Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 18. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17 ve věci ústavní stížnosti 1. RAVAK, a. s., se sídlem Obenická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem Husova 5, Praha, a 2. SHADBROOK ENTERPRISES Limited, se sídlem 15 Somerset Avenue, Luton, LU2 OPJ4TH, Bedfordshire, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Petrem Slavíkem, advokátem, se sídlem Kolbenova 609/38, Praha, proti výroku II a souvisejícím výrokům III, V, X a XIII usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017 č. j. 4 VSPH 545/2017-A-268, jimiž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a jeho reorganizaci, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 328 věty třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a A. Ing. Jiřího Hanáka, insolvenčního správce dlužníka společnosti OLEO CHEMICAL, a. s., B. GO biz Jinonice, s. r. o., se sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, zastoupené Mgr. Markem Prchlíkem, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 ve výroku II a na něm závislých výrocích V, X a XIII bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.II. V těchto částech se proto toto usnesení ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnosti odmítají.IV. Návrh stěžovatele SHADBROOK ENTERPRISES Limited na zrušení ustanovení § 328 poslední věty zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), která zní: "Odvolání proti němu není přípustné.", se odmítá.
Odůvodnění
I. Rekapitulace obsahu ústavních stížností
1. Ústavními stížnostmi stěžovatelé - společnost RAVAK, a. s., (dále jen "RAVAK") a společnost SHADBROOK ENTERPRISES Limited (dále jen "SHADBROOK"), kdy řízení v těchto dvou věcech byla usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017 spojena ke společnému řízení - shodně napadli výrok II a související výroky III, V, X a XIII usnesení Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 16. 2. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 a oba výroky usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") ze dne 27. 3. 2017 č. j. 4 VSPH 545/2017-A-268. Napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu dlužníka společnosti OLEO CHEMICAL, a. s., (dále též jen "dlužník") tak, že ve výroku I byl zjištěn úpadek dlužníka a ve výroku II byla jako způsob řešení úpadku povolena reorganizace. Současně stěžovatelé napadají související výrok III usnesení městského soudu, kterým byl dlužníkovi ustanoven insolvenční správce Ing. Jiří Hanák; výrok V, kterým byl určen znalec za účelem ocenění majetkové hodnoty; výrok X, kterým byl dlužník vyzván k předložení aktualizovaného reorganizačního plánu ve stanovené lhůtě, a výrok XIII, kterým bylo nařízeno přezkumné jednání, po jehož skončení se má konat schůze věřitelů. Proti těmto výrokům usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání, které bylo napadeným usnesením vrchního soudu ve výroku I proti bodům II, V, X a XIII usnesení městského soudu odmítnuto a výrokem II byl výrok III napadeného usnesení městského soudu, kterým byl ustanoven insolvenční správce dlužníka, potvrzen.
2. Stěžovatelé namítají, že napadenými usneseními bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to především z důvodu naprosté absence odůvodnění usnesení městského soudu, a dále že byla postupem insolvenčního soudu porušena rovnost účastníků řízení garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny. Městský soud svůj postup výslovně opírá o ustanovení § 169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Podle tohoto ustanovení odůvodnění nemusí obsahovat ta usnesení, 1. kterými se vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, kterému nikdo neodporoval, nebo usnesení, 2. které se týká vedení řízení, a nebo 3. usnesení podle § 104a o. s. ř. Stěžovatelé však shodně namítají, že napadené usnesení městského soudu nespadá ani do jedné z těchto tří kategorií usnesení, která by se nemusela odůvodňovat, a proto mělo být řádně odůvodněno. V opačném případě absence odůvodnění zakládá jeho nepřezkoumatelnost. Nadto stěžovatelé upozorňují na to, že před soudem prvního stupně jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas s povolením reorganizace a s dlužníkem předloženým reorganizačním plánem, neboť jak uvedli i ve svých písemných vyjádřeních, pro povolení reorganizace nebyly splněny zákonné podmínky a je jí sledován nepoctivý záměr. S ohledem na absenci odůvodnění napadeného usnesení městského soudu však není vůbec zřejmé, jak a zdali se soud prvního stupně s těmito námitkami stěžovatelů vypořádal. Městský soud se tímto postupem, kdy své rozhodnutí vůbec neodůvodnil, dopustil významného excesu, který nemá povahu pouze běžného porušení jednoduchého práva, ale naopak se jedná o porušení, které má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
3. Jestliže bylo napadené usnesení městského soudu vydáno podle ustanovení § 148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "ins. z."), musel při svém rozhodování městský soud skutkově i právně posoudit, zda jsou splněny podmínky pro postup podle tohoto ustanovení, tedy zejména, zda dlužníkem předložený reorganizační plán splňuje zákonné podmínky, zda byl tento plán přijat alespoň polovinou zajištěných a polovinou nezajištěných věřitelů se základním přezkoumáním samotné existence a právního důvodu jejich tvrzených pohledávek a zda nebyly dány podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle ustanovení § 328 ins. z. Všechny tyto skutkové a právní závěry měly být v napadeném usnesení rozvedeny, aby soud mohl v souladu s ustanovením § 328 ins. z. reorganizaci dlužníka povolit. Soud však žádné takové úvahy neprovedl, resp. je v usnesení nerozvedl a neodůvodnil je s odkazem na to, že mu údajně nikdo neodporoval. Jak je však patrné z doložených listin, stěžovatelé ještě před vynesením napadeného usnesení jednoznačně vyjádřili svůj nesouhlas s povolením reorganizace dlužníka, takže toto tvrzení městského soudu je nepravdivé, a nebylo proto možné napadené usnesení s odkazem na § 169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnit.
4. Stěžovatelé namítají, že předně nebyly vůbec splněny podmínky pro povolení reorganizace dlužníka. Celá situace je o to naléhavější, že proti tomuto rozhodnutí není podle ustanovení § 328 ins. z. přípustný opravný prostředek, přestože v usnesení městského soudu je uvedeno poučení o možnosti podat proti výroku II, jímž byl schválen reorganizační plán, odvolání. Tak ostatně stěžovatelé i učinili, ale jak je uvedeno výše, vrchní soud na námitky stěžovatelů nijak nereagoval a rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu potvrdil, čímž stěžovatelům a jejich právům odepřel jakoukoliv soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí soudu prvního stupně, který zcela rezignoval na svoji ústavní úlohu nestranného arbitra a neprovedl jakýkoliv přezkum ve sporné věci, když o podstatném procesním postupu v insolvenčním řízení dlužníka rozhodl výlučně dle návrhu dlužníka a podkladů předložených dlužníkem a nijak se nevypořádal se vznesenými námitkami stěžovatelů.
5. Pro rozvedení své argumentace stěžovatelé shodně uvádějí, že reorganizace dlužníka byla schválena na základě smyšlených pohledávek. Dlužník předložil městskému soudu reorganizační plán, který byl údajně přijat nadpoloviční většinou nezajištěných a nadpoloviční většinou zajištěných věřitelů tak, jak požaduje zákon, avšak insolvenční soud vůbec nezkoumal, že mnohé z těchto pohledávek, na základě kterých byl reorganizační plán schválen, jsou smyšlené. Tuto svoji námitku stěžovatelé dále rozvádějí uvedením konkrétních věřitelů a rozborem jejich pohledávek a hodnocením jejich (ne)oprávněnosti. Současně namítají, že reorganizací byl sledován nepoctivý záměr, přičemž v takovém případě měl být podle ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) ins. z. návrh na povolení reorganizace zamítnut. S ohledem na absenci odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však není vůbec zřejmé, zda městský soud poctivost záměru dlužníka zkoumal a zabýval se jí.
6. Stěžovatelé na nepoctivý záměr dlužníka usuzují hned z několika okolností. Reorganizační plán byl znám na dlužníka napojeným věřitelům mnohem dříve než věřitelům ostatním (vč. stěžovatelů), přičemž o schválení reorganizačního plánu se na základě výzvy dlužníka mělo hlasovat 4,5 hodiny po zveřejnění plánu v insolvenčním rejstříku. Ve stejný den byly na insolvenční soud doručeny přihlášky pohledávek většiny těchto "spřízněných" věřitelů, kteří dosud nebyli v insolvenčním řízení dlužníka aktivní. Cílem tohoto postupu bylo jednak určení vhodné osoby insolvenčního správce, který bude s dlužníkem a na něj napojenými věřiteli spolupracovat, tedy vyhnutí se náhodnému přiřazení insolvenčního správce podle ustanovení § 25 ins. z., dále byla tímto postupem ovlivněna i volba znalce, jehož úloha je pro uspokojení věřitelů samozřejmě klíčová. Další skutečností svědčící o nepoctivém záměru dlužníka je to, že bývalý člen představenstva dlužníka K. J. byl pravomocně odsouzen za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku spáchaný na členovi statutárního orgánu stěžovatele společnosti RAVAK. Podstatou trestného jednání J. bylo obstarání a přechování padělané směnky, podle které byl zavázán právě předseda představenstva stěžovatele společnosti RAVAK, kdy tato směnka měla být použita pro účely započtení pohledávky společnosti RAVAK proti dlužníkovi. Současně je třeba brát v potaz i to, že J. ještě s dalším členem představenstva dlužníka byli zatím nepravomocně odsouzeni v kauze tzv. tunelování společnosti OLEO CHEMICAL, a. s., (dlužníka) za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku a trestný čin zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Již s ohledem na trestní minulost J. měl proto městský soud posoudit dlužnický návrh jako návrh, kterým je v souladu s ustanovením § 326 odst. 2 ins. z. sledován nepoctivý záměr, pročež měl být návrh na povolení reorganizace dlužníka s odkazem na ustanovení § 326 odst. 1 písm. a) ins. z. zamítnut.
7. Dále v souvislosti s posouzením poctivosti záměru dlužníka stěžovatelé namítají, že vůči bývalému členu představenstva dlužníka J. je vedeno insolvenční řízení, které bylo zahájeno v červenci 2012 a dosud nebylo ukončeno. Většina přihlášených pohledávek J. v insolvenčním řízení náleží (nebo před jejich postoupením náležela) členům statutárního orgánu stěžovatele společnosti RAVAK, přičemž tyto pohledávky vznikly v souvislosti s investicí stěžovatele společnosti RAVAK do podnikání dlužníka - společnosti OLEO CHEMICAL, a. s. I z těchto okolností lze s odkazem na ustanovení § 326 odst. 2 písm. a) ins. z. usuzovat na nepoctivost návrhu dlužníka na povolení reorganizace, když tento svými hlasy schválil také právě J. Soudy se však těmito okolnostmi vůbec nezabývaly a při své rozhodovací činnosti rezignovaly na ustanovení § 326 odst. 2 písm. a) ins. z., podle kterého je nepoctivý záměr dlužníka dán tehdy, jestliže ohledně člena kolektivního statutárního orgánu dlužníka v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení.
8. Podle stěžovatelů městský soud rovněž pochybil, když naprosto rezignoval na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků, jakkoliv stěžovatelé v řízení obsáhle prokazovali nevěrohodnost těchto seznamů a účelovost vedení účetní evidence dlužníka k zakrytí stavu úpadku. Přitom skutečnost, že soudy již jednou rezignovaly na posouzení věcné správnosti dlužníkem předkládaných seznamů majetku a závazků byla stěžejním důvodem pro zrušení dřívějších rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015 sp. zn. 29 NSČR 24/2013-A-175. Po vrácení věci Nejvyšším soudem soudu prvního stupně však tento opětovně vzal tvrzení dlužníka o svém majetku a závazcích vtělená do návrhu na povolení reorganizace za prokázaná, aniž by zohlednil předchozí podání stěžovatelů, jiné přihlášené pohledávky, jakož i to, že již ze samotných přihlášených pohledávek je naprosto zřejmé, že dlužník musel stav úpadku nezákonně po delší dobu skrývat.
9. Jelikož jsou stěžovatelé přesvědčeni o naléhavosti věci, podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádají o co nejrychlejší projednání této věci, jejíž naléhavost spočívá především v tom, že insolvenční řízení pokračuje na základě napadených rozhodnutí a jejich pozdější zrušení by mohlo vnést nejistotu do práv a povinností všech dotčených subjektů. Současně podle ustanovení § 79 zákona o Ústavním soudu žádají o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
10. Stěžovatel společnost SHADBROOK vedle výše uvedené argumentace současně navrhuje zrušení ustanovení § 328 věty třetí ins. z., která zní: "Odvolání proti němu není přípustné." Ve své argumentaci se opírá mj. o rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 [nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.)], ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru o neústavnosti ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z. V této věci Ústavní soud posuzoval návrh Vrchního soudu v Olomouci na zrušení tohoto ustanovení, kterému bylo citovaným nálezem vyhověno. Důvodem pro zrušení napadeného ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem ins. z., v tehdejším znění, které znělo: "odvolání proti němu není přípustné", bylo to, že pokud má každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo se domáhat ochrany svých práv u soudu, nemůže zákon toto právo každého zcela negovat, a tím ústavně zaručené právo, byť toliko jen v určitých zákonem vyjmenovaných případech, popřít. Podle tohoto nálezu žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva. Opačný výklad by značil, že zakotvení práva každého obracet se na soudní a jiné orgány ochrany Ústavou garantovaných práv by ztrácelo smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci anulováno toliko vůlí zákonodárce.
II. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení k předloženým ústavním stížnostem a současně požádal insolvenční soud o předložení kompletního spisového materiálu.
12. Zatímco vrchní soud ve svém vyjádření plně odkázal na své usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů, městský soud se soustředil především na rekapitulaci dosavadního průběhu insolvenčního řízení dlužníka. Zdůrazňuje, že postupoval v souladu s insolvenčním zákonem, jestliže ústavními stížnostmi napadeným usnesením rozhodl o úpadku dlužníka a povolil jej řešit formou reorganizace. Toto své rozhodnutí nezdůvodňoval, neboť dlužník nijak návrhu věřitelů na zjištění svého úpadku neodporoval a do insolvenčního řízení zahájeného věřitelem přistoupil. Protože dlužník současně navrhl řešit úpadek reorganizací, a to za splnění podmínek stanovených ustanovením § 316 odst. 5 ins. z., soud musel postupovat podle ustanovení § 148 odst. 2 ins. z. a spojit rozhodnutí o úpadku se způsobem jeho řešení reorganizací, přičemž neshledal důvody pro odmítnutí ani zamítnutí návrhu dlužníka na povolení reorganizace. Současně městský soud akcentuje, že ze zákonné úpravy, konkrétně z ustanovení § 328 ins. z. vyplývá, že odvolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné.
13. Insolvenční správce dlužníka Ing. Hanák se z pozice vedlejšího účastníka řízení k ústavním stížnostem vyjádřil velice podrobně. Podstatou jeho vyjádření je návrh na zamítnutí ústavních stížností pro jejich nepřípustnost či neopodstatněnost, přičemž podrobně rozebírá jednotlivé body ústavních stížností a k nim rozebírá své argumenty, proč jsou jednotlivé stížnostní námitky buď nepřípustné, nebo neopodstatněné.
14. Uvádí, že stěžovatelé nenapadají rozhodnutí, která jsou konečným meritorním rozhodnutím ve věci, a současně se v případě rozhodnutí o povolení reorganizace nejedná o takové rozhodnutí, které by bylo způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů. Rozhodnutí o povolení reorganizace je totiž úvodním rozhodnutím v komplexním procesu insolvence, který může, ale nutně nemusí, vést k následnému schválení reorganizačního plánu. Ve věci dlužníka se přitom celé řízení nachází ve stavu před tímto rozhodnutím. Insolvenční zákon upravuje možnosti účastníků řízení, jak do tohoto procesu průběžně zasahovat, a to včetně možnosti podávat proti jednotlivým rozhodnutím, která zasahují do jejich právní sféry, opravné prostředky. Věřitelé, kteří nesouhlasí s provedením reorganizace, mají podle mínění insolvenčního správce dlužníka napadat usnesení o schválení reorganizačního plánu, nikoliv usnesení o povolení reorganizace, neboť teprve na základě schváleného reorganizačního plánu může docházet k faktickému naplňování reorganizačních kroků, a tedy k možnému zásahu do práv věřitelů. Insolvenční zákon umožňuje, aby rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, na rozdíl od rozhodnutí o povolení reorganizace, bylo napadeno odvoláním, což zajišťuje dostatečnou ochranu práv věřitelů.
15. Ke konkrétní námitce stěžovatelů vztahující se k absenci odůvodnění usnesení o povolení reorganizace obhajuje postup insolvenčního soudu vedlejší účastník tím, že ani jeden ze stěžovatelů návrhu na povolení reorganizace neodporoval. Ve svém věřitelském návrhu stěžovatel SHADBROOK navrhoval toliko zjištění úpadku dlužníka, aniž by navrhoval způsob jeho řešení, stěžovatel RAVAK kromě zjištění úpadku dlužníka dokonce navrhoval reorganizaci jako způsob řešení dlužníkova úpadku. Rozhodnutí městského soudu tak bylo učiněno v souladu s návrhy stěžovatelů.
16. Dále v reakci na námitky stěžovatelů rozebírá, že podle ustanovení § 328 ins. z. není proti rozhodnutí o povolení reorganizace přípustné odvolání. Z toho důvodu by bylo nadbytečné, aby takové rozhodnutí bylo odůvodněno, a proto byl postup městského soudu podle ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. v pořádku a nemohl být na újmu stěžovatelů. Nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí o povolení reorganizace plynoucí přímo ze zákona přitom toto rozhodnutí řadí (slovy judikatury Ústavního soudu) mezi "bagatelní věci". V těchto bagatelních věcech je přezkum Ústavního soudu limitován pouze na případy, kdy je zásah do základních práv natolik intenzivní, že to koliduje s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny, nebo je-li zpochybněna právní jistota účastníků řízení. V ostatních případech jsou ústavní stížnosti v těchto "bagatelních věcech" prakticky vyloučeny.
17. Konkrétně pak insolvenční správce argumentuje, že výrokem II napadeného usnesení městského soudu, kterým byla dlužníkovi povolena reorganizace, nebyla nijak dotčena práva stěžovatelů. Jednak proto, že rozhodnutí o povolení reorganizace není v celém procesu insolvenčního řízení rozhodnutím definitivním, kdy i podle judikatury je ve stadiu řízení od povolení reorganizace do schválení reorganizačního plánu insolvenční soud oprávněn i bez návrhu rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs, vyjde-li najevo dlužníkův nepoctivý záměr (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015 č. j. 4 VSPH 646/2015-B-233). Stejně tak již opakovaně vrchní soudy odmítaly odvolání proti rozhodnutí o povolení reorganizace, kdy toto rozhodnutí není definitivní a věřitelé mají za stanovených podmínek zachováno právo podat opravný prostředek proti případnému rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, případně mají právo navrhnout v dalším průběhu řízení přeměnu reorganizace v konkurs (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017 č. j. 4 VSPH 545/2017-A-268). Je proto zcela zřejmé, že v nyní projednávané věci nemohla být práva stěžovatelů jakožto věřitelů dlužníka povolením reorganizace nijak dotčena a že námitky ohledně nepoctivého záměru dlužníka při schvalování reorganizačního plánu před zahájením insolvenčního řízení bude soud hodnotit buď v rámci rozhodování o schválení reorganizačního plánu, nebo při rozhodování o návrhu stěžovatele společnosti RAVAK na přeměnu reorganizace v konkurs, který v mezidobí tento stěžovatel vznesl a kterým se bude insolvenční soud zabývat.
18. Ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení § 328 poslední věty ins. z. o nepřípustnosti odvolání, insolvenční správce opakuje, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí o povolení reorganizace není definitivním rozhodnutím v celém procesu insolvence a není ani definitivním způsobem řešení úpadku dlužníka (na rozdíl od konkursu), nelze spatřovat jako rozporné s ústavním pořádkem to, že zákonodárce neumožňuje proti tomuto rozhodnutí podat odvolání (zde insolvenční správce odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1567/14, kde už se jednou Ústavní soud k návrhu na zrušení stejného ustanovení vyjadřoval a ústavní stížnost a s ní spojený návrh odmítl; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
19. Jestliže stěžovatelé napadají rovněž výrok V usnesení městského soudu, který je výrokem o ustanovení znalce, jedná se toliko o dílčí procesní rozhodnutí soudu, kterým insolvenční soud nerozhodoval meritorně. Nadto stěžovatelé v souvislosti s ustanovením znalce nenamítají porušení žádných svých ústavně zaručených práv. Jestliže stěžovatel RAVAK tvrdí, že skupina věřitelů jednajících ve shodě s dlužníkem ovlivnila volbu znalce, představuje toto tvrzení ničím nepodloženou domněnku a je tomu právě naopak, neboť dlužník sám v insolvenčním návrhu navrhoval, aby byl ustanoven znalec jiný, insolvenční soud se tímto pro něj nijak závazným návrhem neřídil. Případnou podjatost takto ustanoveného znalce stěžovatelé nenamítali.
20. Stěžovatelé napadají také výrok X usnesení městského soudu, kterým byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 120 dní předložil aktualizovaný reorganizační plán, a výrok XIII, kterým insolvenční soud nařídil přezkumné jednání. Oba tyto výroky mají obdobnou povahu jako výrok o ustanovení znalce, jedná se o výroky, kterými soud činí opatření potřebná k zajištění účelu insolvenčního řízení, která představují rozhodnutí v rámci tzv. dohledací činnosti soudu podle ustanovení § 11 ins. z., proti kterým podle ustanovení § 91 ins. z. není přípustné odvolání. Navíc ani v tomto případě stěžovatelů ve vztahu k těmto napadeným výrokům netvrdí jakékoliv porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto se i v tomto případě stejně jako v případě napadení výroku o ustanovení znalce jedná o ústavní stížnosti nepřípustné.
21. Konečně, nepřípustná je i ústavní stížnost proti výroku I usnesení vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelů, a to z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť proti pravomocnému usnesení vrchního soudu měli stěžovatelé možnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. podat žalobu pro zmatečnost. Stejné platí i ve vztahu k ústavní stížností napadenému výroku II usnesení vrchního soudu, kterým byl potvrzen výrok městského soudu o ustanovení insolvenčního správce, neboť stěžovatel proti výroku městského soudu, kterým byl ustanoven insolvenční správce, nepodal odvolání, ve kterém mohl namítat nesplnění podmínek pro ustanovení do funkce insolvenčního správce nebo podjatost insolvenčního správce. To však stěžovatel neučinil, proto je i ve vztahu k tomuto napadenému výroku ústavní stížnost pro nevyčerpání opravných prostředků nepřípustná.
22. K návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení závěrem dodává, že ze stížností není patrno, jaká konkrétní újma stěžovatelům nebo komukoliv jinému hrozí v případě, že by jejich návrhům na odklad vykonatelnosti nebylo vyhověno. Současně není ani zřejmé, co by odklad vykonatelnosti s ohledem na jejich procesní postavení změnil.
23. Vedlejší účastník shrnuje, že ústavní stížnosti jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti nepřípustné, a měly by být proto odmítnuty. Insolvenční správce se také domnívá, že jakýkoli zásah Ústavního soudu by do procesu insolvenčního řízení vnesl pouhé nejasnosti ohledně dalšího vývoje a rovněž by vedl k dalším průtahům v řízení. Toto řízení se v současné době nachází ve fázi, kdy bude insolvenční soud jednak rozhodovat o návrhu stěžovatele RAVAK na přeměnu reorganizace v konkurs a jednak bude rozhodovat o schválení aktualizovaného reorganizačního plánu předloženého dlužníkem (proti němu hlasoval stěžovatel RAVAK a stěžovatel SHADBROOK se věřitelské schůze neúčastnil, a o aktualizovaném reorganizačním plánu tak nehlasoval).
24. GO biz Jinonice, s. r. o., jako vedlejší účastník (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017 č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-P14-3, kterým do předmětného insolvenčního řízení vstoupil namísto Cashdirect, a. s., právě tento vedlejší účastník) předně namítá opožděnost ústavních stížností. Nad tento rámec popírá porušení tvrzených práv stěžovatelů, neboť se prý vyšetřovací zásada ve fázi dlužníkova úpadku aplikuje jen co do osvědčení tvrzených skutečností, a postačuje proto pouze pravděpodobnost zjištění, a pokud tedy měl insolvenční soud za osvědčené, že seznamy majetku a závazků dlužníka osvědčují jeho úpadek, nebyl povinen je zpochybňovat. Práva stěžovatelů tak nemohla být zasažena.
25. Stěžovatel RAVAK v replice k předmětným vyjádřením uvedl, že usnesení o povolení reorganizace je meritorním rozhodnutím, byť nikoliv rozhodnutím konečným. V opačném případě by totiž bylo ústavní stížností napadnutelné jen usnesení o splnění reorganizačního plánu a o zrušení konkursu. O schválení reorganizačního plánu přitom soud rozhoduje za jiných podmínek než o povolení reorganizace. V další argumentaci stěžovatel podrobně rozvádí důvody, pro které se domnívá, že v projednávané věci bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces (absence odůvodnění usnesení městského soudu, nebyla údajně splněna podmínka souhlasu alespoň poloviny zajištěných a nezajištěných věřitelů, nepoctivý záměr dlužníka, svévolný výběr insolvenčního správce určeného dlužníkem).
26. Stěžovatel SHADBROOK i nadále trvá na svém návrhu a uvádí, že došlo k nezákonnému odepření soudní ochrany poctivým věřitelům, a nesouhlasí s tím, že povolením reorganizace nedošlo k zásahu do jeho práv. Toto rozhodnutí má totiž značný dopad na insolvenční řízení, mimo jiné na dispoziční oprávnění dlužníka. Stěžovatel se zejména ohrazuje proti tvrzení, že usnesení insolvenčního soudu bylo v souladu s návrhy stěžovatelů.
III. Splnění podmínek řízení
27. Ústavní soud nejprve konstatuje, že ve vztahu k výrokové části II napadeného usnesení vrchního soudu (kterou je potvrzen výrok III usnesení městského soudu) byli stěžovatelé poučeni o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Z obsahu ústavních stížností je přitom zřejmé, že se stěžovatelé domáhají zrušení citované výrokové části usnesení vrchního soudu, aniž by však proti ní nejprve podali dovolání k Nejvyššímu soudu, ačkoliv byli o této možnosti vrchním soudem poučeni.
28. Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelé v této části ústavních stížností nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., byť by se jednalo o "mimořádný opravný prostředek", který orgán, jenž o něm rozhoduje, může "odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva stanovená ustanovením § 75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Jakkoliv totiž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017 č. j. 29 NSČR 130/2017-A-286 plyne, že stěžovatel RAVAK proti napadenému usnesení vrchního soudu podal dovolání, učinil tak výslovně proti jeho I. výroku, přičemž proti tomuto výroku byla přípustná žaloba pro zmatečnost, takže dovolání muselo být odmítnuto jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Požadavku subsidiarity tak stěžovatelé v této části petitu nedostáli.
29. Proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost ty části ústavních stížností, které brojí proti výroku II usnesení vrchního soudu a výroku III usnesení městského soudu.
30. Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavních stížností a v tomto směru zjistil, že napadené usnesení městského soudu bylo sice doručeno stěžovatelům, resp. jejich právním zástupcům (č. l. 250/5), dne 17. 2. 2017 (JUDr. Daniščin) a dne 20. 2. 2017 (Mgr. Slavík), nicméně s chybným poučením o možnosti podat odvolání proti výroku II předmětného usnesení, což stěžovatelé obratem učinili (3. a 7. 3. 2017). Dne 8. 3. 2017 městský soud vydal opravné usnesení, kterým změnil poučení napadeného usnesení tak, že lze podat odvolání proti výroku III. Ústavní stížnosti, podané v obou případech dne 18. 4. 2017, byly za těchto okolností shledány včasnými (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
IV. Vlastní právní posouzení
31. Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a vyjádřeních účastníků řízení, jakož i obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou částečně důvodné.
IV.A) Nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu
32. Stěžejní námitkou stěžovatelů je nepřezkoumatelnost napadeného usnesení městského soudu, která je způsobena naprostou absencí odůvodnění rozhodnutí. Od nemožnosti přezkoumat napadené usnesení městského soudu se pak odvíjí další námitky stěžovatelů, neboť stěžovatelé při absenci odůvodnění nebyli schopni určit, zdali se insolvenční soud jejich námitkami jakkoliv zabýval, případně zda dostál své zákonné povinnosti a přezkoumával tvrzení dlužníka. Naprostou absenci odůvodnění v napadeném usnesení městský soud opřel o aplikaci ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. s odůvodněním, že dlužnickému návrhu na povolení reorganizace a předloženému reorganizačnímu plánu nikdo neodporoval.
33. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti je proto nutné nejprve zkoumat, zdali ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř., které představuje výjimku z nutnosti všechna vynesená rozhodnutí odůvodňovat, je aplikovatelné i na usnesení insolvenčního soudu, kterým je za způsob řešení úpadku určena reorganizace.
34. Na úvod je nutné vymezit některá obecnější východiska, ze kterých Ústavní soud vychází. Obecně platí, že odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení, a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování.
35. Tomuto obecnějšímu východisku nicméně neodporuje ani skutečnost, že v zájmu na rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Jedná se např. o takové usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření (návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví) nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení o věcné příslušnosti. Možnost neodůvodňovat písemné vyhotovení usnesení je nicméně ustanovením § 169 odst. 2 o. s. ř. nad rámec výslovně zmíněných případů značně redukována - zjednodušeně vyjádřeno - na případy nemeritorního usnesení, kterým přes reálnou možnost vyjádření nesouhlasu účastníci neodporují (např. je souhlasně navrhují), nebo procesní usnesení, jež se zejména týká vedení řízení, jestliže není přípustný opravný prostředek, není potřeba "vypořádávat" rozdílné návrhy účastníků nebo spornou (složitou) procesní situaci, nejde o podstatný zásah do účastníkových práv, a absence odůvodnění tak nedává rozhodnutí punc libovůle, resp. vybočení z mezí ústavnosti (např. neodůvodnění použití tzv. soudcovského uvážení).