130. Dochází tak zde ke zcela extrémnímu nepoměru mezi odlišností v daňové zátěži v relaci k odlišnosti ve výši příjmů. Obecně lze akceptovat, že vyšší příjmy daňových poplatníků vedou k odlišnému zacházení např. v podobě vyšších daňových sazeb. V opačném případě by bylo protiústavní jakékoli progresivní zdanění. Avšak i v těchto případech musí odlišnost zacházení odpovídat právě míře odlišnosti posuzovaných subjektů, tj. typicky právě rozdílu ve výši příjmů. U progresivního zdanění (též v podobě např. tzv. solidárního zvýšení daně podle § 16a zákona o daních z příjmů) se tak vyšší sazbou zdaňují pouze ty příjmy, které určitou hranici přesahují, čímž je zajištěna právě rovnost zacházení v rámci určitého daňového pásma (shodné zdanění do určité výše příjmů), a naopak je umožněno odlišné zdanění ve vztahu k těm příjmům, které představují onu rozdílnost posuzovaných subjektů (tj. např. odlišná daňová sazba pro příjmy přesahující určitou hranici).
131. Napadená právní úprava je však s touto logikou v příkrém rozporu, neboť daňově odlišně nezatěžuje tu část příjmu, která je relevantní pro rozlišení uvedených skupin, ale zatěžuje příjem zcela odlišný (ve formě důchodu), a to navíc příjem, který může být u obou skupin naopak zcela shodný, tudíž příjem, který není pro rozlišení mezi oběma skupinami vůbec relevantní. Nadto je tento příjem (důchod) zdaněn skokově, tj. bez možnosti podchytit a zohlednit relevantní příjmové rozdíly mezi oběma skupinami důchodců. Míru odlišného zacházení však může ospravedlnit právě míra odlišnosti skupin, se kterými je odlišně zacházeno.
132. Jakkoli Ústavní soud předeslal, že při posuzování nerovného zacházení z důvodu, který nepředstavuje a priori podezřelé kritérium rozlišování, je intenzita jeho přezkumu poměrně zdrženlivá, přičemž postačí věcné a racionální zdůvodnění odlišného zacházení, neshledal Ústavní soud v nyní posuzovaném případě žádný věcný a racionální argument, který by výše popsanou formu odlišného zacházení dokázal zdůvodnit. Iracionalita uvedeného rozlišování je patrná též na skutečnosti, že osoba s nižším "hrubým" příjmem, u které nedojde ke "skokovému" zdanění celého důchodu, bude mít po zdanění celkově vyšší "čisté" příjmy oproti osobě s "hrubým" příjmem vyšším, u které ke "skokovému" zdanění celého důchodu dojde. Jakékoli věcné a racionální zdůvodnění uvedeného efektu spočívající v nižším "čistém" výdělku osoby s vyšším "hrubým" příjmem opět oproti srovnatelné osobě s "hrubým" příjmem nižším nelze nalézt.
133. Lze sice akceptovat argumenty pro samotnou skutečnost odlišného daňového zacházení s "vysokopříjmovými" důchodci, pro formu a intenzitu odlišného zacházení dle napadené právní úpravy však již Ústavní soud žádné věcné a racionální ospravedlnění neshledává. Nelze totiž jakkoli rozumně zdůvodnit, že rozdíl (v typově shodném) příjmu ve výši několika korun může vést k daňovému rozdílu ve výši až několika desítek tisíc korun. Jde tak o případ svévole při rozlišování situací či subjektů, který je v rozporu s právem na rovné zacházení.
134. K nálezusp. zn. Pl. ÚS 31/13ze dne 10. 7. 2014 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.) týkajícímu se slevy na dani u pracujících důchodců, který zmiňuje navrhovatel, je nutno připomenout, že důležitým argumentem pro závěr o protiústavnosti zrušení slevy na dani pro pracující důchodce byla mj. též nepřiměřená tíživost této daňové úpravy pro důchodce s nejnižšími příjmy. V nyní posuzovaném případě jsou naopak právní úpravou dotčeni důchodci z opačné strany pomyslného příjmového spektra. Přesto však skutečnost, že se právní úprava týká pouze příjemců důchodů s dalšími vyššími příjmy, a zdanění jejich důchodů tudíž nepředstavuje s ohledem na výši jiných příjmů nepřiměřené majetkové břemeno, nemůže ospravedlnit svévolný postup zákonodárce postrádající jakékoli racionální a věcné zdůvodnění při rozložení daňového břemene mezi daňové poplatníky, byť daňové poplatníky s vyššími příjmy. Rozdíl daňové zátěže ve výši až kolem 50 tisíc Kč mezi daňovými poplatníky, jejichž příjmová situace se může lišit zcela minimálně (v řádu korun), je zcela extrémní a ničím nepodložený.
135. Je nutno též odmítnout argument vlády, že se právní úprava týká pouze několika tisíc důchodců, tedy obecně velmi malé skupiny osob. Daný argument nemůže sám o sobě nikdy ospravedlnit svévolné, resp. nerovné zacházení. Diskriminačně formulovaný zákon bude protiústavní, byť by ve skutečnosti znevýhodňoval pouze jediného adresáta. Naopak často mohou být nerovnému zacházení vystaveny právě velmi malé, resp. nepočetné skupiny osob.
136. Argument vlády o nízkém počtu napadenou právní úpravou dotčených daňových poplatníků - důchodců navíc výrazně zpochybňuje tvrzení samotné vlády, že legitimní cíl spočívající ve zvýšení příjmů veřejných rozpočtů, snížení rozpočtového schodku, resp. vyšší solidaritě majetnějších s méně majetnými může být takto zvolenou právní úpravou vůbec naplněn, natož pokud jde o vládou zmíněný cíl "spoluúčasti" této skupiny důchodců na "financování" osvobození většiny příjemců důchodů z důchodového pojištění od daně z příjmu. S ohledem na objem prostředků nutných k financování důchodového systému lze prima facie konstatovat, že i naplnění tohoto cíle se nachází mimo realitu. Nízký počet daňových poplatníků, na které právní úprava dopadá, a tomu odpovídající finanční přínos do státního rozpočtu bude totiž vcelku zanedbatelný. I tyto skutečnosti svědčí pro absenci racionálního a věcného zdůvodnění napadenou právní úpravou zakotveného rozlišování mezi dvěma skupinami důchodců.
X/2/4. Závěr
137. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami důchodců je zcela zjevně nepřiměřená míře odlišností, kterou tyto skupiny vykazují. Napadené ustanovení tak představuje rozlišení svévolné bez jakéhokoli věcného a racionálního zdůvodnění, a tudíž porušující zákaz nerovného zacházení zaručený čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod a čl. 26 větou první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
X/3. K porušení základního práva získávat prostředky pro životní potřeby prací dle čl. 26 Listiny
138. Navrhovatel konečně namítá, že je napadenou právní úpravou porušeno i právo dle čl. 26 odst. 1 Listiny ve smyslu "možnosti získávat prostředky na živobytí prací". Podle navrhovatele je "zjevné, že výdělečná činnost určitého rozsahu vede k vyššímu zdanění, avšak nikoliv ve vztahu k takto získaným příjmům (což by bylo např. v podobě progresivní daně dle okolností akceptovatelné), avšak ve vztahu k příjmům z důchodového systému, což již akceptovatelné není".
139. Namítaný čl. 26 odst. 1 Listiny zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Naopak tvrzená "možnost získávat prostředky na živobytí prací" je obsahem čl. 26 odst. 3 Listiny.
140. Ústavní soud však má za to, že v nyní posuzovaném případě právo na svobodnou volbu povolání, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny ani právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny napadenou právní úpravou porušeno není, neboť samotné jádro práva (možnost podnikat, svobodně volit povolání, svobodně provozovat jinou hospodářskou činnost, resp. možnost zajistit si prostředky na životní potřeby prací) není nijak dotčeno a ani navrhovatelem namítáno a samotná intenzita posuzovaného zdanění není vůbec způsobilá dané právo porušit. Obdobně jako u přezkumu intenzity zdanění pro účely posouzení porušení majetkových práv je nutno i zde zkoumat "rdousící" efekt příslušné právní úpravy, který, jak bylo shora rekapitulováno (X/1), není u napadené právní úpravy přítomen.
141. Navrhovatel ostatně nepředkládá, kromě tvrzené nekoncepčnosti dané právní úpravy, jakékoli argumenty hovořící pro porušení čl. 26 odst. 1 či 3 Listiny, přičemž naopak "rdousící" efekt napadené právní úpravy popírá.
XI. Celkové shrnutí a časová působnost nálezu
142. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1 větou první Listiny základních práv a svobod a čl. 26 větou první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech garantujícími právo na rovné zacházení a z něj plynoucím zákazem libovůle při činnosti veřejné moci, včetně zákonodárce. Míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami důchodců je zcela zjevně nepřiměřená míře odlišností, kterou tyto skupiny vykazují. Napadené ustanovení tak představuje rozlišení svévolné bez věcného a racionálního zdůvodnění, a tudíž porušující zákaz nerovného zacházení, resp. zákaz libovůle.
143. Ústavní soud tak návrhu na zrušení ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a dané ustanovení zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
144. Ústavní soud naopak neshledal, že by napadená právní úprava představovala porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě či práva podnikat, svobodně volit povolání, svobodně provozovat jinou hospodářskou činnost, resp. zajistit si prostředky na životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny, neboť napadená právní úprava nemá v podobě daňové zátěže "rdousící" účinek, který by představoval pro daňové poplatníky nepřiměřené břemeno.
145. Stejně tak Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy, neboť nepovažuje uvedená ustanovení za aplikovatelná na posuzovaný případ.
146. S ohledem na derogaci napadeného ustanovení v průběhu zdaňovacího období Ústavní soud zároveň dodává následující: Napadené ustanovení počítá s vyloučením osvobození pravidelně vyplácených důchodů a penzí v rozsahu 36násobku minimální mzdy v případě, kdy součet příjmů podle § 6 a dílčích základů daně podle § 7 a 9 zákona o daních z příjmů u poplatníka přesáhne ve zdaňovacím období částku 840 000 Kč. Zdanění celého důchodu je tedy v rámci příslušného zdaňovacího období vázáno na celkovou výši jiného (výše specifikovaného) příjmu opět v rámci celého zdaňovacího období. Vzhledem k tomu, že na základě tohoto nálezu nebude dané ustanovení účinné po celé zdaňovací období roku 2016, jakož i v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti právní úpravy a konečně v zájmu předcházení možným dalším nerovnostem, které by mohly být způsobeny nepředvídatelnou, resp. dílčí aplikací napadeného ustanovení pouze pro část zdaňovacího období, považuje Ústavní soud dané ustanovení za neaplikovatelné na zdaňovací období roku 2016 jako celek.
Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016sp. zn. Pl. ÚS 18/15. Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaujímám k nálezu odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
I.
1. Jsem přesvědčen o tom, že napadené ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o daních z příjmů") není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a že tudíž návrh skupiny 17 senátorů Senátu Parlamentu České republiky měl být Ústavním soudem zamítnut, resp. odmítnut.
2. Plně souhlasím s obecnými východisky ústavněprávního přezkumu daňových předpisů, vyjádřenými v části IX odůvodnění nálezu.
3. Z nich zejména stojí za zaznamenání správné konstatování, obsažené v bodě 73 odůvodnění nálezu, totiž že nalezení optimálního daňového zatížení patří typicky mezi tzv. politické otázky (political questions), tj. mezi takové otázky, jejichž řešení vyplývá ze společenského konsenzu, preferencí, lidských hodnot, mentality obyvatelstva, tradicí atd. V případě daňového zatížení hraje např. zásadní roli společenský konsenzus o míře solidarity mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými skupinami lidí, o populační politice, o podpoře rodin s dětmi, o úlevách pro hendikepované skupiny obyvatelstva apod.
4. Správné je rovněž konstatování, že úkol "přetavit" tento politický diskurs do podoby daňového zákonodárství spočívá na bedrech politické reprezentace, vzešlé z voleb. "Kolbištěm", v němž se odehrává tento proces, je parlament a jiné zastupitelské sbory reprezentující široké spektrum společenských zájmů (bod 75 odůvodnění nálezu).
5. Souhlasit lze rovněž s tezí o "zdrženlivosti Ústavního soudu v oblasti daňových zákonů" a o "nižší intenzitě přezkumu daňových zákonů" (bod 79 odůvodnění nálezu).
II.
6. Za problematické však pokládám to, že nález vztahuje tento princip zdrženlivosti svého přezkumu pouze na posuzování "míry zásahu do majetkových práv zdaňovaných subjektů". Podle mého přesvědčení měl Ústavní soud respektovat tuto zdrženlivost při posuzování souladnosti či rozpornosti napadeného daňového předpisu též s jinými základními právy, zejména s principem rovnosti.
7. Tato nutnost zdrženlivosti vyplývá podle mého názoru zejména z principu soudního sebeomezení (judicial self-restraint). Tato doktrína vychází z fundamentálního principu demokratického právního státu, kterým je princip dělby moci; soudní moc se má zdržet toho, aby přebírala pravomoci náležející moci zákonodárné a moci výkonné. Tímto sebeomezením je vázán též Ústavní soud, jehož výlučnou rolí je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Doktrína soudního sebeomezení, vzniklá v historickém vývoji v oblasti anglosaského práva, je dnes obecně uznávána i v systému evropského kontinentálního práva a v judikatuře zahraničních ústavních soudů. Jako příklad lze uvést jeden ze zásadních judikátů německého Spolkového ústavního soudu ze dne 31. 7. 1973 (BVerfGE 36, 1, 14 f.), v němž Spolkový ústavní soud explicite deklaroval svou "rezignaci na to, aby ,provozoval politiku', tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený".
8. Naprostou většinu otázek daňového zatížení nelze jednoznačně řešit podle právních kritérií, tyto otázky jsou ze své podstaty nejudikovatelné (nonjusticiability), soudně neřešitelné, vymykající se soudní kognici. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že ani obecná justice, ani Ústavní soud nejsou povolány k tomu, aby tyto odborné a politické problémy daňového zatížení, mající metajuristickou povahu, posuzovaly a řešily.
III.
9. Pokládám za správné, že nález dospívá k závěru, že napadená právní úprava neporušuje právo vlastnit majetek dle článku 11 Listiny, resp. dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 97 odůvodnění nálezu), neporušuje ani čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (bod 111 odůvodnění nálezu), ani základní právo získávat prostředky pro životní potřeby prací dle čl. 26 Listiny (bod 140 odůvodnění nálezu).
10. Rozhodně však nemohu souhlasit se závěrem vysloveným v bodech 137 a 142 odůvodnění nálezu, totiž s tím, že napadené ustanovení je v rozporu s článkem 1 větou první Listiny základních práv a svobod a článkem 26 větou první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, které garantují právo na rovné zacházení a z něj plynoucí zákaz libovůle při činnosti veřejné moci.
11. Tento vyslovený závěr pokládám za vadný již proto, že nedodržuje formálně logická pravidla korektní argumentace, neboť "jednotlivé skupiny důchodců", které vzájemně porovnává, nepřesně definuje a promiskue zaměňuje.
12. Zákonná úprava totiž rozeznává v rámci srovnatelné skupiny důchodců pobírajících též další příjem toliko dvě skupiny důchodců, přičemž rozlišujícím znakem je výše jiného (dalšího) příjmu (konkrétně součtu příjmů podle § 6 a dílčích základů daně podle § 7 a 9 zákona o daních z příjmů). První skupinu tvoří ti, kteří dosáhnou jiného příjmu maximálně do výše 840 000 Kč ročně, druhou skupinu pak tvoří ti, jejichž příjem hranici 840 000 Kč ročně překročí.
13. O těchto dvou v zákoně vymezených skupinách rozhodně nelze tvrdit to, co se uvádí v bodě 137 odůvodnění nálezu. Tam se totiž tvrdí, "že míra odlišného zacházení mezi jednotlivými skupinami důchodců je zcela zjevně nepřiměřená míře odlišností, kterou tyto skupiny vykazují. Napadené ustanovení tak představuje rozlišení svévolné bez jakéhokoli věcného a racionálního zdůvodnění, a tudíž porušující zákaz nerovného zacházení ...".
14. Jestliže vezmeme v úvahu, že podle statistických údajů činila průměrná mzda v roce 2015 částku 26 467 Kč, nezbývá mi než konstatovat, že ta skupina důchodců, jejíž roční příjmy překračují hranici 840 000 Kč (tedy okolo 70 000 Kč měsíčně), vykazuje v podmínkách České republiky oproti jiným skupinám důchodců vysokou "míru odlišnosti". To podle mého názoru opravňuje zákonodárce k tomu, aby s přihlédnutím k principu solidarity pro tuto "vysokopříjmovou" skupinu důchodců stanovil vyšší daňovou zátěž.
15. Samotný nález v bodě 122 odůvodnění připouští, že "...uvedená hranice představující příjem v průměrné výši 70 000 Kč měsíčně je s ohledem na ekonomickou realitu státu způsobilá racionálně vymezit hranici mezi ,vysokopříjmovými' a ostatními poživateli starobních důchodů". Nepokládám tudíž za logické, pokud nález zároveň v bodě 137 odůvodnění tvrdí, že jde o "rozlišení svévolné bez věcného a racionálního zdůvodnění". Zároveň připomínám, že nález v bodu 102 odůvodnění uznává, že "... rozlišující kritérium spočívající ve výši příjmu je v kontextu daňové legislativy kritériem zcela legitimním, z povahy věci nezbytným, morálně neutrálním a nijak a priori podezřelým ...".
16. Z argumentace uvedené v nálezu dospívám k přesvědčení, že příkrý úsudek o "svévolném rozlišování bez věcného a racionálního zdůvodnění", vyslovený v nálezu, není vyvozován z porovnání dvou skupin důchodců definovaných zákonem (tj. 1. těch, kteří dosáhnou jiného příjmu maximálně do výše 840 000 Kč ročně, a 2. těch, jejichž příjem hranici 840 000 Kč ročně překročí); namísto toho je tento úsudek vyvozován z porovnání dvou účelově vytvořených skupin poživatelů starobních důchodů, a sice 1. těch, kteří dosáhnou jiného příjmu maximálně do výše 840 000 Kč ročně, a 2. těch, kteří překročí hranici 840 000 Kč jen nepatrně ("ve výši několika korun"). Jedině k takto uměle a účelově vytvořeným skupinám je totiž možno vztáhnout argumentaci o "nepřiměřené míře odlišnosti", vedoucí ke "skokovému" zdanění celého důchodu (bod 132 odůvodnění nálezu), což prý způsobí "rozdíl daňové zátěže ve výši až kolem 50 tisíc Kč mezi daňovými poplatníky, jejichž příjmová situace se může lišit zcela minimálně (v řádu korun) ..." (bod 134 odůvodnění nálezu).
17. Uznávám, že zákonodárcem zvolený "skokový" způsob diferenciace různých skupin daňových poplatníků podle příjmových pásem může, hlavně v hraničních situacích, vzbuzovat pochybnosti o proporcionalitě daňové zátěže. Vhodnější by patrně byl postupný a plynulý ("klouzavý") přechod daňové zátěže.
18. Domnívám se však, že konkrétní způsob, jaký zákonodárce zvolí pro "rozhraničení" jednotlivých skupin daňových pásem, je toliko legislativně-technickým problémem postrádajícím ústavněprávní rozměr. V tomto ohledu je třeba respektovat autonomii vůle zákonodárce, k jejímuž ústavněprávnímu přezkumu by měl Ústavní soud přistupovat krajně zdrženlivě.
19. Jestliže má zákonodárce vyhovět požadavku určitosti právní úpravy a zabránit libovůli, musí z povahy věci zvolit pro rozlišení různých skupin daňových poplatníků co možná nejostřejší a jednoznačná kritéria. Tomuto požadavku určení příjmové hranice absolutní peněžní hodnotou plně vyhovuje.
20. Lze dodat, že analogický postup, tj. stanovení fixní peněžní hranice pro rozlišení různých skupin adresátů právní úpravy, je v legislativě naprosto běžným a často používaným způsobem právní regulace. Konkrétně např. přiznání řady sociálních dávek je vázáno na výši příjmů odvozených od fixní částky životního minima; i minimální překročení hranice příjmů způsobí, že nárok na sociální dávku nevznikne (viz např. podmínky nároku na přídavek na nezaopatřené dítě stanovené v § 17 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů). Podobně je tomu i u jiných sociálních dávek.
21. Také např. hranice výše škody v ustanovení § 138 trestního zákoníku je určena pevnou peněžní částkou a její překročení (i o malou částku) vyvolá velmi závažné právní následky v podobě přísnější právní kvalifikace a na ní závislé vyšší trestní sazbě; přitom o takovém způsobu "skokové" právní regulace nevznikají v těchto případech žádné ústavněprávní pochybnosti.
22. Dospívám proto k závěru, že zákonodárcem zvolený "skokový" způsob diferenciace různých skupin daňových poplatníků podle příjmových pásem nelze hodnotit jako rozlišení svévolné, bez věcného a racionálního zdůvodnění, a tudíž porušující zákaz nerovného zacházení, resp. zákaz libovůle.
23. Podle mého názoru nebylo napadeným zákonným ustanovením porušeno právo na rovné zacházení a z něj plynoucí zákaz libovůle při činnosti veřejné moci; nebyl proto dán důvod ke zrušení napadeného zákonného ustanovení pro rozpor s článkem 1 větou první Listiny základních práv a svobod a článkem 26 větou první Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
IV.
24. Navíc se domnívám, že Ústavní soud měl podaný návrh posoudit jako nepřípustný pro nedostatek věcné legitimace navrhovatelů a z tohoto důvodu měl návrh odmítnout.
25. Pochybnosti o věcné legitimaci navrhovatelů nález zaznamenal v bodě 25 odůvodnění, v němž se konstatuje: "V rámci posouzení aktivní legitimace navrhovatele nemůže Ústavní soud neupozornit na skutečnost, že ze 17 senátorů, kteří podali návrh na zrušení zákona, jich 7 pro napadený zákon hlasovalo (srov. usnesení č. 604, hlasování č. 7 na 25. schůzi Senátu konané dne 12. 11. 2010 týkající se senátního tisku č. 366, kde se pro zákon vyslovili mj. též navrhovatelé Přemysl Sobotka, Jiří Oberfalzer, Jaroslav Kubera, Pavel Eybert, Tomáš Grulich, Daniela Filipiová a Jan Horník). Ústavní soud nijak nezpochybňuje možnost změny názoru členů zákonodárného sboru na ústavnost určité právní úpravy, přesto si neodpustí apelovat na zákonodárce, aby se případnou protiústavností zákonů důsledně zabývali právě již v průběhu legislativního procesu a v rámci parlamentní debaty a nemuseli pak již platnou, účinnou a v právní praxi aplikovanou právní úpravu, kterou sami pomohli prosadit, napadat před Ústavním soudem."
26. Domnívám se, že za těchto okolností je úsudek vyslovený v nálezu k navrhovatelům příliš shovívavý. Po odečtení sedmi senátorů, kteří sami pro přijetí napadeného zákona hlasovali, nesplňuje zbývající počet navrhujících deseti senátorů podmínku stanovenou v § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tj. podmínku, že návrh musí podat skupina 17 senátorů.
27. Podle mého názoru není ústavně akpceptovatelné, aby členové Parlamentu jako demokraticky zvolení reprezentanti svých voličů poté, co sami svým hlasováním podpořili přijetí zákona, se obraceli na Ústavní soud s návrhem na zrušení jimi schváleného zákona. Jestliže poslanec nebo senátor po přijetí zákona změní svůj názor na přijatý zákon, měl by jím zamýšlenou změnu prosazovat opět na parlamentní půdě; k tomu jsou poslanci a senátoři mj. nadáni ústavní kompetencí zákonodárné iniciativy.
28. Ústavní soud by zásadně neměl sloužit jako kolbiště politických názorů, byť zahalených do hávu ústavněprávní argumentace. Proto podle mého názoru bylo namístě, aby Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný odmítl.