38. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelů byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI. Vlastní posouzení
39. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušných spisů, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
40. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
41. Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto ve věci žaloby, kterou se stěžovatelé podle § 82 a násl. soudního řádu správního domáhali, aby správní soud zakázal vedlejšímu účastníkovi pokračovat v investici do zajištění lůžkových míst pro osoby s poruchou autistického spektra a mentálním postižením v Domově Osek a provádění kroků k realizaci tohoto záměru a aby mu uložil povinnost učinit do 30 dnů od právní moci rozhodnutí konkrétní a cílené kroky vedoucí k tomu, že stěžovatelům bude zajištěna pobytová celoroční sociální služba v komunitě, tj. v nejméně omezujícím prostředí. Žaloba i navazující kasační stížnost stěžovatelů byly zamítnuty.
42. Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky v rozsahu stěžovateli uplatněných námitek. Jeho ústavněprávní přezkum se zaměřil na to, zda právní závěry správních soudů, na jejichž základě došlo k zamítnutí žaloby, obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu. Jde zejména o požadavky náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), a zákazu libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy), k jejichž porušení by došlo v případě nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
43. Výklad § 38 zákona o sociálních službách a čl. 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který by neodpovídal těmto požadavkům, by mohl mít - v závislosti na významu tohoto pochybení pro výsledek řízení - za následek nejen porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž jejich základního práva na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny, jehož se podle čl. 41 odst. 1 Listiny lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Bylo by tomu tak v případě, že by tímto výkladem bylo aprobováno odepření plnění, na které měli stěžovatelé jako osoby se zdravotním postižením podle uvedených ustanovení nárok. Zajištění sociálních služeb osobám se zdravotním postižením, jež si nejsou schopni zajistit základní životní podmínky nebo jsou tak schopni učinit jen částečně, představuje jeden ze způsobů, jakým veřejná moc naplňuje toto sociální právo.
44. Posouzení žaloby ze strany správních soudů záviselo na zodpovězení následujících otázek: 1) zda napadenému opatření lze přiznat povahu zásahu orgánu veřejné moci, 2) zda v jeho důsledku bylo přímo zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatelů, a 3) zda byl tento zásah v souladu se zákonem. K tomu, aby mohlo být žalobě vyhověno, by musela být každá z těchto otázek zodpovězena kladně.
45. Ústavní soud nepochybuje o tom, že zřízení celoroční pobytové sociální služby pro osoby s poruchou autistického spektra a mentálním postižením v Domově Osek je součástí opatření, jimiž vedlejší účastník fakticky určuje, jakých konkrétních sociálních služeb se stěžovatelé mohou domoci při uplatňování svých práv podle § 38 zákona o sociálních službách a čl. 19 Úmluvy o ochraně osob se zdravotním postižením. Správní soudy proto správně posoudily, že stěžovatelé brojí proti postupu orgánu veřejné moci, na němž závisí uplatnění jejich veřejných subjektivních práv, potažmo jejich základního práva na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny. Není dán žádný důvod, pro který by zákonnost tohoto postupu nebo jeho dílčí části nemohla být na základě tzv. zásahové žaloby přezkoumána ve správním soudnictví.
46. Pokud jde o existenci přímého zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatelů, Ústavní soud konstatuje, že takovýto zásah - ve smyslu omezení jejich práv - nelze spatřovat v pouhé investici a následné realizaci záměru vedlejšího účastníka v Domově Osek. Smyslem tohoto opatření mělo být doplnění existujících sociálních služeb, které mají osoby s poruchou autistického spektra a mentálním postižením k dispozici, o další možný způsob pomoci spočívající v pobytové službě, jejíž využití by bylo možné i jen ke krátkodobému umístění, a to i během nepracovních dnů. Toto opatření nijak neomezuje možnost stěžovatelů využívat stávající sociální služby a ve svém důsledku pro ně znamená zlepšení dosavadního stavu.
47. Přímý zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelů by napadené opatření nezakládalo ani v případě, že by Domov Osek byl jedinou pobytovou službou v dostupné vzdálenosti, kterou by stěžovatelé mohli využívat. Tato skutečnost by mohla zpochybňovat celkový postup vedlejšího účastníka při zajišťování práv osob se zdravotním postižením v tom smyslu, zda odpovídá požadavkům podle § 38 zákona o sociálních službách a čl. 19 Úmluvy o ochraně osob se zdravotním postižením. Pouhá existence a možnost využití určité sociální služby nebo investice do jejího udržení, zlepšení či rozšíření však porušení těchto práv založit nemůže.
48. Teoretická možnost, že tyto prostředky mohly být investovány jiným vhodnějším způsobem, který by stěžovatelům umožnil přístup k požadované sociální službě jednak v menší dostupné vzdálenosti, jednak v zařízení, které nebude mít "ústavní", ale "komunitní" povahu, nemá z hlediska posouzení žaloby význam. Stěžovatelé totiž nemají vůči vedlejšímu účastníkovi nárok na to, aby své prostředky použil na zajištění jimi požadované sociální služby určitým konkrétním způsobem. Kromě toho použití finančních prostředků na rekonstrukci Domova Osek nevylučuje případné další investice vedlejšího účastníka do jiných zařízení určených k poskytování sociálních služeb.
49. Již na tomto místě tak Ústavní soud mohl přisvědčit závěrům správních soudů, které v napadeném opatření neshledaly přímý zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelů a jejich žalobu zamítly. Posouzení zákonnosti napadeného opatření bylo za této situace nadbytečné, neboť by nezbytně muselo být vedeno toliko v abstraktní rovině, k čemuž však žaloba proti zásahu orgánu veřejné moci neslouží. Není přitom podstatné, že se správní soudy v napadených rozsudcích k této otázce obsáhle vyjádřily.
50. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy se náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly s žalobou stěžovatelů. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout, že by jejich hodnocení bylo v jakémkoli směru excesivní z hlediska zásad spravedlivého procesu. Základní práva a svobody stěžovatelů, zejména jejich základní práva podle čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jimi porušena nebyla. Ostatní námitky stěžovatelů na tomto hodnocení již nemohly nic změnit, pročež se jimi Ústavní soud dále nezabýval.
51. Výše uvedené právní závěry Ústavního soudu nelze vykládat v tom smyslu, že by vylučovaly možnost stěžovatelů domáhat se ve správním soudnictví ochrany proti případnému porušení povinnosti ze strany vedlejšího účastníka při zajišťování jejich veřejných subjektivních práv podle § 38 zákona o sociálních službách a čl. 19 Úmluvy o ochraně osob se zdravotním postižením. V tomto ohledu by ale museli brojit proti takovému jeho postupu, jehož přímým následkem by byla nemožnost poskytnutí plnění, na které by podle svých tvrzení měli mít nárok. Je primárně věcí správních soudů, aby ve své rozhodovací činnosti postavily najisto, jakým způsobem lze otázku nezákonného zásahu do uvedených práv učinit předmětem jejich rozhodování.
VII. Závěr
52. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu