46. Jestliže stát, resp. státní orgán za něj jednající vystupuje jako nositel veřejné moci, není a z povahy věci ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv. Tento přístup se projevil v některých rozhodnutích [např. usnesenísp. zn. II. ÚS 416/97ze dne 10. 2. 1998 (U 10/10 SbNU 369) asp. zn. IV. ÚS 458/97ze dne 8. 4. 1998 (U 26/10 SbNU 433)], aby jej Ústavní soud posléze stvrdil ve svém stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372). Uvedený náhled pak respektuje i rozsáhlá další judikatura: srov. např. usnesenísp. zn. II. ÚS 416/97,sp. zn. IV. ÚS 458/97,sp. zn. III. ÚS 254/99ze dne 10. 11. 1999 (U 70/16 SbNU 369),sp. zn. I. ÚS 449/99ze dne 14. 12. 1999 (U 76/16 SbNU 397),sp. zn. IV. ÚS 436/2000,sp. zn. II. ÚS 18/02ze dne 1. 2. 2002 (U 5/25 SbNU 361),sp. zn. I. ÚS 28/02ze dne 16. 3. 2004,sp. zn. II. ÚS 516/03ze dne 23. 8. 2004,sp. zn. IV. ÚS 352/03ze dne 27. 1. 2005 (U 2/36 SbNU 751),sp. zn. III. ÚS 555/05ze dne 16. 1. 2006,sp. zn. IV. ÚS 127/06ze dne 16. 5. 2006,sp. zn. I. ÚS 1359/08ze dne 9. 6. 2008,sp. zn. I. ÚS 2695/08ze dne 24. 11. 2008 (U 11/51 SbNU 819),sp. zn. I. ÚS 3374/10ze dne 16. 12. 2010,sp. zn. IV. ÚS 753/11ze dne 6. 3. 2013,sp. zn. II. ÚS 338/12ze dne 13. 3. 2012, nálezsp. zn. IV. ÚS 2278/14ze dne 8. 4. 2015 (N 73/77 SbNU 103), usnesenísp. zn. III. ÚS 3547/14ze dne 25. 11. 2014. V takových případech tedy stát nemůže být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti.
47. Pokud ovšem stát (prostřednictvím státního orgánu) v právních vztazích nevystupuje ve "vrchnostenské" pozici nositele veřejné moci, ale jako subjekt právního vztahu (jako "pouhá" právnická osoba, byť veřejného práva), v němž má rovnoprávné postavení s ostatními subjekty, může být nositelem (některých) základních práv a svobod. Může tak tvrdit a osvědčovat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu přičítat jako každé jiné právnické osobě, a napadat rozhodnutí orgánu veřejné moci ústavní stížností [srov. např. nálezsp. zn. II. ÚS 93/99ze dne 3. 10. 2001 (N 141/24 SbNU 13), usnesenísp. zn. IV. ÚS 367/03ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465), nálezysp. zn. I. ÚS 182/05ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39),sp. zn. III. ÚS 1255/13ze dne 2. 4. 2015 (N 68/77 SbNU 51), usnesenísp. zn. I. ÚS 3443/13ze dne 18. 3. 2014, nálezsp. zn. II. ÚS 2050/14ze dne 10. 3. 2015 (N 53/76 SbNU 731), usnesenísp. zn. I. ÚS 1925/07ze dne 2. 10. 2007,sp. zn. I. ÚS 1893/08ze dne 13. 11. 2008,sp. zn. IV. ÚS 1343/10ze dne 3. 9. 2010,sp. zn. I. ÚS 3414/13ze dne 3. 12. 2013,sp. zn. I. ÚS 3398/14ze dne 5. 8. 2015 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nicméně je třeba připustit, že přijetím (a nabytím účinnosti!) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, tedy se změnou právního režimu pracovního vztahu (z pracovního poměru na poměr služební) u většiny zaměstnanců ve správních úřadech, budou některé judikáty pro futuro použitelné jen omezeně.
