Nález
pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ze dne 16. října 2012sp. zn. Pl. ÚS 16/12ve věci návrhu K. Š. na zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 369/2012 Sb.).
I. Ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" ruší uplynutím dne 30. dubna 2013.
II. Ve zbylých částech se návrh na zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítá.
Odůvodnění
I. Rekapitulace návrhu navrhovatelky
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112. Řízení o ústavní stížnosti je vedeno podsp. zn. IV. ÚS 376/11. S návrhem na zrušení uvedeného rozsudku se domáhala rovněž zrušení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."), a to zejména z následujících důvodů:
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. června 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009. Proti tomuto rozsudku podal žalobce, společnost GORASAN COMPANY LIMITED, Theklas Lysioti 35, EAGLE STAR HOUSE, 6th floor, P. C. 3030, Limassol, Cyprus, (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky Ústavním soudem evidované podsp. zn. IV. ÚS 376/11vedlejší účastník, dále jen "žalobce"), odvolání. V odvolacím řízení Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci tak, že směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti. Podle názoru navrhovatelky Vrchní soud v Praze v uvedeném rozsudku rozhodl především v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanoveními § 1, 2, 120 a 134 o. s. ř., v rozporu s čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tím porušil právo navrhovatelky na spravedlivý proces. Vrchní soud v Praze v tomto případu (ale nejen v tomto případu) totiž směnečné spory podle navrhovatelky nerozhoduje nestranně a vykládá zákon (především § 120 a 134 o. s. ř.) úmyslně zcela chybně, v rozporu se zněním a smyslem zákona, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a v rozporu s obecně pojímanými zásadami morálky, spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy.
3. Směnečné spory podle navrhovatelky soudí v České republice jen určité senáty, které se na tuto problematiku specializují, a řídí se výhradně zákonem č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon směnečný a šekový") a § 175 o. s. ř. a žádné jiné části občanského zákoníku, občanského soudního řádu ani jiné předpisy včetně Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro ně neexistují.
4. K dokreslení okolností právě projednávaného případu pak navrhovatelka zejm. uvádí, že přibližně v roce 2002 poskytovala společnost FAST FINANCE, s. r. o., drobné půjčky velkému počtu klientů. Půjčky byly podle smlouvy spláceny tak, že pracovník poskytovatele půjčky si každý týden chodil pro splátky. V průběhu splácení však poskytovatel půjček přestal pro splátky docházet a poslal klientům dopis se sdělením, že se rozhodl změnit způsob splácení tak, že klienti budou posílat peníze měsíčně složenkou. Přestože klient se změnou smlouvy nesouhlasil, poskytovatel přestal pro splátky docházet, a tak přivedl dlužníka do prodlení. Po určité době věřitel podal návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení dlužné částky včetně úroků. Protože dlužníci (klienti) většinou nemají žádné právnické ani ekonomické vzdělání, neuměli se bránit a nakonec vše zaplatili, většinou včetně nákladů exekuce. Po skončení exekuce, kdy jim exekutor potvrdil, že celý dluh byl uhrazen, pokládali tuto záležitost za skončenou a většinu písemností v této věci si již neschovali. Společnost FAST FINANCE, s. r. o., počkala několik let (v průběhu nichž indosovala směnky na žalobce) a poté bylo podáno několik tisíc směnečných žalob. Naprostá většina žalovaných vůbec neví, o co jde, a není schopna adekvátně reagovat a do směnečných námitek napíše jen to, že půjčku i s příslušenstvím splatila a že nic nedluží. Částku okolo 10 000 Kč si totiž podle navrhovatelky většinou nepůjčují bohatí a vzdělaní lidé. Pokud si někdo půjčí částku 10 000 Kč, nemívá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva. Po doručení směnečného platebního rozkazu má přitom 3 dny na to, aby si advokáta obstaral a současně aby mu zaplatil několik tisíc korun jako zálohu. I když se to některým žalovaným podaří, nastane další problém. Půjčky byly poskytovány v roce 2002, žaloby byly podávány v letech 2008-2009. Po tolika letech žalovaní většinou už nemají potřebné doklady ani si přesně nepamatují, jak celá věc probíhala; advokát tedy nemá potřebné podklady pro vypracování relevantních námitek - navíc mu na to většinou zbývají jeden až dva dny. Soudy pak podle navrhovatelky vydávají rozsudky, v nichž ponechávají směnečný platební rozkaz v platnosti s tím, že konstatují přísnost směnečného řízení a rigiditu zákona. Pokud už se soud prvního stupně věcí zabýval a směnečný platební rozkaz zrušil, žalobce se odvolal a vrchní soud vždy rozsudek krajského soudu změnil tak, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti.
5. V této souvislosti je podle navrhovatelky příznačné stanovisko JUDr. Zdeňka Kovaříka (soudce Vrchního soudu v Praze a předního odborníka na směnečné právo v České republice) např. v článku K dokazování o pravosti podpisu směnky. Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 267-272, kde tento autor podle navrhovatelky zásadně preferuje majitele cenného papíru, tedy směnky.
6. Nadto je třeba si podle navrhovatelky uvědomit, že směnečné právo, jak ho prezentuje zákon směnečný a šekový, bylo formulováno ve druhé polovině 19. století a od té doby nedoznalo významnějších změn. Odráží tak realitu 19. století, kdy byly směnky používány jen v poměrně úzkém okruhu osob, které se většinou znaly přímo nebo prostřednictvím společných známých. Dnes se užívání směnek mimo užití v obchodních vztazích rozšířilo i na používání především blankosměnek různými nebankovními osobami, mnohdy pochybnými až podvodnými, kdy jsou blankosměnky užívány k získání různých neoprávněných či podvodných zisků a soudy svým přepjatým formalismem jim k tomu pomáhají.
7. V souladu s těmito obecnými souvislostmi je pak podle navrhovatelky zřejmé, že remitent a žalobce postupují ve shodě a k indosaci směnek - to znamená i směnky, kde je jako dlužník uvedena navrhovatelka - došlo jen proto, aby se žalobce vyhnul kauzálním námitkám, případně i proto, aby se vyhnul placení daní (proto zřejmě převedl směnky na kyperskou společnost).
8. Navrhovatelka se domnívá, že soudy by měly rozhodovat nestranně a ne hájit zájmy vlastníků cenných papírů, zvláště v případě, že se jedná zcela zjevně o nemorální, možná i úmyslně podvodné jednání žalobce a jeho právního předchůdce. To ostatně dokládá postup žalobce i v případě navrhovatelky. Remitent nikdy nevznesl žádný nárok na zaplacení smluvní pokuty ani žádný jiný nárok. Neměl dokonce vůči navrhovatelce žádnou splatnou pohledávku, a nebyl proto oprávněn zajišťovací blankosměnku doplnit. Přesto blankosměnku doplnil a indosoval na žalobce. O této skutečnosti nikdo navrhovatelku neinformoval, směnka jí nebyla předložena ani při splatnosti, takže o její existenci neměla ponětí. V této situaci pak žalobce podal žalobu a soud vydal směnečný platební rozkaz. Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby, jakož i celého postupu, několik let, navrhovatelka má tři dny na to, aby podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky; k později podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože navrhovatelka předmětnou blankosměnku nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle jejího názoru potřeba zrušit § 175 o. s. ř. a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku.
9. Kromě argumentace vážící se k principům směnečného řízení - tak jak byla v jejich vůdčích liniích právě nastíněna - navrhovatelka (stěžovatelka) obecným soudům ještě vytýká, že ji zatížily důkazním břemenem v otázce pravosti podpisu na směnce a že písmoznalecký posudek, z něhož v řízení vycházely, byl nekvalitní (stěžovatelka v ústavní stížnosti například podrobně rozebírá, zda znalcem v rámci jeho zkoumání srovnatelné podpisy byly pro stěžovatelku typickými či nikoli).
10. Ze všech výše uvedených důvodů tedy navrhovatelka Ústavnímu soudu navrhuje, aby vydal nález, kterým rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 zrušuje, a rovněž navrhuje ve smyslu § 64, resp. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby přijal nález, kterým zruší ustanovení § 175 o. s. ř.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
a jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu
11. Usnesením ze dne 2. 5. 2012 č. j.IV. ÚS 376/11-23dospěl IV. senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech "do tří dnů" a ve slovech "v téže lhůtě" nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadeného ustanovení, resp. toliko jeho části, postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
12. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení.
13. Z vyžádaného spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci evidovaného pod sp. zn. 37 Cm 419/2009 zjistil, že směnečným platebním rozkazem č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 uložil Okresní soud v Ostravě navrhovatelce po-vinnost uhradit žalobci směnečný peníz ve výši 30 751 Kč spolu s šestiprocentním ročním úrokem od 9. 4. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 103 Kč a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 880,50 Kč.
14. Proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu podala navrhovatelka včasné námitky (tyto námitky vznesla sama, bez pomoci právního zástupce). Uváděla, že nikdy nevyplnila ani nepodepsala blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč. Uvedená směnka je podle navrhovatelky podvodem už jen z důvodu falešného podpisu. Navrhovatelka nepopírala uzavření smlouvy o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r. o., ovšem bez jakéhokoliv podpisu předložené blankosměnky. Půjčku nadto stále splácí. V rámci námitek navrhovatelka současně žádala, aby řízení ve věci bylo z důvodu jejího trvalého bydliště ve V. postoupeno místně příslušnému soudu v Liberci.
15. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Nd 305/2009-34 ze dne 18. 9. 2009 byla projednávaná věc přikázána k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci.
16. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2010 č. j. 37 Cm 419/2009-84 tak, že zrušil směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 (výrok I). Dále zavázal žalobce zaplatit navrhovatelce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů námitkového řízení částku ve výši 23 445,80 Kč k rukám JUDr. J. B., advokáta (výrok II). Konečně stanovil, že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku České republice - Krajskému soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 870 Kč (výrok III).
17. K věci samé pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v obsáhlém odůvodnění zejména uvedl, že podle závěrů znaleckého posudku je sporný podpis na originále předmětné směnky s velkou pravděpodobností podpisem navrhovatelky. Přesto však shledal námitku navrhovatelky týkající se pravosti podpisu směnky důvodnou. Písmoznaleckým zkoumáním lze totiž podle soudu vyslovit i kategorický závěr stavící mimo jakoukoliv pochybnost to, zda zkoumaný podpis je či není pravým, spontánním podpisem určité osoby. Kategorický závěr přitom v právě projednávané věci znalec nevyslovil podle krajského soudu i přesto, že ve svém posudku konstatoval dostatek kvalitního srovnávacího materiálu.
18. Proto krajský soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by podpis na směnce, při vznesené námitce nepravosti podpisu směnky zpochybňující pravost a pravdivost směnky coby soukromé listiny, byl s jistotou pravým podpisem navrhovatelky. Za této situace pak soud shledal námitku navrhovatelky jako zcela důvodnou a napadený směnečný platební rozkaz vzhledem k této skutečnosti za použití ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil.
19. Pokud navrhovatelka podle krajského soudu dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení hodnotil jako neurčité a neprojednatelné, neboť z uvedené námitky nebyla podle krajského soudu vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za této situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdila konkrétní funkci směnky (ať platební či zajišťovací) k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, taktéž ani netvrdila a nekonkretizovala obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou námitku tedy krajský soud hodnotil jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z uvedené námitky podle soudu není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce. Pro úplnost krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ještě uvedl, že pokud ze strany právního zástupce navrhovatelky byly v rámci ústního jednání ve věci dne 10. 12. 2009 vzneseny další námitky, pak krajský soud k uvedeným námitkám nepřihlížel s ohledem na ustanovení § 175 odst. 4 o. s. ř., neboť uvedené námitky byly vzneseny po uplynutí zákonné třídenní lhůty pro podání námitek.
20. K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 11. 2010 č. j. 5 Cmo 270/2010-112 tak, že změnil prvostupňový rozsudek, když směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 Cm 76/2009-14 ze dne 25. 2. 2009 ponechal v platnosti (výrok I). Výrokem II určil navrhovatelce povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 17 380 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. Výrokem III konečně navrhovatelku zavázal zaplatit České republice, Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci na náhradu nákladů řízení 2 870 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
21. Podle vrchního soudu - alespoň jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí - je jistě možné kategoricky konstatovat, zda podpis na směnce je nebo není pravý. Ovšem kategorické závěry ve smyslu vyslovení pravosti podpisu se u renomovaných znalců podle vrchního soudu prakticky nevyskytují. Krajský soud přitom evidentně nevyšel z jím zmiňovaného posudku jako celku. Hodnocení soudu prvního stupně lze především vytknout, že samotný znalecký posudek považuje na jednu stranu za konzistentní a znalec podle krajského soudu logicky a přesvědčivě odůvodnil svůj závěr, ovšem na druhou stranu krajský soud znalecký posudek nepovažoval za důkaz průkazný, byť zde šlo o jen nepatrný stupeň nepravděpodobnosti pravosti podpisu navrhovatelky. Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná (navrhovatelka) vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem, neboť podpis na směnce je s vysokou mírou pravděpodobnosti jejím podpisem. Co se ovšem týká ostatních námitek navrhovatelky, ty byly podle vrchního soudu krajským soudem správně posouzeny jako neurčité, respektive opožděné, tedy ve svém důsledku neprojednatelné a pojmově nezpůsobilé zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu.
22. Senát Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu zejména zrekapituloval návrh stěžovatelky (navrhovatelky). Dále konstatoval, že byť návrh formálně žádá zrušení celého § 175 o. s. ř., z obsahu podání je podle Senátu Parlamentu České republiky patrné, že ústavně spornou má být zejména lhůta tří dnů k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu pak zejména Senát Parlamentu České republiky zdůraznil, že žádná z novel týkajících se předmětného ustanovení [tedy zákon č. 519/1991 Sb. (účinný od 1. 1. 1992), zákon č. 238/1995 Sb., zákon č. 30/2000 Sb. a zákon č. 7/2009 Sb.] neaspirovala na koncepční změnu regulace směnečného (šekového) platebního rozkazu. Ovšem 18. 5. 2012 předložila vláda Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky návrh zákona, kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony (sněmovní tisk číslo 686, první čtení návrhu zákona je zařazeno na pořad čtyřicáté schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky začínající 5. 6. 2012), kterým se slovo "tří" ve smyslu aktuálního znění § 175 odst. 1 o. s. ř. nahrazuje číslem "8" s tím, že lhůta tří kalendářních dnů se jeví příliš krátkou - dlužníci nemohou na vydaný směnečný (šekový) platební rozkaz adekvátně reagovat. Zároveň předseda Senátu Parlamentu České republiky vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
23. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu toliko zrekapitulovala legislativní proces, z něhož novely dotýkající se § 175 o. s. ř. vzešly. Za tohoto stavu nelze tedy podle Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor byl přesvědčen o souladu zmiňovaných novelizujících zákonů s Ústavou a právním řádem České republiky. Posouzení ústavnosti § 175 o. s. ř. je tak plně na Ústavním soudu. Závěrem vyjádření k návrhu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky vyjádřila za Poslaneckou sněmovnu souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
24. Navrhovatelka ve své replice k vyjádření účastníků řízení zejména uvedla, že § 175 o. s. ř. je použitelný (vyjma třídenní lhůty) u "klasické směnky". U blankosměnek je situace podle navrhovatelky odlišná v tom, že žalovaní mnohdy nevědí, proč byla směnka doplněna (pokud vůbec vědí o její existenci). V případě blankosměnek tedy není sporná podle navrhovatelky jen ona třídenní lhůta, ale též koncentrace řízení zakotvená v odstavcích 1 a 4 posuzovaného zákonného ustanovení; žalovaný totiž o směnce nic neví a ve třech dnech má uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Z toho důvodu navrhovatelka trvá na tom, aby Ústavní soud zrušil celý § 175 o. s. ř. V závěru své repliky navrhovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
25. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas.
III. Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
26. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 175 o. s .ř., v platném znění. Ustanovení § 175 o. s. ř. zní:
"(1) Předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání.
(2) Ustanovení § 174 odst. 4 se použijí obdobně.
(3) Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn.
(4) Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
(5) Vezme-li žalovaný námitky zpět, soud usnesením řízení o námitkách zastaví; jednání není třeba nařizovat.
(6) Opravným prostředkem jen proti výroku o nákladech řízení je odvolání."
K právě uvedenému budiž učiněna poznámka:
27. Z rekapitulace jak návrhu stěžovatelky (navrhovatelky), tak dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy je zřejmé, že těžištěm tohoto rozhodnutí je směnka, respektive její úprava procesní a hmotněprávní. Ovšem jak z hlediska historického, tak i legislativně-technického je směnka - úprava v právním řádu České republiky v tomto ohledu není výjimkou - doprovázena šekem, byť jeho využití je i v současné době mnohem méně časté a nadto poněkud užší; šek se zásadně využívá toliko jako platební prostředek. Vzdor právě uvedenému - a to i vzhledem k dikci plénem Ústavního soudu přezkoumávaného zákonného ustanovení - se toto rozhodnutí dotýká (alespoň formálně) právě i šeku. To se odráží v celkové koncepci tohoto rozhodnutí, jež se argumentačně vymezuje vůči směnce a její úpravě - nebylo by ostatně ani správné, už s ohledem na aplikační praxi, vztahovat závěry Ústavního soudu v tomto rozhodnutí učiněné bez dalšího i na šek - nicméně důsledky úvah Ústavního soudu mají přiměřeně dopad i na úpravu šekového práva, ač to nebude vždy apriorně zdůrazňováno. Zákonodárcem zvolené legislativně-technické řešení je totiž stran možnosti úplného oddělení obou cenných papírů poněkud limitující.
IV. Podmínky aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu
28. Jak již bylo výše uvedeno, navrhovatelka podala návrh na zrušení citovaného ustanovení společně s ústavní stížností podle § 72 a následujících zákona o Ústavním soudu. Její aktivní legitimace se tak opírá o ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), resp. § 74 zákona o Ústavním soudu. V souladu s těmito ustanoveními musel tedy Ústavní soud nejprve zkoumat, zda jsou podmínky pro podání takového návrhu v případě stěžovatelky (navrhovatelky) splněny. Navrhovatelka přitom k ústavní nekonformitě ustanovení § 175 o. s. ř. v ústavní stížnosti explicitně uvádí: "Zatímco žalobce měl na přípravu žaloby několik let, žalovaná [rozuměj navrhovatelka - poznamenal Ústavní soud] má tři dny na to, aby podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, a k později podaným námitkám soud nepřihlíží. Protože žalovaná předmětnou blankosměnku nepodepsala, nevěděla vůbec, o co jde, a během tří dnů musela uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Tím je nepochybně porušena rovnost účastníků v řízení. Proto je podle mého názoru potřeba zrušit § 175 OSŘ a směnečné řízení podřídit obecnému řízení, aby žalovaný měl možnost se řádně bránit uplatnění směnečného nároku ... Pokud si někdo půjčí částku [okolo deseti tisíc korun], asi nemá svého advokáta ani dostatečné znalosti práva a po doručení směnečného platebního rozkazu má [tři] dny na to, aby [si advokáta sehnal] a současně, aby [pro něj] sehnal několik [tisíc korun jako zálohu]." V ústavní stížností napadeném rozhodnutí (jde tedy samozřejmě o ústavní stížnost evidovanou Ústavním soudem podsp. zn. IV. ÚS 376/11) se v jeho relevantní části odůvodnění mimo jiné praví: "Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že se žalovaná vznesenou námitkou nepravosti podpisu ubránila povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem. Jinak pokud jde o ostatní námitková tvrzení, tak soud prvního stupně správně taková tvrzení posoudil jako neurčitá, případně opožděná, a jako taková ve svém důsledku neprojednatelná, pojmově nezpůsobilá zvrátit povinnost plnit ze směnečného platebního rozkazu." Vrchní soud tak navazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kdy ten ve svém rozhodnutí mj. uvedl: "Pokud žalovaná dále ve svých námitkách poukazovala na skutečnost, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., blíže nespecifikovanou smlouvu o půjčce bez jakéhokoliv podepsání předložené blankosměnky, pak soud takové námitkové tvrzení hodnotí jako neurčité a neprojednatelné, když z uvedené námitky není vůbec zřejmá polemika s předloženou směnkou. Za situace, kdy žalovaná v námitkách popírala pravost podpisu na předložené směnce, je ze zbytku námitek zřejmé, že fakticky netvrdí konkrétní funkci směnky (ať platební, či zajišťovací) k případné blíže nespecifikované smlouvě o půjčce uzavřené se společností FAST FINANCE, s. r. o., tedy subjektem navíc odlišným od žalobce, a taktéž ani netvrdí a nekonkretizuje obsah kauzálního vztahu. Takto koncipovanou námitku tedy soud hodnotí jako zcela neurčitou a neprojednatelnou, když z námitky není zřejmé, co by vůbec mělo být předmětem řízení o takové námitce." Hovoří-li v této souvislosti oba soudy o námitkách žalované - navrhovatelky, odkazují takto na námitky, které navrhovatelka (tehdy ještě právně nezastoupená) zaslala krajskému soudu, reagujíc tak na poučení obsažené ve směnečném platebním rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009 č. j. 32 Cm 76/2009-14. Navrhovatelka v nich zejména uvedla: "Žalovaná nikdy nevyplnila ani nepodepsala dne 18. 12. 2001 v Dolní Poustevně blankosměnku na směnečnou sumu 30 751 Kč, jejíž velmi špatná kopie byla žalované zaslána jako příloha směnečného platebního rozkazu. Uvedená blankosměnka předaná soudu je podvod, protože se jedná o blank[o]směn[k]u celkově zfalšovanou, a to nejen z důvodů falešného podpisu, který rozhodně popírám ... Žalovaná nepopírá, že uzavřela se společností FAST FINANCE, s. r. o., Hradební 9/768, Praha 1, smlouvu o půjčce, avšak bez jakéhokoliv podepsání výše uvedené předložené blankosměnky. V příloze zasílám soudu kopie poštovních poukázek, kterými dokazuji, že předmětnou půjčku splácím."
29. Podle ustálené judikatury i literatury (srov. za všechny Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha : ASPI 2007, s. 367 a násl., i Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha : Linde, 2005, s. 230 a násl., s judikatorními odkazy tam uvedenými) navrhovatelka přitom může navrhnout ke zrušení pouze takový předpis (jeho jednotlivé ustanovení), jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Tato podmínka je přitom podle mínění Ústavního soudu splněna, neboť jak plyne z citací právě učiněných, jakož i z povahy řízení před obecnými soudy, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, předmětné ustanovení zákona bylo ve věci aplikováno a podle přesvědčení Ústavního soudu je jeho aplikace způsobilá zasáhnout do práva na spravedlivý proces - jak se tomu stalo i v případě navrhovatelky - a to z důvodů, na něž sama navrhovatelka v ústavní stížnosti explicitně upozorňuje a jež budou rozvedeny níže.
30. Nad rámec právě uvedeného pak Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji vlastní judikaturu [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 3168/09ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)], podle níž spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým se interpretuje a aplikuje právo. To platí i přesto, že představy o spravedlnosti jsou vlastní jen člověku jako psychofyzickému, historickému a sociálnímu fenoménu a jen člověk s ohledem na komplexnost svého vědomí a historickou kontinuitu ji může konstruovat, zpochybňovat nebo také postupně realizovat. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ideje spravedlnosti byly mnohokrát zneužity k největším zločinům. Kdyby totiž v historickém a sociálním vývoji člověka převládla představa ztotožnění spravedlnosti s destrukcí, celá lidská společnost by se již dávno rozpadla. Lze tedy soudit, že byť jistě není jednoduše možné definovat, co je spravedlivé a co nikoliv, východisko snad přece jen spočívá v postupné analýze konfrontované s již zmiňovaným historickým a sociálním vědomím. Vladimír Čermák při takovýchto úvahách, zde parafrázovaných [srov. Čermák, V. Otázka demokracie. 4) Hodnoty, normy a instituce. 1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 1998, s. 156-157 (248 s.)], například uzavírá, že "[z]a evidentní datum spravedlnosti [je] možno obecně považovat princip neminem leadere ...".
31. Zmíněná východiska se přitom podle mínění Ústavního soudu musí projevit i při hodnocení vlastní aktivní legitimace navrhovatelky. Jak je patrno z výše uvedené rekapitulace, výslovně namítaný rozpor napadeného zákonného ustanovení se zásadou rovnosti účastníků se v rámci její argumentace odvíjí zejména od zmiňované třídenní lhůty (srovnej rovněž dále). Tento závěr ostatně plyne i z repliky navrhovatelky učiněné k vyjádření účastníků řízení, byť se zde formálně pozastavuje i nad zásadou koncentrace vyjádřenou v odstavcích 1 a 4 napadeného ustanovení, a to zejména v souvislosti s blankosměnkami; činí to však způsobem, kdy proti zásadě nutící směnečného (šekového) dlužníka uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá, brojí opět náhledem oné lhůty - srovnej k tomu dikci navrhovatelky: "[Zatímco] u běžné směnky [směneční dlužníci vědí], o jakou směnku se jedná ..., u blankosměnky je situace odlišná. Podle [zákona směnečného a šekového] by měl remitent či jeho právní nástupce směnku řádně předložit při splatnosti k placení, ale praxe je taková, že majitel směnky podá rovnou směnečnou žalobu a soudy tuto praxi připouští s tím, že žalobou uplatněnou směnku majitel směnky předložil k placení cestou směnečné žaloby. Žalovaný se však tímto postupem dostává do nerovného postavení. [Žalovaní mnohdy neznají] důvod doplnění, směnečnou sumu ani splatnost směnky. A během [tří] dnů [mají] podat námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu [namítají], [neboť] k později podaným námitkám nelze přihlížet." Zmíněnou lhůtu přitom navrhovatelka napadá i přesto, že námitky včas alespoň formálně uplatnit stihla, a to dokonce tak, že jedna z těchto námitek byla podle hodnocení soudu v řízení o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti projednatelná (totiž námitka nepravosti podpisu navrhovatelky na předmětné směnce). Tu tedy Ústavní soud vážil, zda navrhovatelka i za této situace může neústavnost § 175 o. s. ř. dovozovat i z této jeho dílčí komponenty. Dospěl přitom k názoru, že ji dovozovat může. Opačný závěr by totiž nebyl pro svůj přepjatý formalismus udržitelný. Znamenal by, že navrhovatelka by byla v procesně výhodnějším postavení, pokud by se ani nepokusila požadavkům § 175 o. s. ř. na ni jako žalovanou kladeným dostát a následně by bez dalšího namítala například krátkost stanovené lhůty. Takovýto přístup by si ovšem podle Ústavního soudu nejen nic nezadal s absurdností bludného kruhu Hlavy XXII Josepha Hellera, kdy rovněž, přísně vzato, by za takovéto situace mohla být ústavní stížnost vyhodnocena jako nepřípustná podle § 75 zákona o Ústavním soudu, nebyla-li by nadto posouzena jako "hraný spor", resp. jako tzv. "collusive case" - srov. k tomu Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. vyd. 2. dopl., Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 391-392 (458 s.). Konečně by takovýto přístup ve svém důsledku znamenal omezení samotné kontroly norem; v intencích právě projednávaného případu [tedy nikoliv v rámci abstraktní kontroly ústavnosti podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu] by tak neústavnost předmětné lhůty mohl zvažovat, kromě příslušného senátu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, toliko soud, měl-li by kupříkladu vydat směnečný platební rozkaz, a namísto toho by postupoval v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Takové omezení možnosti iniciovat ústavní přezkum norem Ústavním soudem však podle Ústavního soudu nemá oporu ani v zákoně o Ústavním soudu ani v ústavním pořádku České republiky a nazíráno zejména z pohledu samotné navrhovatelky by bylo lze ho vnímat jako Vladimírem Čermákem zmiňovaný evidentní rozpor se spravedlností. Přistoupil-li by tedy Ústavní soud na tento omezující výklad, vzdálil by se obecně přijímaným spravedlnostním představám a ocitl by se na prahu životu odcizené Slonovinové věže.
V. Ústavní konformita legislativního procesu
32. Ústavní soud rovněž v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon (jeho jednotlivé ustanovení), u kterého navrhovatelka namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Napadené ustanovení bylo ovšem součástí už původního znění občanského soudního řádu z roku 1963. Posouzení legislativního procesu ve vztahu k původnímu znění zákona by tedy znamenalo posuzovat soulad s již neplatnými ústavními předpisy platnými v době přijetí zákona. Vycházeje z § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je nepřípustný návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu Ústavního soudu platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence [srov. k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. října 1999sp. zn. Pl. ÚS 10/99(N 150/16 SbNU 115; 290/1999 Sb.)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud posuzoval uvedenou proceduru pouze ve vztahu k novelám měnícím původní ustanovení, tedy k zákonu č. 238/1995 Sb., k zákonu č. 30/2000 Sb. a k zákonu č. 7/2009 Sb. Z příslušných sněmovních tisků a údajů o průběhu hlasování zjistil, že novely měnící napadený § 175 o. s. ř. byly přijaty při dodržení kvor, stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy, řádně podepsány příslušnými ústavními činiteli a vyhlášeny ve Sbírce zákonů; byly tedy vydány Ústavou předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence.
VI. Vlastní posouzení návrhu
33. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadeného ustanovení se zásadou rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, která je jako taková součástí práva na spravedlivý proces. Vyšel z toho, že zásada rovnosti účastníků řízení je zakotvena v čl. 96 odst. 1 Ústavy a jako subjektivní právo je deklarována právě v čl. 37 odst. 3 Listiny. Je jedním ze základních principů, jimiž se musí soudní řízení vyznačovat. Vyjadřuje přitom skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli zvýhodněna. Zákon tedy musí zajistit všem stranám sporu stejné možnosti k uplatnění jejich práv; všem účastníkům musí dát možnost reálně a efektivně jednat v soudním řízení, tedy zejména vyjadřovat se k tvrzením protistrany, jakož i činit důkazní návrhy a tak podobně [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011sp. zn. III. ÚS 3379/10(N 113/61 SbNU 663), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Skrze nerušenou realizaci procesních oprávnění ze strany všech účastníků řízení se totiž realizuje jejich subjektivní právo na rovné postavení v rámci soudního řízení. Pokud jsou právní normou stanovené podmínky realizace procesních oprávnění některého z účastníků nedůvodně zkráceny, porušuje se tím i účastníkovo základní právo na spravedlivý proces.