více, nežli ustanovení pouze vylučující přípustnost potenciálního odvolání, které by mohlo být podáno až poté, co by soud ve věci rozhodl a jeho postup ani rozhodování by to proto nemohlo ovlivnit ani hypoteticky!). Většina pléna nyní ostatně ani nepopřela, že v tomto nálezu extenzivně provedený výklad Ústavního soudu nesdílí (proto také zřejmě v kontextu nyní přijatého názoru výslovně konstatovala, že předmětný nález je a contrario - tedy, že obsahuje názor opačný), nicméně ani to jí nezabránilo v tom, aby rozhodla nikoliv většinou nejméně devíti soudců, jak zákon předpokládá, nýbrž prostou většinou osmi hlasů proti sedmi hlasům, které se vyjádřily pro věcný přezkum. Pro úplnost dodávám, že z obsahu nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/09plyne, že z tehdy rozhodujících patnácti soudců, kteří ve věci rozhodovali, se pouze dva (soudci Nykodým a Mucha) v disentech vyslovili proti meritornímu přezkumu napadeného zákonného ustanovení právě s poukazem na chybějící aktivní legitimaci navrhovatele. Lze proto důvodně předpokládat, že všech ostatních třináct soudců hlasovalo pro meritorní přezkum. Postup, který zvolila většina pléna v nyní projednávané věci, je proto nepředvídatelný a s ohledem na citované ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu dokonce i protizákonný. Tvrdím totiž, že prostou většinou osmi hlasů nemohlo být toto usnesení platně schváleno a za situace, kdy se pro ně nevyslovila většina kvalifikovaná, se měl Ústavní soud návrhem zabývat meritorně.
10. Jen pro úplnost dodávám, že poukazy na prejudikaturu obsažené v nyní přijatém usnesení (body 20-22) jsou nepřípadné, a to již jen proto, že se zčásti jedná o pouhá usnesení, která nemohou jakkoliv relativizovat právní názor vyjádřený v nálezu pléna Ústavního soudu, resp. jedná se o rozhodnutí časově předcházející opakovaně citovanému nálezu z roku 2010, který musí být - pokud nebude výslovně překonán zákonem stanoveným způsobem - brán jako rozhodující. Kromě toho, v usnesení zmiňovaná rozhodnutí se věcně zcela odlišují od nyní rozhodovaného případu. V obecné rovině totiž také samozřejmě nezpochybňuji skutečnost, že čl. 95 odst. 2 Ústavy předpokládá skutečné a nikoliv pouze hypotetické použití napadeného zákonného ustanovení. O tom, že ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona v dané věci aplikováno bylo, ovšem nemůže být vůbec žádných pochybností a nemá je ani většina pléna. Pouze se však zřejmě zhlédla v pojetí tohoto ustanovení coby "palivového článku kosmické rakety", které po jeho aktivaci ("vyhoření") nenávratně odpadá a již se nemůže navrátit. Tato koncepce by měla určité opodstatnění tehdy, pokud by bylo zřejmé, že napadené zákonné ustanovení s ohledem na jeho podstatu skutečně již nemůže být nikdy Ústavním soudem meritorně přezkoumáno v řízení o konkrétní kontrole norem. To však zcela zjevně není pravda, jelikož se stejná námitka (porušení práva na zákonného soudce z důvodu protiústavního přidělení incidenčního sporu danému soudci) může opět objevit v daném soudním řízení, a to již jako věcně projednatelná (viz body shora). Takže obrazně řečeno, tento "palivový článek" je pořád součástí rakety, byť je raketa zrovna poháněna i jinými zdroji.
11. Mohu tak shrnout, že v jediném případě usnesení argumentuje nálezem Ústavního soudu, který byl vydán po přijetí cit. nálezuPl. ÚS 33/09. Nenacházím v něm však nic, co by nasvědčovalo, že by v tomto novějším nálezu hodlal Ústavní soud opustit extenzivnější výklad čl. 95 odst. 2 Ústavy, ba právě naopak. Pro větší komfort proto čtenáři nabízím úplnou citaci bodu 20 tohoto nálezu (na který usnesení výslovně odkazuje) a zvýrazňuji ty jeho části, které dle mého naopak svědčí pro přezkum napadeného ustanovení i v nyní projednávané věci: "Ústavní soud pak při posuzování aktivní legitimace obecného soudu k podání návrhu na zrušení zákona či jeho ustanovení vycházel z čl. 95 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu, a z § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, který zakotvuje oprávnění soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení v souvislosti se svou rozhodovací činností. V nyní posuzovaném případě je nesporné, že použití napadeného ustanovení o. s. ř. žalobce navrhl a soud se jeho použitím v konkrétním případě tedy musel zabývat. Účelem oprávnění a současně i povinnosti obecného soudu předložit Ústavnímu soudu používaný zákon, dojde-li soud k závěru, že onen zákon je v rozporu s ústavním pořádkem, je zachování zásady vnitřní jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Jak zdůrazňuje i komentářová literatura, "[v] případě závěru o rozporu zákona s ústavním pořádkem tudíž obecný soud řízení ve věci přerušit musí a má procesní povinnost věc (jako návrh na zrušení zákona) předložit Ústavnímu soudu" (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 365). Pokud tedy existuje pochybnost o ústavnosti ustanovení zákona a zároveň obecný soud tuto pochybnost ani nerozptýlí zvažováním jednotlivých výkladových alternativ, ani věc nepředloží k rozhodnutí Ústavnímu soudu, poruší čl. 1 odst. 1, eventuálně čl. 95 odst. 2 Ústavy. Naopak Ústavní soud by odmítnutím poskytnout obecnému soudu pomoc svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona porušil své povinnosti plynoucí z citovaného čl. 95 odst. 2 i z čl. 83 Ústavy. Ostatně přílišná uzavřenost a exkluzivita ústavního soudnictví by mohla být kontraproduktivní, neboť by omezila možnosti "ústavního kultivování obecných soudů" (srov. Kühn, Z. Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 146; k tomu více též Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 246 a 247)."
2. Důvody protiústavnosti napadeného ustanovení
12. Jakkoliv spočívá ratio decidendi usnesení většiny pléna v absenci aktivní legitimace navrhovatele, považuji za vhodné uvést i důvody, pro které považuji ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona za protiústavní. K tomu mne ostatně vede i určitý pokus o obiter dictum v bodu 25 usnesení, kde je naznačeno, jak by mělo být toto ustanovení ústavně konformně vykládáno. Jsem totiž přesvědčen o tom, že jeho ústavně konformní výklad možný není a vedou mne k tomu zejména následující úvahy.
13. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou, zaručující nezávislost soudů a soudců. Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole apod. Toto právo však není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu a ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících) v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo totiž představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která soudům byla ústavně svěřena. Zásada zákonného soudce tak na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (viz např. nálezy Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 232/95ze dne 22. 2. 1996, N 15/5 SbNU 101 anebosp. zn. III. ÚS 293/98ze dne 21. 1. 1999, N 11/13 SbNU 71). Proto také Listina v citovaném čl. 38 odst. 1 výslovně stanoví, že příslušnost soudce stanoví zákon - nikoliv tedy rozhodnutí soudního funkcionáře.
14. Právo na zákonného soudce je dále podrobněji konkretizováno v zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech"), podle něhož rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení, se řídí rozvrhem práce (§ 41 odst. 1). Rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou (§ 41 odst. 2). Vydaný rozvrh práce je veřejně přístupný; každý má právo do něho nahlížet a činit si z něj výpisy nebo opisy (§ 41 odst. 3). Zmínit je vhodné rovněž instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001 č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vnitřní řád"), který konkretizuje (§ 1), že předseda soudu sestaví nejpozději do 30. listopadu každého roku návrh rozvrhu práce pro příští kalendářní rok k projednání se soudcovskou radou, a podrobně stanoví jednotlivé náležitosti rozvrhu práce.
15. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří nezbytně předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu (včetně zastupování) pro účastníky řízení. Složení senátů a způsob přidělení věci soudci zpravodaji musí tedy vyplývat z předem stanovených pravidel, která jsou dána ještě před tím, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní anebo žaloba ve věci správního soudnictví, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než původně určeném složení, může se tak stát buď tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná a současně je i předvídána předem stanovenými pravidly (za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce pro jeho podjatost či odůvodněnou nepřítomnost v důsledku déletrvající nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.), anebo dojde rozvrhem práce ke změně samotného složení rozhodujícího senátu (samozřejmě za ponechání stejné osoby "soudce zpravodaje"), zaměřené nikoliv jen na rozhodování jednoho či několika případů, nýbrž jedná se o opatření trvalejší povahy. Zastoupení soudců se tedy stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.
16. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se proto upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, a zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jak k tomu v případě odnětí věci soudci po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím osudem konstatoval Ústavní soud (nález ze dne 1. 12. 2015sp. zn. II. ÚS 2766/14), "každý případ, o němž soud rozhoduje, vyžaduje větší či menší přípravu a studium, spočívající v podrobném seznámení se s jeho jednotlivými skutkovými okolnostmi, a také ve znalosti relevantní právní úpravy a judikatury. Rovněž proto má být pravidlem, že i po zrušení rozhodnutí odvolacím soudem v řízení pokračuje a ve věci rozhoduje stejný senát (samosoudce), neboť právě on je nejlépe seznámen se všemi podstatnými okolnostmi. Jeví se koneckonců i jako spravedlivé, aby právě ten soudce či senát, jehož rozhodnutí je zrušeno pro některou ze zjištěných vad anebo pro odlišné právní posouzení, měl možnost tento případ "dodělat" a třeba se i poučit z chyb, které mu byly instančně nadřízeným soudem vytknuty a neopakovat je v budoucnu." Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu (samosoudce), který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení.
17. Nelze rovněž pominout, že jakkoliv se v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") výslovně neobjevuje požadavek zákonného soudce, stanoví její čl. 6 odst. 1, že soud musí být "zřízený zákonem". Tento pojem je Evropským soudem pro lidská práva vykládán tak, že zahrnuje nejen zákonný základ pro samotnou existenci soudu, nýbrž také vyhovění tohoto soudu jednotlivým pravidlům, která jej upravují, a také složení senátu v každé věci (viz např. rozsudky ze dne 20. 7. 2006 Sokurenko a Strygun proti Ukrajině, č. stížnosti 29465/04, nebo rozhodnutí ze dne 4. 5. 2000 Buscarini proti San Marinu, č. stížnosti 31657/96). Výslovně tento soud konstatoval, že "s ohledem na značnou důležitost nezávislosti soudu a právní jistoty je potřebná jistá jasnost pravidel aplikovaných v každém jednotlivém případě a zřejmost záruk, které by zajistily objektivitu a transparentnost a především zamezily jakékoliv zvůli při rozdělování případů soudcům" (rozsudek ze dne 5. 10. 2010 DMD Group, a. s. proti Slovensku, č. stížnosti 19334/03). V této věci Evropský soud pro lidská práva také konstatoval, že porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy je i situace, kdy pravidla přidělování případů se řídila rozvrhem práce, který ponechával značnou volnost předsedovi soudu a mohla tak vzniknout situace, kdy soudce D. v rámci výkonu svého mandátu soudce rozhodl případ bez projednání (nárok ve výši 2.900.000 EUR) ten samý den, kdy - vykonávaje současně svůj mandát předsedy soudu - znovupřidělil tento případ sobě.
18. Lze tak učinit dílčí závěr, že z ústavní úpravy, z judikatury Ústavního soudu a také z výkladu Úmluvy provedené Evropským soudem pro lidská práva plyne, že přidělování jednotlivých případů soudcům musí probíhat podle pevně stanovených a předvídatelných kritérií, která zamezí zneužívání při výběru soudců.
19. Je jistě pravdou, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva - v obecné rovině - skutečně soudnímu funkcionáři neznemožňuje v určitých případech přidělit konkrétní věc jinému soudci než tomu, kterému byla původně svěřena. Je však současně nezbytné, aby tento postup byl založen na dostatečně jasných, transparentních a předvídatelných pravidlech tak, aby se zamezilo svévoli či zdání svévole ze strany příslušného soudního funkcionáře. Otázka je proto postavena tak, zda ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona stanovuje dostatečně jasná, transparentní a předvídatelná pravidla ve shora uvedeném smyslu.
20. Přímo z insolvenčního zákona plyne věcná a místní příslušnost soudů rozhodujících v insolvenčním řízení. Rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení pak stanoví konkrétní rozvrh práce soudu. Ze zákona o soudech (§ 42 odst. 1) přitom plyne, že v rozvrhu práce se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních; stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení; určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout; určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů. Výjimečnost tohoto zastupování a nezbytnost restriktivního výkladu akcentoval i Ústavní soud, který uvedl, že zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (nález ze dne 27. 5. 2004sp. zn. IV. ÚS 307/03, N 76/33 SbNU 243). Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, totiž náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení (nález ze dne 27. 9. 2005sp. zn. I. ÚS 93/99; N 183/38 SbNU 463). "Nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádně přidělena, je [proto] možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti" (nález ze dne 28. 5. 2009sp. zn. II. ÚS 2029/08, N 125/53 SbNU 565).
21. Podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech se věci rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, ledaže jde o věci, jejichž povaha nebo význam takové opatření nevyžadují. Způsob rozdělení věcí musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby věci, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu, připadly soudnímu oddělení působícímu na této pobočce, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží; je-li v rámci jednotlivých úseků určeno rozvrhem práce více soudních oddělení, rozdělují se mezi ně věci ve stanovených poměrech vždy postupně. Způsob rozdělení insolvenčních věcí musí být dále stanoven tak, aby insolvenční věci dlužníků, kteří tvoří koncern, projednávalo stejné soudní oddělení.
22. Na základě shora provedené citace zákona o soudech mám za to, že smyslem rozvrhu práce je rozdělit napadlé věci tak, aby byla respektována kritéria (1.) specializace jednotlivých soudců a (2.) rovnoměrného pracovního vytížení jednotlivých soudních oddělení. Tato kritéria lze ostatně označit za zcela obvyklá, vhodná a také tradiční, neboť byla jako prioritní akcentována již od konce 19. století [viz k tomu podrobněji např. M. Princ, Soudnictví v českých zemích v letech 1848-1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy), Wolters Kluwer, 2015, str. 184 a násl.]. Rozvrh práce musí být proto koncipován na principu náhodnosti a zejména nesmí vytvářet žádný prostor pro svévolné zásahy, spočívající např. v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli "vybrat" některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit ty, které je třeba z odborného hlediska zaujaly, které jsou mediálně známé anebo na kterých by byli přímo či nepřímo zainteresováni. Stejně tak rozvrh práce nesmí umožnit soudcům vyhýbat se řešení případů, které považují za příliš pracné, kontroverzní či pro ně osobně nepříjemné z jiného důvodu. Proto také ostatně zákon výslovně stanoví, že nejpozději v den, kdy věc soudu došla, má být nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží - a to bez využití evidenčních pomůcek soudu. Stručně řečeno, rozvrh práce představuje systém obecných pravidel pro rozdělování soudní agendy mezi jednotlivá oddělení a soudce, který musí být nastaven tak, aby byl "imunní" proti jakýmkoliv svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudů a také vedení soudu. V neposlední řadě se totiž rozvrh práce nesmí stát ani prostředkem potenciální šikany (tzv. bossingu) anebo naopak zvýhodňování ve vztahu k některým soudcům.
23. Proto také je rozvrh práce pro soud závazný a zákon o soudech výslovně stanoví (§ 44 odst. 1), že napadlou věc projedná a rozhodne na základě rozhodnutí vydaného předsedou soudu jiný než rozvrhem práce stanovený soudce nebo senát pouze tehdy, "[n]emůže-li věc v určeném soudním oddělení projednat a rozhodnout soudce nebo senát stanovený rozvrhem práce [§ 42 odst. 1 písm. a) a d)]". Je tak zcela zřejmé, že k tomuto výjimečnému opatření může předseda soudu přistoupit nikoliv např. jen proto, že o to daný soudce požádá, že je pracovně přetížen, že se mu jeví daná věc jako příliš obtížná apod., nýbrž pouze, není-li v konkrétním případě možné danou věc projednat a rozhodnout. Tato nemožnost je zákonem stanovena prostřednictvím odkazu na ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) zákona o soudech, který upravuje zastupování soudců v případě jejich nepřítomnosti, vyloučení anebo z jiných zákonem stanovených důvodů. To znamená, že předseda soudu je zákonem velmi přísně limitován, v jakých případech teprve může přistoupit k natolik zásadnímu kroku, kterým je určení jiného soudce (nebo senátu) k projednání a rozhodnutí věci.
24. Výjimečnost tohoto kroku plyne ostatně i z ustanovení § 44 odst. 2 zákona o soudech, podle něhož "[b]rání-li náhlá překážka nebo překážka krátkodobé povahy soudci, vyššímu soudnímu úředníku, soudnímu tajemníku, soudnímu vykonavateli nebo justičnímu čekateli provést ve věci jednotlivé úkony, určí předseda soudu, kdo místo něj potřebné úkony provede." Jinak řečeno, z citovaného zákonného ustanovení je zcela zřejmé, že pokud by se jednalo o případ (pouze) náhlé nebo krátkodobé překážky na straně zákonného soudce, kdy je z důvodu plynulosti řízení či zabránění promeškání některých nezbytných úkonů nutno rozhodnout, ještě není dán žádný důvod ke změně zákonného soudce, nýbrž je pouze třeba operativně jednat tak, aby průběh řízení nebyl zásadněji ohrožen. Předseda soudu tedy nesmí svými zásahy do konkrétního řízení porušit právo na zákonného soudce účastníků řízení a svoje zásahy proto musí minimalizovat pouze na takové situace, kdy by mohl být ohrožen účel soudního řízení.