Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Fischera, právně zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2017 č. j. 15 Co 494/2016-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 13. 11. 2015 č. j. 120 C 15/2014-109 uložil žalovanému - stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 15. 12. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 15 Co 494/2016-260 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 26 060 200 Kč za dobu od 15. 12. 2012 do 31. 3. 2014 změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (výrok pod bodem Ia), co do částky 26 060 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky za dobu od 1. 4. 2014 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem Ib), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým předmětný rozsudek napadl v rozsahu potvrzujícího výroku pod bodem Ib a v navazujících výrocích o nákladech řízení (výroky pod body II a III). Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 23 Cdo 2111/2018-297 odmítl, a to podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho vady, neboť stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje obsáhle skutkový stav věci a namítá, že Krajský soud v Ostravě nedostál své přezkumné pravomoci vůči rozsudku soudu prvního stupně.
6. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, tato směřuje výlučně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího, přičemž usnesení Nejvyššího soudu, které je rozhodnutím o posledním přípustném prostředku k ochraně práva, je v ústavní stížnosti zcela pominuto. Za této procesní situace nelze než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
7. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako vadné. Co se týče vad dovolání, mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.
8. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele skutečně jako vadné odmítl. Pokud jde o rozhodnutí krajského soudu, dle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
9. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k rozsudku krajského soudu nemohl věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj