61. Ze srovnání návrhu na ponechání stěžovatele ve vazbě, protokolů o vazebním zasedání ze dne 7. 4. 2017 a ze dne 11. 4. 2017, instanční stížnosti státního zástupce a usnesení krajského soudu vyplývá, že odůvodnění instanční stížnosti nepředstavovalo dokument, který by měl relevantní vliv na výsledek sporu. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení předestřel vlastní skutkovou a právní argumentaci, která nalézá oporu zejména ve výsledcích vazebních zasedání ze dne 7. 4. 2017 a ze dne 11. 4. 2017, kde byl stěžovatel přítomen.
62. Dále nelze přehlédnout, že stěžovateli a jeho obhájcům musela být zřejmá existence instanční stížnosti státního zástupce již z okolnosti, že poté, co městský soud rozhodl v záhlaví označeným usnesením, nedošlo k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Bylo též důvodně očekávatelné, že státní zástupce neponechá instanční stížnost pouze v blanketní podobě, nýbrž ji doplní o odůvodnění. Časové rozpětí mezi vydáním rozhodnutí městského soudu a krajského soudu (které stěžovatel namítá) pak poskytovalo dostatečný prostor pro úsudek obhájců, že došlo k předmětnému administrativnímu pochybení, a v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt o zaslání instanční stížnosti požádat (např. z doplnění instanční stížnosti ze dne 5. 5. 2017, bodu 277., přitom vyplývá, že se stěžovatel z vlastního podnětu domáhal zaslání protokolů z vazebního zasedání). Tuto žádost obhájce stěžovatele podal až dne 22. 6. 2017.
63. Z odborného vyjádření k datu otěhotnění manželky stěžovatele krajský soud nevycházel. Stěžovatel na podporu opačného závěru připomíná, že krajský soud rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu se nepřijímá záruka důvěryhodné osoby J. Z. jako náhrada za vazbu (výrok IV. usnesení krajského soudu). Citovaný výrok však není důsledkem předmětného odborného vyjádření, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž okolnosti, že krajský soud z řady odlišných důvodů dospěl k závěru, že vazbu není možno nahradit jinými opatřeními.
64. Ke stěžovatelovým výtkám ohledně odepření přístupu ke spisu lze konstatovat následující. Požadavek kontradiktornosti vazebního řízení je nutno uplatňovat v kontextu ostatních legálních zásad trestního řízení, např. zásady vyhledávací, zásady hospodárnosti a zásady rychlosti řízení, proto může být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezen. V tomto smyslu může být obviněnému a jeho obhájci v souladu s § 65 odst. 2 tr. řádu ze závažných důvodů odepřeno nahlížení do spisu. Zákonem předpokládaná možnost omezení práva nahlížet do spisů vyplývá ze skutečnosti, že v počátcích vyšetřování nelze často zabezpečit ochranu důkazních pramenů před jejich poškozením a zničením nebo před jinými aktivitami, sledujícími cíl mařit vyšetřování. Ohroženy mohou být i jiné společenské a individuální zájmy, např. bezpečnost svědků, citlivé osobní údaje nezúčastněných osob, skutečnosti podléhající utajení, přičemž časová tíseň neumožňuje zajistit ochranu těchto legitimních zájmů jiným způsobem. Všechna tato rizika, obsažená v realizaci práva obviněného (obhájce) nahlížet již v přípravném řízení do spisu, je třeba zvlášť pečlivě zvažovat v případech nebezpečných forem kriminality, jako je např. organizovaná kriminalita s mezinárodními prvky. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestně procesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení [srov. nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273)]. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů byla založena na některých skutečnostech, které nejsou doložitelné a které obhajoba neměla možnost jakkoliv ověřit, neboť jí nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu v předmětné věci. Stěžovatel však nikterak nespecifikuje, jaké konkrétní skutečnosti má na mysli a jakých závěrů obecných soudů se mají týkat.
65. Stěžovatel uvádí, že protokoly o vazebním zasedání obdržel až poté, co krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením, avšak nedokládá, že krajský soud své závěry založil právě na těch údajích zaznamenaných v protokolech, které oponuje (viz bod 88. ústavní stížnosti). Další související námitky jsou předmětem ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1031/17, o které bylo rozhodnuto dne 24. 10. 2017.
66. Úvaha stěžovatele, že "nesouhlasí" počty šanonů zasílaných městskému soudu a odesílaných tímto soudem zpět, z čehož je třeba dovodit ukládání písemností "mimo spis", zůstává situovaná v ryze spekulativní rovině.
67. Výhrada (třetí okruh námitek), že orgány činné v trestním řízení se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a že měly přístup k důvěrné komunikaci (přepisům odposlechů) mezi stěžovatelem a jeho obhájci, postrádá praktický význam, jelikož není k dispozici opora pro úsudek, že k těmto informacím krajský soud přihlédl a že měly vliv na výsledek řízení. Opak nevyplývá ani z citovaného usnesení sněmovního orgánu, které ostatně pro Ústavní soud není závazné.
68. Stěžovatelova úvaha ("začtvrté") o "umělém prodlužování" trvání koluzní vazby ("nátlak a psychické mučení stěžovatele") podle § 67 písm. b) tr. řádu po skončení zákonné lhůty dle § 60 odst. 1 a 2 tr. řádu postrádá ústavněprávní relevanci vůči v petitu ústavní stížnosti vymezenému požadavku na zrušení označených usnesení proto, že stěžovatel nedoložil způsob, jímž dovozované pochybení [stěžovatel uvádí, že důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu skončil ex lege dne 2. 3. 2017, zatímco státní zástupce vydal usnesení, že tento vazební důvod pominul až dne 28. 4. 2017] predisponovalo jejich obsah. K propuštění stěžovatele z vazby na svobodu nedošlo proto, že další vazební důvody vycházející z § 67 písm. a) a c) tr. řádu - jak akceptovatelně dovodil krajský soud - uplynutím uvedené lhůty nezanikly. Stěžovatel upozorňuje na zpřísněný režim vlastní koluzní vazby, nicméně neodůvodňuje, zda - a případně v jakých směrech - se vyznačoval dopady na ústavní stížností oponovaná usnesení.
69. Namítá-li stěžovatel, že odborné vyjádření k datu otěhotnění se dotýká důstojnosti jeho manželky, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Relevantní přesah tohoto odborného vyjádření do sféry stěžovatelova práva na ochranu soukromí a rodinného života Ústavní soud neshledává.
70. Namítá-li stěžovatel ("zapáté") absenci materiálních důvodů vazby, patří se odkázat na výše uvedené závěry Ústavního soudu. Vyjádřil-li by se Ústavní soud nad tento rámec k jednotlivým výpovědím, které stěžovatel podrobně cituje, nepřípustně by předjímal výsledky řízení před obecnými soudy.
71. Co do stěžovatelových výhrad ("zašesté"), že nerozhodoval nestranný soud a krajský soud nerespektoval zásadu presumpce neviny, se sluší uvést následující.
72. Stěžovatelem kritizovaná formulace městského soudu o "kompenzaci" je toliko citací výpovědi jednoho ze svědků (R. M.), což spolehlivě vyplývá z jejího kontextu; o nerespektování presumpce neviny v jiném trestním řízení očividně nejde.
73. Ústavní soud podotýká, že námitky proti odůvodnění jiných rozhodnutí městského soudu neodpovídají petitu ústavní stížnosti.
74. Dovozuje-li stěžovatel podjatost soudců krajského soudu z některých jejich procesních postupů a výsledného rozhodnutí (tj. v záhlaví označeného usnesení krajského soudu), sluší se připomenout, že stěžovatel takto dovozuje existenci procesních vad a nesprávnost ústavní stížností napadeného usnesení, což nelze bez dalšího zaměňovat s podjatostí rozhodujících soudců.
75. Usnesení krajského soudu ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. 9 To 541/2016, které stěžovatel kritizuje rovněž, není zahrnuto do petitu nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel je navrhl zrušit v ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 1031/17; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 24. 10. 2017.
76. Odkaz stěžovatele na judikaturní závěry, podle kterých platí, že "je-li podána obžaloba pro trestný čin útoku na veřejného činitele k soudu, kde působí soudce, který měl být tímto trestným činem poškozen, jsou dány důležité důvody k tomu, aby věc byla příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu", není případný již proto, že stěžovatel není ve srovnatelném procesním postavení, jako obžalovaný v odkazovaném rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 1486/15).
77. Výtka týkající se prezentace stěžovatelových trestních řízení soudci krajského soudu (srov. vyjádření místopředsedy krajského soudu JUDr. Aleše Flídra o podpoře soudce Mgr. Aleše Novotného dalšími soudci téhož soudu) směrem k veřejnosti rovněž není způsobilá zpochybnit nepodjatost soudců krajského soudu v nyní posuzované věci (v podrobnostech viz usnesení ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17, body 35. a násl.).
78. Soudci krajského soudu se nezpronevěřili povinnosti loajality a zdrženlivosti (duty of loyalty and discretion), kterou jsou vázáni při výkonu své svobody projevu. Z judikatury ESLP týkající se státních zaměstnanců lze v této souvislosti připomenout např. rozsudek velkého senátu ze dne 12. 2. 2008 ve věci Guja v. Moldavsko, stížnost č. 14277/04, § 70-71, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 9. 1995 ve věci Vogt v. Německo, stížnost č. 17851/91, § 53; rozsudek ze dne 2. 9. 1998 ve věci Ahmed a další v. Spojené království, stížnost č. 22954/93, § 56, a rozsudek ze dne 14. 3. 2002 ve věci De Diego Nafria v. Španělsko, stížnost č. 46833/99, § 37. Touto povinností jsou vázáni i soudci (srov. např. rozsudek ze dne 26. 2. 2009 ve věci Kudeshkina v. Rusko, stížnost č. 29492/05, § 85). Svoboda projevu podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě totiž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost (ve vztahu k svobodě projevu soudců srov. rozsudek velkého senátu ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka v. Maďarsko, stížnost č. 20261/12, § 162, a rozsudek ze dne 15. 9. 2011 ve věci Paskal v. Ukrajina, stížnost č. 24652/04, § 69-71).
79. Postup soudců krajského soudu nemá ani stěžovatelem dovozovaný průmět do roviny jejich nepodjatosti a nestrannosti.
80. Nyní posuzovanou ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97), navazujícím na rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř v. Česká republika, stížnost č. 64935/01. Tento rozsudek ESLP vychází ze zásadně odlišného argumentačního základu než stěžovatelův případ, kdy se závěr o nedostatku požadované nestrannosti předsedy senátu Vrchního soudu v Praze odvíjel nejen ze souběžného vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu, ale rovněž z časového sledu jednání předsedy senátu vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty uložené stěžovateli s odkazem na § 66 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění usnesení, očividně nepřiměřené reakce soudce na jednání stěžovatele považovaného za hrubou osobní urážku atd. Sluší se připomenout rovněž rozhodnutí ESLP ze dne 26. 2. 2000 ve věci Tanner a Malminen v. Finsko, stížnosti č. 42114/98 a 42185/98, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou v. Kypr, stížnost č. 73797/01, a tzv. test subjektivní nestrannosti obsažený v jeho § 130.
81. Stěžovatel ("zasedmé") tvrdí, že soudy nerespektovaly právo na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby.
82. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na průtahy ve vazebním řízení, je třeba připomenout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na soudní ochranu [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)], přičemž soudy s největším urychlením projednávají zejména vazební věci (§ 2 odst. 4 tr. řádu); srov. čl. 5 odst. 4 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
83. Ústavní soud se se zřetelem k vlastní recentní judikatuře (nálezy ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1447/17 a ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17) vysloví věcně k těmto výhradám stěžovatele, byť námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorního rozhodnutí a stěžovatel nedoložil využití procesních dispozic § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); k tomu z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157), nález ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377), nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), usnesení ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. I. ÚS 2966/10, usnesení ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3245/11, usnesení ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 2875/12, usnesení ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 632/16 a další.
84. Přiměřená délka řízení o vazbě závisí na konkrétních okolnostech (složitosti) každého případu (k čl. 5 odst. 4 Úmluvy viz rozsudek ESLP ze dne 28. 11. 2000 ve věci Rehbock v. Slovinsko, stížnost č. 29462/95, § 84), nicméně z hlediska požadavku na délku řízení lze rozlišovat mezi situací, kdy má být soudem poprvé rozhodováno o vazbě obviněné, popř. zatčené osoby, a situací, kdy je takové rozhodnutí o vazbě předmětem soudního přezkumu (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2012 ve věci Abdulkhanov v. Rusko, stížnost č. 14743/11, § 198), a ze strany ESLP je větší tolerance z hlediska požadavku na rychlost rozhodnutí, tedy za situace, kdy původní rozhodnutí o vazbě bylo vydáno soudem (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 6. 2014 ve věci Shcherbina v. Rusko, stížnost č. 41970/11, § 65). Při hodnocení přiměřenosti délky řízení o vazbě musí být přitom váženy různé aspekty případného prodlení (nečinnost na straně orgánů veřejné moci, prodlevy způsobené osobou vazebně stíhanou, případně další faktory, srov. rozsudky ESLP ze dne 9. 7. 2009 ve věci Mooren v. Německo, stížnost č. 11364/03, § 106, a ze dne 24. 9. 1992 ve věci Kolompar v. Belgie, stížnost č. 11613/85, § 42).
85. Námitky stěžovatele k průtahům při vydávání napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvodnými. Návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě byl podán dne 24. 3. 2017 a krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením dne 25. 5. 2017, tedy jde o časový úsek v délce přibližně dva měsíce (nikoli 89 dnů, jak uvádí stěžovatel). Není možno do doby rozhodování v řízení započítávat dobu doručování písemného stejnopisu rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, bod 31.). Zda již bylo v dané věci rozhodnuto, a jakým výrokem se tak případně stalo, lze ve většině případů zjistit ještě před vyhotovením písemné podoby rozhodnutí, např. telefonickým dotazem či návštěvou soudu.
86. Tato poměrně dlouhá doba rozhodování je objektivně opodstatněná složitostí věci, kterou ostatně stěžovatel nezpochybňuje.
87. Stěžovateli nelze přisvědčit ani ve tvrzení ("zaosmé"), že soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevypořádaly se adekvátním způsobem s jeho námitkami.
88. Nemá-li základní právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny mu předestřené námitky, jsou-li alespoň zčásti smysluplné a relevantní [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/06 (N 48/56 SbNU 521) a ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 2564/12]. Současně ovšem platí, že není porušením práva na soudní ochranu, když soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, ale staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Z hlediska výše rekapitulovaných limitů ústavněprávního přezkumu je určující, že se z usnesení krajského soudu podává, v jakém rozsahu bylo napadené rozhodnutí stížnostním soudem přezkoumáno, jaké okolnosti vzal tento soud za podstatné, a na základě jakých právních názorů rozhodl. Podle rozsudku ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, což krajský soud (který rozhodoval v řízení o instanční stížnosti) zčásti učinil.
89. Stěžovatel ("zadeváté) vytýká, že se soudy odmítly zabývat námitkou podjatosti orgánů činných v trestním řízení (jmenovitě podjatostí policejního orgánu a státního zástupce).
90. V otázce podjatosti policejního orgánu a státního zástupce Ústavní soud klade důraz na subsidiaritu ústavněprávního přezkumu.
91. Co se týče podjatosti policejních orgánů lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3830/15, kde byla citována usnesení ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06, ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1982/08, ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 2616/09, ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 3336/10, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 2663/12, ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13 a ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 826/14, jakož i další judikatura.
92. Dále je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16 a ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17 o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně. V obou případech uvedená pochybnost o nepodjatosti státní zástupkyně byla stěžovatelem uplatněna v průběhu řízení před soudem. V řízení před soudem je pak podle citovaných rozhodnutí Ústavního soudu státní zástupce v pozici strany, kdy se podáním obžaloby povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost posuzuje soud. V obou usneseních Ústavní soud dospěl k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení státní zástupkyně.
93. I kdyby bylo možné rozhodování ve vazebních věcech (tedy i to, z nějž vzešla nyní posuzovaná ústavní stížnost) postavit v tomto směru alespoň v zásadě naroveň rozhodování o vině a trestu, vystoupila by do popředí okolnost, že své námitky stěžovatel předestřel pouze ve spekulativní rovině (srov. kupř. tvrzení, že: "státní zástupce může být zkorumpován příslibem profesního postupu, když někoho bude kriminalizovat, či z jiných důvodů bude mít osobní zájem na věci"; "přitom se mohou projevit kolegiální vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství, které je ovládáno mnohem vyšší mírou vnitřních vazeb mezi jednotlivými stupni i jednotlivými státními zástupci navzájem, než je tomu u soudu, což plyne z jeho hierarchického systému fungování a řízení"...), což k posunutí případu do ústavněprávní roviny nepostačuje.
94. Nelze opomenout, že stěžovatelovy kritiky státních zástupců se rovněž týká neskončené řízení o ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III. ÚS 2048/17.
95. Stěžovatel ("zadesáté") argumentuje, že byl neoprávněně diskriminován, zejména na základě svého původu a způsobu obhajoby.
96. Ústavní soud pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal ani v této oblasti. Stěžovatel svá tvrzení o porušení zákazu diskriminace podkládá v konkrétní rovině pouze citací odůvodnění usnesení krajského soudu se zdůrazněním odkazu na "dvojí občanství" [kontakty v zahraničí shledal Ústavní soud za regulérní kritérium v rámci rozhodování o útěkové vazbě v nálezu ze dne 4. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 980/14 (N 125/73 SbNU 887), bod 43., nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517), bod 34., a v nálezu ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241), bod 24.], a "způsob obhajoby" (způsob obhajoby představoval jedno z východisek pro úvahy krajského soudu o ekonomickém zázemí stěžovatele, srov. výše). Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3320/15 vůči témuž stěžovateli doplnil, že nelze považovat za porušení ústavně zakotveného zákazu diskriminace, přihlédne-li soud při posuzování, zda byl naplněn vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, rovněž k cizímu státnímu občanství obviněného, a to za situace, kdy lze z této skutečnosti v kontextu dalších skutkových zjištění dovozovat zvýšenou pravděpodobnost, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat mimo dosah českých státních orgánů. Ačkoliv v posuzovaném případě stěžovatel poukazuje na to, že íránské státní občanství mu nijak nezlehčuje potenciální možnost útěku, neboť je prý považován za íránskému režimu nepřátelskou osobu, tato argumentace podle Ústavního soudu nijak nezpochybňuje naplnění útěkového vazebního důvodu.
97. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné situace diskriminačního zacházení. Ústavní soud má za to, že stěžovatelova argumentace je v tomto případě účelová a že se žádný z obecných soudů porušení zákazu diskriminace vůči stěžovateli nedopustil.
98. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
V. Závěry
99. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené usnesení bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud rozhodl výše specifikovaným výrokem, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy soudní ochrany, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
100. Usnesení městského soudu, které stěžovatel zahrnul do petitu ústavní stížnosti, zrušil již krajský soud v záhlaví označeným usnesením.
101. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
102. O stěžovatelově návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud zvláště nerozhodoval, jelikož mu fakticky vyhověl (§ 39 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu