25. Považuji rovněž za podstatné, že funkce předsedy soudu spadá podle stávající právní úpravy spíše do oblasti výkonu státní správy soudů. Rovněž z hlediska principu důsledné separace jednotlivých mocí je proto důležité, aby se přidělování věcí soudcům řídilo podle obecně nastaveného, náhodného a předvídatelného systému (byť i vydaného předsedou soudu), a nikoliv na základě výhradně vlastního uvážení daného předsedy.
26. V konfrontaci se shora popsanými zásadami vytváření rozvrhu práce a limitací předsedy soudu je tak dle mého přesvědčení zjevné, že napadené zákonné ustanovení, zjevně představující lex specialis vůči dříve zmiňovaným pravidlům obsaženým v rozvrhu práce, nemůže obstát, jelikož dává předsedovi soudu prakticky neomezený prostor při rozdělování insolvenční agendy, a nerespektuje zásadu vyloučení svévole a nahodilosti, princip rovnoměrného pracovního vytížení a také specializace. Sedes materie tohoto ustanovení totiž spočívá v tom, že k přidělení jinému soudci může předseda soudu přistoupit již tehdy, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení "mohlo vést k průtahům" v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, k odnětí věci zákonnému soudci může dojít již jen proto, že třeba i jen potenciálně (sic!) hrozí obava z průtahů řízení (např. proto, že daný soudce je objektivně přetížen, anebo je jeho výkonnost nižší než ostatních kolegů). Současně toto ustanovení nevylučuje, aby byl daný případ přidělen jinému soudci insolvenčního soudu - tedy i soudci, který se specializovaně dané insolvenční agendě dosud vůbec nevěnoval.
27. Praktická bezkriteriálnost rozhodování předsedy soudu při přikázání incidenčního sporu jinému než zákonnému soudci plyne nejen z toho, že otázka průtahů je v konkrétním případě postavena toliko potenciálně, jak je uvedeno výše, nýbrž rovněž ze samotného neurčitého právního pojmu "průtahy". Z bohaté judikatury Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a v neposlední řadě i kárných senátů Nejvyššího správního soudu se totiž podává, že neexistuje - a z povahy věci ani existovat nemůže - žádná objektivní a obecně platná hranice toho, kdy je již namístě hovořit o průtazích a kdy ještě nikoliv. V každém konkrétním případě totiž může být podstatná primárně nejen samotná délka řízení, nýbrž též složitost dané věci, chování účastníků řízení anebo skutečnost, zda zákon stanoví přednostní projednání a rozhodnutí věci či nikoliv (tzv. "zalhůtování"). Nemluvě ani o tom, že jednotlivé soudy a soudní oddělení nejsou vždy zatíženy rovnoměrně, takže délka řízení u jednoho soudu, která se může jevit jako nepřiměřeně dlouhá, může být ve skutečnosti výrazně kratší, než je průměr v rámci tohoto soudu. U jiného soudu by se však naopak již reálně mohlo jednat o řízení nepřiměřeně dlouhé. Ústavní soud ostatně v minulosti již judikoval, že podobná neurčitost kritérií pro přidělení věci je protiústavní, když uvedl (viz shora cit. nálezsp. zn. IV. ÚS 307/03), že "rozhodně přitom není v souladu se shora popsanou zásadou přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě předem daných pravidel, aby se obsazování jednotlivých senátů, respektive odůvodněných zastupování jednotlivých členů senátu, řídilo takovou vágní skutečností, jakou je pracovní vytížení jednotlivých soudců. Lze totiž předpokládat, že všichni soudci jsou téměř permanentně pracovně vytíženi přípravou či projednáváním vlastních věcí. Přitom je vždy záležitostí ryze subjektivního charakteru, nakolik ten který soudce dokáže své vlastní pracovní vytížení a svou pracovní dobu přizpůsobit dalším povinnostem, například povinnosti zastupovat člena jiného senátu."
