39. Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Názor vyjádřený v nálezusp. zn. I. ÚS 2447/13ze dne 11. 11. 2013 proto neobstojí a ze stejného důvodu neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele.
40. Vzhledem k argumentaci obsažené zejména v nálezusp. zn. II. ÚS 849/16je též nutné vyzdvihnout zřejmý rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z čistě formálního hlediska a zcela jednoznačně tak dle § 243f odst. 2 občanského soudního řádu může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu (obdobně jako podle § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., rozhoduje o odmítnutí ústavní stížnosti v určitých případech soudce zpravodaj). Teprve následně, pokud dovolání obsahuje veškeré náležitosti, přistupuje Nejvyšší soud k posouzení samotné přípustnosti (viz podrobně usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4974/2016-408 ze dne 15. 12. 2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudusp. zn. III. ÚS 1427/17ze dne 30. 5. 2017).
41. Pakliže je přípustnost dovolání dovolatelem shledávána v některém z předpokladů uvedených v § 237 občanského soudního řádu, avšak Nejvyšší soud splnění těchto předpokladů neshledá (a neshledá ani jiný předpoklad přípustnosti), dovolání odmítne jako nepřípustné, přičemž dle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu tak učiní v senátu, a to za souhlasu všech jeho členů. Posouzení, zda je splněn jeden z předpokladů přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu, je již (kvazi)meritorním posouzením návrhu (viz i usnesení Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 33/17ze dne 7. 2. 2017) a je jistou obdobou odmítání ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost, které také vyžaduje souhlas všech členů senátu (viz § 19 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). Jak k tomu v usnesenísp. zn. II. ÚS 2818/16ze dne 6. 9. 2016 Ústavní soud uvedl:
„Stěžovatelova argumentace vychází z nesprávného předpokladu, že odmítnutím dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že napadené rozhodnutí odpovídá judikatuře dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolatelům odpírá meritorní přezkum vznesených právních otázek. V takovém případě se ovšem nejedná o odmítnutí z ryze procesních důvodů (jako je tomu např. u nepřípustnosti ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem), nýbrž o rozhodnutí meritorní, a to již proto, že dovolání může být v souladu s § 237 občanského soudního řádu přípustné i tehdy, pokud vznesená právní otázka již byla Nejvyšším soudem řešena, měla by však být řešena odlišně. Ačkoli tedy existence prejudikatury Nejvyššího soudu může do určité míry ‚napovídat‘ výsledek dovolacího přezkumu (ke změně judikatury Nejvyššího soudu by mělo z povahy věci docházet spíše výjimečně), neznamená to, že by cestou velkého senátu nemohlo dojít ke změně judikatury, a tedy i k úspěchu stěžovatele ve věci. Zda se tříčlenný senát, který o předmětném dovolání rozhoduje, s názorem dříve v judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřeným ztotožní, či nikoli, je již na jeho právním posouzení.“
42. Ačkoli samotný požadavek na uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není v rozporu s ústavním pořádkem, přesto může při aplikaci § 241a odst. 2 (a § 243c) občanského soudního řádu dojít k porušení základních práv dovolatele. Může tomu tak být zejména tehdy, pokud Nejvyšší soud postupuje příliš formálně a např. dovolání odmítne jako vadné jen proto, že dovolatel neuvedl čísla jednací relevantních (a jinak dostatečně specifikovaných) rozhodnutí.
43. V úvahu připadá i situace, kdy na probíranou právní otázku bude dopadat judikatura Ústavního soudu, na kterou dovolatel řádně poukáže. Byl by pak nadmíru formální postup, pokud by Nejvyšší soud i v takové situaci vyžadoval odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, která např. na předmětné rozhodnutí Ústavního soudu navázala, jelikož dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V nálezusp. zn. III. ÚS 1594/16ze dne 1. 11. 2016 (N 205/83 SbNU 269) Ústavní soud v této souvislosti podotkl, že „ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř., s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy, vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu“.
44. K tomu Ústavní soud v nálezusp. zn. I. ÚS 2135/16ze dne 3. 5. 2017 doplnil:
„Je pravda, že § 237 občanského soudního řádu hovoří pouze o judikatuře dovolacího soudu. Nelze také přehlížet, že je to primárně Nejvyšší soud, jemuž jakožto vrcholnému soudnímu orgánu v civilních a trestních věcech (čl. 92 Ústavy České republiky) přísluší sjednocovat judikaturu (§ 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Ústavnímu soudu naopak tato úloha zásadně nepřísluší, a to již proto, že mu zásadně nepřísluší ani samotný výklad podústavního práva. I ve věcech s ústavním přesahem to často může být právě Nejvyšší soud, který klíčové závěry Ústavního soudu ,převede‘ do řeči podústavního práva. Nelze tedy popřít určitou přesvědčivost argumentace Nejvyššího soudu, že judikatura Ústavního soudu je významná zejména až u dovolacího důvodu (tedy v samotné argumentaci, proč je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, proč by se měla dosavadní judikatura Nejvyššího soudu změnit atd.), přísně vzato však neslouží primárně k vymezení přípustnosti, jak jej vyžaduje § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.
Na druhou stranu je ovšem nutno mít na paměti, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Navíc existují právní otázky, ke kterým se dosud podrobněji vyjadřoval pouze Ústavní soud, a právě jeho judikatura tak je skutečně pro věc významná. Přípustnost dovolání u takové právní otázky sice lze formulovat jednoduše tak, že tato otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, nicméně i z hlediska funkce požadavku vymezení přípustnosti (spočívající mimo jiné v tom, že po konzultaci relevantní judikatury se dovolatel např. rozhodne, že dovolání vůbec nepodá, neboť by nemělo šanci na úspěch, případně pokud jej podá, existuje určitý předpoklad, že po seznámení s judikaturou bude takové podání argumentačně kvalitnější) se lze domnívat, že vztažení přípustnosti k judikatuře Ústavního soudu je v takovém případě dostačující. Konečně není možno přehlížet, že právě prostřednictvím judikatury Ústavního soudu dovolatelé často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu …“.
45. Za vadu dovolání nelze považovat ani to, pokud Nejvyšší soud bude oproti dovolateli zastávat názor, že předložená právní otázka nebyla ve skutečnosti odvolacím soudem řešena, případně, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
46. Na druhou stranu odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím onen předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
47. Nutno dále poznamenat, že pokud má být rozhodování Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti a vad dovolání ústavně konformní, je nezbytné, aby jeho praxe byla jednotná a rozhodnutí srozumitelná. Nelze proto připustit, aby některá dovolání byla odmítnuta jako vadná z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, zatímco jiná byla ze stejného důvodu odmítnuta jako nepřípustná. S ohledem na to, že odmítnutí dovolání pro vady i pro nepřípustnost je v občanském soudním řádu uvedeno ve stejném paragrafu, stejném odstavci a stejné větě (ustanovení § 243c odst. 1), pak je zároveň nezbytné, aby Nejvyšší soud v rozhodnutích vždy jasně uvedl, zda dovolání odmítá z čistě procesních důvodů (nesplnění náležitostí dovolání), nebo z důvodů meritorních či kvazimeritorních, neboť judikaturní praxe Nejvyššího soudu ukazuje, že ne vždy (např. pro stručnost, pro pouhý odkaz na § 243c odst. 1 občanského soudního řádu) lze z rozhodnutí dovodit, zda jím bylo dovolání odmítnuto pro vady, nebo pro nepřípustnost.
48. Pro úplnost plénum Ústavního soudu poukazuje i na aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který v některých případech – za účinnosti dřívějších právních úprav – České republice vytkl příliš formalistický výklad podmínek přístupu k Nejvyššímu soudu a v návaznosti na to k Ústavnímu soudu (viz např. rozsudek ve věci Běleš a ostatní proti České republice ze dne 12. 11. 2002 č. 47273/99). Z rozsudku ve věci Trevisanato proti Itálii ze dne 15. 9. 2016 č. 32610/07 je však dle názoru Ústavního soudu patrné, že požadavky v současnosti kladené na obsah dovolání v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod nejsou.
49. V citovaném rozsudku Evropský soud pro lidská práva řešil situaci, kdy stěžovatelův opravný prostředek k italskému Nejvyššímu kasačnímu soudu byl odmítnut, neboť stěžovatel v textu výslovně neformuloval právní otázku, kterou soudu předkládá k řešení, jak vyžadoval italský občanský soudní řád (podobně, jako vyžaduje i česká právní úprava). Stěžovatel tvrdil, že odmítnutím opravného prostředku mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu, Evropský soud pro lidská práva se však s tímto názorem neztotožnil. Konstatoval přitom, že úprava formálních náležitostí pro uplatnění opravných prostředků má za cíl zabezpečit řádný výkon spravedlnosti a především přispívat k právní jistotě, přičemž je běžnou součástí procesních povinností účastníků tato pravidla dodržovat. Právo na přístup k soudu totiž není absolutní a je na uvážení jednotlivých států, jakým omezením bude podléhat (za podmínek, že budou sledovat legitimní cíl a budou vůči tomuto cíli přiměřená).
50. K formulaci právních otázek u mimořádných opravných prostředků Evropský soud pro lidská práva shrnul, že její cíl je dvojí. Jasně formulovaná právní otázka má v první řadě naznačit řešení daného případu požadované účastníkem a za druhé pak její znění představuje obecný právní závěr aplikovatelný v obdobných případech v budoucnu. Smyslem zákonného požadavku je tedy chránit zájem účastníka řízení dosáhnout v případě potřeby změny napadeného rozhodnutí a také respektovat funkci vyšší soudní instance (lze dodat, že dle vyjádření italské vlády byla předmětná právní úprava i reakcí na praxi, kdy účastníci stále více místo právní argumentace před italským Nejvyšším kasačním soudem citovali okolnosti skutkového stavu, v důsledku čehož si soud musel právní otázky dovozovat sám, což s sebou neslo zvýšení zatíženosti soudu). Požadavky kladené na obsah opravného prostředku podávaného k italskému Nejvyššímu kasačnímu soudu tudíž sledují legitimní cíl a neodporují požadavkům na právní jistotu ani na řádný výkon spravedlnosti.
51. Evropský soud pro lidská práva se dále zabýval přiměřeností požadavku formulovat právní otázku, a to ve světle judikatury italského Nejvyššího kasačního soudu, podle kterého nestačí, lze-li právní otázku implicitně dovodit ze znění opravného prostředku, neboť by tím docházelo k obcházení zákonné úpravy. V konkrétním případě stěžovatel poukazoval na nesprávnou aplikaci italského zákona č. 223/1991 a zdůraznil, že vyjmutí pracovníků z působnosti uvedeného zákona je v rozporu s blíže specifikovanou evropskou směrnicí. K podpoření této argumentace odkázal i na relevantní judikaturu. Po shrnutí svých úvah požádal italský Nejvyšší kasační soud o zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a o vyslovení závazného právního názoru. Podle Evropského soudu pro lidská práva takto formulovaný opravný prostředek zákonným požadavkům neodpovídal. Ukončení opravného prostředku syntézou shrnující předestřené úvahy a vysvětlující právní princip, který účastník považuje za porušený, údajně nevyžaduje žádné zvláštní úsilí, a postup italského Nejvyššího kasačního soudu tak nelze považovat za příliš formalistický.
52. Evropský soud pro lidská práva ve svých úvahách zohlednil také to, že požadavek formulovat právní otázku vyplývá ze zákona i z početné judikatury, podle níž musí účastníci výslovně formulovat právní otázku, která má být klíčem k předestřeným úvahám, a umožnit kasačnímu soudu jejich zodpovězení ustálením výkladu aplikovatelného v obdobných případech.
53. Je patrné, že rozhodování Nejvyššího soudu je při posuzování splnění obsahových náležitostí dovolání velmi podobné přístupu italského Nejvyššího kasačního soudu. Náležitosti opravných prostředků v případě České republiky i Itálie jsou jednoznačně stanoveny v zákoně a k otázce jejich splnění existuje i bohatá judikatura. Nad rámec toho, co v daném případě řešil Evropský soud pro lidská práva, sice česká právní úprava kromě formulace právní otázky vyžaduje i vyjádření k judikatuře Nejvyššího soudu k předložené právní otázce, jak je však vysvětleno výše, ani tento požadavek není přehnaně komplikovaný a složitý (konzultace relevantní judikatury by naopak měla být samozřejmostí). Jediný významnější rozdíl tak lze shledat v tom, že dle italské právní úpravy musí být advokáti zastupující strany před italským Nejvyšším kasačním soudem zapsáni ve zvláštním seznamu. Tak tomu v případě české právní úpravy není, tato skutečnost nicméně dle názoru Ústavního soudu sama o sobě nevede k opačným závěrům, než jaké učinil Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku (ostatně i např. v rozsudku ve věci Dattel proti Lucembursku ze dne 10. 12. 2009 č. 18522/06 Evropský soud pro lidská práva sice absenci specializovaných advokátů zohlednil, to ovšem za situace, kdy požadavky lucemburského kasačního soudu na formulaci opravného prostředku byly dle názoru Evropského soudu pro lidská práva neopodstatněně přísné; viz § 41–43 citovaného rozsudku). Ústavní soud má za to, že každý advokát zapsaný v seznamu České advokátní komory musí být s to formulovat relevantní právní otázku a vyjádřit se k existující judikatuře, která na ni dopadá. Je přitom potřeba opět zdůraznit, že chybný výklad judikatury již vadou podání není. Názor přijatý tímto stanoviskem je tedy plně v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
54. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, který v některých případech odmítá jako vadná dovolání, která vznášejí skutkové otázky, plénum Ústavního soudu dodává následující. Je zřejmé, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech.
55. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu.
56. Plénum Ústavního soudu si je vědomo, že zákonná úprava dovolání počítá výhradně s námitkami právními (ať už hmotné, či procesní povahy), čemuž odpovídá i jediný dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Výklad zákonné úpravy dovolání nicméně musí odpovídat i právní úpravě obsažené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a skutečnosti, že je to právě rozhodování Nejvyššího soudu, které obvykle završuje celé občanské soudní řízení, čímž otevírá účastníkům přístup k Ústavnímu soudu. Vzájemný vztah řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti proto musí být nastaven tak, aby sami účastníci v každé fázi řízení dokázali rozeznat, jaké prostředky ochrany mají k dispozici.
57. V souladu s tímto požadavkem jsou stěžovatelé podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, povinni vždy nejdříve podat dovolání, a to s výjimkou případů, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona. Pokud se tedy neúspěšný účastník odvolacího řízení chce „dostat“ až k Ústavnímu soudu, musí dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje. Z uvedeného vyplývá, že nemůže být za vadu podání považována skutečnost, že dovolatel, který namítá porušení svých ústavně zaručených práv (a řádně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dle § 237 až 238a občanského soudního řádu), uplatnil dle názoru Nejvyššího soudu ve skutečnosti jiný dovolací důvod, než jakým je nesprávné právní posouzení věci [srov. nález Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 3851/15ze dne 5. 4. 2016 (N 60/81 SbNU 57), podle kterého není vadou dovolání, pokud dovolatelem vznesené otázky, jím považované za právní, jsou dle názoru Nejvyššího soudu skutkové povahy]. Stejně tak nemůže být považováno za vadu, že dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v otázce, kterou odvolací soud dle Nejvyššího soudu výslovně „neřeší“ (a Nejvyšší soud ji proto oproti názoru dovolatele považuje pouze za vadu řízení, která přípustnost dovolání nezakládá). Opačný výklad by znamenal, že by zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatele v některých případech nutil podávat již ze své podstaty vadná podání, což je výklad zjevně neudržitelný.
58. Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a občanského soudního řádu, jak to rovněž vyplývá ze shora uvedeného právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezusp. zn. III. ÚS 1594/16.
III./B Zásada subsidiarity ústavní stížnosti
59. K zásadě subsidiarity ústavní stížnosti se plénum Ústavního soudu vyjádřilo mimo jiné ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), v němž bylo řečeno:
„V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesenísp. zn. III. ÚS 3507/10ze dne 12. 9. 2012). Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky … Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nálezsp. zn. III. ÚS 117/2000ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesenísp. zn. IV. ÚS 2891/08ze dne 3. 4. 2009).
Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava rozhodnutí či jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele … Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesenísp. zn. III. ÚS 3507/10ze dne 12. 9. 2012).“
60. Dlouhodobá praxe Ústavního soudu je přitom ustálená v tom, že požadavkem vyčerpat je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem [viz např. usnesenísp. zn. III. ÚS 3209/08ze dne 22. 1. 2009,sp. zn. I. ÚS 1489/08ze dne 16. 7. 2009,sp. zn. IV. ÚS 2397/09ze dne 2. 11. 2009,sp. zn. III. ÚS 2425/10ze dne 7. 10. 2010 či nálezsp. zn. I. ÚS 878/15ze dne 16. 9. 2015 (N 171/78 SbNU 555)]. Byl by ostatně nesmyslný závěr, že stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti sice musí podat opravné prostředky, které jim zákon nabízí, ale nemusí je podat bezvadně či včas. Jelikož by v případě vadných podání (u nichž vady nebyly odstraněny) soudům nezbývalo než tato podání odmítat, aniž by je podrobily meritornímu přezkumu, čímž by nastala podobná situace, jako by daný opravný prostředek vůbec uplatněn nebyl, byla by tímto výkladem zásada subsidiarity ústavní stížnosti zcela popřena.
61. Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost „vyčerpat“ ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. Podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Jestliže stěžovatelovo dovolání neobsahovalo předepsané vymezení přípustnosti dovolání, a tudíž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). S ohledem na § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
62. Tento závěr platí i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval. V případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval.
63. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu je stěžovateli vytvořen procesní prostor pro ochranu jeho práv uvnitř soustavy soudů a pro posouzení uplatněných námitek k tomu povolaným soudem. Není tedy v zásadě důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně.
64. Právě uvedené nicméně nevylučuje, aby Ústavní soud ve zcela výjimečných případech, v nichž to vyžaduje zájem na efektivní ochraně základních práv, přistoupil nejen ke zrušení vadného rozhodnutí Nejvyššího soudu, nýbrž i k ústavněprávnímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů.
IV. Intertemporální účinky
65. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud v některých případech v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti nepostupoval a stěžovatelům, kteří dovolání řádně nevyčerpali, ústavněprávní přezkum rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu neodepřel, a to s odkazem na ochranu legitimního očekávání.
66. Plénum Ústavního soudu má nicméně za to, že s ohledem na dlouhodobou praxi Ústavního soudu, jež odmítá ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří řádně nevyčerpali procesní prostředky, které jim zákon poskytoval, jakož i praxi Nejvyššího soudu, který zákonné požadavky kladené na dovolání opakovaně zdůrazňoval (a poskytl dovolatelům dostatečný „návod“, jak náležitě předpoklady přípustnosti dovolání vymezit), nemohlo stěžovatelům přes existenci nejednotnosti v recentní judikatuře Ústavního soudu legitimní očekávání vzniknout.
67. Ve chvíli, kdy účastník řízení podává dovolání, je má podávat tak, aby odpovídalo zákonným požadavkům a aby je Nejvyšší soud projednal. Pokud by takto dovolatel postupoval, nevznikla by mu pochybnost o tom, co má v dovolání uvést, a dovolání by bylo řádně projednáno, pročež by následně byla v plném rozsahu přípustná i ústavní stížnost. Nelze naopak akceptovat, pokud dovolatel zákonné požadavky (potvrzené a opakovaně zdůrazněné judikaturou Nejvyššího soudu) nerespektuje s vědomím, že mu na výsledku dovolacího řízení nezáleží, neboť jeho konečným cílem je podat ústavní stížnost, která je i přes vady dovolání částí judikatury Ústavního soudu považována za přípustnou. Takový postup je v rozporu s právní úpravou řízení o ústavní stížnosti založenou na zásadě subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelům tedy nemohlo částí judikatury Ústavního soudu vzniknout legitimní očekávání, že nemusí dodržovat zákonné požadavky kladené na obsah dovolání. To platí tím spíše, když v mnoha rozhodnutích Ústavní soud obdobné ústavní stížnosti zčásti odmítal pro nepřípustnost.
68. S ohledem na právě uvedené se toto stanovisko vztahuje i na ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již podané a dosud nerozhodnuté.
Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida
Nehlasoval jsem bezprostředně proti výrokové části stanoviska. Mám však výhrady k tomu jeho odůvodnění, jež navazuje na výrok III. Ostatně i ten pro mne zůstává, ačkoli jsem v meritu hlasoval s ostatními členy pléna, zčásti kontroverzní. Důvody vysvětluji níže, přičemž dost dobře nebylo možné oddělit text výroku III a jeho odůvodnění.
Výrok III zní (v parafrázi) tak, že v intencích znění Ústavy a § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož rozhodná právní otázka se váže k základním právům a svobodám a při jejímž řešení se odvolací instance odchýlila od konstantní judikatury Ústavního soudu.
Jakkoli pohlížím na problematiku výhradně z pozice ústavního soudce, nemohu se ubránit již prima vista rozpakům, zda má či může Ústavní soud takto imperativně říci, kdy je dovolání přípustné.
Problém tu podle mne tkví již v náhledu na funkci výrokové části stanoviska. Jde o závaznou interpretaci určité procesní situace, nebo o judikatorní definici přípustnosti dovolání (striktně vzato praeter legem)? První varianta by mi v relaci ke stanovisku pléna nečinila obtíže, neboť – se zahrnutím zákonných předpokladů přípustnosti dovolání – pokrývá zajisté podstatnou, ba drtivou varietu možností. Jde-li však o novou a svého druhu mimozákonnou definici jednoho předpokladu přípustnosti dovolání, pak zde máme (kromě ustanovení § 238 a 238a o. s. ř.) již pátý předpoklad přípustnosti dovolání vztažený k § 237 o. s. ř. a připojený ke čtyřem předchozím. Tento předpoklad navíc opomíjí notorietu formulace přípustnosti dovolání: dovolatel je povinen se vymezit vůči judikatuře Nejvyššího soudu.
Přesto nevznikne překážka, jestliže bude předmětná právní otázka pro dovolací soud nová, Ústavním soudem však již řešená. V takovém případě dovolací soud zajisté rozpozná, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. – a vlastně též v intencích nynějšího výroku III stanoviska – přípustné. Ve všech ostatních případech však vstoupí do hry judikatura Nejvyššího soudu a nebude možné být překvapen/a, bude-li Nejvyšší soud pokládat absenci dovolatelova vymezení se vůči vlastní judikatuře za vadu.
Samozřejmě, že by Nejvyšší soud mohl většinou „domyslet“, kam dovolatel odkazem na závazný judikát Ústavního soudu míří. Rozhodovací praxe je však pestrá a stačí nastalá kontradikce mezi relativně starším ústavním nálezem a novějším rozsudkem nejvyšší obecné instance, jenž vyjde ze změněných okolností (nový relevantní zákon v mezidobí); dojde k tzv. nepravé změně judikatury. Pak nebude pouhý odkaz na nález Ústavního soudu Nejvyššímu soudu stačit a sporná situace je na světě.
Dosti však k výroku III a přejděme k odůvodnění stanoviska.
Právní věta výroku III je podložena dvěma nálezy Ústavního soudu:sp. zn. III. ÚS 1594/16asp. zn. I. ÚS 2135/16(body 43 a 44). Tyto nálezy se však v citovaných pasážích věcně liší, jakkoli se distinkce mezi nimi může zdát malicherná.
S textem citace z prvního z nich souhlasím. Vystižen je odstín úpravy předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 o. s. ř.; neopomíjí se role dovolací instance; připouští se, že se například „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu“. Citace druhého judikátu ve mně již vzbuzuje částečné rozpaky. Argumentace jde přijatelně dále potud, že při neexistenci judikatury Nejvyššího soudu postačí vztáhnout tvrzení o přípustnosti dovolání k judikatuře Ústavního soudu (srov. zde pátý odstavec shora). Poté se však presumuje, že „právě prostřednictvím judikatury Ústavního soudu dovolatelé často dostatečně specifikují i judikaturu Nejvyššího soudu“ – a zde si již zdaleka nejsem, na rozdíl od výroku III (jenž implicite souhlasí), jist.
V sázce nejsou jen teoretické disputace, ale i praktické dopady. Málo kvalitně právně zastoupený dovolatel může „proti“ Nejvyššímu soudu použít výhradně odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, spoléhat na něj a být následně po odmítnutí či zamítnutí dovolání roztrpčen. Proto jsem, přímo ve věci samé, disentoval proti senátnímu nálezusp. zn. II. ÚS 2000/16ze dne 6. 12. 2016 (N 235/83 SbNU 657), opřenému – formálně správně – o výtku nerespektování procesních tezí předchozího (kasačního) nálezu Ústavního soudu v téže věci. Kdyby se však stěžovatel v následném dovolání vypořádal i s dalšími procesními i hmotněprávními aspekty věci nastolenými již dříve obecnými soudy, musel by i v ústavní stížnosti přiznat své obtíže při budoucím zdůvodňování oprávněnosti svého nároku před obecnými soudy.