34. Za nesrozumitelné považuje Česká národní banka výtky týkající se výše pokuty. Z ústavní stížnosti není zřejmé, zda a jak měl Nejvyšší správní soud zohlednit paralelně vedené občanskoprávní řízení. Stěžovatelka mu pravděpodobně vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav, nedostatečně však vymezuje, která skutková zjištění rozporuje vůči uložené sankci. Česká národní banka se v napadeném správním rozhodnutí vypořádala s doporučením Evropského výboru regulátorů trhů s cennými papíry ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. CESR/07-228b, vydaným pod názvem Inducements under MiFID. Zdůrazňuje, že nešlo o klíčový podklad, na němž by bylo založeno její rozhodnutí. Bylo na stěžovatelce, aby toto doporučení přeložila do úředního jazyka a mohlo tak sloužit jako podklad ve správním řízení. Ani stěžovatelka nicméně nenamítá, že by toto doporučení bylo Českou národní bankou chybně přeloženo. Domáhá-li se stěžovatelka překládací zprávy, jde o dokument, jehož vypracování správní řád nevyžaduje, a tudíž jej po České národní bance nelze požadovat. S námitkami nepřizvání stěžovatelky na jednání rozkladové komise a bankovní rady a zničení zvukových záznamů z jednání rozkladové komise lze odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu. Jednání rozkladové komise, jejíž usnesení jsou pouze doporučující, nemá povahu ústního jednání, na které je třeba zvát účastníky řízení, ani se na něm neprovádí dokazování. Teprve bankovní rada je odpovědná za zákonnost rozhodnutí. Průběh a výsledek jednání rozkladové komise je zachycen v písemném záznamu podepsaném předsedou rozkladové komise, který je jako oficiální výstup dokládající průběh jednání součástí správního spisu. Česká národní banka navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
IV./c Replika stěžovatelky
35. Uvedená vyjádření byla (s výjimkou vyjádření Nejvyššího správního soudu, které bylo Ústavnímu soudu zasláno dodatečně a pouze odkazovalo na odůvodnění napadeného rozsudku) zaslána stěžovatelce na vědomí; ta na vyjádření České národní banky reagovala dvěma podáními ze dne 11. 7. 2019. V nich se ohradila proti tvrzení, že v ústavní stížnosti uplatnila "lživou" námitku, a postupně se zabývala jednotlivými argumenty. Stěžovatelka již v ústavní stížnosti popsala soubor flagrantních a podstatných porušení základních pravidel spravedlivého procesu, které činí celé sankční řízení správní zmatečné, nelogické a nepřezkoumatelné. Česká národní banka v podstatě neučinila žádná skutková zjištění. Ve správním spisu nejsou skoro žádné zákonné důkazy, kromě subjektivního oznámení právního zástupce dotčeného zákazníka, případně listin, které předložila sama stěžovatelka bez poučení o tom, že mohou být použity proti ní.
36. Stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti v tom, že Česká národní banka nerozhodla o třetím skutku vymezeném v oznámení o zahájení řízení, podle něhož neměla správně zjistit profil, strategii, zázemí a cíle dotčeného zákazníka. Protože tento skutek nebyl sankcionován, v právním státě je třeba vycházet z toho, že tento zákazník byl zkušený profesionální obchodník s deriváty s pákou, který si řádně zvolil agresivní strategii obchodování. Na stěžovatelku mělo být hleděno tak, že od něj shromáždila potřebné informace v dostatečném rozsahu, tyto informace řádně vyhodnotila a nedoporučovala mu služby, které by neodpovídaly jeho profilu a investiční strategií. To, že na ni takto nahlíženo nebylo, představuje fatální vadu řízení, která byla ze strany obecných soudů záměrně přehlížena. Bylo přitom povinností Nejvyššího správního soudu uvedenou námitku přezkoumat bez ohledu na to, zda byla uplatněna ve správní žalobě, neboť měla zásadní vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatelka ostatně po celou dobu namítala, že Česká národní banka nevzala v úvahu individuální charakteristiku zákazníka (neprovedla jeho výslech) a že v tomto ohledu nebyly opatřeny relevantní důkazy, například smluvní dokumentace uzavřená mezi dotčeným zákazníkem a společností MF Global UK Ltd.
37. Další okruh vad se měl týkat výroku napadeného správního rozhodnutí, v němž jsou nesprávně vypočtené hodnoty ukazatele C/E a konstatováno zavinění stěžovatelky ve formě přímého úmyslu bez opory v provedeném dokazování. Není v něm vymezeno místo, na kterém mělo k protiprávnímu jednání dojít, a je v něm nesprávný odkaz na ustanovení zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Nejvyšší správní soud byl i tyto námitky povinen z úřední povinnosti projednat meritorně a přezkoumatelně posoudit, a to bez ohledu na to, zda byly uplatněny ve správní žalobě. Námitky neodůvodnění použití vyhlášky č. 237/2008 Sb. a odkazu České národní banky na cizojazyčná rozhodnutí, z nichž vyplývá, že roční hodnota ukazatele C/E, jež může indikovat nadměrné obchodování u obchodování s deriváty s pákou, činí 216 %, jsou sice subsidiárními námitkami, mají však spojitost s dalšími námitkami a minimálně umocňují další zásadní excesy tohoto řízení. Námitka porušení zásady nullum crimen sine lege je podle stěžovatelky nadále aktuální, když v tomto smyslu poukazuje na nepředvídatelnost trestnosti jednání, jímž byla uznána vinnou správním deliktem. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k excesivnímu výkladu právních norem. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem České národní banky, že skutečnost, že správní řád nevyžaduje vytváření předkládací zprávy, znamená, že účastník správního řízení nemá právo se s obsahem takového dokumentu seznámit, byl-li vytvořen.
38. Podle České národní banky je hodnota provize ve výši 52 % investovaných prostředků za provedené obchody extrémní. Tento závěr však podle stěžovatelky neplatí u zkušeného profesionálního obchodníka s agresivní strategií, pro nějž je počet 270 obchodů za 7 měsíců obvyklý. Dotčený zákazník věděl, kolik činí poplatek za jednotlivý obchod a byl každodenně informován. Pro stěžovatelku je naopak zarážející, že smysluplnost jednotlivých obchodů nikdo nezkoumal. Česká národní banka má navzdory zásadě in dubio pro reo naprosto jasno, že byl sledován jen cíl ziskuchtivosti stěžovatelky. Přestože Česká národní banka připouští, že pokud by pokyny generoval sám zákazník, tak by takovému postupu nebylo pravděpodobně možné čehokoli vytýkat, nezabývá se s tím související skutečností, že stěžovatelka neoddiskutovatelně správně zjistila profil zákazníka (zkušený profesionál) i jeho agresivní strategii, kterou nemohla ovlivnit.
39. Pokud Nejvyšší správní soud na několika místech uvedl, že určitá vada nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci, vycházel vždy z jejich izolovaného posouzení. Opomenul však, že ve svém souhrnu již zjištěné vady takovýto výsledek mít mohou, a stejně tak mohou odůvodnit závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud měl věc meritorně přezkoumat i z toho důvodu, že na řízení o správním deliktu je třeba nahlížet jako na "trestněprávní řízení" podle čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, což odpovídá výkladu pojmů "trestní obvinění" a "trest" v čl. 6 a 7 Úmluvy. Z hlediska uvedených ustanovení jde o soud druhé instance, který měl co nejvíce široce posoudit opravný prostředek stěžovatelky.
40. V neprovedení výslechu dotčeného zákazníka spatřuje stěžovatelka od počátku porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 3 Úmluvy. České národní bance vytýká, že jej nevyslechla, ani neučinila účinná kompenzační opatření. Tento výslech měl umožnit objektivní zhodnocení profilu dotčeného zákazníka a jeho investiční strategie. Není pravdou, že stěžovatelka netvrdila, jak by provedením uvedeného důkazu mohlo dojít k ovlivnění závěrů České národní banky. Stěžovatelka považuje zvukové nahrávky, z nichž vycházela Česká národní banka, za procesně nepoužitelné. Tyto nahrávky nebyly zákonem předepsaným způsobem provedeny jako důkaz. Stěžovatelka ani nebyla přizvána, aby na ně mohla bezprostředně reagovat a odhalit tak případné manipulace. Kromě toho měla být poučena o možnosti nevydat je pro účely řízení o správním deliktu. Česká národní banka sice tvrdí, že stěžovatelka měla k dispozici nahrávky, je však třeba připomenout, že předmětem dokazování v projednávané věci byla ta nahrávka, která je součástí správního spisu. Místo toho, aby byly ze zvukových nahrávek pořízeny protokoly, které by stěžovatelce umožnily vyjádřit se k důkazu, byly teprve v rozhodnutí České národní banky uvedeny vybrané části rozhovorů. Je odpovědností České národní banky při dokazování a následném rozhodování uvést přesvědčivé a dostatečně podrobné skutečnosti, které budou schopny prokázat vinu stěžovatelky. S ohledem na to, že zvukové nahrávky obsahují projevy osobní povahy konkrétních osob, došlo jejich vytěžováním i k porušení práva na soukromý život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka byla v šoku, neboť nevěděla, co je předmětem nahrávek jejích zaměstnanců, ani ji nenapadlo, že by Česká národní banka z přepisů nahrávek vybrala jen zkreslené pasáže, zatímco jiné pasáže zamlčela.
41. Stěžovatelce byla uložena pokuta v nepřiměřené výši 6 mil. Kč navzdory tomu, že v roce 2012 skončilo její hospodaření se ztrátou 9 mil. Kč, která byla zapříčiněna ukončením spolupráce s významným subjektem na kapitálovém trhu. V době jejího uložení byla stěžovatelka donucena omezit či zrušit poskytování některých služeb. Následně se i v důsledku sankce stala ztrátovou a nerentabilní. Prakticky všichni akcionáři pozbyly své podíly buď za nulovou, nebo velmi nevýhodnou cenu. Předmětná pokuta měla likvidační charakter.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
42. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 téhož zákona).
VI. Vlastní posouzení
43. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušných spisů, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
44. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
45. V posuzované věci takto Ústavní soud přezkoumal jednak rozhodnutí České národní banky, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou správními delikty podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu a byla jí uložena pokuta, jednak navazující rozsudky městského soudu a Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti Ústavní soud posuzoval, zda napadenými rozhodnutími nebo v řízení předcházejícím jejich vydání nedošlo k takovému vybočení ze zásad spravedlivého procesu, které by mělo za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nebo jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
46. Základní námitka stěžovatelky se týká neurčitého obsahu skutkové podstaty správního deliktu podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, jehož se obchodník s cennými papíry mohl dopustit také tím, že při jednání se zákazníky porušil povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků podle § 15 odst. 1 tohoto zákona. Stěžovatelka se domnívá, že její činnost pro dotčeného zákazníka nebyla jednáním majícím povahu zákonem zakázaného nadměrného obchodování. Takovéto hodnocení svého jednání nemohla při absenci relevantní metodiky a v důvěře ve výsledky kontrol České národní banky předvídat.
47. Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny musí být jakákoli povinnost vždy stanovena zákonem a musí dostát základním požadavkům plynoucím z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, včetně požadavků na jasnost a určitost zákona [nález ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.)] a na jeho předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost [například nález ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.) nebo nález ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Pro jednotlivce musí být při použití obvyklých metod výkladu právních norem seznatelná ze znění zákona [srov. nález ze dne 28. 2. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.) nebo nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 23/02 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.)]. Seznatelnost určitého pravidla chování přitom neznamená, že toto pravidlo musí být ve znění zákona vždy výslovně vyjádřeno v každém svém dílčím komponentu. Postačí, že jej adresát může dovodit z obecně vyjádřené zákonné povinnosti, například s ohledem na své postavení profesionála vykonávající určitou zvláštní činnost. Jen porušení takové povinnosti, která splňuje uvedené předpoklady, může tvořit skutkovou podstatu trestného činu nebo správního deliktu.
48. U správního deliktu podle § 157 odst. 2 písm. b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu si musel být každý obchodník s cennými papíry vědom, že povinnost jednat kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků podle § 15 odst. 1 tohoto zákona vylučuje nadměrné obchodování. Tato skutečnost nebyla rozporována ani stěžovatelkou. Otázkou bylo posouzení hodnot ukazovatelů, které by opodstatňovaly závěr o tom, že určité obchodování s ohledem na investiční profil zákazníka, frekvenci obchodů a poměr s tím spojených nákladů ve vztahu k výši investice již bez důvodných pochybností vykazuje znaky nadměrného obchodování. Úlohou Ústavního soudu samozřejmě není stavět se do role orgánu regulujícího podnikání na kapitálovém trhu a v tomto ohledu přehodnocovat z odborných hledisek hodnocení České národní banky. K takovémuto věcnému přezkumu není Ústavní soud, stejně jako správní soudy, odborně kvalifikován. Úlohou soudů v dané věci bylo především posoudit, zda závěr o tom, že určité jednání je nadměrným obchodováním, byl správním orgánem náležitě a přesvědčivě odůvodněn, a zda subjekt, jenž byl uznán vinným spácháním správního deliktu, mohl tuto povahu svého jednání s ohledem na své postavení profesionála, splňujícího zákonem předepsanou kvalifikaci pro obchodování s cennými papíry, předvídat.
49. Podle Ústavního soudu správní soudy odůvodněně přisvědčily závěru České národní banky, že se stěžovatelka dopustila nadměrného obchodování. Tento závěr byl, jak vyplývá z napadených správních rozhodnutí, založen na zjištěních ohledně hodnoty ukazatele C/E, počtu provedených obchodů za období poskytování předmětných investičních služeb dotčenému zákazníkovi, absolutní výši poplatků odvedených zákazníkem v poměru k jeho vstupní investici a podílu účastníka řízení na ziscích generovaných poplatky. Pakliže stěžovatelka zpochybňuje výpočet ukazatele C/E, její námitky směřují vůči jeho přepočtu na roční základ (jehož nesprávnost uznala i Česká národní banka), a nikoli vůči zjištěné hodnotě 126,4 % za období, kdy byly dotčenému zákazníkovi poskytovány investiční služby. Již tento údaj vypovídá o tom, že zákazník musel při takovémto způsobu obchodování v rozhodném sedmiměsíčním období dosáhnout zisku 126,4 %, aby jeho obchodování nebylo ztrátové. Jako extrémní hodnoty lze označit další ukazatele, a to, že dotčený zákazník za dobu obchodování zaplatil na poplatcích 52 % částky, kterou se rozhodl investovat, či počet provedených obchodů v daném období. Dotčený zákazník na poplatcích za obchodování celkově zaplatil 4,7 mil. Kč, z nichž 4,1 mil. Kč inkasovala stěžovatelka. To vše za situace, kdy zákazník neměl žádné preference vůči určitému investičnímu nástroji ani vlastní investiční strategií, což vyplynulo z dohledaných zvukových záznamů. Veškeré pokyny, jež na nich byly zachyceny, byly provedeny na účtech dotčeného zákazníka.
50. K významu ukazatele C/E považuje Ústavní soud za účelné shrnout vysvětlení jeho významu, které provedla Česká národní banka v rozhodnutí o rozkladu stěžovatelky. Uvedla v něm, že tento ukazatel vypovídá o reálném poměru nákladů hrazených zákazníkem ve vztahu k reálné průměrné hodnotě majetku zákazníka. Jako takový nemá jiný účel, než stanovit, jaký procenty vyjádřený zisk musí zákazníkovy obchody vygenerovat, aby pro něj obchody nebyly ztrátové. Uvedené rozhodnutí reflektuje, že nástroje s pákovým efektem přinášejí podstatně vyšší možnost zhodnocení vložených prostředků. Současně však zdůrazňuje, že potenciál vyšších zisků či ztrát tvoří hypotetické složky obchodování, zatímco objem investovaných prostředků a transakční náklady jsou složkou reálnou. Racionální investor přitom stanovuje svoji investiční strategii s ohledem na skutečný objem svých investovaných prostředků. Možnost dosažení zisku poměřuje náklady, které k jeho dosažení musí vynaložit, a rizikem, které musí nést. Není sporu o tom, že frekventované obchodování zvyšuje transakční náklady takovým způsobem, že i nízké poplatky za jednotlivý provedený obchod v celkovém objemu obchodování mohou mít devastující účinek na majetek zákazníka. Nastává tak situace, že zákazník veškerý svůj zisk a část svého majetku odvádí poskytovateli investiční služby, zatímco veškeré ztráty nese sám, bez možnosti dosáhnout zisku adekvátního podstoupenému riziku.
51. Všechny uvedené ukazatele ve svém souhrnu opodstatňují závěr, že investiční strategie, kterou v rámci svého investičního poradenství doporučila stěžovatelka dotčenému zákazníkovi, přináší prospěch pouze jí. Možnost, že dotčený zákazník bude mít z provedených obchodů takový zisk, který převýší uhrazené náklady, byla postupem času stále méně pravděpodobná. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že dotčený zákazník neměl vlastní investiční strategii, nebyl profesionálem v obchodování s deriváty s pákovým efektem (futures, opce, měnové deriváty) a při své investici vycházel z pokynů (doporučení) stěžovatelky. Nebylo proto možné očekávat, že bude sám schopen rozpoznat rizika plynoucí z následování pokynů stěžovatelky. Stěžovatelka ho za této situace měla poučit o rizikách zvolené investiční strategie a pokračovat v ní pouze v případě, že na tom bude dotčený zákazník po seznámení se s těmito riziky trvat, případně mu mohla doporučit jinou investiční strategií. Povinnost takto postupovat pro ni jako profesionálního obchodníka s cennými papíry byla seznatelná, neboť odlišné jednání bylo zjevně v rozporu se zájmem dotčeného zákazníka. Stěžovatelka nebyla uznána vinnou jednáním, jehož povaha správního deliktu by v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege nevyplývala přímo ze zákona.
52. Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že Česká národní banka neměla v době, kdy došlo ke spáchání správního deliktu, zpracovanou metodiku, z níž by vyplynul její obecný přístup k nadměrnému obchodování u investičních nástrojů s pákovým efektem. Jakkoli by vypracování takovéto metodiky asi bylo žádoucí, seznatelnost obsahu výše vymezené povinnosti podle § 15 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu pro obchodníky s cennými papíry nebyla její existencí podmíněna. Rovněž platí, že touto metodikou by nemohlo dojít k modifikaci obsahu uvedené právní povinnosti.
53. Pokud jde o námitky směřující ke skutkovým zjištěním České národní banky, Ústavní soud má ve shodě se správními soudy za to, že investiční profil dotčeného zákazníka byl zjištěn řádně a odpovídá obsahu příslušného spisu. Správní soudy se zabývaly otázkou zákonnosti provedených důkazů. Ke způsobu, jakým byly zvukové nahrávky provedeny jako důkaz, sice konstatovaly porušení zákona, s ním spojené následky z hlediska práva na spravedlivý proces byly odstraněny v dalším průběhu správního řízení, v jehož rámci se stěžovatelka mohla k obsahu těchto nahrávek vyjádřit. Stěžovatelka měla jako obchodník s cennými papíry povinnost uchovávat záznamy o komunikaci se svými zákazníky, a to právě pro účely dohledu vykonávaného Českou národní bankou. Pakliže tyto záznamy poskytla České národní bance a ta i na jejich základě uznala stěžovatelku vinnou správním deliktem, nešlo o nezákonný důkaz, jehož zohlednění by bylo v rozporu se zákazem sebeobviňování. Správní soudy rovněž vysvětlily, z jakého důvodu neprovedly výslech dotčeného zákazníka, respektive v čem spatřovaly jeho nadbytečnost.
54. Skutkový závěr o investičním profilu dotčeného zákazníka není vyvrácen ani poukazem na to, že Česká národní banka nerozhodla o třetím deliktu, pro který bylo zahájeno správní řízení. Nutno zdůraznit, že správní soudy přezkoumávaly rozhodnutí České národní banky, jehož předmětem bylo výlučně posouzení deliktní povahy jednání vymezeného v jeho výroku. Tím byl vymezen i rozsah jejich přezkumu. Nadto byla tato námitka shledána Nejvyšším správním soudem za nepřípustnou z důvodu jejího neuplatnění v řízení o správní žalobě.
55. Správní soudy ve svých rozhodnutích uznaly některé vady správního řízení, současně však odůvodnily, z jakého důvodu neměly tyto vady z hlediska celkového posouzení za následek nezákonnost napadených správních rozhodnutí. Podrobně se vypořádaly i s námitkami směřujícími proti výši pokuty. Neztotožnily se s tvrzením o jejím likvidačním charakteru, neboť již Česká národní banka při jejím stanovení zohlednila ekonomickou situaci stěžovatelky. Stejně tak neshledaly nezákonnost pokuty ve skutečnostech, že v druhém správním řízení byla stěžovatelce uložena pokuta nižší či v možné povinnosti uhradit náhradu škody dotčenému zákazníkovi. Pochybení se Nejvyšší správní soud nedopustil ani tím, že se některými námitkami stěžovatelky nezabýval z důvodu jejich nepřípustnosti.
56. Ústavní soud tak shledal skutková zjištění i na ně navazující právní závěry České národní banky a správních soudů ústavně konformními, a to pokud jde o oba správní delikty i uloženou pokutu. V těchto rozhodnutích nelze spatřovat svévoli či jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části odůvodnění těchto rozhodnutí.
57. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu