41. Daný mezitimní závěr je ovšem předběžný a vyvrátil pouze požadavek na soud poslední instance podat předběžnou otázku bez dalšího vždy, když se jeho výklad práva EU liší od předchozích instancí. Sám výrok Soudního dvora z rozsudku Ferreira da Silva však podmiňuje postup soudu poslední instance tím, že jeho výklad práva EU "je mimo jakoukoli rozumnou pochybnost jediným správným". Porušení této přísné podmínky by ovšem v zásadě ve většině případů znamenalo, že nemohou být dodržena ani kritéria Ústavního soudu, bránící obecným soudům vykládat právo EU svévolně nebo neudržitelně. Námitky stěžovatelky dovozují ale právě takové jednání Nejvyššího soudu.
42. Stěžovatelka už před městským soudem a poté i Nejvyšším soudem požadovala předložení následující předběžné otázky: "Je třeba vykládat směrnici EP a Rady 94/19/ES o systémech pojištění vkladů a čl. 49 SFEU v tom smyslu, že brání použití právní úpravy členského státu, která ukládá pobočce banky usazené v jiném členském státě, než je centrála (sídlo) banky, a vyvíjející činnost na základě licence vydané regulátorem v hostitelském členském státě (a nikoliv na základě jednotné bankovní licence), uhradit příspěvek do fondu pojištění vkladů v domovském státě centrály banky, a to i přesto, že tento příspěvek byl již za pobočku řádně uhrazen a plně akceptován v hostitelském členském státě pobočky?" Pro zjednodušení je možné shrnout tuto otázku následovně: Umožňuje unijní právo členským zemím, aby požadovaly zaplacení příspěvku za pojištění vkladů i za vklady v zahraniční pobočce "domácí" banky, byť pobočka vyvíjí činnost na základě licence hostitelského státu?
43. Jednotná bankovní licence (její základ lze hledat ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu, Úř. věst. L 126, 26. 5. 2000, s. 1-59) má usnadňovat přeshraniční působení bank na jednotném trhu EU (přesněji Evropského hospodářského prostoru). Vychází v podstatě z principu, že postačí povolení k působení banky v domovském státě a její pobočky již mohou působit v ostatních členských zemích bez větších překážek. Směrnice o pojištění vkladů s pojmem jednotné bankovní licence nepracuje, je na druhu licence zcela nezávislá, stejně tak ve vztahu k systému pojištění vkladů s rozdílnými licencemi zahraničních poboček "domácích" bank neoperuje ani zákon o bankách.
44. Pobočka ČSOB na Slovensku se v nyní projednávaném případu rozhodla nevyužívat výhod jednotné bankovní licence a pokračovala v působení na základě licence vydané Slovenskou národní bankou. To jistě bylo její legitimní právo, šlo však o řešení jdoucí ve svém jádru proti "duchu" jednotného trhu, tzn. postupnému usnadňování volného pohybu služeb a svobody usazování na jednotném trhu. Navržená předběžná otázka tak - poněkud zjednodušeně - nabývá podoby příslovečné chytré horákyně: nástroj usnadňující volný pohyb využívat stěžovatelka nechtěla, ptá se však, zda není v rozporu s unijním právem po ní požadovat něco, co odpovídá předpokladům pro jednodušší volný pohyb.
45. Nejvyšší soud vyložil § 41c zákona o bankách tak, že vyžaduje po všech zahraničních pobočkách tuzemských bank uhradit příspěvky za vklady v zahraničí do českého fondu pojištění vkladů. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že dané ustanovení je pravděpodobně možné vyložit i jinak, anebo že zákonodárce mohl například z uvedeného režimu výslovně vyjmout pobočky tuzemských bank působící v zahraničí na základě licence hostitelského státu. Tyto úvahy ale nečiní výklad Nejvyššího soudu nesouladný se směrnicí o pojištění vkladů; ostatně stěžovatelka v předběžné otázce ani neuvádí, kterým konkrétním ustanovením směrnice o pojištění vkladů výklad údajně odporuje.
46. Svévolný není výklad Nejvyššího soudu ani ve vztahu k čl. 49 SFEU. Česká zákonná úprava totiž nijak nebrání zakládání poboček tuzemských bank v zahraničí, dokonce je ani nenutí k využívání jednotné bankovní licence, pouze nařizuje, aby všechny pobočky bez ohledu na svůj režim hradily příspěvek za všechny vklady do českého fondu pojištění vkladů. Stěžovatelka v bodě 38 ústavní stížnosti uvádí, že vymáhání příspěvku českým fondem pojištění vkladů ji odrazovalo od usazení na Slovensku. Toto tvrzení ovšem Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivé, neboť tam již v této době usazena byla, a povinnosti uhradit příspěvky by se proto nezbavila ani opuštěním slovenského trhu.
47. Z formálního hlediska Nejvyšší soud nenaplnil některé podmínky z rozhodnutí CILFIT navázané na aplikaci doktríny acte clair, neprovedl například jazykový výklad ustanovení unijního práva a nepřihlédl ani k dalším specifikům tohoto právního systému (zvláštní metody výkladu, terminologie). Tyto skutečnosti jsou však zaprvé omluvitelné neurčitostí navržené předběžné otázky požadující v zásadě výklad celé směrnice o pojištění vkladů, zadruhé, jak bylo rozvedeno v bodě 27 tohoto nálezu, kritéria CILFIT nelze pojímat absolutně.
48. Věci se dotýká rovněž kritérium závažnosti řešené právní otázky. Jakkoliv není pochyb o tom, že pro stěžovatelku a vedlejšího účastníka jde s ohledem na výši požadované částky o spor důležitý; z hlediska jednoty, soudržnosti a vývoje unijního práva nicméně výklad podaný Nejvyšším soudem nemá fakticky žádný dopad. Charakter jednotné bankovní licence, usnadňující působení poboček mateřských bank v jiné zemi EU, vede k tomu, že s vysokou pravděpodobností všechny zahraniční pobočky bank působící na jednotném trhu využívají tento institut (Ústavní soud nepřezkoumával situaci ve všech zemích EU, ale např. v České republice z 23 zde působících poboček bank ze zemí EU všechny vykonávají činnost na základě jednotné bankovní licence, viz databázi ČNB dostupnou na https://apl.cnb.cz/apljerrsdad/JERRS.WEB07.INTRO_PAGE?p_lang=cz). Jinak řečeno, ve sporu řešený výklad práva EU je jedinečný a v budoucnu už téměř jistě nenajde uplatnění; tuto unikátnost právní otázky nakonec tvrdí sama stěžovatelka v prvním dovolání (č. l. 164-165) i replice (bod 51).
49. Na základě uvedeného Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud v předmětné věci uplatnil či vyložil právo EU svévolně či neudržitelným způsobem. Navíc jedinečnost řešené právní otázky znamená, že případná odpověď Soudního dvora na stěžovatelkou navrhovanou předběžnou otázku by se aplikovala pouze na tento konkrétní případ.
Druhý okruh námitek stěžovatelky směřující proti rozhodnutí městského soudu
50. Podle stěžovatelky městský soud rozhodl překvapivě, neboť změnil svůj právní názor dotýkající se též výkladu práva EU pouze na základě kasačního pokynu Nejvyššího soudu, přičemž dle ustálené judikatury Soudního dvora pro něj výklad vyšší instance nebyl závazný; naopak měl sám podat předběžnou otázku. Ostatní účastníci oponují, že městský soud nebyl soudem poslední instance dle čl. 267 SFEU, proto byl povinen přijmout výklad práva EU Nejvyšším soudem, jakýkoliv jiný krok by zpochybňoval roli nejvyšších soudů v soudním systému.
51. Ústavní soud nesouhlasí s argumenty ani jedné ze stran. Byť totiž městský soud byl soudem, proti jehož rozhodnutí byl k dispozici opravný prostředek, žádné vnitrostátní pravidlo jej nemůže omezit v jeho volbě podat předběžnou otázku (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. října 2011 Interedil C-396/09, bod 35). Kasační závaznost samozřejmě v tomto není žádnou výjimkou, jak ostatně dokládá již citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci Křižan. Toto rozhodnutí ale dezinterpretuje též stěžovatel. Nevyplývá z něj totiž povinnost, ale pouze možnost vnitrostátního soudu podat předběžnou otázku. Závěr pak platí tím spíše pro soud, který není soudem poslední instance.
52. Zásadní význam pro posouzení dané námitky měl tudíž postoj městského soudu. Pokud by býval měl za to, že výklad unijního práva Nejvyšším soudem je chybný, měl plné právo (v podstatě dokonce povinnost) jej odmítnout a případně položit předběžnou otázku (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2010 Elčinov C-173/09, bod 30). Městský soud toto schéma výslovně připustil, nicméně výklad práva EU ze strany Nejvyššího soudu upřednostnil před svým vlastním z prvního kola řízení (č. l. 399-400), toto uvážení mu zaručuje unijní právo (viz bod 27 tohoto nálezu).
53. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že změna právního názoru městského soudu týkající se výkladu práva EU, spojená s odmítnutím tohoto soudu podat předběžnou otázku, za daných okolností neporušila stěžovatelčino právo na spravedlivý proces a zásady legitimního očekávání a právní jistoty.
Třetí okruh námitek stěžovatelky k dotčení vlastnického práva
54. Stěžovatelka tvrdí, že požadavek vedlejšího účastníka analogicky odpovídá dvojímu zdanění téhož předmětu daně bez reálného naplnění účelu daně. Postup orgánů veřejné moci považuje za nepředvídatelný, a ačkoliv stěžovatelka postupovala v dobré vůli, v praxi má výsledek sporu absurdní důsledky pro její majetkovou podstatu.
55. Aplikace nosných důvodů nálezů Ústavního soudu týkajících se dvojího zdanění na předmětnou věc však není přesvědčivá, a to i pokud se odhlédne od rozdílů v samotném charakteru platby (daň versus příspěvek na pojištění). U zmíněných daňových sporů vystupoval pouze jeden příjemce (Česká republika), zatímco v aktuálním případu jsou příjmy (a také výdaje) slovenského a českého fondu pojištění vkladů na sobě zcela nezávislé. Především ale stěžovatelka nesprávně vnímá charakter a smysl fondu pojištění vkladů.
56. Zaprvé, jím shromažďované prostředky vůbec nejsou součástí veřejných rozpočtů, a aktuální vymáhání platby tak nemůže sloužit k jejich (bezdůvodnému) obohacení. Zadruhé, stejně jako u obecného pojištění, není cílem příspěvku do fondu pojištění vkladů vytváření jakéhosi "osobního účtu" určeného pouze pro ochranu vkladů "své" banky (či pobočky banky), neboť tyto příspěvky se kumulují do společného celku pro případné vyplacení náhrad za vklady v kterékoliv bance účastnící se systému (princip vzájemného jištění). Je bezpředmětné se ex post abstraktně zamýšlet, z jakého fondu by získali odškodnění klienti slovenské pobočky ČSOB v případě jejího pádu. Ústavní soud však upozorňuje, že v dané době se mezi sebou systémy pojištění vkladů v jednotlivých zemích EU výrazně lišily v řadě formálních i praktických parametrů, a to včetně výše možného uspokojení klientů. Rozdíly existovaly mimo jiné i mezi Slovenskem a Českou republikou (srov. komparaci v Hlaváček, J. Systém pojištění vkladů v České republice: historie, současný stav a porovnání s Evropskou unií. Politická ekonomie, 2007, č. 4, s. 463-469). Za takové situace se proto požadavek českého zákona, aby zahraniční pobočky českých bank přispívaly do českého fondu pojištění vkladů a jejich vklady byly chráněny stejně jako vklady klientů mateřských bank, nejeví jako a priori nerozumný. Klíčové pro posouzení věci však je, že zákonné povinnosti zaplatit příspěvek do českého fondu se zahraniční pobočka české banky skutečně nemohla zprostit uhrazením příspěvku do fondu v jiném státě.
57. Argumentace ochranou dobré vůle (resp. víry) má přitom své limity. Bankovnictví patří k vysoce regulovaným odvětvím se zvýšenými požadavky na podnikatele, ti ovšem mají být k dodržování komplexního systému legislativních a nelegislativních pravidel dostatečně vybaveni. ČSOB jako jedna z největších českých bank s tisíci zaměstnanci a ročními výnosy v desítkách miliard Kč potřebným personálním i materiálním zázemím jistě disponovala. Stěžovatelka nemá pravdu, že jí zvolené řešení nebylo rozporováno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2011. Poprvé byla totiž o povinnosti hradit příspěvky za vklady své slovenské pobočky českému fondu pojištění vkladů zpravena dopisem tohoto fondu již v říjnu 2004 (např. č. l. 101), takže minimálně od tohoto okamžiku si musela být vědoma, že existuje jiný právní výklad a hrozí riziko sporu, který nemusí dopadnout v její prospěch. Je logické, že slovenský fond pojištění vkladů neodmítl úhradu příspěvků za vklady pobočky stěžovatelky, slovenský zákon o ochrane vkladov (zákon č. 118/1996 Z. z.) nezakazoval (dobrovolně placené) příspěvky přijímat. Co je však ještě důležitější - tentýž zákon pobočku stěžovatelky nenutil k hrazení příspěvků na Slovensku. Právě naopak, obsahoval ustanovení, které i pobočkám nevyužívajícím výhod jednotné bankovní licence výslovně umožňovalo vyvázat se z povinnosti platit příspěvky slovenského fondu [srov. § 4 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 118/1996 Z. z.].
58. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuvedla žádné důvody, proč se rozhodla až do roku 2007 pokračovat v placení příspěvků za slovenskou pobočku do slovenského fondu pojištění vkladů. Logika předběžné opatrnosti by přinejmenším od roku 2004 hovořila pro upřednostnění úhrady příspěvků českému fondu. ČSOB by tím z hlediska postavení své pobočky na Slovensku nic neztratila, mohla by i dále působit na základě licence udělené Slovenskou národní bankou, v České republice by naopak odstranila příčinu hrozícího sporu. Soudům ale samozřejmě nepřísluší hodnotit či dokonce přezkoumávat svobodná podnikatelská rozhodnutí obchodních společností, za předmětnou dobrovolně učiněnou volbu nicméně stěžovatelka musela a musí být připravena nést následky, jakkoliv nepříjemné se v konečném důsledku jeví.
59. Z uvedených příčin se Ústavní soud nedomnívá, že by rozhodnutí obecných soudů dovozující povinnost stěžovatelky zaplatit příspěvky za svou slovenskou pobočku do českého fondu pojištění vkladů - přestože již předtím úhradu provedla do fondu slovenského - narušovala vlastnické právo stěžovatelky nebo zásadu legitimního očekávání a právní jistoty.
VI. Závěr
60. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze vedla k porušení naříkaných základních práv stěžovatelky. Její ústavní stížnost proto zamítl (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).