Plénum Ústavního soudu ve složení z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Jiřího Zemánka přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 dne 28. listopadu 2017 na návrh III. senátu Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci jeho právního názoru pro řízení o ústavní stížnosti vedené podsp. zn. III. ÚS 2670/15, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezechsp. zn. I. ÚS 2447/13ze dne 11. 11. 2013,sp. zn. II. ÚS 3588/14ze dne 16. 6. 2015,sp. zn. IV. ÚS 3216/14ze dne 17. 12. 2015,sp. zn. IV. ÚS 3143/15ze dne 23. 2. 2016,sp. zn. IV. ÚS 3973/13ze dne 25. 2. 2016,sp. zn. II. ÚS 849/16ze dne 11. 10. 2016,sp. zn. I. ÚS 425/17ze dne 19. 4. 2017 asp. zn. IV. ÚS 3168/16ze dne 11. 7. 2017, toto stanovisko:
1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
3. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Odůvodnění
I. Důvody předložení stanoviska
1.´Dne 2. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která je vedena podsp. zn. III. ÚS 2670/15a jíž se stěžovatel domáhá zrušení dále specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 30 C 29/2012-39 ze dne 9. 11. 2012 rozhodl tak, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením č. j. 72 Co 145/2013-47 ze dne 29. 5. 2013 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1221/2015-81 ze dne 17. 6. 2015 odmítl s odůvodněním, že stěžovatel v dovolání nevymezil, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 občanského soudního řádu považuje za splněný.
2. Třetí senát Ústavního soudu zastává právní názor, že za popsané situace je ústavní stížnost v části, v níž míří proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání. Třetí senát je zároveň toho názoru, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
3. Uvedené závěry jsou však v rozporu s částí judikatury Ústavního soudu. Jelikož opačný právní názor byl již vyjádřen i formou nálezu, nezbylo třetímu senátu než postupovat podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu u dovolání podaných v občanském soudním řízení po 1. 1. 2013
4. Z hlediska splnění procesních podmínek pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu jsou určující zejména nálezy Ústavního soudusp. zn. I. ÚS 2447/13ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213),sp. zn. II. ÚS 3588/14ze dne 16. 6. 2015 (N 114/77 SbNU 673),sp. zn. IV. ÚS 3216/14ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503),sp. zn. IV. ÚS 3973/13ze dne 25. 2. 2016 (N 36/80 SbNU 457),sp. zn. II. ÚS 849/16ze dne 11. 10. 2016 (N 188/83 SbNU 81),sp. zn. I. ÚS 425/17ze dne 19. 4. 2017 (N 63/85 SbNU 145) asp. zn. IV. ÚS 3168/16ze dne 11. 7. 2017 (N 121/86 SbNU 85). V prvně uvedeném nálezu Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že odmítl jako vadné dovolání, v němž stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tohoto pochybení se stěžovatel dopustil v důsledku toho, že vycházel z již neúčinného znění občanského soudního řádu, které tento požadavek nezakotvovalo. Ústavní soud k tomu mimo jiné uvedl:
„Ústavní soud je však toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu, které v posuzované věci spočívaly ve zcela jasném a srozumitelném verbálním vylíčení dovolacího důvodu, dovolací soud neměl dovolání stěžovatele odmítnout. Nelze přehlédnout, že dovolací důvod ,nesprávné právní posouzení věci‘ byl dovolatelem označen shodně jako nynější dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy podle aktuální právní úpravy. Byť jde nyní o jediný a svou podstatou souhrnný dovolací důvod, dovolatel ve svém podání žádal zcela zřetelně o posouzení právního stavu, jenž byl založen na konkrétních okolnostech ve věci nájemní smlouvy, a dovolací soud na tomto základě mohl přistoupit k uplatnění vlastní diskrece v tom směru, zda je dovolání přípustné z hlediska judikatorních aspektů vypočtených v novém textu ustanovení § 237 o. s. ř. Pokud tak dovolací soud neučinil, postupoval v této věci příliš formalisticky, a odepřel tak dovolateli (nyní stěžovateli) jeden z kroků procesního postupu posouzení podmínek projednání dovolání, což neměl učinit.“
5. Ústavní soud ve stejném nálezu dále podrobil meritornímu přezkumu i rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli toto rozhodnutí doposud nebylo podrobeno řádnému přezkumu dovolacím soudem. Ústavní soud k tomu konstatoval, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím pochybil, z čehož dle bodu 20 nálezu vyplývá, že stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je proto přípustná i ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí.
6. Uvedený nález Ústavního soudu je založen na dvou základních východiscích. Zaprvé, účastník řízení není povinen v dovolání konkretizovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvede-li řádně dovolací důvod. Zadruhé, odmítnutí dovolání pro vady nebrání tomu, aby Ústavní soud meritorně přezkoumal rozhodnutí, která rozhodnutí Nejvyššího soudu procesně předcházejí.
7. V nálezusp. zn. IV. ÚS 3973/13ze dne 25. 2. 2016 Ústavní soud Nejvyššímu soudu, který dovolání odmítl pro vady spočívající v nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vytkl, že v rozporu s čl. 4 Ústavy České republiky neposkytl ohroženému ústavně zaručenému právu stěžovatele dostatečnou ochranu, přestože jej stěžovatel na skutečnosti, v nichž porušení dotčeného práva spočívalo, upozornil. Přípustností ústavní stížnosti v části, v níž mířila proti rozhodnutí odvolacího soudu, se Ústavní soud výslovně nezabýval. Svůj právní názor o přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto rozhodnutí nicméně závazně vyjádřil tím, že meritorně rozhodl a předmětné rozhodnutí zrušil [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)].
8. Nálezsp. zn. IV. ÚS 3973/13je postaven na tom, že dovolatel není povinen v dovolání konkretizovat, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pokud argumentuje porušením svých ústavně zaručených práv. Stejně jako nálezsp. zn. I. ÚS 2447/13pak vychází z předpokladu, že odmítnutí dovolání pro vady nebrání tomu, aby Ústavní soud meritorně přezkoumal rozhodnutí, která rozhodnutí Nejvyššího soudu procesně předchází. Na podobných východiscích jsou pak postaveny také nálezysp. zn. IV. ÚS 3216/14ze dne 17. 12. 2015 asp. zn. II. ÚS 3588/14ze dne 16. 6. 2015.
9. Pokud jde o nálezsp. zn. IV. ÚS 3143/15ze dne 23. 2. 2016 (N 35/80 SbNU 447), v něm se Ústavní soud k postupu Nejvyššího soudu, kterým ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl dovolání pro vady spočívající v nevymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti, nijak nevyjádřil. Přistoupil nicméně k jeho zrušení, přičemž zároveň přezkoumal a zrušil také rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. I v tomto nálezu je tudíž implicitně obsažen právní názor, že dovolatelé nemusejí uvést, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stejně tak z tohoto nálezu vyplývá právní názor, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, není ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu procesně předcházejí, nepřípustná.
10. V nálezusp. zn. II. ÚS 849/16ze dne 11. 10. 2016 Ústavní soud zaujal názor, že pokud dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci a je pak úkolem dovolacího soudu se touto argumentací zabývat a vypořádat se s ní. Jak také Ústavní soud konstatoval, rozhodnutí o přípustnosti dovolání nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazena senátnímu rozhodování. Na tento nález pak navázal Ústavní soud i v nálezusp. zn. I. ÚS 425/17ze dne 19. 4. 2017. Konečně v nálezusp. zn. IV. ÚS 3168/16ze dne 11. 7. 2017 Ústavní soud za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné, přezkoumal i napadené rozhodnutí odvolacího soudu, v němž shledal porušení stěžovatelových práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak konstatoval, že neshledal žádné porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod, tedy ani porušení práva na soudní ochranu zákonem (zde občanským soudním řádem) stanoveným způsobem. Z důvodu právní jistoty bylo však údajně nezbytné spolu s usnesením odvolacího soudu zrušit i toto rozhodnutí.
11. Otázku, zda je povinností účastníků řízení v dovolání uvést, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud řešil v mnoha dalších rozhodnutích. Stejně tak se Ústavní soud opakovaně zabýval otázkou, zda je v obdobných případech ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů přípustná.
II./A Judikatura Ústavního soudu ve vztahu k ústavní konformitě požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
12. Navzdory nálezůmsp. zn. I. ÚS 2447/13,sp. zn. IV. ÚS 3216/14,sp. zn. IV. ÚS 3143/15asp. zn. IV. ÚS 3973/13naprostá většina rozhodnutí Ústavního soudu akceptuje náhled Nejvyššího soudu, přičemž z celé řady usnesení Ústavního soudu vyplývá, že dovolatelé jsou povinni předpoklady přípustnosti dovolání vymezit (např. usnesenísp. zn. I. ÚS 3762/16ze dne 11. 4. 2017,sp. zn. III. ÚS 588/17ze dne 14. 3. 2017,sp. zn. I. ÚS 323/17ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. III. ÚS 583/17ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. II. ÚS 1794/16ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. III. ÚS 2780/16ze dne 28. 2. 2017,sp. zn. III. ÚS 105/17ze dne 14. 2. 2017,sp. zn. II. ÚS 2671/16ze dne 14. 2. 2017,sp. zn. I. ÚS 2109/16ze dne 22. 9. 2016,sp. zn. IV. ÚS 2728/16ze dne 6. 9. 2016,sp. zn. II. ÚS 1291/16ze dne 20. 6. 2016,sp. zn. IV. ÚS 1734/15ze dne 7. 6. 2016,sp. zn. IV. ÚS 1725/15ze dne 7. 6. 2016,sp. zn. II. ÚS 494/16ze dne 19. 4. 2016,sp. zn. IV. ÚS 230/16ze dne 12. 4. 2016,sp. zn. III. ÚS 3794/15ze dne 16. 2. 2016,sp. zn. III. ÚS 144/15ze dne 19. 2. 2015,sp. zn. I. ÚS 3445/13ze dne 13. 5. 2014,sp. zn. IV. ÚS 789/14ze dne 6. 5. 2014,sp. zn. III. ÚS 695/14ze dne 17. 4. 2014,sp. zn. IV. ÚS 3982/13ze dne 12. 2. 2014,sp. zn. I. ÚS 3524/13ze dne 21. 1. 2014,sp. zn. II. ÚS 3625/13ze dne 14. 1. 2014,sp. zn. III. ÚS 3189/13ze dne 7. 11. 2013; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a musí tak učinit řádně; nestačí tedy pouhá citace zákona (např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1675/14ze dne 26. 6. 2014) či vymezení předpokladů odvíjející se od zjevně chybné interpretace § 237 občanského soudního řádu (např. usnesenísp. zn. III. ÚS 651/14ze dne 10. 7. 2014). V usnesenísp. zn. II. ÚS 2716/13ze dne 12. 2. 2015 k tomu Ústavní soud uvedl:
„K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, nebo neobsahující vymezení důvodu dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“
13. Podobně v nálezusp. zn. II. ÚS 1966/16ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527) Ústavní soud dovodil:
„Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [nález ze dne 11. února 2004sp. zn. Pl. ÚS 1/03(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání splňuje obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, tedy zda není dán důvod pro jeho odmítnutí podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účel tohoto požadavku spočívá v tom, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a aby po seznámení se s ní zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch, a tento názor sdělil dovolateli. Zákonodárce tímto způsobem reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení by mělo přispět právě to, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jejich přípustnosti (například usnesení ze dne 26. června 2014sp. zn. III. ÚS 1675/14).“
14. Na uvedený nález navázal Ústavní soud nálezemsp. zn. I. ÚS 2135/16ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247), v němž uzavřel, že v každém dovolání „musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v § 238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, zjednodušeně řečeno, spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu“.
15. Ústavní soud však nepřipouští, aby Nejvyšší soud postupoval při posuzování bezvadnosti dovolání příliš formálně, a proto např. v nálezusp. zn. IV. ÚS 1256/14ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607) Nejvyššímu soudu vytkl, že považoval za vadné dovolání, v němž dovolatel nepoužil čísla jednací relevantních rozhodnutí. V nálezusp. zn. I. ÚS 354/15ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251) pak Ústavní soud měl za to, že z dovolání čteného v návaznosti na argumentaci odvolacího soudu je patrné, v čem dovolatel splnění předpokladů přípustnosti shledává, byť to přímo v dovolání neuvedl. V nálezechsp. zn. II. ÚS 313/14ze dne 15. 4. 2014 (N 59/73 SbNU 151) asp. zn. I. ÚS 878/15ze dne 16. 9. 2015 (N 171/78 SbNU 555) zase Ústavní soud vyjádřil požadavek na řádné odůvodnění usnesení, kterými Nejvyšší soud odmítá dovolání pro vady. Porušení základních práv stěžovatelů pak Ústavní soud konstatoval také tehdy, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl pro vady, kterými netrpělo [nálezysp. zn. II. ÚS 3876/13ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779),sp. zn. I. ÚS 962/14ze dne 19. 8. 2014 (N 155/74 SbNU 323) nebosp. zn. II. ÚS 312/15ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375)]. Ústavní soud porušení základních práv shledal i tehdy, pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady jako nepřípustné (sic) a zároveň se obiter dictum vyjádřil k meritu věci, k čemuž Ústavní soud uvedl, že tento postup (tedy vyjádření se k meritu věci za situace, kdy údajně nebylo možné v dovolacím řízení pro vady pokračovat) je vnitřně rozporný [nález Ústavního soudusp. zn. II. ÚS 2766/14ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281)].
II./B Judikatura Ústavního soudu k otázce přípustnosti ústavních stížností za situace, kdy bylo dovolání odmítnuto z důvodu nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
16. V případech, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že v něm dovolatel nevymezil, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, musel Ústavní soud opakovaně, ať už výslovně, či implicitně, řešit otázku přípustnosti ústavních stížností mířících proti rozhodnutím nižších soudů. Tuto otázku přitom Ústavní soud řešil rozdílně v nálezech i v usneseních, a to bez ohledu na to, zda postup Nejvyššího soudu považoval za správný, či nikoli.
17. Podobně jako v citovaných nálezechsp. zn. I. ÚS 2447/13,sp. zn. II. ÚS 3588/14,sp. zn. IV. ÚS 3216/14,sp. zn. IV. ÚS 3143/15asp. zn. IV. ÚS 3973/13postupoval Ústavní soud i v nálezechsp. zn. II. ÚS 312/15ze dne 9. 2. 2016 asp. zn. II. ÚS 2766/14ze dne 1. 12. 2015. V nich Ústavní soud shledal porušení ústavně zaručených práv Nejvyšším soudem, který odmítl dovolání pro vady, přičemž ústavněprávnímu přezkumu Ústavní soud podrobil i rozhodnutí odvolacího soudu. Naopak v nálezechsp. zn. I. ÚS 425/17ze dne 19. 4. 2017,sp. zn. II. ÚS 1966/16ze dne 15. 3. 2017,sp. zn. I. ÚS 3507/16ze dne 21. 12. 2016 (N 251/83 SbNU 903),sp. zn. II. ÚS 849/16ze dne 11. 10. 2016,sp. zn. II. ÚS 3876/13ze dne 3. 6. 2014,sp. zn. I. ÚS 962/14ze dne 19. 8. 2014 čisp. zn. I. ÚS 354/15ze dne 19. 11. 2015 Ústavní soud, ačkoli také považoval postup Nejvyššího soudu za protiústavní, ústavní stížnosti s odkazem na zásadu subsidiarity v části mířící proti rozhodnutím nižších soudů odmítl pro nepřípustnost.
18. V nálezusp. zn. I. ÚS 3507/16Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedl, že „v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu již dále nepřísluší přezkoumávat napadené rozhodnutí vrchního soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který bude muset – vázán nálezem Ústavního soudu – o dovolání znovu rozhodnout. Ústavní stížnost týkající se merita věci by tak v tomto případě byla prostředkem předčasným“. V nálezusp. zn. II. ÚS 1966/16pak Ústavní soud dodal, že odlišení důvodů odmítnutí dovolání, tedy zda pro nepřípustnost nebo včas neodstraněné vady, není samoúčelné, jelikož má pro dovolatele význam z toho hlediska, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti i efektivní vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení. Ústavní soud následně uzavřel, že „[j]e zřejmé, že k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, nebo když bude nepřípustné z některého důvodu uvedeného v § 238 občanského soudního řádu. Podmínka efektivního vyčerpání dovolání naopak bude splněna, jestliže bude důvod jeho odmítnutí spočívat v tom, že nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu“.
19. Jde-li o usnesení, část z nich se zabývá pouze ústavností odmítavého usnesení Nejvyššího soudu s tím, že pokud stěžovatel účinným způsobem nevyčerpal dovolání, je přezkum rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu s ohledem na zásadu subsidiarity nepřípustný (např. usnesenísp. zn. III. ÚS 3189/13ze dne 7. 11. 2013,sp. zn. III. ÚS 836/14ze dne 26. 3. 2014,sp. zn. I. ÚS 891/15ze dne 3. 2. 2016,sp. zn. II. ÚS 152/16ze dne 7. 3. 2016 čisp. zn. III. ÚS 200/16ze dne 8. 3. 2016,sp. zn. I. ÚS 2109/16ze dne 22. 9. 2016,sp. zn. III. ÚS 588/17ze dne 14. 3. 2017,sp. zn. I. ÚS 323/17ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. I. ÚS 3937/16ze dne 14. 2. 2017,sp. zn. I. ÚS 208/17ze dne 14. 2. 2017,sp. zn. II. ÚS 1794/16ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. III. ÚS 583/17ze dne 7. 3. 2017,sp. zn. III. ÚS 1660/15ze dne 28. 2. 2017,sp. zn. III. ÚS 2780/16ze dne 28. 2. 2017,sp. zn. III. ÚS 105/17ze dne 14. 2. 2017,sp. zn. II. ÚS 494/16ze dne 19. 4. 2016,sp. zn. IV. ÚS 2728/16ze dne 6. 9. 2016,sp. zn. II. ÚS 1291/16ze dne 20. 6. 2016,sp. zn. IV. ÚS 1734/15ze dne 7. 6. 2016 asp. zn. IV. ÚS 1725/15ze dne 7. 6. 2016).
20. Obdobně v usnesenísp. zn. II. ÚS 2380/16ze dne 14. 10. 2016 Ústavní soud konstatoval:
„I kdyby však stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadla, závěr o nepřípustnosti jejího návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne, že stěžovatelka sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnila, avšak neučinila tak procesně relevantním (řádným) způsobem, neboť se nijak nevyjádřila k otázce přípustnosti dovolání (což je ovšem obligatorní náležitostí takového návrhu). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity) třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně …“.
21. Oproti tomu v některých rozhodnutích Ústavní soud tento postup nenásledoval a přistoupil i k přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů (např. usnesenísp. zn. I. ÚS 3524/13ze dne 21. 1. 2014,sp. zn. III. ÚS 1185/15ze dne 7. 5. 2015,sp. zn. IV. ÚS 2750/15ze dne 28. 1. 2016,sp. zn. III. ÚS 3714/15ze dne 1. 3. 2016). To pak Ústavní soud např. v usnesenísp. zn. III. ÚS 651/14ze dne 10. 7. 2014 vedlo ke konstatování, že „v případě rozporné vlastní judikatury proto Ústavní soud postupoval ve prospěch stěžovatele, tedy jeho právní jistoty, který by se mohl dovolávat té části rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je pro něho příznivější“. K argumentu právní jistoty se Ústavní soud vyjádřil i v již uvedeném usnesenísp. zn. III. ÚS 200/16ze dne 8. 3. 2016, v němž konstatoval, že vzhledem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu již není „k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti“ důvod, a předmětnou ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustnou. Konečně je možno dodat, že Ústavní soud kvazimeritorně přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu i na základě ústavní stížnosti, kterou nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pro vady odmítl, vůbec napadeno (usnesenísp. zn. II. ÚS 2340/15ze dne 31. 8. 2015; proti rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána samostatná ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech „vymezení důvodu dovolání“, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesenímsp. zn. II. ÚS 2341/15ze dne 11. 4. 2017).
22. Lze dodat, že otázkou přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu se Ústavní soud zabýval i v dalších rozhodnutích, v nichž shledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v procesním postupu Nejvyššího soudu. Za nepřípustnou v části mířící proti rozhodnutím nalézacích či odvolacích soudů tak Ústavní soud považoval ústavní stížnost např. v nálezechsp. zn. I. ÚS 3093/13ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581),sp. zn. III. ÚS 1538/14ze dne 17. 5. 2016 (N 85/81 SbNU 423),sp. zn. II. ÚS 3316/15ze dne 31. 5. 2016 (N 99/81 SbNU 601),sp. zn. I. ÚS 2936/15ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431) nebosp. zn. II. ÚS 849/16ze dne 11. 10. 2016 (dostupných též na http://nalus.usoud.cz). V posledně citovaném rozhodnutí k tomu Ústavní soud poznamenal: „Veden zmíněnou doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud za této procesní situace již dále nepřezkoumával napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za situace, kdy se Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval, předčasný.“
23. K odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost – v části, v níž byla napadena rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu – Ústavní soud přistupoval v obdobných případech i za účinnosti občanského soudního řádu a zákona o Ústavním soudu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Např. v nálezusp. zn. II. ÚS 3005/07ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449) Ústavní soud uvedl:
„Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť nyní bude na dovolacím soudu, aby se znovu zabýval přípustností dovolání a případně se vyjádřil k postupu odvolacího soudu (srov. obdobný postup např. v nálezusp. zn. II. ÚS 182/05). Stěžovateli se nyní otevírá prostor pro ochranu jeho ústavně zaručených práv a svobod v rámci soustavy obecných soudů.“
III. Vlastní odůvodnění stanoviska
24. Dva výroky, které plénum Ústavního soudu tímto stanoviskem přijalo, jsou na sobě zásadně nezávislé a každý řeší jinou právní otázku. V případě prvního výroku Ústavní soud posuzoval, zda není postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, v rozporu s právem na přístup k soudu garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listina“). V případě druhého výroku Ústavní soud zaujal stanovisko k výkladu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ním související zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
III./A Právo na přístup k soudu
25. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedené ustanovení zakotvuje právo na soudní ochranu, jehož nedílnou součástí je i právo na přístup k soudu při splnění podmínek stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny). Stejné právo je garantováno i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
26. Povinnost státu plynoucí z práva na přístup k soudu je v netrestních věcech, o kterých výhradně bude dále pojednáváno, zásadně naplněna tehdy, pokud stát zajistí přístup k rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků na jednom stupni soudní soustavy. Jinými slovy, z ústavního pořádku České republiky neplyne právo na podání řádných či dokonce mimořádných opravných prostředků. Jak už ovšem Ústavní soud v minulosti uvedl (viz např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 1/03ze dne 11. 2. 2004), je-li možnost podat řádný či mimořádný opravný prostředek garantována zákonem, spadá i rozhodování o těchto prostředcích pod požadavky kladené čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž tyto požadavky musí být dodrženy i při posuzování samotných podmínek připuštění daného prostředku.
27. V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené.
28. Právě uvedené pak platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu. Tak je tomu i u dovolání.
29. Mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá.
30. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census] a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. Efektivně fungující Nejvyšší soud pak sjednocováním judikatury přispívá k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudů.
31. Zákonodárce v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovil mimo jiné požadavek, že v dovolání musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to s odkazem na § 237 až 238a občanského soudního řádu. Ustanovení § 237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
32. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy by mělo být, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu. To může vést jednak k tomu, že advokát sám po seznámení se s judikaturou dospěje k závěru, že podání dovolání nemá žádný význam, a tento názor posléze sdělí svému klientovi. V jistém smyslu tak může toto ustanovení motivovat k určité filtraci nápadu vůbec samotnými dovolateli, a tedy i k nižší zahlcenosti Nejvyššího soudu případy, které by stejně neměly před Nejvyšším soudem šanci na úspěch.
33. Předmětná ustanovení občanského soudního řádu však plní svůj účel i v případě, kdy má advokát (potažmo jeho klient) za to, že je namístě dovolání podat. Totiž právě povinnost advokáta seznámit se s judikaturou zajišťuje vyšší kvalitu podaného dovolání, což jednak poskytuje vyšší standard právní pomoci klientovi (dovolateli), ale také umožňuje zrychlit, zkvalitnit a zefektivnit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Pokud dovolatel Nejvyššímu soudu předloží svůj názor na vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k judikatuře soudu dovolacího, bude Nejvyšší soud nepochybně v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb.].
34. Je tudíž zřejmé, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu sleduje legitimní účel. Zůstává k posouzení, zda je toto ustanovení ke stanovenému cíli přiměřené.
35. Plénum Ústavního soudu na tomto místě zdůrazňuje, že v souladu s § 241 občanského soudního řádu musí být dovolatel zásadně zastoupen advokátem. I tento požadavek slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu pak po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení. Pokud tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu.
36. Nelze navíc přehlédnout, že § 237 občanského soudního řádu vypočítává veškeré možné vztahy dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit. Stejně tak je podstatné, že vadou je pouze to, pokud dovolatel vůbec svůj názor neuvede, nikoli však to, pokud má Nejvyšší soud na splnění předpokladů přípustnosti jiný názor. Pokud se tedy např. dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, a Nejvyšší soud naopak uvede, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel tak ani není „sankcionován“ odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.
37. V tomto ohledu by nebyla případná ani námitka, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a není proto důvod po dovolatelích žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňovali. Ad absurdum by tento argument vedl k tomu, že by se např. v odvolání nemohlo po účastnících řízení požadovat uvedení odvolacího důvodu, neboť odvolací soud zná právo, a musí tak sám vědět, zda je rozhodnutí nalézacího soudu nesprávné a z jakého důvodu.
38. Plénum Ústavního soudu je tedy toho názoru, že § 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Tento závěr platil od počátku přijetí účinné právní úpravy a platí tím spíše nyní, kdy Nejvyšší soud v nespočtu rozhodnutí na povinnosti dovolatelů upozorňoval.