48. Nikoliv jen pro úplnost je třeba připomenout, že před Ústavním soudem se již vícekrát objevily spory o platy soudců. Jednání Ústavního soudu předcházelo řízení před civilními soudy, které tím, že návrhy projednávat neodmítly, tak tacite považovaly tyto sporné nároky za vzniklé ze soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu. Nebyla to však řízení ukončená (v posledním stupni) meritorními rozhodnutími, která by bylo možné napadnout ústavní stížností, příslušný soud v každém z projednávaných případů podal návrh na zrušení ustanovení (příp. části ustanovení) zákona, které upravovalo platy soudců (jež měl v dané věci aplikovat). V těchto tzv. platových nálezech šlo tedy o konkrétní kontrolu ústavnosti norem. Ústavní soud prozatím řešil patnáct takových případů, ve většině (celkem devět případů) bylo návrhu (alespoň zčásti) vyhověno. V počátcích - než byla tato úprava zrušena - šlo o odebrání či snížení dalšího platu (tedy tzv. 13. nebo 14. platu), později se judikatura týkala tzv. zmrazování platů soudců odůvodňovaného nepříznivým vývojem ekonomiky, recentní rozhodnutí se pak zabývala stanovením platové základny, resp. koeficientu pro výpočet platů soudců. V chronologickém přehledu se jednalo o následující rozhodnutí: nálezysp. zn. Pl. ÚS 13/99ze dne 15. 9. 1999 (N 125/15 SbNU 191; 233/1999 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 18/99ze dne 3. 7. 2000 (N 104/19 SbNU 3; 320/2000 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 16/2000ze dne 3. 7. 2000 (N 105/19 SbNU 23; 321/2000 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 11/02ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 34/04ze dne 14. 7. 2005 (N 138/38 SbNU 31; 355/2005 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 43/04ze dne 14. 7. 2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 9/05ze dne 14. 7. 2005 (N 140/38 SbNU 81; 356/2005 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 55/05ze dne 16. 1. 2007 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 27/07ze dne 21. 11. 2007, nálezysp. zn. Pl. ÚS 13/08ze dne 2. 3. 2010 (N 36/56 SbNU 405; 104/2010 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 12/10ze dne 7. 9. 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 16/11ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 33/11ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 23/09ze dne 15. 5. 2012 (N 101/65 SbNU 345; 245/2012 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.). Ústavní soud také jednou - opět v rámci konkrétní kontroly ústavnosti norem - rozhodoval o platech státních zástupců [nálezsp. zn. Pl. ÚS 17/10ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.)]. Nedávno byl nálezemsp. zn. Pl. ÚS 14/15ze dne 2. 2. 2016 (N 22/80 SbNU 257; 87/2016 Sb.) také zamítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 7 na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu a na zrušení ustanovení § 3a zákona o platu, pokud se týká prezidenta, viceprezidenta a členů Nejvyššího kontrolního úřadu.
b) Právní úprava pracovního vztahu soudců
49. Pokud jde o ústavní úpravu problematiky, Ústava vcelku nepřekvapivě k právnímu charakteru pracovního vztahu soudce nic jednoznačného neuvádí, řeší pouze určité dílčí - byť významné - otázky, které se týkají pracovního vztahu soudce. Z čl. 63 odst. 1 písm. i) ve spojení s čl. 93 odst. 1 Ústavy vyplývá, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky "bez časového omezení", přičemž soudce se své funkce ujímá složením slibu; postup při jmenování stanoví (běžný) zákon. Skutečnost, že soudce při výkonu funkce nepodléhá žádnému nadřízenému orgánu, resp. je nezávislý (a nestranný) potvrzuje čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústava dále obsahuje pravidlo, že soudce v zásadě nelze přeložit k jinému soudu ani z funkce "odvolat", čímž se má zřejmě na mysli zánik (skončení) funkce soudce; výjimky z tohoto pravidla "vyplývající zejména z kárné odpovědnosti" má stanovit běžný zákon (čl. 82 odst. 2 Ústavy). V čl. 82 odst. 3 Ústavy se pak stanoví neslučitelnost výkonu funkce s některými dalšími funkcemi. Ustanovení čl. 93 odst. 2 Ústavy upravuje některé základní (obligatorní) požadavky, kterým musí vyhovovat osoba, jež se uchází o výkon funkce soudce, tj. české státní občanství, bezúhonnost a vysokoškolské právnické vzdělání, přičemž další předpoklady pro výkon funkce stanoví zákon. Listina základních práv a svobod pak v čl. 44 stanoví, že zákon může soudcům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo obsažené v čl. 20 odst. 2 Listiny, tj. právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.
50. Kromě ústavního rámce je pro další charakteristiku právního charakteru výkonu funkce soudce důležitý především zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o soudech a soudcích") a zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, doplňkový význam pak mají ještě některé další zákony.
51. V zákoně o soudech a soudcích lze považovat za významný oddíl 3 dílu 2 hlavy II, výslovně nazvaný "Pracovní vztah soudců" (§ 84-85).
52. Pro účely posouzení právního charakteru pracovního vztahu soudců má nepochybně rozhodující význam ustanovení § 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, které stanoví přiměřené podpůrné použití zvláštních předpisů, zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Zbylé odstavce § 84 a 85 pak stanoví "jinak", tedy již upravují některé odchylky od běžného pracovněprávního vztahu. Kromě těchto a výše popsaných odchylek, které vyplývají z ústavních předpisů, obsahuje zákon o soudech a soudcích řadu dalších ustanovení, která lze (v některých případech cum grano salis) považovat za zvláštní úpravu: předpoklady pro výkon funkce a funkční období (§ 60), slib (§ 62), jmenování do funkce (§ 63, což je opakováním Ústavy), přidělování soudce k soudu (§ 67), dočasné přidělení soudce k jinému soudu (§ 68), překládání soudce na jiný soud (§ 71, 73), charakteristika funkce soudce jako funkce veřejné (§ 74), hmotné zabezpečení (§ 75), podmíněnost trestního stíhání (§ 76), odpovědnost za škodu (§ 78), práva a povinnosti soudce (§ 79-83), kárná odpovědnost soudce (§ 86-90), nezpůsobilost k výkonu funkce (§ 91-92), zánik funkce soudce (§ 94-95), dočasné zproštění výkonu funkce soudce (§ 99-100a).
53. Podle § 75 zákona o soudech a soudcích stát zabezpečuje nezávislost soudců též jejich hmotným zabezpečením, přičemž platové poměry soudců upravuje zvláštní právní předpis. Tím je zákon o platu představitelů.
54. Na ustanovení § 74 zákona o soudech a soudcích, které stanoví, že výkon funkce soudce je veřejnou funkcí, navazuje ustanovení § 5 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého platí, že na vztahy vyplývající z výkonu veřejné funkce se tento zákon vztahuje, pokud to výslovně stanoví (sám) nebo pokud to stanoví zvláštní právní předpisy. Pokud je veřejná funkce vykonávána v pracovním poměru, řídí se tento pracovní poměr tímto zákonem (§ 5 odst. 2 zákoníku práce). Podle § 201 odst. 1 zákoníku práce se výkonem veřejné funkce pro účely tohoto zákona rozumí plnění povinností vyplývajících z funkce, která je vymezena funkčním nebo časovým obdobím a je obsazována na základě přímé nebo nepřímé volby nebo jmenováním podle zvláštních právních předpisů.
55. Ze zákoníku práce dále vyplývá, že za Českou republiku v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu (§ 3) zaměstnance zaměstnává (ustanovení § 9).
56. Podle § 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se stát v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu, jiný právní předpis pak stanoví, jak stát právně jedná. Za tento jiný právní předpis je patrně třeba považovat především zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.
57. Podle § 3 zákona č. 219/2000 Sb. jsou organizačními složkami státu ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon; obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu. Podle § 6 zákona č. 219/2000 Sb. platí, že pokud stát vystupuje jako účastník právních vztahů, je právnickou osobou. Jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak (§ 7 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.). Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky (§ 7 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
58. Pokud jde o zákonnou úpravu, sluší se ještě uvést, že pro některé okruhy osob platí speciální úpravy pracovního vztahu - jde o služební (veřejnoprávní) poměr. Takovou regulaci obsahuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů. Jak je zřejmé, první dva zákony se vztahují toliko na služební vztah vojáků z povolání, resp. příslušníků bezpečnostních sborů. Nicméně ani obecnější úprava obsažená v naposledy uvedeném zákonu se pracovního vztahu soudců nedotýká, neboť se - s určitými výjimkami - vztahuje na právní poměry státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu (srov. § 1). Ponecháváme stranou zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde jen o specifickou, (nijak rozsáhle) modifikovanou regulaci pracovního poměru.
59. Právní úpravě pracovního vztahu soudců by se mohla zdát relativně blízká úprava pracovního vztahu státních zástupců, obsažená v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 283/1993 Sb."). Nicméně zákon výslovně mluví o pracovním poměru, který se řídí zákoníkem práce, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 18 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb.). I tento zákon stanoví některé odchylky: funkce státního zástupce vzniká jmenováním (§ 18 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb.), pracovní poměr státního zástupce se zakládá k České republice jmenováním do funkce státního zástupce a vzniká po složení slibu dnem, který je stanoven k nástupu výkonu této funkce. Nestanoví-li tento zákon jinak, vykonává práva a povinnosti z pracovního poměru státní zastupitelství, k němuž je státní zástupce přidělen k výkonu funkce (§ 18 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb.). Pracovní poměr státního zástupce končí dnem zániku funkce státního zástupce (§ 18 odst. 5 zákona č. 283/1993 Sb.). Platové poměry státních zástupců upravuje zvláštní právní předpis (§ 18 odst. 7 zákona č. 283/1993 Sb.).
c) Závěry
60. Dosavadní judikatura Ústavního soudu prozatím nedává jednoznačnou odpověď na otázku, jaký právní charakter má pracovní vztah soudců, resp. jaká je právní povaha nároků z něho vyplývajících. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v rámci řízení o konkrétní kontrole norem (o návrzích na zrušení ustanovení zákona) se Ústavní soud několikrát věnoval posouzení ústavnosti ustanovení některých zákonů, které upravovaly platy či určitá opatření týkající se platů soudců. Nelze však přehlédnout, že v těchto věcech civilní soudy (včetně Nejvyššího soudu) v řízeních předcházejících podání návrhu k Ústavnímu soudu posuzovaly tyto spory o platy jako nároky soukromoprávní (kde stěžovatelka vystupovala jako účastník řízení), a vědomě tak nevyužily postupu umožněného jim ustanovením § 104b odst. 1. o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle soudního řádu správního, tedy v zásadě o věcech veřejnoprávních, soud řízení usnesením zastaví a navrhovatele poučí o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí ve správním soudnictví. Postavení státu jako právnické osoby jednající (prostřednictvím své organizační složky, resp. jejího představitele) v oblasti soukromého práva tak nebylo civilními soudy zpochybňováno. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi ponechává na obecných soudech, aby samy posoudily, zda věc spadá do oblasti správního nebo civilního soudnictví [usnesenísp. zn. IV. ÚS 349/03ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501),sp. zn. I. ÚS 1393/07ze dne 24. 2. 2009,sp. zn. Pl. ÚS 2/09ze dne 7. 4. 2009 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)], příp. respektuje rozhodnutí tzv. zvláštního senátu [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 14/06ze dne 7. 12. 2006 (U 13/43 SbNU 645)].
61. V projednávaném případě však jde o rozhodování o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o "dorovnání" platu jedné soudkyně. Výše [sub a)] byla také uvedena judikatura, ve které se Ústavní soud zabýval některými příbuznými otázkami, resp. kdy šlo primárně o zjištění, zda existuje aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti orgánu veřejné moci (státu) proti konkrétnímu rozhodnutí.
