27. Prvním důležitým aspektem, který je nutno při vyvažování vzít v potaz, je klasifikace samotných sporných výroků. Ústavní soud totiž ve své dosavadní rozhodovací praxi ustáleně vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení, hodnotového soudu anebo hybridního výroku, který kombinuje skutkový základ i prvek hodnocení (viz nález sp. zn. I. ÚS 2617/15 ze dne 5. 9. 2016 a judikatura ESLP tam citovaná). Uvedené rozlišení je z ústavního hlediska důležité zejména proto, že samy hodnotové soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí. To však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na ochranu osobnosti. Tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud bez jakéhokoli faktického podkladu může být přehnaný. Je pravda, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany. Tento názor Ústavního soudu ovšem nelze vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany. Ústavní soud má opakovaně za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi [viz nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)]. Ústavní soud proto činí rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se však opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, resp. kritizovaným skutečnostem, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami či urážkami, na straně druhé (viz výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 31).
28. Dalším důležitým aspektem je charakter či povaha kritizovaných skutečností, neboť zejména v kontextu debaty o věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i ESLP názorům zaznívajícím v takových debatách velmi silnou ochranu. Základní právo na svobodný projev je totiž třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)].
29. S tím úzce souvisí další důležité kritérium, které je nutno při vyvažování svobody projevu a osobnostních práv brát v potaz, a to status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků a dalších veřejně činných osob než u soukromých osob. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že "práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 71/37 SbNU 9)], resp. že "osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané" (viz výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 367/03).
30. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů Ústavní soud konstatoval již ve své rané judikatuře, že "veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" (viz výše cit. nález sp. zn. III. ÚS 359/96). Ústavní soud postupně precizoval kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými (viz výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 367/03) a taková debata by měla podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů ze strany veřejné moci (soudů) (viz výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 42). V nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) pak Ústavní soud shrnul, že přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)]. Výjimečná ingerence veřejné moci (tedy soudů v řízení na ochranu osobnosti) tak bude namístě jen při zjevně excesívní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů (viz výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 42). I z judikatury ESLP přitom vyplývá, že ESLP rozlišuje mezi ironickými a provokativními výroky a samoúčelnými urážkami (viz např. rozsudek ESLP ve věci Riolo proti Itálii ze dne 17. 7. 2008 č. 42211/07, §§ 68 a 70 a rozsudek ESLP ve věci Smolorz proti Polsku ze dne 16. 10. 2012 č. 17446/ 07, § 41). Vždy je však nutno hodnotit celkový kontext projevu (viz výše cit. nálezy sp. zn. IV. ÚS 23/05 a sp. zn. IV. ÚS 1511/13).
31. Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno rovněž zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého života. Pokud totiž kritika zasahuje výlučně či převážně sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé. Ani v případě veřejně činné či známé osoby totiž nemůže platit, že by její soukromý život nebyl vůbec chráněn (viz výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 36).
32. Ze shora uvedeného učinil Ústavní soud již v minulosti následující obecnější východiska (viz výše cit. nálezy sp. zn. II. ÚS 2051/14 a sp. zn. I. ÚS 2617/15). Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi, ovšem jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že tento výčet relevantních faktorů není taxativní; v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.
B. Aplikace obecnějších východisek na nyní projednávanou věc
33. V posuzovaném případě se Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, podle kterých mají výroky pronesené stěžovatelem charakter hodnotového soudu, který nemůže být testován z pohledu jeho pravdivosti či věcného základu. Jde totiž o ryzí subjektivní dojmy a emotivní vyjádření stěžovatele, kterými hodnotil jednání vedlejšího účastníka z listopadu 2000. Pokud jde o obsah výroku, jedná se o kritiku, která je spíše osobní, nicméně odkazuje k profesní sféře vedlejšího účastníka, který jako ředitel Národní galerie - tedy osoba veřejně činná - nechal stěžovatele vyvést z budovy Národní galerie, v důsledku čehož mu byla Cena Jindřicha Chalupeckého předána na chodníku před Veletržním palácem. K tomu je třeba uvést, že slovní výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně než kritika ad rem a že musí-li veřejně činná osoba snést kritiku svého jednání, není povinna strpět bezdůvodné častování vulgarismy jen proto, že jde o veřejně činnou osobu (viz výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 48). Ústavní soud dále konstatuje, že přestože se stěžovatel označuje za nekonformního umělce a přestože je zřejmé, že překračování hranic a provokace jsou podstatou jeho tvorby, nelze sporné výroky charakterizovat jako umělecký projev, který by požíval zvýšené ochrany a ve vztahu k němuž soudci zásadně nepřísluší právo cenzury ve jménu určité subjektivní morálky; v daném případě se jedná spíše o formu jisté sebeprezentace. Nejde tedy o faktor, který by v rámci hledání spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými základními právy stěžovatele a vedlejšího účastníka svědčil ve prospěch upřednostnění svobody projevu. Co se týká formy výroku, není sporu o tom, že stěžovatel použil zjevně neslušné či vulgární výrazy, které znevažovaly osobu vedlejšího účastníka. Ani v kontextu odvysílaného dokumentu, resp. jeho části týkající se stěžovatele, či předchozího chování vedlejšího účastníka a vzájemných sporů mezi nimi nelze předmětné výrazy považovat za přiměřené. Stěžovatel nebyl v dokumentu s vedlejším účastníkem konfrontován, ani na něj nebyl tázán, a sám se v rozhovoru vrátil k událostem z listopadu 2000. Šlo tedy o události již několik let staré, a to i pokud by byla zvažována skutečnost, že vedlejší účastník stěžovatele v roce 2003 veřejně označil za "zamindrákovaného chudáka" (viz bod 2), přičemž původní otázka moderátora odvysílaného dokumentu k těmto událostem nijak nesměřovala, ani je nezmiňovala. Tyto výroky tedy nelze omluvit tím, že jde o tzv. "kontraatak" či stěžovatelovu bezprostřední reakci na verbální útok, přičemž ani fakt, že určitá tvrzení mohou být odvetou za tvrzení předchozí, resp. to, že vedlejší účastník musel s ohledem na své kontroverzní vystupování očekávat, že bude veřejně kritizován, nemůže ospravedlnit a převážit to, že jde o tvrzení urážející a dehonestující jeho osobu (srov. výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1511/13, bod 47). Lze naopak souhlasit s vrchním soudem, že předmětné výroky byly proneseny zcela zbytečně a svědčí spíše o stěžovatelově úmyslu vedlejšího účastníka skandalizovat či dehonestovat. Přitom cíle, jehož se zřejmě stěžovatel snažil dosáhnout (zkritizovat jednání vedlejšího účastníka, vyjádřit vlastní názor na jeho osobu) bylo jistě možné dosáhnout i bez použitých výrazů a urážky vedlejšího účastníka. Konečně pak Ústavní soud přihlédl i k osobě stěžovatele (tj. autora výroku), který je nekonformním umělcem, přičemž je třeba vzít v úvahu, že v uměleckém prostředí je používání expresívních výrazů běžnější a i vulgarismy v něm mohou být vnímány jinak než v běžných společenských kruzích (např. i jako umělecká performance), tedy že od stěžovatele nebylo možné v tomto ohledu očekávat zvláštní zdrženlivost. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na to, že povinnosti a odpovědnost, které výkon svobody zahrnuje (viz článek 10 odst. 2 Úmluvy), dopadají v prvé řadě na média. Stěžovatel však musel být srozuměn s tím, že se předmětný výrok dostane do televizního vysílání a potažmo do veřejného prostoru, přičemž k užití natočeného materiálu dal písemný souhlas (viz bod 3), a že za něj může být postižen.
34. Právě provedená analýza faktorů tedy hovoří spíše ve prospěch upřednostnění ústavního práva vedlejšího účastníka na čest a důstojnost. Závěry obecných soudů, že v projednávaném případě jde o zjevné překročení mezí slušnosti, nelze považovat za ústavně problematické. Výroky stěžovatele totiž mohou v kontextu odvysílaného dokumentu působit jako osobní samoúčelné urážky. Ústavní soud přitom konstatuje, že stěžovatelovy sporné výroky se od standardních a přijatelných hodnotových soudů liší mírou vulgarity, která přiměla soudy k upozadění jeho práva na svobodu projevu. Postoj, jaký obecné soudy k vulgarismům zaujmou, je však otázka, která nedosahuje ústavněprávní dimenze. Nelze nicméně opominout, že v posledních letech se vulgarismy ve veřejném prostoru objevují čím dál častěji, pročež mohou být považovány za méně šokující (např. podle francouzského lingvisty Alaina Reye koresponduje banalizace sprostých slov a urážek s odstraňováním tabu od druhé poloviny 20. století). Užití vulgárních a urážlivých výrazů vypovídá především o autorech samotných (tzv. sebeodhalení) a činí veřejnou debatu bezobsažnou.
35. V dlouhotrvajícím sporu vedlejšího účastníka se stěžovatelem byl vrchní soud veden Nejvyšším soudem k tomu, aby zohlednil všechna kritéria relevantní pro řešení konfliktu ústavních práv obou účastníků, což učinil, aniž by bylo možné jeho názor, že stěžovatelův projev byl způsobilý dotknout se cti vedlejšího účastníka a vyžadoval si omluvu, označit za neudržitelný, excesivní či jinak neústavní.. V této situaci Ústavnímu soudu nepřísluší uvedené závěry přehodnocovat. Zbývá proto posoudit otázku, zda přiznání finanční satisfakce či její výše není v rozporu s ústavními limity.
C. Přiměřenost finančního zadostiučinění
36. Podle § 13 odst. 1 a 2 původního občanského zákoníku měla fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, měla fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (tzv. relutární náhrada). Pro přiznání relutární náhrady předpokládalo citované ustanovení § 13 odst. 2 původního občanského zákoníku značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 (srov. ustanovení § 2951 odst. 2 a § 2957 zákona č. 89/2012, občanský zákoník).
37. Z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003) vyplývá, že při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích musí být vždy prokázáno, že tu jsou okolnosti, které dokládají, že v konkrétním případě nestačí jen přisouzení zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci. Snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře je pak třeba vymezit tak, že jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Pokud soud zjistí, že zde jsou předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, zbývá zodpovědět otázku její výše v konkrétním případě, přičemž určení výše takového nároku je značně obtížné, a vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011). Ač se tedy stanovení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, i to podléhá hodnocení a soud musí v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Jen tak lze vytvořit záruky, že určením výše přiznaného peněžitého zadostiučinění dojde k zákonem požadovanému přiměřenému zmírnění nastalé závažné nemajetkové újmy.
38. Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu jednoznačně vyplývá požadavek, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním a určujícím hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam a nadřazenost nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv. Jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je proto nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491), bod 33].
39. Nejvyšší soud se také opakovaně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní ze dne 7. 10. 2009; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011) vyslovil k otázce preventivně-sankční povahy relutární náhrady, s tím, že zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno vždy hodnotit objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu, vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Ústavní soud k tomu ve svém výše cit. nálezu sp. zn. I. ÚS 1586/09 (body 36 a 37) uvedl, že v tomto pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity i vztah konkurence. Otázka míry zavinění původce zásahu pro stanovení výše relutární náhrady podle § 13 odst. 3 obč. zák. se tak stává zásadním způsobem spoluurčujícím a bezpochyby i jedním z klíčových hledisek pro navýšení relutární náhrady [viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 (U 15/26 SbNU 361)].
40. Vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce a míry zavinění původce zásahu je ovšem nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu. Při posuzování formy zadostiučinění a u peněžité satisfakce i její výše je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen na straně rušitele (škůdce), ale i na straně postiženého (oběti) (viz výše cit. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 40; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti je proto třeba mít na zřeteli i při úvaze o formě a přiměřenosti zadostiučinění za újmu na osobnostních právech fyzické osoby vzniklou v souvislosti s výroky, které nepožívají ústavní ochrany svobody projevu.
41. Úkolem vrchního soudu v projednávaném případě tedy bylo s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu a při respektování výše uvedených hledisek optimálně a účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit, lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci) (srov. Ryška, M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti in Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). Ze shrnutí rozhodnutí vydaných v této věci vyplývá, že v souladu s výše citovanou judikaturou byl vrchní soud zrušujícími rozsudky Nejvyššího soudu veden jednak k tomu, aby vysvětlil, které skutečnosti a okolnosti jej vedly k závěru o opodstatněnosti zadostiučinění podle § 13 odst. 2 původního občanského zákoníku, jednak k tomu, aby přiznanou výši relutární náhrady opřel o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Jeho v pořadí již třetí rozsudek, který stěžovatel napadá před Ústavním soudem, pak byl dovolacím soudem aprobován.
42. Ústavní soud neshledává nepřijatelným či excesivním způsob, jakým vrchní soud v napadeném rozsudku posoudil míru závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, když na základě hledisek uvedených v § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku dospěl k závěru, že jednáním stěžovatele došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti vedlejšího účastníka a jeho vážnosti ve společnosti, pročež byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Z napadeného rozsudku vyplývá, že vrchní soud nevzal v úvahu pouze stupeň stěžovatelem užité vulgarity, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, nýbrž uvážil i to, že předmětné výroky byly způsobilé ovlivnit vnímání vedlejšího účastníka společností nejen jako výtvarníka, ale i jako běžného občana, a že úmyslem stěžovatele bylo jednoznačně vedlejšího účastníka hrubě zasáhnout a veřejně jej zostudit a urazit. Nadto zohlednil i preventivní hledisko, a to jak speciální ve vztahu ke stěžovateli, tak i generální ve vztahu ke kultivaci veřejného prostoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2033/2009).
43. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že při posuzování výše relutární náhrady vrchní soud řádně zohlednil výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti, jakož i všechny okolnosti případu, včetně skutečností na straně stěžovatele a na straně vedlejšího účastníka. Přihlédl tak k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění vedlejšího účastníka ve společnosti. V tomto kontextu přitom vzal v úvahu také to, že i vedlejší účastník se vyjadřoval na adresu stěžovatele dehonestujícím způsobem (nikoliv však formou hrubých vulgarismů), na což stěžovatel opakovaně poukazoval (a činí tak i v projednávané ústavní stížnosti). Na druhé straně neopomněl ani to, že úmyslem stěžovatele bylo vedlejšího účastníka urazit a dehonestovat. Postupoval tak v souladu s názorem doktríny, podle kterého by soud měl při svém rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění přihlížet i k tomu, zda např. původce neoprávněného zásahu zasáhl do osobnosti fyzické osoby jen z nedbalosti (lehkovážnosti), anebo zda mu lze na neoprávněném zásahu a nastalém závažném nepříznivém následku přičíst úmysl, popř. dokonce zlý úmysl (např. záměrně sledovaný cíl skandalizovat a pomluvit určitou osobu) (srov. Knap a kol. Ochrana osobnosti podle občanského práva. Praha: Linde 2004, str. 195; též Ryška, M. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti in Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.) Na základě uvedených hledisek a s ohledem na to, že relutární náhrada plnila v daném případě i preventivně-sankční funkci, pak stanovil její výši na částku 100.000 Kč. Ústavní soud k tomu konstatuje, že vedlejší účastník se původně po stěžovateli domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 150.000 Kč a že o dílčí částce 50.000 Kč bylo pravomocně rozhodnuto ještě před vynesením napadeného rozsudku, neboť v tomto rozsahu byl zamítavý rozsudek městského soudu potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 26. 2. 2013, který nebyl v této potvrzující části zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013. Vrchní soud tedy určil výši finančního zadostiučinění nejvyšší možnou částkou, kterou bylo lze v projednávaném případě uložit. Přestože by dle Ústavního soudu mohla satisfakční a sankční funkci zadostiučinění v daném případě splnit i částka nižší, nelze opomenout, že při respektování všech relevantních kritérií bylo stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy předmětem volného uvážení vrchního soudu, který se v tomto ohledu nedopustil excesu. Ze spisu sice nevyplývá nic konkrétního o majetkových poměrech stěžovatele, on sám však netvrdí, že by pro něj uvedená částka byla likvidační.
D. Závěr
44. V projednávaném případě tedy Ústavní soud uzavřel, že zásah obecných soudů do svobody projevu stěžovatele byl z pohledu limitů článku 17 odst. 4 Listiny stanoven zákonem, sledoval legitimní cíl a byl - optikou výše rekapitulované rozhodovací činnosti Nejvyššího a Ústavního soudu, resp. ESLP - zásahem v demokratické společnosti nezbytným, a to jak z hlediska městským soudem nařízené omluvy, tak z hlediska vrchním soudem přiznaného finančního zadostiučinění ve výši 100.000 Kč, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
45. Na závěr Ústavní soud apeluje na oba účastníky tohoto dlouholetého sporu, aby jej tímto rozhodnutím považovali za definitivně ukončený a dále nepokračovali ve sporných verbálních útocích. Jak již bylo výše řečeno, užívání sprostých výrazů vypovídá především o mluvčím samotném. O jistých rysech osobnosti svědčí i to, pokud se nonkonformní umělec, který zastává vysoké funkce a využívá je k zaujímání vyhrocených postojů, rozhodne vyhledat soudní ochranu proti takovým výrazům, a přitom nadále častuje druhou stranu urážkami (srov. např. knihu vedlejšího účastníka "25 let v pichlavém sametu" z roku 2015).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu