40. Ústavní soud se shoduje se závěrem krajského soudu, že v projednávaném případě nejsou dány podmínky pro výjimečné nevynucování očkovací povinnosti u nezletilé vedlejší účastnice z důvodu námitky výhrady svědomí stěžovatelky jako matky nezletilé. Stěžovatelka svůj postoj k očkování nezletilé opírá především o své obavy o zdraví nezletilé, pramenící z informací o nežádoucích účincích vakcín, které se vyskytly jak v jejím širším okolí, tak v podobě méně závažných účinků u samotné nezletilé a v podobě velmi závažné negativní reakce na očkování proti rakovině děložního čípku u příbuzné nezletilé vedlejší účastnice. Dále stěžovatelka poukazuje na své pochybnosti o nezbytnosti očkování s tím, že nezletilá možná má stále dostatek potřebných protilátek, a připomíná absenci odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním. V řízení před obecnými soudy pak stěžovatelka odkazovala též na zdravý životní styl a alternativní přístup k nemocem vyznávaný svou rodinou, mizivou šanci nákazy očkovanými nemocemi a nedostatečnou účinnost vakcín.
41. Ústavní soud zdůrazňuje, že oprávněnou výhradu svědomí nelze ztotožňovat s jakýmkoliv subjektivně vnímaným nesouhlasem s právní povinností (srov. Jäger, P. in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I., a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 377); nýbrž tento nesouhlas musí být svým nositelem vnímán jako bezpodmínečná povinnost respektování určité závazné mravní normy v konkrétním situaci, musí jít o vážné, mravní rozhodnutí v rovině dobra a zla. Takový nesouhlas pak může vyplývat i ze silného přesvědčení ohledně možnosti nevratného poškození zdraví osoby blízké (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, citovaný výše, bod 45); nicméně Ústavní soud takové okolnosti u stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka poukazuje toliko na méně závažnou reakci samotné nezletilé na očkování před osmi lety, kterou však v řízení před obecnými soudy nijak neprokázala a praktický lékař nezletilé vedlejší účastnice ji podle svého vyjádření nezaznamenal; a dále na sice závažnou reakci u své příbuzné, avšak reakci na zcela jiné očkování, a to z kategorie nepovinných (a navíc očkování dostupné v České republice teprve od nedávné doby a vzbuzující vícero diskuzí), a tedy postrádající větší relevanci. Takové důvody, a to ani ve spojení se stěžovatelčinou preferencí zdravého životního stylu a jejími obecnými odkazy na nežádoucí účinky očkování v dalších případech, nesvědčí o tak silném mravním a morálním základě a nejsou natolik naléhavé, aby v dané situaci mohly založit oprávněnou výhradu svědomí stěžovatelky vůči zákonné očkovací povinnosti, a to tím spíše za situace, kdy otec nezletilé má k jejímu očkování kladný postoj. Jako projev ústavně chráněné svobody svědomí pak nelze hodnotit ani pochybnosti stěžovatelky o nezbytnosti a účinnosti očkování, ani její argumentaci absencí právní úpravy odpovědnosti státu za újmu na zdraví způsobenou povinným očkováním. K tomu Ústavní soud, jako obiter dictum, dodává, že posledně uvedený argument - nedostatečnosti současné právní úpravy očkování a odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou - sice není spojen se svobodou svědomí jednotlivců, nicméně má pádný základ, na nějž opakovaně poukázal i Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14, citovaný výše, bod 87; a nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, citovaný výše, body 52 a 53). Ústavní soud soustavně připomíná, že ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů se úkolu přijetí takové řádné a odpovídající právní úpravy odpovědnosti státu nelze zříci.
42. Lze shrnout, že není vyloučeno, aby výhrada svědomí jednoho z rodičů vůči zákonné očkovací povinnosti byla úspěšně uplatněna i v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování jejich dítěte; v takovém případě však bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování (čl. 15 odst. 1 Listiny) nejen s veřejným zájmem na ochraně zdraví, ale také s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, při zohlednění, že právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny). Dostatečně naléhavé důvody pro oprávněnost namítané výhrady svědomí navíc nelze založit na předchozí špatné zkušenosti s očkováním spočívající v projevu méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby na zcela odlišné nepovinné očkování ani na samotných pochybnostech o přínosu očkování pro dotčené dítě.
43. Stěžovatelka tedy v řízení před obecnými soudy ani před Ústavním soudem nevznesla dostatečně naléhavé důvody pro svou výhradu svědomí, a tudíž - aniž by bylo nutné zabývat se naplněním zbylých tří postulátů (tedy ani posouzením společenských dopadů odmítnutí očkování) - její námitka výhrady svědomí nebyla shledána oprávněnou, a nemohla odůvodnit výjimečnou nemožnost vynucovat vůči ní zákonnou povinnost očkování nezletilé. Při posouzení dané věci pak nezůstal opomenut ani zájem samotné nezletilé vedlejší účastnice. Obecné soudy se zabývaly jejím aktuálním zdravotním stavem a ověřovaly, zda zde není nějaká okolnost bránící její vakcinaci, respektive nahrazení nesouhlasného stanoviska stěžovatelky. V řízení byl zjištěn názor nezletilé a její stanovisko a postoj byly vzaty v úvahu, neboť právě s ohledem na ně okresní soud v napadeném rozhodnutí závěrem poukázal na "faktickou neproveditelnost" sporného přeočkování nezletilé v dané situaci.
44. Za popsaných okolností nelze shledat ani nezákonný a nepřiměřený zásah do stěžovatelčiných rodičovských práv pečovat o dceru a vychovávat ji. Napadená rozhodnutí obecných soudů nesvědčí ani o žádném zásahu do stěžovatelčiny svobody projevu, včetně práva předávat informace své dceři, zde nezletilé vedlejší účastnici.
45. Ústavní soud uzavírá, že napadenými soudními rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla zamítnuta podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
B. Participační práva nezletilé vedlejší účastnice
1. Obecná východiska a relevantní právní úprava
46. Problematikou participace nezletilých dětí v soudních řízeních, která se jich dotýkají, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723), body 34 a 41; nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 (N 73/89 SbNU 121), body 16 a násl.; nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), body 41 a násl.; nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), body 32 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 3038/16 ze dne 5. 6. 2017 (N 94/85 SbNU 593), body 13 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431); nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), body 30 a násl.; nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); či nález sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11), body 15 a násl.]. V rámci své judikatury k této problematice se Ústavní soud dosud věnoval ponejvíce potřebě zjišťovat názor dítěte, včetně způsobu zjišťování tohoto názoru či váhy, která mu má být přikládána v rámci hledání a posuzování nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud přitom zdůrazňuje právo nezletilých dětí, které jsou účastníky řízení, být slyšeny a zapojeny do řízení nejen v kontextu řízení ve věci péče o nezletilé, ale i v kontextu sporných řízení nesouvisejících s péčí a výchovou nezletilých.
47. Participační práva dětí se na ústavní úrovni obecně opírají zejména o čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, který v odstavci 1 zakotvuje právo dítěte, které je schopno formulovat své vlastní názory, tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž jeho názorům musí být věnována odpovídající pozornost; v odstavci 2 konkretizuje právo dítěte být slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká. Mimoto též Evropská úmluva o výkonu práv dětí, vyhlášená pod č. 54/2001 Sb. m. s., v čl. 3 upravuje právo dítěte na informace a na vyjádření názoru v řízení, které se jej týká, tedy právo dostávat příslušné informace, právo být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor a právo být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí. Na vnitrostátní úrovni je pak i pro nezletilé účastníky řízení relevantní právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
48. Ústavní soud konstantně připomíná, že v řízení, jež se bezprostředně dotýká nezletilého dítěte, nelze na toto dítě nahlížet jako na pouhý objekt, o němž rozhodují jiní, či ho stavět jen do role pasivního pozorovatele událostí, ale je třeba jej vnímat jako důležitý subjekt práva a účastníka řízení a takto k němu přistupovat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1945/08, citovaný výše, bod 17; či nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, citovaný výše, bod 44). Ústavní soud tak chápe i právo dítěte na slyšení šířeji než jako pouhou možnost vyjádření svého názoru na projednávanou problematiku; toto právo je nutno vykládat též v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci a pojímat jej jako důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti (nález sp. zn. I. ÚS 3038/16, citovaný výše, bod 13; nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, citovaný výše, bod 38). Možnost realizace práva být přítomen projednání své věci pak mimo jiné předpokládá, že účastník musí být vůbec zpraven o vedení řízení ve své věci.
49. V kontextu projednávaného případu Ústavní soud akcentuje, že účast dítěte v řízení a jeho právo být slyšeno nemůže spočívat v pouhém pohovoru soudce s dítětem, respektive zjištění názoru dítěte prostřednictvím jiných osob. Podle Výboru pro práva dítěte zahrnuje účinné naplnění čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, tedy práva dítěte být slyšeno, pět základních kroků: přípravu, samotné slyšení, posouzení schopnosti dítěte, informování dítěte o pozornosti věnované jeho názoru (o váze jeho názoru), opravné prostředky/možnosti nápravy (viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12 k právu dítěte být slyšeno, ze dne 20. 7. 2009, CRC/C/GC/12, body 40-47). V rámci přípravy na slyšení přitom dítě musí být především vůbec informováno o svém právu vyjádřit názor a také o tom, jaký vliv bude mít jeho názor na výsledek řízení. Podobně i později, po provedení slyšení dítěte, je třeba dítě informovat o výsledku řízení a vysvětlit mu, jak byl jeho názor zohledněn. Na základě této informace se pak dítě může mimo jiné rozhodnout podat stížnost či odvolání. Dítě musí mít přístup k opravným prostředkům proti porušení svého práva být slyšeno v rámci soudního či správního řízení.
50. Další komunikaci s dítětem, nad rámec provedení vlastního výslechu či slyšení dítěte, a nutnost poskytnout mu všechny relevantní informace akcentuje také Evropská úmluva o výkonu práv dětí, která v tomto ohledu ukládá určité povinnosti jak soudnímu orgánu, tak zástupci dítěte [čl. 6 písm. b) a čl. 10 písm. a) a b) této úmluvy].
51. Práva dítěte napříč soudním řízením jsou dále rozpracována v Pokynech Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem, ze dne 17. 11. 2010 (Guidelines of the Committee of Ministers of the Council of Europe on child-friendly justice). V nich je nejprve zdůrazněna pětice základních principů a mezi nimi je na prvním místě uveden princip účasti dítěte, v jehož rámci je mimo jiné apelováno, aby děti byly považovány za řádné nositele práv a mohly všechna svá práva vykonávat způsobem, který přihlíží k jejich schopnosti formulovat své vlastní názory i k okolnostem případu. V rámci podrobnějších doporučení pak Výbor ministrů připomíná, že soudní rozhodnutí, která se dotýkají dětí, by dětem měla být řádně a srozumitelně odůvodněna a vysvětlena, a to zejména v případě, že názorům dítěte nebylo vyhověno. V tomto ohledu by měl být činný i zástupce dítěte v řízení (či zákonný zástupce), který by dítěti dále měl vysvětlit také možnosti využití nápravných mechanismů. Výbor ministrů přitom obecně apeluje, aby děti v řízení, kde by mohl být střet zájmů mezi stranami, měly právo na své vlastní zastoupení, svým vlastním jménem (část IV, body 49, 75 a 37 citovaných Pokynů).
52. Ústavní a mezinárodněprávní principy vztahující se k zapojení dětí do soudních řízení či jiných procesů rozhodování o jejich záležitostech a k efektivní účasti dětí v takových procesech jsou reflektovány také na zákonné úrovni. Právo dítěte vyjádřit se k záležitosti, která se jej týká, je upraveno v § 867 (vůči soudu) a § 875 (vůči rodičům) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v § 100 odst. 3 občanského soudního řádu a v § 8 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. V § 867 odst. 1 a § 875 odst. 2 občanského zákoníku - ve shodě se širším chápáním práva dítěte být slyšeno - je přitom zahrnuta také nutnost poskytnout dítěti před zjištěním jeho názoru potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a pak jej sdělit. Informování dítěte o souvislostech soudního řízení je pak stanoveno v § 20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svému názoru i důsledcích soudního rozhodnutí; obdobnou povinnost vůči nezletilému přitom má i jeho zákonný zástupce nebo opatrovník. Tímto opatrovníkem je v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), který je § 8 odst. 3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí speciálně zavázán předat dítěti, o němž se rozhoduje a jež je schopno posoudit dosah a význam takového rozhodnutí, informace o všech závažných věcech týkajících se osoby dítěte.
2. Posouzení projednávaného případu
53. Jak vyplývá z popisu průběhu řízení před obecnými soudy i z vyjádření samotné nezletilé vedlejší účastnice, které bylo v době řízení jedenáct až dvanáct let, její zapojení do soudního řízení spočívalo toliko v provedení pohovoru se soudcem u soudu prvního stupně, jehož předmětem byla problematika sporného očkování; jiným způsobem nebyla nezletilá obecnými soudy kontaktována a nebylo s ní komunikováno, vyjma výzvy k účasti na jednání u krajského soudu, z něhož ji ovšem matka omluvila. Nezletilá byla v řízení zastoupena kolizním opatrovníkem, orgánem sociálně-právní ochrany dětí, který s ní však v praxi nijak nekomunikoval, blíže se s ní neseznámil a neposkytoval jí žádné informace či vysvětlení týkající se dotčeného soudního řízení a v něm projednávané záležitosti. Během řízení tak s nezletilou bylo zacházeno spíše jako s pouhým zdrojem informací než jako s plnohodnotným účastníkem a aktérem řízení. Podle svého vlastního vyjádření měla nezletilá z řízení před obecnými soudy nakonec pocit, jako by vlastně u soudu vůbec nebyla a nebylo bráno v potaz, co říká.
54. Právo dítěte být slyšeno v jakémkoli soudním řízení, které se jej dotýká, zaručené především čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, ale zahrnuje také další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení. Dítě by tak předem mělo být vůbec seznámeno s tím, že má právo se vyjádřit k dané věci a že jeho názor má být soudem odpovídajícím způsobem zohledněn (nemusí mu však býti vyhověno). Následně pak dítěti má být sděleno a vysvětleno, jak soud o záležitosti, která se jej dotýká, rozhodl, jak bylo v praxi zohledněno vyjádřené stanovisko dítěte, a zejména pakliže mu nakonec nebylo vyhověno, z jakých důvodů se tak stalo. Uvedené požadavky přitom předpokládají, že dítě je vůbec informováno o vedení řízení ve své záležitosti i o jeho skončení, což úzce souvisí i s jeho právem být přítomno projednání své věci, respektive účastnit se projednání své věci.
55. Ústavní soud zároveň dodává, že toto právo dítěte na slyšení a na účast při jednání soudu pochopitelně není absolutní, ale vždy je třeba přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, který v konkrétním případě, například u dětí velmi nízkého věku, může vést k tomu, že názor dítěte nebude soudem zjišťován či dítě nebude o řízení blíže informováno (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, citovaný výše, bod 57, a nález sp. zn. IV. ÚS 827/18, citovaný výše, body 20-21). Je třeba myslet též na to, že právo dítěte být slyšeno je skutečně jeho právem, nikoli povinností (nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, citovaný výše, bod 50). Zásadně, pokud je to dítě schopno pochopit, by však minimálně mělo být informováno o tom, že právo být slyšeno vůbec má a co je jeho obsahem, včetně možnosti k věci se nevyjádřit a do řízení nebýt nijak zapojeno. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo dítěte podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte není obecně vázáno na žádný věkový limit (viz i obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 12, citovaný výše, bod 21). Konkrétní realizace čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (způsob a obsah komunikace s dítětem, forma sdělení dítěte, váha jeho názoru) v jednotlivém případě přitom samozřejmě musí reflektovat věk a vyspělost dotčeného dítěte, případně i další relevantní okolnosti případu.
56. V projednávané věci však nebyl žádný zřejmý důvod, aby právo nezletilé vedlejší účastnice být slyšena v řízení, v němž se fakticky jednalo o zásahu do její fyzické integrity, bylo nějak omezeno. Přesto však nezletilá nebyla s vedením soudního řízení nijak blíže seznámena, nebylo jí sděleno, proč se řízení vede, jaká má v řízení práva, proč je dotazována na svůj názor a jak její stanovisko bude následně zohledněno, a zejména ze strany státních orgánů vůbec nebyla informována a nebylo jí vysvětleno, jak nakonec ve věci bylo rozhodnuto, proč a jak bylo naloženo s jejím názorem. O výroku rozsudku okresního soudu byla nezletilá toliko nepřímo informována svými rodiči (poprvé informaci zaslechla v rozhovoru vedlejšího účastníka s třetí osobou, jemuž byla přítomna cestou od okresního soudu) a o vedení odvolacího řízení ani o jeho výsledku fakticky nebyla zpravena vůbec. Bylo tak jednoznačně porušeno její právo na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
57. V řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, nemůže soud bez dalšího spoléhat na to, že se dítěti dostane potřebného poučení o jeho právech a o soudním řízení vůbec ze strany jeho zákonných zástupců či například ustanoveného opatrovníka. Naopak, jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 (citovaný výše, body 42 a 61), je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno, tedy včetně práva dítěte být v takovém řízení slyšeno a účastnit se jej; přitom ani ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Také podle zákona o zvláštních řízeních soudních je povinností soudu postupovat tak, aby nezletilý účastník řízení dostal potřebné informace jak o soudním řízení, tak o možných důsledcích vyhovění svému názoru a o důsledcích soudního rozhodnutí (§ 20 odst. 4 tohoto zákona). Na tuto povinnost nemůže soud bez dalšího rezignovat, přestože obdobná povinnost je stanovena i pro zákonného zástupce a opatrovníka dítěte. Je samozřejmě možné, že v konkrétním případě, v závislosti na jeho okolnostech, bude shledána jako nejpříhodnější forma komunikace soudu s dítětem nikoli komunikace přímá, ale prostřednictvím opatrovníka, zákonného zástupce či jiné osoby. I v takovém případě je však na soudu, aby bděl nad realizací čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, včetně náležitého informování dítěte. Ovšem pokud je dítě způsobilé a v konkrétním případě není rozporné s jeho nejlepším zájmem, aby bylo vyslechnuto přímo soudem (soudcem) v rámci zjišťování názoru dítěte, pak zásadně není důvodu, aby následně nebylo zpraveno přímo soudem též o výsledku řízení, včetně zhodnocení názoru a zájmu dítěte i důsledků rozhodnutí pro dítě (ledaže by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem). Takové informování dítěte přímo ze strany soudu jako nestranné a neutrální autority je pak zcela zásadní tam, kde jiné osoby blízké dítěti, zejména jeho rodiče, v soudním řízení vystupují proti sobě a oponují si, a tak poté nemusí být ani schopny dítě nezkresleně informovat o průběhu a výsledku řízení. To se ostatně zřejmě stalo i v projednávaném případě při řízení před okresním soudem, o jehož výsledku nezletilou vedlejší účastnici bezprostředně po jeho skončení řádně neinformovali ani její rodiče (stěžovatelka a vedlejší účastník; o vedení ani výsledku odvolacího řízení tito nezletilou neinformovali vůbec).
58. V tomto ohledu Ústavní soud dále připomíná, že podle občanského zákoníku by dítěti, o jehož zájmech se rozhoduje, měly být poskytnuty nejen informace o dotčeném soudním řízení, ale také potřebné informace týkající rozhodované záležitosti samotné, tak aby si na ni dítě mohlo vytvořit vlastní názor a tento následně sdělit (§ 867 odst. 1; obdobná povinnost je uložena též rodičům dítěte v § 875 odst. 2). Nejde samozřejmě o to dítě přesvědčit o nějakém "správném" názoru či názoru, který zastává sám soud (soudce), případně jím pověřená osoba hovořící s dítětem. Důležité je poskytnout dítěti jemu přístupnou formou možnost, aby si samo utvořilo vlastní názor, což je obzvláště důležité v situaci, kdy takovou možnost a všechny potřebné informace dítě nezíská přímo od rodičů či v rodině nebo kdy jsou rodiče ohledně dané věci ve sporu a každý z nich dítě přesvědčuje o svém vlastním názoru a stanovisku. I v nynějším případě upozornil opatrovník nezletilé vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, že ani takové základní a shrnující informace o problematice očkování se nezletilé v řízení před obecnými soudy nedostalo. To se pak samozřejmě mohlo projevit i v aktuálně pevně zastávaném postoji nezletilé k očkování.
59. Nezletilé vedlejší účastnici byl k zastupování v řízení ustanoven kolizní opatrovník - orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je ze zákona pověřen ochranou oprávněných zájmů nezletilých dětí. Toto zastoupení ovšem bylo v zásadě čistě formální - opatrovník s nezletilou nijak nekomunikoval, sešel se s ní pouze jedinkrát, a to při provedení pohovoru se soudcem, nezletilé nesděloval žádné relevantní informace - ani k řízení, ani k vlastní projednávané záležitosti - ani nezjišťoval její vlastní názor na věc. Přestože nezletilá vedlejší účastnice evidentně byla schopna pochopit fakt vedení soudního řízení, a o čem se v něm jedná, její kolizní opatrovník v řízení před obecnými soudy ji vůbec neseznámil se skutečností, že ji v řízení zastupuje a jak tak bude činit, nijak ji sám nekontaktoval, nezjišťoval její stanovisko k věci a nesdělil jí své stanovisko ohledně jejího nejlepšího zájmu, nevysvětlil jí, jak bylo rozhodnuto u okresního soudu, neinformoval ji nijak o průběhu řízení, včetně toho, že bylo vedeno také odvolací řízení u krajského soudu a jak toto řízení dopadlo, ba dokonce v odvolacím řízení neučinil žádný úkon a nijak se nevyjádřil. Přitom i podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí byl kolizní opatrovník v rámci soudního řízení povinen nezletilou informovat o všech závažných věcech týkajících se její osoby (§ 8 odst. 3 uvedeného zákona). Z popsaného je patrné, že zastoupení nezletilé vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy bylo zcela formální, bez materiálního naplnění, čímž v důsledku bylo porušeno právo nezletilé vedlejší účastnice být přítomna - účastnit se - projednání své věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
60. Ústavní soud akcentuje, že i v řízení ve věci péče soudu o nezletilé je třeba rozlišovat mezi zástupci a účastníky řízení. Je-li v řízení nezletilému dítěti ustanoven opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, nestává se tento orgán účastníkem a stranou řízení, ale je stále výlučně zástupcem dítěte, které naopak má postavení účastníka řízení. Funkcí kolizního opatrovníka je pak ochrana zájmů a práv opatrovance, nikoliv bez dalšího prosazování vlastních představ či dokonce zájmů - použitím tohoto institutu stát demonstruje svou odpovědnost za blaho dítěte a mimo jiné naplňuje též právo dětí a mladistvých na zvláštní ochranu dle čl. 32 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, citovaný výše, bod 42). Opatrovnictví také zásadně předpokládá určitou míru kontaktu a komunikace mezi opatrovníkem a opatrovancem, ledaže by to odporovalo nejlepšímu zájmu opatrovance či by to objektivně nebylo možné (například by opatrovanec nebyl schopen komunikace s opatrovníkem). Pokud dojde k neshodě mezi stanoviskem kolizního opatrovníka ohledně "objektivního" zájmu opatrovaného dítěte a vlastním názorem či přáním dotčeného dítěte, pak je záhodno tuto odlišnost dítěti vysvětlit. K takovému kontaktu ani vysvětlení mezi nezletilou vedlejší účastnicí a jejím kolizním opatrovníkem v řízení před obecnými soudy však nedošlo.
61. Ze všech popsaných důvodů Ústavní soud shledal, že v řízení před obecnými soudy byla porušena ústavně zaručená práva nezletilé vedlejší účastnice být slyšena v řízení, které se jí dotýká, a být přítomna projednání své věci dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zmíněná základní práva nezletilé vedlejší účastnice byla relevantní i ve věci projednávané před obecnými soudy, tj. ve věci rozhodování o provedení tzv. povinného očkování nezletilé, které je stanoveno zákonem. Skutečnost, že souzená záležitost se týká obecné zákonné povinnosti dítěte, nezbavuje dítě jeho procesních práv v dotčeném řízení, včetně práva sdělit svůj názor a práva být informováno o výsledku řízení a posouzení svého názoru. Proto i nezletilá vedlejší účastnice měla být v řízení před obecnými soudy - a to ze strany všech zúčastněných dospělých osob (soudců, pracovnic kolizního opatrovníka i svých rodičů) - brána jako důležitý subjekt řízení a nositelka práv, nikoli jako objekt ochrany či pasivní pozorovatelka, a mělo s ní být zacházeno tak, aby vnímala, že o záležitosti, která se jí bezprostředně dotýká, není rozhodováno bez její účasti.
62. Shledané porušení ústavně zaručených práv bylo v souladu s § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vysloveno ve výroku tohoto nálezu.
IV. Závěr
63. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, především namítané právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo vychovávat dceru a pečovat o ni dle čl. 32 odst. 4 Listiny a svoboda myšlení a svědomí dle čl. 15 odst. 1 Listiny. Naopak však v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice na participaci (být slyšena) na řízení, které se jí dotýká, a na projednání její věci v její přítomnosti dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedená práva byla porušena tím, že nezletilé nebyly ze strany soudů poskytnuty dostatečné informace k její účasti a slyšení v řízení, zejména obecné soudy nezletilou vůbec nezpravily o výsledku řízení a nevysvětlily jí svá rozhodnutí, včetně toho, jak byl zohledněn její názor vyjádřený v řízení, a dále tím, že její zastupování kolizním opatrovníkem v řízení bylo zcela formální a nezahrnovalo žádný kontakt a komunikaci mezi nezletilou a jejím kolizním opatrovníkem.
64. Ústavní soud opakuje, že právo dítěte být slyšeno v řízení, které se jej týká, ve smyslu čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se neomezuje na pouhé zjištění názoru dítěte na projednávanou záležitost, ale zahrnuje také další komunikaci s dítětem a informování jej o řízení, včetně toho, jak nakonec bylo rozhodnuto v záležitosti dítěte a jak byl zohledněn jeho zjištěný názor (vyjádřilo-li jej dítě). Za dodržení tohoto práva odpovídá soud. Je-li dítě způsobilé být v řízení vyslechnuto přímo soudem a není-li to rozporné s jeho nejlepším zájmem, pak by to měl být rovněž přímo soud, kdo dotčenému dítěti přístupnou formou vysvětlí, jak v jeho záležitosti bylo rozhodnuto a jak přitom byl zohledněn jeho názor. Právo dítěte být slyšeno v záležitosti, která se jej týká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte není obecně vázáno na žádný věkový limit dítěte; konkrétní podoba jeho realizace nicméně vždy musí reflektovat věk, vyspělost a nejlepší zájem dítěte. Je-li účastníkem soudního řízení nezletilé dítě zastoupené ustanoveným kolizním opatrovníkem, které je schopno pochopit, že je vedeno soudní řízení, které se jej týká, vyžaduje jeho právo na projednání jeho věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod také určitou komunikaci a kontakt mezi tímto dítětem a jeho opatrovníkem, a to způsobem a v míře odpovídající věku, vyspělosti, preferencím a nejlepšímu zájmu dítěte. Pokud takové dítě vůbec neví, že je řádným účastníkem řízení a že jej v tomto řízení někdo zastupuje a jak, či dokonce že je vůbec vedeno řízení v jeho věci, pak zpravidla dochází k porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny. I dítě má právo být důležitým subjektem a účastníkem řízení, nikoli jen objektem ochrany a pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti.
65. Shledané porušení práv nezletilé vedlejší účastnice nicméně nevyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu, nýbrž postačilo konstatování porušení ústavně zaručených práv nezletilé. Toto porušení totiž bylo zčásti dodatečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem, v němž jmenovaný opatrovník nezletilé, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, své opatrovance poskytl potřebné informace jak o samotném řízení před obecnými soudy a jeho výsledku, tak i obecně o problematice očkování. Mimoto shledané porušení práv nezletilé vedlejší účastnice, respektive jeho odstranění v případném novém řízení před obecnými soudy by nemělo vliv na samotný výsledek soudního řízení pro stěžovatelku (srov. obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1931/17, citovaný výše, bod 49). Porušení práv nezletilé vedlejší účastnice řízení v důsledku nevedlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se neprojevilo v narušení řádného průběhu dokazování, respektive v neúplně zjištěném skutkovém základu věci (a contrario nález sp. zn. IV. ÚS 827/18, citovaný výše, bod 27; nález sp. zn. III. ÚS 3363/10, citovaný výše; či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09, citovaný výše).
66. Ústavní soud sám pak v řízení o ústavní stížnosti dbal na dodržení práv všech účastníků a vedlejších účastníků řízení, včetně nezletilé vedlejší účastnice. Té byl k zastupování v tomto řízení usnesením jmenován opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, toto usnesení bylo nezletilé vedlejší účastnici samostatně zasláno. Tento opatrovník se následně s nezletilou sešel a poskytl jí mimo jiné též informace o řízení před Ústavním soudem, možnostech rozhodnutí Ústavního soudu, a co to pro nezletilou může znamenat. Prostřednictvím opatrovníka se nezletilá znovu k celé věci vyjádřila a mimo jiné také sdělila, jakou formou by si přála být informována o výsledku řízení před Ústavním soudem. Zajištěním informování nezletilé o výsledku řízení o ústavní stížnosti byla následně pověřena soudkyně zpravodajka.
Odlišná stanoviska
Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka k výrokové části II
S výrokovou částí II nálezu v této věci, kterou je konstatováno porušení základních práv nezletilé vedlejší účastnice v řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburce a Krajským soudem v Praze ("výrok II"), nesouhlasím a uplatňuji vůči ní podle ustanovení § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odlišné stanovisko. Mám za to, že rozhodnutí se mělo omezit na výrok, kterým by byla ústavní stížnost zamítnuta.
K tomuto stanovisku mne vedou následující důvody.
1. Z procesního hlediska vytýkám výroku II, že jde zcela ultra petitum. Stěžovatelka totiž tento petit vůbec nenavrhovala (v samotné ústavní stížnosti a ani v pozdějším vyjádření) - požadovala pouze zrušit napadená soudní rozhodnutí, nikoliv konstatovat porušení práv nezletilé vedlejší účastnice (nikoli svých vlastních!) v řízení předcházejícím jejich vydání. Navzdory tomu je výrokem II konstatováno porušení práv nezletilé, a to za situace, kdy tento výrok nepožadovala nejen tato vedlejší účastnice, nýbrž ani samotná stěžovatelka. Přitom v bodu 24 nálezu je uvedeno, že Ústavní soud je vázán petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti. Ostatně podotýkám, že ani z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka např. alespoň uplatnila ta základní práva, jejichž porušení nakonec shledal Ústavní soud důvodným. Výsledkem tak je vyhovění ve vztahu k jiné osobě, než je stěžovatelka, a z jiných důvodů, než bylo argumentováno v ústavní stížnosti. Nesouhlasím s kolegy v senátu (bod 25 nálezu), že takovýto postup je možný (pouhým) poukazem na nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z věcného hlediska nesouhlasím s takto extenzivně pojatými participačními právy. Lapidárně řečeno, pokud Ústavní soud vyhoví ústavní stížnosti a ve výroku uvede porušení ústavních práv (a v tomto směru je v zásadě lhostejno, zda se jedná o výrok kasační či "akademický"), znamená to, že obecný soud zcela zásadně pochybil - dopustil se protiústavnosti, resp. neochránil ústavně zaručená práva účastníků řízení. Takovéhoto zásadního pochybení se však soudy v daném případě dle mého silného přesvědčení nedopustily.
3. Kolegům v senátu v tomto směru vytýkám, že - byť vedeni dobrou vůlí - zaměňují něco, co soudy podle práva udělat musely, od toho, co snad udělat mohly jaksi nad rámec svých právních povinností. Z odkazovaného čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a ani z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod totiž neplyne, že soud je povinen nezletilého informovat o výsledku řízení zvlášť, jemu srozumitelnou formou. Pokud tak učiní, je to samozřejmě dobře a žádné své povinnosti se neprotiví. Nelze však současně tvrdit, že pokud tak neučiní, dopustí se protiústavního excesu. Tento nález tak ve skutečnosti konstituuje nové základní právo (reinterpretací práva jiného, byť obsahově blízkého). Pokud do určité míry navazujeme na nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 (bod 25), pak jdeme významně nad jeho rámec. V předmětném nálezu se totiž jednalo o právo nezletilé být slyšena, což v naší věci nepochybně splněno bylo (srov. k tomu zejména bod 43, kde je výslovně uvedeno, že názor nezletilé byl soudem zjišťován "a její stanovisko a postoj byly vzaty v úvahu, neboť právě s ohledem na ně okresní soud v napadeném rozhodnutí závěrem poukázal na faktickou neproveditelnost sporného přeočkování nezletilé v dané situaci").