62. Z předloženého přehledu judikatury lze toliko dovodit, že orgán veřejné moci (jako orgán jednající jménem státu) může nejen vykonávat veřejnou moc, ale v některých případech může vystupovat za stát jako právnická osoba ve vztazích soukromoprávního charakteru. Jinými slovy, orgán veřejné moci může jak vykonávat veřejnou moc (imperium), tak provádět nevrchnostenské úkony jako jiné formy zejména správní činnosti [nálezsp. zn. II. ÚS 623/02ze dne 19. 10. 2004 (N 149/35 SbNU 83)], ale také může být účastníkem právního vztahu soukromoprávního charakteru (dominium).
63. Lze souhlasit s Ministerstvem spravedlnosti, že při posuzování právního charakteru pracovního vztahu soudců si jistou pozornost zasluhují některé partie z odůvodnění výše citovaného nálezusp. zn. I. ÚS 182/05, byť současný Ústavní soud považuje vlastní výrok rozhodnutí (a významnou část argumentace) za problematický. V tomto rozhodnutí Ústavní soud poukázal na prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních aspektů pracovněprávních vztahů státních zástupců s tím, že nelze jednoznačně tvrdit, že se jedná pouze o vztahy soukromoprávní. Na druhé straně Ústavní soud konstatoval, že pouze z existence určitých veřejnoprávních prvků v právních vztazích nelze dovozovat, že dotyčné vztahy pracovněprávními nejsou, resp. že pouhou přítomnost určitých veřejnoprávních prvků nelze považovat za dostatečný důvod k závěru, že se o vztah pracovněprávní nejedná. Ústavní soud zde hodnotil pracovní poměr státních zástupců jako "pracovněprávní vztah v jistém smyslu modifikovaný, se zastoupením větší míry prvků veřejnoprávních. Nicméně se stále jedná o vztah pracovněprávní; opačný výklad by ad absurdum musel vést k závěru, že stát nemůže být v postavení zaměstnavatele ve vztahu ke státním zástupcům". Ústavní soud dovodil, že "zákonodárce v právním řádu rozlišuje postavení státu jako ,státu' - nositele veřejné moci a postavení státu jako ,právnické osoby'; zákon o Ústavním soudu explicitně uznal, že právnické osoby mají právo podat ústavní stížnost [ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud měl tedy stát status právnické osoby v dané věci (ustanovení § 8b odst. 1 zákoníku práce), neshledal Ústavní soud důvod, proč takové jeho postavení nesubsumovat pod ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (jehož dikce ani nerozlišuje mezi ,právnickou osobou' a ,právnickou osobou - státem')".
64. Za povšimnutí stojí i usnesenísp. zn. IV. ÚS 367/03ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465), kdy při řešení otázky aktivní legitimace České republiky - Ministerstva zahraničních věcí Ústavní soud konstatoval, že "i když je stěžovatel jako organizační složka státu orgánem veřejné moci, v případě pracovněprávních vztahů vystupuje jako subjekt právních vztahů soukromoprávního charakteru, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod. V dané právní věci je tedy stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť je navíc zřejmé, že v pracovněprávních vztazích nevystupuje v pozici ,vrchnostenské', nýbrž v postavení rovném ...".
65. Při hodnocení otázky, zda stěžovatelka vystupovala jako nositel veřejné moci, či nikoli, je třeba vycházet z charakteru proběhlého soudního řízení. V posuzované věci byla předmětem řízení žaloba, kterou se žalobkyně (soudkyně Okresního soudu Brno-venkov) domáhala, aby jí stěžovatelka zaplatila doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů soudce obecného soudu. Jednalo se tedy o spor mezi žalobkyní-soudkyní, která svou funkci vykonává v pracovním vztahu ke stěžovatelce, a stěžovatelkou, která je jejím zaměstnavatelem.
66. K posouzení dané problematiky není příliš nápomocná ani odborná literatura, neboť zčásti toliko tautologicky konstatuje, že "funkce soudce není vykonávána v pracovním poměru, ale v pracovním vztahu" (Kocourek, J. Zákon soudech a soudcích. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 216). Ústavní soud vnímá spojení "pracovní vztah" jako střechový termín, který zahrnuje různé formy právních vztahů osoby a jejího zaměstnavatele (spadá tam tedy, mj., jak pracovní, tak služební poměr).
67. Ústavní soud s přihlédnutím k dosavadní judikatuře a zejména na základě podaného přehledu ústavní a zákonné úpravy dovozuje, že funkce soudce je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), již soudce fakticky vykonává v pracovním vztahu (resp. jejíž součástí je pracovní vztah), který vykazuje znaky pracovního poměru, jenž je modifikován zvláštními způsoby úpravy některých institutů obsažených v Ústavě a v zákoně o soudech a soudcích.
68. Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce (subsidiárně) přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu představitelů. Soudci náleží plat ode dne, v němž splnil "zákonné podmínky pro výkon funkce" (tj. ode dne, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce), do dne ukončení pracovního vztahu.
69. Uvedené právní předpisy upravují i základní náležitosti vlastního pracovního vztahu soudce ke státu. Pracovní vztah je založen jmenováním, jehož důsledkem je vznik vlastní funkce, která však může být vykonávána pouze na tomto základě. Pracovní vztah vzniká až dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce soudce, a zaniká dnem zániku funkce soudce. Pracovní vztah soudce přitom nemůže vzniknout proti jeho vůli, neboť soudce může být jmenován do funkce jen se svým souhlasem; souhlas soudce je pak výslovně vyžadován pro přidělení soudce ministrem spravedlnosti k určitému soudu a stanovení dne nástupu do funkce (§ 67 odst. 1 a 3 zákona o soudech a soudcích). I ze skutečnosti, že tento vztah - včetně jeho esenciálních náležitostí - nemůže vzniknout bez soudcova souhlasu (soudce nemůže být bez dalšího jmenován nějakým mocenským aktem veřejné moci), lze dovodit, že pracovní vztah soudce je svojí povahou poměrem sui generis, výrazně se však v některých aspektech blíží právnímu poměru soukromoprávnímu, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, subsidiárně použijí pracovněprávní předpisy. Zvlášť to platí pro eventuální spory o plat, neboť v takovém případě nejde o vlastní výkon veřejné funkce soudce.
70. Přestože komplexní právní úprava pracovního vztahu tak, jak vyplývá z příslušných ustanovení zákona o soudech a soudcích, zahrnuje i některé relevantní prvky vztahů veřejnoprávních (např. možnost dočasného přidělení k jinému soudu a přeložení soudce z důvodu změny v organizaci, příslušnosti, působnosti soudů), tato okolnost nemůže ještě sama o sobě mít za následek popření skutečnosti, že daný spor o plat, jenž byl předmětem řízení u civilních soudů, je vztahem majícím soukromoprávní charakter.
71. Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje.
72. V dané právní věci má tak Ústavní soud za to, že je stěžovatelka aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, neboť i když organizační složka za stát jednající má povahu orgánu veřejné moci, v případě předmětného sporu vystupuje jako subjekt právního vztahu soukromoprávního charakteru, na nějž se - stejně jako na jiné zaměstnavatele - mají aplikovat soukromoprávní předpisy. V předmětném vztahu stát (jednající prostřednictvím své organizační složky, resp. jejím představitelem) nevystupuje v pozici "vrchnostenské", nýbrž v postavení rovném, resp. srovnatelném s jiným zaměstnavatelem, a stává se proto nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
VII. Rekapitulace judikatury Ústavního soudu k platům soudců v posuzovaném období (po 31. 12. 2010)
73. Nálezemsp. zn. Pl. ÚS 16/11ze dne 2. 8. 2011 (N 135/62 SbNU 99; 267/2011 Sb.) Ústavní soud zrušil § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů (dnem 12. 9. 2011), tedy základnu platnou pro soudce ve výši 54 005 Kč v roce 2011 pro rozpor s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy.
74. S ohledem na dřívější judikaturu Ústavní soud zdůraznil, že posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti. Ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé, se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s jinými oblastmi veřejné sféry. Zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi. Např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců, případně není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na moc soudní. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal např. deficit veřejných financí v mezinárodním srovnání nikterak mimořádným, dále akcentoval dlouhodobý trend snižování a zmrazování soudcovských platů, což vyhodnotil jako opuštění racionálních relací mezi úrovní platů soudců a platů ve veřejné správě. Přitom Ústavní soud poukázal na mimořádný růst platů ve veřejné sféře v roce 2010, což považoval za rozporné s deklarovaným cílem nutnosti úspor.
75. Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.) pak k závěrům uvedeným v nálezusp. zn. Pl. ÚS 16/11uvedl, že "důsledkem zrušení platové základny pro rok 2011 byla aktivizace zákonodárcem a exekutivou vytvořené ,pojistky' ... která by zabránila nevratnému skokovému nárůstu platů soudců, který by nastal beze změny obecné úpravy v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 309/2002 Sb. ... Takto dosažené platy by již patrně nebylo možné vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu v budoucnosti výrazně snížit (důvodová zpráva k tisku č. 133/0). Sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí publikovaným pod č. 271/2011 Sb. byla pak pro rok 2011 vyhlášena platová základna 57 747,50 Kč (2,5násobek průměrného platu fyzických osob v nepodnikatelské sféře za rok 2009)".
76. Nálezemsp. zn. Pl. ÚS 33/11ze dne 3. 5. 2012 (N 95/65 SbNU 259; 181/2012 Sb.) Ústavní soud zrušil ad hoc stanovenou platovou základnu pro roky 2012 až 2014 (§ 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 1. června 2012, dále zrušil slovo "2,5násobek" v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 425/2010 Sb., uplynutím dne 31. prosince 2012. Poukázal na již dříve vymezené zobecňující teze stanovící hranice možných restrikcí v materiálním zabezpečení soudců, na komparaci s judikaturou evropských ústavních soudů a zdůraznil a objasnil princip nezávislého soudnictví jako jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezusp. zn. Pl. ÚS 7/02ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.). Na okraj ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/11(viz výše) zopakoval, co již vyslovil v nálezusp. zn. Pl. ÚS 12/10ze dne 7. 9. 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.): "Soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních ‚služebníků státu' po dlouhé období i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná ‚chyba' při stanovení pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století." Dále uvedl, že "na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v § 3b odst. 2 zákona o platu soudců vrací platovou základnu ,cca' na úroveň roku 2007 až 2009. Naopak, restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové základny z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (§ 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah, nesplňuje ty podmínky, jež pro akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné judikatuře".
77. Na základě výše uvedeného nálezusp. zn. Pl. ÚS 33/11Ministerstvo práce a sociálních věcí (pouze pro období od 1. června 2012 do 31. prosince 2012) vyhlásilo sdělením č. 183/2012 Sb. platovou základnu ve výši 2,5násobku v relaci k dosaženému průměrnému platu v nepodnikatelské sféře v roce 2010, a to ve výši 57 222,50 Kč. Soudci tak v období od 1. ledna 2012 do 31. května 2012 měli pobírat plat stanovený ze základny "zmrazené" ve výši 56 849 Kč, tedy platovou základnu oproti roku 2011 téměř o 1 000 Kč nominálně sníženou.
78. V nálezu Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (viz výše) plénum vyhovělo návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud shledal, že napadená část ustanovení je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, a ke dni 31. 12. 2014 ji zrušil. V části týkající se zrušení ustanovení čl. II zákona č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Ústavní soud návrh zamítl. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud navázal na předchozí rozhodnutí, v němž posuzoval snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, a z nějž plynulo, že s ohledem na dlouhodobé legislativní zmrazení a faktické snížení platů soudců obecných soudů je nezbytné vrátit právní úpravu platové základny soudců na původní trojnásobek. Za těchto okolností tak byl prostor pro zákonodárce omezen, byť v obecné rovině Ústavní soud konstatoval, že soudní moc neexistuje mimo ekonomickou realitu státu a uvedená relace není ústavně nedotknutelnou veličinou. Zásah do platové základny by však musel být podpořen velmi pádnými argumenty, jež však Ústavní soud v daném případě neshledal, když neakceptoval snížení platové základny soudců na 2,75násobek z důvodu blíže nespecifikovaného přílišného zatížení státního rozpočtu. Ústavní soud uzavřel, "že ani snížení relace mezi platovou základnou a průměrnou mzdou v nepodnikatelské sféře z 3násobku na 2,75násobek není opřeno o analytický rozbor, jenž by svědčil tomu, že jde o zásah přiměřený, pohybující se v mezích ústavně vymezeného prostoru pro zásahy do materiálního zabezpečení soudců. Z citovaných veřejných zdrojů lze naopak usuzovat, že platová základna snížená od roku 2013 z trojnásobku na 2,75násobek, tedy o 8,3 %, se vymyká růstu - byť mírnému - průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (přepočtené počty) podle údajů ČSÚ v tomtéž období, a už vůbec není v korelaci k cca 4,6% růstu mediánu průměrného platu nejvyšších státních úředníků mezi lety 2012 a 2013. Platy soudců jsou navíc stanoveny fixní částkou a na rozdíl od státních úředníků je nelze navyšovat přiznáváním žádných odměn ... S ohledem na shora uvedené důvody tak není v současné době již prostor pro restriktivní zásahy do relativního poměru zakotveného v § 3 odst. 3 zákona o platu, jak byl založen zákonem č. 309/2002 Sb. (na úrovni 3násobku)".
79. Ústavní soud se v nálezusp. zn. Pl. ÚS 28/13rovněž vyjádřil k právním důsledkům derogačního výroku pro zákonodárce a soudy. Mimo jiné uvedl, že "zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zásadně nevyvolává zpětné účinky, a pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex nunc. K pozbytí platnosti zrušeného zákonného ustanovení tak dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci ... Na druhé straně nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod právě tím, že se předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu Ústavního soudu, zpětně neaplikuje ... Platí to však pouze za předpokladu, že poskytnutí této ochrany nebrání jiné základní právo nebo důležitý veřejný zájem, jemuž je v případě vzájemné kolize třeba dát přednost. Jestliže by například v právních vztazích mezi jednotlivci znamenalo zpětné neaplikování protiústavního zákona sice ochranu základních práv jednoho účastníka tohoto právního vztahu, avšak současně negativní zásah do základních práv jiného účastníka, jenž v minulosti jednal v důvěře v zákon, byl by takovýto následek derogace s ohledem na princip právní jistoty zásadně ... vyloučen. Naopak v případě vertikálních právních vztahů mezi státem a jednotlivcem má zásadně přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce. I zde je ovšem třeba brát zřetel na to, že zpětné neaplikování protiústavního zákona by mohlo za určitých okolností vést k ohrožení schopnosti státu plnit své funkce (např. s ohledem na dopad na státní rozpočet) či k ohrožení jiného důležitého veřejného zájmu, v důsledku čehož bude naopak třeba dát přednost právě právní jistotě a zachování současného stavu". Tyto závěry Ústavní soud podpořil odkazy na předchozí judikaturu [nálezysp. zn. Pl. ÚS 38/06ze dne 6. 2. 2007 ve znění opravného usnesení ze dne 3. 4. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.),sp. zn. IV. ÚS 1777/07ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983),sp. zn. Pl. ÚS 16/09ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 15/09ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.),sp. zn. IV. ÚS 1572/11ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551),sp. zn. III. ÚS 3489/12ze dne 23. 5. 2013 (N 94/69 SbNU 447)].
80. Ústavní soud dále konstatoval, "že jakkoliv obecně platí, že by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo neuplatní. Při úvaze o právních účincích derogačního nálezu v řízení o kontrole norem je totiž třeba zvažovat i jiné aspekty než čistě procesněprávní, což ostatně činí i ústavní soudy jiných evropských zemí. Ústavní soud má přitom za to, že tyto aspekty ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75 násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013".