28. Protiústavnost stávajícího řešení zakotveného v napadeném zákonném ustanovení, plyne rovněž z toho, že pro vytváření rozvrhu práce zákon stanoví určitou proceduru a pravidla: vydává jej předseda soudu, jeho vydání musí předcházet projednání se soudcovskou radou (tedy s orgánem přímo voleným samotnými soudci daného soudu), rozvrh práce je veřejně přístupný a je poskytován rovněž Ministerstvu spravedlnosti (viz § 1 odst. 8 vnitřního řádu, podle něhož "schválený rozvrh práce zašle předseda okresního soudu na vědomí příslušnému krajskému soudu do 20. prosince každého roku; předseda krajského a vrchního soudu ve stejném termínu zašle schválený rozvrh práce Ministerstvu spravedlnosti. Tyto orgány je třeba neprodleně informovat i o změně rozvrhu práce v průběhu roku."), které podle ustanovení § 123 odst. 3 zákona o soudech "sleduje postup vrchních, krajských a okresních soudů při tvorbě a změnách rozvrhu práce, vydané rozvrhy práce a rozdělování věcí podle rozvrhu práce." Žádné takové omezení však napadené zákonné ustanovení nemá.
29. Samostatnou otázkou pak je nicméně to, zda je ústavně konformní rovněž stávající zákonná úprava způsobu sestavování rozvrhu práce a zákonné vymezení jeho obsahu, resp. judikatura, která dovodila jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 1 As 48/2012, in: www.nssoud.cz). O tomto řešení mám značné pochybnosti, nicméně toto není otázka, která měla být primárně řešena v této věci.
30. Za dané situace, při vědomí významu pravidel pro předělování soudní agendy a jejich ústavní rozměr, by proto neměl být akceptován přístup zákonodárce, zřejmě založený výlučně na důvěře ve "spravedlivého a racionálního" předsedu soudu, který své pravomoci plynoucí z napadeného zákonného ustanovení nebude využívat jinak, než v rámci předvídatelného a v podstatě nezneužitelného rozvrhu práce, jak naznačuje většina pléna ve zmíněném obiter dictu. Pokud by tomu tak totiž v tomto ideálním případě bylo, pak postrádá napadené zákonné ustanovení svoje opodstatnění. Jakkoliv připouštím, že u řady obecných soudů tak tomu skutečně může být, resp. předseda soudu předmětné pravomoci nevyužívá a i pro insolvenční spory zakotví obecná, korektní a předvídatelná pravidla přímo do rozvrhu práce, je z ústavněprávního hlediska nepřijatelné, aby tak zásadní otázka, jakou nepochybně je přidělení věci jednotlivému soudci, závisela nikoliv na předem stanovených a transparentních pravidlech, plynoucích přímo ze zákona, nýbrž pouze a jedině na tom, jak "racionální" bude konkrétní předseda soudu.
31. S ohledem na shora uvedené se domnívám, že napadené zákonné ustanovení umožňuje předsedovi soudu odejmout věc jeho zákonnému soudci, a to prakticky bez jakéhokoliv omezení a nepřezkoumatelným způsobem. Tím se však dostává do zřejmého rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a odporuje rovněž čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy, jelikož vytváří zjevný prostor pro porušování zásady nezávislosti soudů a soudců. Tvrdím přitom, že předmětné zákonné ustanovení nelze překlenout ani ústavně konformním výkladem, jelikož vyžadují-li shora popsané kautely práva na zákonného soudce a nezávislosti soudů a soudců předem stanovená a náhodná pravidla pro přidělování soudní agendy, která musí být transparentně k dispozici i široké veřejnosti, přičemž však napadené zákonné ustanovení výslovně umožňuje přerozdělení incidenčních sporů výhradně dle vlastního uvážení příslušného předsedy soudu, není možné, aby toto dispozitivní oprávnění předsedy soudu bylo vykládáno tak, že se vlastně o žádné jeho vlastní uvážení jednat nemůže, jelikož je při jeho výkonu "svázán" podrobnými pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Takovýto výklad by byl totiž zjevně contra legem.
32. Proto měl Ústavní soud po meritorním přezkumu napadeného zákonného ustanovení přistoupit k jeho zrušení s tím, že specifičnost agendy incidenčních sporů může být dostatečně zohledněna již podle stávající úpravy přímo v rozvrhu práce, a to při dodržení dvou zcela zásadních podmínek: (1.) pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce (formální aspekt) a (2.) tato pravidla musí být určena předem a takovým způsobem, aby nebyla zneužitelná (materiální aspekt). Jako korektní a ústavně konformní si proto na základě shora popsaných východisek dokáži představit např. takové pravidlo, obsažené v rozvrhu práce, podle něhož by po dosažení určitého předem stanoveného nominálního počtu napadlých věcí v této agendě tyto věci dále napadaly již na jiného/jiné soudce (resp. do jiného soudního oddělení), případně když by soudci, u něhož trvají řízení nepřiměřenou dobu, byl dočasně zastaven nápad tak, aby dokázal zajistit nápravu (jiná otázka je samozřejmě potenciální podání kárného návrhu proti tomuto soudci), anebo když by preventivně - v zájmu předejití průtahů v řízeních - rozvrh práce umožnil předsedovi soudu dopředu stanovit, že věci budou při dosažení určitého "kriticky se jevícího" počtu věcí napadat do jiných soudních oddělení.
3. Závěr
33. S ohledem na shora uvedené mám za to, že se Ústavní soud v nyní projednávané věci zpronevěřil důležité zásadě každého odpovědného soudu: v pochybnostech hledat spíše řešení spočívající v meritorním posouzení a rozhodnutí o podaném návrhu, a nikoliv způsobu, jak se tomuto řešení vyhnout. Zvolený způsob, jakým Ústavní soud v daném případě rozhodl, proto bohužel musím označit za selhání ve velmi zásadní věci.
Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové
1. S usnesením pléna v této věci nesouhlasím a uplatňuji vůči němu podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko (dále též "disent"). Jsem totiž přesvědčena, že návrh měl být věcně projednán a že napadené ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona mělo být zrušeno pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 82 odst. 1 Ústavy.
A) Ke splnění podmínek pro aktivní legitimaci k podání návrhu
2. Ratio decidendi většiny stojí na třech argumentech. Za prvé, § 160 odst. 2 insolvenčního zákona v projednávané věci "nebude žádným způsobem aplikováno" (bod 22 většinového stanoviska). Za druhé, základní právo na zákonného soudce "nesvědčí samotnému soudci, ale účastníkům soudního řízení" (bod 23 většinového stanoviska). Za třetí, jako podpůrný argument většina uvádí, že nápravu problematické praxe při přidělování incidenčních sporů lze dosáhnout tím, že "úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů [bude ...] přímou součástí rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu" (bod 25 většinového stanoviska).
3. Ani jeden z těchto argumentů však nepovažuji za přesvědčivý, a to z následujících důvodů.
4. V prvé řadě jde argumentace většiny, že § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nebyl v projednávané věci žádným způsobem aplikován, proti zdravému rozumu. Pokud by toto ustanovení nebylo aplikováno, věc by neřešila soudkyně, která přezkoumávaný návrh podala (samosoudkyně senátu 32 Cm), ale senát 33 INS, jemuž byl incidenční spor původně přidělen na základě § 160 odst. 1 insolvenčního zákona. Prejudikatura Ústavního soudu, na kterou většinové stanovisko odkazuje v bodech 20-22, řeší jinou situaci. V nyní projednávané věci otázka nestojí, zda bylo použití napadených ustanovení čistě hypotetické a nikoliv nevyhnutelné (použití § 160 odst. 2 insolvenčního zákona v nyní projednávané věci bylo zjevně reálné i nevyhnutelné), ale zda byl § 160 odst. 2 insolvenčního zákona použit "v řízení před navrhovatelem", což je odlišná právní otázka, která dosud nebyla v judikatuře Ústavního soudu uspokojivě vyřešena. Většinové stanovisko však v bodech 20-22 tyto dvě otázky směšuje. Podle mého názoru řízení před navrhovatelem zahrnuje nejen samotné meritorní rozhodování o daném incidenčním sporu, ale i fázi přidělení věci na základě § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť bez tohoto počátečního přidělení by navrhovatel (předkládající soudkyně) věc nikdy nemohla meritorně řešit. Zastávám názor, že všechna ustanovení zákona, která určují věcnou a místní příslušnost soudce, jsou po celou dobu řízení před tímto soudcem soudem používána, neboť určují jeho příslušnost. Tento výklad má oporu v nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/09ze dne 29. 9. 2010, č. 332/2010 Sb., N 205/58 SbNU 827), který je podle mého názoru pro projednávanou věc - na rozdíl od další prejudikatury Ústavního soudu citované v bodech 20-22 většinového stanoviska - přiléhavý a v němž Ústavní soud shledal aktivní legitimaci v případě, kdy nemohlo být napadené ustanovení použito ve vlastním rozhodování věci, ale až poté, neboť obsahem napadeného ustanovení byla nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení (srov. zejména bod 31 nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/09). Většina však v bodě 22 většinového stanoviska pro mě nepochopitelně konstatuje, že výklad přijatý nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/09se nepoužije, neboť jde o "významově nesrovnatelné věci". S tímto závěrem většiny nesouhlasím ze stejných důvodů jako Milada Tomková, a proto odkazuji na její odlišné stanovisko (srov. bod 4 odlišného stanoviska Milady Tomkové).
5. Nepřijde mi udržitelné, aby proti rozhodnutí insolvenčního soudce, kterému byl spis přidělen na základě § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, mohl brojit účastník insolvenčního řízení ústavní stížností (ke které by mohl připojit návrh na zrušení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu), ale dotčený soudce by nemohl totéž ustanovení napadnout v řízení o konkrétní kontrole norem ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. To by znamenalo, že v řízení o ústavní stížnosti by byla aktivní legitimace dána, zatímco v řízení o konkrétní kontrole norem nikoliv, ačkoliv jde o jedno a totéž "konkrétní" řízení před obecnými soudy. Podle mého názoru jde takové řešení ("dvojkolejnost" aktivní legitimace) zcela proti smyslu řízení o konkrétní kontrole norem, které má v odůvodněných případech urychlit posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu. Výklad aktivní legitimace u čl. 95 odst. 2 Ústavy (řízení o konkrétní kontrole norem) a § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu (řízení o ústavní stížnosti) ve spojení by tak měl být stejný. Opačný výklad zastávaný většinou znamená, že předseda soudu může na základě § 160 odst. 2 insolvenčního zákona libovolně přerozdělovat incidenční spory v rámci insolvenčního řízení, a to klidně opakovaně, a přitom toto ustanovení není "žádným způsobem aplikováno". Navíc to povede k tomu, že tento zásah do principu soudcovské nezávislosti nebude možné podrobit soudnímu přezkumu. Rozvrh práce podle aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu nelze napadnout správní žalobou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 As 48/2012 - 28, na který většina odkazuje v bodě 23 většinového stanoviska). Kárný soud (pokud by se i zabýval manipulací spisy v insolvenci, prováděnou soudním funkcionářem) nemůže § 160 odst. 2 insolvenčního zákona napadnout (ačkoli by třeba i byl přesvědčen o neústavnosti rozdělování věcí v konkurzních věcech), protože řeší až jeho důsledky a neaplikuje jej. Řadový účastník řízení, když v jeho věci bude rozhodovat soudce takto předsedou soudu určený, se ani o celé situaci, kterou popisuje navrhovatel, mnohdy ani nedozví, a proto se nezákonnému soudci ve své věci ani nebude bránit. Důvodem arbitrárního přidělení věci ostatně může být i zvýhodnění konkrétního věřitele, účastníka řízení, takže pak všichni (kromě spravedlnosti a ostatních věřitelů, kteří však nejsou účastníky incidenčního řízení) budou s výsledkem spokojeni. Nyní projednávaný návrh tak představuje jedinou možnost (vyjma abstraktní kontroly norem), jak se k ústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona Ústavní soud může vyjádřit.
6. Neobstojí ani druhý argument většiny. S většinovým stanoviskem lze souhlasit v tom, že navrhovatel jako orgán státu při výkonu jeho vrchnostenské funkce v oblasti soudní moci žádná lidská práva nemá, neboť nejedná jako fyzická nebo právnická osoba. To však nebrání meritornímu posouzení projednávaného návrhu. V prvé řadě, navrhovatel (soudkyně Krajského soudu v Ostravě) namítá rozpor § 160 odst. 2 insolvenčního zákona nejen s právem na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, ale rovněž rozpor s principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) a soudců (čl. 82 Ústavy). S argumentaci navrhovatele opřené o čl. 81 a 82 Ústavy se však většinové stanovisko nevypořádává. Navrhovatel dále netvrdí, že právo na zákonného soudce svědčí samotnému soudci. Zastávám názor, že právo na zákonného soudce vyvěrá z principu nezávislosti soudů a soudců a že princip soudcovské nezávislosti zahrnuje i tzv. interní nezávislost soudce na předsedovi soudu (k tomu srov. podrobněji bod 11 odlišného stanoviska Milady Tomkové). Právě tyto principy právního státu, zakotvené v čl. 81 a 82 Ústavy, navrhovatel v návrhu uvádí. V této souvislosti připomínám, že úkolem Ústavního soudu v řízení o konkrétní kontrole norem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je posoudit soulad napadeného zákona s ústavním pořádkem, a nikoliv pouze se základními právy. Odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. srpna 2004sp. zn. Pl. ÚS 33/04v bodě 23 většinového stanoviska je pak zcela nepřiléhavý. Ve věci projednávané podsp. zn. Pl. ÚS 33/04se Ústavní soud vyjadřoval k diskreční pravomoci předsedy soudu, jakožto orgánu státní správy soudů, podat či nepodat podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, která žádným způsobem nemůže ohrozit nezávislost řadových soudců ani nezávislost soudů. V nyní projednávané věci však pravomoc rozdělovat věci na základě ad hoc rozhodnutí předsedy soudu představuje pro nezávislost soudů a soudců reálnou hrozbu, což potvrzuje bohatá prejudikatura Ústavního soudu [viz nálezy Ústavního soudusp. zn. IV. ÚS 307/03ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243); I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463); II. ÚS 2747/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 94/53 SbNU 207); II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), bod 18; IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239);sp. zn. IV. ÚS 2053/12ze dne 1. 11. 2012 (N 183/67 SbNU 219), bod 13; asp. zn. IV. ÚS 1302/10ze dne 20. 4. 2011 (N 77/61 SbNU 239)]. Podobně je nepřípadným odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 48/2012 - 28 ze dne 19. září 2012 v bodě 23 většinového stanoviska, který řeší zcela odlišnou právní otázku (k tomu srov. podrobněji bod 6 odlišného stanoviska Milady Tomkové).
7. Za třetí, tvrzení, že nápravu problematické praxe při přidělování incidenčních sporů lze dosáhnout tím, že "úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů [bude ...] přímou součástí rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu" (bod 25 většinového stanoviska), považuji za neudržitelné z následujících důvodů. Za prvé, ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona je předsedy soudů vykládáno jako lex specialis vůči § 41 až45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který přiznává předsedům soudů neomezenou diskreci v přidělování incidenčních věcí. Argument podústavními právními předpisy pak samozřejmě též neobstojí, neboť § 160 odst. 2 insolvenčního zákona je norma vyšší právní síly. I kdybych připustila, že soudní funkcionáři změní svoji dosavadní praxi a přestanou považovat § 160 odst. 2 insolvenčního zákona za lex specialis vůči § 41 až 45 zákona o soudech a soudcích, tak požadavek, aby úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů byla přímou součástí rozvrhu práce příslušného insolvenčního soudu, je pouze formální. Stávající právní úprava totiž nebrání tomu, aby předseda soudu do rozvrhu práce toliko zkopíroval pravidlo v § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Nestačí tedy, aby úprava řešení nápadu projednání a rozhodnutí incidenčních sporů byla přímou součástí rozvrhu práce, ale je nutné stanovit jasné požadavky vyplývající z ústavního pořádku, které musí tato úprava v rozvrhu práce splňovat (viz nálezy citované v bodě 6 tohoto disentu).
8. Na závěr dodávám, že většinové stanovisko opomíjí realitu minimálně ve třech aspektech. V prvé řadě zastávám názor, že je povinností každého soudce dbát na dodržování principu soudcovské nezávislosti a poukazovat na jeho případné porušování či ohrožení. Tím soudci nechrání primárně svá vlastní práva, ale práva stran sporu a dalších zainteresovaných osob a rovněž integritu celého systému fungování soudní moci a důvěru veřejnosti v soudnictví. Většinové stanovisko však zavírá slušným a poctivým soudcům, kteří poukazují na potenciálně protiústavní způsob přidělování spisů, dveře a radí jim, aby radši uposlechli pokynu předsedy soudu a problematickým aspektům rozvrhu práce nevěnovali pozornost. Většinové stanovisko dále předpokládá, že na veškerá pochybení při přidělování spisů poukáží případně strany sporu v řízení o ústavní stížnosti. Historická zkušenost v České republice, a nejen ta předlistopadová, však jasně ukazuje, že tato představa je naivní [viz nálezsp. zn. IV. ÚS 23/05ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), bod 44]. Přidělování spisů a rozvrh práce je specifickou doménou soudců, do které účastníci sporu zcela nevidí (viz též bod 5 tohoto disentu). Proto je potřeba mít mezi soudci někoho (tzv. "whistleblowers"), kdo na nestandardní praktiky upozorní. Konečně většinové stanovisko opomíjí skutečnost, že právě sporné přidělování spisů v insolvenčních věcech vedlo k tomu, že média běžně označují soudy za součást "insolvenční mafie", což má krajně negativní důsledky pro obraz soudní moci ve společnosti. Přesto většina pléduje pro restriktivní výklad aktivní legitimace navrhovatele, který tento obraz podporuje.
B) K protiústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona
9. Neústavnost napadeného ustanovení pak spatřuji zejména v tom, že v otázce rozhodování o zákonném soudci otevírá předsedům soudů možnost arbitrárního postupu, neboť jim přiznává při přerozdělování incidenčních sporů de facto neomezenou diskreci. Základní pravidlo pro určování soudce by mělo spočívat v tom, že to, kdo bude ve věci soudcem, musí být stanoveno podle předem určených neutrálních pravidel. Tato neutrální pravidla spočívají v tom, že účastník řízení předem neví, kdo bude soudce, který ho bude soudit, a žádný jednotlivec (ani soudce, ani předseda) nemůže v konkrétní věci určení konkrétní osoby soudce ovlivnit. Algoritmus pro přidělování spisů by tak měl být transparentní, předvídatelný, zpětně verifikovatelný a odolný proti zneužití zvenčí ze strany účastníků řízení i ze strany předsedy a místopředsedy soudu (viz nálezy citované v bodě 6 in fine tohoto disentu). Soudní funkcionáři tak nemohou mít v rukou možnost, že bude vybírat, který soudce bude kterou konkrétní věc rozhodovat. Z tohoto důvodu shledávám § 160 odst. 2 insolvenčního zákona v rozporu s právem na zákonného soudce zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny. V podrobnostech zde odkazuji na argumentaci v bodech 12-32 odlišného stanoviska Vojtěcha Šimíčka, s níž se ztotožňuji.
10. Další důvod neústavnosti napadeného ustanovení spočívá v tom, že dává do rukou předsedy soudu moc zatížit konkrétního soudce mnohem větším a nepříjemnějším nápadem věcí než jeho kolegy, čímž na něj může vytvářet tlak a tím zasahovat do jeho soudcovské nezávislosti, což může vést i k tomu, že se v konkrétní věci soudce pod tlakem tohoto předsedy nemusí zachovat nestranně. Jak konstatoval ESLP v čerstvém rozsudku ve věci Miracle Europe Kft proti Maďarsku, "prostor pro diskreci při prvotním přidělování věcí nebo při následném přerozdělování může být zneužit jako prostředek nátlaku na [individuální] soudce například formou jejich přetížení či přidělováním pouze nezajímavých [low-profile] věcí ... [anebo] je možné přidělovat politicky citlivé věci [pouze] určitým soudcům a zabránit přidělování těchto věcí soudcům jiným" (rozsudek ESLP ze dne 12. 1. 2016 ve věci Miracle Europe Kft proti Maďarsku, č. stížnosti 57774/13, bod 58). Tím je ohrožena interní nezávislost soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a rovněž komponentou institucionální záruky nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy (srov. bod 11 odlišného stanoviska Milady Tomkové a tam citovanou bohatou prejudikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k interní nezávislosti soudců). V této souvislosti se Evropský soudem pro lidská práva ztotožňuji i v tom, že "[to], co je v sázce [v případě ochrany nezávislosti soudní moci], je důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musejí vyvolávat u veřejnosti a zejména u účastníků řízení" (Miracle Europe Kft proti Maďarsku, bod 53) a že "[v případech], kde je přidělování věci diskreční v tom smyslu, že jeho modality nejsou stanoveny zákonem, tato situace ohrožuje zdání nestrannosti, neboť umožňuje spekulace o vlivu politických či jiných sil na soud, na který byla věc přesunuta, a na [nově určeného] soudce, a to i tehdy, pokud přidělení konkrétní věci danému soudci samo o sobě splňuje kritéria transparentnosti" (Miracle Europe Kft proti Maďarsku, bod 58). Mám proto za to, že napadené ustanovení mělo být zrušeno i pro rozpor s právem na nezávislý a nestranný soud chráněným čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a pro rozpor s institucionální zárukou nezávislosti soudců ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy
11. Z těchto důvodů považuji § 160 odst. 2 insolvenčního zákona za protiústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s čl. 82 odst. 1 Ústavy.
C) Závěr
12. Z výše uvedených důvodů jsem dospěla k závěru, že návrh měl být věcně projednán a že napadené ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona mělo být zrušeno. Proto nesouhlasím s odůvodněním ani s výrokem tohoto usnesení.
Kateřina Šimáčková