Ústavní soud, III. ÚS 1447/17

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Šímovou Mikuláškovou, advokátkou, se sídlem 28. října 2663/150, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 1 To 3/2017-187 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2016 č. j. 0 Nt 16172/2016-99, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby a jejím dalším trvání, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 1 To 3/2017-187 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2017 č. j. 1 To 3/2017-187 se zrušuje.III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, expozitury Ostrava, pod č. j. NCOZ-1118-2156/TČ-2016-417704 ze dne 2. 12. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, jakož i dalších osob pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněným je předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání vytýkáno důvodné podezření, že B. M. a V. P. se dohodli, že založí organizovanou zločineckou skupinu za účelem krácení daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty v souvislosti s přeprodejem reklamy, kdy V. P. prostřednictvím obchodních společností RC SPORT, s. r. o., a E-MOTION, s. r. o., nakupoval práva na různé sportovní a společenské akce a B. M. za tímto účelem založil a ovládal obchodní společnost PROPAG-STORM, a. s., a od ledna 2014 obchodní společnost COMPETITIVE EDGE ADVISORS, s. r. o., které pak tato práva prodávaly koncovým odběratelům (např. obchodním společnostem VIAMONT, a. s., Pivovar Holba, a. s., Pivovar Zubr, a. s., KADAMO, a. s., BUSINESS ADVISOR, a. s.). Přestože se V. P. a B. M. navzájem znali a úzce spolupracovali na realizaci reklamních plnění pro koncové subjekty, reklamní plnění si nedodávali přímo, ale prostřednictvím účelově vytvořených společností, které reálně nevykonávaly podnikatelskou činnost, toliko u nich docházelo k navyšování ceny reklamních plnění o několikanásobek původní ceny. Tyto středové společnosti následně z uvedeného navýšení ceny nepřiznaly a nehradily daň z přidané hodnoty ani daň z příjmu právnických osob. Finanční prostředky z tohoto ekonomicky neodůvodněného navýšení byly až na výjimky z těchto společností vybírány v hotovosti a existuje důvodné podezření, že tato hotovost se vracela zpět k B. M. a V. P. a odtud s vysokou pravděpodobností směřovala zpět k některým zadavatelům reklamy. Na činnosti společnosti PROPAG-STORM, a. s., se společně s B. M. podílely L. O. jako členka představenstva a H. K. jediná členka dozorčí rady této společnosti, které v součinnosti s B. M. a V. P. uzavíraly účelové smlouvy týkající se přeprodeje reklamních práv s dodavateli nadhodnocené reklamy, přestože znaly původce reklamních práv a účel uvedených obchodů. Středové společnosti byly ovládány stěžovatelem, který je prostřednictvím dalších osob řídil, když společně ukládali pokyny jejím jednatelům, aby prováděli výběry hotovosti, uzavírali simulované smlouvy na prodej reklamních práv a podávali zkreslená daňová přiznání, v nichž minimalizovali daňové povinnosti vyplývající z těchto transakcí. Skutečnost, že zmiňované středové společnosti jsou nekontaktními subjekty, vyplývá z toho, že jsou přes deklarované objemy obchodů většinou společnostmi bez zaměstnanců. Ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a jeho vedoucí role v rámci řízení středových společností je poukazováno na zajištěné prostorové odposlechy z prostor společnosti DMAX, s. r. o. Je zřejmé, že v prostorách této společnosti se pouze přepočítávala hotovost, kterou přebíraly různé osoby na základě pokynů stěžovatele. Z výsledků domovní prohlídky u stěžovatele je zřejmé, že držel účetnictví všech středových společností jím ovládaných a problematiku účetního vyřešení nadhodnocení částek z reklamy a minimalizace daňové povinnosti vyřešil fiktivními vstupy. Na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "vrchní státní zastupitelství") byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými vzat v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") do vazby, neboť bylo shledáno, že jsou u něj dány důvody vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu.

3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, o níž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že ji jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti stran námitek proti postupu krajského soudu vyžádal spis vedený u tohoto soudu pod sp. zn. 1 To 3/2017.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím porušil okresní soud jeho ústavně chráněné základní právo na svobodu a osobní bezpečnost zaručené čl. 5 Úmluvy, jelikož svévolně akceptoval zadržení stěžovatele za podmínek neakcentujících princip právní jistoty a řádně nezkoumal procesní a materiální zákonnost zbavení osobní svobody, čímž nesplnil pozitivní povinnost chránit osobu stěžovatele, která plyne z čl. 5 odst. 1 věty první Úmluvy. Okresní soud z důvodu zakrytí administrativně-technických problémů s přijímáním zadržených osob odůvodnil vzetí stěžovatele do vazby klamavým způsobem s prvky absence dobré víry, neboť v době předvedení stěžovatele před soudce již byla o více než 6 hodin zmeškána lhůta 48 hodin stanovená vnitrostátním právem pro odevzdání stěžovatele soudu, čímž byla porušena procesní záruka habeas corpus garantovaná čl. 5 Úmluvy. Stěžovatel dále specifikuje, že dne 4. 12. 2016 v 10:20 hodin byl zadržen a převezen do Ostravy, kde bylo usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání. Dne 5. 12. 2016 v 21:00 hodin státní zástupce neprůkazným způsobem podal u okresního soudu návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Neprůkaznost data a času podání návrhu na vzetí do vazby spočívá ve skutečnosti, že samotný návrh je datován až dnem 6. 12. 2016, návrh nebyl podán datovou schránkou ani není opatřen razítkem podatelny soudu, která byla ostatně v 21:00 hodin uzavřena. Samotný návrh je opatřen pouze obtížně čitelnou ručně psanou poznámkou, ze které není zřejmé, čeho se týká, tedy zda jde vůbec o převzetí návrhu, a již vůbec není zřejmé, kdo poznámku parafoval. Rovněž i z chronologického řazení spisových značek u okresního soudu v dalších věcech plyne, že spisová značka Nt 16172/2016 byla použita až dne 6. 12. 2016, a nikoliv dne 5. 12. 2016. Z uvedených skutečností lze rozumně dovodit, že státní zástupce přinesl návrh na vzetí do vazby na okresní soud až v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2016, kdy zadržení stěžovatele pozbylo zákonného podkladu, neboť došlo k vyčerpání lhůty 48 hodin dle § 77 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel uzavírá, že neprůkazné záznamy jdou zcela k tíži orgánů činných v trestním řízení [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 530/06 ze dne 11. 1. 2007 (N 6/44 SbNU 63) nebo sp. zn. II. ÚS 630/02 ze dne 5. 11. 2003 (N 127/31 SbNU 141) či sp. zn. I. ÚS 2244/07 ze dne 19. 2. 2008 (N 38/48 SbNU 465)]. Okresní soud tak dle stěžovatele ignoroval právní názor Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") vyslovený v rozsudku velkého senátu ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, § 73, stížnost č. 11364/03, podle něhož nerespektování vnitrostátního práva vede k porušení Úmluvy, jelikož zbavil stěžovatele svobody, aniž respektoval ustanovení § 75 věty poslední a § 76 odst. 4 věty poslední trestního řádu, když státní zástupce nesplnil ani jednu ze dvou kumulativních podmínek definovaných ustanovením § 77 odst. 1 trestního řádu. Dne 6. 12. 2016 v 16:18 hodin byl stěžovatel policejním orgánem fyzicky předveden před soudce okresního soudu, který v rozporu s § 77 odst. 1 trestního řádu rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby, ačkoliv již 6 hodin pozbylo zbavení osobní svobody stěžovatele zákonného podkladu a měl být neprodleně propuštěn na svobodu (viz např. rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 1997 ve věci K. F. proti Německu, § 72, stížnost č. 25629/94, kde tato lhůta byla překročena o 45 minut. Z novějších lze např. uvést rozsudek ze dne 9. 2. 2010 ve věci Asatryan proti Arménii, § 42, stížnost č. 24173/06).

5. Stěžovatel dodává, že okresní soud postupoval klamavě, když v posledním odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí uvedl, že návrh byl doručen státním zástupcem dne 5. 12. 2016 v 21:00 hodin. Okresní soud tímto tvrzením klamal, neboť nerozhodoval o tomto návrhu na vzetí do vazby, jelikož se vztahoval pouze na tři obviněné, ačkoliv argumentoval datem a časem doručení právě tohoto návrhu. Ve skutečnosti okresní soud rozhodl o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby nikoli tří, ale sedmi obviněných. Tento zcela jiný návrh státního zástupce však nebyl poskytnut dalším stranám řízení, proto není hodnověrným a prokazatelným způsobem doloženo nejen datum a čas doručení návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, o kterém soud rozhodoval, ale též, zda takový návrh reálně existuje, či zda šlo o vzetí do vazby bez zákonných podkladů na základě pouhé improvizace státních orgánů. Prvek absence dobré víry dle názoru stěžovatele aplikoval okresní soud v přímé návaznosti na předchozí klamný prvek, jelikož v posledním odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí dále rovněž uvedl, že státní zástupce nevyčerpal lhůtu, kterou mu dává § 77 odst. 1 trestního řádu ve výměře 48 hodin.

6. Dle názoru stěžovatele okresní soud taktéž ignoroval bez ospravedlnitelného důvodu právní názor ESLP vyjádřený v § 38 rozsudku ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis proti Polsku (stížnost č. 20251/04) a v § 42 rozsudku ze dne 12. 10. 2010 ve věci Jasari proti Polsku (stížnost č. 17888/07), podle něhož nesplnění formálních požadavků kladených na rozhodnutí o vazbě je samo o sobě dostatečné k tomu, aby bylo konstatováno porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Okresní soud totiž zbavil stěžovatele svobody, aniž se řádně zabýval otázkou, zda zbavení svobody je založeno na dostatečně objektivních skutečnostech, z nichž by plynulo důvodné podezření, že se stěžovatel mohl dopustit trestné činnosti, neboť v rozporu se zásadou nestrannosti zcela nekriticky převzal názor státního zástupce o důvodnosti podezření stěžovatele založený na absolutně neúčinných důkazech zajištěných při úkonech v přípravném řízení, o kterých rozhodl místně nepříslušný soud. Tato okolnost je navíc umocněna faktem, že okresní soud opět v rozporu se závaznou judikaturou ESLP nereagoval na argument stěžovatele uplatněný při slyšení dne 6. 12. 2016, který se týkal místní nepříslušnosti soudu rozhodujícího o příkazu k domovní prohlídce a povolení ke sledování osob a věcí v přípravném řízení, což způsobilo podstatnou a nezhojitelnou vadu těchto úkonů, včetně nepoužitelnosti zajištěných důkazů pro absolutní neúčinnost, aniž by v napadeném rozhodnutí řádně a věcně vysvětlil, proč se tímto argumentem stěžovatele nezabýval (viz rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev proti Rusku, § 55, stížnost č. 2450/04, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind proti Rusku, § 83, stížnost č. 25644/05).

7. Dle přesvědčení stěžovatele okresní soud dále nesplnil formální požadavek, vyžadovaný závaznou judikaturou ESLP v případě útěkové vazby, kterým je osvědčení oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné zabránit obviněnému v útěku po spáchání trestného činu, neboť existenci důvodné obavy, že obviněný uprchne, nestačí odůvodnit prostým odkazem na trestní sazbu, jež je typově spojena s trestným činem, pro který je obviněný stíhán (viz rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knébl proti České republice, § 65, stížnost č. 20157/05). Okresní soud však v napadeném rozhodnutí odůvodnil útěkovou vazbu stěžovatele pouze odkazem na hrozící trestní sazbu v rozsahu 9 až 13 let, aniž vzal v úvahu, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) a sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011 (N 93/61 SbNU 447), o které opřel své odůvodnění, jsou interpretovány podle již derogovaného ustanovení § 41 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní řád. Okresní soud nejen analogicky nepřizpůsobil svůj závěr nově stanovené hranici deseti let pro kategorii zvlášť závažných zločinů podle § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ale především neosvědčil tento pouhý předpoklad hrozby vysokým trestem oprávněným důvodem, resp. důvodnou obavou, že stěžovatel uprchne s ohledem na jeho osobní situaci a poměry (viz rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Neumeister proti Rakousku, § 10, stížnost č. 1936/63, nebo rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 1969 ve věci Stögmüller proti Rakousku, § 15, stížnost č. 1602/62). Paušalizující názor okresního soudu uvedený na s. 6 napadeného rozhodnutí, podle něhož riziko útěku či skrývání pak doplňuje i skutečnost, že jde o druh trestné činnosti, při které si obvinění mohli zajistit značné množství finančních prostředků, které uprchnutí či skrývání obviněným mohou výrazně zjednodušit a ulehčit, není relevantní ve vztahu k osobě stěžovatele, neboť soud nechal zajistit veškeré finanční prostředky, které měla jeho rodina k dispozici, při domovní prohlídce dne 17. 4. 2014.

8. K pochybením, jichž se měl dopustit stížnostní soud, pak stěžovatel uvádí, že tento porušil napadeným rozhodnutím čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť nejen že stěžovateli odepřel právo být slyšen v řízení o vazbě a právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení svobody, ale též svévolně omezil právo stěžovatele na přezkum zákonnosti zbavení svobody na pouhou obhajobu vadného rozhodnutí okresního soudu.

9. Stížnostní soud odepřel stěžovateli právo být slyšen o vazbě, když v rozporu s ustanovením § 240 trestního řádu rozhodoval dne 14. 2. 2017 v neveřejném zasedání, a nikoliv v zákonem předepsaném vazebním zasedání dle § 73d odst. 3 trestního řádu, ačkoli od posledního slyšení okresním soudem dne 6. 12. 2016 uplynulo více než 10 týdnů, čímž bez ospravedlnitelného důvodu ignoroval závazný právní názor ESLP vyjádřený v § 41 rozsudku ze dne 4. 12. 2008 ve věci Husák pro České republice, stížnost č. 19970/04, podle něhož první zárukou vyplývající z čl. 5 odst. 4 Úmluvy je právo být efektivně vyslechnut soudem, k němuž byl podán prostředek nápravy proti rozhodnutí o vazbě. Odepření práva být slyšen je umocněno fakty, že stěžovatel nejen opakovaně žádal o slyšení ve svých podáních stížnostnímu soudu ze dne 9. 12. 2016, 22. 12. 2016 a 5. 1. 2017, ale především nebyl slyšen již déle než 10 týdnů a ve své stížnosti proti vzetí do vazby, včetně jejích tří dodatků, uvedl řadu nových okolností podstatných pro rozhodnutí o vazbě.

10. Stěžovatel upřesňuje, že rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání namísto ve vazebním zasedání není ospravedlnitelné, neboť nebyla splněna ani jedna ze dvou kumulativních podmínek, jejichž současné splnění by mohlo neveřejné zasedání ospravedlnit, neboť stěžovatel v důsledku § 71 trestního řádu nemohl podávat nové návrhy v řízení, v němž by byl slyšen, a nebyl ve věci své vazby slyšen v posledních 6 týdnech (viz rozsudek ESLP ze dne 6. 4. 2006 ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku, § 43, stížnost č. 45466/99 a 29903/02). Stížnostní soud rovněž stěžovateli odepřel právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení svobody, neboť nedokázal bez zbytečného odkladu rozhodnout o stížnosti proti vzetí do vazby, jelikož lhůta přezkumu zákonnosti zbavení svobody o více než 60 dní přesáhla veškeré lhůty, které Evropský soud pro lidská práva považuje za lhůty splňující požadavek urychlenosti ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy v případě dvojinstančního rozhodování o vzetí do vazby (viz rozsudek ESLP ze dne 21. 4. 2009 ve věci Răducu proti Rumunsku, § 79-84, stížnost č. 70787/01, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011 ve věci Karlin proti Slovensku, § 102-103, stížnost č. 41238/05). Lhůta přezkumu zákonnosti zbavení stěžovatele svobody celkem trvala 103 dní, neboť začala běžet dne 6. 12. 2016, kdy byl podán opravný prostředek, a skončila dne 17. 3. 2017, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí o opravném prostředku.

11. Stížnostní soud také svévolně omezil právo stěžovatele na přezkum zákonnosti zbavení svobody, neboť namísto obrany základních práv stěžovatele pouze obhajoval nesprávnou argumentaci okresního soudu za pomoci klamavého názoru vyjádřeného na str. 34 napadeného rozhodnutí, podle něhož čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy je zásadně podroben vnitrostátnímu právu každého konkrétního státu. Aplikovaný prvek klamání nejen dokazuje, že stížnostní soud svévolně nesplnil povinnost uloženou čl. 1 odst. 2 Ústavy, neboť nebyl vyvázán z imperativů čl. 4 a 10 Ústavy, ale především alarmujícím způsobem ilustruje ignorování judikatury ESLP, včetně Úmluvy samé, jelikož pokud jde o zákonnost zbavení svobody a otázku, zda k němu došlo v souladu s řízením stanoveným zákonem, odkazuje sice Úmluva především na vnitrostátní právní předpisy a zakotvuje povinnost dodržovat jejich hmotněprávní i procesní normy, avšak pouze pokud vnitrostátní právo samo není v rozporu s Úmluvou, včetně obecných principů v ní výslovně uvedených nebo implicitně obsažených, zejména s principem právní jistoty, což dokazuje, že Úmluva není podrobena vnitrostátnímu právu ani v čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy (srov. Kmec, J.; Kosař, D.; Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 473, odst. 10). Stížnostní soud tímto klamavým a zároveň protiústavním způsobem zcela zbavil záruky poskytnuté čl. 5 odst. 4 Úmluvy své podstaty, neboť v rozporu s judikaturou ESLP podpořil svévoli okresního soudu při nedbalé aplikaci vnitrostátního práva, aniž by reagoval alespoň na nejdůležitější argumenty uplatněné stěžovatelem ve stížnosti a jejích dodatcích (viz rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Šebalj proti Chorvatsku, § 229, stížnost č. 4429/09). Uvedený postup stížnostního soudu je přitom zcela nedostatečně a neadekvátně odůvodněn pouze jedním odstavcem na str. 34 napadeného rozhodnutí, což činí rozhodnutí o stížnosti proti vzetí stěžovatele do vazby nepřezkoumatelným.

12. Stěžovatel dále uvádí, že ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu je nepřesné a nepředvídatelné a jeho výklad vede ke zcela protichůdným názorům na povinnost fyzicky předvést zadrženou osobu před soudce ve lhůtě 48 hodin od jejího zadržení, neboť byla zbavena svobody na základě výkladu tohoto ustanovení, který ignoroval závaznou judikaturu ESLP (viz rozsudek ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren proti Německu, § 78, stížnost č. 11364/03). Extrémní nejistota při výkladu napadeného ustanovení našla svůj odraz ve zcela protichůdných komentářích zveřejněných v referenčních právních publikacích [viz komentář Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 235, odst. 41: "Od tohoto okamžiku běží nejzazší lhůta 48 hodin, v níž musí být zadržená osoba odevzdána soudu. Odevzdáním soudu nutno rozumět fyzické předvedení před soudce." Naproti tomu viz komentář Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 983: "Odevzdáním zadržené osoby (obviněného) soudu se fakticky děje podáním návrhu, nikoli fyzickým předáním osoby."].

13. Stěžovatel taktéž napadá pro nesoulad s Úmluvou lhůtu 48 hodin, inkorporovanou do § 77 odst. 1 trestního řádu, neboť pomocí ústavního zákona č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod, tato novela zrušila původní lhůtu 24 hodin chráněnou čl. 8 odst. 3 Listiny jako základní právo, čímž snížila již jednou dosaženou úroveň ochrany základních práv a svobod. Jelikož čl. 8 odst. 3 Listiny byl novelizován lhůtou 48 hodin v rozporu s principy právního státu a právní jistoty, neboť novela v rozporu s čl. 1 Listiny zrušila nezrušitelné základní právo zadržené osoby být odevzdána soudu ve lhůtě 24 hodin od zadržení, zůstává v souladu s Úmluvou pouze lhůta 24 hodin, v rámci které stěžovatel nebyl odevzdán soudu ani nebyl podán návrh na vzetí do vazby.

14. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud jako soud poslední instance také porušil základní právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť se svévolně (tj. v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny) neobrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou ohledně aplikace Úmluvy při zbavení svobody. Stěžovatel ve stížnosti proti vzetí do vazby a jejích dodatcích napadl rozhodnutí okresního soudu pro nesprávnou aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy, neboť v rozporu se závaznou judikaturou ESLP neposkytl stěžovateli procesní ochranu habeas corpus inkorporovanou do citovaných ustanovení Úmluvy, která striktně vyžaduje fyzické předvedení zadržené osoby před soud ve lhůtě stanovené vnitrostátním právem. Zároveň požádal stížnostní soud, aby v případě, že neakceptuje výklad stěžovatele podložený odkazy na závazné judikáty ESLP, splnil povinnost uloženou čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve znění: "Vyžaduje procesní záruka habeas corpus zakotvená v čl. 5 Úmluvy bezpodmínečné fyzické předvedení zadržené osoby před soudce v zákonem stanovené lhůtě, nebo lze fyzické předvedení zadržené osoby nahradit doručením písemného návrhu na vzetí zadržené osoby do vazby?"

15. Stěžovatel taktéž uvádí, že krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jeho stížnost jako nedůvodnou, neboť považuje výklad Úmluvy aplikovaný okresním soudem za správný a zákonný, což odůvodnil názorem, že čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy je zásadně podroben vnitrostátnímu právu každého konkrétního státu, aniž svoji klamavou interpretaci Úmluvy podložil jakýmkoliv odkazem na judikaturu ESLP nebo Soudního dvora Evropské unie. Nepřesvědčivost rozhodnutí stížnostního soudu spočívá v jeho nepřezkoumatelnosti v důsledku zcela nedostatečného a neadekvátního odůvodnění, ve kterém ignoroval, přehlédl či považoval za irelevantní všechny argumenty stěžovatele týkající se výkladu Úmluvy. Stížnostní soud se tedy úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky prováděného ESLP a Soudním dvorem Evropské unie, a proto nezahájil řízení o předběžné otázce. V souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57) nelze než kvalifikovat napadené rozhodnutí stížnostního soudu jako soudu poslední instance ve smyslu aplikace svévolné.

III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení

16. Ústavní soud si v projednávané věci vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.

17. Okresní soud byl vyzván, aby se zejména vyjádřil k namítanému překročení 48hodinové lhůty při vzetí stěžovatele do vazby. Okresní soud v této otázce uvádí, že má za to, že předmětná lhůta byla zachována, neboť stěžovatel byl dle dokladů předložených okresnímu soudu zadržen dne 4. 12. 2016 v 10:20 hodin. Návrh na vzetí do vazby byl soudci okresního soudu doručen dne 5. 12. 2016 ve 21:00 hodin. Tedy 35 hodin a 40 minut po zadržení stěžovatele. Pokud je stěžovatelem namítáno, že na návrhu není podací razítko podatelny okresního soudu, tak to proto, že podatelna okresního soudu (obdobně jako podatelny okresních i krajských soudů všude v České republice) funguje každý pracovní den od 06:45 hodin do 15:15 hodin. Pokud je tedy návrh podán v době od 15:16 hodin do 06:44 hodin, je nutné návrh doručit soudci, který má vazební službu, na místo, kde se zrovna nachází (nejčastěji do místa bydliště). Tento soudce poté potvrdí převzetí takového návrhu, kdy potvrdí den a čas předání návrhu, což stvrdí svým podpisem. Takto tomu bylo i v tomto případě. Spis je poté následující pracovní den předán na oddělení Nt, kde je mu přidělena spisová značka. V tomto případě tedy dne 6. 12. 2016. V předmětné věci byl podán návrh na vzetí do vazby celkem 7 osob, kdy bylo soudu předloženo velké množství listin, se kterými se soud musel v mezích možností, daných trestním řádem (24 hodin), nejen seznámit, ale i provést vazební zasedání se sedmi osobami. Vazební zasedání začala dne 6. 12. 2017 již v 10:00 hodin, a to obviněnou H. K., a od té doby plynule pokračovala až do 17:30 hodin. Vše lze vyčíst z jednotlivých protokolů o konání vazebních zasedání ve věci. Tvrzení stěžovatele se tedy nezakládá na pravdě. Pokud by měl státní zástupce předat soudu návrh na vzetí do vazby až v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2016, jak tvrdí stěžovatel, pak by soud nemohl rozhodovat již od 10:00 hodin téhož dne, byť u ostatních obviněných v dané věci, za přítomnosti státního zástupce, který byl u soudu již u prvního vazebního zasedání s obviněnou H. K., které začalo dne 6. 12. 2016 v 10:00 hodin. Navíc soudce byl nucen celou noc studovat spisový materiál obsahující stovky listin. Tyto listiny by nemohl nastudovat v případě, že by byl podán návrh až v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2016, jak tvrdí stěžovatel. Pokud stěžovatel upozorňuje na to, že datum podání návrhu vrchního státního zastupitelství obsahuje údaj, že byl podán dne 6. 12. 2016, tak i tento je nepravdivý, byť má soud k dispozici pouze scan návrhu, z něhož je patrno, že datum 6. 12. 2016 bylo opraveno rukou na 5. 12. 2016. Okresní soud dále dodává, že nelze opomenout ani skutečnost, že stěžovatel ještě u vazebního zasedání dne 6. 12. 2016 tvrdil, že došlo k porušení jeho práv tím, že nebyl předveden před soudce ve 24hodinové lhůtě od zadržení (str. 1 protokolu o vazebním zasedání). Stěžovatel ani nenamítl 48hodinovou lhůtu. Soudce, jenž bral stěžovatele do vazby, tedy závěrem svého vyjádření konstatuje, že má za to, že žádné právo stěžovatele nebylo porušeno, státní zástupce podal návrh na vzetí do vazby v zákonné 48hodinové lhůtě (§ 77 odst. 1 trestního řádu) a soudce příslušný pro přípravné řízení rozhodl v zákonné lhůtě 24 hodin (§ 77 odst. 2 trestního řádu).

18. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření uvádí, že nelze souhlasit s námitkou, že stěžovatel nebyl předán v zákonné 48hodinové lhůtě soudu s návrhem na vzetí do vazby. Stěžovatel byl zadržen dne 4. 12. 2016 v 10:20 hodin, kdy návrh na jeho vzetí do vazby byl soudu předán dne 5. 12. 2016 v 21:00 hodin. V dané trestní věci byly v témže čase podány dva návrhy na vzetí obviněných do vazby, přičemž jeden návrh se týkal stěžovatele a obviněných R. K. a J. L. a druhý návrh se týkal obviněných M., L. O., H. K. a V. P. Předání návrhu je doloženo podpisem přejímajícího soudce s uvedením přesného času. Takový způsob potvrzení podání návrhu je v praxi zcela běžný při podání návrhu mimo pracovní dobu podatelny soudu. Včasné podání návrhu dále vyplývá i z toho, že vazební zasedání na základě předmětných návrhů probíhala dne 6. 12. 2016 od 10.00 hodin, přičemž i z protokolů o vazebním zasedání je zřejmé, že návrhy byly podány dne 5. 12. 2016. Pokud je v návrhu na vzetí stěžovatele do vazby uvedeno datum 6. 12. 2016, jde o písařskou chybu, jejíž zjevnost vyplývá jak z písemného potvrzení doby převzetí návrhu soudcem, tak i z doby vazebních zasedání konaných od ranních hodin dne 6. 12. 2016 za účasti obhájců obviněných, kteří také byli o těchto úkonech s předstihem vyrozuměni. Vedlejší účastník se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že česká vnitrostátní právní úprava zadržení je v rozporu s mezinárodními úmluvami. Lhůta 48 hodin pro omezení osobní svobody osoby před rozhodnutím soudu o její případné vazbě nebyla nikdy v minulosti shledána jako protiústavní (od 1. 1. 1999 je takto zakotvena v čl. 8 odst. 3 Listiny). Uvedená lhůta je v souladu s Úmluvou ve znění jejích pozdějších ratifikovaných protokolů, kdy podle čl. 5 odst. 3 je stanoven toliko požadavek přiměřené lhůty k předání zadržené osoby soudu. Při posuzování přiměřenosti lhůty je třeba vzít v úvahu, že po omezení svobody určité osoby je před případným návrhem soudu na její vzetí do vazby nezbytné provést více procesních úkonů, minimálně výslech zadržené osoby, a nejde-li o zadržení osoby, která již byla dříve obviněna, je nutné také vyhotovit usnesení o zahájení trestního stíhání (se všemi jeho formálními náležitostmi včetně dostatečného odůvodnění), vyslechnout zadrženou osobu v postavení obviněného a také zpracovat návrh na vzetí do vazby. Vedlejší účastník dále dodává k námitce stěžovatele, že zasedání krajského soudu, který rozhodoval o jeho stížnosti proti vzetí do vazby, bylo neveřejné, že tímto nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, který byl vyslechnut soudcem okresního soudu při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby dne 6. 12. 2016. Tím bylo naplněno jeho právo být slyšen při rozhodování o vzetí do vazby. Z žádné závazné mezinárodní úmluvy o lidských právech ani z trestního řádu nevyplývá požadavek, podle něhož by bylo nezbytné opakovaně realizovat právo být slyšen i před soudem druhého stupně v rámci instančního rozhodování. Dle vedlejšího účastníka není možno přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se soud pečlivě nezabýval skutkovými okolnostmi odůvodňujícími důvodnost jeho trestního stíhání, neboť tyto jednak vyplývaly z podrobného odůvodnění usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a jednak byly i rozvedeny v napadených rozhodnutích obou soudů ve vazebním řízení. Soud v rozhodnutí o vzetí do vazby rovněž řádně odůvodnil existenci důvodů útěkové vazby, když je opřel nejen o existenci hrozby uložení důrazného trestu odnětí svobody, ale i o další konkrétní skutečnosti. V podrobnostech lze na odůvodnění obou napadených rozhodnutí pro stručnost odkázat. Z výše rozvedených důvodů napadená rozhodnutí soudů o vazbě stěžovatele považuje vedlejší účastník za důvodná, zákonná i ústavně souladná, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

19. Krajský soud v předmětné věci uvádí, že návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby byl proveden průkazným způsobem, proto nelze stížnostní námitce přisvědčit. Policejní orgán stíhá v předmětné trestní věci 23 obviněných. Státní zástupce vrchního státního zastupitelství podal dva návrhy na vzetí obviněných do vazby ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. 4 KZv 6/2016. V prvém případě navrhl soudci okresního soudu vzít do vazby obviněné H. K., L. O., V. P. a B. M. V druhém případě navrhl vzetí do vazby stěžovatele a obviněných R. K. a J. L. Oba návrhy státního zástupce převzal službu konající soudce dne 5. 12. 2016 ve 21.00 hodin. Je logické, že návrhy státního zástupce byly ve 21.00 hodin opatřeny časovými údaji o převzetí a podpisem soudce JUDr. Romana Vicherka, což nahrazovalo razítko příslušného soudu, a tento byl povinen následujícího dne tyto návrhy zaevidovat u okresního soudu. Údaje na návrzích státního zástupce jsou čitelné, jakož i postup při chronologickém řazení spisových značek u okresního soudu. Stěžovatel byl zadržen dne 4. 12. 2016 v 10:20 hodin. Zcela nepodložené je tvrzení stěžovatele, že státní zástupce doručil návrh na vzetí do vazby na okresní soud až v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2016. Pokud by toto tvrzení přednesené stěžovatelem bylo pravdivé, vyvstává otázka, jak by mohl být obviněný R. K. předveden ke slyšení k soudci již v 11:40 hodin a obviněný J. L. ve 12:20 hodin. Stěžovatel byl slyšen v 16:18 hodin a svoje rozhodnutí soudce vyhlásil v 17:16 hodin a protokolaci ukončil v 17:23 hodin. Lhůty obsažené v ustanovení § 77 odst. 1 a 2 trestního řádu byly dodrženy, tudíž soudce okresního soudu nezakrýval žádné administrativní a technické problémy, tyto neexistovaly, nešlo o žádný klamavý způsob, neboť opak je pravda, a žádná zákonná lhůta dle citovaného ustanovení nebyla zmeškána. Způsob námitek stěžovatele svědčí toliko o jediném, a to že se neseznámil se spisovým materiálem. Lze uzavřít, že tvrzení namítané stěžovatelem v ústavní stížnosti je v rozporu s realitou, a proto není ani důvod se vyjadřovat blíže k jeho další argumentaci. Shodný závěr lze dle účastníka učinit i k argumentaci stěžovatele o odevzdávání zadržené osoby soudu, přičemž se odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4237/12 ze dne 16. 4. 2013; sp. zn. IV. ÚS 2137/14 ze dne 2. 7. 2014; sp. zn. IV. ÚS 559/10 ze dne 4. 3. 2010; sp. zn. IV. ÚS 2398/15 ze dne 9. 9. 2015 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), která danou procesní problematiku řeší, tato je aplikována v praxi a výkladově je závazná pro obecné soudy. Tato skutečnost má dle závěrů účastníka řízení logický dopad na aplikaci práva a namítaný nesoulad vnitrostátního práva s Úmluvou proto nebyl shledán. Nelze tedy aplikovat požadavek stěžovatele na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť tato otázka je řešena se závěrem, že se doručuje soudci návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, fyzicky se osoba nepředává, předává se fyzicky teprve na pokyn soudce ke slyšení. Navrhovaný postup stěžovatele je nelogický, neboť soudce je povinen se seznámit s podkladovými materiály před samotným slyšením obviněného. Ve vztahu k námitkám na stížnostní soud pak účastník uvádí, že z Úmluvy ani z Listiny a ani z judikatury ESLP nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení obviněného před soudem ve dvou stupních, což mimo jiné plyne z judikatury Ústavního soudu - usnesení sp. zn. I. ÚS 327/06 ze dne 16. 10. 2006; sp. zn. I. ÚS 632/10 (sic! - pozn. red.); sp. zn. II. ÚS 876/12 ze dne 10. 4. 2012 (v SbNU nepublikována). S námitkami týkajícími se nezákonné domovní prohlídky se krajský soud rovněž neztotožňuje, neboť příkaz vydal zákonný soudce na základě návrhu státního zástupce a obsahoval všechny předepsané zákonné náležitosti. Stěžovatel se již v minulosti vyhýbal trestnímu stíhání útěkem do zahraničí po dobu čtyř roků pro daňovou trestnou činnost. Možnost, že disponuje dostatkem hotovosti z výběru peněz ze středových společností je dána a rovněž je dána jeho tendence ke konspirativnímu chování vyplývající se skutečnosti, že byla zjištěna utajená místnost v jeho rodinném domě, kde se skrýval před Policií České republiky v rámci domovní prohlídky. Obava o naplnění důvodů vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu je tedy dána, neboť je nezbytné přihlížet ke konkrétnímu jednání stěžovatele. Účastník vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

20. Ústavní soud nepovažoval vzhledem k obsahu vyjádření a k výsledku řízení o ústavní stížnosti za nutné tato zaslat stěžovateli k replice.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

23. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že do rozhodování obecných soudů o vazbě může zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)].