Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 8. října 2018 sp. zn. II. ÚS 725/18 ve věci ústavní stížnosti D. Č., zastoupené Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 6, Brno, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Co 266/2017-420 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 3. 2017 č. j. 11 P 123/2012-365 o nahrazení souhlasu matky s přeočkováním nezletilého dítěte, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a nezletilé A. J., zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno, a M. J., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem Žižkovo náměstí 2, Čáslav, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Ústavní stížnost se zamítá.II. V řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 11 P 123/2012 a Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 22 Co 266/2017 byla porušena základní práva nezletilé vedlejší účastnice na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, která byla vydána ve věci péče soudu o nezletilou vedlejší účastnici, dceru stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Konkrétně výrokem I rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 3. 2017 č. j. 11 P 123/2012-365 bylo k návrhu vedlejšího účastníka ve věci významné pro nezletilou, na níž se rodiče nemohou dohodnout, rozhodnuto o nahrazení nesouhlasného stanoviska stěžovatelky tak, že je dáván souhlas s přeočkováním nezletilé vedlejší účastnice proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli acelulární pertusovou složkou spolu s aplikací páté dávky inaktivované očkovací látky proti přenosné dětské obrně. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Co 266/2017-420 byl rozsudek okresního soudu potvrzen; ústavní stížností je toto rozhodnutí krajského soudu napadeno v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I napadeného rozsudku okresního soudu.
2. Na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 3. 2013 č. j. 11 P 123/2012-93 o schválení dohody stěžovatelky a vedlejšího účastníka jako rodičů byla nezletilá vedlejší účastnice svěřena do střídavé výchovy rodičů. V době soudního řízení, v jehož rámci byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo nezletilé vedlejší účastnici jedenáct, respektive dvanáct let.
3. Dne 4. 1. 2017 byl okresnímu soudu doručen návrh vedlejšího účastníka na rozhodnutí ve věcech pro nezletilé dítě významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout, konkrétně ve věci změny adresy trvalého bydliště nezletilé vedlejší účastnice a ve věci jejího očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli a přenosné dětské obrně. Stěžovatelka s očkováním nezletilé vedlejší účastnice nesouhlasila, a to z důvodu svého svědomí, světonázoru a smýšlení, přičemž se obávala o zdraví nezletilé a opírala se o informace o nežádoucích účincích vakcín. Poukazovala též na možnost zbytečnosti přeočkování, neboť nebylo lze vyloučit, že nezletilá měla v dané době dostatek protilátek po předchozích očkováních. Stěžovatelka zdůrazňovala i postoj a stanovisko samotné nezletilé, která si podle stěžovatelky očkování nepřála.
4. Dne 15. 2. 2017 proběhlo před okresním soudem jednání, jehož se nezletilá vedlejší účastnice osobně neúčastnila, ale byla zastoupena kolizním opatrovníkem městem Poděbrady. Dne 22. 3. 2017 proběhlo před okresním soudem další jednání, které bylo v průběhu přerušeno za účelem provedení pohovoru s nezletilou v kanceláři soudce za přítomnosti kolizního opatrovníka a bez přítomnosti rodičů a jejich právních zástupců. Při následných závěrečných řečech při jednání uvedl kolizní opatrovník nezletilé, že tato byla při pohovoru nepřiměřeně vystrašena, neúměrně jejímu věku jí totiž dříve byly zdůrazněny nemoci, k nimž by mohlo dojít. Kolizní opatrovník poukázal na zprávu lékaře, z níž vyplývá, že sporné očkování je v zájmu nezletilé, a závěrem apeloval na stěžovatelku, aby se do budoucna zdržela informací pro nezletilou děsivých.
5. Ve spise Okresního soudu v Nymburce se nachází protokol sepsaný z pohovoru s nezletilou (č. l. 360-361). Pohovor trval 25 minut, nezletilá při něm byla dotazována na svůj postoj k očkování a znalosti o této věci, na informace, které jí k tomu poskytli rodiče, na své zájmy, na cestování, na svou předchozí zkušenost s očkováním.
6. Rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 11 P 123/2012-365 Okresní soud v Nymburce nahradil nesouhlasné stanovisko matky nezletilé tak, že je dáván souhlas s přeočkováním nezletilé proti záškrtu, tetanu a dávivému kašli acelulární pertusovou složkou spolu s aplikací páté dávky inaktivované očkovací látky proti přenosné dětské obrně (výrok I), zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky se změnou trvalého bydliště nezletilé (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Okresní soud mimo vyjádření účastníků řízení vyšel také z odborného vyjádření praktického lékaře pro děti a dorost a člena České vakcinologické společnosti a z vyjádření praktického lékaře nezletilé. Soud shledal, že stěžovatelka neprokázala, že by její přesvědčení a názory byly postaveny na skutečných vědeckých podkladech, pročež podle soudu nelze na jejich základě omezovat právo nezletilé na příznivý zdravotní stav; mimoto byl zohledněn dobrý zdravotní stav nezletilé a skutečnost, že v minulosti již několikrát očkování podstoupila, a to bez jakýchkoli negativních následků. Soud se přiklonil k názoru odborníků, že je větší nebezpečí onemocnění některou z očkovaných nemocí než způsobení závažných následků očkování. Ke stěžovatelčině námitce výhradou svědomí soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1253/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 220/79 SbNU 527). Ke stanovisku samotné nezletilé pak konstatoval, že ta vzhledem ke svému věku a znalostem ještě nemůže problém očkování pochopit, ale opakuje to, co jí podsouvá stěžovatelka, která ji ovlivňuje značně expresivními prostředky; takovou prezentaci dané problematiky nezletilé pak soud považoval za nevhodnou. Zároveň však okresní soud závěrem poznamenal, že za daných okolností považuje přeočkování nezletilé fakticky za neproveditelné, a to pro reálné riziko její psychické újmy, s ohledem na vyvolaný nepřiměřený strach z očkování.
7. Výrok I rozsudku okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, výrok II rozsudku napadl odvoláním vedlejší účastník. Stěžovatelka ve svém odvolání mimo argumentaci k očkování nezletilé namítla také podjatost soudce okresního soudu, a to z důvodu jeho vystupování v průběhu soudního řízení.
8. Krajský soud o podaných odvoláních rozhodl po provedení jednání, na němž rodiče měli zajistit též účast nezletilé vedlejší účastnice. Poté, co stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s dalším výslechem nezletilé před soudem, odvolací soud na její přítomnosti netrval. Jednání u krajského soudu proběhlo dne 31. 10. 2017, a to bez přítomnosti nezletilé vedlejší účastnice i jejího kolizního opatrovníka, který se nedostavil. Kolizní opatrovník se k podaným odvoláním nevyjádřil ani písemně.
9. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Co 266/2017-420 Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se zabýval namítanou podjatostí soudce okresního soudu, ale neshledal, že by stěžovatelkou popisované okolnosti svědčily o určitém vztahu soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům, a mohly tak zakládat důvod pro jeho vyloučení podle § 14 odst. 1 občanského soudního řádu. Krajský soud též přisvědčil rozhodnutí okresního soudu v otázce očkování nezletilé, přičemž zdůraznil, že v daném případě se jedná o tzv. povinné očkování proti infekčním nemocem, tedy zdravotní úkon, který je v souladu s právní úpravou povinný, a u něhož je tak i právo zákonných zástupců (rodičů) rozhodovat o péči o zdraví dítěte zákonem omezeno. Krajský soud též připomněl rozhodovací praxi Ústavního soudu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.)], v níž byla zákonná úprava povinného očkování proti infekčním nemocem shledána ústavně konformní. V souladu s judikaturou Ústavního soudu [nálezy sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011 (N 10/60 SbNU 97) a sp. zn. I. ÚS 1253/14] se pak krajský soud zabýval stěžovatelčinou námitkou výhrady svědomí. Konstatoval, že tato skutečnost by se prosadila spíše při projednávání případné odpovědnosti stěžovatelky za přestupek spočívající v porušení zákonné povinnosti; nicméně ani v projednávaném případě podle soudu nebyla naplněna kritéria pro využití tohoto zcela výjimečného institutu, a to vzhledem k tomu, že v daném případě nebyla výhrada svědomí založena na jednotném postoji obou rodičů, nezletilá již prodělala základní očkování včetně prvního přeočkování a navíc i očkování nepovinná, a to aniž by u ní byly zjištěny nějaké nežádoucí reakce na tato očkování.
10. Rozsudek Krajského soudu v Praze, stejně jako předchozí rozsudek Okresního soudu v Nymburce byly doručovány právní zástupkyni stěžovatelky, právnímu zástupci vedlejšího účastníka a ustanovenému koliznímu opatrovníkovi nezletilé (městu Poděbrady). Podle vyjádření tohoto kolizního opatrovníka, poskytnutého na vyžádání Ústavnímu soudu ze strany kolizního opatrovníka (příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí), nebyla nezletilá seznámena s rozhodnutími soudů a věc ani otázka sporného očkování s ní nebyly projednávány; jediné setkání kolizního opatrovníka a nezletilé proběhlo při pohovoru s nezletilou prováděném soudcem Okresního soudu v Nymburce.
II. Argumentace účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nahrazení jejího stanoviska a souhlasu s přeočkováním nezletilé vedlejší účastnice, porušují její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, včetně rovnosti účastníků řízení dle čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 2 odst. 1, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), svobodu myšlení a svědomí dle čl. 15 odst. 1 Listiny a dále její rodičovská práva a právo šířit informace a pečovat o zdraví své nezletilé dcery.
12. V souvislosti se svým právem na spravedlivý proces stěžovatelka namítá, že u soudu prvního stupně v dané věci rozhodoval podjatý soudce, který postupoval jednostranně, urážel ji a krátil její práva, zejména její možnost vyjádřit se při jednání, dále jednal s advokátem protistrany bez její přítomnosti a odmítl její důkazní návrhy. Oba soudy se navíc podle stěžovatelky nevypořádaly s její argumentací, a to zejména s její ústavněprávní argumentací (k právu na spravedlivý proces a nestranný soud, k výhradě svědomí) a dále s argumentací k možné přetrvávající imunitě nezletilé proti infekcím.
13. Dále má stěžovatelka za to, že obecné soudy ignorovaly její právo na svobodu myšlení a svědomí i právo na rodičovskou výchovu v souladu s tímto myšlením a svědomím a naopak ji kvůli jejímu přesvědčení dehonestovaly. Stěžovatelka odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 1253/14, sp. zn. Pl. ÚS 19/14 a sp. zn. III. ÚS 449/06) a připomíná výjimku z povinného očkování z důvodu myšlení, svědomí nebo náboženského vyznání. Zdůrazňuje, že její postoj k očkování nezletilé je založen na racionálních obavách ze závažných nežádoucích účinků očkování, které se vyskytly v rodině či u jejích známých, a i sama nezletilá měla ve věku pěti let po přeočkování nežádoucí účinky, byť ne tak závažného charakteru; navíc je zde možnost, že nezletilá má stále dostatek protilátek z předchozího očkování, tudíž další přeočkování je nyní zbytečné, respektive jen rizikové. Stěžovatelka též poukazuje na právo obou rodičů vychovávat nezletilou a sdílet s ní informace dle svého přesvědčení, myšlení, svědomí, jakož i na právo nezletilé přiklonit se více k názorům jednoho z rodičů. Stěžovatelka současně odmítá, že by nezletilou manipulovala, a má za to, že své postoje a informace k očkování sdělovala nezletilé citlivým způsobem. Naopak se domnívá, že nezletilou nevhodně manipuloval a zastrašoval vedlejší účastník (otec nezletilé).
14. Dále stěžovatelka kritizuje rozpor napadených rozhodnutí s názorem a zájmem nezletilé a uvádí, že v řízení nebyl objasněn zájem nezletilé s ohledem na konkrétní rizika a benefity očkování či neočkování za konkrétních okolností případu. Stěžovatelka zpochybňuje lékařské vyjádření, které bylo v řízení vyžádáno a provedeno, a namítá, že nebyly vůbec či dostatečně zodpovězeny podstatné otázky k rizikům a pozitivům očkování, a navíc se soudy nevypořádaly ani s otázkou možné existence protilátek u nezletilé z předchozího očkování. Stěžovatelka poukazuje na několik odborných písemností k problematice očkování (výstupy Státního ústavu pro kontrolu léčiv, odborné lékařské články). Ve své replice pak stěžovatelka doplnila, že vynucování povinného očkování považuje za nemravné a protiústavní za situace, kdy stát dosud nepřevzal odpovědnost za újmu způsobenou povinným očkováním a zároveň odmítá odškodňovat újmu způsobenou povinným očkováním i na základě stávající obecné právní úpravy.
15. Podle stěžovatelky jsou tak napadená rozhodnutí postavena jen na tom, že očkování je stanoveno vyhláškou a o jeho prospěšnosti je přesvědčen i ošetřující lékař, aniž by soudy zohlednily stěžovatelkou předestřené odborné nebo ústavněprávní otázky. Stěžovatelka se však domnívá, že měl být respektován názor a autonomie nezletilé (včetně jejího práva přebírat názory jednoho z rodičů), a pokud by nezletilá nebyla shledána způsobilou sama rozhodnout v dané otázce, měly soudy přikročit k důkladnému, a ne jen povrchnímu zjištění jejího nejlepšího zájmu, při zohlednění postoje nezletilé jako jedné z komponent zájmu dítěte.
16. K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřili také všichni účastníci a vedlejší účastnici řízení. Nezletilé vedlejší účastnici byl k zastupování v řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 15. 5. 2018 č. j. II. ÚS 725/18-36 jmenován opatrovníkem Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
17. Krajský soud v Praze pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou. Stěžovatelka podle něj v ústavní stížnosti opakuje argumentaci použitou již ve svém odvolání, s níž se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal; na jeho odůvodnění, na nějž krajský soud pro stručnost odkazuje, naopak v ústavní stížnosti v podstatě reagováno není.
18. Okresní soud v Nymburce rovněž shledává stížnostní argumentaci povětšinou stejnou, jako již byla uplatněna v řízení před obecnými soudy, pročež ve stručnosti plně odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
19. Vedlejší účastník řízení, otec nezletilé, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť v řízení podle něj nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. S její námitkou podjatosti se již dostatečně vypořádal odvolací soud. Vedlejší účastník se ztotožňuje se závěry obecných soudů a poukazuje na to, že povinné očkování je institut všeobecně uznávaný a vyhodnocený jako potřebný, navíc nebyla prokázána jakákoli nebezpečná reakce nezletilé na jakékoli očkování, včetně jí podstoupených očkování dobrovolných, a očkování bylo doporučeno i jejím ošetřujícím dětským lékařem. Obecné soudy dostatečně zohlednily zájem nezletilé, náležitě vypořádaly všechny argumenty stěžovatelky i vedlejšího účastníka a zabývaly se též ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Vedlejší účastník sám odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 k ústavní konformitě současné právní úpravy povinného očkování a s odkazem na nálezovou judikaturu k možnosti výjimky ze zákonné povinnosti očkování se nedomnívá, že by stěžovatelka v daném případě dostatečně prokázala podmínky pro její naplnění.
20. K věci se vyjádřil též jmenovaný opatrovník nezletilé vedlejší účastnice, který se zabýval zejména otázkou participačních práv nezletilé. Vyjádření opatrovníka předcházela jeho osobní schůzka s nezletilou, přičemž záznam z ní je přílohou vyjádření opatrovníka. Z tohoto záznamu vyplývá, že opatrovník s nezletilou rozebral jak řízení před Ústavním soudem, tak předcházející řízení před obecnými soudy (jejich důvod a smysl, význam pro nezletilou), ptal se na její stanovisko k očkování i účasti na soudním řízení a poskytl jí též základní shrnutí různých postojů k očkování, včetně platné právní úpravy a probíhající společenské debaty.
21. V podaném vyjádření pak opatrovník nezletilé uvádí, že podle něj v daném případě, v němž proti sobě fakticky stáli oba rodiče nezletilé, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a ústavní stížnost je nedůvodná. Podle opatrovníka ovšem v řízení došlo k porušení participačních práv nezletilé, konkrétně práva na informace zaručeného čl. 13 a 42 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, práva být slyšena dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a práva na rodinný život v jeho procesním aspektu ve spojení s právem na spravedlivý proces dle čl. 8 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nezletilá byla v řízení před obecnými soudy zastoupena kolizním opatrovníkem a byla též přímo slyšena soudem prvního stupně, avšak nebyly jí poskytnuty žádné neutrální informace o předmětu sporu (o otázce očkování s ní hovořili jen její rodiče) tak, aby si nezletilá mohla sama utvořit svůj názor na věc a tento později - nejlépe v období dvou až čtrnácti dnů po obdržení výchozích informací - u soudu sdělit. Poskytnutí informací od neutrální osoby - opatrovníka či soudu (soudce), kteří ostatně mohli svůj postup koordinovat - bylo o to důležitější v situaci názorového rozporu rodičů. Potřebné informace měly zahrnovat zejména vysvětlení předmětu neshody mezi rodiči, stanovisek jednotlivých stran, zákonné úpravy i prezentaci různých názorových proudů ve společnosti. Dále opatrovník vytýká, že nezletilá nebyla v řízení před obecnými soudy informována ani o svých právech, o soudním řízení jako takovém, jeho možném výsledku a důsledcích soudního rozhodnutí, ba dokonce nebyla - ani soudem, ani svým tehdejším kolizním opatrovníkem - informována o výsledku soudního řízení (o tom se podle svého vyjádření dozvěděla nejprve asi z rozhovoru vedlejšího účastníka, svého otce, s jeho přítelkyní, kterému byla přítomna v autě cestou od okresního soudu, a následně se otázala stěžovatelky, své matky, která jí informaci potvrdila). Účast nezletilé v řízení se tak soustředila toliko do jednorázového a jednostranného dotazování při slyšení u soudu; o výsledku řízení před okresním soudem se nezletilá dozvěděla od rodičů a o výsledku odvolacího řízení nebyla zpravena vůbec. Zpětně subjektivně vnímá soudní řízení tak, jako by u soudu vůbec nebyla a její názor nebyl brán v potaz.
22. Závěrem vyjádření opatrovník sdělil aktuální názor nezletilé, která uvádí, že očkovat se nenechá nehledě na výsledek soudního řízení a že o výsledku řízení před Ústavním soudem si přeje být informována dopisem zaslaným na adresu matky (tj. stěžovatelky). V této souvislosti opatrovník pro inspiraci odkázal na britské soudní rozhodnutí v rodinné věci, jež bylo vydáno formou dopisu dítěti, o nějž se v řízení jednalo.
III. Posouzení Ústavního soudu
23. Na podkladě shora uvedených informací a argumentace jednotlivých účastníků a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud posoudil opodstatněnost a důvodnost ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost je opodstatněná, avšak není zde důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Jak bude osvětleno níže, v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; došlo však k porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice, a to zejména jejího práva být slyšena zaručeného čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a práva na projednání její věci v její přítomnosti zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto porušení nicméně nemělo vliv na samotný výsledek řízení před obecnými soudy a bylo částečně zhojeno v řízení před Ústavním soudem a naopak by nemohlo být zhojeno novým projednáním věci a rozhodnutím obecných soudů.
24. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale vychází z právního názoru, že je vázán toliko petitem, nikoliv však odůvodněním ústavní stížnosti. Může proto napadená rozhodnutí přezkoumat i z hlediska dodržení jiných základních práv a svobod než těch, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně dovolává [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 (N 73/89 SbNU 121), bod 14; nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811), bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 1737/16 ze dne 12. 7. 2017 (N 124/86 SbNU 109), bod 40; nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 31; nález sp. zn. IV. ÚS 799/15 ze dne 9. 7. 2015 (N 128/78 SbNU 37), bod 25; a nález sp. zn. I. ÚS 290/05 ze dne 23. 2. 2006 (N 44/40 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná také z http://nalus.usoud.cz].
25. I když v projednávaném případě neobstojí argumentace stěžovatelky, kterou chtěla podpořit své námitky nespravedlivého a neudržitelného průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy, nebrání tato skutečnost tomu, aby Ústavní soud napadený průběh a výsledek řízení přezkoumal i z hlediska jiných než stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2396/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 53/73 SbNU 69), bod 13] a aby výjimečně zasáhl i tehdy, když zjistil, že v řízení v dané věci byla porušena ústavně zaručená práva nikoliv stěžovatelky, ale nezletilé vedlejší účastnice, o niž - o souhlas se zásahem do její fyzické integrity - v dotčeném řízení šlo především. Ústavní soud přitom byl veden závazkem plynoucím z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., vyžadujícím, aby zájem dítěte (v anglickém originálním znění "the best interests of the child") byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, včetně činnosti soudů. Toto ustanovení, které má i procesní aspekt [viz obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, body 6 (c) a 85], dopadá samozřejmě i na řízení před Ústavním soudem a jeho činnost, stejně jako na činnost všech ostatních orgánů veřejné moci České republiky. Zjistí-li tak Ústavní soud, že v přezkoumávaném řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv dítěte, jehož se řízení týkalo, je v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte povinen zasáhnout. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, v němž z napadených rozhodnutí, vyjádření kolizního opatrovníka nezletilé v řízení před obecnými soudy a posléze z vyžádaného spisu Okresního soudu v Nymburce vyplynulo, že v řízení před okresním soudem a krajským soudem nebyla dostatečně respektována participační práva nezletilé vedlejší účastnice zaručená čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 38 odst. 2 Listiny. Obdobně Ústavní soud postupoval také v nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018, v němž shledal porušení ústavně zaručených práv tamní nezletilé vedlejší účastnice, a to zejména jejího práva být slyšena v soudním řízení ve své věci a práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, které v důsledku vedlo i k porušení práva její matky, tamní stěžovatelky, na soudní ochranu v daném řízení (jednalo se o spor rodičů o volbu základní školy pro nezletilou vedlejší účastnici, která v něm však nebyla řádně slyšena a nebyl zjišťován její názor). Podobně též v nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 Ústavní soud nad rámec neúspěšné argumentace tamního stěžovatele shledal porušení ústavně zaručených práv tamního nezletilého vedlejšího účastníka, byť šlo o porušení formálního či procesního charakteru, takže nebyl nutný kasační zásah Ústavního soudu (napadená rozhodnutí se týkala návrhu na nařízení předběžného opatření v rámci řízení ve věci péče o nezletilé, které následně dále probíhalo, a porušení práv nezletilého v něm bylo zhojeno).
26. V dalším odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud nejdříve vypořádá stěžovatelkou vznesené námitky o porušení jejích ústavně zaručených práv a následně se bude zabývat participačními právy nezletilé vedlejší účastnice.
A. Námitky porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky
27. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí několik okruhů námitek. Jednak napadá spravedlnost řízení před obecnými soudy; jednak se dovolává svého práva vychovávat svou dceru a nutnosti náležitě zjišťovat a posuzovat konkrétní zájem nezletilé a zohlednit její názor; a jednak se domáhá aplikace výjimky ze zákonné očkovací povinnosti s odkazem na svou svobodu myšlení a svědomí.
28. Ústavní soud shledal, že první z uvedených námitek v daném případě postrádá ústavní rozměr; zbylé dvě námitky však nelze hodnotit jako prima facie neopodstatněné a Ústavní soud se jimi bude zabývat blíže.
29. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
30. Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k pochybení zakládajícímu porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Ústavní soud nesdílí stěžovatelčinu námitku podjatosti soudce okresního soudu, kterou již ostatně plně vypořádal krajský soud v napadeném rozhodnutí, a to způsobem, kterému Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout (ostatně stěžovatelka tuto svou námitku v ústavní stížnosti uvedla jen velmi povšechně a s bližším odkazem právě na své podání učiněné v řízení před obecnými soudy). K tomu Ústavní soud připomíná, že postup soudce v řízení není důvodem k jeho vyloučení pro podjatost (§ 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). V řízení před obecnými soudy nedošlo k protiústavnímu krácení stěžovatelčiných procesních práv; stěžovatelce byla dána dostatečná možnost se vyjádřit a reagovat na argumenty protistrany, všechny stěžovatelčiny relevantní námitky a argumenty byly ze strany obecných soudů náležitě vypořádány (obecné soudy, zejména krajský soud, neopomněly ani stěžovatelčinu ústavněprávní argumentaci či její poukazy na možnou přetrvávající imunitu dcery) a stejně tak byly vypořádány i stěžovatelčiny důkazní návrhy, s uvedením důvodů pro neprovedení některých navrhovaných důkazů.
31. V souvislosti s dalšími, ústavně relevantními stížnostními námitkami pak Ústavní soud úvodem konstatuje, že v dané věci bylo jádrem sporu provedení očkování nezletilé vedlejší účastnice, které patří do okruhu tzv. povinných očkování, na něž se vztahuje zákonná povinnost podrobit se jim podle § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 2 a násl. prováděcí vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, (zde konkrétně se jednalo o očkování podle § 4 odst. 3 citované vyhlášky).
32. Problematikou povinného očkování, jakož i výjimečného nesankcionování dotčené zákonné povinnosti se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V nálezech sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011 (N 10/60 SbNU 97) a sp. zn. Pl. ÚS 19/14 ze dne 27. 1. 2015 (N 16/76 SbNU 231; 97/2015 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že povinné očkování proti infekčním nemocem je evidentně opatřením v demokratické společnosti nezbytným pro ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod druhých a jako takové může být přípustným omezením základních práv, včetně práva na ochranu soukromí. Tento institut neodporuje ani Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (Úmluvě o lidských právech a biomedicíně; vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. m. s.), která v čl. 26 umožňuje omezit výkon práv a ochranných ustanovení v ní obsažených, pokud jsou taková omezení stanovena zákonem a nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Možnost takových omezení se vztahuje i na čl. 5 a 6 této úmluvy, které zakotvují právo nebýt podroben jakémukoli zákroku v oblasti péče o zdraví bez svého svobodného a informovaného souhlasu, případně bez souhlasu zákonného zástupce, úřední osoby či jiné zákonem zmocněné osoby nebo orgánu, má-li být zákrok proveden nezletilé osobě, která není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem. Přestože Ústavní soud, jakož ani jiné soudy, není oprávněn zasahovat do sféry expertní či politické, v rámci níž je určován mimo jiné i okruh povinných očkování, přezkoumal v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14 českou právní úpravu povinného očkování z ústavněprávního pohledu a vyslovil obecné závěry o souladu § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví s postuláty Ústavy a Listiny.
33. V obou citovaných nálezech Ústavní soud rovněž připomněl, že přestože podle čl. 32 odst. 4 věty první Listiny je péče o děti a jejich výchova právem rodičů, není autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich dětem absolutní. Může být výjimečně omezena, a to například i tehdy, pokud rodiče nesouhlasí se zdravotnickým zákrokem z náboženských důvodů [viz též nález sp. zn. III. ÚS 459/03 ze dne 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223)].
34. Ani zákonná povinnost podrobit se očkování podle § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví však nemůže platit absolutně. Jednak nelze opomíjet kategorický postulát čl. 4 odst. 4 Listiny ohledně nejzazší možné meze omezování základních práv. Jak připomněl Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/14, "[j]ako omezení základního práva musí být institut očkovací povinnosti doprovázen takovými zákonnými zárukami, jež by minimalizovaly jeho zneužití a vyloučily lékařský výkon v případě, že nejsou dány podmínky pro jeho provedení. Aniž hodlá Ústavní soud zasahovat do odborných aspektů realizace očkování, konstatuje, že za takovou garanci považuje právní úpravu odstavců 2 a 3 ustanovení § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví." (nález sp. zn. Pl. ÚS 19/14, bod 71). Jednak se pak v konkrétním případě může veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví naplňovaný prostřednictvím institutu povinného očkování dostat do kolize se základními právy a v takové situaci jim, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, může být nucen ustoupit. Možnou výjimku z vynucování zákonné očkovací povinnosti Ústavní soud v dosavadní judikatuře shledal ve vztahu k zachování práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru podle čl. 16 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 449/06, citovaný výše) a svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání dle čl. 15 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 1253/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 220/79 SbNU 527)].
35. Svobodu svědomí, které se dovolává i stěžovatelka v nyní projednávaném případě, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.) spojil s rozhodnutími jednotlivce učiněnými v určitých konkrétních situacích, "tady a teď", pociťovanými jako hluboce prožitá povinnost, a blíže doplnil: "Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. (...) Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. (...) [J]de o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí (...), které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování. (...) Ve specifickém mravním charakteru a v jeho vztahu k osobní morální pravdivosti či opravdovosti, která rozhodnutí propůjčuje bezpodmínečnost, spočívá rozlišení mezi rozhodnutím učiněným toliko poukazem na motivaci politickou či ideologickou (jde o externí veličiny nepromítnuté do vnitřní morální roviny) nebo na psychický stav (který existuje bez nutnosti činit morální soud)."
36. V pozdějším nálezu sp. zn. I. ÚS 1253/14, citovaném výše, Ústavní soud formuloval test oprávněnosti světské výhrady svědomí, která jinak může mít nejrůznější obsah vždy determinovaný konkrétním přesvědčením, které nositele základního práva k této výhradě motivuje. Tento test spočívá ve zkoumání čtveřice postulátů, jež musí být naplněny kumulativně: 1. ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí; 2. naléhavost důvodů, jež k podpoře své výhrady nositel základní svobody uvádí; 3. konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby; a 4. společenské dopady, jež může v konkrétním případě akceptovaná sekulární výhrada svědomí mít. V případě splnění všech nastolených požadavků Ústavní soud požaduje, aby nebylo trváno na povinném očkování dané osoby, tedy aby očkovací povinnost nebyla vůči ní sankcionována, případně jinak vynucována (nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, body 42-43).
37. V témže nálezu Ústavní soud zároveň závěrem zdůraznil, že odmítnutí povinného očkování z důvodu ať náboženské, či světské výhrady svědomí nicméně musí zůstat restriktivně vnímanou výjimkou, nikoli dispensem přiznaným bez dalšího určité skupině osob. Výjimka ze zákonné povinnosti při uplatnění světské výhrady svědomí "přichází v úvahu jen v mimořádných případech, úzce svázaných s osobou, na kterou se očkovací povinnost vztahuje, nebo s osobami jí blízkými (vysoce nežádoucí odezva předchozí vakcinace u této osoby, u jejího dítěte apod.). Opak by popíral skutečnost, že institut povinné vakcinace slouží k ochraně veřejného zdraví, jejíž zákonnou preferenci pro daný účel aproboval Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 19/14 a sp. zn. Pl. ÚS 16/14. Neznamená to však, že by při splnění vysoce nastavených kritérií nemohla být výhrada světského svědomí uplatněna po právu" (nález sp. zn. I. ÚS 1253/14, bod 51).
38. V nyní posuzovaném případě ze stěžovatelčiných podání vyplývá, že nepřímo zpochybňuje samu zákonnou povinnost, aby se nezletilá vedlejší účastnice podrobila stanovenému očkování. Jak ovšem vyplývá ze shora představené judikatury Ústavního soudu, tato zákonná povinnost se obecně vztahuje i na nezletilou vedlejší účastnici - ledaže by se v jejím případě uplatnila některá z výjimek, včetně možné oprávněné výhrady svědomí vznesené jedním z rodičů. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že výhrada svědomí je uplatnitelná i v řízení, v němž se rozhoduje o nahrazení nesouhlasného stanoviska jednoho z rodičů k očkování dítěte, neboť i nahrazení nesouhlasného stanoviska rodiče může představovat formu vynucování očkovací povinnosti. Tedy přesto, že péče o děti a jejich výchova je právem obou rodičů (čl. 32 odst. 4 Listiny) a ti oba vykonávají rodičovskou odpovědnost, může dojít k situaci, kdy jeden z rodičů uplatní ve vztahu k zákonné povinnosti očkování dítěte (které ještě není plně způsobilé k poskytnutí souhlasu s tímto zákrokem) natolik silnou výhradu svědomí, že jí bude muset ustoupit jak vynucení dané zákonné povinnosti, tak i (slabší) přesvědčení a stanovisko druhého rodiče neoponujícího zákonné povinnosti.
39. Stěžovatelčina námitka výhrady svědomí vůči očkovací povinnosti tedy byla v řízení před obecnými soudy vznesena relevantně a bylo nutné se jí zabývat a posuzovat její oprávněnost. To ostatně také krajský soud učinil, avšak v daném případě neshledal naplněné podmínky pro aplikaci výjimky ze zákonné povinnosti, a to zejména vzhledem k nejednotnému postoji obou rodičů a předchozímu provedení očkování povinných i nepovinných u nezletilé vedlejší účastnice, aniž by u ní byly zjištěny nějaké nežádoucí reakce na tato očkování.