24. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419), jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]. I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno.
25. V projednávané věci se Ústavní soud nejprve zabýval okruhem námitek směřujících vůči napadenému usnesení okresního soudu stran tvrzeného překročení 48hodinové lhůty pro předání obviněného s návrhem na vzetí do vazby soudu, přičemž dospěl k závěru, a to zejména na základě vyjádření soudce okresního soudu, který vzal stěžovatele do vazby, jakož i na základě podkladů (protokoly o vazebních zasedáních ze dne 6. 12. 2016), které tento účastník Ústavnímu soudu zaslal, že tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť tvrzená pochybení byla vyvrácena. Ústavní soud zcela akceptuje vysvětlení, které podal soudce okresního soudu, který zejména uvedl, že návrh na vzetí do vazby mu byl doručen dne 5. 12. 2016 ve 21:00 hodin, tj. 35 hodin a 40 minut po zadržení stěžovatele, a to do místa bydliště, přičemž spis byl okresním soudem z povahy věci zaevidován až následující pracovní den. Důležitým a průkazným aspektem je dále zejména skutečnost, že vazební zasedání začala probíhat dne 6. 12. 2017 již v 10:00 hodin, a to obviněnou H. K., a od té doby plynule pokračovala až do 17:30 hodin, což je patrné z jednotlivých protokolů o konání vazebních zasedání ve věci, která byla Ústavnímu soudu zaslána. Jestliže by měl státní zástupce předat soudu návrh na vzetí do vazby až v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2016, jak tvrdí stěžovatel, pak by okresní soud nemohl vazebně zasedat téhož dne již od 10:00 hodin.
26. V této souvislosti stěžovatel zmiňuje taktéž další námitku spočívající v argumentaci, že ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu je nepřesné a nepředvídatelné a jeho výklad vede ke zcela protichůdným názorům na povinnost fyzicky předvést zadrženou osobu před soudce v nejzazší lhůtě 48 hodin, což opírá o komentářovou literaturu (Langášek, T. Čl. 8. In Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 235, odst. 41). Ústavní soud konstatuje, že tato námitka je taktéž zjevně neopodstatněná, protože ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu není nepřesné ani nepředvídatelné, jak se domnívá stěžovatel, neboť uvedený komentář, z něhož stěžovatel cituje, představuje z hlediska praxe, teorie i judikatury Ústavního soudu zjevný interpretační exces. Ústavní soud aprobuje interpretaci předmětného ustanovení v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu, dle níž lze konstatovat, že z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny neplynou směrem k orgánům činným v trestním řízení žádné požadavky, které by vyžadovaly fyzické odevzdání osoby obviněného soudu. Při výkladu daného ustanovení Listiny je třeba vycházet z toho, jaké povinnosti jsou ukládány orgánům státní moci v souvislosti s omezením osobní svobody obviněného. Ve lhůtě 48 hodin musí být zadržená osoba seznámena s důvody zadržení, musí být vyslechnuta a uplynutím lhůty musí být propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Pro obecné soudy je pak v čl. 8 odst. 3 in fine Listiny stanovena povinnost obviněného ve lhůtě 24 hodin vyslechnout a rozhodnout o vazbě. Pokud by měl mít obviněný možnost ve lhůtě 48 hodin předstoupit před soudce, jak se dožaduje stěžovatel, pak je otázkou, proč ústavodárce svěřuje povinnost výslechu soudem do 24hodinové lhůty určené pro rozhodování soudu. Odpovědí na ni je, že soudce se nemůže na výslech obviněného připravovat v okamžiku, kdy je mu tento předveden do soudní síně. Soudci musí být totiž dána možnost se na výslech připravit, případně přizpůsobit svůj pracovní program vzniklé situaci. Z toho důvodu je mu pak také uložena povinnost obviněného vyslechnout a o jeho vazbě rozhodnout v rozmezí 24 hodin. Podle náhledu Ústavního soudu není možné, aby soudce vyslýchal obviněného, aniž by se předem seznámil s tvrzenými důvody vazby. Ústavní soud považuje za podstatné především to, že jakmile je státním zástupcem podán návrh na vzetí do vazby, je zřejmé, že ve věci bude jednat a rozhodovat soud, a to v Listinou zaručené lhůtě 24 hodin. Podle náhledu Ústavního soudu je zcela podružné, zda se obviněný nachází po uplynutí 48hodinové lhůty přímo v budově soudu. Zásadní je, že od podání návrhu státního zástupce se obviněný nachází v dispozici soudu a k jeho pokynu může být kdykoliv před soud předveden. V souvislosti s uvedeným nelze přehlížet, že v průběhu plynutí jak 48hodinové lhůty, tak i 24hodinové lhůty má omezení osobní svobody stěžovatele stále stejného jmenovatele, a to státní moc. Smysl rozdělení těchto dvou lhůt je pak třeba nalézt v principu dělby moci, kdy moc výkonná může omezit osobní svobodu obviněného nejdéle na 48 hodin. Pokud v této lhůtě moc výkonná předá svá mocenská oprávnění nad osobní svobodou obviněného soudu, pak začíná běžet nová 24hodinová lhůta, ve které rozhoduje soud o případném vzetí obviněného do vazby. Z uvedeného důvodu je tak pro výklad pojmu "odevzdání" rozhodné podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, a nikoliv to, zda bude obviněný ve lhůtě 48 hodin předveden před soudce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2398/15).
27. Svou další námitkou stěžovatel brojí proti postupu okresního soudu, který stěžovatele vzal do vazby, aniž se údajně řádně zabýval otázkou, zda zbavení osobní svobody je založeno na dostatečně objektivních skutečnostech, z nichž by plynulo důvodné podezření, že se stěžovatel mohl dopustit vytýkané trestné činnosti, neboť v rozporu se zásadou nestrannosti okresní soud zcela nekriticky převzal názor státního zástupce o důvodnosti podezření stěžovatele založeného na absolutně neúčinných důkazech zajištěných při úkonech v přípravném řízení, o kterých rozhodl místně nepříslušný soud. Tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou, neboť z napadeného usnesení okresního soudu zcela zjevně vyplývá, že se okresní soud okolností, zda je dáno důvodné podezření, řádně zabýval, a Ústavní soud na tomto místě plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu. Stran dílčí námitky týkající se tvrzené neúčinnosti důkazů, na základě nichž okresní soud mimo jiné rozhodl o tom, že důvodné podezření ze spáchání trestných činů, z nichž je stěžovatel obviněn, skutečně existuje, Ústavní soud uvádí, že tato námitka je v rámci trestního řízení vedeného proti stěžovateli předčasná, a tudíž je nutno ji shledat nepřípustnou, neboť otázkou účinnosti, resp. neúčinnosti důkazů, se bude zabývat nalézací soud v hlavním líčení, bude-li ve věci podána obžaloba.
28. Další námitkou stěžovatel brojí proti odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, v němž údajně není dostatečně specifikován důvod tzv. vazby útěkové. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 (N 124/50 SbNU 79) a taktéž výše citovaný nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16). Z odůvodnění vazebních rozhodnutí musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi relevantními okolnostmi. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení [nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137)]. V posuzované věci však Ústavní soud tuto námitku neshledal důvodnou, neboť okresní soud důvod vazby útěkové shledal na základě konkrétních okolností případu a osoby stěžovatele. Krajský soud tuto argumentaci okresního soudu ještě dále rozvedl a upřesnil. Zejména uvedl, že stěžovatel již v letech 2000-2006 pobýval v Paříži a nadto se nachází v současné době ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jež trvá až do roku 2020. Hrozba výkonu zbytku trestu v této jiné trestní věci je tedy taktéž dostatečnou hrozbou ve smyslu existence důvodu tzv. vazby útěkové. Dle napadeného usnesení krajského soudu stěžovatel taktéž v minulosti vystupoval pod jinou identitou, což zesiluje předpoklady pro existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu.
29. Stěžovatel v návaznosti na své námitky o údajném nedodržení lhůty 48 hodin pro předání obviněného spolu s návrhem na vzetí do vazby soudu namítá také tu skutečnost, že se krajský soud neobrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou ohledně aplikace Úmluvy při zbavení svobody. Ani tuto námitku stěžovatele nelze považovat za důvodnou, neboť stěžovatel nedisponuje žádným nárokem, který by mu z vnitrostátní úpravy či mezinárodních smluv garantoval možnost klást prostřednictvím obecných soudů předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie. Pokud obecné soudy nedospěly k závěru, že jsou splněny podmínky čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, nebylo jejich povinností předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie klást. Ostatně předmětná otázka je teorií i praxí vyřešena a ojedinělý interpretační exces, na nějž stěžovatel odkazuje při interpretaci části textu čl. 8 odst. 3 věty druhé Listiny, nezakládá stěžovateli nárok na to, aby obecný soud tímto způsobem jednal, a tak zároveň neopodstatněně oddaloval vynesení rozhodnutí ve věci.
30. Pokud jde o námitku stěžovatele, kterou brojí proti platnému znění čl. 8 odst. 3 Listiny stanovícímu 48hodinovou lhůtu pro zadržení obviněného, tato lhůta zjevně není v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy, neboť není nikterak excesivní ani ve srovnání s lhůtou podle předchozí ústavní úpravy, ani ve srovnání s úpravami platnými v jiných evropských státech.
31. Stěžovatel dále namítá, že stížnostní soud odepřel stěžovateli právo být slyšen o vazbě, neboť v rozporu s § 240 trestního řádu rozhodoval dne 14. 2. 2017 v neveřejném zasedání, a nikoliv v zákonem předepsaném vazebním zasedání dle § 73d odst. 3 trestního řádu, ačkoli od posledního slyšení okresním soudem dne 6. 12. 2016 uplynulo více než 10 týdnů. Tuto námitku shledává Ústavní soud důvodnou, byť si je vědom, že zde přistoupil k výkladu tzv. podústavního práva. Nicméně děje se tak v kontextu rozhodování o vazbě, kde zákonnost, tedy soulad i s tzv. podústavním právem, je explicitní podmínkou ústavnosti zbavení svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny umožňuje vzetí do vazby pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Ustanovení odstavce 2 tohoto článku umožňuje zbavení svobody pouze z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Každé zbavení svobody musí být v prvé řadě v souladu se zákonem, a to jak hmotněprávně, tak procesně [viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3326/13 (N 5/72 SbNU 69), bod 41].
32. V posuzované věci Ústavní soud ze spisu sp. zn. 1 To 3/2017, který si vyžádal od krajského soudu, zjistil, že stěžovatel byl k důvodům své vazby slyšen ve vazebním zasedání konaném dne 6. 12. 2016 okresním soudem, jehož usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, je nyní taktéž napadeno. Stěžovatel toto usnesení okresního soudu napadl stížností podanou ke krajskému soudu, který o ní rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2017, byť z podání, která stěžovatel zaslal krajskému soudu (stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby ze dne 9. 12. 2016 a zejména její doplnění č. III ze dne 5. 1. 2017), vyplývá, že stěžovatel opakovaně žádal krajský soud o osobní slyšení u stížnostního soudu za přítomnosti svého obhájce k důvodům své vazby. Krajský soud však i přes tyto urgence rozhodl v neveřejném zasedání, tedy neumožnil stěžovateli osobní slyšení. Pokud jde o požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, tak, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky" (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24). Jestliže pak zákonodárce stanovil tyto intervaly na 6 týdnů [§ 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu] a zakotvil tak nárok obviněného na konání vazebního zasedání, pakliže o to obviněný požádá, což v projednávané věci prokazatelně nastalo, pak i nedodržení této zákonné úpravy způsobuje zásah do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny.
33. Ústavní soud si je vědom rozšířené praxe trestních soudů, kterou ostatně potvrzuje i vyjádření krajského soudu v této věci, kdy stížnostní soudy nekonají vazební zasedání, byť je již překročena lhůta šesti týdnů od posledního osobního slyšení obviněného. Ústavní soud je však nucen konstatovat, že tato praxe nenachází oporu v zákoně a vzhledem k východiskům uvedeným shora v bodě 31 zároveň takový způsob rozhodování zakládá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, a je tedy protiústavní. Ustanovení § 74 trestního řádu výslovně stanoví: "Na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě se obdobně užijí ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g)." Pro úplnost zbývá připomenout, že slovo "obdobně" ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu (na rozdíl od slova "přiměřeně") - srov. čl. 41 legislativních pravidel vlády. Ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu přitom uvádí, že vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Tato zákonná podmínka však v případě stěžovatele naplněna nebyla, neboť stěžovatel byl v době, kdy se konalo neveřejné zasedání stížnostního soudu, slyšen před více než šesti týdny, a tudíž měl ze zákona nárok na konání vazebního zasedání. Rozhodl-li krajský soud v neveřejném zasedání, pak byl stěžovatel zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon, a tedy v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny.
34. Z hlediska judikatury ESLP, kterou stěžovatel k této otázce zmiňuje, je třeba uvést, že obviněný nemusí být ve stížnostním řízení znovu slyšen, pokud od jeho předešlého osobního slyšení uplynula doba toliko v řádu týdnů (v případě Husák proti České republice, stížnost č. 19970/04, šlo o přibližně 9 týdnů, což již bylo shledáno jako nepřiměřené) a zároveň obviněný mohl v předmětné době podat nový návrh na propuštění z vazby, v rámci jehož projednání by byl slyšen (viz týž rozsudek, § 42-44). V projednávané věci nebyla stěžovateli poskytnuta ani jedna z těchto zmiňovaných záruk, neboť od jeho posledního slyšení v době rozhodování krajského soudu uplynulo 10 týdnů a navíc šlo o stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby (nikoliv o prodloužení vazby), a tudíž stěžovatel nemohl podávat další návrhy na propuštění z vazby, neboť dle znění § 71a trestního řádu platí, že "obviněný má právo kdykoliv po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby". Z toho vyplývá, že v tomto mezidobí mezi rozhodnutím okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby a rozhodnutím stížnostního soudu neměl stěžovatel možnost nechat přezkoumat důvodnost zákonnosti svého zbavení osobní svobody a byl nucen toliko vyčkávat rozhodnutí stížnostního soudu. V tomto ohledu se tedy jeví požadavek urychleného přezkumu stížnostním soudem v případě prvotního vzetí do vazby o to naléhavějším. Ústavní soud se tedy tímto svým závěrem vymezuje vůči krajskému soudu, který ve svém vyjádření zmínil několik rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 327/06, rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 632/10, usnesení ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 876/12), z nichž údajně vyplývá, že z judikatury ESLP neplyne požadavek na vytvoření prostoru pro slyšení obviněného před soudem ve dvou stupních. Ústavní soud však konstatuje, že to, jak krajský soud otázku vymezil, zakládá jinou právní otázku, než je ta, která je v projednávané věci řešena, neboť nejde o otázku prostoru pro osobní slyšení ve dvou stupních, nýbrž o otázku časového rozmezí, kdy má obviněný právo být slyšen. Pokud toto časové rozmezí přesáhne zákonem stanovených 6 týdnů, může již obviněný osobní slyšení nárokovat. Kdyby tedy krajský soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vzetí do vazby v rámci lhůty šesti týdnů, stěžovateli by bez dalšího nárok na osobní slyšení ve druhé instanci nevznikl (což ostatně implicite vyplývá i z usnesení Ústavního soudu krajským soudem zmiňovaného pod sp. zn. II. ÚS 876/12, neboť v této věci uběhla od předchozího slyšení obviněného toliko lhůta pěti týdnů). Ústavní soud dále k rozhodnutím Ústavního soudu, na něž odkazuje krajský soud ve svém vyjádření, dodává, že rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 632/10 v databázi svých rozhodnutí neeviduje, a pokud jde o usnesení ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 327/06, Ústavní soud uvádí, že jde především o rozhodnutí z doby, kdy nebyla zakotvena právní úprava tzv. vazebního zasedání v trestním řádu, která explicitně zakotvuje požadavek na osobní slyšení obviněného, pokud nebyl slyšen v posledních šesti týdnech; nadto se předmětné usnesení touto konkrétní otázkou výslovně ani nezabývá.
35. V tomto kontextu lze tudíž stěžovateli dát za pravdu i co do jeho další námitky, v rámci níž uvádí, že stížnostní soud mu odepřel právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody, neboť nedokázal bez zbytečného odkladu rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby a doba 10 týdnů nesplňuje požadavek urychlenosti ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. To opět dokladuje i judikatura ESLP, kdy lhůta přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody dosahující v případě stěžovatele 70 dnů (10 týdnů) přesahuje touto judikaturou interpretované kritérium "urychlenosti" dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy ve smyslu vytyčení konkrétní doby, v rámci níž se má urychlený přezkum realizovat. Lze zmínit např. rozsudek Karlin proti Slovensku ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 41238/05, § 102-103, v němž za urychlené nebylo považováno řízení trvající 41 dní. Lhůta, která uplynula v případě přezkumu ve věci stěžovatele, činí 10 týdnů, což výrazně převyšuje délku řízení ve zmiňovaném slovenském případě. Zároveň je nutno zdůraznit, že v případě judikatury ESLP nejde v případě Karlin proti Slovensku o judikaturní exces, nýbrž o rozhodnutí, které se v otázce výkladu kritéria "urychlenosti" opírá o ustálenou judikaturu tohoto soudu, jak je ostatně i zdůrazněno v § 103 tohoto rozhodnutí.
36. Na základě všech výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou pro porušení stěžovatelova práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pročež jí podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu částečně vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
37. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.