Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mg.A. Davida Černého, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem Opletalova 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 2956/2016-284 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2016 č. j. 1 Co 127/2012-277, za účasti Vrchního soudu a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Prof. Milana Knížáka, Dr.A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 1. 8. 2011 domáhal ochrany své osobnosti v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu "Cena Jindřicha Chalupeckého" (dále jen "odvysílaný dokument"), který Česká televize jako druhá žalovaná odvysílala na programu ČT 2 dne 8. 1. 2011 od 22:00 hodin, reprízovala ho dne 15. 1. 2011 od 9:40 hodin (tedy v době, kdy vedlejší účastník stále působil jako generální ředitel Národní galerie v Praze) a zpřístupňovala jej i na svých webových stránkách (do vydání předběžného opatření ze dne 19. 8. 2011). Odvysílaný dokument je založen na rozhovorech s řadou laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, kterou v roce 2000 získal i stěžovatel. Otázku, co se pro něj změnilo tím, že zmíněnou cenu dostal, stěžovatel v odvysílaném dokumentu zodpověděl tak, že cenu vlastně nedostal, protože jej vedlejší účastník tehdy nechal vyvést z budovy Národní galerie. Na otázku proč reagoval stěžovatel na adresu vedlejšího účastníka výrokem "Protože je to čurák" a "Protože to je nafoukanej, kriploidní čurák". Za tento výrok požadoval vedlejší účastník po obou žalovaných omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši 150.000 Kč ve vztahu ke stěžovateli a ve výši 500.000 Kč ve vztahu ke druhé žalované), neboť stěžovatel podle něj svými výroky, kterými ho vědomě a úmyslně dehonestoval, zasáhl do jeho práva na občanskou čest a lidskou důstojnost a druhá žalovaná též úmyslně zasáhla do jeho osobnostních práv a postupovala non lege artis z hlediska stavovských i svých vnitřních norem.
2. Stěžovatel se k žalobě vyjádřil tak, že předmětný výrok nemá objektivní způsobilost zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Zdůraznil, že je nekonformním umělcem, expresívní způsob vyjadřování je součástí jeho osobnosti a antipatie vedlejšího účastníka k němu jsou všeobecně známy. Inkriminovaný výrok není způsobilý působit na racionální úsudek jiných, neboť je ve své podstatě bezobsažný. Stěžovatel rovněž připomněl souvislosti věci, tj. incident z listopadu 2000, kdy jej vedlejší účastník nechal vyvést z galerie ochrankou. Svým výrokem tedy kritizoval uvedené jednání vedlejšího účastníka, zapříčiněné jeho zápornými povahovými vlastnostmi. K jejich popisu sice použil expresívní výrazy, nicméně obdobného jednání se podle něj dopouští i vedlejší účastník, který jej veřejně v rozhovoru pro deník Právo v roce 2003 označil za "zamindrákovaného chudáka". Jestliže tedy jeden výrazný a excentrický umělec použije z pozice ředitele galerie vůči druhému obdobně vyhraněnému tvůrci nejdříve fyzického násilí a pak jej veřejně označí za "zamindrákovaného chudáka", nemůže se cítit dotčen na svých osobnostních právech, je-li mu oplaceno podobnou mincí. Z dosud předložených tvrzení a důkazů pak spolehlivě nevyplývá, že by došlo k takovému snížení důstojnosti či vážnosti vedlejšího účastníka ve společnosti, které by vyžadovalo náhradu nemajetkové újmy v penězích. Stěžovatel konečně uvedl, že nebyl srozuměn s tím, že se předmětný výrok dostane do televizního vysílání v nezměněné podobě, neboť rozhovor neautorizoval a nebyl domluven s tvůrci pořadu, že jej odvysílají v takovém znění.
3. Druhá žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že jde o emotivní, ryze osobní reakci stěžovatele na to, že jej vedlejší účastník v roce 2000 při instalaci cen laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého vyhodil z galerie a cena mu byla předána na ulici; dokument se měl navíc vysílat po 22. hodině. Předložila mj. písemný souhlas stěžovatele s užitím natočeného materiálu; ve spisu (č. l. 70) je dále založen email režisérky odvysílaného dokumentu, ve kterém tato uvádí, že při stříhání dokumentu chtěla předmětný konflikt prezentovat, protože se během natáčení ukázalo, že ilustruje několik rovin filmu: problémy komunikace uvnitř umělecké komunity i navenek, smysl výtvarné ceny a její osudy. Druhá žalovaná soudu rovněž sdělila, že mezi ní a vedlejším účastníkem došlo v rámci mimosoudních jednání k dohodě o omluvě, kterou již odvysílala v požadovaném znění a provedení. (V návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby vedlejším účastníkem pak došlo k částečnému zastavení řízení.)
4. Na jednání dne 9. 1. 2012 stěžovatel sdělil, že je připraven se vedlejšímu účastníkovi omluvit osobním dopisem, příp. při osobním jednání, za to, že jej přirovnal k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu. Písemnou omluvu téhož dne předal právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník však tuto omluvu nepovažoval za dostatečnou a setrval na svém žalobním návrhu.
5. Na jednání dne 28. 2. 2012 poukázal stěžovatel na to, že míra úctyhodnosti každé osoby je determinována jejím vlastním chováním; sám vedlejší účastník se přitom chová dosti neuctivě, čímž sám snižuje míru své úctyhodnosti.
6. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 66 C 85/2011-177 ze dne 28. 2. 2012 uložil ve výroku I. stěžovateli povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi ve výroku specifikovanou omluvu. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby stěžovatel byl povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy vedlejšímu účastníkovi a předat jej druhé žalované. Výrokem III. soud schválil smír uzavřený mezi vedlejším účastníkem a druhou žalovanou o znění její omluvy vedlejšímu účastníkovi, výrokem IV. zamítl žalobu, aby stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 150.000 Kč a výrokem V. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 500.000 Kč. Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
7. Městský soud věc posoudil podle § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " původní občanský zákoník"), přičemž vyšel též z článků 10 odst. 1 a 17 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i z relevantní judikatury v oblasti svobody projevu a výkonu práva kritiky. Konstatoval, že v důsledku hrubě vulgárních slov, jež stěžovatel použil ke kritice vedlejšího účastníka a jež druhá žalovaná odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a je i profesně neetická. Vulgarita použitých výrazů je taková, že překračuje míru povolené expresivity a činí ze strany stěžovatele excesivní a objektivně způsobilou zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Pokud jde o intenzitu zásahu, dospěl městský soud k závěru, že napadaná část nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka tak, že by byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti a že by byla odůvodněno poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud přitom poukázal na povahu odvysílaného dokumentu, cílovou diváckou skupinu, formu zařazení, absenci jakékoli skandálnosti či pikantnosti podání napadeného výroku, rovněž na veřejně známé antipatie účastníků, jakož i na to, jak sám vedlejší účastník vystupuje na veřejnosti a vyslovuje se k určitým osobám či skupinám osob. Za směrodatné považoval i to, že vedlejší účastník je osobou veřejného zájmu, že se pronesená kritika týkala jeho působení v Národní galerii a že se ochrany nedovolával bezprostředně po odvysílání. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se proto městskému soudu jevilo jako postačující.
8. Vedlejší účastník se odvolal proti výrokům IV., V. a VI. uvedeného rozsudku s tím, že klíčovou otázkou, kterou městský soud v dané věci nesprávně posoudil, je, zda by každá osoba v jeho pozici pociťovala předmětné vulgarity jako závažnou újmu na svých právech. Oba žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek potvrdil.
9. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I. rozsudku č. j. 1 Co 127/2012-208 ze dne 26. 2. 2013 změnil napadený rozsudek ve výrocích IV. a V. tak, že na náhradu nemajetkové újmy v penězích je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100.000 Kč a tutéž částku je vedlejšímu účastníkovi povinna zaplatit druhá žalovaná; jinak (v dotčené části) rozsudek městského soudu potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl vrchní soud o nákladech řízení.
10. Vrchní soud neměl za opodstatněné ve věci provádět další dokazování, neboť vyšel ze skutkových zjištění městského soudu, a převzaté skutkové závěry posoudil odlišně jen po stránce právní. Ztotožnil se s - dle jeho názoru přesvědčivě odůvodněným - závěrem městského soudu, že užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak je stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez dalšího odvysílaných, došlo k zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, zejména do jeho cti a důstojnosti. Vrchní soud však nesdílel názor městského soudu, který předmětné vulgarismy, byť je považoval za překračující míru povolené expresivity a nepožívající ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Vrchní soud naopak dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba vycházet, byla nepochybně ve velkém rozsahu snížena i důstojnost a čest vedlejšího účastníka, stejně jako by tyto statky chráněné § 11 občanského zákoníku byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické osoby. Podle názoru vrchního soudu tak byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Při posuzování výše finanční satisfakce dospěl vrchní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv došlo, k závěru, že přiměřenou je částka 100.000 Kč, kterou měl vedlejšímu účastníkovi zaplatit každý z žalovaných.
11. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2042/2013 ze dne 18. 12. 2013 rozsudek vrchního soudu zrušil ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem ve výroku I. v části, kterou byl změněn rozsudek městského soudu ve věci samé, a dále ve výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Uvedl přitom, že ač se určení výše finančního zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003), kterými jsou zejména míra závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, přičemž jde nejen o okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000). Nejvyšší soud vrchnímu soudu vytkl zejména to, že jasně nevysvětlil, které konkrétní zjištěné a příslušně zhodnocené skutečnosti jej vedly k závěru jednak o opodstatněnosti zadostiučinění podle § 13 odst. 2 původního občanského zákoníku ("což ovšem neznamená, že by snad dovolací soud tuto formu zadostiučinění pro daný případ vylučoval"), jednak o konkrétně přiznané výši relutární náhrady. Pokud pak odvolací soud v této části odůvodnění uvedl specifické skutečnosti, pak spíše jen ty, které byly významné pro úvahu o důvodu umenšení náhrady nemajetkové újmy. Dle Nejvyššího soudu však odůvodnění napadeného rozhodnutí prakticky neposkytuje hodnotné konkrétní podklady k ověření její základní výše. Ani otázkou možných následků předmětného zásahu vůči žalobci se napadené rozhodnutí podrobněji nezabývá a setrvává většinou pouze na zdůraznění jinak nepopiratelné vulgarity použitého slovního útoku.
12. Rozsudkem č. j. 1 Co 127/2012-245 ze dne 22. 7. 2014 vrchní soud rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli opět změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. (s tím, že v rozsahu zamítnutých 50.000 Kč požadovaných vedlejším účastníkem bylo již pravomocně rozhodnuto). Po doplnění skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zejména popisem obsahu odvysílaného dokumentu a kontextu sporných výroků (č. l. 248), dospěl vrchní soud k závěru, že morální zadostiučinění, kterého se v daném případě vedlejšímu účastníkovi dostalo, a to nejen omluvami, ale i obsahem rozhodnutí soudu a jeho odůvodněním, není dostatečným zadostiučiněním a namístě je, vzhledem k objektivně značné míře snížení důstojnosti vedlejšího účastníka a jeho vážnosti ve společnosti, aby mu bylo přiznáno též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 původního občanského zákoníku. Uvedl, že předmětné výroky stěžovatele byly objektivně způsobilé ovlivnit vnímání vedlejšího účastníka veřejností se zájmem o výtvarné umění, nikoli jako výtvarníka, ale občana. Nelze sice přehlížet výrazovou úroveň vzájemných hodnocení obou účastníků, ale nelze tím argumentovat při posuzování intenzity zásahu do práv vedlejšího účastníka. Stupeň vulgarity, užité byť při kritice vedlejšího účastníka, přesahuje nepochybně v demokratické společnosti přípustnou míru kritiky a objektivní hledisko při posuzování míry zásahu muselo vést odvolací soud k závěru o objektivně vysoké intenzitě i rozsahu nepříznivého následku, a také k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích je v daném případě zcela namístě. Pro posouzení míry zásahu mají význam i další okolnosti, mimo jiné to, že stěžovatel použil předmětné výrazy zcela zbytečně, z čehož bylo třeba dovodit jeho úmysl hrubě vedlejšího účastníka zasáhnout. Významné jsou v tomto případě i preventivní důvody, k nimž bylo přihlíženo především vzhledem k následnému postupu stěžovatele, který pronesené výrazy obhajoval, ale i v rámci snahy o kultivaci veřejného prostoru v budoucnu. Vrchní soud dále uvedl, že při posuzování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlížel k okolnostem svědčícím ve prospěch i v neprospěch vedlejšího účastníka. K prvním patří závěr o zcela zbytečném pronesení tak vulgárních slov, jelikož stěžovatel reagoval na událost starou vlastně již 12 roků (předávání ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2000), což svědčí o jeho úmyslu vedlejšího účastníka skandalizovat, jakož i fakt, že pořad byl připravován pro veřejnoprávní médium a stěžovatel musel být smířen s tím, že ve veřejném prostoru jeho vulgární kritika zazní. Dále při posuzování výše relutární náhrady vycházel z objektivního hlediska, s tím, že při porovnání podobných (i méně vulgárních) verbálních veřejných útoků by ani požadovaná částka 150.000 Kč nebyla zcela nepřiměřená, ale přihlížel i k okolnostem svědčícím v neprospěch vedlejšího účastníka. Ten se již dříve zachoval ke stěžovateli nevhodně, když jej vykázal z Národní galerie a sám vůči němu pronesl dehonestující výroky. Vedlejší účastník byl také v době útoku veřejnou osobou projevující se též kontroverzním způsobem, takže musel očekávat obdobné, ale přiměřené reakce, přičemž jeho působení ve funkcích nebylo vždy hodnoceno pouze kladně. Zcela lichá byla ale dle vrchního soudu námitka stěžovatele o bezobsažnosti jeho výroku, neboť oba dehonestující výrazy byly použity jako hrubé nadávky, které neodpovídaly na otázky stěžovateli položené. Námitku stěžovatele, že částka 100.000 Kč byla uložena i druhé žalované, jejíž majetkové poměry se s jeho nemohou srovnávat, označil vrchní soud za nedůvodnou proto, že druhá žalovaná se vůči žalobci dopustila jiného zásahu, byť v souvislosti s předmětným dokumentem, což bylo zohledňování a posuzování v předchozím rozsudku.
13. Rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 36/2015 ze dne 29. 4. 2015 Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele rozsudek vrchního soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že přes zřejmou snahu řídit se právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku a přesto, že se znovu zabýval okolnostmi, za nichž stěžovatel pronesl vulgarismy na adresu vedlejšího účastníka, a nově zdůraznil např. zbytečnost jejich užití, vrchní soud opět nedostál zásadám formulovaným v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, a to zejména pokud jde o určení výše finanční satisfakce náležející vedlejšímu účastníkovi. V odůvodnění napadeného rozsudku sice vrchní soud uvedl některé okolnosti svědčící podle jeho názoru ve prospěch vedlejšího účastníka, ale pak, aniž by jejich váhu blíže rozvedl, vyslovil přesvědčení, že ani původně požadovaná částka 150.000 Kč by nebyla zcela nepřiměřená. Po konstatování této "základní" částky uvedl okolnosti svědčící v neprospěch vedlejšího účastníka, které ho zřejmě vedly ke snížení této částky o 50.000 Kč, a za přiměřenou prohlásil částku 100.000 Kč. Ač tedy vrchní soud nevymezil konkrétní (zjištěné) okolnosti, které jej vedly k úvaze o přiměřenosti základního požadavku vedlejšího účastníka na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000 Kč, bez dalšího z ní vyšel a pouze ji již zmíněným způsobem redukoval. Napadené rozhodnutí proto ani v tomto případě neobsahovalo konkrétní a přezkoumatelná hlediska, která by umožňovala posoudit přiměřenost přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.
14. Napadeným rozsudkem č. j. 1 Co 127/2012-277 ze dne 23. 2. 2016 vrchní soud výrokem I. rozsudek městského soudu v napadené části znovu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 100.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy a výrokem II. mu uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vychází ze správných skutkových zjištění městského soudu a z nich vyvozeného závěru, že v případě stěžovatele šlo o neoprávněnou kritiku, která byla objektivně způsobilá zasáhnout do práva vedlejšího účastníka na čest a důstojnost. Současně však uvedl, že nesdílí jeho závěr, že zásah nebyl objektivně způsobilý dotknout se těchto práv vedlejšího účastníka tak, aby byla snížena jeho důstojnost a vážnost ve společnosti ve značné míře. Při posouzení intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vedlejšímu účastníkovi vzniklých vrchní soud především uvážil, že předmětné výroky nerozlišovaly mezi fyzickou osobou žalobce a jeho postavením výtvarníka, a byly tak způsobilé ovlivnit jeho vnímání v obou těchto sférách. Rovněž nebylo podle něj rozhodné, že žaloba byla podána až po půl roce, neboť ani tento časový odstup není tak významný, aby z něj bylo možno učinit závěr o nižší intenzitě zásahu. Naopak stupeň stěžovatelem užité vulgarity se zřetelně a evidentně vymyká v demokratické společnosti přípustné míře kritiky, a svědčí proto o mimořádně vysoké intenzitě a tudíž i rozsahu nepříznivého následku na cti, důstojnosti a vážnosti vedlejšího účastníka ve společnosti [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133)]. Cílem výroků stěžovatele a jeho úmyslem bylo jednoznačně vedlejšího účastníka hrubě zasáhnout a veřejně jej zostudit a urazit, přičemž - vycházeje z objektivního principu - takovým zásahem by se musel nutně cítit na cti, vážnosti a důstojnosti dotčen každý, kdo by se nacházel na místě vedlejšího účastníka. K tomu přistupuje městským soudem zjevně nedoceněné hledisko preventivní, a to jak speciální ve vztahu ke stěžovateli, jež je třeba zohlednit tím spíše v konfrontaci s následným postupem stěžovatele, který pronesené výrazy obhajoval, tak i hledisko generální, pro kultivaci veřejného prostoru v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 30 Cdo 2033/2009). Na základě toho vrchní soud uzavřel, že za daných okolností nepostačí morální zadostiučinění a jsou splněny podmínky pro přiznání peněžité náhrady podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud jde o určení výše náhrady podle § 13 odst. 3 občanského zákoníku, vrchní soud připomněl, že je nutno vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností daného případu, přičemž okolnosti vedoucí k úvaze o přiznání finančního zadostiučinění se musejí nutně promítat i do úvah při určení jeho výše; je třeba zejména přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění fyzické osoby ve společnosti. Mimořádně vysoká intenzita zásahu byla podle názoru vrchního soudu dána bezprecedentní vulgaritou stěžovatelem užitých výrazů, jež zopakoval a ještě zesílil přidáním slov "nafoukanej kriploidní", přičemž při úvaze o intenzitě, povaze a způsobu zásahu nutno vzít v úvahu, že se tak stalo ve vysílání České televize, tedy média s odpovídající sledovaností, prostřednictvím kterého se výrok dostal do veřejného prostoru, že tyto urážky ve skutečnosti neodpovídaly na otázku, na niž byl stěžovatel tázán, a byly tak zcela zbytečné a nemístné; reagovaly přitom na události časově vzdálené dvanáct let a jejich jediným a bezprostředním cílem bylo vedlejšího účastníka urazit a dehonestovat. Při hodnocení charakteru a rozsahu zasažené osobnosti vedlejšího účastníka je zjevné, že výroky stěžovatele se dotkly občanské i profesionální cti vedlejšího účastníka, nakolik mezi těmito sférami nerozlišovaly, v době, kdy zastával funkci ředitele Národní galerie, přičemž oba účastníci jsou veřejnými osobami - známými výtvarnými umělci, byť oba hodnoceni jako kontroverzní, a že i vedlejší účastník se vyjadřoval na adresu stěžovatele dehonestujícím způsobem. Pokud jde o trvání a šíři ohlasu, pak vedlejší účastník po zveřejnění informace o podané žalobě čelil vulgárním komentářům na internetové síti, stěžovatel své jednání dokonce obhajoval, teprve později se písemně omluvil. Naopak na uplatnění vedlejšího účastníka ve společnosti neměla tvrzená nemajetková újma vzniklá neoprávněným zásahem stěžovatele zjevný vliv. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 179/2004 ze dne 30. 9. 2004 dospěl nicméně vrchní soud k závěru, že stěžovatel si svými výroky počínal v rozporu s požadavky elementární slušnosti, tedy s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby vedlejšího účastníka, na kterých je třeba s ohledem na požadavek zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Stěžovatel také při realizaci svého práva na svobodu projevu pominul, že výkon této svobody zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, mezi něž náleží mimo jiné závazek vyhnout se výrazům, které jsou zhanobující a urážlivé (srov. rozsudek ESLP ve věci Wingrove proti Spojenému království ze dne 25. 11. 1996). Je třeba vzít zřetel též na hledisko preventivní, neboť přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky (v daném případě stěžovatele, resp. autory internetových příspěvků) od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující i z tohoto hlediska. Uvedeným hlediskům podle názoru vrchního soudu odpovídalo přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 100.000 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 31. 3. 2016.
15. Stěžovatel posléze podal proti všem výrokům rozsudku vrchního soudu dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj záviselo na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud znovu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Stěžovatel odvolacímu soudu nejprve po procesní stránce vytýkal, že ač dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, neopakoval v odvolacím řízení dříve provedené důkazy. V rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu pak podle něj odvolací soud dospěl v hmotněprávní rovině k závěru, že zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena jeho čest a důstojnost ve společnosti, a mylně se domníval, že jde o otázku právního posouzení. Pokud jde o závěr, že vedlejšímu účastníkovi náleží peněžité zadostiučinění, vytkl stěžovatel dovolacímu soudu, že se omezil jen na obecné úvahy, ačkoliv vulgarismy postupně stále více prostupují do veřejných proslovů a objevují se ve veřejném prostoru stále častěji. Odvolací soud také nevzal v úvahu, že i sám vedlejší účastník opakovaně v různých médiích dehonestuje ostatní a že stěžovatel je nejen programově nekonformním umělcem, ale také člověkem jednajícím impulzivně a používajícím ve svém projevu často sprostá slova. Při určování výše peněžitého zadostiučinění pak odvolací soud dle názoru stěžovatele nevycházel z úplně zjištěného skutkového stavu a neopíral se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska.
16. Napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 2956/2016-284 ze dne 4. 1. 2017 Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho názoru nenaplňovalo předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady exponované v ustanovení § 237 o.s.ř. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je dle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že odvolací soud již nyní vzal v úvahu všechna hlediska uvedená v § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, přičemž stěžovatel se vůči tomuto právnímu posouzení věci konkrétněji nevymezil.
II. Argumentace účastníků řízení
17. Svou ústavní stížností ze dne 5. 4. 2017 stěžovatel napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 127/2012-277 ze dne 23. 2. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2956/2016-284 ze dne 4. 1. 2017. Je přesvědčen, že jeho výroky mají požívat ochrany podle článku 17 Listiny a že obecné soudy při rozhodování o jeho věci toto právo porušily. Upozorňuje na to, že soudy se shodly, že předmětné výroky překročily hranice ochrany poskytnuté ústavním právem na svobodu projevu, avšak neshodly se na tom, zda byla intenzita zásahu vzhledem k vulgaritě použitých výroků způsobilá zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka. Uzavřel-li odvolací soud, že k zásahu do osobnostních práv došlo, považuje to stěžovatel za nesprávné právní posouzení věci, neboť nelze akceptovat názor, podle nějž je stupeň vulgarity sám o sobě v přímé korelaci s mírou intenzity zásahu a existencí nepříznivých následků pro vedlejšího účastníka. Stěžovatel připouští, že z hlediska formy mohou být jeho výroky excesem, z hlediska obsahu jsou však jen bezobsažným vyjádřením jeho antipatie vůči vedlejšímu účastníkovi, které není způsobilé přivodit mu ve značné míře újmu na jeho osobnostních právech.
18. Ke kritériím relevantním pro řešení kolize mezi ústavním právem na svobodu projevu podle článku 17 Listiny a ústavním právem na čest a důstojnost podle článku 10 Listiny uvádí stěžovatel následující. Pokud jde o povahu předmětného výroku, je třeba jej považovat za hodnotový soud, který požívá větší ochrany než faktické tvrzení, jež je třeba dokázat. Pokud jde o obsah výroku, nelze jej podřadit pod žádný specifický druh projevu, jde pouze o spontánní odpověď vyjádřenou slovy, která jsou pro stěžovatele obvyklá a typická. Co se týká formy výroku, použitá slova lze zřejmě označit za vulgární, stěžovatel však poukazuje na to, že vulgarismy prostupují do veřejných proslovů čím dál více a že umělci se vždy vyjadřovali expresivněji, mnohdy vulgárně, což platí o něm samotném i o vedlejším účastníkovi jako autorech provokativních děl. Stěžovatel pak svůj hodnotící soud vyřkl na adresu vedlejšího účastníka jako veřejné osoby, jako odpověď na otázku, která mu evokovala situaci, v níž vedlejší účastník zneužil své funkce generálního ředitele Národní galerie a nevpustil jej jako laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého do prostor galerie. Stěžovatel bezprostředně hodnotil chování a morální vlastnosti vedlejšího účastníka, a nelze tedy rozlišit, zda bylo zasaženo do soukromé či veřejné sféry vedlejšího účastníka. Podstatné je ovšem chování posledně jmenovaného, který opakovaně v různých médiích dehonestuje ostatní, a musí proto očekávat, že i on bude ostatními posuzován a hodnocen. Je otázkou, zda čest takového člověka opravdu zasluhuje ochranu ústavním právem a nakolik je u něj posunuta hranice, za kterou je nutné zásah do jeho práv zhojit peněžitým zadostiučiněním. Pokud jde o jeho vlastní osobu, stěžovatel znovu zdůrazňuje, že je programově nonkonformním umělcem a impulzívním člověkem, přičemž sprostá slova jsou součástí jeho běžného slovníku a jako taková jím byla bez přípravy použita v rámci bezprostřednosti rozhovoru. Co se týká situace, ve které byl výrok vyřčen, šlo o rozhovor pro televizní pořad, který nebyl vysílán živě; Česká televize tedy měla možnost onu větu vynechat, což neučinila. Všechny tyto faktory měly soudy vzít v úvahu, avšak připomněly pouze míru vulgarity použitých výrazů.
19. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že relutární satisfakce je prostředkem zajišťujícím reparaci následků skutečně způsobených či reálně hrozících v osobnostní sféře dotčené osoby, nikoliv prostředkem k sankcionování vulgarity či neslušnosti autora výroků či k obecné ochraně jazykové kultury ve společnosti. Jakkoliv se jeho výroky mohou zdát vulgární, byly proneseny na adresu veřejné osoby, která je povinná snést vyšší míru kritiky a která jej navíc svým jednáním k výroku vyprovokovala, a proto si zasluhují být pod ochranou článku 17 Listiny.
20. Konečně pokud jde o výši peněžitého zadostiučinění, nepostupoval odvolací soud podle stěžovatele v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nerespektoval požadavky na přiměřenost zadostiučinění s ohledem na míru, jakou se oba žalovaní podíleli na zásahu do osobnostních práv vedlejšího účastníka, a zejména na ekonomickou situaci obou žalovaných. Stěžovatel tvrdí, že z tohoto pohledu představuje zadostiučinění jemu uložené nepřiměřeně přísnější a tvrdší sankci v porovnání s tím, co představuje uložené zadostiučinění pro druhou žalovanou, která se navíc na zásahu podílela větší mírou. Obecným soudům evidentně vadí jen jedno slovo, jehož vulgarita činí podle nich zásah do osobnostních práv vedlejšího účastníka mimořádně intenzivním, přičemž užití tohoto slova stojí podle vrchního soudu 100.000 Kč, ať je vyřčeno či šířeno médii.
21. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, aprobovaného Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření odvolal na obsah svého rozhodnutí s tím, že se nedomnívá, že jím byla zasažena ústavně garantovaná práva stěžovatele. Vzhledem k obsahu těchto vyjádření nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
22. V nyní posuzovaném případě, ač jde v rovině podústavního práva o občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, nepochybně dochází též ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu ve smyslu článku 17 Listiny, svědčící stěžovateli, a práva na ochranu osobnostních základních práv (na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno) podle článku 10 odst. 1 Listiny, svědčícího vedlejšímu účastníkovi řízení.
23. Stěžovatel ve svých podáních připustil, že jeho výrok byl z hlediska formy excesivní (viz bod 17), v průběhu řízení před soudem prvního stupně byl připraven se vedlejšímu účastníkovi omluvit (viz bod 4) a neodvolal se proti rozsudku městského soudu ze dne 28. 2. 2012, kterým mu byla uložena povinnost poskytnout vedlejšímu účastníkovi omluvu (viz bod 8). Uvedený rozsudek městského soudu nenapadl ani projednávanou ústavní stížností, ve které mimo jiné tvrdí, že jeho výroky nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv vedlejšího účastníka natolik, aby bylo namístě přiznat mu náhradu nemajetkové újmy v penězích. Zároveň však stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že jeho výroky si zasluhují ochranu podle článku 17 Listiny a že soudy nedostatečně zhodnotily všechna kritéria relevantní pro řešení kolize mezi ústavním právem na svobodu projevu podle článku 17 Listiny a ústavním právem na čest a důstojnost podle článku 10 Listiny.
24. Ústavní soud nepochybuje o tom, že zásah do svobody projevu stěžovatele byl stanoven zákonem a sledoval legitimní cíl, tedy ochranu práv vedlejšího účastníka řízení. Pro ústavně souladný zásah do svobody projevu stěžovatele je však nutné, aby šlo o zásah "v demokratické společnosti nezbytný" k dosažení uvedeného legitimního cíle, jak stanoví článek 17 odst. 4 Listiny a článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vzhledem k výše uvedenému tedy vzniká otázka, zda je úkolem Ústavního soudu v projednávané věci posoudit, zda byl zásah do stěžovatelovy svobody projevu nezbytným nejen z hlediska jeho povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi finanční satisfakci, ale také z hlediska prvostupňovým soudem uložené povinnosti se vedlejšímu účastníkovi omluvit. V zájmu úplnosti zhodnocení všech relevantních okolností proto Ústavní soud přistoupil k celkovému přezkumu nezbytnosti zásahu do svobody projevu stěžovatele.
25. Ústavní soud připomíná, že ústavně zaručená svoboda projevu, jíž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, nemá absolutní platnost, jelikož je - bez ohledu na případně možné omezení zákonem (článek 17 odst. 4 Listiny) - již obsahově omezena právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky (např. práva daná čl. 10 Listiny) či z jiných zábran daných zákonem a chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (např. §§ 184, 191 aj. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Ovšem nejen tato obsahová omezení mohou právo na svobodu projevu zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se svoboda projevu navenek uplatňuje, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)].
26. V nyní projednávaném případě byly tedy obecné soudy konfrontovány s nutností posoudit spor na ochranu osobnosti též optikou kolidujících ústavních subjektivních práv stěžovatele na straně jedné a vedlejšího účastníka na straně druhé. Význam každého z těchto práv je determinován skutkovými okolnostmi případu a k nim se pojící judikaturou Ústavního soudu, popř. Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v jejichž rozhodovací činnosti již byla kolize svobody projevu a osobnostních práv opakovaně řešena. Z této judikatury plyne, že řešení nastíněného střetu závisí vždy na celkovém kontextu každého individuálního případu; na druhé straně však z ní lze abstrahovat jistá východiska, na jejichž posouzení musejí soudy v případech kolize mezi svobodou projevu a osobnostními právy své rozhodnutí založit [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1511/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 100/73 SbNU 621) a sp. zn. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), a judikatura ESLP tam citovaná].
A. Východiska přístupu Ústavního soudu k posouzení kolize mezi svobodou projevu a osobnostními právy