8. Připomínáme rovněž, že otázka soudní kontroly případů, kdy je vydáno negativní správní rozhodnutí z důvodu (údajného) bezpečnostního rizika, je předmětem diskusí a rozhodovací činnosti soudů již dlouhou řadu let. V tomto směru ostatně již před 15 lety Ústavní soud [nálezsp. zn. Pl. ÚS 11/2000ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.) - "Ochrana utajovaných skutečností"] uvedl, že "sice představuje ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže tedy čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručují každému základní právo na spravedlivý proces a jestliže ze soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny, musí zákonodárce i v tomto případě garantovat přezkum správních rozhodnutí nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoli běžný typ řízení, který bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat. Ústavní soud se domnívá, že tyto případy je zřejmě třeba řešit zvláštní procesní úpravou, jelikož specifikům dané věci zjevně nekoresponduje obecná procesní úprava provedená ve stávajícím občanském soudním řádu, popřípadě ve správním řádu. Nynější právní úprava totiž ve svých důsledcích znamená, že v procesu provádění bezpečnostní prověrky dochází ke značné koncentraci moci u jediného orgánu exekutivy, přičemž jeho rozhodnutí může citelně zasáhnout do individuální sféry prověřované osoby. Úřad provádějící bezpečnostní prověrku, jehož úkolem je ověření podmínek pro vydání osvědčení - a který tedy v tomto směru realizuje určitou ,službu' státu a jednoznačně reprezentuje jeho zájmy - totiž zároveň rozhoduje o vydání správního rozhodnutí i o opravném prostředku proti němu. Za situace, kdy neexistuje přezkum nezávislým a nestranným orgánem, je prověřovaná osoba prakticky podrobena vůli jediné instituce, kterou již z povahy věci nelze považovat za nezávislou či nestrannou ... Podle mínění Ústavního soudu je totiž zapotřebí pečlivě odlišovat mezi rozhodováním o tom, kdo bude osvědčen a určen ke styku s utajovanými informacemi, což skutečně přísluší moci exekutivní, a mezi případnou soudní kontrolou tohoto procesu, což - z ústavněprávního hlediska - může vykonávat toliko nezávislá moc soudní. Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání). Nicméně i v tomto typu řízení je úkolem zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu soudem (či jiným nezávislým a nestranným tribunálem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy), byť - podle povahy věci a s přihlédnutím k charakteru příslušné funkce - na ochranu i značně zvláštní a diferencovanou". Jinak řečeno, již v tomto nálezu Ústavní soud sice vyslovil značné pochopení nad specifiky těchto velmi citlivých případů kontroly činnosti bezpečnostních složek státu, když připustil zvláštní procesní režim soudního přezkumu bez záruk všech obvyklých atributů práva na spravedlivý proces. Současně však zdůraznil, že tato soudní kontrola (byť i specifická a nerespektující úplně všechny standardní procesní záruky) je nezbytná.
9. Bohužel konstatujeme, že tato požadovaná zvláštní procesní úprava přijata nebyla - s výjimkou právě jen zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, (hlava IV). Přitom nevidíme žádný rozumný důvod, pro který by obdobná specifická úprava neměla platit právě i pro případy udělování státního občanství, případně pro jiné věci cizineckého práva (udělování mezinárodní ochrany, rozhodování o trvalém pobytu apod.). Nyní rozhodovaný případ zákona o státním občanství České republiky totiž ukazuje absurditu stávající zákonné úpravy v plné "nahotě", jelikož z ní přímo dokonce ani neplyne, že všechny relevantní informace, na základě nichž Policie České republiky nebo zpravodajská služba dá negativní stanovisko k žádosti o udělení, nutně má k dispozici alespoň orgán, který vydává konečné rozhodnutí ve věci. A dokonce není ani nijak přezkoumatelné, zda vůbec orgán, který rozhoduje ve věci, takové negativní stanovisko od Policie České republiky či zpravodajské služby dostal.
10. Závěrem konstatujeme, že pokud se již plénum rozhodlo s ohledem na petit podané ústavní stížnosti zabývat se pouze ustanovením § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky, přičemž většinově nedospělo k závěru o jeho protiústavnosti, bylo za dané situace daleko vhodnější návrh odmítnout (namísto meritorního zamítnutí), jelikož by tak pro futuro alespoň nebyla vytvořena procesní překážka věci rozhodnuté. Pokud totiž někdy v budoucnu bude Ústavní soud přezkoumávat ústavnost soudní výluky podle ustanovení § 26 zákona o státním občanství České republiky, bude se muset zcela zbytečně vypořádat i s otázkou, co vlastně by měl správní soud v tomto řízení přezkoumávat, když již dříve shledal ústavně souladnou úpravu, podle níž negativní správní rozhodnutí nemusí být vůbec odůvodněno a součástí spisu (a to ani jeho případné utajované části) nejsou ani informace, na jejichž základě byla žádost zamítnuta.
11. Ze všech shora uvedených důvodů dospíváme k závěru, že napadené ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, zaručujícím zachovávání základních principů materiálního právního státu, tedy i ochranu důvěry v právo, a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím právo na spravedlivý proces.