31. Je rovněž možné, že samo rozhodnutí o odebrání dítěte z péče rodičů nebude s ohledem na okolnosti věci představovat porušení jejich základního práva na rodinný život, ovšem při jeho provádění či vůbec následným postupem orgánů státu již k porušení tohoto práva dojde [srov. například rozsudek ESLP ve věci K. A. proti Finsku, citovaný výše, kde ESLP mimo jiné vytkl, že záměrem finského sociálního úřadu bylo spíše posilovat vazby mezi dětmi a pěstounskou rodinou než sjednocovat původní rodinu (§ 143 rozsudku); či rozsudek pléna ESLP ve věci Olsson proti Švédsku (č. 1) ze dne 24. 3. 1988 č. 10465/83, kde k porušení práva rodičů na rodinný život došlo způsobem provedení rozhodnutí o odnětí dětí z jejich péče - rozmístěním jejich dětí do pěstounské péče a dalšími omezeními jejich styku s dětmi].
C. Posouzení projednávaného případu
32. V posuzovaném případě byla nezletilá vedlejší účastnice odebrána z péče stěžovatelů jako svých rodičů z důvodu, že ti se o ni aktuálně nebyli schopni postarat a zajistit jí bezpečné prostředí a podmínky pro další vývoj a život. Podle závěrů obecných soudů stěžovatelé ani poté v době rozhodování o svěření nezletilé do pěstounské péče neprokázali, že by dostatečně a dlouhodobě napravili svou situaci tak, aby jim nezletilá mohla být vrácena do péče. Ústavní soud nezpochybňuje tyto závěry obecných soudů, a tedy ani pokračující odloučení stěžovatelů od dcery (nezletilé) a potřebu zajištění náhradní péče o ni.
33. Nejlepší zájem dítěte, jakož i přiměřenost zásahu do práva rodičů dítěte na rodinný život ovšem musí být jako klíčová hlediska hodnoceny nejen při posuzování nutnosti umístit (svěřit) dítě do určité formy náhradní péče jako takové, ale také při rozhodování o konkrétnějších aspektech a podobě určité náhradní péče, včetně volby osob či zařízení, které budou vykonávat náhradní péči o dítě, jež je v konkrétním případě nezbytná. Vždy je nutno hodnotit všechny konkrétní a individuální okolnosti případu, potřeby a zájmy dítěte a dostupné možnosti. V nyní posuzovaném případě tak Ústavní soud shledal, že přestože rozhodnutí o nutnosti dalšího trvání pěstounské péče o nezletilou vedlejší účastnici samo o sobě nelze považovat za rozporné s jejím nejlepším zájmem ani porušující právo stěžovatelů na rodinný život, k nepřijatelnému nerespektování nejlepšího zájmu nezletilé a práva stěžovatelů na rodinný život došlo při svěření nezletilé konkrétně do pěstounské péče dlouhodobých pěstounů, manželů Š. Tato varianta náhradní péče o nezletilou v daném případě nebyla jedinou možnou a dostupnou; ale bylo nutné uvažovat i o pokračující náhradní péči pěstounky na přechodnou dobu, V. K., jejíž péče navíc s ohledem na relevantní okolnosti věci a aktuální závažné potřeby nezletilé lépe odpovídala nejlepšímu zájmu nezletilé, jak je podrobně rozvedeno níže.
34. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že pěstounská péče na přechodnou dobu představuje pouze dočasné, překlenovací či i krizové opatření, které by nemělo zakládat dlouhodobou péči o dítě, trvající například po několik let; tento charakter uvedeného institutu podtrhl zákonodárce ustanovením § 27a odst. 9 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož pěstounská péče na přechodnou dobu může trvat nejdéle 1 rok, s výjimkou situace, kdy v jejím průběhu jsou do pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte. Ústavní soud zdůrazňuje, že i toto ustanovení je ovšem nutné nahlížet a interpretovat skrze nejlepší zájem dítěte, který ve výjimečných případech může vyžadovat setrvání dítěte v péči pěstouna na přechodnou dobu i déle než po dobu jednoho roku (se souhlasem dotčeného pěstouna) - například pokud je zřejmé, že závažné důvody, pro které aktuálně nemůže rodič dítě vychovávat (například výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody), odpadnou v krátké době po uplynutí standardní maximální zákonné lhůty jednoho roku, či pokud by přesun do péče jiné osoby znamenal vážný (a nikoliv nevyhnutelný) zásah do zájmů dítěte či poškození dítěte.
35. To ostatně zdůrazňuje i komentářová literatura k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí, § 27a odst. 9: "Lze si ovšem představit případy, kdy se ani přes správné vyhodnocení při svěřování dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu nepodaří nalézt během jednoho roku vhodné dlouhodobější řešení. V těchto výjimečných případech může dojít na základě rozhodnutí soudu ke změně péče na obecnou ‚dlouhodobou' pěstounskou péči. Osoba v evidenci může být zároveň osobou pečující. S ohledem na výklad Komise pro aplikaci civilní legislativy k § 971 odst. 2 obč. zák. ve věci možnosti opětovného svěření dítěte do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (srov. výklad k § 14, č. 21) lze dovodit, že stejný postup je uplatnitelný i v případě pěstounské péče na přechodnou dobu. Soud nemůže dobu trvání péče prodloužit nad lhůtu stanovenou zákonem o sociálně-právní ochraně dětí, může však před uplynutím lhůty 1 roku rozhodnout o opětovném svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu stejné osobě v evidenci, je-li to v důležitém zájmu dítěte a jsou-li nadále naplněny podmínky pro svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu dle odst. 7 komentovaného ustanovení. Stejně jako v případě zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jde o řešení situace, kdy by dodržení zákonem stanovené lhůty znamenalo vážný zásah do zájmů dítěte a přesun do jiného výchovného prostředí z ‚administrativních' důvodů." (TRUBAČOVÁ, Klára. § 27a. In MACELA, Miloslav et al. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015; dostupné z právního informačního systému ASPI; bod 14).
36. K tomu lze doplnit, že ona expertní skupina Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti se ve svém výkladovém stanovisku č. 18 ze dne 14. 2. 2014, na něž odkazuje výše citovaný komentář Kláry Trubačové, věnovala ustanovení § 971 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož "[v] případě, že rodiče nemohou z vážných důvodů zabezpečit výchovu dětí na přechodnou dobu, svěří soud dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to na dobu nejdéle šest měsíců". Expertní skupina, jejímiž členy jsou především zástupci soudů, profesních komor, akademické obce a Ministerstva spravedlnosti, citované ustanovení vyložila tak, že je-li to v důležitém zájmu dítěte, může soud rozhodnout o svěření dítěte vyžadujícího okamžitou pomoc podle § 971 odst. 2 občanského zákoníku i do téhož zařízení opětně; a to přestože obecně se jedná o krátkodobé opatření. Vyšla přitom zejména z ústavních požadavků na zvláštní ochranu dětí (čl. 32 odst. 1 Listiny) a chápání zájmu dítěte jako předního hlediska rozhodování o nich (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a zdůraznila: "Ustanovení § 971 odst. 2 NOZ je též třeba vykládat v celém kontextu právní úpravy, jímž je naplnění zájmu dítěte; ten se projevuje kupř. v § 953 odst. 1 in fine NOZ (a dále přes ustanovení § 2 odst. 3 NOZ), podle něhož: ‚rozhodnutí o svěření dítěte do péče musí být v souladu se zájmy dítěte.' ... Soud tak bude moci s ohledem na zájem dítěte rozhodnout o svěření dítěte vyžadujícího okamžitou pomoc podle § 971 odst. 2 NOZ i opětně do téhož zařízení, bude-li to ovšem v důležitém zájmu dítěte. Může se např. jednat o případy, kdy o dalším osudu dítěte je již rozhodováno v soudním řízení, které doposud neskončilo (stabilita výchovného prostředí, přičemž je zřejmé, že pro dítě je hledáno náhradní rodinné prostředí, případně, že je patrné, že v dohledné době se bude moci dítě vrátit zpět do původní rodiny). Nové rozhodnutí o svěření dítěte do téhož zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc tak nemůže být obvyklým rozhodnutím, ale mělo by se týkat pouze ojedinělých, výjimečných případů."
37. Přestože citované závěry se vztahují ke svěřování dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, tj. do typu ústavní výchovy, podle Ústavního soudu lze totožná východiska a obdobné závěry uplatnit i při rozhodování o pěstounské péči na přechodnou dobu. Oba instituty představují opatření v rámci náhradní péče o dítě a jsou zamýšleny jako krátkodobá, dočasná či překlenovací opatření, proto zákonodárce výslovně předvídá jejich standardní maximální dobu trvání. Nadto i důvody, respektive situace jejich použití jsou obdobné [srov. § 971 odst. 2 občanského zákoníku a § 27a odst. 7 písm. a) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Oba instituty je rovněž třeba vnímat - a vykládat - ve shodném širším kontextu naplňování nejlepšího zájmu dítěte. Tak jako mohou nastat výjimečné situace, kdy bude s ohledem na zájem dítěte nezbytné, aby setrvalo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc fakticky po dobu delší než šest měsíců (a po uplynutí prvních šesti měsíců tak bude třeba rozhodnout o novém svěření dítěte do téhož zařízení), mohou nastat výjimečné situace, kdy nejlepší zájem dítěte aktuálně svěřeného do pěstounské péče na přechodnou dobu bude vyžadovat setrvání dítěte v této péči, respektive v péči téhož pěstouna i nad standardní maximální dobu jednoho roku. V takových mimořádných, ojedinělých případech přichází v úvahu rozhodnutí o opětovném svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu téže osoby.
38. Lze uzavřít, že i z komentářové literatury k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí jasně vyplývá, že v ojedinělých, výjimečných případech může být s ohledem na nejlepší zájem dítěte nezbytné, aby došlo buď k přeměně pěstounské péče na přechodnou dobu na "dlouhodobou" pěstounskou péči téže osoby (bez nutnosti automatického vyřazení dotčeného pěstouna z evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu), nebo k opakovanému svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu téže osoby (dle § 27a odst. 7 zákona o sociálně-právní ochraně dětí). Ústavní soud zdůrazňuje, že i zákon o sociálně-právní ochraně dětí, včetně ustanovení § 27a odst. 9, je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, tj. též a především skrze nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ten v konkrétních případech s ohledem na jejich mimořádné okolnosti související s nejlepším zájmem dítěte může vyžadovat, aby dítě nacházející se v pěstounské péči na přechodnou dobu setrvalo v péči aktuálního pěstouna i po uplynutí doby jednoho roku. Takovou možnost ostatně zákon sám výslovně nevylučuje a nezapovídá, neboli nestanoví, že celková doba pobytu dítěte v péči pěstouna na přechodnou dobu nesmí překročit určitý časový rozsah (např. jeden rok); naopak sám předvídá jednu situaci, kdy se standardní maximální zákonná doba trvání pěstounské péče na přechodnou dobu prolamuje a prodlužuje, a to v zájmu ochrany vazeb mezi sourozenci a zachování společného soužití sourozenců.
39. Ústavní soud shrnuje, že přestože institut pěstounské péče na přechodnou dobu je obecně třeba chápat jako dočasné, krátkodobé či krizové a překlenovací opatření, relevantní zákonnou úpravu je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, tedy skrze nejlepší zájem dítěte tak, že v mimořádných případech je s ohledem na nejlepší zájem možné, aby dítě zůstalo v péči pěstouna na přechodnou dobu i déle než po dobu jednoho roku, a to buď po přeměně pěstounské péče na přechodnou dobu na "dlouhodobou" pěstounskou péči, nebo po opětovném (novém) svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu téže osoby. Takové řešení může být nejlepším zájmem dítěte vyžadováno například tam, kde je zřejmý předpoklad brzkého skončení pěstounské péče na přechodnou dobu a návratu dítěte do původního prostředí, nebo tam, kde by odnětí dítěte z péče stávajícího pěstouna na přechodnou dobu znamenalo či mohlo znamenat závažnou újmu pro dítě.
40. Z okolností nyní posuzovaného případu je evidentní, že právě taková mimořádná situace nastala i zde. Z klinicko-psychologického posouzení nezletilé provedeného na konci března 2018 totiž vyplývá, že u nezletilé se objevila vyhýbavá vztahová vazba, s ohledem na její zkušenost již s trojí separací ve velmi raném věku, kdy je zásadní pro psychický a emoční vývoj vazba jediná; ovšem v poslední době si nezletilá začíná získávat důvěru ve stávající pěstouny, kteří jsou na ni empaticky naladěni. Proto psycholožka doporučila pokračování v budování pevnější a bezpečnější vazby s pěstouny (tj. pěstounkou na přechodnou dobu a jejím manželem), a to pro upravení emocionálního vývoje nezletilé a pro její trvalou schopnost navazování a vytvoření vztahů (pro to je klíčová doba do tří let věku dítěte). Pro případný budoucí odchod z péče stávajících osob, ať už do péče rodičů, či do péče jiných pěstounů, by psycholožka volila dobu po třetím roce nezletilé, s dostatečnou přípravou nezletilé a možným kontaktem s pěstounkou na přechodnou dobu a jejím manželem.
41. Nelze přehlédnout, že v době rozhodování krajského soudu byla nezletilá ve věku 26,5 měsíce, přitom posledních 12 měsíců strávila v péči pěstounky na přechodnou dobu, předtím asi 7 měsíců v péči stěžovatelů a předtím asi 7 měsíců v pěstounské péči na přechodnou dobu jiné osoby. Aktuální pěstounka na přechodnou dobu tedy v době rozhodování krajského soudu pro nezletilou byla osobou, která o ni pečovala zdaleka nejdéle, a to navíc ve vývojovém období rozhodujícím pro budoucí schopnost dítěte vytvářet si vztahy s dalšími osobami, pro jeho žádoucí emocionální vývoj, rozvoj sociálního chování, sebeúcty a psychické pohody a stability (k tomu srov. názor psychologa v článku NOVÁK, Tomáš. Attachment není jen předcházení citovému strádání. Právo a rodina, 2015, 6, s. 21 a násl.; dostupné z právního informačního systému ASPI).
42. V souladu s principem nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska rozhodování o dítěti byl krajský soud před rozhodnutím o odvolání stěžovatelů povinen komplexně posoudit a zhodnotit zájmy a potřeby nezletilé a následně svým rozhodnutím zvolit takové řešení péče o nezletilou (ze všech dostupných možností), které by nejlépe reflektovalo a naplňovalo její zájmy a potřeby, zejména ty nejnaléhavější či nejdůležitější, tak jak byly v řízení před krajským soudem zjištěny. Mimo možností svěření nezletilé do pěstounské péče dlouhodobých pěstounů a vrácení do péče stěžovatelů jako rodičů se přitom krajskému soudu naskýtala též možnost nového svěření nezletilé do pěstounské péče pěstounky na přechodnou dobu, ať v režimu pěstounské péče na přechodnou dobu, či "dlouhodobé" pěstounské péče. Pěstounka na přechodnou dobu totiž i při jednání před krajským soudem dne 11. 4. 2018 zřetelně vyjádřila ochotu a připravenost pečovat o nezletilou i nadále, při vědomí zájmu nezletilé neměnit opět pečující osobu (přestože dříve, v únoru 2018, pěstounka na přechodnou dobu preferovala zachování své aktuální pěstounské pozice před přechodem na výkon "dlouhodobé" pěstounské péče; což ostatně obecně bylo možné očekávat od její role osoby vykonávající pěstounskou péči na přechodnou dobu). Ústavní soud navíc připomíná, že krajský soud byl povinen rozhodovat podle aktuální situace a okolností případu, tedy zohlednit též vývoj situace v období po meritorním rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvního stupně, a to tím spíše, že toto období trvalo šest měsíců, tj. dobu poměrně dlouhou a zásadní, měřeno pohledem samotné nezletilé a jejím vývojem, vytvářením si vazby s pěstounkou na přechodnou dobu a získáváním důvěry v ni jako hlavní pečující osobu, což bylo popsáno i ve shora zmiňované zprávě z klinicko-psychologického vyšetření nezletilé. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že iniciaci a délku trvání odvolacího řízení, respektive změny v situaci nezletilé nastalé v průběhu odvolacího řízení, nelze klást k tíži stěžovatelům jako rodičům nezletilé, kteří při podání odvolání proti rozsudku okresního soudu, s nímž nesouhlasili, toliko využili svého zákonného práva a dostupného prostředku ochrany svých práv a zájmů své dcery, jak o nich byli přesvědčeni. Je naopak na soudech, jako orgánech veřejné moci, postupovat v řízeních o péči o nezletilé se zvláštním urychlením [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399) či nález sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), bod 34].
43. Krajský soud však ve svém napadeném rozhodnutí aktuální situaci a potřeby nezletilé vůbec nevzal v úvahu; učinil pouze obecný závěr, že v jejím nejlepším zájmu je, aby mohla vyrůstat ve stabilním, klidném a bezpečném prostředí; proto podle krajského soudu měla být předána do společné pěstounské péče dlouhodobých pěstounů, v jejichž výchovném prostředí by měla šanci seznámit se se standardním fungováním normální rodiny a principy rodinného soužití. Ústavní soud tak sice nepřisvědčuje výtce stěžovatelů, že by se krajský soud vůbec nezabýval nejlepším zájmem nezletilé; avšak jeho posouzení v tomto ohledu nemůže považovat za dostatečné a odpovídající čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť v něm zcela absentuje zohlednění aktuálních a v nejbližší době přetrvávajících potřeb nezletilé a fáze jejího vývoje, a to i po psychické, emocionální a sociální stránce. S ohledem na závažná zjištění a doporučení psycholožky existoval velmi silný zájem nezletilé neměnit, minimálně do dosažení věku tří let, stávající pečující osoby, u nichž prospívala; zajištění stabilního, klidného a bezpečného prostředí tak pro ni znamenalo setrvání v péči pěstounky na přechodnou dobu. Za okolností daného případu a individuální zkušenosti nezletilé byl přitom tento zájem evidentně silnější než okamžitý přechod do péče jiných osob (byť případně s očekáváním trvání této péče až v řádu let - i to však lze obtížně předvídat v daném případě, kdy se stěžovatelé aktivně a usilovně snaží změnit své poměry a prokázat schopnost postarat se do budoucna o nezletilou). Navíc v řízení před krajským soudem zůstala nedostatečně objasněna možnost svěření nezletilé do "dlouhodobé" pěstounské péče tehdejší pěstounky na přechodnou dobu, V. K.
44. V neposlední řadě pak v rámci zájmů nezletilé měla být hodnocena též potřeba zachování jejích vazeb s rodiči, tedy stěžovateli, a to i v souladu s povinností orgánů veřejné moci usilovat o budoucí opětovné sloučení rodiny. Při rozhodování o péči o nezletilou tak měla být uvážena i navázaná spolupráce a pozitivní kontakty mezi stěžovateli a pěstounkou na přechodnou dobu, které samozřejmě byly ku prospěchu nezletilé a posilovaly vztah nezletilé se stěžovateli i možnost jejího co nejsnazšího návratu do péče stěžovatelů v budoucnu.
45. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že krajský soud napadeným rozhodnutím porušil čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť opomněl interpretovat relevantní ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí prizmatem nejlepšího zájmu dítěte, na což je poukazováno i v dostupné komentářové literatuře, a neuvážil možnost ponechání nezletilé v pěstounské péči pěstounky na přechodnou dobu, vzhledem k závažným aktuálním potřebám a zájmům nezletilé. Ústavní soud opakuje, že při každém soudním rozhodování dotýkajícím se dítěte je nutné zvažovat nejlepší zájem dítěte jako přední hledisko. V kontextu rozhodování o náhradní péči o dítě může nejlepší zájem dítěte aktuálně svěřeného do pěstounské péče na přechodnou dobu v konkrétním případě, s ohledem na jeho výjimečné okolnosti, vyžadovat setrvání dítěte v péči stávajícího pěstouna na přechodnou dobu i nad standardní maximální dobu jednoho roku předvídanou zákonem o sociálně-právní ochraně dětí. Princip nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte totiž působí i jako interpretační princip, a jeho prizmatem je tedy třeba nahlížet i relevantní ustanovení zákona. Nelze automaticky či mechanicky upřednostňovat obecné abstraktní principy před hledáním dostupného řešení, které nejlépe zohledňuje a reaguje na individuální situaci a zájmy konkrétního dítěte.
46. Napadené rozhodnutí krajského soudu nadto porušilo také právo stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě střetu některého ze základních práv (vyjmenovaných v hlavě druhé Listiny) s jinou ústavní hodnotou je úkolem orgánů veřejné moci (a v první řadě soudů) zvolit při legitimním omezení některého práva takový postup, který zachovává všem dotčeným základním právům nejvyšší možný stupeň ochrany, a nenarušuje je tak více, než je nezbytně nutné [nález sp. zn. IV. ÚS 2/18 ze dne 9. 5. 2018 (N 85/89 SbNU 289), bod 17]. V daném případě krajský soud vyvažoval základní práva stěžovatelů a základní práva nezletilé vedlejší účastnice, včetně potřeby zvláštní ochrany nezletilé jako dítěte (čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny) a jejího zájmu na zdravém a bezpečném vývoji. Výše ovšem bylo odůvodněno, že nejlepšímu zájmu nezletilé odpovídalo její setrvání v péči pěstounky na přechodnou dobu, což zároveň představovalo opatření méně zasahující do práva stěžovatelů na rodinný život ve srovnání se svěřením nezletilé do péče dlouhodobých pěstounů. Stěžovatelé sami ostatně při jednání před krajským soudem navrhli setrvání nezletilé u pěstounky na přechodnou dobu, s níž již měli navázané dobré kontakty a spolupráci (na rozdíl od vztahů nedůvěry a konfliktnosti mezi nimi a dlouhodobými pěstouny) a z jejíž strany jim byl dříve umožňován relativně častý styk s nezletilou, jehož praktické provádění bylo navíc snazší ve srovnání s prováděním styku s nezletilou při jejím pobytu u dlouhodobých pěstounů (a to i s ohledem na místa bydliště stěžovatelů a dlouhodobých pěstounů). Za těchto okolností tak pobyt nezletilé u pěstounky na přechodnou dobu představoval také variantu spíše podporující a usnadňující možnost budoucího navrácení nezletilé do péče stěžovatelů a sloučení rodiny, jak vyžaduje povinnost ochrany práva stěžovatelů na rodinný život.
47. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že nelze souhlasit s kritikou na případu zúčastněných orgánů, zejména OSPOD, vůči pěstounce na přechodnou dobu a jejímu počínání v rámci výkonu pěstounské péče, jak ostatně akcentovala ve svém vyjádření též opatrovnice nezletilé vedlejší účastnice, veřejná ochránkyně práv, která fungování pěstounské péče na přechodnou dobu v daném případě hodnotila velmi pozitivně. Je třeba znovu připomenout, že v případě odebrání dítěte z péče rodičů má stát povinnost postupovat za účelem brzkého opětovného sloučení rodiny (ledaže by to bylo rozporu s nejlepším zájmem dítěte); i proto občanský zákoník stanoví v § 967 povinnost pěstouna udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s jeho rodiči i dalšími příbuznými a osobami blízkými a v § 960 odst. 2 odpovídající právo rodičů osobně a pravidelně se s dítětem stýkat. Takové udržování, ba prohlubování styků rodičů s jejich dětmi svěřenými do pěstounské péče je samozřejmě zejména důležité u nejmenších dětí, které si teprve vytvářejí vazby na osoby ve svém okolí a pro něž je plynutí času relativně mnohem rychlejší (srov. i JEŽEK, Martin. Problémové aspekty kontaktu rodičů s dětmi v případě jejich svěření do pěstounské péče. Právo a rodina, 2018, 5, s. 19 a násl.; dostupné z právního informačního systému ASPI). Pokud tedy pěstounka na přechodnou dobu umožňovala časté a třeba i déletrvající styky nezletilé se stěžovateli a aktivně se snažila napomoci rozvoji vazeb mezi nezletilou a stěžovateli, lze její počínání pokládat za plně souladné s jejími zákonnými povinnostmi, rolí pěstounky a též s povinností státu v rámci ochrany práva stěžovatelů na rodinný život. Pěstounská péče, ať už trvající po přechodnou dobu, či dlouhodoběji, nesmí automaticky znamenat úplné odtržení dítěte od původní rodiny (ledaže by to bylo v zájmu dítěte nezbytné, jako tomu může být například v situacích násilí vůči dítěti v původní rodině), nýbrž pokud je stále dána možnost, ba očekávání návratu dítěte do původní rodiny, pak je především zapotřebí udržovat vazby dítěte s původní rodinou a usilovat o jejich prohlubování, tak aby jakmile to bude možné, mohlo co nejsnáze dojít k opětovnému sloučení rodiny. Toto mají mít na paměti nejen sami pěstouni, ale především také orgány veřejné moci, včetně orgánů sociálně-právní ochrany dětí a soudů, které by k tomuto měly při své činnosti vést pěstouny i s nimi spolupracující organizace, a nikoli podporovat omezování kontaktů dítěte v pěstounské péči s jeho rodiči, aniž by to bylo v nejlepším zájmu dítěte.
48. Obdobně nelze souhlasit ani s kritikou OSPOD, a nepřímo i krajského soudu, vůči postoji pěstounky na přechodnou dobu k pokračování péče o nezletilou. Pakliže pěstounka na přechodnou dobu nejprve přeměnu původního režimu na režim "dlouhodobé" pěstounské péče odmítala, bylo to při vědomí její role osoby vykonávající pěstounskou péči na přechodnou dobu a v souladu s očekáváními spojenými s touto rolí, jak vyplývá ze spisů okresního soudu a OSPOD. Pakliže následně, po uplynutí další doby, během níž pečovala o nezletilou a během níž se rovněž posilovala vazba nezletilé na ni, vyjádřila souhlas s pokračováním své péče o nezletilou, případně snad i s výkonem "dlouhodobé" pěstounské péče o nezletilou, nelze ani toto jednání - za výjimečných okolností posuzovaného případu - hodnotit jako profesionální selhání pěstounky, a to především proto, že je zřejmé, že tento obrat byl motivován snahou chránit a upřednostnit zájmy a potřeby samotné nezletilé. To ostatně ve svém vyjádření zdůraznila též opatrovnice nezletilé vedlejší účastnice. Ústavní soud pokládá institut pěstounské péče na přechodnou dobu za velmi důležitý, a to i v kontextu potřeby omezovat a zpravidla předcházet umisťování dětí do ústavní výchovy; činnost osob vykonávajících tuto formu náhradní péče je pak jistě velmi nesnadná a náročná, a to ve více aspektech. Jak připomíná odborná literatura, "pěstoun by [dítěti] měl dokázat dát lásku a pochopení, vytvořit mu zázemí, navázat s ním důvěrný vztah, avšak neupínat se na dítě jako na vlastní a ani neupínat dítě na svoji osobu. Mělo by jít spíše než o vztah rodičovský o vztah, jaký je mezi vnoučetem a prarodičem či mezi neteří nebo synovcem a tetou či strýcem". (TRNKOVÁ, Lucie. Náhradní péče o dítě. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 92). Ústavní soud souhlasí i s dalším konstatováním téže autorky, odmítajícím kritiku vnímané finanční motivace zájemců o výkon pěstounské péče na přechodnou dobu: "Pěstounská péče je sice činností vykonávanou za peníze, v naprosté většině případů však jistě ne pro peníze. Je třeba nezapomínat, že takové přijetí novorozence zpravidla není idylickou rodičovskou dovolenou pro pěstouna, neboť mnohdy jde o děti těžce poznamenané, vyžadující nepřetržitou a namáhavou péči..." (tamtéž, s. 94; zdůraznění zachováno podle originálního textu). Ani v posuzovaném případě nelze pěstounce na přechodnou dobu vyčítat, že se citlivě starala o nezletilou a poskytla jí láskyplné prostředí, za současného podporování vztahů nezletilé se stěžovateli, zejména stěžovatelkou jako matkou nezletilé, ani to, že se tato pěstounka, vykonávající péči o nezletilou nakonec po dobu celkem 13 měsíců (z tehdy 28měsíčního života nezletilé), stala pro nezletilou hlavní pečující osobou, přitom s ohledem na nízký věk nezletilé bylo důležité vyhnout se přetržení této formující se pevné citové vazby, což pěstounka na přechodnou dobu svým postojem nakonec umožnila.
IV. Závěr
49. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož nejlepší zájem dítěte, tedy zde nezletilé vedlejší účastnice, musí být předním hlediskem rozhodování, a práva stěžovatelů na rodinný život zaručeného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
50. Ústavní soud naopak neshledal, že by v řízení před krajským soudem došlo také k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; tuto námitku je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá ze soudního spisu a informací předložených Ústavnímu soudu, při jednání před krajským soudem měly všechny zúčastněné osoby a orgány dostatečnou možnost se vyjádřit a reagovat vzájemně i na své argumenty, také stěžovatelům byl dán dostatečný prostor k prezentování svých argumentů a tvrzení, na čemž nic nemění ani to, že některé jejich doplňující, a k věci ne vždy se přímo vztahující dotazy na svědky byly odmítnuty jako irelevantní či opožděné (stěžovatelům ovšem byla dána i možnost vyjádřit se ke zprávám z případových konferencí, kterých se soud sám nezúčastnil). Stěžovatelům byla rovněž dána dostatečná možnost předkládat důkazy, a pokud některým jejich návrhům nebylo vyhověno, byl tento postup řádně odůvodněn. Ústavní soud neshledal ani jiné extrémní okolnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu či jemu předcházejícího jednání svědčící o narušení principů spravedlivého procesu.
51. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro porušení ústavně zaručeného principu a ústavně zaručených práv stěžovatelů, jak byly shora uvedeny, v souladu s § 82 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.