81. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, "která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci".
VIII. Vlastní přezkum
82. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví (čl. 81 a čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
83. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i vyžádaného soudního spisu a další podklady ve výše vymezeném rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadené rozhodnutí vykazuje znaky nepřípustné, ústavně nekonformní libovůle.
84. Pokud jde o napadené rozhodnutí, argumentace Nejvyššího soudu je založena zejména: 1. na přesvědčení o porušení individuálního základního práva soudce na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (podle čl. 28 Listiny) a na odpovídající náhradu výdajů s tím, že materiální (platové) zabezpečení soudců je rovněž jednou ze záruk pro nezávislý výkon soudnictví; 2. na názoru, že v nálezechsp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11(viz výše), které se vztahují k výši platové základny v letech 2011 a 2012, Ústavní soud neshledal "právněpolitické" nebo "politické" důvody, které by bránily zpětnému doplacení platu a náhrad; 3. na navazujícím tvrzení, že pokud jde o "precedenční" závaznost nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.), nepředstavuje "vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod)", o něž se opírá výrok tohoto nálezu a které obecné soudy musí respektovat; 4. na polemice s názorem Ústavního soudu, že existence veřejného zájmu převažuje nad právem na zpětné doplacení platu soudce z titulu protiústavně snížené platové základny.
a) Postavení státu a právo soudce na plat
85. Pokud jde o první argument, Ústavní soud považuje za nadbytečné se vyjadřovat k samotné problematice platové restrikce vůči soudcům, která byla předmětem předchozích nálezů Ústavního soudu, jelikož se k ní již podrobně vyjádřil v odůvodnění těchto nálezů, a která není mezi účastníky řízení sporná. Ze strany Nejvyššího soudu však zůstává nevyjasněna otázka možného porušení individuálního základního práva soudce, garantovaného ustanovením čl. 28 Listiny, totiž práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci (a na odpovídající náhradu výdajů).
86. Ustanovení čl. 28 Listiny stanoví: "Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon." Podle čl. 41 odst. 1 Listiny však "práv uvedených v ... čl. 28 ... je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí". Právo na spravedlivou odměnu za práci patří mezi hospodářská, sociální a kulturní práva, jimž je poskytována ochrana slabší, než jak je tomu u základních lidských práv v užším slova smyslu. V nálezusp. zn. Pl. ÚS 1/12ze dne 27. 11. 2012 (N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.) Ústavní soud uvedl, že podstatou práva na spravedlivou odměnu za práci je "princip, že za výkon závislé práce v jakékoliv formě pracovněprávního vztahu náleží zaměstnancům odměna, přičemž i v tomto případě náleží zákonodárci široký prostor pro uvážení, jakým způsobem zajistí jeho uplatňování, včetně možnosti blíže regulovat způsob odměňování a jeho výši". Obdobné závěry vyplývají i z nálezusp. zn. Pl. ÚS 17/10ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.).
87. Z odůvodnění nálezůsp. zn. Pl. ÚS 16/11,sp. zn. Pl. ÚS 33/11asp. zn. Pl. ÚS 28/13pak sice jednoznačně vyplývá, že chráněnou hodnotou je objektivní nezávislost soudní moci, přičemž dochází k vytyčení hranice možných restrikcí v materiálním zabezpečení soudců, avšak z nich "automaticky" nelze dovodit, že v důsledku zrušených zákonných ustanovení došlo v období před jejich derogací k zásahu do individuálního základního práva soudců na spravedlivou odměnu za práci. Ve výše citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13pak Ústavní soud přímo uvedl: "Ústavní soud se totiž ani nedomnívá, že by aplikovaný koeficient 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře u soudců vyvolával situaci, již by bylo možno označit za natolik neúnosnou, že by bezpodmínečně vyžadovala nápravu nejen do budoucna, nýbrž i zpět." (bod 95).
88. I když tedy Ústavní soud v minulosti přikročil ke zrušení zákonných ustanovení směřujících ke snížení platů soudců, neučinil tak s ohledem na individuální subjektivní základní práva soudců, ale relevantní důvod pro takové rozhodnutí spočíval v ochraně soudcovské nezávislosti, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Z těchto ustanovení však nelze dovodit konkrétní majetkový nárok jednotlivých soudců, který by jejich nezávislost jako soudců zajišťoval, resp. konkrétní majetková hodnota vyjádřená ve výši platu nemůže být ekvivalentem pro nezávislost či míru nezávislosti soudců, chráněnou uvedenými články Ústavy.
89. Závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se jednalo o zásah do základního práva první vedlejší účastnice podle čl. 28 Listiny, neboť v roce 2011 pobírala plat ve výši 85 000 Kč, a nikoliv 101 900 Kč měsíčně a v roce 2012 pobírala plat ve výši 84 400 Kč, a nikoliv 101 200 Kč měsíčně, Ústavní soud nesdílí. Sama okolnost, že žaloba se týkala jen měsíců ledna 2011, září 2011 a ledna 2012 nasvědčuje skutečnosti, že vedlejší účastnice svou žalobu považovala primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv. pilotní případ), a nikoliv za způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu. V opačném případě by se totiž nepochybně domáhala dorovnání platu za celé sporné období, a nikoliv toliko za vybrané měsíce, které přesně korespondovaly s různými postupně účinnými zákonnými režimy.
b) Časové účinky nálezů Ústavního soudu
90. Co se týče interpretace některých rozhodnutí Ústavního soudu Nejvyšším soudem, Ústavní soud předně uvádí, že ze skutečnosti, že na rozdíl od nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13nálezysp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11výslovně neobsahují argumentaci vztahující se k "právněpolitickým nebo politickým důvodům, které by bránily zpětnému doplacení platu a náhrad", nelze automaticky, jak činí Nejvyšší soud, dovozovat, že by Ústavní soud souhlasil s retroaktivními účinky těchto nálezů. Z odůvodnění těchto nálezů takovýto názor Ústavního soudu nevyplývá, ani jej nelze přímo dovodit pouze z okolnosti, že tato otázka (výslovně) nebyla předmětem jeho úvah. Navíc, pokud by Ústavní soud hodlal v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13zaujmout odlišné, resp. nové stanovisko k právním důsledkům derogačního výroku, kterým bylo uplynutím dne 31. 12. 2014 zrušeno ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb., vyjádřené slovem "2,75násobek", než k právním důsledkům derogačních výroků nálezůsp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11(viz výše), které se vztahují k výši platové základny týkající se soudců v letech 2011 a 2012, logicky by tuto změnu náhledu uvedl a konkrétně odůvodnil.
91. Zjednodušeně lze právní závěry Nejvyššího soudu (a soudu prvního stupně), resp. jejich dopad, formulovat tak, že platová základna soudců měla být přepočítána podle § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů ve zrušeném znění platném do 31. 12. 2010 (tj. 3násobek průměrného platu), přičemž judikatura Ústavního soudu týkající se derogačních účinků s tímto názorem není v rozporu.
92. Jak již bylo zmíněno, tento názor nelze ani z předchozí judikatury Ústavního soudu dovodit. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné připomenout i svou judikaturu vážící se k derogačním účinkům jeho nálezů. Především lze poukázat na nálezsp. zn. Pl. ÚS 38/06(viz výše) a principiální odmítnutí retroaktivního působení nálezů Ústavního soudu v horizontálních vztazích s ohledem na ústavní meze uplatňování přímé retroaktivity [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 48/05ze dne 25. 4. 2007, nálezsp. zn. II. ÚS 1882/09ze dne 10. 1. 2013 (N 8/68 SbNU 141), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 1/10ze dne 9. 2. 2011, nálezsp. zn. Pl. ÚS 23/11ze dne 24. 4. 2012 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.)]. Za významné lze pak považovat stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), kde Ústavní soud vyjádřil zásadu, že derogační účinky nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak, a usnesenísp. zn. Pl. ÚS 5/98ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309), kde Ústavní soud uvedl, že právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanovuje právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc. Za zmínku dále stojí nálezsp. zn. IV. ÚS 1572/11ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), v němž Ústavní soud i pro případ konkrétní kontroly norem nezpochybnil další aplikaci zrušených ustanovení ani v případě právních vztahů, jež vznikly za jejich účinnosti a na které přímo dopadal derogační důvod [srov. též nálezysp. zn. Pl. ÚS 16/99,sp. zn. Pl. ÚS 8/07,sp. zn. Pl. ÚS 25/12(všechny viz výše)].
93. Ostatně Ústavní soud i ve svém výše citovaném nálezusp. zn. Pl. ÚS 16/11(přímo se týkajícím projednávané problematiky) ve vazbě na požadavek navrhovatele na obnovení právního stavu před neústavním zásahem (návrh na zrušení ustanovení v zákoně č. 425/2010 Sb. - tj. novely zákona) setrval na své tezi odmítající koncept "obživnutí" předchozí právní úpravy, neboť konstatoval, že "zrušením (napadeného ustanovení) dochází výhradně k jeho ,vyřazení' z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou ,ožívání' předpisu již dříve zrušeného", čímž se přímo vymezil vůči důsledkům nálezusp. zn. Pl. ÚS 2/02ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) - derogace s "obživnutím" původní úpravy. Ústavní soud tak neměl v úmyslu, aby v důsledku jeho rozhodnutí došlo ke (zpětnému) "obživnutí" právní úpravy platné před přijetím zákona č. 425/2010 Sb., resp. aby se právní následky nálezu projevily v právních vztazích existujících před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů.
94. Ústavní soud navíc v nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/11ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu ve slovech "2,5násobek" zrušil až uplynutím dne 31. 12. 2012, čímž dal najevo, že neshledal důvod k tomu, aby se nález zpětně promítl do individuálních nároků soudců za dobu před jeho vykonatelností.
95. Ústavní soud tedy považoval pro období do konce roku 2012 za ústavně konformní platovou základnu ve výši 2,5násobku průměrného platu. Navíc, i kdyby čistě hypoteticky nebylo možné aplikovat ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů, ve znění platném do 31. 12. 2012, nepřicházelo by v úvahu ani použití ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů ve zrušeném znění platném do 31. 12. 2010, neboť zrušujícím nálezem Ústavního soudu "neobživla" předchozí právní úprava a současně by neexistoval platný právní předpis upravující výpočet platu soudců; právě této situaci bylo zabráněno odložením vykonatelnosti nálezu.
96. Ve svém rozhodnutí však Nejvyšší soud neaplikoval právní úpravu ve znění účinném v rozhodné době, ze které lze jednoznačně určit výši individuálního nároku, nýbrž fakticky postupoval podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu představitelů, ve znění účinném až od 1. 1. 2015, (resp. ve znění účinném od 1. 1. 2004).
c) Možnosti aplikace nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13
97. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem Nejvyššího soudu, že nálezsp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) nepředstavuje "vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod)", o něž se opírá výrok tohoto nálezu a které ostatní soudy musí respektovat.
98. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře několikrát vyjádřil k závaznosti svých nálezů, která vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy, v němž se stanoví závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby. Podle převažující judikatury se závaznost netýká jen výroku rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody rozhodnutí, tj. ratio decidendi [srov. např. nálezysp. zn. Pl. ÚS 2/03ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.),sp. zn. III. ÚS 252/04ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173),sp. zn. IV. ÚS 301/05ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465),sp. zn. Pl. ÚS 4/06ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)].
99. Podrobný rozbor k "precedenční" závaznosti nálezů Ústavního soudu pak Ústavní soud provedl především v nálezusp. zn. IV. ÚS 301/05, ve kterém navázal na závěry formulované ve svém předchozím nálezusp. zn. III. ÚS 252/04ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173).
100. Ústavní soud v těchto rozhodnutích zejména konstatoval, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá pro obecné soudy povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, tedy povinnost sledovat rationem decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. "Nesplnění těchto požadavků představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu." [nálezsp. zn. IV. ÚS 301/05(viz výše), obdobně nálezsp. zn. II. ÚS 2127/14ze dne 18. 11. 2014 (N 210/75 SbNU 353)].
101. Kromě argumentů založených na čl. 89 odst. 2 Ústavy zmínil Ústavní soud i smysl a účel efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, které má "nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel". Vyložil, že z čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, vyplývá, že i obecné soudy mají povinnost poskytovat ochranu základním právům, přičemž Ústavní soud představuje autoritu sjednocující judikaturu v oblasti ústavní (srov. čl. 83 Ústavy). S tím souvisí často Ústavním soudem vyslovovaná doktrína o regulativních idejích a vyzařování ústavních principů do podústavního práva. Připustil však, že za určitých podmínek může dojít k její modifikaci nebo i překonání, neboť "vztahy mezi Ústavním soudem a obecnými soudy nejsou charakterizované jednosměrným diktátem". Uvedl, že ve vztahu k "precedenčním" judikátům Ústavního soudu tedy mohou obecné soudy ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu reflektovat, tedy ho následovat ve skutkově podobných případech, anebo přednést seriózní argumenty, které mohou vést k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě.
102. Nereflektovat (anebo nerespektovat) ústavněprávní výklad pak znamená, že obecný soud rationem decidendi nálezu Ústavního soudu jako východisko pro vlastní rozhodování neužije. Nereflektování ústavněprávních výkladů Ústavního soudu přitom může spočívat v tom, že obecný soud zcela opomene nálezy Ústavního soudu a jejich odůvodnění, a tím jednoduše zanedbá ústavněprávní hledisko při rozhodování ve věci, která zahrnuje ústavněprávní prvek. V takových případech obecné soudy rozhodují zcela v rozporu s ústavní úpravou (tj. sdílená odpovědnost za ochranu ústavnosti, ale s Ústavním soudem majícím hlavní slovo). K nereflektování nálezu Ústavního soudu může dojít i tak, že ratio decidendi nálezu Ústavního soudu je zmíněna, ale není při rozhodování brána v úvahu, např. v podobě otevřeného odmítnutí jejího následování nebo v předstírání, že byla respektován, ač ve skutečnosti byla odmítnuta (srov. např. výše citovaný nálezsp. zn. Pl. ÚS 4/06).
103. Ústavní soud připustil i postup, kdy za splnění některých podmínek obecný soud odmítne aplikovat ústavněprávní výklad Ústavního soudu, a nález tak reflektován není - "nutnost zpravidla postupovat podle rationis decidendi jeho rozhodnutí nemá za následek kategorickou neměnnost výkladu či aplikace práva".
104. Mezi tyto podmínky především patří naprostá výjimečnost ospravedlňující takový postup. Ústavní soud naznačil, které okolnosti dovolují odchýlit se od dosavadního právního názoru; totiž dojde-li "k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury a za situace, kdy obecný soud přednese ústavněprávní argumentaci přesvědčivě přinejmenším konkurující obecně platným tezím vyloženým v nálezu".
105. Dále uvedl, že z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá rovněž maxima zákazu svévolné interpretace nálezů Ústavního soudu. Důsledkem této maximy je "další maxima, a sice že obecné soudy mohou přednést konkurující úvahy pouze v dobré víře. To znamená, ... že se obecný soud smí odchýlit od judikátů Ústavního soudu a přednést konkurující úvahy jenom na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže (tzv. ,distinguishing' čili odlišení), anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku (nejenom, ale především, ústavněprávních principů a pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit".
106. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Nejvyšší soud při svém rozhodování principům vysloveným v nálezechsp. zn. III. ÚS 252/04asp. zn. IV. ÚS 301/05(viz výše) ohledně závazných účinků ústavněprávních výkladů Ústavního soudu nedostál. Pouhá polemika či přímo nesouhlas obecného (v daném případě Nejvyššího) soudu s ústavněprávním výkladem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezech a jeho nereflektování v napadeném rozsudku mohou být považovány nejen za odmítnutí respektovat orgán ochrany ústavnosti, ale dokonce za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.
107. Z nastínění problematiky "soudcovských platů" projednávané v předchozích nálezechsp. zn. Pl. ÚS 16/11asp. zn. Pl. ÚS 33/11podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že závěry týkající se právních účinků derogačního nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období roku 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, neboť materiální podmínky pro jejich aplikaci jsou v obou uvedených obdobích naplněny v zásadě totožným způsobem. Obě posuzovaná období se liší pouze v zákonem původně stanovené výši tzv. násobku (2,5násobek, resp. 2,75násobek), nikoliv však v rozhodných aspektech, které byly určující pro závěry Ústavního soudu o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu. Za dané situace tak nelze nijak dovozovat, že by nálezsp. zn. Pl. ÚS 28/13neobsahoval nosné pravidlo, které by nebylo třeba respektovat.
108. Nejvyšší soud však navíc ani žádnou argumentaci pro své závěry v napadeném rozhodnutí nepředkládá. Omezil se pouze na konstatování, že Ústavní soud v předmětných nálezech neshledal "právněpolitické" nebo "politické" důvody, které by bránily "zpětnému doplacení platu a náhrad", jedná se o opakovaný zásah do materiálního zabezpečení soudců a hypotetickou úvahu, že pokud by žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost (za předpokladu, že by soud prvního stupně nenavrhl zrušení příslušných ustanovení zákona o platu představitelů a žaloba by byla zamítnuta), ústavní stížnosti by bylo vyhověno. Uvedené důvody nelze považovat za relevantní a přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, jak je naznačeno výše. Přestože Nejvyšší soud svou argumentaci částečně rozvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti, ani v tomto podání nerespektoval požadavky formulované v nálezech Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 252/04asp. zn. IV. ÚS 301/05.
109. Nejvyšší soud tak evidentně ignoroval ústavní dimenzi věci a přehlédl předešlé relevantní ústavněprávní výklady Ústavního soudu, které je třeba ve skutkově podobných případech respektovat. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu jednoznačně nereflektoval nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 28/13, aniž by Nejvyšší soud předložil vlastní konkurující úvahy ve smyslu výše uvedených principů vyjádřených v judikatuře o všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu, které by Ústavní soud mohl posoudit. Ostatně vyjde-li se z předpokladu, že Nejvyšší soud byl přesvědčen o neaplikovatelnosti závěrů o derogačních účincích prezentovaných v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, musel by nepochybně komplexně analyzovat problematiku zpětné účinnosti derogačních nálezů v judikatuře Ústavního soudu.
110. Ústavní soud v nálezusp. zn. IV. ÚS 301/05ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) také uvedl, že "v právním státě není myslitelné, aby orgány veřejné moci byly povinny respektovat rozhodnutí orgánu, který je pověřen ochranou ústavnosti a jehož úkol je kontrolovat její dodržování ostatními orgány, jen tehdy, cítí-li subjektivní přesvědčení, že orgán kontroly ústavnosti má pravdu. Opačný názor by ve svých důsledcích znamenal, že všechny orgány, jejichž rozhodnutí a jiné postupy byly předmětem řízení před Ústavním soudem, by mohly jako superrevizoři hodnotit, zda si Ústavní soud počínal správně. Absurdita takové představy, zcela popírající skutečnou hodnotu ústavnosti, je očividná".
d) Veřejný zájem a základní právo
111. Uvedené je nutné plně vztáhnout i na projednávanou věc, a to i pokud jde o polemiku se závěry Ústavního soudu týkající se existence veřejného zájmu převažujícího nad právem na zpětné doplacení platu soudce z titulu protiústavně snížené platové základny.
112. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí totiž ani v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutísp. zn. Pl. ÚS 28/13by byl zcela eliminován.
113. Ústavní soud konečně dodává, že s ohledem na smysl a účel řízení o ústavní stížnosti, jímž je zejména zjištění, zda napadeným rozhodnutím, resp. řízením mu předcházejícím, došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, není uzavření dohody vlády se soudci ohledně platových nároků pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí významné. Lze spíše konstatovat, že uvedené kompromisní řešení respektovalo záměr Ústavního soudu směřovat ke zklidnění celkové atmosféry a ukončení dlouhodobé debaty o platech soudců mezi mocí soudní a výkonnou.
114. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a tím také došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které každému zaručuje možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
115. K požadovanému přednostnímu projednání věci Ústavní soud - vzhledem ke složitosti a s přihlédnutím k žádostem účastníků řízení o prodloužení lhůty k vyjádření i s ohledem na plnění poskytnuté vedlejší účastnici na základě dohody uzavřené s vládou - nemohl přistoupit.
116. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů návrhu stěžovatelky podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
1. Odlišné stanovisko soudce Tomáše Lichovníka
S rozhodnutím pléna Ústavního soudu nesouhlasím, a to z následujících důvodů.
Většina pléna Ústavního soudu založila vyhovující nález na porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, protože Nejvyšší soud údajně nerespektoval nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.). Konkrétně dle nálezu Nejvyšší soud "nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci)". Dle mínění většiny "nelze nijak dovozovat, že by nálezsp. zn. Pl. ÚS 28/13neobsahoval nosné pravidlo, které by nebylo třeba respektovat". Takový závěr podle mne není správný.
Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí rozhodoval o nárocích soudkyně na doplacení platu za léta 2011 a 2012. Nárok na doplatek se odvíjel od nálezů Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 16/11ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 33/11ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.). Ani jeden z těchto nálezů (stejně jako žádný předchozí v platových věcech soudců) se nevyjadřoval k účinkům na zpětné doplacení platu. A to i přesto, že ve všech předchozích případech, kdy Ústavní soud rozhodl o neústavnosti platových restrikcí vůči soudcům, stát dobrovolně soudcům doplatil rozdíl platu zpětně. Přes tuto všeobecně známou praxi, nepovažoval Ústavní soud za potřebné se ve svých předchozích nálezech k jejich zpětným účinkům vyjádřit. Učinil tak teprve v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, který se však týkal platů za léta 2013 a 2014. Většina pléna Ústavního soudu považuje tam učiněné závěry za pravidlo, které měl Nejvyšší soud respektovat i do minulosti. Ale jednalo se o pravidlo či o výjimku?
K odpovědi na tuto otázku nejlépe poslouží citace z posledně zmíněného nálezu: "V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že jakkoliv obecně platí, že by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo neuplatní. Při úvaze o právních účincích derogačního nálezu v řízení o kontrole norem je totiž třeba zvažovat i jiné aspekty než čistě procesněprávní, což ostatně činí i ústavní soudy jiných evropských zemí. Ústavní soud má přitom za to, že tyto aspekty ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu ... K tomuto závěru vede Ústavní soud především zájem na zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci. Ústavní soud přitom nemohl přehlédnout, že zpětné doplacení požadovaných částek by se týkalo i období, kdy se Česká republika nacházela ve finanční krizi, resp. teprve se z této krize pomalu zotavovala. Toto řešení by proto zřejmě vedlo k nepochopení ze strany společnosti a bylo by i způsobilé oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci."
Jsem přesvědčen, že výše uvedená formulace jasně vypovídá o tom, že v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13je zdůvodňována výjimka, proč právě ve vztahu k období let 2013 a 2014 (na rozdíl od ostatních let) nemají být platy soudcům doplaceny. Není zde žádné pravidlo, které by bylo podepřeno právní argumentací. Naopak, důvodem pro zpětné nevyplacení je "především zájem na zklidnění celkové atmosféry" a "významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci". Že se jedná o výjimku z pravidla, snad nejlépe dokazuje první věta bodu 94 nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13, z níž znovu stručně cituji: "jakkoliv obecně platí ... v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo neuplatní".
K nesouhlasu s názorem většiny pléna mne vede i skutečnost, že nevzala v potaz legitimní očekávání soudců. Legitimní očekávání, že výše jejich platu bude kopírovat vývoj výše mzdy v nepodnikatelské sféře. A to v dobrém i ve zlém. K tomu odkazuji na bod 97 nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13.
Pro účely posouzení aktivní legitimace stěžovatelky pohlíželo plénum Ústavního soudu na vztah mezi stěžovatelkou a konkrétní soudkyní jako na vztah horizontální. To bylo důvodem, proč Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je v této věci aktivně legitimovaná. O horizontální vztah se však jedná pouze ve vztahu k vymáhání doplatku platu. Ten je však důsledkem určení výše platu a zde se nepochybně jedná o vztah vertikální. Je to stát, kdo zákonem stanoví výši platu, a soudce zde jistě není partnerem se stejnými právy jako stát. Tato skutečnost je velmi důležitá při posuzování zpětných účinků nálezu rušícího protiústavní platové restrikce. Ve svém nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13Ústavní soud jasně řekl, že "v případě vertikálních právních vztahů mezi státem a jednotlivcem má zásadně přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce". Výklad zaujatý většinou pléna v nynějším nálezu tomu odporuje a do budoucna by mohl mít i následující dopad.
Stát prostřednictvím zákonodárce sníží platy soudců. Soudce se s žalobou na doplacení rozdílu platu obrátí na obecný soud. Obecný soud předloží Ústavnímu soudu návrh na zrušení konkrétního zákonného ustanovení snižujícího plat soudců, a to pro jeho rozpor s Ústavou. Ústavní soud zruší napadené ustanovení a konstatuje, že snížení platu bylo protiústavní. Obecný soud žalobu soudce zamítne a jen v odůvodnění uvede, že snížení platu sice bylo protiústavní, ale účinky nálezu nelze vztáhnout do minulosti. Stát tedy nikomu nic doplácet nebude. A příští rok se může stejný scénář opakovat, protože se to státu vyplatí. Že tato obava není lichá, dokazuje citace z nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13: "Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem."
V úplném závěru nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13Ústavní soud také uvedl, že by jej "nepřekvapilo, pokud by soudci od započatých sporů ustoupili a po několikaletém období sporů bylo nastoleno období pochopení a vzájemné úcty, která přináleží činitelům představujícím pilíře státní moci". Jak vyplývá z odůvodnění nálezu, k němuž předkládám odlišné stanovisko, naprostá většina soudců (více než 96 %) vyslyšela výzvu Ústavního soudu a uzavřela se státem dohody, v nichž se vzdala převážné části svých nároků na doplatek platu. Nyní je na mocích výkonné a zákonodárné, aby setrvaly v již nastoupeném pozitivním trendu, že do platu soudců se zasahovat nemá.
2. Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové
I.
1. Jsem přesvědčena, že ústavní stížnost měla být odmítnuta pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, protože Česká republika ani její orgány a organizační složky nejsou nositeli ústavně zaručených práv a svobod, a nemohou se proto domáhat jejich ochrany cestou ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Každá ústavní stížnost, podaná Českou republikou, jejím orgánem či organizační složkou, by podle mého názoru měla být podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Většina aktivní legitimaci státu odůvodnila jen dvěma větami v bodě 47 nálezu, v nichž uvedla, že pokud stát nevystupuje v pozici nositele veřejné moci, má jako právnická osoba veřejného práva rovnoprávné postavení s ostatními subjekty, a proto může být nositelem některých základních práv a napadat rozhodnutí orgánů veřejné moci ústavní stížností.
2. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že aktivní legitimace státu k podávání ústavních stížností v situaci, kdy stát vystupuje v soukromoprávních vztazích, je Ústavním soudem standardně uznávána. Ostatně můj pokus ve velmi podobné věci [usnesenísp. zn. I. ÚS 195/14ze dne 15. 3. 2016 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz] změnit judikaturu formou stanoviska pléna Ústavního soudu k této otázce neuspěl a v senátním rozhodování postupuji podle většinového názoru, byť s ním nesouhlasím. Nicméně nemohu alespoň jedenkrát nevyjádřit formou disentu svůj jednoznačný názor na tuto otázku. I v nyní rozhodované věci jsem se totiž marně pokusila plénum přesvědčit, že judikatura Ústavního soudu k této otázce není správná, a je v rozporu jak s účelem ústavní stížnosti, tak i právní úpravou obsaženou v Ústavě a zákoně o Ústavním soudu. Ačkoli ve svém aktuálním složení o této otázce Ústavní soud v podstatě nemá pochyb, je třeba upozornit, že dřívější ústavní soudci, ale i níže citovaní mladí právní teoretici zastávají v této otázce stejný názor jako já. Např. podle usnesenísp. zn. I. ÚS 136/01ze dne 16. 3. 2004 senátu tvořeného Františkem Duchoněm, Eliškou Wagnerovou a Vojenem Güttlerem "není spolehlivý a nezpochybnitelný ústavní podklad pro připouštění státu jako stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti, jež je řízením výjimečným, korigujícím nepřípustné a závažné zásahy státu do ústavně chráněné sféry fyzických a právnických osob". Lapidárně svůj názor vyjádřil Tomáš Langášek, podle nějž je myšlenka, že stát je nositelem základních práv a svobod, "historicky a logicky vzato nonsens" (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 321).
3. Přístup Ústavního soudu k aktivní legitimaci státu, jeho orgánů a organizačních složek prošel poměrně komplikovaným vývojem. V prvních letech fungování Ústavního soudu byl předpoklad, že tyto subjekty nemohou podávat ústavní stížnosti, pokládán za poměrně samozřejmý a relevantní judikatura z této doby je tvořena především usneseními, jimiž byly takové ústavní stížnosti odmítány pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele. Ke změně názoru ústavního soudu k této otázce nedošlo vědomě, ale postupně - jakoby se nám to spíše díky konkrétním případům stalo. O tom svědčí i nepříliš vyargumentovaná změna pozice Ústavního soudu k této otázce. Pro mě osobně byla tato změna nejproblematičtější v restitučních věcech, které navíc vůbec nemají charakter standardní soukromoprávní úpravy. Jde o nápravu křivd komunistického režimu, při nichž stát nebyl v pozici rovnoprávného subjektu, ale demokratického suveréna, který odčiňoval viny nedemokratického režimu. Frapantní to například bylo v případu stěžovatelky Colloredo-Mansfeldové, která se deset let soudila v rámci obecné justice o zámek Opočno a pravomocným soudním rozhodnutím z května 2003 jej nabyla zpět do svého vlastnictví. A po roce a půl nálezem senátu Ústavního soudu [nálezsp. zn. III. ÚS 107/04ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509)] jí byl majetek na základě ústavní stížnosti Národního památkového ústavu znovu znárodněn - její rodině jej tedy nejprve vzali nacisté, pak komunisté a potřetí Ústavní soud.
II.
4. Většina Ústavního soudu, připouštějící aktivní legitimaci státu k podávání ústavní stížnosti, opomíjí, že je ústavní stížnost procesním nástrojem ochrany základních práv a zajištění respektu k nim, tedy nástrojem ochrany jednotlivce a jeho autonomního prostoru před státem, nesprávně přenáší fikci státu jako právnické osoby z práva občanského do práva ústavního a v důsledku popírá ontologii demokratického státu jako subjektu vzniklého společenskou smlouvou a povahu ústavy jako zpozitivnění této společenské smlouvy.
Smysl a účel základních práv