41. Vedlejší účastník dále zdůrazňuje, že ze zjištění krajského soudu plyne, že o řadě otázek souvisejících či dotýkajících se politického zápasu rozhodovala rada města, ve které měla Strakonická Veřejnost čtyři své zástupce z celkového počtu sedmi radních. Byla to přitom právě rada města, která rozhodla o vyloučení městských výlepových ploch z možnosti předvolební propagace a o obsahu Zpravodaje. Podle vedlejšího účastníka je nepochybné, že synergickým působením jednotlivých kroků a opatření vedení města mohlo být a také bylo narušení rovné a svobodné soutěže politických sil.
42. Vedlejší účastník dále upozorňuje, že vnímání vhodnosti či nevhodnosti postupů komunálních politiků ze strany voličů při řešení otázek místního zájmu je logicky závislé na hmatatelných krocích, které aktuální politická reprezentace činí. Není tedy bez významu, že určité akce pořádané městem jsou tzv. zdarma, že jsou při nich distribuovány "zdarma" nápoje, rozdávány upomínkové předměty apod. Ve sféře komunální politiky je potřeba být mnohem citlivější na to, v jakém rozsahu obsadí stávající politická reprezentace veřejný prostor, protože počet místních politických témat je (ve srovnání s celostátní politickou situací) výrazně omezený. Nelze proto přehlédnout, že volební kampaň může být i skrytá. Pokud například ve Zpravodaji vychází článek o tvrzených úspěších města při hospodaření, pak je taková informace minimálně podvědomě spojována se stávajícím vedením města. Je tomu tak tím spíše, že zároveň je rozhodnuto o neuveřejnění oponentního příspěvku opozičního člena zastupitelstva, a to s odůvodněním, že příspěvek obsahuje neobjektivní a nevyvážené informace (usnesení rady města č. 3795/2017 ze dne 26. 7. 2017). Jsou-li výlepové plochy určeny k informování o kulturních akcích pořádaných městským kulturním střediskem, jsou tyto akce opět minimálně podvědomě spojovány s aktuálním vedením městského kulturního střediska, ohledně kterého bylo prokázáno těsné spojení mezi jeho vedením a politickou reprezentací města. V této souvislosti vedlejší účastník odkazuje ve svém vyjádření na některá zjištění krajského soudu a dovozuje, že svědčí o nikoliv nahodilém, nýbrž promyšleném postupu ze strany vedení města, zejména pak jeho rady, v níž zasedali členové Strakonické Veřejnosti, tedy o ovládnutí veřejného prostoru jedním politickým subjektem v takové míře, že je svobodná a rovná soutěž politických subjektů významně omezena.
43. K námitce stěžovatelů stran porušení práva na zákonného soudce vedlejší účastník uvádí, že za situace, kdy všichni členové senátu mají stejné postavení, tzn. že předseda nemá více rozhodovacích pravomocí než členové senátu, pak případné rozdělení jejich rolí v rámci senátu, jsou-li správně personálně určeni, neznamená porušení práva na zákonného soudce. Rozhodnutí soudu by bylo stejné, i kdyby jednotliví členové senátu vystupovali v odlišných funkcích. K námitce zmatečného složení senátu uvádí, že rozvrh práce krajského soudu vylučuje, aby docházelo ke svévolnému a nepředvídatelnému rozdělování jednotlivých žalob a návrhů. V tom, že se jím zavádí rotace ve funkci předsedy senátu, není nic závadného. Požadavek stěžovatelů, aby byly vytvořeny formálně samostatné senáty, by nevedl k rozdílnému výsledku. Požadavek, aby ve správním soudnictví rozhodovaly specializované senáty podle § 31 soudního řádu správního, je splněn i tehdy, rozhodují-li zároveň jeho jednotliví členové jiné, civilní nebo trestní, věci. K námitce podjatosti soudkyně T. Kučerové vedlejší účastník dodává, že konstatování příbuzenského vztahu samo o sobě není důvodem o nepodjatosti soudce pochybovat. Naopak měla-li by být tato soudkyně z tohoto důvodu bez dalšího podjatá, nemohla by rozhodovat podstatnou část věcí správního soudnictví, protože krajský úřad rozhoduje v mnoha případech jako odvolací orgán. Navíc ředitel krajského úřadu stěží může ovlivňovat rozhodování úředních osob v jednotlivých věcech.
44. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta ve vztahu ke stěžovatelům c) a d) a zamítnuta ve vztahu ke stěžovatelům a) a b).
IV. e) Ing. Mgr. Karel Janský, MBA
45. Karel Janský ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 2019 navrhuje, aby byla komunální stížnost města Strakonice a Rady města Strakonice odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť nejsou k podání komunální ústavní stížnosti aktivně legitimovány. Podání komunální ústavní stížnosti by muselo schválit předchozí zastupitelstvo města, což se nestalo.
46. Úvodem svého vyjádření se vedlejší účastník plně odvolává na řízení před krajským soudem, na svoji volební stížnost včetně všech doplnění a na usnesení krajského soudu, které pokládá za věcně i procesně správné a nedošlo jím podle jeho názoru k porušení ústavně zaručených práv. K tomu dodává, že účastníci řízení před krajským soudem měli neomezené právo se vyjádřit a mohli předkládat své důkazy a návrhy na dokazování bez omezení. Ani z procesního hlediska proto nedošlo k omezení ničích práv. Podle vedlejšího účastníka se ústavní stížnost zakládá na nepravdách a polopravdách.
47. Podle vedlejšího účastníka stěžovatelé zamlčují okolnosti zákazu týkajícího se výlepových ploch, které byly původně na zastupitelstvu přislíbeny. Zdůrazňují-li stěžovatelé propagaci na sociálních sítích, přizpůsobenou profilu voliče podle informací o historii jeho pohybu na internetu, vedlejší účastník namítá, že běžné politické strany, hnutí a nezávislí kandidáti takovými informacemi nedisponují. Pokud jde o propagaci v místních médiích, stěžovatelé sice uvádí princip rovnosti všem, ale opomíjejí přitom skutečnost zákazu konkrétní již objednané reklamy. K článku starosty z říjnového Zpravodaje uvádějí, že pokud byl jeho autor podepsán pouze jako "Břetislav Hrdlička" a článek stejného obsahu vyšel v předvolebním materiálu Strakonické Veřejnosti, šlo ve Zpravodaji o článek Břetislava Hrdličky, a nikoliv představitele města. Poukazují-li stěžovatelé na to, že v městském zpravodaji byly otištěny i informace týkající se opozice - udělení ceny kandidátu opoziční strany Změna pro Strakonice starostou města, vedlejší účastník namítá, že daná informace vyšla ve Zpravodaji v době, kdy ještě nebylo známo, zda bude daná osoba kandidovat a za koho. Navíc v předvolebním Zpravodaji Strakonické veřejnosti, ve kterém je článek o oceněních starosty, tento kandidát opozice v seznamu oceněných chybí. Vedlejší účastník dále nesouhlasí se stěžovateli v otázce mediálního dosahu Zpravodaje, neboť ten je distribuován zdarma do všech poštovních schránek ve městě a jeho okruh vlivu je podle vedlejšího účastníka značný. V této souvislosti vedlejší účastník za pochybné označuje to, že Strakonice nemají od roku 2015 pravidla pro vydávání místního zpravodaje, které byly vedením města v čele se Strakonickou Veřejností zrušeny po komunálních volbách v roce 2014. K výčtu vystoupení opozičních zastupitelů ve Strakonické televizi, který stěžovatelé Ústavnímu soudu předložili, vedlejší účastník namítá, že on sám sice ve Strakonické televizi vystoupil, ale až po konání komunálních voleb. Vystoupení opozičních zastupitelů ve Strakonické televizi se podle vedlejšího účastníka netýkala kontroverzních témat, o kterých nechtěla Strakonická Veřejnost veřejně diskutovat. Dále vedlejší účastník uvádí jména některých osob, které sice ve Strakonické televizi vystoupily, ale v dané době ve skutečnosti nebyly vůči vedení města v opozici.
48. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření dále věnuje tomu, že rozpočet města je využíván k politické propagaci Strakonické Veřejnosti, zejména při kulturních akcích zdarma či v podobě zavedení městské hromadné dopravy zdarma, a to bez ohledu na ekonomické dopady, které to bude mít pro město a jím ovládané organizace a obchodní společnosti. Vedlejší účastník rovněž upozorňuje na to, že stěžovatelé chybně zaměňují krajským soudem zmíněných 63 % nerozhodnutých voličů před volbami s počtem nevoličů, a poukazuje na to, že k volbám přišlo 49,86 % voličů. K námitkám stěžovatelů ohledně nesprávného složení senátu volebního soudu vedlejší účastník poznamenává, že každý soudce měl při rozhodování jeden hlas, tudíž výsledné rozhodnutí soudu nemohlo být jiné. Právo na zákonného soudce nebylo podle vedlejšího účastníka porušeno ani ve vztahu k osobám jednotlivých soudců. Vedlejší účastník dále uvádí, že v dané věci přicházelo v úvahu pouze vyhlášení neplatnosti voleb, a pokud stěžovatelé argumentují tím, že volby jsou de facto neopakovatelné, zapomínají, že to byli právě oni, kdo zapříčinil opakování voleb ve Strakonicích. Poukazují-li stěžovatelé, že předvolební kampaň politické strany Změna pro Strakonice, resp. vedlejšího účastníka jako jejího představitele, byla i přes závěry krajského soudu masivní, vedlejší účastník především konstatuje, že tyto námitky měli stěžovatelé uplatnit v řízení před krajským soudem, v řízení před Ústavním soudem se jimi proto již nelze zabývat. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník shrnuje, že účelovými kroky samotných stěžovatelů byla předem deformována vůle voličů, což mohlo výrazně ovlivnit výsledky u více volebních subjektů, které se do zastupitelstva města nedostaly díky chybějícím hlasům v počtu desítek až maximálně několika málo stovek hlasů. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelů a) a b) byla zamítnuta.
IV. f) Replika stěžovatelů
49. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelům k replice. Ti v obsáhlém vyjádření ze dne 22. 2. 2019 setrvali na důvodech ústavní stížnosti. K vyjádření krajského soudu mimo jiné uvedli, že z povahy věci je logické, že vedení radnice v čele se starostou vystupuje v místní televizi v rámci vyjádření k činnosti orgánů města a aktuálním problémům i v rámci doby předvolební. Dále pokud v daném případě je hlavním důvodem pro zrušení voleb omezení vylepování volebních plakátů na výlepových plochách města, stěžovatelé opět zdůraznili, že uvedené omezení bylo plošné a rovné vůči všem kandidujícím stranám. Přitom toto rozhodnutí přijaté radou má předpoklad správnosti a dosud ani krajský úřad, ani Ministerstvo vnitra jako orgány dozoru státu nad zákonností činnosti územní samosprávy žádnou protiprávnost v tomto směru nevytkly. K vyjádřením vedlejších účastníků - politického hnutí Jihočeši 2012 a K. Janského o nedostatečné aktivní legitimaci k podání komunální ústavní stížnosti - stěžovatelé c) a d) konstatují, že stát nemůže zbavit obec ochrany svého práva na samosprávu před Ústavním soudem tím, že rozpustí, zruší či jinak znemožní činnost zastupitelstva. Stěžovatelé ve své replice rovněž popírají protiprávnost posuzovaného postupu vedení města i jeho zásadní vliv na výsledek voleb.
V. Aktivní legitimace stěžovatelů, účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení
50. Ústavní soud již na tomto místě připomíná, že ačkoliv se projednávaná věc týká komunálních voleb a volebního soudnictví, návrhy stěžovatelů jsou podány jako ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) a c) Ústavy, jejichž účelem je ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob, resp. do práva územního samosprávného celku na samosprávu.
V. a) Strakonická Veřejnost a Břetislav Hrdlička
51. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti Strakonické Veřejnosti a Břetislava Hrdličky byly podány oprávněnými stěžovateli, včas a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
52. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
53. Účastenství v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 52 A 16/2018 určuje § 90 odst. 2 soudního řádu správního. Podle něj jsou účastníky řízení o návrhu na neplatnost voleb navrhovatel (zde Ing. Mgr. Karel Janský, MBA), příslušný volební orgán (zde Městský úřad Strakonice), politická strana, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, na jejichž kandidátní listině byl uveden kandidát, jehož volba byla napadena, nebo nezávislý kandidát (zde Občanská demokratická strana, Strakonická Veřejnost, TOP 09 a nezávislí, Jihočeši 2012).
54. Strakonická Veřejnost tedy splňuje podmínku účastenství předchozího řízení podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost.
55. Oproti tomu stěžovatel Břetislav Hrdlička účastníkem řízení před krajským soudem nebyl. Přímo ve vztahu k soudní kontrole voleb ovšem Ústavní soud konstatoval, že i kandidát, jehož práva jsou rozhodnutím volebního soudu silně zasažena (ztratí mandát), je oprávněn podat ústavní stížnost bez ohledu na to, že účastníkem předchozího řízení nebyl, a nesplňuje tak podmínky § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [bod 40 nálezusp. zn. I. ÚS 768/06ze dne 12. 12. 2006 (N 224/43 SbNU 505)].
56. Tento závěr se může na první pohled jevit jako nesouladný se závěry vyslovenými k přezkumu registrační fáze voleb. Zde Ústavní soud uvedl, že je věcí svobodného rozhodnutí každého jednotlivce, zda bude kandidovat za politickou stranu, čímž sebe dobrovolně podřídí nejen vnitrostranickému režimu, ale též právnímu režimu, který upravuje postavení a práva politických stran ve volbách [nálezsp. zn. II. ÚS 147/94ze dne 10. 11. 1994 (N 53/2 SbNU 119)]. Jestliže se kandidát rozhodl kandidovat za politickou (volební) stranu, "svěřil se do jejích rukou" a ponechal na této straně, aby se případně "za něj" domáhala soudní ochrany. Jen nezávislý kandidát může uplatňovat svá práva vlastním jménem [usnesenísp. zn. Pl. ÚS 34/16ze dne 7. 3. 2017 (U 6/84 SbNU 671)]. Tím není řečeno, že se před krajským soudem nejedná i o věci kandidáta ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny [právech a povinnostech, srov. nálezsp. zn. Pl. ÚS 30/95ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)], je však v řízení reprezentován politickou (volební) stranou, na jejíž kandidátní listině kandidoval.
57. V souzené věci Ústavní soud zvážil výše uvedenou otázku a dospěl k závěru, že nejde o přímý rozpor v jeho judikatuře, neboť v těchto dvou výše uvedených nálezech Ústavní soud vyjadřoval právní názory k odlišným fázím volebního procesu. Právním názorem vysloveným k soudní kontrole proběhlých voleb v nálezusp. zn. I. ÚS 768/06tak je vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a s ohledem na okolnosti případu neshledal důvod postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Dospěl proto k závěru, že stěžovatel Břetislav Hrdlička je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost.
V. b) Město Strakonice a Rada města Strakonice
58. K jinému závěru však Ústavní soud dospěl ve vztahu ke komunální ústavní stížnosti města Strakonice a Rady města Strakonice. Tito stěžovatelé v souvislosti s komunální ústavní stížností ke své aktivní legitimaci uvedli, že ačkoliv podle zákona o Ústavním soudu je navrhovatelem komunální ústavní stížnosti zastupitelstvo obce, v případě města Strakonice funkční období předchozího zastupitelstva již skončilo a volba nového byla zneplatněna. Jediným orgánem města, který v oblasti samosprávy byl oprávněn jednat, byla rada města, která v mezidobí po volbách až do ustavující schůze zastupitelstva vykonává samosprávnou působnost obce. Pokud by bylo podání komunální ústavní stížnosti vyhrazeno jen zastupitelstvu, byla by v případě nefunkčnosti zastupitelstva územní samospráva zbavena ústavního práva na ochranu Ústavního soudu.
59. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) mimo jiné stanoví, že Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu (tzv. komunální ústavní stížnost) a o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (tzv. obecná ústavní stížnost). Zákon o Ústavním soudu rozdílnou povahu těchto kompetencí vyjadřuje v § 72 odst. 1 tím, že odlišně upravuje jak aktivní stížnostní legitimaci, tak rozsah přezkumu. Obecnou ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Komunální ústavní stížnost je oprávněno podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu [nálezsp. zn. I. ÚS 471/2000ze dne 4. 10. 2000 (N 140/20 SbNU 9)].
60. V nyní posuzované věci se na Ústavní soud s komunální ústavní stížností obrátilo přímo město Strakonice jako územně samosprávný celek, který ale není oprávněn podat komunální ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože aktivní legitimace k takovému návrhu přísluší pouze zastupitelstvu jako jeho orgánu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. c) a čl. 88 odst. 1 Ústavy. Zároveň není důvod posoudit tuto komunální stížnost jako ústavní stížnost obecnou, neboť město Strakonice zjevně nebylo účastníkem řízení před krajským soudem (srov. výše výklad k § 90 odst. 2 soudního řádu správního). Rada města Strakonice není oprávněna podat ani ústavní stížnost obecnou, neboť není fyzickou ani právnickou osobou. Skutečnost, že Ústavní soud dříve v jiné věci nálezemsp. zn. III. ÚS 3673/14ze dne 10. 2. 2015 (N 32/76 SbNU 417) vyhověl ústavní stížnosti "statutárního města Brna, městské části Brno-sever", nebrání odmítnutí nynější ústavní stížnosti města Strakonice. V nálezusp. zn. III. ÚS 3673/14totiž Ústavní soud nevyslovil žádný právní názor, který by výše uvedeným závěrům odporoval (srov. bod 68 citovaného nálezu).
61. Ze stejných důvodů není oprávněna podat komunální ústavní stížnost ani Rada města Strakonice. Rada města Strakonice přitom není - na rozdíl od města Strakonice - ani nositelkou ústavně zaručeného práva na samosprávu (bod 71 nálezusp. zn. III. ÚS 3673/14). Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelů c) a d) odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrhy podané někým zjevně neoprávněným.
62. Ústavní soud se přípisem ze dne 7. 1. 2019 a ze dne 28. 1. 2019 obrátil též na další volební strany, které byly účastníky řízení před krajským soudem, tj. na Občanskou demokratickou stranu a TOP 09 a nezávislí, kterým byly doručeny ústavní stížnosti s poučením, že se k nim mohou vyjádřit. Občanská demokratická strana ve svém oznámení ze dne 14. 1. 2019 Ústavnímu soudu předložila plnou moc svého právního zástupce s žádostí o vyrozumívání o všech úkonech ve věci. Volební strana TOP 09 a nezávislí se k věci nijak nevyjádřila.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
63. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
64. Jak již bylo shora uvedeno, ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatelů a) a b) - (dále jen "stěžovatelé") je ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§ 85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který je spjat výhradně s volbou poslance či senátora. Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeného podle ustanovení § 90 soudního řádu správního [srov. např. nálezsp. zn. Pl. ÚS 57/10(N 2/60 SbNU 11) nebo usnesenísp. zn. Pl. ÚS 4/11]. Jde tedy o to, zda stěžovateli napadené soudní řízení a jeho výsledek neporušily jejich ústavně zaručená (procesní) práva, vyplývající z předpisů upravujících soudní řízení správní ve věcech volebního soudnictví, resp. zda rozhodnutím krajského soudu nebyla relevantně - z pohledu ústavněprávního - dotčena jejich hmotná (volební) práva, jmenovitě výkon volebního práva pasivního (být zvolen).
65. Ústavní soud se přednostně zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce a dalšími procesními námitkami. Pokud by totiž napadené rozhodnutí krajského soudu vydal nezákonný soudce (nepříslušný senát), nemělo by z hlediska ekonomie řízení a subsidiarity ústavní stížnosti význam, aby Ústavní soud dále hodnotil, zda tento nezákonný soudce při svém rozhodování pochybil i z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelů [srov. nálezsp. zn. IV. ÚS 738/09ze dne 11. 9. 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 26. 10. 2009 (N 201/54 SbNU 497), body 25-27]. Dále se pak zabýval námitkami vůči skutkovým zjištěním krajského soudu a jejich následnému právnímu hodnocení.
66. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud zvážil obsah usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je důvodná.
VI. a) Vady řízení před krajským soudem
67. Námitkám vad řízení před krajským soudem nemůže Ústavní soud přisvědčit. Dvacetidenní lhůta pro rozhodnutí soudu podle § 90 odst. 3 soudního řádu správního je lhůtou pořádkovou a zákon s jejím nedodržením nespojuje žádný procesní následek. Nehledě na to, prostředkem k ochraně proti průtahům v soudním řízení je postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (§ 174a), nikoliv návrh na zrušení rozhodnutí vzešlého z údajně nepřiměřeně dlouhého řízení.
68. K námitce nesprávného vedení dokazování - pozdního vykázání svědků z jednací síně - lze stěžovatele odkázat na to, že Listina základních práv a svobod proces dokazování jako takový přímo neupravuje [nálezsp. zn. Pl. ÚS 37/04ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)], požadavek na vykázání svědků tedy logicky nestanoví. Soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v tomto ohledu probíhá ve spojení s obecným procesním předpisem pro řízení před obecným soudem [např. nálezysp. zn. III. ÚS 61/94ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51),sp. zn. II. ÚS 663/2000ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)]. Platí přitom setrvale judikovaný závěr, že porušení takového (podústavního) předpisu musí být značné intenzity, aby vůbec mohlo mít ústavní relevanci. Stěžovatelem vyžadovaný postup však procesní předpis vůbec nestanoví, zjevně tedy nejde o procesní vadu. Nevyloučí--li předseda svědky z jednání v rámci své řídicí pravomoci (§ 49 odst. 4 soudního řádu správního), může to mít průmět toliko do hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi.
69. Údajná podjatost předsedkyně senátu krajského soudu spočívající v příbuzenském vztahu s ředitelem Krajského úřadu Jihočeského kraje, tedy správního orgánu, který vykonává dozor nad činností orgánů města Strakonice v přenesené působnosti, zjevně nepředstavuje důvod, pro nějž by tato soudkyně měla být vyloučena ze zákona (iudex inhabilis, srov. druhou větu § 8 odst. 1 soudního řádu správního). Není dán ani důvod pro vyloučení na základě námitky podjatosti (iudex suspectus), neboť stěžovatelé v právu rozumně nevylíčili důvody, pro které by byl důvod pochybovat o její nepodjatosti ve vztahu k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. Předestřený "uzavřený" řetězec osobních a profesních vztahů vedoucích od předsedkyně senátu přes jejího tchána a domnělý zájem krajského úřadu až po složení zastupitelstva a obsazování funkcí ve státní správě není ničím jiným než fantaskní spekulací. Zjevně tedy nedošlo k porušení základního práva na zákonného soudce, do jehož rámce se požadavek na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti řadí.
70. Porušení práva na zákonného soudce nepředstavuje ani složení senátu spočívající v účasti soudce Strnada a předsednictví soudkyně Kučerové. Stěžovatelé nezpochybnili, že soudní senát ve složení soudkyň Kučerové a Balejové a soudce Strnada byl složen ze soudců přidělených ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a k rozhodování v tomto složení určených podle pravidel rozvrhu práce. Ústavní záruka zákonného soudce jako veřejné subjektivní právo stěžovatelů zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny se přitom vztahuje právě na způsob určení soudce, který bude ve věci rozhodovat a na stabilitu obsazení soudu [srov. body 30-37 nálezusp. zn. Pl. ÚS 22/16ze dne 27. 6. 2017 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.) a tam citovanou judikaturu]. Námitky stěžovatelů vůči soudci Strnadovi tak směřují nikoliv k ochraně jejich ústavně zaručených subjektivních práv, ale k prosazení vlastní verze výkladu zákona o soudech a soudcích v otázce organizace práce u soudů a specializace soudců. Šlo by o kontrolu objektivní zákonnosti, k níž řízení o ústavní stížnosti neslouží.
71. Důvodná není ani námitka porušení práva na zákonného soudce spočívající v nesprávném určení předsedy senátu. Zákonným soudcem není soudní oddělení (§ 40 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), předseda senátu ani soudce zpravodaj (pověřený člen senátu), ale konkrétní rozhodovací formace, jíž bylo svěřeno projednání věci a rozhodnutí o ní. Zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny tudíž je rozvrhem práce určený samosoudce nebo senát složený z konkrétních soudců. Tak je třeba rozumět závěrům nálezusp. zn. I. ÚS 2769/15ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), který spatřoval porušení práva na zákonného soudce v obměně jednoho soudce (votanta), změně předsedy senátu a změně soudce zpravodaje za situace, kdy byl senát správního úseku krajského soudu složen z více než tří soudců. V nyní souzené věci to znamená, že rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích přijatým sice v nesprávném soudním oddělení, avšak za nezměněného složení senátu, nebylo porušeno právo stěžovatelů na zákonného soudce. Totéž platí pro nesprávné určení soudkyně Kučerové jako předsedkyně senátu namísto soudkyně Balejové, neboť ani tím se složení senátu nemění a stěžovatelé netvrdí, že by vůči nim soudkyně Kučerová uplatnila rozhodovací pravomoc, kterou zákon svěřuje pouze předsedkyni senátu.
VI. b) Obecná východiska soudní kontroly voleb
72. Předmětem přezkumu správního soudu v řízeních tzv. volební stížnosti je otázka protizákonnosti a intenzity této protizákonnosti, tedy ochrana objektivního volebního práva, nikoliv ochrana subjektivního volebního práva jednotlivce [srov. usnesenísp. zn. II. ÚS 540/02ze dne 19. 10. 2004 (U 51/35 SbNU 603)]. Všechny možné vady volebního procesu a pochybení v něm je třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování [nálezsp. zn. Pl. ÚS 73/04ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)].
73. Postup úvah soudu při přezkumu voleb tak odpovídá "algoritmu" (zobecněnému myšlenkovému postupu) vyjádřenému v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 6/2004-12 ze dne 2. 7. 2004, č. 354/2004 Sb. NSS. Ve smyslu jeho závěrů je třeba hodnotit 1. nezákonnost, tzn. porušení některých ustanovení volebních zákonů, 2. existenci vztahu (souvislosti) mezi touto nezákonností a volebním výsledkem a 3. zásadní intenzitu této nezákonnosti, která ve svých důsledcích musí přinejmenším výrazně volební výsledek zpochybňovat, tj. odůvodňovat závěr, že by volby dopadly odlišně, pokud by nedošlo ke zjištěné nezákonnosti.
74. Ústavní soud, tak jako správní soudy, dříve vycházel z toho, že úprava soudní kontroly voleb je alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti. Tyto závěry je třeba přizpůsobit změně § 60 odst. 2 až 4 volebního zákona provedené zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony. Ten upravil původní předpoklad porušení zákona "způsobem, který mohl ovlivnit výsledky voleb" na předpoklad nový: "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb".
75. V tomto ohledu se Ústavní soud v zásadě ztotožňuje se závěry usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 16/2018-33 ze dne 15. 2. 2018, č. 3717/2018 Sb. NSS. Nově formulovaný požadavek na hrubé ovlivnění výsledku je v zásadě jen jiným vyjádřením požadavku nálezusp. zn. Pl. ÚS 73/04na zásah volebního soudu ve výjimečných případech, kdy se vady volebního procesu prokazatelně promítly do výsledku voleb tak, že byl by zvolen jiný kandidát. Hrubým ovlivněním výsledku voleb totiž je právě jiné rozdělení mandátů, než jaké odpovídá vůli voličů (a contrario není třeba se věcně zabývat návrhy, které směřují jen proti nesprávnému údaji o volebním zisku a z takových tvrzení neplyne i možné jiné rozdělení mandátů).
76. Věcnou změnou je však odstranění modálního slovesa "moci" z § 60 odst. 2 až 4 volebního zákona. Tím zákonodárce upravil míru důkazu vyžadovanou k prokázání skutkových tvrzení o hrubém ovlivnění voleb. Nepostačuje tedy důkazy podložená pravděpodobnost ovlivnění, ale je třeba prokázat samotné ovlivnění. V tomto ohledu je však třeba uvést, že volební soud často hodnotí, zda by výsledek dějů ve skutečném světě byl jiný, pokud by i ony děje byly jiné. Odkrytí faktických souvislostí zde není možné na základě výslechu voličů, odborného posouzení příslušných jevů z hlediska fyzikálních, resp. přírodních zákonů, ale nanejvýš prostředky sociálních věd. Volební soudy však těmito prostředky nedisponují a ani vlastní soudní řízení není k jejich získání uzpůsobeno. Pro závěr o hrubém ovlivnění voleb je tedy určující komplexní hodnocení skutkového stavu zjištěného v (časově) omezených možnostech volebního soudu z hlediska toho, zda skutková tvrzení o jiném přidělení mandátů, pokud by nebylo došlo k vadě volebního procesu, odpovídají zkušenostem běžného života a soudce je o jejich pravdivosti vnitřně přesvědčen bez rozumných pochybností (srov. LAVICKÝ P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, str. 21-36). Tuto svou kontrafaktuální úvahu pak musí volební soud podrobně odůvodnit ze všech hledisek zákonem předvídaných pro zisk mandátu.
77. Protiprávnost relevantní pro soudní kontrolu voleb může být dána i porušením jiných právních předpisů než výhradně toho kterého volebního zákona, a to v těch případech, kdy se z obsahového hlediska jedná o právní předpisy vážící se na volební proces, pokud tyto případy z hlediska závažnosti dosahují ústavní intenzity, příp. se jedná o případy přímé aplikace ústavních norem bez jejich konkretizace v předpisech podústavního práva [obdobně nálezsp. zn. Pl. ÚS 57/10ze dne 18. 1. 2011 (N 2/60 SbNU 11)].
VI. c) Protiprávnost volebního procesu
78. Porušení právních předpisů vážících se k volebnímu procesu v předmětných komunálních volbách podle krajského soudu představuje postup Rady města Strakonice, tedy vedení města, kterým byly účelově omezeny klíčové prostředky volební kampaně, a tím porušena zásada volné, rovné a svobodné soutěže politických stran.
79. Konkrétně byla podle krajského soudu předmětná protiprávnost způsobena: 1. usnesením rady č. 5348/2018 ze dne 22. 8. 2018, kterým byla ve Zpravodaji zakázána politická propagace (dále také jen "usnesení o zákazu politické propagace v místním periodiku"), 2. usnesením rady města č. 5249/2018 ze dne 25. 7. 2018, kterým byl zakázán výlep určený k prezentaci politických stran na výlepové plochy (plakátovací plochy) ve správě Městského kulturního střediska (dále také jen "usnesení o zákazu politické propagace na plakátovacích plochách města"), a 3. dalším soudem zjištěným jednáním rady města, resp. celého vedení města.
80. Krajský soud vychází z toho, že tyto kroky nejsou problematické samy o sobě, ale problematická je jejich vzájemná časová a věcná návaznost a jejich dopad do probíhající předvolební kampaně. Usnesení krajského soudu v tomto ohledu sice výslovně nepředkládá závěr o skutkovém stavu (tzv. skutkovou větu, srov. § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 soudního řádu správního), z jeho obsahu je však zřejmý: protiprávnost krajský soud spatřoval v uplatňování rozhodovací pravomoci a vlivu představitelů Strakonické Veřejnosti jako představitelů města Strakonice takovým způsobem, že došlo k omezení možnosti konkurenčních politických subjektů vést předvolební kampaň, čímž byly tyto subjekty znevýhodněny v politické soutěži a neměly již časový prostor adekvátně reagovat. To lze v obecné rovině akceptovat jako porušení pravidel navázaných na volební proces, neboť rovnost je podstatnou náležitostí (politické) soutěže (srov. čl. 5 Ústavy České republiky a čl. 22 Listiny základních práv a svobod).
81. Stěžovatelé své námitky zaměřili především na vyvracení jednotlivých skutkových zjištění a prosazování vlastní verze skutkového stavu, aniž by však adekvátně zohlednili a zpochybnili právě souvislosti skutkových zjištění krajského soudu. Jak bylo ovšem uvedeno výše, soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny probíhá ve spojení s obecným procesním předpisem pro řízení před obecným soudem, který je v souzené věci představován právě i § 132 občanského soudního řádu, podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
82. Ústavní soud z toho důvodu nevypořádal tyto námitky stěžovatelů jednotlivě, ale hodnotil je celkově, a to v mezích svého setrvale judikovaného právního názoru, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nálezsp. zn. III. ÚS 23/93ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mezi ústavně významné vady důkazního řízení patří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesenísp. zn. III. ÚS 359/05ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
83. Ústavní soud tedy není oprávněn přehodnotit skutkový závěr obecných soudů v tom smyslu, že by sám (pozitivně) závazně určil, jaká skutková zjištění z jimi provedených důkazů jednoznačně plynou [ledaže by sám tento důkaz provedl, srov. nálezsp. zn. I. ÚS 68/93ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. I bez opakovaného provedení důkazů je však v rámci přezkumu oprávněn učinit (negativní) závěr o tom, že určité právní či skutkové závěry zjevně neplynou ze skutečností zaznamenaných v soudním spisu.