32. Jestliže prezident republiky ve svém rozhodnutí o amnestii stanoví podmínku, při jejímž porušení se prominutí či zmírnění trestu přestává na jejího původního beneficienta, individuálně určeného deklaratorním soudním rozhodnutím (viz § 368 trestního řádu), vztahovat, není žádný právní důvod dovozovat, že by rozhodnutí o tom, že se nově na danou individuálně určenou osobu amnestie již nevztahuje, náleželo prezidentu republiky. Takový výklad odporuje tomu, že v amnestijním rozhodnutí nerozhoduje prezident republiky o individuálně určených osobách, ale naopak o osobách vymezených jen obecnými znaky podle obsahu amnestijního rozhodnutí. Ostatně ani důvody, které prezidenta republiky vedou k využití pravomoci udělovat amnestii, nejsou zpravidla vázány na okolnosti osobní povahy, specifické pro konkrétní osoby, které mají z výkonu této pravomoci prospěch, ale váží se k celospolečensky významným událostem (např. amnestie při příležitosti mimořádného výročí či jako prostředek smíření s minulými akty v procesu širší společenské změny). I v případě, kdy je okruh osob, na něž se amnestie vztahuje, vymezen určitými osobními charakteristikami (vysoký věk, těhotenství, zdravotní stav atd.), nejedná se, ze strany prezidenta republiky, o posuzování případů jednotlivců, ale o rozhodnutí, kterým obecně vymezuje, kterých specifických kategorií jednotlivců se dobrodiní amnestie týká (např. SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 637). Z ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy tedy pravomoc prezidenta republiky přijímat rozhodnutí o porušení podmínky v případě individuálně určených osob vyplývat nemůže.
33. Daná pravomoc prezidenta republiky však nevyplývá ani z trestního řádu. Ten zakotvuje soudní pravomoc rozhodovat o tom, zda a do jaké míry je určitá osoba účastna amnestie (§ 368). Zakotvuje i soudní pravomoc sledovat plnění podmínek stanovených v milosti (§ 369), což by bylo možné výkladem rozšířit i na případy amnestijních podmínek (jak se v praxi také činí). Ústavně konformním výkladem daných ustanovení nelze dospět k dovození pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o porušení amnestijní podmínky. Nelze jím ani odůvodnit postup, jak je v současnosti soudní praxí nahlíženo na sdělení prezidenta republiky konstatující porušení podmínky amnestie jako na rozhodnutí, které je podmínkou pro to, aby soud vydal výzvu k nástupu trestu. Naopak ústavně konformní výklad trestního řádu, opírající se o řadu základních ústavních a trestněprávních principů, jakož i o jeho doslovné znění, vede k závěru, že rozhodnout o porušení amnestijní podmínky náleží soudu, a to tomu soudu, jehož věcná a místní příslušnost vyplývá z ustanovení § 368 trestního řádu, jak je rozvedeno níže.
34. Ústavní soud rovněž zohlednil, zda závěru o neexistenci pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o porušení podmínky stanovené amnestijním rozhodnutím a naopak o existenci odpovídající pravomoci na straně soudu neodporuje ustálená ústavní zvyklost. Ústavní soud ve své judikatuře několikrát použil argument vzniklou ústavní zvyklostí k podpoře příslušného výkladu ústavního textu [např. nález ze dne 22. června 2005sp. zn. Pl. ÚS 13/05(N 127/37 SbNU 593, 283/2005 Sb.)]. V nálezu ze dne 20. června 2001sp. zn. Pl. ÚS 14/01(N 91/22 SbNU 267, 285/2001 Sb.) pak Ústavní soud sice nepovažoval za nutné zkoumat, zda byly naplněny formální náležitosti ústavní zvyklosti, ale konstatoval, že "po dobu více než osmi let na základě hodnotového a institucionálního konsensu v ústavní rovině byl praktikován postup, který bez odporu kteréhokoli z ústavních orgánů opakovaně a jednoznačně potvrzoval" příslušnou interpretaci ustanovení Ústavy.
35. V historii samostatné České republiky, tedy za doby účinnosti nynější Ústavy, byly vyhlášeny celkem tři amnestie. Amnestie vyhlášené prezidentem Václavem Havlem (č. 56/1993 Sb. a č. 20/1998 Sb.) neobsahovaly ustanovení, které by zakotvovalo podmínku, za níž by se amnestie přestala vztahovat na určitou osobu v případě jejího porušení takové podmínky. V tomto smyslu první a jedinou podmíněnou amnestii představuje právě až rozhodnutí o amnestii prezidenta Václava Klause vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. Prezident republiky nepřistupuje k aktu, kterým konstatuje porušení podmínky, jako k rozhodnutí ve formálním ani materiálním smyslu, protože si je vědom toho, že pravomoc vydávat takové rozhodnutí nemá, jak plyne z vyjádření Kanceláře prezidenta republiky, a daný akt vydává jen proto, že soudy bez něho odmítají konat. Zároveň má - vzhledem k formulaci podmínky v čl. III odst. 1 amnestijního rozhodnutí - dobré důvody považovat za reálné rozhodnutí o skutečnosti, která materiálně vede k porušení podmínky, právě pravomocné rozhodnutí soudu, z něhož je zřejmé, že odsouzený ve lhůtě stanovené amnestijním rozhodnutím spáchal další trestný čin.
36. I pokud by tedy Ústavní soud uznal, což však nečiní, že lze případně ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. k) Ústavy či příslušná ustanovení trestního řádu vykládat tak, že prezident republiky má i pravomoc rozhodovat o porušení případné amnestijní podmínky, nebyl by zde důvod upřednostnit takovou interpretaci právě s odkazem na existující ústavní zvyklost, resp. potřebný jednoznačný, dlouhodobě praktikovaný postup na základě hodnotového a institucionálního konsenzu zúčastněných ústavních orgánů. Takový odkaz by byl totiž nepřípadný nejen kvůli omezenému časovému úseku vázanému na dosud jedinou podmíněnou amnestii v historii samostatné České republiky, ale zejména kvůli neexistenci onoho potřebného institucionálního konsenzu obou ústavních orgánů v potřebné kvalitě. Takovému konsenzu neodpovídá stav, kdy prezident republiky odmítá svůj akt považovat za rozhodnutí ve formálním či materiálním smyslu a činí ho pouze v reakci na postup soudů, které odmítají nařídit výkon trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku bez příslušného aktu prezidenta republiky.
37. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud dospěl z výše i níže uvedených důvodů k závěru, že prezident republiky nemá pravomoc rozhodovat o porušení amnestijní podmínky, nezabýval se již stěžovatelem předestřeným argumentem, že k vydání sdělení konstatujícího porušení amnestijní podmínky bylo třeba kontrasignace předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády.
C. Ústavně konformní výklad relevantní právní úpravy s ohledem na ochranu osobní svobody a práva na soudní ochranu
38. Rozhodnutí o porušení podmínky stanovené v čl. III odst. 1 amnestijního rozhodnutí, tedy v daném případě rozhodnutí, jehož důsledkem je u původně amnestovaného nástup výkonu (zbytku) trestu odnětí svobody, zasahuje do základních práv stěžovatele a mezi nimi zejména do jeho práva na osobní svobodu zaručeného článkem 8 odst. 1 a 2 Listiny. Osobní svoboda je přitom považována za východisko ostatních základních práv a svobod (LANGÁŠEK, T. in WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. et al. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 217) a jejím omezením dochází ipso facto i k omezení jiných základních práv.
39. Rozhodnutí o výkonu trestů lze rozdělit z hlediska jejich dopadu na odsouzeného na tři kategorie: V důsledku rozhodnutí určitého orgánu je situace pro odsouzeného příznivější (např. je podmíněně propuštěn), stejná jako před vydáním rozhodnutí (např. v důsledku zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění), nebo tíživější (např. nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody či přeměny alternativních trestů). Ve věci stěžovatele se jedná o třetí případ rozhodování o výkonu trestů, tedy o stav, kdy je v důsledku určitého rozhodnutí situace odsouzeného zhoršena. Podle dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu vztahující se k případům, v nichž je zásahem orgánu veřejné moci situace odsouzeného zhoršena, má tento právo, aby jeho věc byla soudem projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny [nálezsp. zn. I. ÚS 574/05ze dne 30. května 2006 (N 109/41 SbNU 357), nálezsp. zn. I. ÚS 1202/17ze dne 15. srpna 2017 (N 151/86 SbNU 527), bod 11]; musí přitom být respektována presumpce neviny garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1202/17ze dne 15. srpna 2017, body 12-18). Pouze dostatečně a jasně provedené dokazování totiž tvoří základní požadavek na legitimitu soudního systému a na spravedlivý proces [obdobně srov. nálezsp. zn. I. ÚS 1501/16ze dne 30. května 2017 (N 92/85 SbNU 571), body 16 a 17 či nálezsp. zn. III. ÚS 532/01ze dne 31. ledna 2002 (N 10/25 SbNU 69), nálezsp. zn. I. ÚS 1202/17ze dne 15. srpna 2017, bod 17]. Tyto silné procesní záruky vyjadřují, že rozhodování o trestu a jeho výkonu, v jehož důsledku dojde k omezení práv dříve odsouzeného, jsou situacemi, které se svým významem blíží rozhodování o trestu v prvotní instanci.
40. Udělování amnestie je ústavní pravomocí prezidenta republiky, jejíž využití či nevyužití je jen na jeho uvážení, limitovaném požadavkem na kontrasignaci rozhodnutí předsedou vlády nebo jiným pověřeným členem vlády a požadavkem na dodržení závazného hodnotového ústavního rámce (srov. citované usnesenísp. zn. Pl. ÚS 4/13, body 41 a 42, případně body 28 a 29 tohoto nálezu). Jedná se tedy o ústavněprávní institut, který do trestního práva vstupuje ze sféry práva ústavního. Svým principem rozhodováním ve prospěch odsouzeného však souzní s některými instituty trestního práva, jejichž účelem je, aby z různých důvodů poskytly obviněnému výhodnější pozici. Lze mezi ně řadit umožnění analogie ve prospěch pachatele (ale nikoli v neprospěch) v trestním právu hmotném či možnost navrácení lhůty (§ 61 trestního řádu) a zákaz reformationis in peius (např. § 259 odst. 4 trestního řádu) v trestním právu procesním. Trestní právo tedy obecně umožňuje postup ve prospěch obviněného; obdobný postup v jeho neprospěch je ale zakázán zákonem či je nepřípustnost takového postupu dovozena doktrínou. Rozhodnutí o amnestii lze vnímat obdobně; samotné vydání amnestijního rozhodnutí je jednoznačně ve prospěch obviněného (odsouzeného) a je plně v diskreci exekutivní moci; při rozhodování v neprospěch obviněného v případě rozhodování o porušení podmínek podmíněné amnestie však tato pravomoc nesmí být svěřena exekutivní moci, ale musí být postupováno ve prospěch obviněného a s respektem k ochraně jeho procesních práv. Je tedy nutné, aby o porušení podmínek rozhodl soud za dodržení garancí procesních práv osoby zbavované svobody. Ústavní soud poukazuje i na tu skutečnost, že ve všech případech rozhodování o porušení podmínek vztahujících se k uloženému trestu rozhoduje také soud (srov. velmi obdobné řízení o nedodržení podmínek vztahujících se k uloženému trestu - § 330 odst. 1, § 332 odst. 1 § 334g odst. 1 ve spojení s § 334c, § 340b odst. 1 ve spojení s § 337, či § 344 odst. 3 trestního řádu).
41. I když je zákonný rámec trestního řádu ve vztahu k amnestii velmi kusý, nezbavuje to soudy povinnosti chránit základní práva, jak jim to výslovně ukládá čl. 4 Ústavy. Současná situace, ve které soudy přistupují ke sdělení prezidenta republiky, jímž je konstatováno porušení podmínky amnestie, jako k rozhodnutí o porušení této podmínky, s přesvědčením, že jen prezident republiky má příslušnou pravomoc v takové věci rozhodnout, a oni vydávají (jen) výzvu k nastoupení trestu, této úloze soudů neodpovídá. Zároveň prezident republiky, který je si vědom toho, že mu ani Ústava, ani trestní řád pravomoc rozhodovat o porušení amnestijní podmínky nezakládají, reaguje na potřebu vyvolanou soudní praxí, která bez jeho listinného aktu odmítá výzvy k nástupu výkonu trestu vydávat. Daný listinný akt prezidenta republiky pak není ani minimálně odůvodněn, není v něm ani obsažena informace o tom, jakým trestným činem se odsouzený dopustil porušení amnestijní podmínky. Je tak praktikován postup, který negarantuje dodržení základních práv jednotlivce a který mu neposkytuje dostatečný prostředek obrany v případě, že se domnívá, že je rozhodováno v rozporu s podmínkami stanovenými amnestií. Právo obhajovat se je ale garantováno v čl. 40 odst. 3 Listiny či v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); zejména pak ti, kterým stát odebírá osobní svobodu, musí mít možnost obhajovat se. Současný stav přitom neumožňuje, aby se odsouzený jakkoliv hájil.
42. Ústavní soud přitom setrvale zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je též vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. "Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nálezsp. zn. IV. ÚS 269/05ze dne 27. června 2005 (N 129/37 SbNU 629), nálezsp. zn. I. ÚS 273/06ze dne 14. září 2007 (N 144/46 SbNU 409) či nálezsp. zn. II. ÚS 1738/16ze dne 1. března 2017 (N 38/84 SbNU 439)].
43. Ve věci stěžovatele tedy relevantní ústavní principy vyžadovaly, aby o porušení podmínky agraciace rozhodl soud, při respektování příslušných procesních práv stěžovatele. To se však nestalo a stěžovatel neměl ani žádnou možnost se vyjádřit. Okolnost, že se stěžovatel skutečně dopustil další trestné činnosti, je z tohoto hlediska irelevantní; stěžovateli musí být dána možnost předstoupit před soud a polemizovat se závěrem, že porušil podmínky amnestijního rozhodnutí (příkladmo se může jednat o odsouzení po udělení podmíněné amnestie za trestný čin, kterého se podmíněně amnestovaný dopustil před vyhlášením amnestie, které by bylo mylně bráno jako porušení amnestijní podmínky; podobně a pro další sporné případy viz GŘIVNA, T., ŘÍHA, J. Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vyhlášená pod č. 1/2013 Sb. Trestněprávní revue. 2013, 2, s. 29-42, část IV čl. III odst. 1).
44. Ustanovení trestního řádu však obecnému soudu poskytovala prostor pro jejich ústavně konformní výklad a aplikaci na konkrétní případ stěžovatele. Ústavní soud poukazuje na to, že podle § 368 trestního řádu platí, že "rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek". Ačkoliv odborné komentáře k trestnímu řádu vykládají příslušné ustanovení jen jako ustanovení o primárním rozhodování soudu o účasti osoby na amnestii a rozhodování o porušení amnestijní podmínky, na niž je vázáno dobrodiní amnestie, již tomuto ustanovení nepodřazují (viz výše bod 23), lze ho ústavně konformně vyložit i tak, že v něm uvedená pravomoc zahrnuje i rozhodování o tom, zda původně amnestovaný již není amnestie nadále účasten, což obnáší rozhodování o porušení příslušné podmínky.
45. Plný ústavně konformní výklad relevantních ustanovení trestního řádu pro případ rozhodování o porušení amnestijní podmínky stěžovatelem vyžaduje, aby bylo učiněno ve veřejném zasedání, protože jen v něm lze naplnit výše uvedené procesní záruky práva na soudní ochranu. Na příslušné rozhodování se tak nemůže aplikovat pravidlo o neveřejném zasedání, které se jinak na rozhodování podle § 368 ve smyslu § 240 trestního řádu vztahuje. Obdobně již Ústavní soud judikoval k nutnosti veřejného zasedání v případě povolení obnovy řízení či rozhodování o pokračování vazby, neboť kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování, ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a právo vyjádřit se k nim. Z principu kontradiktornosti, práva na obhajobu a z principu rovnosti účastníků řízení je proto třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu příslušných ustanovení trestního řádu. Takový výklad vylučuje, aby soud rozhodoval v neveřejném zasedání [srov. např. nálezysp. zn. III. ÚS 608/10ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513) nebosp. zn. IV. ÚS 423/04ze dne 3. 8. 2005 (N 150/38 SbNU 210)].
46. I v obdobných případech rozhodování o porušení podmínky trestní řád stanoví, že soud rozhoduje ve veřejném zasedání (srov. § 330 odst. 1, § 332 odst. 1 § 334g odst. 1, 340b odst. 1 či § 344 odst. 2 trestního řádu, ale nikoli § 334 odst. 3 trestního řádu).
47. Ústavní soud ještě podotýká, že ačkoliv Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkazuje na komentář k Úmluvě, dle kterého "pokud jde o výkon rozhodnutí v trestních věcech, je čl. 6 EÚLP ve své trestní části ... v zásadě neaplikovatelný" (KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 604), z analýzy judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vyplývá pouze to, že se daný soud k otázce, kdo a jak má rozhodovat o porušení podmínečného udělení amnestie, dosud výslovně nevyjádřil. Pouze opakovaně zmínil, že případy, ve kterých se rozhodovalo o civilních právech a závazcích vězňů, nelze považovat za rozhodování o trestu (jednalo se např. o kontakt s rodinou či propustku z vězení na krátkou dobu; srov. např. Enea proti Itálii, rozsudek velkého senátu, 17. září 2009, č. 74912/01, § 97 a násl., nebo Boulois proti Lucembursku, rozsudek velkého senátu, 3. duben 2012, č. 37575/04, § 90-94). Rozhodnutí o tom, zda bude vysloveno, že stěžovatel porušil podmínku amnestie, a vykoná tak zbytek trestu (nebo např. nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody), se však od těchto případů kvalitativně odlišuje. Tato rozhodnutí se totiž vážou k samotnému jádru trestu; požadovaným chováním podmíněně amnestovaných (či podmíněně odsouzených) je typicky nepáchat trestnou činnost (resp. vést řádný život). Pokud tuto podmínku poruší, je jim odebrána svoboda. Nejedná se tak o upravování jednotlivých práv v rámci výkonu trestu, ale jedná se o rozhodování o samotné podstatě trestu. Oproti tomu v řešených případech (ze kterých vychází příslušný komentář k Úmluvě) se ESLP nezabýval podstatou trestu, ale až jeho vedlejšími účinky, tedy omezeními určitého dalšího práva nad rámec svobody pohybu. K otázce, která je předmětem stížnosti stěžovatele, se však ESLP nikdy nevyjádřil vyjma rozhodnutí z roku 1967, ve kterém bez bližšího odůvodnění uvedl, že pokud stěžovatel brojí pouze proti nařízení trestu, tak je jeho stížnost nepřijatelná (X proti Spolkové republice Německo, rozhodnutí, 5. říjen 1967, č. 2428/65). Na přímo položenou otázku, zda se na rozhodování o přeměně podmíněně odloženého trestu vztahují nároky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pak ESLP neodpověděl (Gregačevič proti Chorvatsku, rozsudek, 10. červenec 2012, č. 58331/09). V několika dalších rozhodnutích sice ESLP naznačil, že při rozhodování o nařízení trestu či jeho přeměně může dojít k porušení práva na spravedlivý proces, ale tato porušení se týkala primárně porušení zásady presumpce neviny (srov. Böhmer proti Německu, rozsudek, 3. říjen 2002, č. 37569/97, nebo El Kaada proti Německu, rozsudek, 12. listopad 2015, č. 2130/10). I kdyby ESLP rozhodování o samotném jádru trestu a jeho výkonu nepodřadil pod pojem "trestní obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy (což lze do určité míry dovodit, srov. Montcornet de Caumont proti Francii, rozhodnutí, 13. květen 2003, č. 59290/00, A. proti Rakousku, rozhodnutí, 7. květen 1990, č. 16266/90), neznamená to, že vnitrostátní právní řád nemůže či nesmí poskytovat standard vyšší [např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 26/07ze dne 9. prosince 2008 (N 218/51 SbNU 709; 47/2009 Sb.), bod 41]. Jestliže Ústavní soud opakovaně judikoval, že vybrané zásady spravedlivého procesu se musí vztahovat i na mnohá rozhodování o výkonu trestu (viz zejm. bod 39), není možné dojít k závěru, že ve fázi výkonu trestu při rozhodování o samotné podstatě trestu nemají odsouzení právo na soudní ochranu, obhajobu, kontradiktornost řízení a na řádné projednání své věci.
D. Závěr o protiústavnosti napadeného postupu Okresního soudu Praha-západ
48. Ústavní soud předesílá, že si je vědom toho, že Okresní soud Praha-západ jednal v souladu se zavedenou praxí reagující na judikaturu Nejvyššího soudu a její výklad v komentářích k trestnímu řádu, a to v situaci, kdy zákonné vymezení příslušných postupů je velmi kusé. Povinností daného obecného soudu však bylo vyložit příslušnou právní úpravu ústavně konformním způsobem a dovodit pravomoc a příslušnost soudu k rozhodnutí o porušení amnestijní podmínky v souladu s ustanovením § 368 trestního řádu, což se však nestalo. Pokud byl podle tohoto ustanovení k rozhodnutí příslušný, měl o porušení podmínky sám rozhodnout; v případě, že si stěžovatel odpykával v době rozhodování trest odnětí svobody, a místně příslušným byl tedy jiný soud, v jehož obvodu se trest vykonával, měl mu věc k rozhodnutí postoupit.
49. Postupem jmenovaného okresního soudu tak došlo k porušení stěžovatelových základních práv, a to jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, a tudíž i jeho práva na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Naplnění těchto základních práv vyžadovalo, aby o tom, zda stěžovatel porušil podmínku stanovenou v amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky, rozhodl soud ve veřejném zasedání. Tomuto závěru nebrání skutečnost, že podmínka amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky byla formulována tak, že amnestovaný se musel dopustit dalšího trestného činu, tedy že muselo dojít k pravomocnému odsouzení amnestovaného za další trestný čin, ani to, že dodržování podmínek amnestie sledoval soud. Ústavní soud v případě stěžovatele nerozporuje, že byl odsouzen po udělení amnestie za spáchání dalšího trestného činu; nebyly mu nicméně poskytnuty procesní záruky spravedlivého procesu ve vztahu k rozhodování o porušení podmínky amnestie, jak bylo rozvedeno výše.
50. Ústavní soud nepřikročil ke zrušení výzvy k nastoupení trestu vydané Okresním soudem Praha-západ dne 5. října 2017 sp. zn. 1 T 344/2009, ale naopak stížnost stěžovatele v této části odmítl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak v návaznosti na svou předchozí judikaturu, dle které jedině "pokud by tato výzva skutečně byla rozhodnutím, mohl by ji Ústavní soud (byla-li by zjištěna její protiústavnost) zrušit. Je nepochybné, že uvedený akt je aktem veřejné moci, neboť jej učinil soud. Pro závěr, je-li nějaký akt rozhodnutím, není přitom relevantní jeho označení; aby však takový akt mohl být považován za pravomocné rozhodnutí [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí jím být autoritativně zasaženo do právní sféry. Je evidentní, že výzvou k nástupu výkonu trestu odnětí svobody žádné dosud neexistující povinnosti nejsou zakládány, měněny nebo rušeny; tato výzva též nezakládá, nemění ani neruší žádné oprávnění" [usnesenísp. zn. IV. ÚS 1778/07ze dne 12. září 2007 (U 10/46 SbNU 527)]. Ústavní soud nemá důvodu se od tohoto názoru odchýlit; výzva k nastoupení trestu odnětí svobody je jen opatřením nezakládajícím práva a povinnosti, není rozhodnutím (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. aj. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 321 odst. 1 bod 3). Není-li možno napadenou výzvu považovat za rozhodnutí, nemůže být již pro svoji povahu (neboť do ústavně chráněných práv sama o sobě nezasahuje) předmětem přezkumu Ústavním soudem [srov. též usnesenísp. zn. IV. ÚS 158/99ze dne 25. května 1999 (U 40/14 SbNU 355) či usnesenísp. zn. IV. ÚS 1778/07ze dne 12. září 2007 (U 10/46 SbNU 527)]. Ústavní soud neruší ani sdělení prezidenta republiky ze dne 12. září 2017 č. j. KPR 4802/2017, protože navzdory tomu, že Okresní soud Praha-západ k němu chybně přistupoval jako k rozhodnutí o porušení amnestijní podmínky, takovým rozhodnutím ve skutečnosti z důvodů uvedených v bodech 32 až 36 tohoto nálezu není a nemůže být. Postupem prezidenta republiky ani vydáním příslušného sdělení do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
51. Ústavní soud dodává, že ačkoliv lze i za stávající kusé právní úpravy výkladem ústavního pořádku a ústavně konformním výkladem podústavního práva zaručit ochranu základních práv účastníka řízení, jakož i respekt k pravomocem jednotlivých státních orgánů, obrací se s výzvou na zákonodárce, aby přistoupil k přijetí podrobnější procesní úpravy, která bude respektovat nosné důvody tohoto nálezu.
V. Postup obecných soudů při výkladu relevantní právní úpravy v trestním řádu
52. V souladu s ustanovením § 314h odst. 1 trestního řádu budou soudy v dalším řízení interpretovat ustanovení § 368 trestního řádu ve smyslu závěrů tohoto nálezu. Ustanovení zákona ve slovech "rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává." je nutné vyložit ústavně konformně tak, že soud, jehož příslušnost je stanovena v tomto ustanovení, rozhoduje i o tom, zda došlo k porušení podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky. O porušení podmínky amnestie rozhodne obecný soud ve veřejném zasedání. Prezidentu republiky již v této fázi realizace jeho amnestijního rozhodnutí nenáleží žádná pravomoc ani povinnost nějakého konání.
53. V posuzované věci stěžovatele bude nyní okresní soud postupovat v souladu s ustanovením § 368 trestního řádu a sám rozhodne o tom, zda stěžovatel porušil amnestijní podmínku, je-li k danému rozhodnutí příslušný, nebo věc postoupí jinému místně příslušnému soudu podle daného ustanovení. Příslušný obecný soud rozhodne ve veřejném zasedání. Pokud byl stěžovateli pravomocně uložen jiný nepodmíněný trest odnětí svobody, který dosud nebyl vykonán (a to ani pokud se započítá doba trestu odnětí svobody, kterou stěžovatel vykonal v důsledku tvrzeného porušení amnestijní podmínky), tak stěžovatel bude pokračovat ve výkonu trestu odnětí svobody.
54. Ústavní soud závěrem podotýká, že jeho rozhodnutí v této věci neovlivňuje právní postavení jiných podmíněně amnestovaných, kteří porušili podmínku a již jim byl nařízen výkon (zbytku) trestu odnětí svobody, ale kteří se proti tomuto postupu včas podanou ústavní stížností nebránili a porušení svých ústavně zaručených práv nenamítali (srov. též usnesenísp. zn. Pl. ÚS 31/16ze dne 18. července 2017 odmítající ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zohlednil skutečnost, že to byly soudy, které rozhodly o vině podmíněně amnestovaných za nový spáchaný trestný čin, a že to byly soudy, které nařídily výkon trestu odnětí svobody. Byť takový postup není ve vztahu k rozhodnutí o porušení amnestijní podmínky ústavně konformní z důvodů vymezených výše, okolnosti tohoto rozhodování neznamenají, že podmíněně amnestovaní, kteří porušili podmínku a jimž byl nařízen výkon trestu, ale kteří ústavní stížnost v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení výzvy k nastoupení trestu nepodali, vykonali či vykonávají trest bez právního důvodu.
1 Kelsen, H. La Garantie jurisdictionnelle de la constitution la Justice constitutionnelle. Revue de Droit Public no. 44, Paris 1928, s. 197
2 Srov. Stránský J. Právo a milost. Vědecká ročenka Právnické fakulty Masarykovy univerzity, citováno in Sobota, E., a kol. Československý president republiky. Praha: Orbis, 1934, s. 427.
3 Pokud prezident T. G. Masaryk uděloval milost v podobě agraciace, bylo udělení zpravidla podmíněné - srov. Sobota, E. a kol., opětovně citováno , s. 436.
---------------
------------------------------------------------------------
---------------
------------------------------------------------------------
Odlišné stanovisko soudců Jaroslava Fenyka a Josefa Fialy k výroku a odůvodnění nálezusp. zn. Pl. ÚS 36/17
Nálezem pléna Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 36/17ze dne 19. 6. 2018 (zpravodajka Kateřina Šimáčková) bylo rozhodnuto tak, že:
III. Postupem Okresního soudu Praha - západ, jenž předcházel vydání výzvy k nastoupení trestu ze dne 5. října 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 344/2009, bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na obhajobu a kontradiktornost řízení dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na ochranu osobní svobody dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
IV. Ve zbytku se návrh odmítá.
S výrokem tohoto nálezu ani s jeho odůvodněním nesouhlasíme a předkládáme podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, následující odlišné stanovisko. Zásadní nedostatek nálezu spatřujeme především v tom, že porušuje zásadu dělby moci ve státě (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a princip, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, která stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv svobod). Nález odporuje Kelsenově všeobecně přijímané tezi o ústavním soudu jako negativním zákonodárci, (pozn. pod čarou č. 1) protože postup použitý v nálezu nepřípustně vyplňuje mezery v platné právní úpravě a nahrazuje fakticky zákonodárce.
1. Obecné výhrady k nálezu
1. Stát uplatňuje právo a povinnost trestat (trestněprávní nárok) jako projev vnitřní suverenity (jurisdikce) a současně jako závazek plynoucí z mezinárodního práva veřejného - obyčejového, podle kterého je stát povinen odstranit zlo, které v rámci jeho jurisdikce vzniklo. Stát vykonává trestní právo tak, že je přenáší v podobě trestněprávního nároku na veřejného žalobce (státního zástupce), který tento nárok v konkrétní trestní věci uplatňuje před nezávislým soudem. Soud, pokud nároku veřejného žalobce vyhoví, rozhodne o vině a trestu. Pravomocným rozhodnutím soudu o vině a trestu úloha trestního soudce ve vztahu k vině a trestu fakticky končí. Výkon rozhodnutí je již spíš než trestněprávním administrativním, resp. technickým úkonem, který v naprosté většině států je svěřen žalobci, jenž se žalobního návrhu domohl.
2. Jak amnestie, tak i milost mají stejný účel, amnestie je ve vztahu k milosti aktem milosti hromadné. Případné rozlišování mezi amnestií a milostí je příkladem rozdílného zacházení s obdobnými právními instituty. Jestliže nález předpokládá, že o splnění nebo nesplnění podmínek stanovených prezidentem v amnestii rozhoduje soud, pak (bez ohledu na to, že jde o rozhodnutí o konkrétní ústavní stížnosti) toto pravidlo musí platit i v dalších případech využití amnestie v budoucnu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a v duchu argumentace použité v nálezu není žádného důvodu pro odlišný postup v případě udělení podmíněné individuální milosti. Z pohledu osoby, u níž výkon trestu byl prezidentem republiky přerušen za současného stanovení podmínek, při jejichž splnění se toto přerušení stane trvalým, není rozdílu v tom, zda se tak stalo proto, že jí byla udělena individuální podmíněná milost či zda je účastna na (hromadné) podmíněné amnestii, neboť podstata je v obou případech identická - osoba má splnit v určené době stanovené podmínky a trest jí bude odpuštěn. Rozdílný právní režim přezkumu plnění uložených podmínek proto dle našeho názoru nemá nejen opodstatnění, ale ani oporu v Ústavě.
3. Prezident republiky, jemuž Ústava právo udělovat amnestii, resp. milost svěřuje [čl. 62 písm. g), čl. 63 písm. j) a k)] stojí při tomto úkonu mimo (trestní) justici. Tím stát dává najevo, že v určitých případech, přestože byla vina a trest nezávislým soudem (justicí) uznány a uloženy, na trestněprávním nároku netrvá (v případě abolice prezident neguje žalobní právo veřejného žalobce). Rozhodnutí prezidenta o amnestii nebo milosti vyjadřuje negaci soudem nalezeného práva. Není to tedy justiční rozhodnutí a není to ani lex specialis. Amnestie stejně jako milost (v případě nálezu se jedná o agraciaci) je nepřenositelným subjektivním právem prezidenta republiky. (pozn. pod čarou č. 2) Ústava ve vztahu k ní žádnou jinou úpravu než výše uvedené ustanovení neobsahuje. Nelze ji proto přenést, a to ani zčásti, na žádný jiný orgán, tím méně na soud, náležející do jiné větve státní moci, a pokud by se tomu tak stalo, jde o porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy o dělbě moci a čl. 2 odst. 3 Ústavy o způsobu výkonu státní moci. Již to je dle našeho názoru argument, který obstojí sám o sobě jako důvod pro zamítnutí posuzované ústavní stížnosti.
4. Vnímáme a chápeme důvody, proč je pro většinu pléna nepřijatelná představa, že by v 21. století bylo možné, aby určité rozhodnutí mající faktický dopad na osobní svobodu jednotlivce stálo mimo soudní kontrolu. Rozhodnutí většiny pléna, motivované právě tímto východiskem, bylo nepochybně vedeno dobrým úmyslem, jímž však dle našeho názoru došlo k porušení ústavního zakotvení dělby moci ve výše nastíněném smyslu. Pro Ústavní soud jakožto pro orgán ochrany ústavnosti je vzhledem k jeho specifickému postavení někoho, nad nímž na vnitrostátní úrovni "již nikdo nestojí" mimořádně důležité, aby se držel v mezích svých kompetencí a nedával ostatním orgánům veřejné moci nesprávný příklad, že dobrý úmysl ospravedlňuje i překročení pravomoci.
5. Prezident není při rozhodnutí o amnestii v jejím rozsahu a obsahu Ústavou ani zákonem, kromě kontrasignace, výrazně omezen. Může rozhodovat o amnestii za splnění buď existujících (druh trestné činnosti, osoba pachatele...), nebo budoucích podmínek, které nejsou Ústavou ani podústavním právem blíže konkretizovány. Amnestie i milost a jejich podmínky nejsou nárokové a nemají být předvídatelné, aby v pachatelích trestné činnosti nevyvolávaly důvodnou naději na únik před trestním postihem.
6. Konkrétní podmínky nelze dovozovat ani z trestní podústavní právní úpravy, o které rozhodují trestní soudy.
7. Amnestii a milost nelze například porovnávat s podmíněným odsouzením podle § 329 až § 330a trestního řádu. Ustanovení § 81 odst. 1 trestního zákoníku, který stanoví podmínky pro odklad výkonu trestu odnětí svobody, je ve srovnání s použitou amnestií výrazně širší (podmínka nespáchání dalšího trestného činu je samozřejmostí a někdy není ani rozvazující), a to už nehovoříme o tzv. přiměřených omezeních, které soud může uložit podle § 82 trestního zákoníku. Navíc v době rozhodování o amnestii již byly vina a trest pravomocně vysloveny soudem, zatímco v době rozhodování o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody nikoli. Jestliže podmíněné odsouzení podle trestního zákoníku lze uložit jen ve vztahu k trestu odnětí svobody, pak prezident není omezen v možnosti stanovit podmíněnou amnestii například ve vztahu k dalším v úvahu přicházejícím trestům podle trestního zákoníku (domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest...). Je třeba také oddělovat prominutí trestu a prominutí jeho následků (zápis v evidenci Rejstříku trestů), neboť jde o dva samostatné úkony amnestie. Zde je zřetelný rozdíl mezi prominutím trestu s podmínkou v důsledku amnestie a podmíněným odsouzením, kde se trest zahlazuje ze zákona (§ 86 odst. 3 trestního řádu).
8. Prezident také může stanovit podmínku, která v trestním zákoníku vůbec obdobu nemá, pak by její posuzování trestním soudem mohlo být velmi problematické (opět čl. 2 odst. 3 Ústavy).
9. Je jistě dobrou a zcela legitimní otázkou, zda se současné široké pravomoci prezidenta ve vztahu k milostem a amnestiím slučují se současným pojetím ochrany lidských práv a koncepcí moderního demokratického právního státu. De constitutione lata však prezident takto širokými pravomocemi jednoduše nadán je a Ústava nepředpokládá, tedy ani nepřipouští, že by je mohl jiný orgán veřejné moci přezkoumávat. Při současném znění Ústavy tak tato otázka dle našeho názoru nepřísluší Ústavnímu soudu, nýbrž celospolečenskému diskursu a následně ústavodárci. Problém, na nějž Ústavní soud při přijímání tohoto nálezu narazil, může totiž vyřešit pouze pozitivní zákonodárce, respektive zde ústavodárce, nikoliv Ústavní soud, jenž je toliko tzv. negativním zákonodárcem a zásadně není ani negativním ústavodárcem.
10. Za připomenutí stojí rovněž i skutečnost, že institut amnestie je takto zcela mimořádný nikoliv samoúčelně, ale slouží (mimo jiných účelů) i k řešení nahodilých a nepředpokládatelných situací v životě společnosti, k nimž v budoucnu může dojít, v nichž je chod běžné justice do značné míry "svázán" či jiným způsobem omezen a u nichž nelze předvídat, jak se na nich vytvoření původně neexistující možnosti soudní moci zasahovat do jednou vydané amnestie může "podepsat", když tento její dílčí účel má napomoci překlenout právě nikoliv řádný chod justice.
2. Výhrady ke konkrétním částem nálezu