49. Ústavní soud zároveň považuje kontrolu za účinnou. Požadavek na provedení soudní kontroly v rozumné době je vždy nutno posoudit podle okolností konkrétního případu zejm. optikou cílů, které má následná soudní kontrola sledovat a toho, zda je možno těchto cílů, s ohledem na dosud uplynulou dobu od zásahu, dosáhnut. Jak ESLP vyžaduje, kontrola musí být účinná právě za konkrétních okolností projednávané věci (srov. rozsudek Smirnov proti Rusku ze dne 7. 6. 2007, § 45). V nyní projednávané věci jsou okolnosti poměrně specifické, neboť šlo o přezkum reagující na požadavek ESLP směřující vůči České republice. Prodleva tak byla způsobena právě tím, že probíhala řízení, v nichž se ujasňoval rozsah a právní rámec potřebné soudní kontroly. Navíc, a to je důležité, soudní kontrola místního šetření ve věci stěžovatelek, musela být implicitně prováděna již před rozhodnutím ESLP Delta Pekárny, a to jak v soudním řízení přezkoumávající rozhodnutí Úřadu ve věci samé (pro účely posouzení použitelnosti důkazů pro závěr o spáchání protisoutěžního deliktu), tak v soudním řízení přezkoumávajícím rozhodnutí Úřadu o uložení pokuty za nesoučinnost při místním šetření (pro účely posouzení, zda případná nespolupráce stěžovatelky nebyla reakcí na svévoli exekutivy). Takto provedená soudní kontrola však nebyla ze strany ESLP shledána jako dostatečná, právě proto, že žádné ze soudních rozhodnutí se explicitně nevyslovovalo k řádnému průběhu samotného šetření a navíc soudy, které v projednávané věci rozhodovaly, se nezabývaly skutkovými okolnostmi, které Úřad k provedení šetření vedly (srov. bod 91 rozsudku Delta Pekárny). ESLP tak uzavřel, že "soudní kontrola ex post facto, tak jak byla provedena v projednávané věci, neposkytovala stěžovatelské společnosti dostatek záruk proti svévoli" (bod 93). Spornou před ESLP se stala právě otázka, zda soudní přezkum v uvedených řízeních byl dostatečný, o čemž svědčí i poměr hlasů 4:3 a zveřejněná odlišná stanoviska. Ve světle těchto okolností je podstatné, že z důvodu probíhajících soudních řízení měly soudy relevantní podklady k místnímu šetření od počátku k dispozici a byly součástí spisu. Dodatečný soudní přezkum v nyní posuzovaném případě tudíž mohl být skutečný a efektivní, neboť soudní moc od počátku disponovala relevantními informacemi a podklady, přičemž na jejich důkazní hodnotu nemá běh času vliv. Zároveň je možno stále po provedení této následné soudní kontroly zhojit případné porušení práv stěžovatelek, ať již tím, že by nebyly shledány vinnými z protisoutěžního jednání, tak tím, že mohly nárokovat po státu náhradu škody za nesprávný úřední postup. Ústavní soud též zohlednil, že prodleva se soudním přezkumem ex post facto neměla vliv na chod stěžovatelek, neboť jim nebyly zadržovány originály listin či nosiče dat (na rozdíl od situace, kdy by po dlouhou dobu došlo k zadržování originálů listin, počítačů, paměťových medií apod.).
50. Ústavní soud dále zohlednil i rozhodovací praxi ESLP, podle níž v případě opatření přijatých vůči právnickým osobám může být právo zásahu smluvních států širší než v případě opatření vůči fyzickým osobám (viz např. rozsudek ESLP Niemietz proti Německu ze dne 16. 12. 1992, § 30-31), přičemž prostor pro uvážení členských států je v těchto situacích širší (viz rozsudek ESLP Bernh Larsen Holding AS a ostatní proti Norsku ze dne 14. 3. 2013, § 159). Stejně tak je nutno spatřovat rozdíl mezi ochranou soukromého a rodinného života fyzických osob a obchodních prostor osob právnických. K tomu již dříve poznamenal Ústavní soud, že přísnost požadavků kladených na zdůvodnění konkrétního zásahu do soukromí, resp. obydlí musí korespondovat s intenzitou tohoto zásahu. Z hlediska intenzity zásahu do soukromí a obydlí je nepochybně rozdíl mezi domovní prohlídkou učiněnou vůči fyzické osobě v jejím obydlí (tj. v místě, kde realizuje svůj skutečný soukromý a rodinný život) a místním šetřením učiněným vůči právnické osobě např. v jejím sídle týkající se informací obchodního charakteru. Pokud je již judikaturou připuštěno, že i právnické osoby jsou nositelkami základního práva na soukromí a obydlí, které může být zasaženo např. místním šetřením či domovními prohlídkami, je nutno dodat, že povaha tohoto zásahu nikdy není s ohledem na podstatu pojmu soukromí natolik intenzivní, jako v případě obdobných zásahů vůči jednotlivcům (fyzickým osobám) v jejich obydlí. Touto optikou pak musí být ze strany Ústavního soudu posuzována i přísnost požadavků kladených na orgány veřejné moci při zásazích do soukromí, přičemž tato přísnost by měla korespondovat právě intenzitě zásahu do ústavně chráněného práva (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2516/17 ze dne 13. 2. 2018).
51. Z uvedeného důvodu tak není zcela případný odkaz stěžovatelky 3) na pasáž v nálezu Pl. ÚS 24/10, ze které stěžovatelka dovozuje požadavek na "bezprostřední" kontrolu. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval ústavností právní úpravy plošného shromažďování a využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu týkající se každého jednotlivce (tzv. data retention). Pasáž citovaná stěžovatelkou je navíc v nálezu Ústavního soudu uvedena v rekapitulační části týkající se judikatury ESLP (bod 39) a navazuje na závěry rozsudku ESLP Camenzind proti Švýcarsku ze dne 16. 12. 1997, který se však týkal prohlídky v soukromém bytě, nikoli obchodních prostor.
52. Krajský soud se otázce dodatečného přezkumu místního šetření podrobně věnoval (s. 29-41 napadeného rozhodnutí), dal prostor stěžovatelkám k doplnění argumentace, přičemž závěry krajského soudu, resp. navazující závěry Nejvyššího správního soudu (body 137- 144), neshledává Ústavní soud jakkoli problematické. Ústavní soud se neztotožňuje se závěry stěžovatelky, že rozsah přezkumu nebyl dostatečný. Podle Ústavního soudu tato následná soudní kontrola naplnila požadavky přiměřené a dostatečné záruky proti možnému zneužití pravomocí exekutivy, a dostatečně se zabývala místním šetřením jak co do vhodnosti, tak délky i rozsahu. Krajský soud podrobně zrekapituloval důkazy svědčící o podezření z protisoutěžního jednání a vyvrátil možné pochybnosti ohledně toho, zda nešlo pouze o nepodložený "lov informací", resp. svévolný zásah bez jakéhokoli podezření či jakýchkoli relevantních důvodů. Šetření trvalo jeden den (19. 11. 2003) v řádu hodin, tudíž i závěr o tom, že z časového pohledu nešlo o nepřiměřené šetření je plně ústavně konformní. Stejně tak dokumenty, které byly při šetření zajištěny (vesměs e-mailová komunikace; výčet přehledně rekapituluje krajský soud na s. 37 - 39 napadeného rozsudku), korespondovaly podezřením plynoucím se zjištění Úřadu před zahájením místního šetření a týkaly se aktivit stěžovatelek v období od léta do podzimu 2003 souvisejících s podezřením na dohody o cenách při prodeji pekárenských výrobků. Ani z hlediska přezkumu rozsahu místního šetření nelze shledat v závěrech krajského soudu i Nejvyššího správního soudu jakoukoli protiústavní vadu.
53. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelkám, že by se soudy dostatečně nezabývaly přezkumem místního šetření jak z hlediska jeho vhodnosti, tak délky jeho trvání i jeho rozsahu. Podle Ústavního soudu šlo o účinnou a efektivní soudní kontrolu dostatečně chránící stěžovatelky před možnými excesy či svévolí exekutivy.
54. S námitkou týkající se tvrzené nemožnosti provedení dodatečného přezkumu místního šetření v intencích § 82 s. ř. s. (tj. optikou žaloby proti nezákonnému zásahu) v rámci běžícího řízení o žalobách proti správnímu rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. se již dostatečně vypořádal krajský soud i Nejvyšší správní soud. Má-li být poskytnuta ochrana základnímu právu stěžovatelek, v daném případě poskytnuta soudní ochrana před možnou svévolí při provedení místního šetření, je nutno upřednostnit výklad umožňující naplnění tohoto mezinárodního lidskoprávního závazku, před výkladem, který toto naplnění neumožňuje. Pokud krajský soud umožnil výkladem s. ř. s. přístup stěžovatelkám k soudu a dal jim možnost dodatečně argumentovat v intencích zásahové žaloby dle § 82 s. ř. s., jde o rozšíření práva na přístup k soudu založený specifickými okolnostmi projednávané věci (tj. reagující na požadavky ESLP týkající se potřebného standardu soudní ochrany), nikoli o porušení ústavních práv stěžovatelek.
b) K ostatním námitkám stěžovatelky 3)
55. Stěžovatelka 3) pak v ústavní stížnosti formuluje celou řadu námitek, s nimiž se však již z velké části vypořádaly oba napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu i napadený rozsudek krajského soudu.
56. K procesním i hmotněprávním námitkám musí Ústavní soud úvodem předeslat, že řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před správními soudy a již vůbec ne správního řízení. Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3521/15 ze dne 30. 6. 2016, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním správního řízení o deliktu, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů správních orgánů či soudů.
57. Ústavní soud ve vztahu ke snaze opětovně přezkoumávat skutkové a právní otázky, které jsou předmětem správního, resp. soudního řízení, konstantně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Výjimečnými případy možné ingerence Ústavního soudu jsou situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
58. Ústavní soud též konstantně uvádí, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/13 ze dne 22. 4. 2013). Uvedené závěry se pak plně uplatní též na limity ingerence Ústavního soudu do činnosti správních soudů při jejich přezkumu správních rozhodnutí. Ke shora uvedené situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, však v posuzované věci nedochází.
59. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky 3) spočívajících v tvrzených chybných skutkových a právních závěrech (resp. z nich plynoucímu tvrzenému porušení principu in dubio pro reo), týkajících se zjištěného protisoutěžního jednání stěžovatelky 3). V závěrech správních soudů, potažmo v přiložených rozhodnutích Úřadu nelze shledávat výše uvedený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, který by opravňoval Ústavní soud, aby do činnosti správních soudů (či dokonce správního úřadu) ingeroval.
60. Pokud stěžovatelka 3) namítá, že Nejvyšší správní soud nepřípustně dotvořil skutkový stav a manipuluje s fakty, když na dvou místech hovoří o "schůzkách" stěžovatelky 3), je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud primárně odkazuje na skutková zjištění krajského soudu, která jsou dle něj dostačující pro závěr o protisoutěžním jednání. Stěžovatelka 3) sice tvrdí, že nikdy nebyla prokázána existence schůzek, pomíjí však, že Úřad dospěl k existenci kontaktů mezi stěžovatelkami na základě nepřímých důkazů. V napadeném rozhodnutí předsedy Úřadu (bod 156) je jako důkaz existence kontaktů mezi stěžovateli před samotným rozesláním oznámení odběratelům výrobků o zdražení zmíněn email ze dne 23. 9. 2003 (sepsaný již dne 22. 9.2003) od regionálního ředitele stěžovatelky, adresovaný vedení stěžovatelky a citovaný v rozhodnutí, z něhož předseda Úřadu dovozuje, že "existence kontaktů v souvislosti s plánovaným zdražením pekárenských výrobků mezi Penamem a ostatními účastníky řízení byla pro tohoto pracovníka Penamu faktem. Pokud by daný pracovník neměl alespoň povědomí o vzájemných kontaktech mezi účastníky řízení, lze mít za to, že by výše popsané instrukce po vedení společnosti pro jednání s konkurencí nemohl vyžadovat". Existenci předchozích kontaktů shodně dovozuje též krajský soud (s. 63 rozhodnutí). Jakkoli tedy nejde o prokázání konkrétních jednotlivých "schůzek" mezi stěžovateli, nelze uvedené vyjádření Nejvyššího správního soudu považovat za protiústavní dotváření skutkového stavu. Z hlediska ústavního přezkumu je podstatné, že krajský soud dospěl při podrobné rekapitulaci důkazů a jejich posuzování ve vzájemném kontextu k závěru, že protisoutěžní delikt byl spáchán. Nejvyšší správní soud v tomto přezkumu neshledal chybu, přičemž případná nepřesnost uvedená v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu při odkazu na závěry krajského soudu pak nemá na dané posouzení vliv a nemůže být důvodem pro derogační zásah Ústavního soudu.
61. Námitky vznášené v ústavní stížnosti stěžovatelkou 3) proti samotnému průběhu místního šetření již byly předmětem přezkumu ze strany krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, přičemž Ústavní soud již výše uvedl, že jejich vypořádání považuje za ústavně souladné. Značná část z nich se totiž týká tvrzené neexistence důvodů pro samotné místní šetření, resp. nekonkrétnosti oznámení o zahájení místního šetření, resp. nedostatečné specifikace listin, které mají být zajištěny, tj. nedostatků, které lze i dle ESLP zhojit právě soudním přezkumem ex post facto. K tomu v nyní posuzované situaci došlo. Pro závěry, že místní šetření vybočilo z rámce a účelu šetření ostatně nepředkládá stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné konkrétní relevantní argumenty. Všechny důkazy, které byly při místním šetření zajištěny, následně v rozhodnutí krajského soudu podrobně rekapitulovány, a na základě kterých byl učiněn závěr o vině stěžovatelek, se zcela zjevně týkají obchodní činnosti stěžovatelek v posuzovaném období a mají vazbu na podezření z protisoutěžního jednání shora vymezeného. Ostatně též ESLP v rozsudku Delta Pekárny uvedl, že "tvrzení stěžovatelské společnosti ohledně rozsahu soudní kontroly jsou spíše teoretické povahy" (bod 91).
62. Správní soudy se též dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky 3) týkajícími se tvrzeného rozhodování rozkladové komise Úřadu na základě neúplných podkladů, tvrzeného porušení dvojinstančnosti správního řízení, resp. tvrzeného rozšíření deliktního jednání až rozhodnutím o rozkladu, principu rovnosti ve správním řízení, tvrzené prekluze deliktu a posuzování stavění lhůty dle § 41 s. ř. s. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Asf 7/2001-799, který sice zrušil rozhodnutí krajského soudu s tím, že je nutno po rozsudku ESLP ve věci Delta Pekárny přezkoumat proběhnuvší místní šetření, zároveň však podrobně vypořádal námitky, které se týkaly jiných otázek, než otázek skutkových a v tomto ohledu závěry krajského soudu nerozporoval. Pokud stěžovatelka 3) opětovně tyto námitky vznáší před Ústavním soudem, odkazuje zde Ústavní soud na podrobné závěry Nejvyššího správního soudu, v nichž nespatřuje jakékoli porušení ústavních práv stěžovatelky (srov. str. 25 - 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Asf 7/2001-799).
63. Soud ani nemůže přisvědčit stěžovatelce 3), že by došlo porušení dalších jejích procesních práv. Tvrzené porušení procesních práv v řízení před Úřadem (poskytnuté lhůty k vyjádření, nemožnost vyjádření se k některým listinám), již vypořádal předseda Úřadu ve svém rozhodnutí, a dostatečně se touto otázkou též zabývaly správní soudy a opět nelze jejich závěrům ničeho vytknout. Jako protiústavní neshledává Ústavní soud ani tvrzená porušení procesních práv před správními soudy. Jak plyne ze shora rekapitulovaného přehledu procesního vývoje věci, jak Úřad a předseda Úřadu, tak správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, se věcí zabývaly opakovaně a stěžovatelka měla dostatek prostoru veškeré relevantní argumenty před Úřadem i před správními soudy vznést. Skutkový stav byl stranám sporu dostatečně znám a byl předmětem opakovaných řízení, a to jak před krajským soudem, tak též před Nejvyšším správním soudem. Všechny relevantní argumenty stěžovatelky 3) byly ze strany soudů dostatečně vypořádány. Pokud Nejvyšší správní soud na několika místech odkázal na podrobnou argumentaci krajského soudu, kterou označil za správnou a vyčerpávající, nelze jeho přístupu cokoli z ústavního pohledu vytknout.
64. Soudy též dostatečně vypořádaly námitku týkající se tvrzeného nepřihlédnutí k příznivější právní úpravě [konkrétně k čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003], které mělo založit porušení čl. 40 odst. 6 Listiny. Jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud tuto námitku náležitě vypořádal s tím, že aplikace evropského práva nemohla být pro stěžovatelku příznivější, resp. nemohla vést k závěru, který činí stěžovatelka, že podle evropského práva nebylo její jednání protisoutěžním deliktem. Pokud dochází stěžovatelka k opačnému závěru, činí tak pouze na základě vlastní skutkové verze, která vede k odlišné právní kvalifikaci jejího jednání. Úřad, resp. správní soudy však dospěly ke kvalifikaci odlišné.
65. Ústavní soud konečně nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by uložená sankce byla nezákonná či nepřiměřená. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace procesního vývoje věci, byla otázka zákonnosti a přiměřenosti pokuty opakovaně zkoumána jak předsedou Úřadu, tak správními soudy, pokuta byla v průběhu řízení snížena z 30 000 000 Kč na 13 200 000 Kč. Soudy dostatečně přezkoumaly, zda byla zohledněna všechna relevantní kritéria pro uložení pokuty a vše opakovaně a poměrně podrobně zdůvodnily. Nelze přisvědčit stěžovatelce 3), že by pokuta nebyla přiměřená všem zjištěným skutečnostem, nebyla uložena v zákonných mezích, resp. byla uložena po lhůtě. S otázkou počátku běhu prekluzivní lhůty, jakož i stavení lhůty dle § 41 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud vypořádal, dokonce opakovaně, přičemž též odlišil, že nejde o zcela srovnatelnou věc jako stěžovatelkou namítaná věc č. j. 2 As 204/2014-71, tudíž též nelze přisvědčit tvrzení o porušení práva na zákonného soudce.
66. Stejně tak soudy nepochybily, pokud vyšly z právního názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu formulovaného v rozhodnutí č. j. 7 Afs 57/2011-1234 ze dne 24. 6. 2014, který se týkal výkladu pojmu "poslední ukončené účetní období". Jakkoli lze přisvědčit stěžovatelce, že je možný též odlišný výklad uvedeného pojmu než zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, nelze dovodit, že by některý z těchto dvou možných výkladů byl a priori ústavně nemožný. Je tak v kompetenci správních soudů, který z možných výkladů upřednostní. Ostatně z důvodu různých pohledů na věc akcentujících odlišné účely stanovení "posledního" účetního období relevantního pro uložení pokuty došlo ke sjednocení výkladu. Pokud soudy v nyní posuzované věci z daného sjednoceného výkladu vyšly, nešlo o protiústavní postup.
67. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelce, že by se krajský soud dostatečně nevypořádal s argumentem, že předseda Úřadu při ukládání pokuty vyšel z nesprávného účetního období, když zohledňoval účetní období za rok 2002, ačkoli mělo jít o rok 2004. Ústavní soud sice ve své judikatuře vychází z toho, že přezkumná a kasační povaha řízení před správními soudy obecně nepředpokládá, že správní soudy budou nahrazovat nedostatky odůvodnění napadených správních rozhodnutí tak, aby jejich výrok obstál (soudní řízení správní není pokračováním správního řízení), zároveň však Ústavní soud dodává, že "pokud tak ale správní soudy činí s tím, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nemají vliv na jeho zákonnost a že formální kasace by vedla pouze k prodloužení řízení, nikoliv změně jeho výsledku, nelze tomu v obecné rovině z ústavního hlediska nic vytýkat (ústavní pořádek blíže nepředpisuje povahu soudní kontroly veřejné správy, což se na podústavní úrovni projevuje mimo jiné tím, že soudní kontrola veřejné správy může probíhat jak ve formě přezkumu rozhodnutí podle soudního řádu správního, tak nalézání práva podle části páté občanského soudního řádu). Posouzení prosté zákonnosti takového postupu náleží podle § 12 a dalších ustanovení soudního řádu správního Nejvyššímu správnímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti." [(srov. nález sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016 (N 181/82 SbNU 757)]. Je-li krajskému soudu vytýkáno, že se nedostatečně vypořádal s argumentem nesprávného účetního období, které bylo bráno v potaz při stanovení výše pokuty, nelze této námitce přisvědčit. Krajský soud se touto otázkou podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že na základě údajů o obratech stěžovatelky obsažených ve spise, které nebyly jakkoli sporné a Úřad je měl k dispozici, může výše pokuty z pohledu zákonnosti obstát. Nejvyšší správní soud se taktéž úvahou krajského soudu z pohledu zákonnosti (v intencích shora uvedeného právního názoru Ústavního soudu) dostatečně zabýval (body 153 - 166 rozsudku sp. zn. 5 As 256/2016).
68. Z ústavního pohledu je podstatné, aby sankce byla uložena v zákonných mezích. Dle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění do 30. 9. 2005, mohl Úřad stěžovatelům uložit pokutu až do výše 10 % z čistého obratu. Pokud krajský soud (s. 80 napadeného rozsudku) dospěl k závěru, že se výše uložené pokuty při zohlednění správného účetního období nachází v uvedeném zákonném rozpětí, konkrétně pak při jeho spodní hranici (u všech tří stěžovatelek šlo o rozmezí 0,5 - 1 % čistého obratu), nelze v tomto ohledu považovat uloženou pokutu za nezákonnou, potažmo protiústavní. Krajský soud též připomněl, že úvahy Úřadu zohledňují vývoj hospodářské situace stěžovatelek od doby protiprávního jednání až do vydání napadeného rozhodnutí (tj. v letech 2003 - 2009) a jsou tak v souladu s účelem správního trestání a respektují též potřebu zkoumat poměry pachatelů v době, kdy je o sankci za správní delikt rozhodováno. Ústavní soud po přezkoumání všech napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by se správní soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou zákonnosti a přiměřenosti uložené pokuty.
69. Na několika místech vznášená námitka nedostatečného se vypořádání s argumenty stěžovatelky 3), ať již ze strany krajského soudu, či ze strany Nejvyššího správního soudu, taktéž nebyla shledána jako důvodnou. Ústavní soud připomíná, že právo na náležité odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápáno jako povinnost odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008). Jak uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1003/16 ze dne 9. 8. 2016, "povinnost posoudit všechny kasační námitky neznamená, že by byl Nejvyšší správní soud povinen reagovat na každý dílčí argument uplatněný stěžovatelem a ten obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je uchopit obsah a smysl kasační argumentace a vypořádat se s ní [...]". V nyní posuzovaném případě byly v napadených rozhodnutích všechny klíčové argumenty stěžovatelek (zopakované též v ústavní stížnosti) shrnuty a vypořádány, a to v řadě případů opakovaně. Pokud Nejvyšší správní soud v některých otázkách odkázal na rozhodnutí krajského soudu, s jehož závěry se ztotožnil, nelze považovat uvedený postup za ústavně problematický.
70. Ústavní soud tak uzavírá, že nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelek a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatelek o porušení jejich ústavně zaručených práv přisvědčit.
71. Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. Návrh na odklad vykonatelnosti podaný stěžovatelkami 1) a 2) pak jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud uvádí, že ze sdělení Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 12. 7. 2018 zjistil, že pokuty uložené stěžovatelkám 1) a 2) již byly stěžovatelkami zaplaceny, tudíž o návrhu na odklad vykonatelnosti již poté samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu