Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře - ze dne 19. ledna 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 ve věci ústavní stížnosti A. P. zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem, se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 2. 2015 č. j. 30 C 67/2012-169, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení vlastnického práva k bytu, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2015 č. j. 20 Co 221/2015-210, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 530/2016-235 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, za účasti M. N., zastoupené Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 26, Brno, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 2. 2015 č. j. 30 C 67/2012-169, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2015 č. j. 20 Co 221/2015-210 a usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2016 č. j. 30 Cdo 530/2016-235 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a její základní právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení případu
1. Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud") byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále též jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva k jí obývanému bytu, směřující proti vedlejší účastnici jako žalované. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním a krajským soudem (v celkové výši 131 940 Kč).
2. Stěžovatelka tvrdila, že k prodeji bytové jednotky třetí osobě, která ji posléze převedla na další osoby, od nichž ji nabyla vedlejší účastnice, byla donucena pod nátlakem subjektů, které ji v tísni přiměly uzavřít nevýhodné smlouvy o půjčce. Z jejích tvrzení a ze spisu okresního soudu sp. zn. 30 C 67/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatelka se na jaře 2010 obrátila na společnost LSD Direct, s. r. o., ve věci finanční půjčky ve výši 1 500 000 Kč, kterou potřebovala ke splacení svých dluhů. Poté, co byl dokončen převod bytu, který s rodinou obývala, do jejího vlastnictví, jí byla půjčka přislíbena a dne 11. 5. 2010 s ní společnost uzavřela smlouvu (č. 300125/10) o zprostředkování půjčky; dodatkem č. 1 ze dne 10. 6. 2010 byla sjednána odměna za zprostředkování ve výši 44 000 Kč, jakož i nárok na úhradu nákladů, poplatků a odměn. Posléze byla stěžovatelka osobami jednajícími jménem uvedené společnosti přesvědčena k tomu, aby si vzala nejdříve půjčku ve výši 400 000 Kč a splatila svůj dluh v této výši u České spořitelny, čímž by došlo k odblokování zástavy bytu a navýšení její bonity pro očekávanou půjčku částky 1 500 000 Kč. Dne 10. 6. 2010 bylo proto stěžovatelce zprostředkováno uzavření smlouvy (č. 1/2010) o půjčce částky 400 000 Kč s panem B., jednajícím jako fyzická osoba. Doba splatnosti byla stanovena na 40 dnů, smluvní úrok byl stanoven sazbou 0,1 % za každý započatý den až do zaplacení jistiny, v případě prodlení měla stěžovatelka hradit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky denně a v případě prodlení překračujícího 60 dní měla uhradit jednorázovou smluvní pokutu ve výši 30 % z dlužné částky. K obavě stěžovatelky, že za tak krátkou dobu nebude schopna půjčku splatit, jí bylo řečeno, že jí bude mezitím poskytnuta půjčka na částku 1 500 000 Kč, díky které částku 400 000 Kč zaplatí. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že stěžovatelce bude po odečtení odměny pro věřitele pana B. (ve výši 40 000 Kč) poskytnuto 360 000 Kč, z čehož bude částka 59 354 Kč převedena jako provize na účet zprostředkovatelské společnosti. Dne 17. 6. 2010 byla k zajištění této půjčky uzavřena mezi stěžovatelkou a panem B. smlouva o zřízení zástavního práva k bytové jednotce stěžovatelky. Protože skutečně vyplacená částka ve výši 300 646 Kč stěžovatelce nestačila k zaplacení jejího dluhu u České spořitelny a protože jí navzdory příslibu nebyla poskytnuta půjčka ve výši 1 500 000 Kč, a nemohla tedy splatit ani svůj dluh ze smlouvy č. 1/2010, uzavřela s ní společnost LSD Direct, s. r. o., údajně pod pohrůžkou vystěhování, dne 8. 9. 2010 smlouvu (č. 100005/10) o půjčce částky 720 000 Kč, jakož i smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti; podmínky obou smluv týkající se splatnosti, úroků a smluvních pokut byly stanoveny stejně jako u smluv uzavřených ve dnech 10. a 17. 6. 2010. Ve smlouvě o půjčce bylo ujednáno, že stěžovatelce bude poskytnuta částka 650 000 Kč na úhradu dluhu ze smlouvy č. 1/2010, která bude poukázána přímo na účet pana B., zbytek ve výši 70 000 Kč představuje odměnu věřitelské společnosti. Stěžovatelka tedy z této půjčky ničeho neobdržela. Poté, co stěžovatelka dluh ze smlouvy č. 100005/10 nesplatila, přesvědčily ji věřitelské osoby, že východiskem z její situace bude prodej bytu třetímu subjektu, společnosti Emelin Invest, s. r. o., jejíž jedinou společnicí a jednatelkou byla sestra pana B., za kupní cenu 900 000 Kč, k němuž došlo na základě kupní smlouvy (č. 1/2010) ze dne 11. 11. 2010. V bodě týkajícím se kupní ceny stěžovatelka akceptovala, že celá částka bude převedena na účet věřitele. Dále byl vzájemnou dohodou sjednán nájem stěžovatelky k předmětnému bytu a právo na odkup bytu za částku 900 000 Kč. Byt byl posléze smlouvou (č. 2/2010) ze dne 26. 11. 2010 převeden na rodiče sourozenců B., přičemž jeho obvyklá cena byla pro účely jejich hypotečního úvěru znalcem odhadnuta na 1 000 000 Kč. Kupní smlouvou ze dne 5. 4. 2011 byt za částku 1 000 000 Kč koupila údajně jako investici vedlejší účastnice, která je tetou J. N., tehdejšího jednatele společnosti LSD Direct, s. r. o., a to aniž by ho shlédla.
3. K návrhu stěžovatelky bylo dne 7. 2. 2012 zahájeno insolvenční řízení. Usnesením krajského soudu č. j. KSHK 40 INS 2765/2012-A ze dne 26. 3. 2012 byl zjištěn úpadek stěžovatelky a povoleno řešení jejího úpadku oddlužením. Vzhledem k tomu, že bytová jednotka, o níž se v předmětném určovacím řízení jednalo, nebyla insolvenčním správcem do majetkové podstaty zahrnuta, rozhodl Vrchní soud v Praze dne 25. 6. 2013, že k projednání a rozhodnutí určovací žaloby jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.
4. Stěžovatelka v žalobě ze dne 14. 6. 2012 a v průběhu určovacího řízení namítala, že uvedené subjekty jednaly od začátku ve shodě s cílem uvést ji v omyl a získat předmětnou bytovou jednotku, a sledovaly tak nemravné cíle. Zneužily totiž její hospodářské tísně a uzavřely s ní nápadně nevýhodnou smlouvu o půjčce částky 400 000 Kč, která měla za následek uzavření celé série dalších nevýhodných smluv, jež však dle stěžovatelky stíhá absolutní neplatnost podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, (dále jen "dřívější občanský zákoník") pro rozpor s dobrými mravy. Na soudním jednání stěžovatelka tvrdila, že si není vědoma podpisu kupní smlouvy, domnívá se, že podepisovala poskytnutí půjčky ve výši 720 000 Kč. Jestliže pak byla hodnota sporného bytu znalcem jí osloveným vyčíslena na částku 1 784 869 Kč, příp. znalcem objednaným bankou pro účely hypotečního úvěru na částku 1 000 000 Kč, zatímco ona fakticky obdržela pouze částku 300 646 Kč, byla tato bytová jednotka prodána za výrazně nižší cenu. Dle stěžovatelky přitom věřitelé jednali z pozice výrazně finančně gramotnějších osob a zneužili její neznalosti a tísně k vlastnímu finančnímu prospěchu; za toto jednání je proti nim dokonce vedeno trestní stíhání pro podvod a lichvu. Vedlejší účastnice pak nevynaložila při koupi potřebnou opatrnost a nemohla být v dobré víře, přičemž ani případné nabytí bytu v dobré víře nemůže být silnější než absolutní právo skutečného vlastníka. Ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka uvedla, že o půjčku ve výši 720 000 Kč nestála, ale bylo jí řečeno, že je to mezistupeň k dosažení půjčky ve výši 1 500 000 Kč; pokud z této druhé půjčky měl být umořen údajný dluh ve výši 650 000, ten nemohl z první smlouvy reálně vzniknout ani po připočtení úroků z prodlení. Podle ní nelze učinit závěr o neplatnosti pouhých částí smluv o půjčce týkajících se odměny věřiteli a jednorázové smluvní pokuty, neboť i tato ujednání měla celkový vliv na to, že musela přistoupit na prodej bytu, když druhá půjčka byla prakticky započtena nejen na jistinu půjčky předchozí, ale i na odměnu a smluvní pokutu; navíc ani jedna z půjček nebyla nijak vyúčtována.
5. Vzhledem k tomu, že proti J. N. a T. B. bylo dne 8. 7. 2013 zahájeno trestní stíhání mj. pro přečin lichvy, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako jedna z poškozených, okresní soud svým usnesením ze dne 29. 10. 2013 řízení o určení vlastnického práva přerušil do doby pravomocného skončení trestního řízení. Uvedl přitom, že se vede vyšetřování, které se může stát podkladem pro rozhodnutí o spáchání trestného činu, kterým by byl soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán a ve světle kterého by bylo případně nutné považovat předmětné smlouvy o půjčkách a první kupní smlouvu za rozporné se zákonem. Poté, co bylo výše uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání dne 30. 10. 2013 zrušeno pro vady, změnil okresní soud svůj náhled na vliv trestního řízení na probíhající spor a dospěl k závěru, že není namístě postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Obžaloba byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podána dne 4. 9. 2015.
6. Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn. 30 C 67/2012 vyplývá, že v určovacím řízení se obecné soudy nejprve jako předběžnou otázkou zabývaly platností kupní smlouvy na byt, kterou stěžovatelka uzavřela dne 11. 11. 2010 se společností Emelin Invest, s. r. o., a to i s přihlédnutím k předchozím smlouvám o půjčkách, bez kterých by k převodu bytu nedošlo. Dospěly k závěru, že i kdyby stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu ve stavu rozrušení a tísně (což okresní soud považoval za prokázané, zatímco krajský soud nikoliv), to by bez dalšího nezpůsobilo absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 dřívějšího občanského zákoníku; stěžovatelce se sice na kupní ceně dostalo méně, než činila odhadní cena bytu ve výši 1 000 000 Kč, a rovněž méně, než činil dluh věřitelů ze smluv o půjčkách, mezi poskytnutým plněním však nebyl natolik hrubý nepoměr, aby bylo možné označit smlouvu za lichevní, a tedy absolutně neplatnou. Okresní soud dále konstatoval, že za okolnost v rozporu s dobrými mravy by mohla být považována ta skutečnost, že kupní cena z prodeje bytu byla v plném rozsahu vyplacena věřiteli žalobkyně (pokud by nebyl jejím skutečným věřitelem). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 k tomu uvedl, že výše úroků ve výši 0,1 % (tj. 360 Kč) denně (cca 36 % ročně) a smluvní pokuty v případě prodlení ve výši 0,5 % (tj. 1 800 Kč) denně může být vzhledem ke všem okolnostem případu přiměřená; oproti tomu považoval za neplatné ujednání o odměnách věřiteli ve výši 40 000 Kč a 70 000 Kč a o jednorázové smluvní pokutě, což však podle něj nevyvolalo neplatnost smluv o půjčce jako celku. Oba soudy přitom zdůraznily, že stěžovatelka měla v době uzavření smlouvy ze dne 11. 11. 2010 vysoké finanční závazky, výše jejích dluhů každým dnem narůstala - před podpisem kupní smlouvy měly jen její závazky z první smlouvy o půjčce hodnotu bezmála 580 000 Kč - a prodej bytu pro ni představoval prakticky jedinou možnost, jak tomu zabránit. Poukázaly přitom na její neuvážlivost, resp. nezodpovědnost, s tím, že by půjčku ve výši 1 500 000 Kč, byla-li by jí poskytnuta, pravděpodobně nesplácela, když nebyla schopna splácet ani nižší částky a neplatí ani náklady spojené s užíváním bytu. Soudy dále uvedly, že stěžovatelka měla možnost řešit svou situaci jinak než podpisem kupní smlouvy, mohla např. zpochybnit nároky věřitelů ze smluv o půjčkách či platnost zástavní smlouvy. Podle nich v řízení (alespoň zpočátku) netvrdila, že u ní chyběla vůle kupní smlouvu uzavřít, od kupní smlouvy neodstoupila a byla srozuměna s tím, že se ocitne v postavení nájemkyně; stále přitom spoléhala na zprostředkování půjčky ve výši 1 500 000 Kč. Při jednáních ji navíc doprovázel příbuzný, který ve svědecké výpovědi potvrdil, že měla možnost si uzavírané smlouvy promyslet, k čemuž ji vybídla i notářka. Krajský soud konečně poznamenal, že ve svém insolvenčním návrhu stěžovatelka nezmínila výše uvedené půjčky, měla tedy za to, že byly splaceny z kupní ceny za předmětný byt. Soudy proto dospěly k závěru, že kupní smlouvu ze dne 11. 11. 2010 nelze mít za lichevní a neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, že stěžovatelka platně převedla své vlastnické právo k bytu na třetí osobu, a že by proto bylo nadbytečné hodnotit existenci dobré víry vedlejší účastnice při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. 4. 2011. S ohledem na právní hodnocení věci konečně nepovažovaly za podstatné, kdo byl skutečným věřitelem dluhu z půjčky, zda pan B. nebo společnost LSD Direct, s. r. o., ani to, že jednání T. B. a J. N. bylo v té době předmětem trestního řízení. Nejvyšší soud pak odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky, ve kterém poukazovala na to, že z důvodu její tísně a nemravného jednání jejích věřitelů jsou předmětné smlouvy absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy, že vedlejší účastnice nemohla být při koupi v dobré víře a že její finanční morálka není podstatná pro posouzení neplatnosti jednání jejích věřitelů. Dovolací soud měl za to, že stěžovatelka řádně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání pouze v řešení právní otázky jí tvrzené tísně, kterou odvolací soud podle ní neposoudil v souladu s rozsudkem dovolacího soudu sp. zn. 32 Odo 807/2002. Vzhledem k tomu, že podle odvolacího soudu se stěžovatelka v době uzavření kupní smlouvy ve stavu tísně nenacházela, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, nelze v dovolacím řízení revidovat a že posouzení tísně je otázkou skutkovou, nikoliv právní [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 621/2000 ze dne 15. 5. 2002 (N 59/26 SbNU 125)], tato námitka nemohla dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit. Další dovolací argumentace pak neobsahovala vymezení předpokladů přípustnosti.
7. Z usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 239/2016-404 ze dne 13. 7. 2016, které bylo přiloženo k ústavní stížnosti, vyplývá, že stěžovatelka nyní před obecnými soudy čelí žalobě na vyklizení předmětného bytu. V tomto řízení vydal okresní soud dne 27. 4. 2016 rozsudek č. j. 9 C 64/2011-352, kterým uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit. Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém zopakovala své tvrzení, že její vlastnické právo k bytu nebylo platně převedeno na třetí osobu, a tudíž ani na vedlejší účastnici.
8. Usnesením sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 25. 10. 2016 vyhověl Ústavní soud návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě na určení vlastnického práva, na jejichž základě probíhá řízení o vyklizení předmětného bytu.
II. Argumentace účastníků řízení
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její základní práva na majetek a na soudní ochranu, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá, že soudy pouze poukazovaly na fakt, že mohla jednat jinak a že by vyšší půjčku pravděpodobně nesplácela (což stěžovatelka popírá). Má za to, že na ni soudy kladly nároky, které se rozumem průměrného člověka jeví jako nepřiměřené s ohledem na to, že věřitelé získali na její úkor prospěch právě proto, že její finanční a právní gramotnost nebyla na tak dobré úrovni, aby si mohla uvědomit nekalost jejich jednání. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy dostatečně nezkoumaly jednání jejích věřitelů ve vzájemných souvislostech a ve světle ustanovení § 39 dřívějšího občanského zákoníku. Pokud by soudy rozhodovaly spravedlivě, musely by dojít k závěru, že jednání jejích věřitelů bylo v rozporu s dobrými mravy a směřovalo k tomu, připravit ji o byt za neúměrně nízkou částku, když za byt oceněný znalcem na částku 1 000 000 Kč ve skutečnosti obdržela pouze částku 300 646 Kč. Nejvyšší soud pak pochybil, když napadená rozhodnutí nezrušil a neposuzoval věc meritorně.
10. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že stěžovatelka pozbyla své vlastnické právo k bytu uzavřením kupní smlouvy s třetí osobou ze dne 11. 11. 2010, jíž byla kupní cena stanovena na 900 000 Kč. Tržní cena nemovitosti byla přitom znalcem odhadnuta na 1 000 000 Kč, a stěžovatelka tedy neuzavřela kupní smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek; nebylo ani prokázáno, že by kupní smlouvu uzavřela v tísni. Navíc tíseň sama o sobě podle dřívějšího občanského zákoníku neplatnost smlouvy nezpůsobovala, byla pouze důvodem pro odstoupení od smlouvy, pokud by byla smlouva navíc uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek; to se v projednávané věci nestalo a stěžovatelka také od kupní smlouvy neodstoupila. Žalovaná byt nekoupila od stěžovatelky, ale od třetích osob, za částku 1 000 000 Kč, z níž naprostou většinu čerpala z hypotečního úvěru, který momentálně splácí; vycházela přitom ze stavu v katastru nemovitostí a byla informována o tom, že v bytě bydlí stěžovatelka na základě nájemní smlouvy. Vlastní kupní smlouvě stěžovatelka v podstatě nic nevytýká, kromě toho, že počítala s půjčkou ve vyšší částce (1 500 000 Kč), aniž by uvedla, z čeho by takovou půjčku výrazně převyšující hodnotu jejího majetku hradila. Pokud při podpisu smlouvy souhlasila s tím, že kupní cena bude vyplacena jejím věřitelům na úhradu dluhů, nečiní to dle názoru krajského soudu smlouvu bez dalšího rozpornou se zákonem a nejde ani o zásah do stěžovatelčina vlastnického práva; jedná se naopak o běžný způsob řešení dluhů, přičemž prodej majetku dlužníka (v rámci exekuce, insolvenčního řízení) je věřiteli vždy využíván. Na důsledky takového řešení byla stěžovatelka před podpisem upozorněna notářkou i jedním ze svých příbuzných. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by jí chyběla vůle kupní smlouvu uzavřít, přičemž zároveň uzavřela i nájemní smlouvu. O přístupu stěžovatelky k placení dluhů svědčí to, že své půjčky nesplácí a neplatí ani náklady na své bydlení v předmětném bytě, které tak musí hradit vedlejší účastnice. Důsledek v případě vyhovění žalobě by byl pro vedlejší účastnici takový, že ta by o své vlastnické právo k bytu přišla a musela by splatit hypotéku poskytnutou na kupní cenu za byt, zatímco stěžovatelka by měla prospěch ze svého minimálně nemravného jednání (nevracení půjček, neplnění závazků), a jednalo by se o jednoznačný signál, že dlužníci nemusejí splácet své dluhy.
11. Nejvyšší soud uvedl v reakci na argumentaci stěžovatelky následující skutečnosti. Stěžovatelka při vymezení přípustnosti dovolání označila jako otázku, která nebyla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, toliko skutkovou otázku týkající se existence tísně, přičemž zcela pominula vymezení odpovídající právní otázky. Ve vztahu k tvrzené absenci dobré víry vedlejší účastnice také zcela opomněla vymezit právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Nárok stěžovatelky by však nemohl obstát ani tehdy, kdyby řádně přípustnost dovolání vymezila, jelikož odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a stěžovatelka ani netvrdila, že by dovolací soud měl již dříve vyřešenou otázku hmotného práva posoudit jinak (a jakým způsobem). Ačkoliv před obecnými soudy stěžovatelka tvrdila, že existence její tísně při uzavírání předmětných smluv vedla k jejich absolutní neplatnosti, v ústavní stížnosti si je již zřejmě vědoma toho, že případná tíseň by způsobovala toliko neplatnost relativní, a proto akcentuje tvrzený rozpor předmětných smluv s dobrými mravy. Již soud prvního stupně se však zabýval tím, zda lze předmětnou smlouvu označit za lichevní pro rozpor s dobrými mravy, a s ohledem na absenci hrubého nepoměru vzájemného plnění tuto otázku posoudil v souladu s relevantní praxí dovolacího soudu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se výkladu pojmu "dobré mravy" pak Nejvyšší soud připomněl, že u rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povolán pouze zkoumat, zda takové rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem, k čemuž v projednávané věci nedošlo.
12. Okresní soud ani vedlejší účastnice nevyužily svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit.
13. Ve své replice stěžovatelka zdůraznila, že namítá absolutní (nikoliv relativní) neplatnost kupní smlouvy, neboť tato byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Připouští, že měla dluhy, ovšem ne v takové výši, že by se situace nedala řešit; nikdy neměla v úmyslu svůj byt prodat a nebyla si ani vědoma, že uzavírá kupní smlouvu. Pokud by zmíněné osoby měly skutečně v úmyslu jí pomoci, nabídly by jí konsolidaci dluhů poskytnutím nového úvěru zajištěného buď zástavním právem, anebo zajišťovacím převodem práva. Místo toho zneužily její tísně takovým způsobem, kterému se nedalo v rámci obvyklé obezřetnosti občana ubránit.
III. Právní posouzení
A. Obecné principy
14. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto mu ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Dle Ústavního soudu je jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu, nýbrž i v povinnosti orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá již z čl. 4 Ústavy [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015 (N 159/78 SbNU 401); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) a nález sp. zn. II. ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)]. V procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo, tak musí být vždy přítomna spravedlnost [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), bod 30].
1. Ústavní princip ochrany slabší strany
16. Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře autonomii vůle dovodil též z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197)]. Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, který je způsobilý autonomii vůle proporcionálně omezit [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133)].
17. Takovým ústavním principem korigujícím v soukromém právu uplatnění zásady autonomie vůle je bezpochyby princip rovnosti, a to v jeho materiálním či faktickém pojetí (čl. 1 Listiny). Základní ústavní princip rovnosti lze pojímat ve dvou rovinách - jako rovnost formální nebo rovnost faktickou. Není pochyb o tom, že úlohou zákonodárce je zajistit při tvorbě právního řádu všem adresátům právních norem formální rovnost, avšak s ohledem na skutečnost, že v reálném světě přírody i společnosti existuje z řady důvodů faktická nerovnost, musí zákonodárce v odůvodněných případech zvažovat i případy normativního zakotvení nerovnosti, která například odstraní faktickou nerovnost nebo jiný handicap. I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění "slabšího", aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (soudcovská diskrece) [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ze dne 28. 3. 2006 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.)].
18. Právní doktrína k otázce rovnosti v soukromoprávních vztazích uvádí (Hurdík, Jan a Lavický, Petr. Systém zásad soukromého práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 115-120), že soukromé právo garantuje každému co nejširší míru možnosti svobodného jednání, avšak právě proto, že ji garantuje každému, musí ji zároveň u některých omezit, aby byla zaručena všem. Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. Ve vztazích, v nichž vystupují strany, jejichž výchozí pozice jsou značně nerovnovážné (například ve vztahu podnikatele se spotřebitelem), se nelze spokojit s tím, že oběma stranám budou poskytnuty stejné právní prostředky, tedy jakási formální rovnost, neboť ve skutečnosti nerovnost výchozích prostředků způsobuje i nerovnost ve výsledku samotném. Řešení této situace spočívá v nerovnovážné úpravě subjektivních práv a povinností účastníků soukromoprávního vztahu tím, že slabší smluvní straně (typicky spotřebiteli) je přiznáno více práv a silnější smluvní straně (dodavateli) je uloženo více povinností. Účelem dané právní úpravy je tedy snaha o dosažení skutečné rovnováhy tím, že budou právně vyrovnány výchozí ekonomické, informační, odborné a jiné rozdíly, jež mezi stranami panují. Jinak řečeno, aby bylo dosaženo rovnosti jako cíle, je nutno nerovnost výchozích pozic korigovat stejně nerovnou úpravou práv a povinností. V této souvislosti hovoří doktrína i judikatura o zajištění rovnosti prostředků [viz nález sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (N 183/71 SbNU 201)].
19. Ústavní soud připomíná, že v jeho judikatuře již byla ochrana slabší smluvní strany shledána principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit. Tento princip je obzvláště akcentován v oblasti právních vztahů specifického charakteru, jako jsou spotřebitelské smlouvy, vztahy vyplývající z pracovního, směnečného či nájemního práva apod. [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/12 ze dne 19. 3. 2013 (v SbNU nepublikováno), dále např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013 (N 179/71 SbNU 153) a sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. Cílem je nahradit formální rovnost smluvních stran rovností materiální. Od vstupu České republiky do Evropské unie se zásada účinné ochrany spotřebitele promítá do českého právního řádu také prostřednictvím evropského práva, v němž jsou jejím právním základem ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie a článek 38 Listiny základních práv Evropské unie, prováděné celou řadou směrnic.
20. Přiznáním vyšší právní ochrany fakticky slabší smluvní straně Ústavní soud nezpochybňuje zásadu pacta sunt servanda (smlouvy nechť jsou dodržovány) ani ochranu autonomie vůle. Tyto principy je nicméně třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci. Je proto třeba rozlišovat situaci, kdy vstupují do právního vztahu dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionálem) a nepodnikatelem, tedy subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009 ve znění opravného usnesení sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 11. 8. 2009 (N 144/53 SbNU 765), sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133) a sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015 (viz výše)]. Velmi problematická je i pozice smluvní strany nacházející se v tísni, tím spíše, pokud tuto tíseň svým jednáním (spolu)vyvolala druhá strana, která ji využívá.
21. Obecným korektivem obsahu některých svobodně sjednaných závazků (nad rámec konkrétní úpravy ochrany spotřebitele v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) je v českém právu zejména princip ochrany dobrých mravů podle § 3 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku [srov. též nálezy sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429) a sp. zn. I. ÚS 342/09 ze dne 15. 6. 2009 (viz výše)]. K jeho aplikaci nejčastěji dochází či docházelo na základě § 39 dřívějšího občanského zákoníku, kdy soudy rozhodovaly o neplatnosti právního úkonu z důvodu rozporu s dobrými mravy. Neplatnost podle tohoto ustanovení byla koncipována jako absolutní, to znamená, že soud k ní měl přihlížet z úřední povinnosti.
2. Zákaz lichevních smluv
22. Typickým příkladem absolutně neplatného právního úkonu, u něhož se uplatní ochrana slabší strany, jsou tzv. lichevní smlouvy [srov. Janoušek, M. Trestněprávní aspekty lichvy po rekodifikaci soukromého práva ve srovnání s německým pojetím trestného činu lichvy. In Státní zastupitelství. Ročník 13 (2015), č. 1, str. 27-32, podle kterého je lichva symbolem překročení pomyslné smluvní svobody]. Přestože tento institut občanské právo platné před přijetím nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. neupravovalo, judikatura dovolacího soudu, též s přihlédnutím k trestnému činu lichvy podle § 253 trestního zákona, resp. v současné době přečinu lichvy podle § 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jakož i s přihlédnutím k dobové explicitní úpravě lichevní smlouvy ve smyslu § 879 obecného zákoníku občanského z roku 1811, zaujala právní názor, že lichevní smlouvy jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně, rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru; takové smlouvy byly podle § 39 dřívějšího občanského zákoníku absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. O smlouvu lichevní jde jen tehdy, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; samotná skutečnost, že věc byla prodána za podstatně nižší cenu než obvyklou, tedy cenu, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni uzavření smlouvy, není důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, případně z jiného důvodu uvedeného v § 39 dřívějšího občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8. 4. 2003; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Je dlužno dodat, že přestože se relevantní judikatura vyvinula na půdorysu dřívějšího občanského zákoníku, který byl také aplikovatelný v nyní posuzované věci, nový občanský zákoník nepřinesl v této oblasti zásadní změny, kromě toho, že lichevní smlouvu výslovně zneplatnil (srov. ustanovení § 1796 a násl.).
23. S přihlédnutím k uvedeným normativním úpravám postihujícím lichevní jednání a k relevantní judikatuře shrnul Nejvyšší soud ve svém rozsudku 30 Cdo 4665/2009 znaky identifikující lichevní smlouvu tak, že "objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo, či nepřímo - společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání - mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnické právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny. Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu § 218 trestního zákoníku. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav ,poškozeného' je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně nebo alespoň v nepřímém úmyslu (...)".
24. Přestože je dle Nejvyššího soudu vždy nutné pečlivě přihlédnout ke všem jedinečným skutkovým okolnostem konkrétního případu, předchozí soudní rozhodnutí mohou být určitým vodítkem při posuzování platnosti lichevní smlouvy z pohledu dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 dřívějšího občanského zákoníku ve vazbě na § 39. Při rozhodování lze proto podpůrně využít závěry jak trestní, tak i civilní judikatury týkající se lichevních smluv, jež lze shrnout následujícím způsobem.
25. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena tísní, rozrušením, rozumovou slabostí anebo nezkušeností, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Pokud jde o otázku hrubého nepoměru plnění, tu obecné soudy řešily zejména ve vztahu k institutům smluvní pokuty, úroků a úroků z prodlení. Ústavní soud k tomu však dodává, že lichevní jednání může vyplývat i z celého komplexu smluv a průběhu transakce; posouzení věci by se tedy nemělo omezit na zkoumání jednotlivých smluvních ujednání samostatně.