84. Takové vady Ústavní soud nezjistil. Závěr, že rada města účelově zakázala výlep politické propagace na plochách v majetku města, má v provedených důkazech zřejmou oporu. Krajský soud popsal, jakým způsobem představitelé Strakonické Veřejnosti v průběhu uplynulého volebního období zajistili pro město většinu výlepových ploch, mimo jiné i z důvodu nespokojenosti s výlepem politické reklamy v předchozích komunálních volbách (důkazy popsané v odst. 48, 69 a 71 usnesení krajského soudu). Dále popsal snahu hnutí ANO 2011 o využití městských výlepových ploch od května 2018 (bez zřejmého právního důvodu odmítnuto pracovnicí Městského kulturního střediska), jež se koncem června 2018 obrátilo na Břetislava Hrdličku jako starostu, který nejprve sdělil, že budou zajištěny rovné podmínky pro všechny, o měsíc později žádal o další strpení, aby koncem srpna 2018 informoval o zákazu využití městských ploch (důkazy popsané v odst. 54 a 80 usnesení krajského soudu). Konkurenční politická uskupení v té době však již s touto formou kampaně počítala, měla připravené volební plakáty a musela přehodnotit své plány (důkazy popsané v odst. 59 a 63 usnesení krajského soudu). K tomu přistupuje skutečnost, že se uvedený zákaz nevztahoval na výlep na sloupech veřejného osvětlení či jiné formy propagace na majetku města, což představitelé konkurenčních politických uskupení nevěděli a nevěděli to ani zaměstnanci Městského kulturního střediska (důkazy popsané v odst. 53, 55 a 56 usnesení krajského soudu). Zjistili to až z využití těchto ploch právě Strakonickou Veřejností, na což teprve mohli reagovat (důkaz popsaný v odst. 55 usnesení krajského soudu).
85. Hodnotil-li krajský soud v odst. 115 svého usnesení takto zjištěný skutkový stav tak, že kroky představitelů Strakonické Veřejnosti v otázce využití výlepových ploch, ač jednotlivě právně přípustné, byly ve svém souhrnu časově a věcně účelově zaměřeny k poškození politické konkurence, nejde o skutkový závěr extrémně vadný. Právní závěr, že jde o porušení rovné soutěže politických sil, je pak nasnadě. Rovnost v tomto ohledu nespočívá v rovném přístupu (či rovné absenci přístupu) k jednotlivým formám propagace, ale v nerovnosti šancí konkurenčních politických uskupení ve srovnání se Strakonickou Veřejností, která mohla vlastní volební strategii uplatňovat nerušeně a zároveň výrazně ztěžovat podmínky pro uplatnění volební strategie konkurenčních politických uskupení.
86. Stejně tak i závěr, že rada města účelově zakázala publikaci politické propagace ve Zpravodaji, má v provedených důkazech zřejmou oporu. Krajský soud popsal, že zákaz politické propagace byl ve Zpravodaji zrušen v roce 2015 (důkaz popsaný v odst. 47 usnesení krajského soudu). Představitel Změny pro Strakonice Karel Janský v srpnu 2018 objednal inzerci v zářijovém vydání, což mu zástupce vydavatelství potvrdil. Rada města však vzápětí mimo předem daný program jednání schválila dodatek ke smlouvě týkající se vydávání Zpravodaje, jímž politickou reklamu zakázala (důkazy popsané v odst. 50, 70, 75-78 usnesení krajského soudu). Tvrzení, že objednávka politické reklamy Změny pro Strakonice byla přijata omylem, soud neuvěřil, naopak dospěl k závěru, že zástupce vydavatelství informoval Karla Janského o zákazu ze strany rady města již den před tím, než byl radou skutečně přijat (důkazy popsané v odst. 51 a 63, včetně jejich hodnocení v odst. 119 usnesení krajského soudu).
87. Dále krajský soud popsal, že Zpravodaj byl využíván nejen k informování o dění ve městě, ale též k prezentaci úspěchů představitelů Strakonické Veřejnosti, přičemž byla omezena (kontrolována) možnost publikovat články kritické vůči vedení města (důkazy popsané v odst. 48, 53 a 56 usnesení krajského soudu). Zároveň ovšem v říjnovém vydání Zpravodaje vyšel článek Břetislava Hrdličky o výborném hospodaření města z důvodů, které Strakonická Veřejnost zároveň přičítala v předvolebních letácích sobě.
88. Hodnotil-li krajský soud v odst. 120 svého usnesení takto zjištěný skutkový stav tak, že kroky představitelů Strakonické Veřejnosti v radě města byly reakcí na objednávku politické reklamy, jejíž otištění bylo těmito kroky překaženo právě v období předvolební kampaně, nejde o skutkový závěr extrémně vadný. Totéž platí pro skutkový závěr o tom, že představitelé Strakonické Veřejnosti využili Zpravodaje k ovlivňování informací předkládaných veřejnosti, a to i v době bezprostředně předcházející volební kampani a době kampaně samotné. Uvedené nezpochybňuje ani důraz stěžovatelů na to, že je zcela namístě informovat veřejnost o hospodaření města prostřednictvím starosty. Stěžovatelé totiž opět pomíjí vzájemnou souvislost toho, že v srpnu 2018 představitel konkurenčního politického uskupení objedná do zářijového vydání Zpravodaje inzerci na období volební kampaně, její publikaci rada města znemožní, aby následně Břetislav Hrdlička v říjnovém vydání Zpravodaje "předložil veřejnosti účty" o výborném hospodaření města, které Strakonická Veřejnost přičetla v předvolebních materiálech na svůj vrub.
89. Právní závěr, že jde o porušení rovné soutěže politických sil, je pak opět nasnadě. Zásah do rovnosti politické soutěže zde spočívá nejen v nerovnosti šancí konkurenčních politických uskupení ve srovnání se Strakonickou Veřejností, která mohla vlastní volební strategii uplatňovat nerušeně a zároveň výrazně ztěžovat podmínky pro ostatní, ale také v nerovnosti přístupu k jednotlivým formám propagace.
90. K právě uvedenému přistupují i celková zjištění krajského soudu o fungování politické reprezentace Strakonic, konkrétně o tom, že Břetislav Hrdlička formuloval vyjádření zástupců KSČM, ČSSD a Volby pro město pro účely řízení před krajským soudem a za stejným účelem kontaktoval i zástupce SPD (důkazy popsané v odst. 34, 57, 58 a 74 usnesení krajského soudu) a že Břetislav Hrdlička zabezpečoval výkon působnosti městského úřadu jako volebního orgánu namísto tajemníka, jehož místo nebylo dlouhodobě obsazeno (odst. 90 a 91 usnesení krajského soudu). Jinými slovy, stěžovatel Břetislav Hrdlička v rámci volebního procesu a následných soudních řízení (včetně řízení o ústavní stížnosti) reprezentuje sebe, je představitelem Strakonické Veřejnosti [stěžovatelka a)], zastupuje město Strakonice jako takové [stěžovatel c)], zastupuje radu města Strakonice [stěžovatel d)], zastupuje městský úřad jako volební orgán (v řízení před krajským soudem v procesním postavení odpůrce, v řízení o ústavní stížnosti v pozici vedlejšího účastníka) a navíc formuloval i vyjádření části "konkurenčních" politických subjektů.
91. Závěry krajského soudu k využití veřejných prostředků ve městě Strakonice nejsou pro posouzení věci rozhodné, situaci ve městě pouze dokreslují. Jakkoliv by bylo možné s těmito závěry polemizovat jednotlivě i z hlediska celkové koncepce odůvodnění (zejména jeho mravokárného tónu), není to pro účely rozhodnutí nezbytné. Například zjištění, že oslavy 100 let státu byly městem uspořádány v září, naznačuje, že vedení města příhodně využilo příležitosti, jak se v předvolebním období připomenout voličům (zdůvodnění předpokladem lepšího počasí krajský soud neuvěřil, odst. 128 usnesení). Jde nepochybně o tendenci vyskytující se i v jiných obcích. Jak však Ústavní soud opakovaně uvedl, pro závěry krajského soudu nebyla podstatná ta která jednotlivost, ale jejich souhrnný účinek.
92. Lze tedy konstatovat, že obstojí konstatování zásadních vad volebního procesu: skutková zjištění odůvodňují závěr o účelovém postupu představitelů Strakonické Veřejnosti vůči politické konkurenci v období volební kampaně a době jí bezprostředně předcházející tím, že uplatněním vlastních pravomocí a jiného vlivu omezovali podmínky pro vedení volební kampaně politické konkurence způsobem pro politickou konkurenci nepředvídatelným a zároveň této své mocenské a informační převahy využívali ve vlastní kampani. Tím došlo k podstatnému narušení rovnosti a férovosti volební soutěže.
VI. d) Vliv vad volebního procesu na volební výsledek
93. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že výše uvedené vady měly takový vliv na volební výsledek, že jej výrazně zpochybňují. Pokud by jich nebylo, dopadly by volby zřejmě odlišně.
94. V tomto ohledu lze závěry krajského soudu přijmout pouze zčásti. Ústavní soud nezpochybňuje, že jsou naplněny i podmínky druhého kroku výše nastíněného algoritmu, tedy souvislost mezi volební vadou a volebním výsledkem. Představitelé Strakonické Veřejnosti měli, jak plyne z provedeného dokazování, privilegovanou možnost působení na voliče, zatímco jejich politická konkurence musela své kroky ve volební kampani přizpůsobovat podmínkám měněným nepředvídatelným způsobem (důkazy popsané v odst. 56 a 63 usnesení krajského soudu), což se projevilo i na viditelnosti jejich kampaně ve městě (důkazy popsané v odst. 53 usnesení krajského soudu).
95. Nedostatečný je však závěr krajského soudu při hodnocení, zda došlo k hrubému ovlivnění výsledku, tj. zda by byly mandáty rozděleny jinak, pokud by k vadám nedošlo. Zde krajský soud jednak nesprávně uplatňuje princip potenciální kauzality, který již byl volebním zákonem opuštěn, jednak vychází toliko z informace o celostátním průměru nerozhodnutých voličů a počtu hlasů chybějících politickým uskupením k překročení 5% uzavírací klauzule, a tím k přidělení mandátu.
96. Krajský soud tedy skutková zjištění hodnotil pomocí nižší míry důkazu, než kterou zákonodárce ve volebním zákoně pro řízení před volebními soudy stanovil. To samo je pochybením, které Ústavnímu soudu neumožňuje přezkoumat úvahy krajského soudu stran jeho vnitřního přesvědčení bez rozumných pochybností o tom, že by podle zkušeností běžného života skutečně došlo k jinému rozdělení mandátů.
97. Taková úvaha krajského soudu pak musí zahrnout i skutečnost, že se v obecních volbách uplatňuje i tzv. panašování, tedy výběr kandidátů napříč kandidátními listinami (§ 34 odst. 2 až 4 volebního zákona). Za tohoto stavu je úvaha krajského soudu o chybějících hlasech nezbytných k překročení uzavírací klauzule jednotlivými volebními stranami zjednodušující a neúplná. Konstatuje-li totiž krajský soud například, že hnutí ANO 2011 chybělo 177 hlasů, nejde s ohledem na volební techniku panašování o hlasy "8,43 voliče", ale hlasy, které by uplatnilo nejméně devět voličů a nejvíce 177 voličů. Teprve pokud krajský soud zahrne do svých úvah i možnost panašování, bude moci úplně hodnotit, zda volební vady byly toho rázu, že by jejich absence vedla podle zkušeností běžného života k jinému rozdělení mandátů. Tím ovšem Ústavní soud nepředurčuje, že panašování musí být pro souzenou věc relevantní. O tom si musí s ohledem na skutkové poměry případu učinit představu krajský soud (například tím, že zhodnotí faktický rozsah panašování ve volbách do zastupitelstva města Strakonic).
VII. Závěr
98. V řízení před krajským soudem byl skutkový stav zjištěn spolehlivě, v rozsahu a kvalitě, které umožňovaly přijetí většiny jeho právních závěrů o vadách volebního procesu a jejich vlivu na volební výsledek. Při hodnocení intenzity ovlivnění volebního výsledku ovšem krajský soud nejednal stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť pominul aktuální úpravu míry důkazu a jedno z pravidel volebního zákona, které má vliv na rozdělení hlasů mezi jednotlivé volební strany.
99. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 52 A 16/2018-195 ze dne 20. listopadu 2018 tak došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky Strakonická Veřejnost na soudní ochranu.
100. Procesní povaha pochybení krajského soudu vylučuje možnost konstatovat v nynější fázi porušení ústavně zaručených hmotných práv, zde zejména práva stěžovatele na přístup k voleným funkcím podle v čl. 21 odst. 4 Listiny. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení před krajským soudem, k porušení jeho procesních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
101. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatelky Strakonická Veřejnost vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak ve výroku uvedeno. Ústavní stížnost stěžovatele Břetislava Hrdličky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, ústavní stížnosti města Strakonice a rady města Strakonice pak podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným.
102. Bude nyní na Krajském soudu v Českých Budějovicích, aby o návrhu na neplatnost voleb podaném Ing. Mgr. Karlem Janským, MBA, znovu rozhodl. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu.
103. Ústavní soud zrušil i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 12. 2018 o vyhlášení opakovaných voleb do Zastupitelstva města Strakonice, oznámené sdělením č. 302/2018 Sb. Za situace, kdy citované rozhodnutí ministra vnitra navazovalo na usnesení krajského soudu zrušené tímto nálezem, odpadl zrušením napadeného usnesení důvod pro jeho vydání.
Odlišné stanovisko soudce Jaroslava Fenyka k odůvodnění a IV. výroku nálezu
Ve smyslu § 22 zákona o Ústavním soudu podávám odlišné stanovisko k odůvodnění a k výroku IV nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. I. ÚS 4178/18.
K odůvodnění nálezu Ústavního soudu
Všechny typy soudních řízení mají vlastní pravidla dokazování, která jsou v rámci našeho právního řádu více či méně společná. Hodnocení důkazů v soudním řízení správním, stejně jako ve všech ostatních typech soudních procesů, je zcela svěřeno nezávislému a nestrannému soudci v míře co nejširší tak, aby při projednávání jednotlivého a konkrétní skutečnosti odrážejícího případu hodnotil důkazy volně a dospěl k vlastnímu vnitřnímu přesvědčení o skutkovém stavu, na němž vybuduje konečné rozhodnutí (§ 52 odst. 1 s. ř. s.).
Zásada volného hodnocení důkazů, která se v převážné většině kontinentálních evropských procesních soudních předpisů zcela prosadila ve 2. polovině 19. století, vyjadřuje legitimní důvěru v nezávislé, nestranné, a proto spravedlivé posouzení věci soudem. Volné hodnocení důkazů předpokládá hodnocení každého důkazu zvlášť a všech pak ve vzájemné souvislosti. Zásada volného hodnocení důkazů se promítá i do práva na spravedlivý proces, jež je současně dalším korektivem možné svévole nebo libovůle při hodnocení důkazů (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy).
Primárním korektivem soudcovské volnosti, resp. přílišné volnosti (libovůle, svévole) je zásada materiální pravdy, která vyjadřuje pravdu hmotného práva, resp. naplnění potřebných elementů skutkové podstaty ve správním právu.
Korektivem přílišné volnosti soudce jsou i pravidla dokazování, která stanoví soudním řádem správním rámcově upravený postup pro opatření a provedení nejvíce frekventovaných důkazních prostředků a která zavazují soudce jako objektivizující prvek.
Novodobým korektivem, také eliminujícím prvky libovůle a svévole, jsou lidská práva a základní svobody, zejména právo na spravedlivý proces. (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Soudcovské hodnocení důkazů vykazuje nejen objektivní, ale i subjektivní prvky, aniž lze jedny z těchto předem upřednostnit. Pro míru důkazů k prokázání skutkové podstaty je nezbytné svobodně vytvořené vnitřní přesvědčení soudce, které představuje subjektivní prvek, jenž je dostatečně podepřen prvky objektivními. Směrnicí pro hodnocení důkazů je i myšlenková činnost soudce, kterou tvoří elementy, jako jsou průměrné životní zkušenosti každého člověka, osobní životní i profesní zkušenosti soudce a zvláštní poznatky zjištěné při projednávání konkrétní věci.
Testem respektu soudce k těmto pravidlům je přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí, které v tomto případě podléhá nikoli přezkumu vyšší instancí obecných soudů, ale přímo ústavnímu přezkumu, při kterém je Ústavní soud v porovnání s instančním přezkumem limitován, a proto musí být odůvodnění rozhodnutí o to kvalitnější.
Podle mého názoru krajský soud při rozhodování předmětné věci těmto zásadám nevyhověl, a to z následujících důvodů:
Skutkovou podstatou v tomto konkrétním případu mělo být hrubé ovlivnění výsledku komunálních voleb protiprávním jednáním (viz nález Ústavního soudusp. zn. Pl. ÚS 73/04), tedy zjištění, zda se zde vyskytly vady volebního procesu a zda se vady prokazatelně promítly do výsledku voleb tak, že by byl zvolen jiný kandidát.
Ústavní soud nálezem ve věcisp. zn. I. ÚS 4178/18zrušil napadené usnesení krajského soudu z důvodu, že při hodnocení splnění podmínek třetího kroku algoritmu volebního přezkumu, tj. jak intenzivně ovlivnila zjištěná nezákonnost volební výsledek, krajský soud nejednal v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Domnívám se však, na rozdíl od ostatních členů senátu, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo ze strany krajského soudu nikoli až v rámci posledního kroku, kterým se hodnotí volby, ale již při hodnocení naplnění prvního kroku algoritmu, tj. již v souvislosti se závěrem krajského soudu, že byly porušeny volební zákony. Skutkový stav, na jehož základě rozhodl krajský soud o protiprávnosti volební kampaně, nebyl zjištěn natolik spolehlivě, aby bylo možno vůbec dospět k přesvědčivému závěru o volebních vadách, resp. nezákonnosti (oproti tomu viz bod 92 nálezu).
Podle závěru krajského soudu byla podmínka protiprávnosti naplněna zejména proto, že vedení města svým jednáním dlouhodobě a systematicky potlačovalo opozici. Krajský soud při tomto závěru souhrnně odkazuje na dvě usnesení rady města, o zákazu politické propagace na plakátovacích plochách města a o zákazu politické propagace v místním periodiku, a také na další soudem popsaná jednání vedení města.
Podle mého názoru zdaleka ale ne ze všech skutkových zjištění, o která krajský soud svůj závěr o protiprávnosti volební kampaně opírá, tento závěr vyplývá. V těchto částech se pak právní závěry krajského soudu dostávají do extrémního rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a takový nesoulad má za následek ústavní vadu, na kterou musí Ústavní soud reagovat, protože se dotýká práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o zákaz politické propagace na plakátovacích plochách, jeho protiprávnost krajský soud neoddělitelně spojuje, vedle vyloučení 46 výlepových ploch města, rovněž s neurčitostí daného zákazu ("výlepové plochy spadající do správy Městského kulturního střediska"). Tato neurčitost podle krajského soudu vyvolává dojem, že se zákaz vztahuje na všechen majetek města, tedy včetně všech sloupů veřejného osvětlení ve městě, zábradlí apod. Přitom právě až na základě spojení daného zákazu s důsledky jeho neurčitosti dospívá krajský soud k závěru o protiprávnosti zákazu. Ve vztahu k závěru o neurčitosti zákazu jde však ze strany krajského soudu o úsudek, který již na první pohled působí ne jako hodnocení důkazů, ale jako spekulace. Vyjadřuje-li krajský soud pochybnost, že je zákaz nesrozumitelný pro širokou veřejnost a že běžnému občanu nelze klást k tíži, že neví, které konkrétní výlepové plochy ve správě Městského kulturního střediska jsou, pomíjí tím, že rozhodujícím hlediskem zde není názor neurčitých jednotlivců, ale jsou to politické subjekty, které kandidují v předmětných komunálních volbách, resp. jejich zástupci, nikoliv "široká veřejnost", resp. "běžný občan", jak výslovně uvádí v bodu 114 odůvodnění usnesení krajský soud. Z toho, že si některé politické subjekty tento zákaz vyložily šířeji, jak uvedly ve svých svědeckých výpovědích, pak závěr o jeho nesrozumitelnosti, která by ve svém důsledku daleko výrazněji omezovala volební propagaci, sám o sobě nevyplývá, stejně jako nevyplývá ze zjištění, že na zastupitelstvu města nebyl projednán návrh jednoho ze zastupitelů na vyjasnění, na co všechno se předmětný zákaz vztahuje. K tomu navíc nebyl krajským soudem zjištěn žádný případ, kdy by byla žádost o politickou propagaci na těchto dalších místech veřejného prostranství zamítnuta s odkazem na předmětný zákaz. Naopak soudní spis obsahuje dvě rozhodnutí města, kterými byly uděleny dvěma politickým subjektům souhlasy s umístěním reklamních poutačů na sloupech veřejného osvětlení, a to nejen pro Strakonickou Veřejnost, ale také politické hnutí Společně pro Strakonice. Že ostatní představitelé konkurenčních politických uskupení nevěděli, že se uvedený zákaz nevztahoval na výlep na sloupech veřejného osvětlení či jiné formy propagace na majetku města (viz bod 84 nálezu), ještě neznamená, že v řízení před krajským soudem bylo ústavně konformním způsobem prokázáno, že zákaz pro svou nesrozumitelnost vyvolával takto široké omezení volební propagace, a že je tak možné závěr o nezákonnosti volební kampaně o uvedené opřít.
Krajský soud ale činí další obdobný závěr. Podle jeho závěru protiprávnost volební kampaně ve Strakonicích způsobilo také usnesení rady města o zákazu politické propagace v místním periodiku. Krajský soud poukazuje na četné články průběžně publikované po celé volební období v místním periodiku, které vyzdvihují starostu města i další členy rady, když je zachycují při nejrůznějších příležitostech, např. při oslavách 100. výročí založení republiky, kde starosta sází pamětní strom, či otevření nové části skládky, kde si starosta potřásá rukou se starostkou města Písek (bod 121 odůvodnění usnesení krajského soudu). Tento krajským soudem zjištěný a popsaný obsah článků však odpovídá samotnému účelu periodického tisku územní samosprávy, tj. poskytovat informace o územním samosprávném celku. Vystupování funkcionářů obecní samosprávy v místním periodiku z pozice vykonavatelů veřejné funkce sice nesmí být zneužito ve volební kampani, že by však popsané aktivity měly tento účinek a jak konkrétně se tento účinek projevil, krajský soud už nespecifikuje.
Při závěru o neobjektivitě místního periodika krajský soud vycházel z konkrétní svědecké výpovědi svědka M. J., podle kterého již v minulosti bylo neziskovou organizací upozorňováno na zneužívání obsahu místního periodika ze strany starosty, a z toho, že opoziční články nebyly v místním periodiku publikovány (bod 122 odůvodnění usnesení krajského soudu). Při respektu k zásadám dokazování však nelze jen na základě prostředečného důkazu, který nebyl žádným jiným způsobem verifikován, činit rozhodné závěry (a to ani podpůrně) o neobjektivitě místního periodika.
Tyto části odůvodnění krajského soudu týkající se obsahu místního periodika nevyhovují z ústavněprávního hlediska požadavku na přesvědčivost soudního rozhodnutí, a nelze o ně proto opírat závěr o tom, že vedení města využilo místní periodikum k ovlivňování informací předkládaných veřejnosti tak, jak činí krajský soud a jak je nálezem, byť nepřímo, aprobováno (bod 88 odůvodnění nálezu).
Vedle uvedeného odkázal krajský soud při závěru o protiprávnosti volební kampaně také na další jednání vedení města, spočívající v tom, že místní televize prokazatelně nezveřejnila vystoupení žádného člena opoziční politické strany či uskupení a v jednotlivých reportážích je prezentován zejména starosta města a ostatní členové Strakonické Veřejnosti (body 126 a 127 odůvodnění usnesení krajského soudu). S ohledem na to, že obec není povinna zpřístupnit vysílání místní televize k propagaci politických subjektů, je v této souvislosti opět klíčové, zda bylo vystupování zástupců Strakonické Veřejnosti v těchto reportážích volební kampaní, nebo zda v místní televizi vystupovali z titulu své funkce, resp. zda z jejich strany nedocházelo ke zneužití místní televize pro volební kampaň. Takové hodnocení, bez kterého nelze z těchto zjištěných skutečností porušení principů svobodné soutěže politických stran a politických sil dovozovat, však v usnesení krajského soudu zcela chybí.
Obdobně v souvislosti s konstatováním ohledně praktik vedení města - spočívajících v pořádání četných kulturních akcí v předvolebním období, jež byly organizovány jako akce bezplatné, mnohdy navíc s dárky pro jejich návštěvníky, dále svoz odpadů i městská hromadná doprava zdarma (bod 128 odůvodnění usnesení krajského soudu) - krajský soud důkladně neposoudil, zda šlo ve smyslu shora uvedeném o zneužití veřejných prostředků města Strakonice za účelem vedení volební kampaně Strakonické Veřejnosti či naopak o nakládání města Strakonice se svým majetkem, které lze z hlediska volební kampaně považovat za neutrální nebo dokonce nezbytné.
Odůvodnění nálezu se těmto částem odůvodnění usnesení krajského soudu nijak blíže nevěnuje.
Konstatování krajského soudu "o míře privatizace veřejného prostoru ve Strakonicích", ,kolaborujících' politických subjektech, o jejichž počínání možná ani politické centrály nemají tušení, obsazování řídících funkcí výměnou za politickou loajalitu a lídrech opozičních subjektů, kteří ochotně vyměnili tyto posty za vlastní boj o přízeň voličů" (bod 130 odůvodnění usnesení krajského soudu), o které se rovněž krajský soud ve svých závěrech o nezákonnosti volební kampaně opírá, jsou pak opět spíše domněnky, ze kterých rozhodně nelze vyvozovat skutkové okolnosti, které by mohly sloužit jako ústavně konformní argumentace k podpoře právního závěru o porušení volebních předpisů.
Nezbytným závěrem, který měl vyplývat z opatření, provedení a hodnocení důkazů krajským soudem, měl být závěr o zákonnosti nebo naopak protiprávnosti volební kampaně. Z odůvodnění usnesení krajského soudu ovšem nevyplývá, že by krajský soud takový právní závěr vůbec učinil.
Ústavní soud přitom nemůže namísto krajského soudu ex post určovat, které jeho závěry byly pro posouzení věci, resp. pro závěr o protiprávnosti volební kampaně "rozhodné" a které situaci ve městě pouze "dokreslují" (bod 91 nálezu), ani nemůže takto následně vybírat, ze kterých zjištění krajského soudu je právní závěr o porušení rovné soutěže politických sil "nasnadě" (body 85 a 89 odůvodnění nálezu), neboť tím se dostává do role odvolací instance, která mu nepřísluší, jak je ostatně v samotném nálezu zdůrazněno (bod 64).
Usnesení krajského soudu proto mělo být zrušeno nejen z důvodů, které jsou v nálezu uvedeny, ale i z toho důvodu, že v řízení před krajským soudem nebyla ústavně konformním způsobem prokázána již protiprávnost, tj. naplnění první podmínky pro to, aby mohl krajský soud rozhodnout o neplatnosti posuzovaných komunálních voleb. Krajský soud se v dalším řízení měl otázkou protiprávnosti volební kampaně znovu zabývat, neboť následné zpochybňování výsledků voleb bez řádného prokázání závažných volebních vad hrozí podrýváním demokratické legitimity zvolených zastupitelských orgánů a aktů, které přijímají. S výjimkou nejzávažnějších pochybení ve volební proceduře musí státní moc, reprezentovaná volebními soudy, zachovávat zdrženlivost ve své ingerenci a vyvarovat se aktivismu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015sp. zn. III. ÚS 3673/14).
Shrnuto, vady v postupu krajského soudu spatřuji v nesprávných, zejména nedostatečných skutkových zjištěních a v porušení zásad dokazování. Důsledkem nálezu je výzva k dílčímu doplnění odůvodnění bez změny skutkových zjištění namísto apelu na správný postup soudu při dokazování vůbec. Nálezem se de facto potvrzuje správnost skutkových zjištění krajského soudu, a tím se ještě více relativizuje dosud i tak neostrá hranice, která tvoří předěl mezi právním a protiprávním jednáním v rámci volební kampaně a pro volební subjekty se prohlubuje do budoucna nejistota v tom, co je a není dovoleno v rámci fair volební kampaně.
K výroku nálezu pod bodem IV
Ústavní soud v nálezu dospívá k závěru, že ačkoliv Břetislav Hrdlička nebyl účastníkem řízení před krajským soudem, je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost (body 55-57). Současně je však ústavní stížnost Břetislava Hrdličky odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (bod 101), a to v souvislosti se závěrem, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení před krajským soudem, a k porušení jeho procesních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny proto zjevně nedošlo (bod 100). Takový závěr však ad absurdum vede k tomu, že pokud by byl Břetislav Hrdlička jediným stěžovatelem, Ústavní soud by nemohl usnesení krajského soudu zrušit i přesto, že trpí zjištěnou vadou protiústavnosti. Ústavní soud měl proto konstatovat (bod 100) rovněž porušení práva tohoto stěžovatele na přístup k voleným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny, neboť na základě usnesení krajského soudu, které bylo pro rozpor s ústavním pořádkem zrušeno, svůj mandát ztratil, což je i podle nálezu silný zásah do jeho práv (bod 55).
Závěrem - že komunální ústavní stížnost města Strakonice se odmítá jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť aktivně legitimováno je pouze zastupitelstvo - Ústavní soud dostává obce do situace, kdy v těchto případech (zastupitelstvo není v obci na základě zásahu státu ustaveno) se ústavně garantované právo obce na samosprávu ocitá mimo ochranu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud měl proto komunální ústavní stížnost posoudit jako ústavní stížnost obecnou a navázat tím na svoji předchozí judikaturu, která se vyvinula v tom směru, že ústavně zaručené právo na samosprávu je možné namítat jak v komunální ústavní stížnosti, tak v obecné ústavní stížnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2018sp. zn. I. ÚS 178/15(N 179/91 SbNU 225)]. Je-li proti uvedenému v odůvodnění nálezu konstatováno, že není důvod posoudit komunální stížnost města jako ústavní stížnost obecnou, neboť město nebylo účastníkem řízení před krajským soudem (bod 60 nálezu) dostává se tím nález do vnitřního rozporu s výše uvedeným závěrem ve vztahu k aktivní legitimaci Břetislava Hrdličky, který, aniž by byl účastníkem soudního řízení, aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti byl, a rovněž do rozporu s předchozí svojí nálezovou judikaturou (nálezsp. zn. III. ÚS 3673/14).
Mám za to, že město Strakonice v této věci aktivně legitimováno je a tak k němu mělo být přistupováno i v samotném nálezu.