35. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatelky a) i ústavní stížnost stěžovatelky b), o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 937/18, směřují proti stejnému rozsudku a jsou podány osobami, jejichž práv se tento rozsudek dotýká, Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2018 č. j. I. ÚS 735/18-54 podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řízení spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, které je dále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 735/18 jakožto spisovou značkou dříve podané ústavní stížnosti. Jmenování Veřejné ochránkyně práv opatrovníkem stěžovatelky b) tím bylo vztaženo na řízení o obou ústavních stížnostech. K tomu je třeba dodat, že ústavní stížnost stěžovatelky b) sice byla podána Městem Jindřichův Hradec v jejím zájmu, což má význam pro posouzení otázky, zda byla podána osobou k tomu oprávněnou, tato skutečnost však ještě nezakládá jeho oprávnění zastupovat stěžovatelku b) v tomto řízení (podrobně nález ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17). K jmenování opatrovníka pro řízení o její ústavní stížnosti by tak muselo dojít i v případě, že by ke spojení řízení nedošlo.
36. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u městského soudu pod sp. zn. 82 Nc 2503/2017 a vyzval krajský soud i vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavním stížnostem. O vyjádření požádal také Veřejnou ochránkyni práv jako opatrovnici stěžovatelky b).
V./a Vyjádření krajského soudu
37. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 20. 4. 2018 plně odkázal na obsah napadeného rozsudku, který detailně popisuje vzniklý skutkový stav a ozřejmuje jeho právní hodnocení. Jak dále uvedl, jeví se mu již pravidlem, že neúspěšný účastník řízení o navrácení dítěte se po rozhodnutí odvolacího soudu obrací na některý z vrcholných soudů s cílem zvrátit navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště. Prodloužení řízení pak má za následek, že žádný soud není schopen v důsledku uplynutí doby mnoha let od nezákonného přemístění do České republiky provést výkon rozhodnutí navrácením dítěte. Procesní úspěch a formální vítězství tak nakonec zůstává tomu z rodičů, který dítě proti vůli druhého přemístil.
38. Argumentace stěžovatelek obsahuje zčásti skutečnosti, které pro právní posouzení věci nemohou být určující, zčásti rozsáhlou skutkovou polemiku se závěry odvolacího soudu, jakož i úvahy ryze emocionální. Nelze souhlasit s tím, že by napadený rozsudek byl překvapivý. Krajský soud účastníky řízení seznámil s účelem řízení, skutečnostmi rozhodnými pro právní posouzení věci, zamýšleným dalším doplněním dokazování ze strany odvolacího soudu a také s možností rozhodnutí v režimu úplné apelace, tedy změny rozsudku městského soudu. Následně rovněž nařídil celkem dvě jednání.
39. Řízení o navrácení dítěte je toliko řízením o předběžném opatření sui generis. Široký rozsah přezkumné činnosti zdejšího odvolacího soudu a prostor daný k uplatnění všech procesních práv stěžovatelek je proto v evropském kontextu spíše výjimkou. Krajský soud se podrobně vyjádřil k pojmu obvyklého bydliště, přičemž upozornil na jeho různá pojetí, a to i s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Pojem místa obvyklého bydliště dítěte slouží určení mezinárodní příslušnosti soudu, jeho výklad je autonomní, nezávislý na výkladu vnitrostátních předpisů obsahujících identický pojem. Určení tohoto místa musí vycházet z předem daných skutečností. Ve smyslu zahraniční judikatury jde o smíšenou otázku faktů a práva, byť v realitě je více frekventovaný koncept skutkový. Posuzována je třeba míra integrace dítěte či úmysl pečujících osob.
40. Pojem nejlepší zájem dítěte se stal zejména v posledních letech určitým teoretickým východiskem i v tzv. únosové agendě. Lze jej vykládat jednak jako zohlednění všech výhod, které je možné za dané situace dítěti poskytnout, jednak jako minimalizaci nepohodlí, škodlivých vlivů či dokonce újmy, která by mohla být dítěti rozhodnutím soudu způsobena. Jde o pojem flexibilní, neboť jeho obsah může v důsledku prostého běhu času a změny rozhodujících skutečností doznat změny. Za všech okolností musí být vykládán s přihlédnutím ke konkrétní osobnosti dítěte, jeho potřebám, schopnostem, predispozicím a rozvojovému potenciálu, stejně jako s přihlédnutím k aktuální životní situaci jeho rodičů. Svoji roli zde hrají stabilita prostředí, vztah dítěte k tomu kterému z rodičů, přání dítěte. V souvislosti s neoprávněným přemístěním nebo zadržením dítěte nelze význam nejlepšího zájmu dítěte absolutizovat. Zájem dítěte nemůže tvořit podklad pro rozhodnutí soudu bez dalšího tam, kde je dána jednoznačná právní úprava. Recentní právní úprava řízení o navrácení dítětě kupříkladu nepovažuje ani vztah dítěte k jednomu z rodičů, ani přání dítěte za překážku rozhodnutí o navrácení dítěte.
41. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte, daný komplex právních předpisů má za cíl zajistit, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či jednání. Rodič, který dítě nezákonně přemístil či zadržel, je prostřednictvím zásahu státní moci nucen je bezodkladně navrátit do původního bydliště. Neoprávněným odebráním nebo zadržením dítěte je třeba rozumět odebrání nebo zadržení, které porušuje právo péče o dítě vyplývající buď ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z oboustranně zavazující dohody podle právních předpisů smluvního státu, kde mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržením. To vše za předpokladu, že v této době skutečně existoval výkon práva péče o dítě, ať již rodiči společně nebo jedním z rodičů samostatně nebo by toto právo mohlo být nerušeně vykonáváno v případě, že by k odebrání nebo zadržení nedošlo. Dítě se zásadně nenavrací k druhému z rodičů (do jeho rukou), ale toliko do místa obvyklého bydliště.
42. Každá neshoda rodičů nezletilého dítěte, obzvlášť, eskaluje-li do soudního řízení, má na nezletilé dítě dozajista negativní vliv. Nelze ovšem paušálně shrnout, že každé řízení o navrácení dítěte, v němž bylo najisto postaveno protiprávní přemístění dítěte, musí mít za následek odepření návratu dítěte z důvodu "fyzické nebo duševní újmy", případně "nesnesitelné situace". Je-li totiž ze strany rodiče, který se protiprávního únosu dopustil, předložena soudu zpráva psychologa či psychiatra, že předání nezletilého do jiného výchovného prostředí či jeho umístění mimo republiku považuje se za ohrožující pro duševní vývoj nezletilého, je otázkou, jaké důsledky má soud takové zprávě přičítat a zda takovou zprávu lékař u každého dítěte traumatizovaného věčnými konflikty rodičů nevyhotoví buď z opatrnosti, nebo v naději, že tímto sdělením alespoň potvrdí status quo. Krajský soud vždy pečlivě zvažuje existenci těchto (dnes pravidelně tvrzených) okolností, přičemž vychází z lékařských zpráv a důkazů, které tu byly ke dni jeho rozhodnutí, nikoli z písemností zajištěných po jeho rozhodnutí. Ty přicházejí k důkazu až v řízení o výkon rozhodnutí a mohou představovat důvody pro odepření, respektive zastavení výkonu rozhodnutí. Tyto etapy řízení, tedy řízení nalézací a vykonávací, nelze zaměňovat.
V./b Vyjádření vedlejšího účastníka
43. Z vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 7. 5. 2018 vyplývá, že podle jeho názoru se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Ústavní stížnosti jsou především polemikou se skutkovým posouzením věci, která postrádá ústavněprávní přesah. Odůvodnění napadených rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelné a v něm obsažené závěry není důvod jakkoli zpochybňovat. V závěrech obecných soudů nelze shledat žádný náznak svévole či odklon od předchozí praxe. Krajský soud pouze napravil pochybení městského soudu, který nesprávně použil argumentaci ohledně údajného smíření se vedlejšího účastníka s pobytem nezletilé v České republice.
44. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že obecné soudy nerozhodovaly o navrácení dítěte otci, ale o vrácení věci do jurisdikce Spojených států amerických. Teprve tamní soud upraví právo péče o dítě tak, aby byl zohledněn jeho nejlepší zájem. Haagská úmluva vychází z postulátu, že jakékoli přemístění nezletilého z místa jeho obvyklého bydliště bez souhlasu držitele práva péče o nezletilého závažným způsobem porušuje zájem dítěte a představuje situaci, kterou je třeba v co nejkratší lhůtě ukončit bez meritorního přezkumu sporu mezi rodiči. To je právě předmětný nejlepší zájem dítěte, který stěžovatelky odmítají uznat, přičemž právě tento požadavek Haagské úmluvy obecné soudy dodržely.
45. Oba soudy provedly totožný výklad pojmu obvyklé bydliště a své závěry řádně podložily. Nezletilá až do inkriminované doby žila pouze ve Spojených státech amerických, kde měla veškeré zázemí a kde se rodiče před soudem dohodli, že žádný z nich bez souhlasu druhého nezmění bydliště dítěte. Stěžovatelka a) tuto dohodu porušila tím, že protiprávně zadržela dceru v České republice a fakticky znemožnila otci výkon práva péče. Nelze naopak akceptovat stav, kdy rodič únosce bude spoléhat na přiznání odkladného účinku či jiné způsoby prodlužování řízení a vědomě účelově odsouvat návrat, aby posléze mohlo být tvrzeno, že si nezletilé dítě zvyklo na pobyt v České republice. Jde o očividné zaměňování zájmu dítěte za zájem rodiče únosce, vyplývající z nepochopení účelu a smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.
46. Navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště pro ni nebude znamenat nesnesitelnou situaci. Ve Spojených státech amerických jí žádná rizika ani újma nehrozí. Jde o vyspělý demokratický stát se zcela konformním přístupem k lidským právům. Upozornit lze i na zásadu reciprocity, kdy soudy Spojených států amerických opakovaně vydávají návratové rozsudky do České republiky. Nezletilá je občankou Spojených států amerických, má tam zajištěné bydliště, finance i školu. Tvrzení stěžovatelky a) o násilí či zneužívání ze strany otce byla vyvrácena přímo v řízení. Podle zkušenosti vedlejšího účastníka na něj dcera reagovala vždy pozitivně. Ve spisu jsou obsaženy fotografie i videa prokazující, že jejich vztah byl zcela v pořádku a že spolu mluvili v angličtině, a to i po dobu jejich kontaktu v roce 2017. Nezletilá je navíc ve věku, kdy se dokáže bez větších problémů znovu napojit na užívání angličtiny.
47. Vedlejší účastník si není vědom toho, že by bylo proti stěžovatelce a) zahájeno trestní stíhání. Pakliže si stěžuje, že se vyžaduje také její návrat, nelze než dodat, že strpění určitého diskomfortu od ní v dané situaci lze očekávat. Byla to ostatně ona, kdo způsobil porušení soudní dohody protiprávním zadržením dcery v České republice. Pokud by se odmítla vrátit do Spojených států amerických s dcerou, znamenalo by to, že rozhodnutí o návratu bylo v jejím nejlepším zájmu, protože právě tam má rodiče, který o ní má zájem. Ve vztahu k stanoveným zárukám vedlejší účastník uvedl, že je ve stanovené lhůtě beze zbytku splnil, a tudíž jsou veškeré námitky vůči nim obsoletní. Stěžovatelce a) zaslal celkovou částku 7 450 USD a zajistil bydlení v nájemním bytě v sousedním městě A., což oznámil jí i orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
48. Závěrem vedlejší účastník vytýká postupu orgánu sociálně-právní ochrany dětí jednostranný přístup, když ve své činnosti akcentoval pouze přání a tvrzení matky, zatímco jeho důkazně podpořená tvrzení (ohledně pracovní historie, úspor, bydlení či zajmu o dítě) přehlížel. Fakticky tak tento orgán vystupoval jako právní zástupce matky, k níž byl zcela nedůvodně nekritický, ačkoli se dopustila protiprávního zadržení dítěte, omezování styku otce s dcerou, neposkytování informací a křivého obvinění otce z pohlavního zneužívání. Jestliže uvedený orgán vnímá jako dostatečnou možnost výkonu rodičovské péče to, že je otci umožněn občasný kontakt s dcerou přes program Skype, jde o zcela tristní selhání, jež přispělo ke vzniku aktuální negativní situace.
V./c Vyjádření Veřejné ochránkyně práv
49. Veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D., se ve svém vyjádření ze dne 1. 6. 2018, které učinila jako opatrovnice stěžovatelky b), obecně vyjádřila k účelu Haagské úmluvy, jakož i nutnosti zohlednění dalších mezinárodních závazků při jejím použití. Vždy musí být zohledněn nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i právo na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
50. Zatímco závěr krajského soudu o nedostatku podmínek pro použití čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy považuje Veřejná ochránkyně práv za dostatečně a srozumitelně odůvodněný, toto hodnocení již nelze vztáhnout na způsob, jakým se krajský soud zhostil posouzení podmínek pro použití jejího čl. 13 písm. b). Výčet okolností, jejichž naplnění by podle názoru krajského soudu mohlo založit důvod použití tohoto článku, je příliš zužující, neboť mohou nastat i jiné skutečnosti, které by mohly navrácené dítě vystavit fyzické nebo duševní újmě, případně je jinak dostat do nesnesitelné situace. Existenci takových okolností by bylo možné dovodit z tvrzené absence sociálního a výchovného zázemí na straně otce, slabé rodičovské vazby stěžovatelky b) k otci či naopak její citové fixaci na matku jako primární pečovatelku, existence jazykové komunikační bariéry, jejího zdravotního stavu a nedostupnosti potřebné zdravotní péče ve Spojených státech amerických. Krajský soud se ale těmito okolnostmi nezabýval. V dostatečné míře prováděl dokazování pouze jejím zdravotním stavem. Z napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých skutečností krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka a) bude svou nezletilou dceru do Spojených států amerických následovat, ani zda zvažoval riziko jejího trestního stíhání v případě návratu. Pokud by nespolupracovala, stanovené záruky by se staly iluzorními, bez reálného vlivu na faktickou situaci stěžovatelky b) a její životní podmínky.
51. Z protokolu o jednání před krajským soudem mělo vyplynout, že účastníci řízení neměli prostor uplatňovat své námitky a navrhovat důkazy k otázce použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy. Byli toliko poučeni, že těžištěm dokazování je otázka souhlasu otce se změnou obvyklého bydliště nezletilé v souvislosti s jejím zdravotním stavem. Širšímu rozsahu dokazování krajský soud výslovně zamezil a následně účastníky poučil, že další dokazování provádět nebude. Správně měl přitom poskytnout poučení podle § 213b odst. 2 ve spojení s § 118a občanského soudního řádu, aby mohly stěžovatelky účinně reagovat na jiný právní náhled krajského soudu. Důsledkem tohoto postupu mohly být zásadní důkazy odůvodňující použití čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, například odborná vyjádření z oboru psychologie či lékařská zpráva z oboru psychiatrie, předkládány až po ukončení řízení před krajským soudem, přestože jsou v rámci řízení o navrácení dítěte běžně stěžejním důkazem vypovídajícím o případné hrozbě újmy, která by dítěti návratem vznikla. Ze všech těchto důvodů mělo být porušeno základní právo stěžovatelky b) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V./d První replika stěžovatelky a)
52. Na uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka a) ve svých podáních ze dne 8. 6. 2018 a 21. 6. 2018. Vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka podle jejího názoru nereagují na zásadní argumenty ústavní stížnosti, mezi něž patří poukaz na smysl a účel Haagské úmluvy, opožděnost návrhu, nesprávnost provedeného výkladu obvyklého bydliště dítěte, nerespektování nejlepšího zájmu dítěte či nerovný přístup k účastníkům řízení. Místo toho obhajují mechanické a izolované použití čl. 12 Haagské úmluvy, který ztotožňují s vyjádřením nejlepšího zájmu dítěte.
53. Význam napadeného rozhodnutí nelze bagatelizovat tím způsobem, že se jím pouze stanovuje jurisdikce pro opatrovnické řízení. Nejde o pouhé předběžné opatření sui generis, nýbrž o rozhodnutí, na jehož základě bude dítě nuceno k přestěhování do neznámého prostředí na dobu neurčitou. Krajský soud měl při posuzování obvyklého bydliště dítěte respektovat, že stěžovatelka a) žije se svou dcerou již dva roky v České republice, z toho většinu času bez reálného zájmu otce. Měl postupovat v souladu se zásadou minimalizace zásahu do soukromého a rodinného života a usilovat o zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, nikoli vytrhnout dítě z jeho komfortního sociálního prostředí, do nějž se plně integrovalo. Vyjádření krajského soudu je spíše akademickou esejí, která paradoxně v mnohém podporuje argumentaci stěžovatelky a). Toto vyjádření vůbec nezohledňuje poměry dítěte, mezinárodní závazky ani relevantní rozhodnutí Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. II. ÚS 378/17. Vyjádření vedlejšího účastníka zase obsahuje útočná a demagogická tvrzení bez ústavněprávního přesahu a potvrzuje, že vedlejší účastník podal návrh jen ze sobeckých pohnutek.
54. Námitka překvapivosti rozhodnutí, kterou stěžovatelka a) uplatnila v ústavní stížnosti, se týkala stanovení záruk. Toto rozhodnutí nemá žádný procesní podklad a stěžovatelka a) jej vnímá jako projev svévole. Krajský soud se jí ani jen nedotázal, zda může s dítětem cestovat do Spojených států amerických a zda má prostředky k tomu, aby tam mohla pobývat. Podotýká, že v této části je napadený rozsudek nevykonatelný, neboť podmínka implikující navrácení nemůže nikdy časově tomuto navrácení předcházet. Je logickým nesmyslem, pokud je vedlejší účastník povinen zajistit bydlení matky a nezletilé ve Spojených státech amerických do doby vydání rozhodnutí o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé, přičemž stěžovatelka a) je povinna zajistit navrácení nezletilé teprve poté. Stejně tak odporuje pravidlům výrokové logiky povinnost vedlejšího účastníka zdržet se odejmutí nezletilé z faktické péče stěžovatelky a), jestliže jde o podmínku, při jejímž splnění mu bude nezletilá navrácena.
55. K vyjádření Veřejné ochránkyně práv stěžovatelka a) dodala, že se s jejími závěry v podstatných částech ztotožňuje, zejména pokud jde o tvrzení, že krajský soud procesně pochybil ignorováním tvrzení a důkazních návrhů obou stěžovatelek.
V./e Doplňující vyjádření vedlejšího účastníka
56. Vedlejší účastník ve svém podání ze dne 30. 7. 2018 vyjádřil nesouhlas s některými tvrzeními obsaženými ve vyjádření Veřejné ochránkyně práv i posledním vyjádření stěžovatelky a). Není pravdou, že by se krajský soud nezabýval námitkami ohledně použitelnosti čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, pouze je shledal nepřesvědčivými. Pokud jde o pochybnosti ohledně stanovených záruk, vedlejší účastník odmítá představu, že krajský soud měl předem předpokládat nerespektování závazného soudního rozhodnutí ze strany stěžovatelky a). Neochota rodiče, který unesl dítě, podřídit se rozhodnutí o navrácení dítěte nemůže být důvodem pro jeho zrušení, stejně jako riziko trestního stíhaní v domovském státě, který je pouze důsledkem porušení povinnosti. To by totiž znamenalo dát všem rodičům-únoscům zelenou a nechat je, ať si děti protiprávně přemísťují, jak chtějí.
57. Výsledek řízení před Ústavním soudem bude mít zásadní význam pro nastavení další praxe v oblasti tzv. mezinárodních únosů. Pokud umožní rodičům-únoscům schovávat se za různé psychologické posudky, které povedou k účelovému prodlužování řízení o navrácení dítěte, pak následkem bude porušení Haagské úmluvy a práv všech účastníků, včetně většího odcizení dítěte od únosem postiženého rodiče. Místo toho by měl Ústavní soud zajistit dodržování práv protiprávně přemístěných dětí na zákonné soudní řízení před místně příslušným soudem. Představa, že řízení o navrácení dítěte bude plnohodnotným soudním řízením s veškerým opatrovnickým dokazováním, znamená nepochopení účelu celé Haagské úmluvy. Nadužívání a zneužívání psychologického znaleckého zkoumání bylo odmítnuto již novelou občanského soudního řádu v roce 2008, čímž došlo k překonání předchozí judikatury Nejvyššího soudu, která se touto slepou cestou vydala. Odlišný charakter tohoto řízení od opatrovnického řízení byl zdůrazněn také úpravou zakotvenou později v zákonu o zvláštních řízeních soudních. Ve všech právních předpisech týkajících se této problematiky, jakož i odborné literatuře a judikatuře, je výslovně kladen důraz na rychlost řízení. Prodlužováním řízení dochází k těžko napravitelným škodám na vztahu dítěte a únosem postiženého rodiče.
V./f Druhá replika stěžovatelky a)
58. Stěžovatelka a) využila možnosti sdělit své stanovisko i k doplňujícímu vyjádření vedlejšího účastníka. Ve svém podání ze dne 14. 8. 2018 shrnula podstatné části své argumentace. Nadále trvá na tom, že návrh na navrácení dítěte byl podán po uplynutí roční lhůty. Dále uvedla, že dobrovolně řádně dodržuje zavedené styky otce s dítětem přes program Skype, které však otec dosud využíval jen k výtkám na adresu matky. Do Spojených států amerických nemůže vycestovat, protože tam nemá kde bydlet, ani k tomu nemá potřebné prostředky. Vedlejší účastník jí žádný byt nezajistil, ani jí neposlal peníze. Ty poslal pouze na bankovní účet ve Spojených státech amerických, k němuž má rovněž dispoziční právo, a to se sdělením, že jsou to peníze použitelné pouze na tamní pobyt nezletilé a nesmí být převedeny jinam.
59. Vedlejší účastník nijak nereflektuje argumentaci stěžovatelky a) k nejlepšímu zájmu dítěte a k pravidlům spravedlivého procesu. Místo toho se dovolává pustého formalizmu a rychlého soudního řízení bez řádného posouzení jeho předmětu. Takový postup by byl nicméně protiústavní a nepřijatelný pro právní řád kteréhokoli demokratického státu.
60. Podáním ze dne 4. 12. 2018 stěžovatelka a) doplnila své důkazní návrhy podporující její tvrzení, že vedlejší účastník měl v úmyslu dlouhodobě pobývat v České republice.
VI. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
61. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání obou návrhů. Ústavní stížnosti jsou přípustné (ze strany stěžovatelek byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými a splňují i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
62. Oprávnění Města Jindřichův Hradec podat ústavní stížnost jménem stěžovatelky b) vyplývá ze skutečnosti, že tato ji s ohledem na svůj věk a schopnosti nemohla podat sama a podání ústavní stížnosti bylo v jejím zájmu. Za těchto okolností mohla ústavní stížnost jejím jménem z povahy věci podat pouze jiná osoba. Nepřipuštění této možnosti by fakticky znamenalo, že stěžovatelce by byl odepřen přístup k Ústavnímu soudu, a to přestože z možnosti podat ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nemůže být vyloučena žádná fyzická nebo právnická osoba, která je nositelem základního práva nebo svobody (podrobně nález sp. zn. II. ÚS 2866/17).
VII. Vlastní posouzení
63. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelek, vyjádřeními účastníka a vedlejšího účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
64. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
65. Stěžovatelky uplatnily ve prospěch svého tvrzení o porušení jejich základních práv a svobod několik okruhů námitek ve vztahu k napadenému rozsudku, jejichž podstatu lze shrnout jako
- nesprávné posouzení obvyklého bydliště nezletilé [čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy], - nesprávné posouzení toho, zda vedlejší účastník pečoval o osobu dítěte, respektive vykonával právo péče o dítě v době zadržení, nebo zda souhlasil či později se smířil se zadržením nezletilé [čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy], - nesprávné posouzení nebezpečí, že návrat by vystavil dítě fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy], včetně významu sžití se dítěte s novým prostředím (čl. 12 Haagské úmluvy), a - stanovení logicky rozporných a fakticky nevynutitelných záruk podmiňujících navrácení nezletilé, jejichž prostřednictvím měla být stěžovatelce a) nepřípustným způsobem uložena povinnost vycestovat do Spojených států amerických [§ 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních].
66. Ústavní soud se postupně zabýval všemi uvedenými okruhy námitek, přičemž v jejich rámci posuzoval také to, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zejména zda nedošlo k takovým pochybením v rámci procesu dokazování a následného skutkového nebo právního posouzení, která by z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zpochybňovala výsledek řízení jako celek.
67. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu vedlejšího účastníka na navrácení jeho dcery do místa obvyklého pobytu podle čl. 8 Haagské úmluvy. Zvláštní úprava řízení o tomto návrhu je upravena v § 478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž pro rozhodnutí o návrhu byly z hlediska tzv. podústavního práva podstatné především čl. 3 písm. a), čl. 12 a 13 Haagské úmluvy a § 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.
68. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
69. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
70. Uvedená ustanovení doplňuje čl. 13 Haagské úmluvy, podle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že [písmeno a)] osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
71. Pro účely dalšího výkladu nutno zmínit i § 489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, který stanoví, že soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno.
72. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda napadený rozsudek respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
73. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
74. Rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy a zákona o zvláštních řízeních soudních se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. V obecné rovině jde nicméně o přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshodu mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel. Teprve po navrácení dítěte do státu, kde je jeho obvyklé bydliště, může tamní příslušný soud rozhodnout o případné úpravě péče o dítě.
75. Jakkoli má rozhodování o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy za cíl obnovení stavu před přemístěním nebo zadržením dítěte, neznamená to, že k tomu musí dojít bez dalšího. Tak jako v jiných případech, kdy se rozhodnutí orgánu veřejné moci týká práv nezletilého dítěte, poskytuje i tato úmluva prostor pro posouzení, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti nepřeváží zájem na zachování nově vzniklého stavu. Nelze totiž přehlížet, že plynutím času se vyvíjí i poměry dítěte či jeho vzájemný vztah k jednotlivým rodičům. Dítě si zvyká na nové prostředí a vytváří si nové zázemí a sociální vazby. Haagská úmluva proto předpokládá, že rodič, do jehož práv bylo přemístěním nebo zadržením dítěte zasaženo, bude aktivně usilovat o jeho navrácení. Naopak nezaručuje vyhovění jeho návrhu, jestliže by dlouhodobě zůstával nečinný. Nelze přehlédnout, že navrácení se vždy týká především samotného dítěte, které není objektem, ale subjektem souvisejících právních vztahů, a v tomto smyslu je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohlednit primárně jeho nejlepší zájem, s nímž může být pozdější navrácení naopak v rozporu.
76. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal žádný důvod, pro který by bylo lze z ústavněprávního hlediska rozporovat závěry obecných soudů ohledně protiprávnosti zadržení nezletilé a místa jejího obvyklého bydliště. Provedené důkazy opodstatňují hodnocení, že mezi stěžovatelkou a) a vedlejším účastníkem neexistovala shoda na trvalém přestěhování se do České republiky nebo na tom, že by zde stěžovatelka a) měla zůstat se svou dcerou. Vedlejší účastník tento pobyt vnímal pouze jako dočasný, přičemž rozhodnutí matky nevrátit se s nezletilou do Spojených států amerických mu brání v tom, aby se mohl ve stejné míře jako předtím podílet na péči o ní. Právě absence jeho souhlasu je důvodem, pro který je třeba jednání stěžovatelky a) považovat za protiprávní zadržení podle čl. 12 Haagské úmluvy.
77. Z neexistence shody na dlouhodobém či trvalém přemístění vyplývá, že místem obvyklého bydliště nezletilé podle čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy bylo v době jejího zadržení nadále město A., v němž celá rodina před odjezdem do České republiky žila. Návrh byl zároveň podán v době jednoho roku od protiprávního zadržení dítěte, což podle čl. 12 Haagské úmluvy znamená povinnost soudu nařídit bezodkladně navrácení dítěte bez ohledu na to, zda se nezletilá sžila s novým prostředím. V této souvislosti postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku, respektive jemu předcházejícího rozsudku městského soudu.
78. Uvedená povinnost soudu by byla dána pouze za předpokladu absence některé z výjimek vyplývajících z Haagské úmluvy, jejichž existence je podstatou dalších námitek stěžovatelek. Ústavní soud proto dále přezkoumal závěr krajského soudu, podle něhož nedošlo ke smíření se vedlejšího účastníka s protiprávným zadržením jeho dcery podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy. Právě v otázce smíření se zaujal krajský soud odlišné právní hodnocení než městský soud. Ten dovodil konkludentní souhlas vedlejšího účastníka z jeho téměř rok trvající nečinnosti, během níž byl bez osobního kontaktu s nezletilou a zároveň nevyužil právního prostředku, který by mu pro takovýto kontakt otevřel prostor či kterým by dosáhl navrácení dítěte. Krajský soud se s tímto hodnocením neztotožnil. Vzal v úvahu, že vedlejší účastník hned po návratu do Spojených států amerických informoval místní příslušné úřady o neoprávněném zadržení jeho dcery v České republice, což doložil dopisem tamního Ministerstva zahraničních věcí (United States Department of State) ze dne 28. 10. 2016. V květnu 2017 pak kontaktoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí s žádostí o zprostředkování kontaktů s dcerou. Snaha o udržení těchto kontaktů vyplývala i z dalších důkazů, zejména komunikace rodičů z ledna a února 2017 či e-mailů navrhovatele z 29. 5. 2017, 1. 6. 2017 a 2. 6. 2017. Závěru, že se vedlejší účastník smířil s pobytem nezletilé v České republice, měly odporovat i e-mail stěžovatelky a) ze dne 20. 2. 2017, odkazující na telefonní hovor obou rodičů, a e-mail vedlejšího účastníka ze dne 2. 6. 2017. Veškerá tato komunikace je součástí příslušného spisu.
79. Podle Ústavního soudu je třeba smířením se podle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy rozumět dodatečný souhlas dotčeného rodiče s přemístěním nebo zadržením dítěte, jenž sice nebyl projeven výslovně, jeho existence však objektivně vyplývá z jednání tohoto rodiče. Zejména tomu tak bude v případě, kdy tento rodič zůstal po určité časové období nečinný, tedy neusiloval o navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště, přičemž okolnosti věci umožňují učinit jednoznačný závěr, že pobyt dítěte v jiném státě fakticky akceptoval. Vždy je přitom třeba zohlednit nejen to, zda dotčený rodič využil právních prostředků, které mu dává k dosažení navrácení dítěte zákon, ale i jiné jeho jednání, jež může spočívat například v komunikaci s druhým rodičem za účelem nalezení řešení vzniklé situace.