11. Bod 34. nálezu bere do úvahy toliko amnestie vydané po roce 1992, přičemž se nevypořádává žádným způsobem s tím, proč nejsou relevantní i amnestie s podmínkami vydané dříve (např. z ledna, července a října 1919, května 1920, února, června, července a října 1922, ze září 1924, z června 1927, října 1928, z let 1960, 1962, 1973, z února 1990). Formulace obsahu práva udílet milost v podobě zmírnění či prominutí trestu (pozn. pod čarou č. 3) se přitom v naší ústavní historii nijak nelišila - § 103 ústavní listiny Československé republiky ("promíjeti nebo zmírňovati tresty"), § 74 odst. 1 bod 11 Ústavy Československé republiky z r. 1948 ("promíjet nebo zmírňovat tresty a právní následky odsouzení trestními soudy"), čl. 62 odst. 1 bod 10 Ústavy Československé socialistické republiky z r. 1960 ("promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy"), čl. 61 odst. 1 písm. j) ústavního zákona o československé federaci z r. 1968 ("promíjet a zmírňovat tresty uložené trestními soudy") - i přes vývoj a razantní změny hodnotových základů ústavního zřízení tedy ústavní úprava, o niž se opírají amnestie s podmínkami, zůstala v podstatě stejná, nikdy se na ústavní úrovni kompetence ke kontrole splnění těchto podmínek neřešila; proto měly do rozboru být zahrnuty i předchozí amnestie s prezidentem obdobně uloženými podmínkami a nález se případně měl vypořádat s tím, proč tehdy zvolená řešení kontroly těchto podmínek jsou již dnes neupotřebitelná při vědomí, že současný prezident republiky se může při rozhodování o udělení amnestie díky přímé volbě opírat o silnější mandát, než jaký měl kterýkoli prezident v naší novodobé historii.
12. Bod 40. nálezu (plnění podmínek všech zkušebních dob trestů kontrolují soudy a také o něm rozhodují) nezohledňuje specifické systémové zakotvení prezidentova prerogativu udílet milosti - soudy o plnění podmínek podmíněného propuštění či podmíněného odsouzení atd. rozhodují jednak na základě výslovně jim k tomu účelu svěřené pravomoci (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny) a jednak proto, že to odpovídá systematickému zakotvení trestních sankcí - prezidentský prerogativ udílet milosti, jak uvedeno shora, stojí zcela mimo tento systém, a to záměrně - má zmírňovat případné individuální tvrdosti tohoto systému, jak již bylo uvedeno shora, proto je svěřen právě prezidentovi jako někomu, kdo stojí "vně" - představuje-li rozhodování moci soudní o trestních sankcích pravidlo a systém, nemůže se moc soudní podílet rovněž na rozhodování o výjimce z tohoto pravidla a systému - hrozí zde dokonce riziko deformace původního záměru prezidenta při vydání amnestie, pokud se moc soudní, zejména Nejvyšší soud jakožto orgán pověřený sjednocováním judikatury, neztotožní s důvody a cíli amnestie a rozhodne se její podmínky vykládat způsobem, majícím zmírnit její dle názoru moci soudní nežádoucí dopady.
13. Zjednodušeně řečeno soud prvního stupně by rozhodováním o amnestii zpochybnil "své vlastní" pravomocné rozhodnutí v téže věci (v případě využití řádných a mimořádných opravných prostředků stěžovatelem dokonce rozhodnutí celé soustavy soudů). Prezident republiky takto vázán není.
14. Bod 41. nálezu - text je vnitřně rozporný - vytýká prezidentovi, že si je vědom, že mu Ústava ani zákon nepřiznávají pravomoc rozhodovat o porušení podmínky amnestie a z čl. 4 Ústavy naopak dovozuje, že tuto pravomoc proto mají soudy; soudům však nicméně také Ústava ani zákon žádnou takovou pravomoc nepřiznávají. Čl. 4 Ústavy přitom není konkrétní kompetenční norma, je to hodnotová proklamace, byť nezpochybnitelně velmi důležitá, která je zásadním interpretačním vodítkem, nezakládá však sama o sobě žádnou konkrétní pravomoc žádnému orgánu veřejné moci, ale předpokládá konkretizaci na jiném místě Ústavy, popřípadě v zákonech - zdůraznili bychom, že čl. 4 dokonce ani nesvěřuje ochranu základních práv soudům, ale soudní moci - tu u nás vykonává Ústavní soud a obecné soudy, takže čl. 4 Ústavy nemůže být kompetenční norma už jen z toho důvodu, že nestanovuje, který orgán soudní moci se zde myslí - je to stejné, jako kdybychom dovodili z čl. 7 ("Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství") existenci nějakého zvláštního úřadu pro všeobecný dozor nad využíváním přírodních zdrojů, tento článek je rovněž hodnotová proklamace, která předpokládá svoji konkretizaci zvláštními předpisy.
15. Jestliže čl. 4 Ústavy není konkrétní kompetenční normou, "nepřebíjí" zásadu dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy ani obecnou kompetenční normu čl. 2 odst. 3 Ústavy, navíc platí obecná poučka ústavního práva organizačního, že "zbytková" státní moc (tj. výslovně nesvěřená některému orgánu moci zákonodárné, soudní či ev. jiné, např. samosprávné) je moc výkonná, takže i kdybychom připustili, že existuje pravomoc rozhodovat o splnění podmínek amnestie, ale není svěřena žádnému konkrétnímu orgánu, má náležet moci výkonné, nikoliv soudní;
16. Bod 44. nálezu je v rozporu s pravidly pro použití analogie v trestním řízení, jejímž důsledkem nemůže být založení zcela nové rozhodovací pravomoci. Pravomoc rozhodovat o účastenství na amnestii je zcela odlišná pravomoc než pravomoc rozhodovat o splnění podmínek podmíněné amnestie. Bod 44. sice analogii explicitně nezmiňuje, ale fakticky jí aplikuje. Ustanovení § 368 trestního řádu zmocňuje soud k vydání deklaratorního, nikoli konstitutivního rozhodnutí. Posuzování splnění podmínky stanovené jiným orgánem - prezidentem - pod toto oprávnění nespadá. Již sama dikce tohoto ustanovení celkem jednoznačně vylučuje možnost soudu aktivně do obsahu amnestie zasahovat a naznačuje, že zákonodárce byl velmi opatrný, aby zde takovou pravomoc soudu nevytvořil. Použití ustanovení § 368 v nálezu ostatně může znamenat pro odsouzeného zhoršení jeho situace. Jestliže proti rozhodnutí prezidenta o splnění nebo nesplnění podmínky není odsouzený oprávněn účinně brojit, není k tomu oprávněn ani státní zástupce či poškozený. V případě analogické aplikace § 368 sice obviněný dosáhne toho, že jeho věc bude přezkoumána soudem a dokonce má proti tomuto rozhodnutí soudu právo podat stížnost, to stejné právo zde však náleží právě i státnímu zástupci, případně dalším osobám, do jejichž práv toto rozhodnutí zasáhlo, jako např. poškozený (věta poslední v kontextu s § 142 odst. 1 trestního řádu).
17. Bod 47. nálezu ukládá soudu úkol ústavně konformního výkladu, který by po okresním soudu požadoval, aby rozhodl v rozporu nejen s ustálenou rozhodovací praxí i jednotným doktrinálním názorem, ale i přes absenci kompetenční normy, která by soudu umožňovala takové rozhodnutí vydat. Dlužno zde podotknout, že v situaci před rozhodnutím Nejvyššího soudu, které konstatovalo, že posuzovat splnění podmínek účastníkem podmíněné amnestie náleží jen prezidentovi republiky, bylo sporné, zda tak může činit ministr spravedlnosti - ani v této době tedy nepřišla na přetřes myšlenka, že by takové posuzování mělo náležet soudu. Za těchto podmínek tedy Ústavní soud v podstatě rozhodl, že členové příslušného soudního tělesa budou rozhodovat způsobem, který je protizákonný a protiústavní.
V Brně dne 19. 6. 2018
Jaroslav Fenyk Josef Fiala
----------- 1) Kelsen, H., La Garantie jurisdictionnelle de la constitution la Justice constitutionnelle, Revue de Droit Public no. 44, Paris 1928, s. 197 2) Srov. Stránský J., Právo a milost, Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity, citováno in Sobota, E., a kol., Československý president republiky, Praha: Orbis, 1934, s. 427. 3) Pokud prezident T. G. Masaryk uděloval milost v podobě agraciace, bylo udělení zpravidla podmíněné - srov. Sobota, E., a kol., op. cit. , s. 436.
2. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka
V souladu s § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podávám toto odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění rozhodnutí, a to z následujících důvodů.
1. Mám za to, že o porušení podmínek amnestie by měl - na základě relevantní informace soudu, který sleduje plnění podmínek amnestie (§ 369 tr. řádu) - rozhodovat prezident republiky svým aktem, neboť jde i v tomto případě o výkon jeho práva udělovat amnestii podle čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy. Patrně by pak takový akt v souladu s čl. 63 odst. 3 Ústavy podléhal kontrasignaci.
2. Závěry většiny pléna považuji za neakceptovatelné. Především se zdá poněkud podivným, že Ústavní soud shledává nějaký právní názor judikatury i odborné literatury (bez dalšího) "v rozporu s ústavním pořádkem" (bod 31). V dané věci, v řízení o ústavní stížnosti, by se totiž neměla posuzovat ústavnost náhledu praxe či teorie, ale zda došlo aktem orgánu veřejné moci k zásahu do ústavně zaručených práv.
3. Svým většinovým rozhodnutím Ústavní soud neprovádí ústavně konformní výklad, jak opakovaně uvádí (body 33, 44, 48). Ve skutečnosti dotváří podústavní právo za použití nepřípustné analogie trestního práva tím, že (trestním) soudům přiznává novou pravomoc rozhodovat o porušení podmínek amnestie konkrétní osobou a o nastoupení zbytku trestu. Je si třeba uvědomit, že v daném případě nejde o (nové) rozhodování o trestu odnětí svobody, situace odsouzeného nemůže být zhoršena (bod 39), neboť svým jednáním porušil podmínku stanovenou amnestií. Osobní svoboda odsouzeného již byla omezena předchozím soudním rozhodnutím (zřejmě ve spravedlivém procesu), nicméně vykonání (zbytku) již uloženého trestu bylo na základě ústavně připuštěného dobrodiní (beneficia) prezidenta republiky -amnestie - odloženo (přerušeno).
4. Z čl. 2 odst. 3 Ústavy (obdobně i z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) vyplývá, že státní (veřejnou) moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Zákonem se rozumí nejen zákon běžný (obyčejný), ale i zákon ústavní, tedy především pak sama Ústava a Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústava především stanoví, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy (čl. 81). Listina pak mj. stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1) a jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39). Ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy, obsažené v hlavě třetí (moc výkonná), vybavuje prezidenta republiky právem udělovat amnestii, takové rozhodnutí podléhá kontrasignaci (čl. 63 odst. 3 Ústavy), přičemž za spolupodepsaná rozhodnutí odpovídá vláda (čl. 63 odst. 4 Ústavy).
5. Z výše uvedeného je zřejmý můj názor, že pravomoc udělovat amnestii, tj. rozhodovat nejen o udělení amnestie, ale i o eventuálním porušení jejích podmínek, již na základě Ústavy - v souladu s jejím čl. 2 odst. 3 - přísluší moci výkonné, a nikoliv moci soudní. Na tom nic nemohou změnit ani názory současné hlavy státu, která ostatně ani dotčené amnestijní "podmíněné" rozhodnutí nevydala. Závěr, že toliko amnestijní rozhodnutí je "plně v diskreci exekutivní moci", avšak rozhodování o porušení podmínek amnestie jako rozhodování "v neprospěch obviněného" (ve skutečnosti jde o odsouzeného), "nesmí být svěřena exekutivní moci" (bod 40), postrádá relevantní odůvodnění.
6. Přijaté většinové rozhodnutí je tak podle mého názoru v rozporu s ústavně vymezenou dělbou moci, kterou nepochybně není možné překonat argumentací, jež je založena na analogické aplikaci běžného zákona, kterou Ústavní soud předkládá jako vlastní ústavně konformní výklad. V této souvislosti je snad vhodné připomenout fundamentální ústavní princip: přestože je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, a má tak do jisté míry výsadní postavení vůči ostatním orgánům veřejné moci (zejména může jejich rozhodnutí/akty přezkoumávat a v odůvodněných případech rušit), stále jde také "jen" o orgán veřejné moci (orgán moci státní), pro který platí jak zmíněný čl. 2 odst. 3 Ústavy, tak čl. 88 odst. 2 Ústavy o vázanosti soudců ústavním pořádkem.
7. Dále se připojuji k odlišnému stanovisku soudce Jaroslava Fenyka, a to v bodech 1-5, 11, 14-17, které moji argumentaci jistým způsobem doplňují či prohlubují.
3. Odlišné stanovisko soudce Radovana Suchánka
Souhlasím se závěrem nálezu, podle něhož je ústavně přípustné vázat dobrodiní amnestie na splnění určité podmínky (či podmínek), obsažené v rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, stejně jako se závěry, že postupem prezidenta a jeho napadeným sdělením a ani výzvou soudu k nastoupení trestu odnětí svobody nebylo zasaženo do stěžovatelových základních práv.
Na rozdíl od většiny pléna mám však za to, že k porušení stěžovatelových práv vyjmenovaných v bodu 49 nálezu nedošlo ani "postupem ... soudu ..., jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ...". Ústavní stížnost měla být proto zcela zamítnuta, popř. odmítnuta.
Vyhovující I. výrok je založen především na odvratu od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i od jednotného právního názoru obsaženého v odborné literatuře (viz bod 48), jeho odůvodnění je však již v základních východiscích dosti neujasněné.
Předně vůbec nedává odpověď na klíčovou otázku, co znamená pravomoc prezidenta republiky udělovat amnestii a co vše v sobě výkon této pravomoci zahrnuje. Ta je nezbytná již z toho hlediska, že ona prezidentova pravomoc vyvěrá přímo a výslovně z Ústavy České republiky [čl. 63 odst. 1 písm. k); srov. též čl. 62 písm. g) a čl. 63 odst. 1 písm. j)], nikoli teprve z obyčejného zákona (trestního řádu), který proto může (a musí) stanovit nanejvýš podrobnosti a podmínky jejího provádění (srov. Pavlíček, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015, s. 874; též Pavlíček, V. O ústavních problémech milosti a amnestie v České republice. In: Pocta Otovi Novotnému. Praha: Codex, 1998, s. 163, 166). Dnešní nález zákonodárce nahrazuje, když soudům zakládá zcela novou pravomoc, jež v textu ani účelu platných ustanovení trestního řádu - natožpak v Ústavě samotné - nemá oporu. Ústava svěřuje právo udělovat amnestii výlučně do rukou moci výkonné (viz též její čl. 63 odst. 3 a 4), což při výkladu prováděcí zákonné úpravy nelze ve světle principů dělby státní moci a její legality (čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy) pominout. Tím spíše, uznává-li i nález, že prezidentovo právo udělovat amnestii je jeho právem osobním a nepřenositelným, považuje ho v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu za "ústavní prerogativ prezidenta republiky" (bod 25).
Pravomoc, resp. právo prezidenta republiky udělovat amnestii není v České republice zákonodárstvím (viz i čl. 15 odst. 1 Ústavy České republiky), u nás tradičně jde o exekutivu ve smyslu formálním (jde o právní akt vydaný z vůle dvou orgánů výkonné moci - prezidenta republiky a předsedy vlády, popř. pověřeného člena vlády, nejde však o právní předpis ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky) a rovněž v materiálním smyslu je spíše aktem správním než výkonem soudnictví. Jdeme-li ovšem ad fontes, tak již v rakouské tzv. prosincové ústavě bylo právo císaře dávati amnestii obsaženo v základním zákoně státním o moci soudcovské (č. 144/1867 ř. z., čl. 13), nikoli tedy v základním zákoně o užívání moci vládní a vykonavací (č. 145/1867 ř. z.). Hlava státu v tomto pojetí byla chápána jako představitel soudní moci. Jakkoli byla Československá republika po svém vzniku ovlivněna francouzskou ústavní teorií (od roku 1871 je parlament Francie jako představitel suverenity lidu a zákonodárce povolán i k rozhodování o amnestii, kterou vyhlašuje zákonem), ústavní listina z roku 1920 se - pokud jde o pojetí amnestie - přiklonila k tradici rakouské monarchie (podle důvodové zprávy nelze parlamentem vyhlašovanou amnestii "z praktických důvodů odporučiti, poněvadž jest to postup značně těžkopádný"). Nikoli náhodou tak i v ústavní listině z roku 1920 bylo ustanovení o právu prezidenta republiky udíleti amnestii zařazeno v hlavě o moci soudcovské (§ 103), a ne v hlavě o moci vládní a výkonné (srov. pouhý odkaz v § 64 odst. 1 bodu 11). Přesto zařazení udělování "milosti" (širšího pojmu zahrnujícího i amnestii) do výčtu pravomocí prezidenta obsaženého v hlavě o moci vládní a výkonné (onen § 64 ústavní listiny), v jejichž rámci prezidentem činěné úkony vyžadovaly ke své platnosti spolupodpisu odpovědného člena vlády, vedlo k závěru, že amnestie je zásahem prezidentovy vládní moci do moci soudní, a je tedy správním aktem (Scholz, O. Abolice, Amnestie. Slovník veřejného práva československého, sv. 1, Brno: Polygrafia, 1929). Proto také byla rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii publikována ve Věstníku ministerstva spravedlnosti a toto ministerstvo vydávalo výnosy k jejich provedení. Soudobá teorie se spíše kloní k tomu, že jde o "rozhodnutí zvláštního druhu", které ústavodárce svěřil hlavě státu k řešení mimořádných situací v oblasti trestné činnosti (Pavlíček, V. cit. d., 1998, s. 165), nebo o "zvláštní právní předpis" (Filip, J. in Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha, 2010, s. 776).
Povaha amnestie - coby hromadné milosti vztahující se k druhově vymezeným skutkům (trestným činům), nikoli však ke konkrétním osobám - si nezbytně žádá její provedení rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení dle typu amnestie. Jde-li o prominutí či zmírnění pravomocně uloženého trestu (agraciaci), je to dle § 368 trestního řádu soud, který zjišťuje a činí rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je určitá osoba, jíž byl trest uložen, amnestie účastna. Přijetím tohoto (deklaratorního) rozhodnutí o použití amnestie se pravomoc soudu vyčerpala a ten již de lege lata není oprávněn v budoucnu v dané věci jakkoli o (ne)použití amnestie znovu rozhodovat. V případě vázání účinků amnestie na splnění určité podmínky či podmínek je nutno aplikovat § 369 trestního řádu o podmíněném udělení milosti (milostí se tu de constitutione lata rozumí i amnestie, když Ústava České republiky zákonný pojem "milost" ani nezná), dle něhož plnění stanovených podmínek soud toliko sleduje, oprávnění rozhodnout o nesplnění (porušení) těchto podmínek konkrétním odsouzeným však nemá. Při absenci výslovné ústavní a zákonné úpravy se tak shodně jako u individuální milosti i v případě posuzování porušení podmínek stanovených v amnestii uplatní prvotně Ústavou založená pravomoc prezidenta republiky a na ni navazující § 366 odst. 1 trestního řádu.
Nynější nález si neujasňuje ani to, zda jím provedený výklad § 368 trestního řádu, který zakládá soudům pravomoc rozhodovat o porušení amnestijní podmínky, se opírá o analogii legis k § 330 a 332 trestního řádu (jak tvrdí stěžovatel a jak implicite dovozuje i nález v bodu 40 in fine), nebo zda jde o rozšiřující (extenzivní) výklad (jak plyne z bodu 44), anebo snad dokonce o doslovné znění (sic!) uvedeného ustanovení zákona (jak se uvádí v bodu 33). Sotva lze též pochopit rozporuplnou úvahu plenární většiny, že "při rozhodování v neprospěch obviněného v případě rozhodování o porušení podmínek podmíněné amnestie však tato pravomoc nesmí být svěřena exekutivní moci, ale musí být postupováno ve prospěch obviněného ..." (bod 40).
Co se týče ostatních problematických závěrů nálezu z hlediska trestního práva hmotného i procesního a výhrad k dalším jeho částem, připojuji se k odlišnému stanovisku soudců Jaroslava Fenyka a Josefa Fialy.
4. Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře k odůvodnění nálezu
S rozhodnutím pléna v této věci souhlasím, nicméně vůči jeho odůvodnění uplatňuji podle ustanovení § 14 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
Zcela se ztotožňuji se závěrem, obsaženým ve výroku, tedy že postupem Okresního soudu Praha-západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Mám však za to, že tato práva stěžovatele byla porušena i samotnou skutečností, že byl přinucen trest vykonat.
Je zjevné, že Ústava ani trestní řád nepředpokládají, že by prezident republiky mohl vyhlásit amnestii s rozvazovací podmínkou. Proto také právní řád neupravuje kompetence státní moci ani řádný postup při zkoumání toho, zda osoba účastná na amnestii plní podmínky amnestií stanovené.
Logika nálezu je postavena na úvaze, že jestliže je již vyhlášena amnestie s rozvazovací podmínkou, musí zde být také nějaký orgán státní moci, který je oprávněn zkoumat, zda odsouzený plní podmínky amnestie a zda, pokud je neplní, mu nemá být dobrodiní amnestie odebráno. Tato úvaha je správná, ale je úkolem zákonodárce, aby tuto pravomoc někomu udělil, nikoliv úkolem Ústavního soudu. Zda tato pravomoc bude udělena některému soudu, ministru spravedlnosti nebo prezidentovi a zda k takovému rozhodnutí bude vyžadována kontrasignace, je vcelku lhostejné, ale je nezbytné, aby takovou pravomocí byl někdo předem zákonem nadán.
Zatím tomu tak není, proto ostatně v této věci Ústavní soud apeluje na zákonodárce, aby přistoupil k procesní úpravě, která bude respektovat nosné důvody nálezu.
Nesdílím názor, že lze ústavně konformně vyložil ustanovení § 368 trestního řádu tak, že opravňuje soud rozhodnout nejen o tom, zda je určitá osoba účastna amnestie, ale také o tom, že podmínky amnestie porušila a nadále nebude požívat dobrodiní amnestie. Jedná se o excesivní výklad zákona, který rozšiřuje nepředvídaně a nekontrolovaně sféru státní moci a omezuje prostor právní jistoty občana.
Jedním ze základních principů právního státu je, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem stanoveným zákonem, což vyjadřuje ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V posuzovaném případě zákon vykazuje mezeru, když nestanoví, který orgán státní moci, jakým způsobem a v jakých případech může a má rozhodovat o porušení podmínek amnestie. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že osobu již jednou účastnou amnestie nelze za nynější absence příslušné právní úpravy vyzvat k vykonání podmíněně prominutého trestu.
Při důsledném dodržování zásady zákazu libovůle se nelze než smířit s tím, že některé osoby by byly i přes své protizákonné jednání i nadále účastny dobrodiní amnestie a odpykaly by si jen trest za svůj skutek spáchaný po jejím udělení. Takový výsledek se mi však jeví jako přiměřená cena za dodržování ústavního pořádku.