56. Krajský soud potom v napadeném usnesení poukázal též na absenci jakékoli snahy stěžovatele navázat případně spolupráci s Probační a mediační službou České republiky. Spolupráce s touto službou jistě obecně může být velmi podstatná pro úspěšný přechod, i podmíněný, z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Ovšem pokud obecný soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzenému vytýká nedostatek takové spolupráce, je záhodno doplnit, v jakém ohledu by spolupráce měla být navázána, aby podpořila reálnou možnost podmíněného propuštění konkrétního odsouzeného. Ani v posuzovaném případě není zřejmé, zda měl krajský soud na mysli, aby stěžovatel s probačními úředníky spolupracoval při zajišťování zaměstnání (které ovšem i podle zjištění obecných soudů měl stěžovatel zajištěno), ověření bydlení či s nimi předjednal možnosti dohledu nebo ještě jiné záležitosti. Krajský soud tak zůstal u velmi obecného konstatování a neposkytl stěžovateli šanci, aby nyní či příště reagoval, jak má konkrétní záležitosti zajištěny, nebo aby se poučil a do budoucna učinil potřebné kroky, které by napříště mohly vést k vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění.
IV. Závěr
57. Případ stěžovatele je příkladem systémového problému spočívajícího v tom, že není legislativně ani judikatorně vyjasněn význam jednotlivých neurčitých pojmů nezbytných pro rozhodnutí o naplnění podmínek podmíněného propuštění. Tato nejasnost se pak odrazila v odůvodnění napadených usnesení, ve kterých se soudy věnovaly spíše formálním hlediskům a nezabývaly se primárně osobou stěžovatele. Jelikož se soudy řádně nevěnovaly otázce, zda se stěžovatel polepšil, a na základě hrubě vylíčené trestní minulosti dospěly k závěru, že od stěžovatele nelze očekávat vedení řádného života, porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny: napadená usnesení totiž nebyla řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněna. Závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života byl navíc učiněn primárně na základě neosvědčení se stěžovatele při minulých podmíněných propuštěních před 21, respektive 17 lety a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti. Tím soudy porušily zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny, jelikož svá rozhodnutí stavěly takřka výlučně na minulém jednání stěžovatele, za které již byl potrestán.
58. Podstata odůvodnění soudního rozhodnutí v případě zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je v tom, že odsouzenému má být jasně a srozumitelně vysvětleno (aniž by toto vysvětlení muselo být rozsáhlé), jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění. Každé zamítavé usnesení by tedy mělo obsahovat krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Z napadených usnesení v nynějším případě ovšem stěžovatel mohl dovodit pouze skutečnost, že měl poslat více dopisů poškozeným, a to s potvrzením o doručení (zaslání), popř. že má začít spolupracovat s Probační a mediační službou České republiky, aniž ovšem bylo specifikováno na čem. To však stěží mohou být jediné skutečnosti, které by jej dělily od vyhovění jeho žádosti o podmíněné propuštění. Teprve uvedením konkrétních důvodů, proč žádosti odsouzeného nebylo vyhověno, a to důvodů, které odsouzený mohl a může v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ovlivnit, jej soudy mohou vést ke změně, a to změně vnitřní i projevené navenek určitým chováním. Byť tedy soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat i na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou absolutně zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
59. Okresní soud v Ostravě tak ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudí, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění. Konkrétně se zaměří na posouzení, zda došlo ke skutečnému polepšení stěžovatele, tedy zda stěžovatel prošel vnitřní proměnou a získal nový náhled na svůj život, na základě čehož by bylo možné též předpokládat, že stěžovatel přestane páchat trestnou činnost. Dále okresní soud konkrétněji zváží okolnosti spáchání trestných činů, za které stěžovatel vykonává trest, a usoudí, zda tyto okolnosti stěžovatel uznává a adekvátně na ně pamatuje, zda se na ně adekvátně připravil či zda překonal subjektivní příčiny své trestné činnosti. Pokud dojde okresní soud k závěru, že některá ze zákonných podmínek, kterou může stěžovatel ovlivnit, nebyla naplněna, stručně to ve svém usnesení uvede, aby bylo pro stěžovatele zřejmé, co a jak má napravit před podáním další žádosti o podmíněné propuštění.
60. Jako obiter dictum pak Ústavní soud poznamenává, že je třeba více pozornosti věnovat požadavku právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování o podmínkách podmíněného propuštění. Jednou z cest, jak by tento požadavek bylo možné naplnit, mohou být konzultace na úrovni okresních soudů, tedy mezi soudci okresního soudu rozhodujícími o podmíněném propuštění, věznicemi nacházejícími se v obvodu okresního soudu, okresním státním zastupitelstvím a Probační a mediační službou České republiky, s cílem dále vyjasnit interpretaci zákonných podmínek v intencích tohoto nálezu. Takové upřesnění či vyjasnění by bylo následně vhodné dát na vědomí odsouzeným v jednotlivých věznicích. Takový přístup by výrazně zvýšil právní jistotu všech osob zúčastněných a dotčených v řízení o podmíněném propuštění: odsouzení by věděli, které programy mají podstoupit, popřípadě co konkrétního se od nich očekává, aby jejich šance na podmíněné propuštění byly vyšší; pracovníci vězeňské i probační a mediační služby by mohli tyto znalosti využít při rozhodování o tom, jakým způsobem pracovat s vězni, a věděli by, které informace jsou podstatné pro rozhodnutí soudů; a soudci by měli k dispozici propracovanější materiály, na základě kterých by mohli kvalitněji a jednodušeji zakládat svá rozhodnutí. Byť takové vyjasnění a upřesnění provedené na úrovni jednotlivých okresních soudů může vést k lehce rozdílné praxi mezi soudy, omezilo by naopak rozdílnou praxi mezi soudci jednotlivého soudu a vedlo by k větší právní jistotě mezi odsouzenými v obvodu okresního soudu; nehledě na to, že posléze soudy druhého stupně mohou ve své sjednocovací roli dbát na to, aby praxe jednotlivých soudů prvního stupně nebyla příliš a nevhodně odlišná. Je třeba myslet na to, že právě právní jistota a předvídatelnost hrají pro odsouzené velkou roli; z kriminologických výzkumů vyplývá, že pro odsouzené je velmi podstatné, zda s nimi bylo zacházeno férově v průběhu rozhodování o jejich životech [viz SPARKS, R. a BOTTOMS, A. Legitimacy and imprisonment revisited: some notes of the problem of order ten years after. In BYRNE, J. M., HUMMER, D. a TAXMAN, F. (eds.) The culture of prison violence. Boston: Pearson, 2007]. Nakonec tam, kde v obvodu určitého okresního soudu (soudu prvního stupně) je realizován projekt Probační a mediační služby České republiky Křehká šance II, v rámci něhož jsou komisemi pro podmíněné propuštění komplexně posuzovány podmínky pro podmíněné propuštění jednotlivých odsouzených, Ústavní soud vnímá jako podstatné, aby došlo k neformální domluvě mezi soudci, státními zástupci, probačními úředníky a vězeňskými pracovníky o vyhodnocování informací poskytovaných soudcům v rámci tohoto projektu a aby základní kontury této domluvy byly prezentovány odsouzeným.
61. Protože napadeným postupem bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a zákaz dvojího přičítání garantovaný v čl. 40 odst. 5 Listiny, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě.