80. V posuzované věci podal vedlejší účastník návrh na navrácení dítěte až s téměř ročním odstupem od původně plánovaného data odletu z České republiky, tato skutečnost ovšem není pro závěr o smíření se postačující. Ze vzájemné komunikace rodičů ani z jiných důkazů neplynou žádné skutečnosti, z nichž by bylo lze dovozovat jednoznačný závěr o tom, že vedlejší účastník dodatečně akceptoval dlouhodobý pobyt své dcery v České republice. Jak již bylo uvedeno výše, vedlejší účastník měl po celou dobu zájem o kontakt s dcerou, přičemž za tímto účelem se dočasně vrátil i do České republiky. Rovněž se zajímal o právní prostředky řešení vzniklé situace, byť primárně usiloval o dohodu se stěžovatelkou a), s kterou po celou dobu průběžně komunikoval. Neobstojí proto závěr, že by byl nečinným nebo že by tato nečinnost vypovídala o jeho faktickém souhlasu se vzniklým stavem. Ani v tomto případě nelze shledat vybočení krajského soudu ze standardů spravedlivého procesu.
81. Další možný důvod nevyhovění návrhu, s nímž se musely vypořádat obecné soudy, spočíval v posouzení existence vážného nebezpečí, že návrat by vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Tímto důvodem plynoucím z čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy se zabýval pouze krajský soud, neboť z hlediska zamítavého rozsudku městského soudu byly jakékoli úvahy týkající se tohoto důvodu nadbytečné. Podstata námitek stěžovatelek, jež se týkaly uvedeného důvodu, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že vedlejší účastník, který neměl o nezletilou nikdy řádně pečovat, nemá ani dnes představu, jakým způsobem by měly fungovat jejich vztahy po návratu do Spojených států amerických. Namítány byly i nepříznivé či nevyhovující životní podmínky ve městě A., ať už jde o dosavadní bydlení či přístup k zdravotní péči a náklady zdravotního pojištění. Překážka navrácení je stěžovatelkami spatřována i ve vytržení nezletilé z prostředí, na které si zvykla a kde si vybudovala silné citové vazby. Vždy je zdůrazňován nejlepší zájem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
82. Ústavní soud nemohl přisvědčit žádné z těchto námitek. Řízení o navrácení dítěte má za cíl obnovu stavu, kdy péče o dítě byla rodiči vykonávána v určitém státě, jeden z rodičů však druhému z nich znemožnil její výkon tím, že dítě protiprávně přemístil nebo zadržel v jiném státě. Překážka navrácení dítěte spočívající ve vážném nebezpečí musí být vykládána restriktivně jako výjimka z pravidla, přičemž její příčinou mohou být jak objektivní poměry ve státě, kam má být dítě navráceno (například zhoršená bezpečnostní situace nebo ohrožení veřejného zdraví), tak důvody vztahující se výlučně k tomuto dítěti (například riziko, že na něm bude spáchán trestný čin, nebo rizika plynoucí z jeho zdravotního stavu). Není pochyb, že obecné soudy musí zjišťovat a objasňovat důvody bránící návratu dítěte do místa obvyklého bydliště takovým způsobem, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní, případně nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny [nález ze dne 7. 12. 2000 sp. zn. III. ÚS 440/2000 (N 185/20 SbNU 285), nález sp. zn. II. ÚS 378/17]. Skutečnosti, na které upozorňují stěžovatelky, ale nemohly být určující.
83. Vážné nebezpečí nelze spatřovat v pouhých odlišnostech v životních podmínkách v obou státech, ať už se týkají například kvality dostupného bydlení či systémů zdravotního pojištění, a to i kdyby navrácení znamenalo v některých aspektech jejich zhoršení. Dále je třeba uvést, že Haagská úmluva vylučuje, aby v případě, že byl návrh na navrácení dítěte podán ve lhůtě jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, spočíval důvod jeho zamítnutí v tom, že se dítě sžilo s novým prostředím a vytvořilo si zde sociální vazby. To platí i v případě, že by dítě mohlo pociťovat přetržení těchto vazeb jako určitou újmu. Krajský soud pečlivě odůvodnil, z jakého důvodu nejde v případě nezletilé o nesnesitelnou újmu. Zabýval se také zdravotním stavem nezletilé, jakož i jinými potenciálními nebezpečími, přičemž neshledal žádné skutečnosti, které by bylo lze hodnotit jako vážné nebezpečí podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Jeho právní závěry jsou náležitě odůvodněné, mají základ v provedeném dokazování a i věcně obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu. V podrobnostech na ně proto postačí pouze odkázat.
84. Poslední okruh námitek stěžovatelek se týká stanovení záruk podle § 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních. Těmto zárukám nutno rozumět především jako povinnostem vedlejšího účastníka, jejichž splněním je podmíněn případný výkon rozhodnutí o navrácení nezletilé ze strany státních orgánů České republiky. Jejich stanovením naopak není uložena žádná další povinnost stěžovatelkám. Pouze jsou jim zaručena určitá plnění ze strany vedlejšího účastníka, která by měla zjednodušit jejich návrat a pobyt ve Spojených státech amerických. Jde o záruky výlučně ve prospěch stěžovatelek, přičemž nelze přisvědčit tvrzením, že jde o záruky nevykonatelné, nelogické či svévolné. To platí i pro povinnost vedlejšího účastníka zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a), neboť napadeným rozsudkem nebylo rozhodováno o svěření nezletilé do jeho péče, ale pouze o jejím navrácení do Spojených států amerických. Nadále platí, že důvodem, pro který musí stěžovatelka a) strpět návrat své dcery do Spojených států amerických, spočívá v jejím protiprávním jednání. Jestliže by se stěžovatelka a) odmítla vrátit, otázka péče o nezletilou by musela být bezprostředně řešena ze strany příslušných orgánů Spojených států amerických.
VIII. Závěr
85. Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilé podle Haagské úmluvy do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké, nebylo porušeno základní právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jejich základní právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Rovněž nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky a) na péči o děti podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny či stejnými ustanoveními Listiny zaručeného základního práva stěžovatelky b) na rodičovskou výchovu, ani k porušení jakéhokoli jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavních stížností stěžovatelek jako zjevně neopodstatněných.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu