31. Zákonná úprava podmíněného propuštění stanoví v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tři základní kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou, podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; přitom při splnění ostatních zákonných podmínek soudy nesmí vyžadovat výkon delšího trestu. Druhá a třetí podmínka se pak vztahují k osobě odsouzeného: ten má jednak prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody a jednak od něj musí být možno očekávat, že v budoucnu povede řádný život, případně soud může přijmout záruku za dovršení jeho nápravy. Pro odsouzené za zločin potom § 88 odst. 3 trestního zákoníku k uvedeným třem základním (obligatorním) podmínkám přidává ještě další tři skutečnosti, k nimž soud při svém rozhodování přihlédne: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud jej vykonával.
32. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podmínky podmíněného propuštění je vždy třeba interpretovat tak, že nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace [nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, body 30 a 32; nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405); nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)]. Nelze tedy souhlasit s některými názory odborné literatury, že na podmíněné propuštění má nárok jen osoba, která dosud podmíněně propuštěna nebyla, či že nelze podmíněně propustit osoby, které vykonávají opakovaně delší tresty odnětí svobody (srov. VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 61-62, 65 a 69). Institut podmíněného propuštění, tak jak je upraven trestním zákoníkem, nabízí naději všem (byť i s různě odstupňovanými zmírněními či zpřísněními); jeden každý odsouzený se dle zákonodárce může polepšit a napravit, ať již má za sebou jakoukoli minulost. Ač je sice pravděpodobné, že určité skupiny odsouzených budou podmíněně propouštěny výrazně méně často než jiné, nelze žádnému odsouzenému upřít možnost prokázat polepšení a prognózu řádného života, a tedy možnost být podmíněně propuštěn za splnění zákonných podmínek. Opačný přístup by byl v přímém protikladu ke smyslu podmíněného propuštění v současném zákonném pojetí, individualizaci trestů a nepřímo i k lidské důstojnosti.
a) Podmínka polepšení
33. Polepšení může podle zákonné úpravy odsouzený prokázat po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností. Je přitom zřejmé, že ne každý aspekt chování či plněná nebo neplněná povinnost odsouzeného značí jeho polepšení či nepolepšení a může být relevantní při posouzení této podmínky. Tak například nedodržování striktního vězeňského režimu - kupříkladu nedbalým stlaním postele - může být považováno za neplnění si svých povinností, avšak nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil. Chování a plnění povinností odsouzeného je tak třeba posuzovat právě ve světle možného polepšení. Polepšení může příkladmo nasvědčovat, pokud se odsouzený účastní programů určených k předcházení trestné činnosti, rozezná a reflektuje okolnosti, které v minulosti přispěly k tomu, že páchal trestnou činnost, pracuje, přestože před nástupem nebyl dlouhodobě zaměstnán, zlepšuje své znalosti a schopnosti s cílem uplatnit se ve společnosti, získává náhled na svoji trestní minulost a upřímně lituje svého jednání nebo pokud ve výkonu trestu výrazně neporušuje své povinnosti (například opakovaným užíváním omamných látek). Obecně ovšem není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů; takové číslo bez uvedení, za co byly uloženy, je nevypovídající z hlediska polepšení a nápravy, navíc nelze pominout ani odlišnou a v čase se proměňující praxi jednotlivých věznic při udělování kázeňských odměn a trestů. Při zvažování, zda se odsouzený polepšil, je tak třeba primárně hodnotit, za co mu byly uloženy kázeňské odměny či tresty, nikoli však kolik mu jich bylo uloženo. Za znak či projev polepšení či nepolepšení odsouzeného nelze bez bližšího odůvodnění považovat jednoduché skutečnosti nenavázané na změnu jeho vnitřního postoje, jako třeba uklizení podlahy či naopak nepořádek na cele. Lze mít za to, že každý odsouzený žádající o podmíněné propuštění by zpravidla měl získat alespoň nějakou kázeňskou odměnu. Pokud se tak nestalo nebo pokud má odsouzený nezahlazený kázeňský trest, je to signál naznačující, že k polepšení nemuselo dojít. Nelze však souhlasit s názorem v praxi někdy uplatňovaným, že v takových případech není vůbec namístě uvažovat o podmíněném propuštění (srov. VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 52-53). I v takových případech je totiž nutné zkoumat argumenty a jiné skutečnosti, které mohou svědčit o skutečném polepšení odsouzeného, bez ohledu na neexistenci kázeňských odměn či naopak existenci nezahlazených kázeňských trestů. Pokud obecné soudy ustáleně opakují, že smysl podmíněného propuštění nespočívá v tom, aby byli odsouzení po odpykání stanovené doby propuštěni na svobodu jen za dobré chování či za dobrou práci ve výkonu trestu (s čímž Ústavní soud souhlasí), pak by samy neměly podmínku polepšení hodnotit mechanicky toliko podle počtu odměn a kázeňských trestů, tedy podle "dobrého chování" odsouzeného žádajícího o podmíněné propuštění.
34. Při posuzování chování a plnění povinností odsouzeného ve výkonu trestu je dále nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu. Odnětí svobody a mnoha na svobodu navázaných práv může být pro odsouzené šokem, přičemž přivyknutí si na vězeňský režim může být pro některé z nich často problematické. Nelze proto mechanicky hodnotit celý výkon trestu bez zohlednění běhu času a zvážení vývoje odsouzeného, zejména je-li vykonáván trest v delší výměře. Naopak je třeba zdůraznit, že zákon požaduje prokázání polepšení k době rozhodování o podmíněném propuštění. Pokud tedy odsouzený v prvotní fázi výkonu trestu ukazoval známky polepšení, ale v době předcházející rozhodnutí o podmíněném propuštění se choval opačným způsobem, soud takové jednání jistě nebude definovat jako polepšení; a podobně ani neplnění povinností v počátku výkonu trestu nutně neznamená, že se odsouzený nepolepšil později. Byť tedy výkon trestu tvoří jeden celek (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1363/17 ze dne 18. 7. 2017, bod 13), pro účely podmíněného propuštění lze rozlišovat různé fáze adaptace, a to zejména v případě delších nepodmíněných trestů odnětí svobody. Dřívější porušení povinností odsouzeným jistě může mít vliv na rozhodnutí o tom, že se odsouzený nepolepšil. Pokud však svým pozdějším jednáním odsouzený prokázal, že se polepšil a že se snaží minimalizovat pravděpodobnost páchání trestné činnosti po případném podmíněném propuštění, pak ono dřívější porušení jeho povinností samo, a při splnění ostatních zákonných podmínek, nemůže zamezit pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění.
35. Právě vytknutá negativní praxe soudů se uplatnila i v projednávaném případě stěžovatele. U něj sice obecné soudy shledaly podmínku polepšení za splněnou, nicméně přesto je nutno zmínit, že tento závěr soudy učinily takřka výlučně na základě počtu odměn a kázeňských trestů udělených stěžovateli. Přestože tento údaj nepochybně značí, že stěžovatel chvályhodně plní své povinnosti v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a snaží se, už z něj nutně nevyplývá, že se stěžovatel skutečně polepšil. Otázce, zda je pozitivní chování při výkonu trestu známkou skutečné změny životního postoje stěžovatele (což je vskutku možné a stěžovatel měl v průběhu šesti let výkonu trestu jistě mnoho příležitostí dojít výrazné změny v náhledu na své životní postoje a prokázat svou vnitřní změnu a polepšení), se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nijak blíže nevěnovaly a kupříkladu už vůbec nezkoumaly, jaké je bližší chování stěžovatele ve výkonu trestu či za co mu jsou kázeňské odměny udělovány.
b) Podmínka očekávání vedení řádného života
36. Podmínka prokázání polepšení je úzce svázána s další podmínkou, která se týká předpokladu vedení řádného života odsouzeného v budoucnu, jež logicky (ne však nutně) navazuje na polepšení. Zatímco tedy polepšení sleduje aktivitu a změnu odsouzeného v blízké minulosti, popřípadě v přítomnosti, očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna. Dotčená podmínka přitom existuje ve dvou variantách; alternativou k očekávání vedení řádného života od samotného odsouzeného je přijetí záruky za dovršení jeho nápravy. V obou případech se nicméně předpokládá, že pozitivní proces, který byl započat v průběhu výkonu trestu a který nasvědčuje proměně odsouzeného, bude pokračovat po propuštění. Není přitom vyžadováno stoprocentní přesvědčení o tom, že odsouzený nespáchá další trestný čin; očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním.
37. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k interpretaci neurčitého pojmu "řádný život". V nálezu sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017 (N 151/86 SbNU 527) v kontextu podmíněného odložení trestu odnětí svobody Ústavní soud uvedl, že pod tímto pojmem je dnes nutné chápat spíše minimální rámec vedení řádného života, který společnost v zásadě požaduje od všech občanů a který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků (u osob již odsouzených je na tomto nutné trvat nejpřísněji zejména v souvislosti s činností, pro kterou tyto osoby již byly odsouzeny; srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010). V konkrétním případě přitom může být potřebné zavázat odsouzeného ještě dalšími omezeními či povinnostmi nad onen minimální rámec respektování právních norem, který je společný pro všechny odsouzené. V takové situaci by soud měl tyto další omezení či povinnosti stanovit výslovně. Uložené omezení či povinnosti by přitom měly vycházet z poznání charakteristik a specifik odsouzeného a měly by jej vést k vedení správného života (např. skrze získání vhodné pracovní kvalifikace či skrze zákaz návštěv nevhodných prostředí či styku s určitými osobami, srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, body 20-21).
38. Od uvedeného vymezení pojmu "řádný život", který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména "v souvislosti s činností, pro kterou byl[a] [dotčená osoba] již odsouzen[a]" (usnesení sp. zn. III. ÚS 1745/10 ze dne 15. 7. 2010; nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 21), není důvod se odchylovat ani v kontextu podmíněného propuštění. I zde je tedy namístě jej chápat právě jako minimální rámec vedení řádného života, tedy jako očekávání nepáchání další trestné činnosti. Naopak od odsouzených, jejichž negativní rysy se často utvářely celá dlouhá léta, nelze očekávat, "aby najednou byli dokonalejší než dokonalí" (NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 213; nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 24). Přitom i jim soudy mohou podle § 89 odst. 2 trestního zákoníku navíc uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 trestního zákoníku směřující k tomu, aby podmíněně propuštěný odsouzený vedl řádný život. Účelem takových omezení či povinností je předcházet riziku páchání další trestné činnosti.
39. Jako obiter dictum potom Ústavní soud poznamenává, že stát by měl v souladu s doporučením Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, zavést systém analyzující a předpovídající rizika konkrétních odsouzených, který by soudci mohli používat jako objektivní pomůcku při stanovování předpovědi vedení řádného života (viz bod 37 přílohy k doporučení). V současnosti soudcům nezbývá než činit předpověď o tom, zda bude odsouzený znovu páchat trestnou činnost či nikoli, pouze na základě své profesní a životní zkušenosti, což i přes snahu soudců může vést k dojmu, že jejich rozhodování je spíše subjektivního než objektivního rázu. Pokud zákon ukládá předpovídat riziko páchání trestné činnosti, bylo by namístě, aby subjektivní rozhodnutí soudu bylo podpořeno objektivně odborně zpracovanou předpovědí. Vzhledem k tomu, že stát nevytvořil takový nástroj nabízející spolehlivou předpověď trestní budoucnosti odsouzeného, dnes k rozhodování dochází jen na základě omezených údajů, které mají soudci k dispozici.
40. Jak vyplývá z odborné literatury vycházející z podrobného studia praxe, soudy při rozhodování o podmíněném propuštění primárně zkoumají, zda bude mít odsouzený po případném propuštění zajištěné zaměstnání (či jiný zdroj příjmů) a ubytování, zda udržoval kontakt s rodinou či jinými blízkými a jaká je jeho širší trestní minulost, včetně možných předchozích propuštění na svobodu (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 56-57). Tyto okolnosti, vztahující se k materiálnímu a sociálnímu zázemí odsouzeného, ovlivňují možnost reintegrace odsouzeného do společnosti, a tedy jsou vskutku relevantní při rozhodování o podmíněném propuštění. Se zajištěním uvedených potřeb (zaměstnání, ubytování) přitom odsouzeným často pomáhají Probační a mediační služba České republiky, sociální kurátoři či jiné organizace zaměřené na resocializaci propuštěných, jejichž podklady proto mohou hrát významnou roli při rozhodování o podmíněném propuštění.
41. Obecně relevantním je pak samozřejmě též faktor trestní minulosti odsouzeného, byť je třeba zdůraznit, jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, že prognóza vedení řádného života se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. Pokud by navíc závěr soudu o nenaplnění podmínky očekávání budoucího řádného života odsouzeného byl založen primárně na okolnostech či důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody, došlo by navíc i k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), body 25-27; nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37), bod 16; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 23]. Jak tedy Ústavní soud explicitně vysvětlil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (bod 32), trestní minulost odsouzeného obecně představuje také důležité hledisko při posuzování splnění podmínek podmíněného propuštění, nicméně hodnocení prognózy vedení řádného života v budoucnu zásadně nemůže být založeno jen na ní. Naopak je při něm nutné zohlednit i další, zejména aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy i prostředí, v němž by se ocitl po případném podmíněném propuštění na svobodu, a zabývat se též okolnostmi spáchané trestné činnosti při zaměření na míru překonání subjektivních příčin této trestné činnosti na straně odsouzeného.
42. Ani trestní minulost odsouzeného tedy nelze hodnotit mechanicky, tedy například sledovat jen počty minulých odsouzení či nevyužitých šancí podmíněného propuštění. Bez zasazení do kontextu kriminální kariéry a života odsouzeného není samo o sobě určující, kolikrát byl odsouzený trestán, kolikrát byl ve výkonu trestu odnětí svobody či kolikrát se neosvědčil po podmíněném propuštění. Jak Ústavní soud naznačil již výše (viz bod 32 tohoto nálezu), žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě vyloučit možnost podmíněného propuštění, pokud odsouzený opravdově změnil svůj život. Kritika opačné, nepřijatelně zjednodušující a mechanické praxe ostatně zaznívá i v odborné literatuře: "Soudy a státní zástupci ale velice často předjímají, že spáchaná trestná činnost v minulosti vede automaticky k nejisté prognóze vedení řádného života. A jedinou oporou pro jejich názor je právě ona v minulosti páchaná trestná činnosti. Opomíjí pak vše ostatní, co odsouzený předkládá. Jeho další život, průběh výkonu trestu, hodnocení věznice, absolvované programy, spolupráci s třetími stranami včetně [Probační a mediační služby České republiky] nebo připojení se ředitele věznice. Často nechávají bez povšimnutí i vlastní iniciativu odsouzeného a vše, čím si prošel on sám, a jak se na další život připravil. Takto nastavené podmíněné propuštění svoji funkci jistě neplní." (SCHNEEDÖRFLER, P. Tři podmínky - poznámky k institutu podmíněného propuštění. Státní zastupitelství. 2018, 2, str. 35).
43. Při interpretaci kriminální minulosti odsouzeného soudy musí dbát na to, jakou vypovídající hodnotu jednotlivé informace mají. Při hodnocení prognózy řádného života není obecně vyloučeno zohlednění celé trestní minulosti odsouzeného, například včetně starších a již zahlazených odsouzení (zahlazení odsouzení ve smyslu § 106 trestního zákoníku má mít důsledky primárně v občanském a pracovním životě, popřípadě při interpretaci vybraných ustanovení trestního zákoníku, která na zahlazení pamatují; srov. i DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, § 106, body 3 a 4). Na druhou stranu ovšem kupříkladu ojedinělé trestné jednání odsouzeného staré několik desetiletí nemůže takřka nic vypovídat o tom, zda lze očekávat, že nyní po případném propuštění odsouzený povede řádný život. Podobně jako tomu je u relevance kázeňských odměn a trestů pro posouzení polepšení odsouzeného, ani hodnocení očekávání vedení řádného života nelze založit na pouhých počtech odsouzení či výkonů nepodmíněného trestu odnětí svobody. Takové údaje jsou příliš zobecňující pro úsudek o možném budoucím vedení řádného života odsouzeného v konkrétním případě. Je tak nutné analyzovat vývoj trestné činnosti odsouzeného z hlediska její frekvence a závažnosti, a to zejména v letech předcházejících spáchání trestného činu, za který odsouzený vykonává trest. Je přitom třeba mít na paměti, že podle kriminologických výzkumů dochází k opouštění kriminální dráhy postupně; jedná se tedy o delší proces, nikoli jednorázovou změnu [srov. BOTTOMS, A. a SHAPLAND, J. 2014. Can Persistent Offenders Acquire Virtue? Studies in Christian Ethics, 2014, 27(3), str. 318-333; FARRALL, S., BOTTOMS, A. a SHAPLAND, J. Social structures and desistance from crime. European Journal of Criminology, 2010, 7(6), str. 546-570; SHAPLAND, J. a BOTTOMS, A. Reflections on social values, offending and desistance among young adult recidivists. Punishment & Society, 2011, 13(3), str. 256-282]. A tak například pokud se prodlužují doby mezi pácháním jednotlivých trestných činů odsouzeným, může to značit spíše to, že odsouzený je na správné cestě opustit kriminální kariéru, než že se jedná o chronického recidivistu, kterého je třeba co nejpřísněji oddělit od společnosti.
44. Naopak zejména opakovaně páchaná trestná činnost v krátkých intervalech následujících po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody může naznačovat, že od odsouzeného nelze očekávat vedení řádného života; to však platí jen za podmínky, že odsouzený neprokáže, že v mezidobí došlo k takovému polepšení a změně postoje, které poskytují podstatnou naději, že po novém podmíněném propuštění povede řádný život. V tomto ohledu může být relevantním důležitým ukazatelem, například pokud odsouzený sám rozpozná a uzná podmínky, jež v minulosti přispěly k páchání jeho trestné činnosti, a vyrovnává se s nimi.
45. Konečně nelze zapomínat ani na skutečnost, že nehledě na sledované účely trestu může být pobyt ve vězení spjat též s negativními vlivy a účinky na odsouzené. Jak z hlediska jednotlivého odsouzeného, tak z hlediska celospolečenského je proto velmi podstatné, aby odsouzení byli propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody, a to třeba i "jen" podmíněně, ve správný čas, kdy u nich již bude splněn účel trestu, a naopak ještě nepřeváží negativní působení vězeňského prostředí a pobytu v něm (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 35). V tomto ohledu lze zmínit, že při pobytu ve vězení odsouzení příkladmo mohou ztratit některé návyky a dovednosti nezbytné pro život na svobodě a ve srovnání s pevným řádem ve vězení pro ně po propuštění může být náročné zvyknout si na samostatný život na svobodě, plný možností, nejistoty a odpovědnosti; odsouzení mohou být během uvěznění vytrženi ze svých společensky žádoucích a užitečných vazeb nebo naopak mohou navázat i nové společensky nežádoucí a škodlivé vazby, které je po propuštění na svobodu budou spíš než k řádnému životu směrovat k opětovné trestné, respektive společensky nežádoucí činnosti. Navíc je třeba si uvědomit, že ne vždy jsou také vězeňské programy zacházení realizovány kvalitně; v roce 2015 hlavní psycholog Vězeňské služby České republiky zhodnotil způsoby zacházení ve vězení jako poměrně neefektivní (JIŘIČKA, V. Efektivní zacházení s pachateli násilných trestných činů s poruchami osobnosti v podmínkách penitenciární péče. Praha, 2015. Dostupné z: . Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, str. 55).
46. Ostatně míru rizika, jež je inherentně spjato s podmíněným propuštěním, lze zmírnit uložením doprovodných opatření předvídaných v § 89 odst. 1 a 2 trestního zákoníku: dohledu či přiměřených omezení a přiměřených povinností. Z doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, dokonce plyne, že zejména stanovení probačního dohledu by při podmíněném propuštění na svobodu mělo být pravidlem (bod 3 přílohy k doporučení). Je třeba mít totiž na paměti, že tato doprovodná opatření, a zejména probační dohled, mohou výrazně napomoci k dovršení nápravy odsouzených a usnadnit jim přechod z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu. Z toho ostatně vychází i český trestní zákoník, podle něhož má probační dohled sloužit v důsledku jednak k ochraně společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti (sledováním a kontrolou chování pachatele) a jednak k pomoci pachateli k vedení řádného života v budoucnu, jak stanoví § 49 odst. 2 trestního zákoníku (nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 36).
47. Ústavní soud tedy uzavírá, že trestní minulost je aspektem, který je namístě zohlednit při posuzování očekávání vedení řádného života odsouzeného v budoucnu. Nelze jej však hodnotit formalisticky - tedy kolikrát již byl dotčený odsouzen, kolikrát vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody či kolikrát porušil podmínky podmíněného propuštění. Naopak je třeba vzít v potaz, před jak dlouhou dobou a z jakých důvodů došlo ke spáchání předchozích trestných činů a zda lze od odsouzeného na základě jeho (aktuálního) výkonu trestu očekávat, že povede řádný život. Není také možné hodnotit pomocí stejných kritérií trestní minulost osob odsouzených za různé druhy kriminality, například majetkovou a násilnou trestnou činnost, jelikož možnosti polepšení a očekávání řádného života budou u těchto skupin pachatelů zpravidla odlišné.
48. Uvedené závěry je třeba vztáhnout i na projednávaný případ. Obecné soudy se při posuzování stěžovatelovy prognózy řádného života zaměřily převážně na jeho trestní minulost, konkrétně poukázaly na dvě podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v letech 1996 a 2000, při nichž se stěžovatel neosvědčil, a následné další páchání závažné majetkové trestné činnosti, a to i poté, co mu byl v mezidobí uložen další dlouhodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Především z těchto důvodů obecné soudy zhodnotily, že "pro skutečně efektivní nápravu [stěžovatele] bude nutné podstatně delší působení nepodmíněným trestem" (viz napadený rozsudek krajského soudu). Fakticky ovšem ani z jednoho z napadených rozhodnutí není zřejmé, proč nelze mít za to, že by stěžovatel už nyní dosáhl "skutečně efektivní nápravy", respektive jak by k jejímu dosažení měla přispět ještě delší doba výkonu trestu (nad rámec dosavadních šesti let) - a to tím spíše za situace, kdy se stěžovatel podle závěrů obecných soudů již polepšil. Pokud se soudy při posuzování žádosti o podmíněné propuštění domnívají, že nápravě odsouzeného může prospět další působení nepodmíněného trestu odnětí svobody oproti již vykonané části, pak by měly doplnit, i jak se tak může stát - například jaké konkrétní aktivity by měl odsouzený ve výkonu trestu ještě absolvovat, které by měly vést k jeho polepšení a zvýšení šancí na vedení řádného života. Očekávat pouze vlivem delšího výkonu trestu odnětí svobody výraznou proměnu u odsouzeného, který již vykonal šest let trestu odnětí svobody, však není zcela racionální, a to i ve světle možných negativních vlivů pobytu ve vězení zmíněných shora. Ústavní soud tedy nevylučuje, že ve specifických případech je skutečně efektivní na odsouzeného působit delším výkonem trestu; ovšem tento argument by neměl být použit bez bližšího vysvětlení, jak konkrétně by měl delší výkon trestu vést k nápravě odsouzeného.
49. Podobně Ústavní soud opakuje, že při hodnocení prognózy řádného života odsouzeného může být obecně relevantní informace o případném předchozím podmíněném propuštění dotčeného odsouzeného. Ovšem ani tuto informaci nelze hodnotit mechanicky a bez dalších souvislostí. Tak ani v projednávaném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že k oněm dvěma předchozím podmíněným propuštěním došlo před sedmnácti, respektive jednadvaceti lety, kdy navíc i stěžovatel byl ve věku pětadvaceti, respektive jednadvaceti let. Za této situace vskutku nelze jednoduše vyloučit, že během následujících let, včetně posledních šesti let strávených ve výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel doznal takové proměny a jsou u něj natolik odlišné okolnosti, aby nyní již byl schopen naplnit předpoklad vedení řádného života po propuštění na svobodu. Mimoto Ústavní soud již dříve zkritizoval jako neústavní praxi obecných soudů, které fakticky paušálně vylučují možnost podmíněného propuštění konkrétního odsouzeného toliko s odkazem na jeho trestní minulost, například předchozí nevyužité šance podmíněného propuštění, a nezohledňují možnost následné proměny a nápravy odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody (viz nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017). Ani v posuzovaném případě se soudy v napadených rozhodnutích vůbec nezabývaly příčinami a důvody stěžovatelovy předchozí trestné činnosti (jak již před padesáti lety doporučoval Oto Novotný; srov. jeho knihu O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 219) a především aktuálně dosaženou mírou překonání jejích subjektivních příčin, stejně jako ani aktuálním náhledem stěžovatele na svou předchozí trestnou činnost; nezajímaly se například o to, zda stěžovatel činí aktivní kroky pro to, aby již v budoucnu další trestnou činnost nepáchal.
50. Jen velmi marginálně se pak obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly některými dalšími faktory významnými z hlediska prognózy vedení řádného života odsouzeného po podmíněném propuštění na svobodu. Především pak v podstatě vůbec nevzaly v úvahu žádné aktuální informace, které by mohly napovídat, zda jsou u stěžovatele vytvořeny předpoklady pro vedení řádného života, či ne. Konkrétně jako fakticky irelevantní odmítly význam skutečnosti, že stěžovatel dokládal své zajištěné zaměstnání pro případ propuštění na svobodu, s konstatováním, že trestnou činnost páchají i lidé se zajištěným zaměstnáním. Tomuto konstatování sice nelze upřít určitou míru pravdivosti, nicméně faktor zdroje příjmů je obecně považován za podstatný pro úspěšné vedení řádného života. Soudy přitom neuvedly žádné zvláštní důvody, proč by existence zaměstnání stěžovatele zrovna v jeho případě neměla hrát žádnou (významnou) roli. Dále se soudy věnovaly rodinnému prostředí stěžovatele, a to se závěrem, že toto nemá žádný pozitivní vliv na stěžovatele. Přestože tento závěr soudy již podpořily konkrétnějšími důvody (dřívější páchání trestné činnosti stěžovatelem nehledě na jeho rodinné prostředí), ani v této souvislosti se nezabývaly možným aktuálním vývojem či změnami ve vztahu stěžovatele a jeho rodiny. Byť tedy argumentace soudů proti výraznému pozitivnímu vlivu rodinného prostředí na jednání stěžovatele není zcela bezpředmětná, nelze ze skutečností starých šest až jednadvacet let vyvozovat zcela jednoznačné závěry.
51. Ze shora uvedených důvodů v posuzovaném případě obecné soudy porušily svou povinnost náležitě a přesvědčivě odůvodnit svá rozhodnutí v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Krom toho ale tím, že svůj závěr o nesplnění prognózy řádného života stěžovatele založily primárně, či takřka výlučně, na stěžovatelově neosvědčení se při minulých podmíněných propuštěních a na jeho opakovaném páchání trestné činnosti, porušily zákaz dvojího přičítání, a postupovaly tedy v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Uvedené skutečnosti se totiž již promítly do dřívějších trestních rozhodnutí o stěžovateli. Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o podmíněném propuštění je rozhodnutí navazující na rozhodnutí o uložení trestu a že mnohé skutečnosti, které ovlivňují uložení trestu, mohou ovlivnit také rozhodnutí o podmíněném propuštění. To je ostatně v souladu s koncepcí, že rozhodování o trestu tvoří jeden celek (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 14). Nelze však rozhodnutí o podmíněném propuštění založit jen na okolnostech a důvodech, které ovlivnily předchozí uložení trestu, popř. nařízení výkonu zbytku trestu; nýbrž je třeba se zabývat i jinými relevantními okolnostmi, včetně těch, které se vztahují k době po posledním uložení trestu, k aktuálnímu výkonu trestu odsouzeného. Pokud jsou naopak okolnosti či důvody, které již v minulosti vedly k uložení trestu (nebo nařízení zbytku výkonu trestu) či jej ovlivnily - včetně skutečnosti, že se odsouzený neosvědčil při předchozím podmíněném propuštění či že se opakovaně dopouštěl trestné činnosti -, použity jako klíčové argumenty při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného (v rámci hodnocení prognózy vedení řádného života), dochází k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání, odporujícímu principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Ačkoli při rozhodování soudů o podmíněném propuštění mají okolnosti vztahující se k trestní minulosti odsouzeného jistě své místo a nelze od nich zcela odhlížet, není přípustné založit rozhodnutí soudu výlučně či primárně na okolnostech, které se projevily již dříve v jiném trestním rozhodnutí o odsouzeném. To se ovšem stalo v posuzovaném případě stěžovatele, v němž obecné soudy k závěru o nesplnění prognózy vedení řádného života došly takřka výlučně na základě dvou neosvědčení se při minulých podmíněných propuštěních, byť za to byl stěžovatel již potrestán vykonáním zbytků trestů, a na základě předchozí opakované trestné činnosti, za niž však byl stěžovatel odsouzen a potrestán.
c) Fakultativní podmínky uvedené v § 88 odst. 3 trestního zákoníku
52. Na rozdíl od povinných kritérií stanovených v § 88 odst. 1 trestního zákoníku, která byla zmíněna a rozebrána výše a která vycházejí z teoretické koncepce podmíněného propuštění a směřují k nápravě pachatele a ochraně společnosti, fakultativní kritéria uvedená v § 88 odst. 3 trestního zákoníku již nejsou tak úzce navázána na teoretické základy a smysl institutu podmíněného propuštění, ale spíše představují určité zpřísnění posouzení podmíněného propuštění v případě odsouzených za zločin. Jedná se konkrétně o tři skutečnosti: včasné nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, částečné nebo plné nahrazení či odčinění škody, popřípadě jiné újmy způsobené trestným činem (respektive vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem) a postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, pokud jej odsouzený vykonával před výkonem trestu nebo v jeho průběhu. Uvedené skutečnosti nicméně nepředstavují nezbytné podmínky pro podmíněné propuštění, nýbrž soud k nim při rozhodování o tomto "toliko" přihlíží.
53. Zejména kritérium včasného nastoupení do výkonu trestu, které nemá žádnou souvislost s následnou nápravou odsouzeného ani účelem podmíněného propuštění, je tak třeba zohledňovat pouze jako vedlejší, méně významnou skutečnost. Pokud přitom soud přihlédne k včasnému nenastoupení do výkonu trestu, měl by se současně alespoň stručně zabývat důvody, které odsouzeného k nenastoupení vedly. Negativní roli by tedy včasné nenastoupení do výkonu trestu mělo hrát především tehdy, pokud se odsouzený svévolně dlouhodobě vyhýbal nástupu do výkonu trestu. Ovšem ani v takovém případě nemůže být bez dalšího vyloučena možnost podmíněného propuštění, a to obzvláště pokud jsou bezpochyby naplněny obligatorní podmínky podmíněného propuštění.
54. Naopak nahrazení či odčinění trestným činem způsobené škody patří mezi cíle moderního trestního práva. Pokud se odsouzený snaží odčinit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal, může to vypovídat i o jeho náhledu na vlastní minulou společensky škodlivou činnost a značit jeho polepšení či nápravu. Je však třeba rozlišovat skutečnou snahu o odčinění škody způsobené trestnou činností od úsilí předstíraného pouze navenek. Mimoto je třeba mít na paměti, že odsouzení vykonávající trest odnětí svobody mnohdy nemají prostředky potřebné k uhrazení byť minimální části způsobené škody vedle nákladů trestního řízení; mohou tak být schopni pouze vyjádřit lítost nad svým jednáním, popřípadě uhradit velmi malou část způsobené škody. Ani odčinění způsobené škody tedy nemá být rozhodující skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění, neboť nesouvisí s podstatou podmíněného propuštění. Při posuzování tohoto hlediska navíc soudy musí uvážit i reálné možnosti (finanční, praktické i jiné) odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud jsou naplněny ostatní podmínky pro podmíněné propuštění, neuhrazení škod způsobených trestným činem může zamezit pozitivnímu rozhodnutí pouze ve výjimečných případech, přičemž takové rozhodnutí musí být řádně odůvodněno. Ve všech případech musí být snahou soudu zjistit skutečný postoj odsouzeného k odčinění způsobených škod. Na tento postoj přitom není vhodné usuzovat primárně ze skutečnosti, zda odsouzený zaslal omluvný dopis poškozeným doporučeně, či nikoli, jak se někdy stává a stalo i v případě stěžovatele - tento údaj totiž často nemusí vůbec nic vypovídat o skutečném náhledu odsouzeného na jím způsobenou škodu. Naopak je možné souhlasit s názorem odborné literatury, že v rámci posuzování tohoto hlediska je vhodné uvážit i výši majetkového prospěchu, který odsouzený svou trestnou činností získal, pokud způsobenou škodu nenahradil (VICHEREK, R. Podmíněné propuštění, citováno výše, str. 103). Je však nutné, aby bylo prokázáno, že odsouzenému neprávem získané prostředky zůstaly a že s nimi může sám či prostřednictvím jiných osob nakládat; prokázání této skutečnosti přitom nemůže být zásadně na odsouzeném [srov. i doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (2003) 22, o podmíněném propuštění, bod 20 přílohy], byť od něj lze požadovat součinnost. Odčinění způsobené škody pak nelze vyžadovat od odsouzeného, který takového odčinění není objektivně schopen vzhledem ke svým majetkovým poměrům.
55. I ve vztahu ke stěžovateli obecné soudy krátce zmínily oblast odčinění způsobené škody a kontakt s Probační a mediační službou České republiky. Okresní soud shledal, že stěžovatel dosud neučinil vyčerpávajícím způsobem kroky svědčící o snaze odčinit způsobenou škodu, neboť poškozeným zaslal jen jeden dopis a tyto dopisy byly nedatované a bez potvrzení o doručení poškozenému. Z uvedeného údaje ovšem podle Ústavního soudu nijak nevyplývá, jaký je skutečný postoj stěžovatele k jím způsobené újmě, který má být primárně zkoumán. Naopak nelze mít bez dalšího za to, že zaslání omluvných dopisů pro poškozené doporučeně by bylo nutně projevem opravdové snahy odčinit způsobenou újmu. Takovou snahu by stěžovatel mohl zřetelněji vyjádřit různými kroky, které však v řízení nebyly zkoumány; nezajímal se o ně ani okresní soud, ani krajský soud.