Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno - Bohunice, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2017 sp. zn. 9 To 171/2017, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 70 Nt 1910/2017-351 a proti tzv. jinému zásahu do jeho základních práv a svobod, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a konstatoval, že se orgány činné v trestním řízení dopustily zásahu do jeho základních práv a svobod tím, že se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a tím měly přístup k důvěrné komunikaci mezi stěžovatelem a jeho obhájci. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1, 3, 4, čl. 6 odst. 1, 2 a 3, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o návrhu státního zástupce a návrzích a žádostech stěžovatele tak, že podle § 73 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se vyslovuje dohled probačního úředníka nad stěžovatelem (jako náhrada za vazbu), podle § 73 odst. 3 tr. řádu je stěžovatel povinen dostavovat se k probačnímu úředníkovi, a to ve lhůtách stanovených probačním úředníkem, dále že je stěžovatel povinen změnit místo pobytu pouze se souhlasem probačního úředníka. Podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu přijal písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu přijal nabídku převzetí záruky za další chování stěžovatele danou J. Z. (manželkou stěžovatele). Rozhodl, že dohledem probačního úředníka, přijatým písemným slibem a přijetím záruky za další chování stěžovatele J. Z. se nahrazují vazební důvody ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Na základě vysloveného dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem, přijatého písemného slibu stěžovatele a přijaté nabídky převzetí záruky za další chování stěžovatele rozhodl podle § 72 odst. 1 tr. řádu o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu. Podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu a contrario nepřijal záruku za další chování stěžovatele Spolku na podporu nezávislé justice v České republice Šalamoun (dále jen "spolek").
3. Proti usnesení městského soudu podali stížnost stěžovatel i státní zástupce. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu napadené usnesení městského soudu zrušil a rozhodl, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody podle § 67 písm. a), c) tr. řádu i nadále trvají. Krajský soud dále podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem jako náhrady za vazbu, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal nabídku záruky J. Z. jako náhrady za vazbu a podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nepřijal nabídku záruky spolku. Podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu stížnost stěžovatele zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje řadu námitek, na jejichž podkladě dovozuje porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Zaprvé, podle stěžovatele došlo k nerespektování zásady, že soud je vázán zákonem, a ke zbavení stěžovatele práva na přístup k soudu. Krajský soud se pochybení dopustil tím, že stěžovatelovu instanční stížnost považoval za stížnost osoby neoprávněné, s důsledky předvídanými v § 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
6. Zadruhé, nastalo porušení zásady rovnosti "zbraní" a kontradiktornosti řízení, a to především nezasláním instanční stížnosti státního zástupce, na základě které krajský soud zrušil usnesení městského soudu, stěžovateli. Nadto krajský soud rozhodl o instanční stížnosti státního zástupce v neveřejném zasedání a pominul instanční stížnost stěžovatele. Pochybnosti vyvolávají podle stěžovatele též údaje o rozdílném počtu svazků spisů, které obdržel a vrátil zpět městský soud.
7. Zatřetí, do spisu, na základě kterého soudy rozhodovaly o prodloužení vazby stěžovatele, byly založeny záznamy odposlechů mezi stěžovatelem a jeho obhájci. K pochybení došlo i tím, že orgány činné v trestním řízení se seznámily s materiály obhajoby během domovní prohlídky v místě bydliště stěžovatele. Stěžovatel posléze tuto oponenturu doplnil o usnesení orgánu Poslanecké sněmovny Parlamentu - Stálé komise pro kontrolu použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, použití sledování osob a věcí a rušení provozu elektronických komunikací z pokračování přerušené 29. schůze (společně se Stálou komisí pro kontrolu činnosti GIBS) ze dne 7. 9. 2017. Tímto usnesením sněmovní orgán deklaroval, že užitím důvěrné komunikace mezi obhájcem a stěžovatelem došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných Úmluvou.
8. Začtvrté, orgány činné v trestním řízení se uchýlily k nátlaku a psychickému mučení stěžovatele v podobě umělého prodlužování trvání tzv. koluzní vazby nad rámec zákonné tříměsíční lhůty a ponižování manželky stěžovatele v souvislosti s její in vitro léčbou a početím dítěte.
9. Zapáté, materiální důvody vazby nebyly dány.
10. Zašesté, ve věci stěžovatele nerozhodoval nestranný soud a krajský soud nerespektoval zásadu presumpce neviny. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že v napadeném usnesení uvedl, že "kompenzaci nabízel i přes své advokáty", čímž porušil zásadu presumpce neviny. Podjatost soudců krajského soudu podle stěžovatele vyplývá zejména z omezení kladených na přístup ke spisu, z "bezvýhradného ztotožnění se" rozhodujícího senátu se závěry státního zástupce, dále z medializace trestního procesu, kdy převážná většina trestních soudců krajského soudu označila postupy obhajoby za "nechutnou a cílenou kampaň".
11. Zasedmé, soudy nerespektovaly právo stěžovatele na urychlené rozhodnutí o dalším trvání vazby.
12. Zaosmé, soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí a nevypořádaly se dostatečným způsobem se stěžovatelem uplatněnými námitkami.
13. Zadeváté, soudy se odmítly zabývat námitkou podjatosti orgánů činných v trestním řízení.
14. Zadesáté, stěžovatel byl neoprávněně diskriminován, zejména na základě svého původu a způsobu obhajoby.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
III. a) Nepřípustnost ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánů veřejné moci
15. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
16. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
17. Stěžovatel brojí též proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení se seznamovaly s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v bydlišti stěžovatele a měly přístup k důvěrné komunikaci mezi stěžovatelem a jeho obhájci.
18. V této části ústavní stížnosti Ústavní soud shledal návrh nepřípustným, a to z následujících důvodů.
19. Jde-li o jiný zásah, který podle stěžovatele spočívá v přístupu orgánů činných v trestním řízení k důvěrné komunikaci mezi ním a jeho obhájci (tuto námitku stěžovatel specifikuje jako zařazení přepisů odposlechů do spisu), k obdobným závěrům Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3457/14 (srov. zejména bod 34.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
20. Důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán ve dvou situacích: 1) orgány činné v trestním řízení by opomenuly informační povinnost podle § 88 odst. 8 tr. řádu, přestože již bylo trestní řízení pravomocně skončeno a ve věci nemohly být uplatněny výjimky podle § 88 odst. 9 tr. řádu; 2) Nejvyšší soud by v řízení o přezkoumání zákonnosti odposlechu podle § 314l tr. řádu odepřel stěžovatelovi poskytnout ochranu proti zásahům do základních práv. V posuzovaném případě takové situace nenastaly.
21. Ke stěžovatelově výtce o jiném zásahu spočívajícím v seznamování se orgánů činných v trestním řízení s materiály obhajoby v průběhu domovní prohlídky v jeho bydlišti Ústavní soud připomíná závěry ze svého usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 a zdůrazňuje, že stěžovatel měl k dispozici zejména procesní prostředky vycházející z § 157a tr. řádu ("ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu") a z § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (dle kterého státní zástupce může "vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje").
22. V textu ústavní stížnosti stěžovatel tuto část petitu nikterak nezdůvodnil, ani neuvedl, že by v tomto smyslu využil jakékoliv procesní prostředky k ochraně svých práv. Stěžovatel tak nenaplnil podmínky § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož nedoložil, že by vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
23. V této části proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
24. Otázkou existence dopadů těchto důkazních prostředků (přepisů odposlechů) přímo na rubrikovaná usnesení se Ústavní soud zabývá níže.
III. b) Splnění procesních předpokladů u ostatních částí ústavní stížnosti
25. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti co do ostatních jejích částí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal (v tomto směru) všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a) Obecné principy
26. Jelikož výše řečeným byla argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti vypořádána pouze v omezeném rozsahu, zabýval se Ústavní soud jejími dalšími částmi.
27. Ústavní soud předesílá, že osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6 odst. 1) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2).
28. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
29. Vazbě, která představuje v ústavním pořádku legitimní výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba je významným zásahem do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i ztrátu zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
30. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského nebo totalitárního, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny tak neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc.
31. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro vzetí do vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
32. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11, nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít doloženou vazbu k danému riziku. Jen tak je možno ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad zákonných norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Nedostálo-li by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
IV. b) Aplikace obecných principů na nyní posuzovaný případ
33. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že v případě nezákonného usnesení o zahájení trestního stíhání nelze v souladu se zákonem vydat usnesení o vzetí do vazby [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363)]. Není též pochyb, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení osobní svobody.
35. Současně však nelze opomíjet, že Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07]. Tento závěr vyplývá jak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu, tak z teorie trestního práva.
36. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musejí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině pravomocně nerozhodne příslušný soud. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudy jsou povinny ve svém rozhodování vycházet z toho, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. I v těchto řízeních se musejí zdržet prohlášení, z nichž vyplývá, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině této osoby nebylo žádným soudem pravomocně rozhodnuto. Postup, který neodpovídá tomuto pravidlu, je neústavní pro rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny). Soudce, který ve svém rozhodnutí toto pravidlo nerespektuje, zpravidla bude v dalším rozhodování o osobě takto neprávem osočené považován za podjatého, a tudíž nebude nestranným soudcem podle čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z řečeného vyplývají omezení kladená též na argumentaci podanou soudy rozhodujícími ve vazebních věcech.
37. Tím více platí, že Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, přičemž právě tato polemika představuje obsahové těžiště ústavní stížnosti. Jak bylo předznačeno, předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 tr. řádu).
38. Ve stěžovatelově věci vycházely soudy z podezření, že skutky, pro které policejní orgán zahájil trestní stíhání, byly spáchány, že inkriminované skutky mají všechny znaky výše označených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel; krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestných činů, pro které je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
39. Krajský soud připomenul, že proti stěžovateli a řadě dalších osob bylo řádně zahájeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě spolupachatelství (trestní sazba 2 až 8 let) spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku (podle § 108 tr. řádu možnost zvýšení trestní sazby o třetinu), dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba v rozpětí 2 až 10 let), dále pro přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba do 4 let), spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba až 2 roky), jichž se měl - dle prozatím dostupných poznatků - dopouštět způsobem, na místě a v čase tak, jak je podrobně rozvedl policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy ve stručnosti se měl pokusit o diskreditaci orgánů činných v trestním řízení, působících v jeho předchozí trestní věci u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 a diskreditací klíčových svědků v téže trestní věci, přičemž výsledkem tohoto jeho nového jednání mělo být zřejmě to, aby byl v předchozí trestní věci zproštěn obžaloby, kdyby nyní projednávaná trestná činnost nevyšla najevo.
40. Krajský soud ve shodě s městským soudem konstatoval, že od počátku trestního řízení se původní důvodné podezření, že se trestná činnost tak, jak je stěžovateli kladena za vinu, stala, výrazně zesílila, neboť v mezidobí byla opatřena celá řada důkazů, které tvrzení obsažená v usnesení o zahájení trestního stíhání podporují.
41. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení (včetně otázky naplnění znaků výše uvedených skutkových podstat), pro ústavněprávní regulérnost napadených rozhodnutí je podstatné, že se krajský soud dostatečně zabýval konkrétními okolnostmi a reagoval na argumenty stěžovatele způsobem, který je v daném stadiu trestního řízení ústavněprávně udržitelný (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07).
42. Jak bylo předznačeno, lze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; bod 33.), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. V této své judikatuře Ústavní soud vychází z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle které závažnost hrozícího trestu je dostatečným důvodem pro vazbu pouze na omezenou dobu a po uplynutí určitého času ji ESLP vnímá jen jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu (srov. tamtéž, bod 33).
43. Jak stěžovatel uvádí, souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, který mu hypoteticky hrozí (jde o typovou neboli objektivní hrozbu vysokého trestu), byl-li by v obou řízeních uznán vinným, by nemohl být vyšší než 13 let a 4 měsíce.
44. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovateli hrozí (bude-li uznán vinným) za trestnou činnost projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 výrazný trest. V nyní projednávané trestní věci, uvedl dále krajský soud, bude-li stěžovatel uznán vinným, mu hrozí fakticky tresty ve stejném rozpětí, tedy výrazně přes deset let. S ohledem na konstatovanou charakteristiku osoby stěžovatele, dvojí státní občanství, kdy druhé občanství nepochází z Evropské unie, jeho schopnost pohybovat se, jak sám mnohokrát prezentoval, v celé Evropě i jinde, nejasné majetkové zázemí, neboť v tomto smyslu stěžovatel účelově mění své výpovědi, ale přinejmenším s ohledem na způsob prováděné obhajoby (v obou věcech vedených u krajského soudu) budou náklady obhajoby velmi značné, takže lze dovozovat, že jeho majetek bude spíš větší. Tvrzení městského soudu, že dosud neuprchl, nemá žádný věcný význam, neboť jak je zřejmé z předchozí trestní věci, byl z vazby propuštěn a s ohledem na charakter trestní věci projednávané u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 nelze očekávat brzké vyústění tohoto řízení v eventuálním odsuzujícím rozsudku, takže stěžovatel v současnosti fakticky důvod k uprchnutí nemá, ten evidentně nastane, až eventuálně bude uznán vinným a bude mu uložen trest. Podobná situace je i v nyní projednávané trestní věci, kde za stejné situace mu též hrozí velmi vysoký trest.
45. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k podrobnému posouzení námitek týkajících se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné. Ústavní soud připomíná ustálený závěr ze své rozhodovací činnosti, dle kterého je zrušení vazebních rozhodnutí rovněž vyloučeno v situaci, obstojí-li závěry obecných soudů při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění obecných soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným.
46. V dané věci krajský soud dospěl dále k závěru, že u stěžovatele je dán vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba), který předpokládá pro vzetí do vazby (resp. ponechání ve vazbě) existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude (mimo jiné) opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v § 67 písm. c) tr. řádu. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá konstelace objektivní [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27)], kterou soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru obviněním dovozované trestné činnosti, v celém jejím kontextu, jí předcházejícím vývoji a její pohnutce.
47. vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba) se patří poznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy krajský soud vzal i se zřetelem k uvažovanému mezinárodnímu přesahu stíhaného jednání v potaz podezření, že šlo o širší skupinu či organizaci, a proto je možné uvažovat o obdobné trestné činnosti i nadále.
48. de o racionálně logickou myšlenkovou konstrukci soudu, kterou lze podřadit pod nezávislé soudní rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Současně je třeba připomenout, že při rozhodování o vazbě není možno požadovat naprostou jistotu, že dotyčný bude jednat dle § 67 písm. c) tr. řádu, nebude-li vzat do vazby (respektive v ní ponechán), nýbrž postačuje, že tato hrozba je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci faktů. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, že bude jednat dle § 67 písm. c) tr. řádu, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedený důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu ve výroku napadeného usnesení krajského soudu a posouzení, jaké skutečnosti vedly soud k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
49. Těmto požadavkům na řádnou identifikaci důvodů, pro které hrozí, že propuštěním stěžovatele na svobodu by bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání, krajský soud dostál.
50. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.
51. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
52. Dlužno připomenout, že přetrvávají-li stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě po celou dobu jejího trvání, a byla-li zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).
53. Řečené představuje zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soud shledal vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.
IV. c) Vypořádání jednotlivých stěžovatelových námitek
54. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli na vysvětlenou, lze dodat následující.
55. K námitce stěžovatele ("zaprvé"), že byl zbaven práva na přístup soudu, neboť krajský soud považoval jeho instanční stížnost za stížnost osoby neoprávněné, Ústavní soud shledal, že instanční stížnost ze dne 5. 5. 2017 se soustřeďuje k polemice s úsudkem o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu; nicméně předmětnou otázkou se zabýval krajský soud, přičemž dospěl k závěrům, které Ústavní soud považuje za ústavněprávně konformní.
56. Kdyby krajský soud stěžovatelovu instanční stížnost meritorně projednal a vyhověl jí, učinil by tak výrokem, jímž by napadené usnesení městského soudu zrušil. Krajský soud toto usnesení městského soudu zrušil, avšak učinil tak v jiném procesním rámci a z odlišných důvodů, přičemž nerozhodl o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu; ústavněprávní regulérnost těchto důvodů je přitom předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v nyní posuzované věci.
57. K námitce podjatosti, která byla v odůvodnění instanční stížnosti uplatněna, se Ústavní soud vyjádří níže.
58. Stěžovatel ("zadruhé") vytýká, že mu nebyla zprostředkována instanční stížnost státního zástupce a ani odborné vyjádření k datu otěhotnění manželky stěžovatele.
59. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu plyne, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na kontradiktorní řízení. "Podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc" [nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. Účastníkům řízení proto musí být poskytnuta možnost se seznámit s veškerými důkazy a vyjádřeními, které mají ovlivnit rozhodování soudu, a vyjádřit se k nim [srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, stížnost č. 21497/93, § 33, rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado v. Portugalsko, stížnost č. 15764/89, § 31, rozsudek velkého senátu ze dne 20. 2. 1996 ve věci Vermeulen v. Belgie, č. 19075/91, § 33, shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13, bod 13.].
60. Jak ovšem uvedl ESLP v rozsudku ze dne 3. 7. 2008 ve věci Vokoun v. Česká republika, stížnost č. 20728/05, § 26, právo na kontradiktorní řízení nemá absolutní charakter a jeho rozsah se může lišit v závislosti na zvláštnostech daného řízení. V některých případech, jejichž okolnosti byly velmi specifické, dospěl ESLP k názoru, že neposkytnutí určité písemnosti v rámci řízení a nemožnost stěžovatele se k ní vyjádřit nebyly v rozporu se zásadou spravedlivého procesu, neboť měl za to, že taková možnost by neměla vliv na výsledek sporu nebo že zvolené právní řešení nedávalo žádný prostor pro další diskusi. V této souvislosti odkázal ESLP na rozsudek ze dne 15. 6. 2004 ve věci Stepinska v. Francie, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ze dne 15. 2. 2007 ve věci Verdú Verdú v. Španělsko, stížnost č. 43432/02.