36. Současně lze ovšem obecně konstatovat, že v pochybnostech by měla být dána přednost uvedení alespoň stručných důvodů (viz např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 169). V ustanovení § 169 odst. 2 věty první o. s. ř. jsou vyjmenována usnesení, u nichž by požadavek na odůvodnění jejich vyhotovení představoval projev jen přepjatého formalismu, neboť důvody přijatého (návrhu vyhovujícího) rozhodnutí mohou vycházet pouze z obsahu návrhu a k němu připojených listin (tam, kde návrhu nikdo neodporoval) a jejich uvedení ve vyhotovení rozhodnutí by znamenalo jejich prosté převzetí, a důvody usnesení, kterým se upravuje vedení řízení, a usnesení podle § 104a nejsou potřebné k dalšímu průběhu řízení. Usnesením, kterým bylo vyhověno "jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval", se rozumí nejen procesní usnesení, ale i usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a usnesení v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení. O usnesení, kterým se vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, jde tehdy, jestliže soud v plném rozsahu vyhoví žalobě nebo jinému návrhu na zahájení řízení, návrhu na rozhodnutí soudu, který byl uplatněn v průběhu řízení, nebo jinému návrhu účastníka učiněnému za řízení týkajícímu se věci samé nebo postupu v řízení, s nimiž jiný účastník souhlasil nebo proti nimž nevznesl námitky. Okolnosti, zda jiný účastník nevznesl námitky, a to např. proto, že řízení má jen jediného účastníka, že jiný účastník s návrhem nebyl seznámen (např. se o návrhu rozhoduje podle zákona bez jednání nebo bez jeho slyšení), anebo že nebyl soudem vyzván k uplatnění námitek proti návrhu, jsou zde nevýznamné; rozhodné je, že jiný účastník návrhu skutečně (fakticky) neodporoval (nevyjádřil s ním v procesním úkonu adresovaném soudu do vydání usnesení nesouhlas). Odůvodnění nemusí obsahovat ani usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže soud zcela návrhu vyhověl a usnesení vydal bez nařízení jednání a bez slyšení povinného anebo povinný nařízení exekuce neodporoval. Jestliže se však povinný k věci ještě před nařízením výkonu rozhodnutí vyjádřil a namítal, že nejsou splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, musí být usnesení odůvodněno, i když soud návrhu oprávněného zcela vyhověl. Odůvodnění nemusí obsahovat také usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Uvedená usnesení je však třeba zdůvodnit, jestliže předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, § 169).
37. Z těchto obecnějších východisek je nutné vycházet i při posuzování nyní projednávané věci. Zde je totiž postaveno najisto, že se stěžovatelé v průběhu insolvenčního řízení před soudem prvního stupně k dlužnickému návrhu reorganizačního plánu opakovaně vyjadřovali a projevovali nesouhlas nejen se samotným organizačním plánem, ale i s povolením reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka obecně (viz zejména podání stěžovatele RAVAK ze dne 10. 2. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-241). V tomto podání stěžovatel RAVAK v reakci na návrh dlužníka na povolení reorganizace ze dne 9. 2. 2017 (č. l. 236) zejména namítl nepoctivý záměr dlužníka, který spatřoval zejména v tom, že "ještě před měsícem dlužník tvrdil, že se v úpadku nenachází, nyní se však k insolvenčnímu návrhu sám přidává", neuváděl pravdivé skutečnosti o pohledávkách věřitelů a naopak uznal "řadu pochybných pohledávek ostatních údajných věřitelů", a tato tvrzení podrobně vysvětlil. Je přitom nerozhodné, že stěžovatel RAVAK původně na samém počátku insolvenčního řízení podal věřitelský návrh na povolení reorganizace dlužníka, neboť byl přesvědčen, že "nejlepším způsobem řešení úpadku dlužníka je reorganizace" (viz MSPH 76 INS 2762/2011-A-102), přičemž následně - viz podání ze dne 10. 2. 2017 - i tento věřitel pojal podezření o nepoctivém záměru dlužníka a od svého návrhu na řešení úpadku dlužníka reorganizací upustil.
38. Nalézací soud se přesto s námitkami věřitelů vzhledem k naprosté absenci odůvodnění usnesení o povolení reorganizace vůbec nijak nevypořádal. Za této situace ovšem nemohl městský soud postupovat podle ustanovení § 169 o. s. ř. a usnesení o povolení reorganizace a schválení reorganizačního plánu neodůvodnit. Absencí odůvodnění rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 169 o. s. ř. zatížil městský soud celé insolvenční řízení již na jeho počátku podstatnou vadou, neboť napadené rozhodnutí je v této podobě naprosto nepřezkoumatelné. Tímto postupem došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces u obou stěžovatelů a jejich námitky považuje Ústavní soud v tomto ohledu za důvodné.
39. Argumentace insolvenčního správce dlužníka a potažmo i městského soudu poukazující na to, že rozhodnutí o povolení reorganizace není rozhodnutím finálním, které by mohlo jakkoliv zasáhnout do práv stěžovatelů jakožto věřitelů, a že rozhodnutím, které by bylo způsobilé zasáhnout do jejich sféry, bude až následné rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, je lichá a nelze jí ospravedlňovat neodůvodnění rozhodnutí o povolení reorganizace. Je totiž zřejmé, že v důsledku povolené reorganizace dochází k řadě důsledků, které jsou nezřídka nevratné, resp. obtížně reparovatelné. Ostatně je běžnou praxí insolvenčních soudů, že rozhodnutí o povolení reorganizace odůvodňují, a to dokonce i za situace, kdy skutečně návrhu na řešení úpadku reorganizací nikdo neodporoval, což v nyní projednávaném případě rozhodně tvrdit nelze (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně o povolení reorganizace ze dne 19. 4. 2016 č. j. KSBR 37 INS 882/2016-B-56).
40. Stejně tak není možné přistoupit na argumentaci insolvenčního správce, že pokud insolvenční zákon neumožňuje napadnout rozhodnutí o povolení reorganizace řádným opravným prostředkem, je odůvodňování takového rozhodnutí nadbytečné a požadavek tato rozhodnutí odůvodňovat by byl ryzím formalismem. Právě naopak, jelikož (podrobněji viz níže) neexistuje základní právo na dvojinstančnost všech soudních řízení, je zejména v těch případech, kdy řádný opravný prostředek není přípustný, namístě tato rozhodnutí alespoň stručně odůvodňovat, jelikož v opačném případě může tento nedostatek konvalidovat právě odvolací soud. Tato povinnost odůvodnit rozhodnutí proto získává ústavní rozměr v případech, kdy účastníci řízení brojili proti řešení, které soud přijal.
41. Za dané situace nezbývá Ústavnímu soudu nic jiného než ústavním stížnostem podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět a napadené usnesení městského soudu v napadených výrokových částech zrušit pro porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na provázanost dalších napadených výroků usnesení městského soudu s výrokem o povolení reorganizace a s ohledem na závěr Ústavního soudu o protiústavnosti napadeného výroku II usnesení městského soudu, kterým byla dlužníkovi povolena reorganizace, nebude se Ústavní soud jednotlivě zabývat dalšími námitkami stěžovatelů směřujícími proti výrokům V, X a XIII usnesení městského soudu, neboť lze přisvědčit, že bez výroku II postrádají jakoukoliv smysluplnou další existenci.
42. K doplnění vyjádření insolvenčního správce (vedlejší účastník) ze dne 9. 1. 2018, že se ústavní stížnosti staly údajně bezpředmětnými v důsledku schválení reorganizačního plánu dlužníka dne 19. 12. 2017, Ústavní soud uvádí, že tato okolnost nemůže mít vliv na právě vydávané rozhodnutí. Ústavní soud je totiž vázán petitem podaných ústavních stížností, o němž musí rozhodnout, a není ani jeho úkolem dopředu domýšlet všechny možné právní a faktické dopady kasačního rozhodnutí. Jen nad tento rámec proto Ústavní soud podotýká, že samotný vedlejší účastník v citovaném přípisu informuje o tom, že proti tomuto usnesení o schválení reorganizačního plánu bylo podáno několik odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, a je proto logické, že (rovněž) v tomto řízení se soud musí s tímto nálezem seznámit a zareagovat na něj, takže není pravda, že je vydáván na základě "bezpředmětných ústavních stížností".
43. S ohledem na důvod vyhovění ústavním stížnostem a zrušení napadeného rozhodnutí pak není nutné, aby se Ústavní soud podrobně vypořádával i s dalšími stěžovateli vznesenými námitkami vztahujícími se k (ne)naplnění podmínek pro povolení reorganizace dlužníka, zejména podmínek pro schválení reorganizačního plánu a hodnocení, zdali dlužník předložením reorganizačního plánu skutečně nesledoval nepoctivý záměr tak, jak namítají stěžovatelé. Ústavnímu soudu totiž ani nenáleží samotné hodnocení opodstatněnosti těchto věcných námitek a pravdivosti tvrzení stěžovatelů za situace, kdy se jimi nezabývaly obecné soudy, a kdy tedy není možné se vyjádřit k hodnoticím úvahám městského soudu, které by se pak promítly do výroku rozhodnutí. Je to právě insolvenční soud, kdo má zákonnou povinnost se těmito námitkami zabývat, a to ostatně i bez podnětu některých z věřitelů, zvláště za situace, kdy v dané insolvenční věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 29 NSCR 24/2013, který ve svém usnesení zcela jasně formuloval povinnost insolvenčního soudu nerezignovat na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků. Insolvenční soud je tedy povinen se zabývat správností těchto předložených seznamů, přičemž od nich se odvíjí i posouzení oprávněnosti přihlášených pohledávek jednotlivých věřitelů, kteří se následně mohou podílet na schválení reorganizačního plánu atp. Jakkoliv šlo v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu o počáteční stadium insolvenčního řízení dlužníka OLEO CHEMICAL, kdy bylo nejprve nutné prokázat to, zdali se dlužník vůbec nachází v úpadku (což v nynější fázi insolvenčního řízení již žádný z účastníků řízení nezpochybňuje), ratio rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmá. Insolvenční soud musí i bez námitek některého z věřitelů zkoumat obsah a pravdivost dlužníkem předložených seznamů, stejně jako musí posoudit naplnění zákonných podmínek pro povolení reorganizace či schválení reorganizačního plánu.
IV.B) Napadené usnesení vrchního soudu
44. Ve vztahu k výrokové části I napadeného usnesení vrchního soudu Ústavní soud konstatuje, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jakkoliv totiž městský soud účastníky řízení poučil o tom, že odvolání proti výrokové části II prvostupňového usnesení je přípustné, dopustil se zjevného pochybení (což ostatně později napravil opravným usnesením, viz shora), jelikož z ustanovení § 328 in fine insolvenčního zákona jednoznačně plyne nepřípustnost odvolání. Jelikož ani vadné (posléze uvedené na pravou míru) poučení městského soudu tuto přípustnost nemohlo založit, nelze spatřovat v rozhodnutí vrchního soudu, který tuto část odvolání odmítl jako nepřípustné, jeho jakékoliv pochybení (viz také níže).
45. Navíc, pokud by stěžovatelé skutečně měli za to, že vrchní soud byl povinen tuto část jejich odvolání meritorně projednat, bylo namístě ještě před podáním ústavních stížností iniciovat řízení o žalobě pro zmatečnost (viz § 229 odst. 4 o. s. ř.). Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že právě z tohoto důvodu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2017 č. j. 29 NSČR 130/2017-A-286 odmítl dovolání stěžovatele RAVAK podané proti výroku I nyní napadeného usnesení vrchního soudu. Jak se podává z obsahu spisu, tuto žalobu stěžovatel RAVAK dne 24. 4. 2017 nakonec také podal (č. l. 272).
IV. C) Návrh na zrušení ustanovení § 328 in fine insolvenčního zákona
46. Stěžovatel SHADBROOK učinil součástí své ústavní stížnosti i návrh, kterým se domáhá vydání nálezu, jímž se zruší poslední věta ustanovení § 328 ins. z. Napadené ustanovení nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud povolí reorganizaci dlužníka. Dle názoru stěžovatele je však toto ustanovení protiústavní a brání v daném případě insolvenčnímu navrhovateli a věřiteli dlužníka, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
47. Celé napadené ustanovení insolvenčního zákona zní: "Nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení reorganizace ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud reorganizaci povolí. Rozhodnutí o povolení reorganizace se doručuje dlužníku, navrhovateli, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné."
48. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a jeho protiústavnost spatřuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. S ohledem na níže dovozené závěry a vyvrácení stěžovatelovy argumentace pak nebylo nutné předkládat věc k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
49. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně uvedl, že podmínky realizace práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví zákon, avšak ani takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu zcela negovat, a tím ústavně zaručené právo v těchto určitých případech zcela popřít. Žádná osoba tedy nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byť pouze v určitém případě. Při opačném výkladu by ústavní zakotvení práva v čl. 36 odst. 1 Listiny ztrácelo opodstatnění, neboť by mohlo být příhodně anulováno pro určité situace prostou vůlí zákonodárce.
50. Navrhovatel při argumentaci pro zrušení napadeného ustanovení odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 (viz výše). Tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění, které znělo "; odvolání proti němu není přípustné". V daném případě však šlo o odlišnou situaci a protiústavnost tohoto ustanovení byla vyslovena na základě propojení s ustanovením § 399 odst. 2 věty za středníkem, podle které pokud se dlužník bez omluvy nedostavil na schůzi věřitelů, nebo jeho omluvu insolvenční soud neshledal důvodnou, nastávala fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení. Ustanovením § 399 odst. 2 ins. z. v tehdejším znění byla porušena dispoziční zásada, předmětné ustanovení fingovalo procesní úkon účastníka (zpětvzetí návrhu), čímž mu ve skutečnosti byla odebrána svobodná možnost jednání. S nastalou fikcí pak bylo spojeno to, že proti rozhodnutí, kterým insolvenční soud bral na vědomí zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení (i zpětvzetí fikcí podle § 399 odst. 2 ins. z.) nebylo odvolání přípustné. Podstatou nálezu, kterým bylo zrušeno ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění tedy bylo nahrazení vůle účastníka řízení, tzn. porušení dispoziční zásady, s kterým zákon spojoval fikci zpětvzetí návrhu účastníka, o kterém insolvenční soud rozhodoval tak, že proti tomuto rozhodnutí nebylo přípustné odvolání. Podstatou tohoto řízení před Ústavním soudem, které nakonec vyústilo ve zrušení napadeného ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. v tehdejším znění, tak nebylo to, že proti některému rozhodnutí soudu není možné podat řádný opravný prostředek, ale to, že účastník řízení byl zbaven dispozičního procesního úkonu tím, že za určité situace specifikované v ustanovení § 399 odst. 2 ins. z. bylo možné dispoziční procesní úkon účastníka řízení nahradit právní fikcí.
51. V nyní projednávaném případě je však situace odlišná, a proto nelze právní závěry obsažené v nálezu, na který navrhovatel odkazuje, analogicky aplikovat i na ustanovení § 328 ins. z. V tomto případě zde totiž zákon nenahrazuje projev vůle účastníků řízení, pouze v rámci urychlení celého procesu nepřipouští proti usnesení o povolení reorganizace podání řádného opravného prostředku. Ústavní soud má za to, že v této podobě se ještě stále jedná o přípustný "urychlovací institut" celého řízení. K tomu je ostatně třeba dát do souvislosti i tu skutečnost, že věřitelé podle ustanovení § 339 odst. 3 ins. z. mohou dlužníka zbavit jeho možnosti přednostně sestavit reorganizační plán, a dále rovněž tu skutečnost (kterou mj. v naprosto odlišné souvislosti vyzdvihoval i insolvenční správce dlužníka), že usnesení o povolení reorganizace není rozhodnutím konečným v celém insolvenčním procesu, ale právě naopak, na toto usnesení pak navazují další rozhodnutí insolvenčního soudu (zejm. případné usnesení o schválení reorganizačního plánu), proti kterým je již možné se bránit formou podání řádných opravných prostředků.
52. Lze proto konstatovat, že není možné na každé rozhodnutí, proti kterému zákon nepřipouští užití řádného opravného prostředku, nahlížet jako na akt, kterým dochází k porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, byť přesně tyto závěry lze dovodit z argumentace navrhovatele. V takovém případě by totiž čl. 36 odst. 4 Listiny, podle kterého podmínky pro uplatnění práva zaručeného čl. 36 Listiny upraví zákon, do značné míry ztrácel opodstatnění. Současně je třeba připomenout, že z ústavněprávního hlediska není - s výjimkou řízení v trestních věcech - jakékoliv soudní řízení povinně dvoustupňové a vyloučení vybraných rozhodnutí z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) nebo usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 96/06 (v SbNU nepublikováno)].
V. Závěr
53. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavním stížnostem směřujícím proti napadeným výrokům městského soudu částečně vyhověl a napadené rozhodnutí, resp. jeho některé výroky, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnosti odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení § 328 poslední věty ins. z. [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
54. Městský soud bude v následném řízení povinen rozhodnout znovu s tím, že je vázán shora předestřeným právním názorem ohledně povinnosti toto rozhodnutí řádně odůvodnit, což konkrétně znamená, že se musí odpovídajícím způsobem vypořádat s uplatněnými námitkami účastníků řízení.
55. Za situace, kdy Ústavní soud meritorně rozhodl, nebylo nutno se zabývat žádostí stěžovatelů o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.