76. Jak však Ústavní soud výše dovodil, napadená právní úprava žádné záruky k zamezení tíživého dopadu na nezletilé poplatníky neznala (rodičovská odpovědnost a s ní související možnost domáhat se náhrady škody se neuplatní, k řízení při placení daně srov. níže). Z vyjádření vlády či účastníků řízení přitom neplyne žádný důvod, který by legitimoval negativní dopady na nemajetné nezletilé poplatníky, za které poplatky neuhradili ti, kteří tak měli učinit jako součást plnění své vyživovací povinnosti. Za takového stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená právní úprava nepřihlíží k zásadě hospodářské výkonnosti nezletilých poplatníků a bez přijatelného důvodu zatěžuje nemajetné nezletilé poplatníky jako sociální skupinu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny.
77. Ústavní soud se však především zabýval tím, zda napadená úprava zaručuje zvláštní ochranu dětem a mladistvým ve smyslu čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny. Této ochrany je podle čl. 41 odst. 1 Listiny možné se domáhat toliko v mezích zákonů, které ji provádějí. Ústavní soud však již dříve uvedl, že s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny nemůže prováděcí zákonná úprava popřít samotný smysl takové záruky [nálezsp. zn. Pl. ÚS 35/93ze dne 15. 2. 1994 (N 7/1 SbNU 51; 49/1994 Sb.)]. Zvláštní ochranou je přitom v kontextu čl. 32 odst. 1 Listiny třeba rozumět pouze ochranu vyšší.
78. Nezletilí poplatníci neměli žádné efektivní prostředky ochrany svých práv v rámci nalézacího řízení, byť na ně uložení poplatkové povinnosti mohlo dopadat s neúnosným (rdousivým) účinkem. Jediný prostředek, který může zmírnit nepříznivé dopady, se tak objevuje až v řízení při placení poplatku - možnost zohlednit tíživou situaci nezletilého při výběru či exekuci poplatku, zejména pak rozhodnutím o posečkání či splátkování jeho úhrady podle § 60 zákona o správě daní a poplatků či § 156 daňového řádu. Ani zde se však nejedná o prostředek ochrany práva nezletilého. Jednak se jedná o rozhodnutí, na něž poplatník nemá nárok (jsou založena na správním uvážení), jednak jsou jeho práva porušena již při vyměření poplatku v nalézacím řízení. Vláda sama uvádí ve svém vyjádření, že poplatek zásadně není na nezletilém vymáhán do té doby, dokud nemá alespoň nějaký majetek nebo příjem. Jinými slovy, veřejná moc nezletilému uloží platební povinnost bez ohledu na to, zda ji může ovlivnit či splnit, a následně vyčkává, zda a kdy si nezletilý prostředky obstará a dluh z nich zaplatí. Nezaplatí-li dobrovolně, dojde k daňové exekuci. Takový postup je zjevně zaměřen především na zajištění efektivního výběru vyměřeného poplatku, nikoliv ochranu práv poplatníka. Není-li tedy nezletilým poplatníkům k dispozici žádná efektivní ochrana proti případnému rdousivému účinku poplatku, nelze požadavek zvláštní (vyšší) ochrany považovat za splněný.
VI. Závěr
79. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava, která zatěžuje nezletilé poplatkovou povinností bez ohledu na to, zda mají prostředky k jejímu splnění (nebo alespoň možnost si takové prostředky obstarat), zatěžuje je bez ohledu na možnost ovlivnit uložení platební povinnosti (např. zdržením se zpoplatňované činnosti) či se jí alespoň zprostit (např. uplatněním tvrdostní klauzule), je v rozporu s čl. 32 odst. 1 větou druhou ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (absence zvláštní ochrany dětí a mladistvých), se čl. 3 odst. 1 Listiny (nepřípustná diskriminace na základě sociálního původu) a s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny (rdousící účinek poplatku).
80. Nelze souhlasit s někdy vyslovovanými obavami vyjádřenými v odborné literatuře, že prohlášení neústavnosti napadeného ustanovení bude mít za následek, že nezletilí nebudou mít povinnost platit žádné daně a poplatky, což by vytvářelo cestu k obcházení daňových povinností. Zákonodárce má nepochybně pravomoc rozhodnout, že poplatníky určité daně nebo poplatku budou i nezletilí. Rozhodne-li se tak ovšem učinit bez ohledu na to, zda má nezletilý vůbec nějaký zdanitelný majetek nebo příjem, či zda má možnost vyhnout se zpoplatňovanému jednání (nemá-li na ně odpovídající prostředky), pak zákonodárce musí již v rovině nalézacího řízení zohlednit, že může docházet k případům nadměrné tvrdosti a přijmout odpovídající řešení. Měl by také zvažovat, zda je poplatek ukládán za protiplnění ze strany státu či obce, kterého se nezletilému poplatníkovi vskutku dostává. V případě poplatku za provoz systému likvidace komunálního odpadu je však (zejména v případě malých dětí) výlučným producentem odpadu ten rodič, který pečuje o výživu dítěte faktickým plněním, při kterém odpad vzniká. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti totiž zahrnuje veškerou běžně potřebnou péči o dítě, tedy v tomto případě nejen zajištění dodávek potřebných věcí do domácnosti, ve které dítě žije, ale i likvidaci následně vzniklých odpadů. Bylo by racionální zvažovat, zda neuložit poplatkovou povinnost namísto dítěte přímo rodiči, který požívá výhod systému likvidace komunálního odpadu.
81. Ústavní soud proto návrhu Nejvyššího správního soudu vyhověl. Důvody, které jej k tomu vedly, se však vztahují pouze na nezletilé poplatníky poplatku za provoz systému shromažďování odpadů. Proto soud omezil rozsah svého rozhodnutí právě na tuto skupinu poplatníků [srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 28/13ze dne 10. 7. 2014 (N 137/74 SbNU 93; 161/2014 Sb.)]. S ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou orgány veřejné moci povinny promítnout důsledky shledané protiústavnosti do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů zohlednit výše uvedené derogační důvody [srov. důvody nálezusp. zn. I. ÚS 3599/15ze dne 3. 2. 2016 (N 24/80 SbNU 285)] a neaplikovat § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném do 30. června 2012, v rozsahu, v němž ukládal povinnosti nezletilým poplatníkům.
Odlišná stanoviska
1. Odlišné stanovisko soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka
V souladu s § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") podáváme toto odlišné stanovisko.
1. Nesouhlasíme s výrokem nálezu, a tedy ani s jeho odůvodněním.
2. Pokud jde o vlastní výrok nálezu, jde - eufemisticky řečeno - o problematickou kombinaci vyslovení protiústavnosti s rozsahovým výrokem, což v obou jeho částech považujeme za nepřípustné.
3. Problematiky vyslovení protiústavnosti se poprvé v éře "třetího" Ústavního soudu dotkl soudce Vladimír Sládeček ve svém separátním vótu k nálezusp. zn. Pl. ÚS 10/15ze dne 19. 11. 2015 (N 197/79 SbNU 229; 44/2016 Sb.). Již zde bylo odkázáno na nálezsp. zn. Pl. ÚS 33/2000ze dne 10. 1. 2001 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.), kdy Ústavní soud zřejmě poprvé posuzoval protiústavnost napadených, nicméně již neplatných ustanovení. Ústavní soud měl vycházet z ustanovení § 66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že návrh je nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti, případně z § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí: jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbydou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví. Ústavní soud však v daném případě usnesením nezastavil řízení, ale meritorně rozhodoval o celém návrhu, tedy i o "vyslovení protiústavnosti" již zrušených ustanovení, byť (celý) návrh nakonec zamítl. Ústavní soud totiž dovodil, že "předložení věci" podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je přímou aplikací tohoto ustanovení, a nikoliv návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, takže výše uvedená pravidla stanovená v § 66 odst. 1 a § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která měla mít za následek rozhodnutí o nepřípustnosti návrhu, resp. o zastavení řízení, nejsou použitelná. K většinovému rozhodnutí byla připojena nesouhlasná odlišná stanoviska 6 soudců (za přítomnosti toliko 13 soudců), která vesměs polemizovala právě se zavedením nové přezkumné pravomoci Ústavního soudu (P. Varvařovský, V. Ševčík, M. Holeček, V. Jurka, E. Zarembová, V. Čermák).
4. Přikláníme se v tomto případě k názorům vysloveným v separátních vótech, protože i podle našeho mínění Ústavním soudem přijatý výklad odhlíží od předpokládaného smyslu úpravy podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a není ani slučitelný s taxativně vymezenou pravomocí Ústavního soudu v čl. 87 Ústavy. Jde o přisvojení si nové pravomoci, kterou podle našeho přesvědčení - i ve světle čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") - nelze dovodit z Ústavy a se zákonem o Ústavním soudu se nachází v příkrém rozporu. I když lze snad pochopit pohnutky, které vedly Ústavní soud k zavedení institutu vyslovení protiústavnosti (usměrnit ostatní soudy, jak mají rozhodovat v případě aplikace ústavně sporné, ale již neplatné úpravy), neznamená to, že takový postup můžeme akceptovat. V případě Ústavního soudu jde totiž o výkon státní moci, a nikoliv o právní jednání soukromoprávních subjektů, kde lze k motivaci přihlédnout. Ostatně věc by posléze mohla být posouzena Ústavním soudem na základě ústavní stížnosti. "První" Ústavní soud se již k této praxi nevrátil, opět ji využil až "druhý" Ústavní soud nejdříve v roce 2008, aby se pak tato praxe stala běžným postupem, který recipoval i "třetí" Ústavní soud. Prozatím tak bylo rozhodnuto cca 20 věcí, neznamená to však, že vždy bylo návrhu vyhověno.
5. Co se týče interpretativních či rozsahovým výroků, své pochybnosti a výhrady jsme podrobně vysvětlili v našich separátních vótech k nálezůmsp. zn. Pl. ÚS 49/10ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 35/11ze dne 13. 5. 2014 (N 89/73 SbNU 485; 146/2014 Sb.), na které odkazujeme.
6. Máme tak za to, že plénem aplikovaným postupem, resp. v nálezu přijatým výrokem došlo k nepřípustnému rozšíření pravomoci Ústavního soudu. Je totiž potřeba připomenout fundamentální ústavní princip: přestože je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, a má tak do jisté míry výsadní postavení vůči ostatním orgánům veřejné moci (zejména může jejich rozhodnutí/akty přezkoumávat a v odůvodněných případech rušit), stále jde také "jen" o orgán veřejné moci (orgán moci státní). To znamená, že i pro něj - bez výjimky - platí pravidlo obsažené v základních ustanoveních Ústavy, a sice v čl. 2 odst. 3 Ústavy, totiž, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (včetně zákona ústavního). Prakticky totožné ustanovení ostatně obsahuje i čl. 2 odst. 2 Listiny. Těmito ustanoveními se zakotvuje jeden ze základních principů fungování moderního demokratického právního státu.
7. Ostatně v předchozím odstavci uvedenou "otřelou" myšlenku nalezneme i v rozhodnutích Ústavního soudu. Tak např. v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 45/03ze dne 5. 2. 2004 (a prakticky shodně v usnesenísp. zn. Pl. ÚS 16/10ze dne 4. 5. 2010) - v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz - se uvádí: "Ústavní soud jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přirozeně vychází při výkonu své jurisdikce důsledně z principu, že co do případů, mezí a způsobů může uplatňovat státní moc jen v zákonném a ústavním rámci [zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (...); čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod], což je v právním státě condicio sine qua non pro jakoukoliv legitimní činnost jeho orgánů." V nálezusp. zn. Pl. ÚS 87/06ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313) je stručně konstatováno, že "Ústavní soud tedy není oprávněn vykročit z pravomocí svěřených mu zákonodárnou mocí, neboť by takovým vykročením popřel základní principy právního státu". Dále srov. kupř. nálezsp. zn. I. ÚS 577/01ze dne 25. 11. 2003 (N 137/31 SbNU 223): "Při výkonu svých kompetencí musí i tento soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat." Uvedené principy by Ústavní soud měl vždy respektovat, a nikoliv pouze tehdy, když se (mu) to "hodí".
8. Nicméně i kdybychom ponechali stranou výše uvedené výhrady, nemohli bychom návrh podpořit. Především bychom chtěli poukázat na čl. 4 Ústavy, podle kterého jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Toto ustanovení se přirozeně vztahuje na všechny soudy. Tedy nejen Ústavní soud, ale i ostatní soudy by při svém rozhodování měly zajišťovat ochranu ústavně zaručených práv.
9. Podle našeho názoru Krajský soud v Brně - i ve světle tohoto ustanovení - rozhodl správně, když dospěl k závěru, že dotčené ustanovení je třeba vykládat tak, že neurčuje osoby povinné hradit poplatek, ale osoby, za něž má být uhrazen, poplatkovou povinnost za nezletilé tedy musí plnit rodiče či jiní zákonní zástupci. Krajský soud mj. správně přihlédl k ustanovení čl. 3 odst. 1 [které Ústavní soud též zmiňuje v bodě 47) a zejména k čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), dále též jen "Úmluva"], podle kterého rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte.
10. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku č. j. 62 Af 78/2013-48 mj. uvedl: "Je totiž nepochybné, že zákon o místních poplatcích (pozn. red.: zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) určuje poplatkové povinnosti adresátů tam obsažených právních norem, tj. vždy právních subjektů, subjektů právních vztahů. Nezletilá osoba (dítě) ovšem nemůže být ohledně povinností plynoucích z norem správního práva mechanicky bez dalšího považována za samostatný subjekt právních vztahů, do nichž by mohla vstupovat. Tehdy účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravoval subjektivitu fyzických osob v § 7 (způsobilost k právům a povinnostem) a v § 8 (způsobilost k právním úkonům). Způsobilost k právům a povinnostem vznikala narozením a způsobilost k právním úkonům vznikala zletilostí. Nezletilí měli podle § 9 způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Dovozovat závěr, podle něhož by nezletilá osoba měla způsobilost vstupovat do právního vztahu s obcí ohledně likvidace odpadu, byť fakticky založeného zákonem o místních poplatcích, by bylo pouhou mechanickou aplikací práva abstrahující od rozumně dovoditelných souvislostí. Nezletilá osoba (dítě) jednak není schopna sama určovat ani jakkoli ovlivňovat, kde (v jaké obci) je hlášena k trvalému pobytu, a tedy nemůže ani sama rozhodovat, zda v důsledku adresy svého trvalého pobytu fakticky do právního vztahu s obcí ohledně likvidace odpadu, byť fakticky založeného zákonem o místních poplatcích, vstoupí či nikoli. Nezletilá osoba také zásadně nemá reálnou možnost ovlivnit, zda poplatek zaplatí či nikoli, popř. zda jej zaplatí řádně a včas, popř. až později na základě vydaného platebního výměru po řádném a včasném nesplnění této povinnosti, bez ohledu na to, že se jí takový platební výměr do sféry její dispozice zpravidla nemusí ani dostat. Není přiměřené ani dovozovat, že by si nezletilá osoba měla být vůbec vědoma povinnosti platit poplatek za odpad, že by se o existenci takové poplatkové povinnosti měla sama zajímat a ,ze svého' poplatek platit, popř. své rodiče (zákonné zástupce) k zaplacení poplatku nutit, aby jí samotné na nezaplaceném poplatku nevznikl dluh, který by pak po ní měl být vymáhán kupř. poté, co nabude zletilosti - jak se stalo v právě posuzované věci. Finanční odpovědnost za dítě nesou rodiče (nebo jiné osoby, které jinak rodičovské povinnosti stíhají) a státy, které jsou stranami Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené Valným shromážděním OSN dne 20. 11. 1989, jsou povinny činit všechna opatření nezbytná k zabezpečení obnovy péče o dítě ze strany takových osob (čl. 27 odst. 4 uvedené Úmluvy). Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 27 odst. 2 Úmluvy rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte. Přestože stejně jako dospělý i dítě je osobou, za kterou je třeba podle zákona o místních poplatcích platit poplatek za odpad (§ 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích), nemá-li dítě vlastní majetek, k jehož tíži by poplatek mohl být placen, popř. k jehož tíži by poplatek bylo možno postihnout, není-li zaplacen dobrovolně, nemůže být nezaplacení poplatku přikládáno k tíži takového dítěte. To není osobou, jež by fakticky mohla o zaplacení poplatku v době jeho splatnosti rozhodovat, popř. platbu realizovat. Interpretace poplatkové povinnosti za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů mechanicky k tíži dítěte, které v době, kdy taková poplatková povinnost vznikne, zásadně nemá odpovídající prostředky na zaplacení, a trvání na zaplacení poplatků a jejich vymáhání poté, co dítě nabude zletilosti, nemůže podle přesvědčení zdejšího soudu slušně a rozumně naplňovat pravidlo podávané z § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích s respektováním zájmu dítěte jako předního hlediska podle čl. 3 odst. 1 uvedené Úmluvy. Taková interpretace ze strany správního orgánu tedy nemůže být pod soudní ochranou, má-li být taková ochrana korektní a má-li zajistit, aby formalistický přístup k výkladu právních předpisů nevedl ke zjevným nesprávnostem a nespravedlnostem. Opačný postoj by princip dobré správy nikdy nemohl naplňovat. Ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích, ve znění na věc aplikovatelném (tedy před účinností zákona č. 174/2012 Sb.), je tak podle zdejšího soudu třeba vykládat nikoli jako pravidlo vymezující osoby povinné platit poplatek, ve vztahu k nimž by měly pak nastupovat důsledky jejich nezaplacení, nýbrž jedině jako pravidlo vymezující počet osob, za které je třeba poplatek platit. Poplatková povinnost tak s odkazem na toto ustanovení nemůže primárně stíhat nezletilé osoby coby poplatníky, nýbrž jejich zákonné zástupce ,za nezletilé osoby'. Dovodil-li tedy žalovaný, že žalobkyně v době své nezletilosti byla poplatníkem místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, což se stalo nosným důvodem napadeného rozhodnutí, dopustil se podle zdejšího soudu nesprávného výkladu § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích, ve znění na věc aplikovatelném, a tedy nezákonnosti. Toto ustanovení totiž žalovaný vyložil mechanicky výlučně tak, jak jeho jazykové znění prima vista působí, aniž by při svém výkladu uplatnil interpretační a aplikační korektiv rozumu a spravedlnosti."
11. Podle našeho mínění Krajský soud v Brně provedl akceptovatelnou ústavně konformní interpretaci dotčených ustanovení, která se ostatně částečně blíží i argumentaci Ústavního soudu v nálezu.
12. Neshledáváme tudíž důvod vyhovovat návrhu, když Ústavní soud - pomineme-li stále zdůrazňovaný princip sebeomezování a minimalizace zásahů - opakovaně zastává názor, že ústavně konformní výklad má přednost před zrušením napadeného ustanovení. K tomu srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 15/98ze dne 31. 3. 1999 (N 48/13 SbNU 341; 83/1999 Sb.), usnesenísp. zn. Pl. ÚS 24/2000ze dne 12. 10. 2001 (U 37/24 SbNU 535), nálezysp. zn. Pl. ÚS 4/99ze dne 16. 6. 1999 (N 93/14 SbNU 263; 192/1999 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 33/10ze dne 23. 4. 2013 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 16/08ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 69/06ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 54/05ze dne 22. 1. 2008 (N 16/48 SbNU 167; 265/2008 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 5/05ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.),sp. zn. Pl. ÚS 44/03ze dne 5. 4. 2005 (N 73/37 SbNU 33; 249/2005 Sb.) asp. zn. Pl. ÚS 22/16ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.). Uvedený názor lze logicky aplikovat i na (problematické) vyslovování protiústavnosti, které má, resp. má mít obdobné důsledky jako zrušení ustanovení (a institut zrušování napadeného ustanovení do jisté míry supluje). Jinak řečeno, pokud to platí pro ústavně zřetelně zakotvenou "zrušovací" pravomoc, tím spíše by to mělo být uplatnitelné při výkonu sporné pravomoci "vyslovování protiústavnosti".
13. Snad jen na okraj lze uvést, že Ústavní soud již dříve judikoval, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, přičemž je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci [nálezsp. zn. Pl. ÚS 21/96ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Srov. též tezi Gustava Radbrucha: "Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor - on právě musí být moudřejší než jeho autor." [G. Radbruch. Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg: 1999, s. 107; nálezsp. zn. III. ÚS 671/02ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)].
14. Ostatně se nám zdá, že postoj Nejvyššího správního soudu je poněkud alibistický. Jeden jeho senát dojde k výkladu, že zákon o místních poplatcích vymezuje přímo osoby poplatníků, a nikoliv osoby, za něž má být poplatek uhrazen, a jiný jeho senát se obrátí na Ústavní soud. Je otázkou, zda neměla být věc nejprve předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jak to vyžaduje i nálezová judikatura Ústavního soudu, podle níž: "Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem posud zastáván. (...) Výjimky z této povinnosti je třeba vykládat zdrženlivě a v případě pochybností ve prospěch ochrany ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Nadměrné užívání této výjimky by totiž mohlo vést k (byť i neúmyslnému) vyhýbání se povinnosti předložit věc sjednocujícímu tělesu. Přitom není přijatelné, aby se jednotlivé soudní senáty vyhýbaly své povinnosti věc předložit ke sjednocení jen z vlastních subjektivních důvodů, razily vlastní osamocené judikatorní cesty (či spíše štoly) a tím narušovaly předvídatelnost rozhodování pro účastníky řízení, bránily sjednocování judikatury jako jednoho ze zásadních úkolů vrcholných soudních orgánů [čl. 92 Ústavy České republiky, § 12 s. ř. s. a § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb., a v konečném důsledku oslabovaly důvěru jednotlivce v právo a jeho soudní ochranu (srov. zejména čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky]." - nálezsp. zn. I. ÚS 2866/15ze dne 14. 3. 2016 (N 41/80 SbNU 501), body 18 až 21.
15. Konečně máme pochybnosti i o závěru nálezu, podle nějž aplikace napadeného ustanovení na "děti ze sociálně nefunkčních rodin" (bod 73) představuje nepřípustnou diskriminaci na základě sociálního původu, zakázanou dle čl. 3 odst. 1 Listiny (bod 79). Pod pojmem "sociální původ" totiž ústavodárce zjevně rozuměl - v historickém a mezinárodním kontextu při přijímání Listiny a přístupu k relevantním mezinárodním smlouvám - kvalitativně zcela jiné aspekty, než je (v čase případně proměnlivá) "funkčnost" či "nefunkčnost" rodiny, z níž jednotlivec pochází (srov. např. formulaci v čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, hovořící o "národnostním, etnickém nebo sociálním původu").
16. Uznáváme, že z věcného hlediska jde o citlivou otázku. Nicméně kdyby Ústavní soud připustil správnost ústavně konformního výkladu Krajského soudu v Brně, výsledek by byl prakticky stejný.
2. Odlišné stanovisko soudce Josefa Fialy
Připojuji se k bodům 8 a násl. odlišného stanoviska soudců Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka.