39. Ústavní soud dospěl k závěru, že zakotvení lhůty pro rozhodnutí o návrhu na neplatnost voleb či hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí a její význam (viz bod 34) spojený se specifiky volebního soudnictví umožňují soudu zamítnout provedení důkazního návrhu, který byl uplatněn po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování a u něhož nic nebránilo jeho uplatnění v této lhůtě, s odůvodněním, že z důvodu provedení takového důkazu by soud překročil lhůtu, již má k rozhodnutí. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v takovém případě nemůže být porušeno, jelikož důkazní návrh mohl být uplatněn ve lhůtě pro podání návrhu. Není přitom třeba poskytovat ochranu procesnímu postupu navrhovatele, který s uplatněním důkazních návrhů z rozličných důvodů vyčkává, mohl-li takový návrh uplatnit ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování. Naopak převáží zájem na tom, aby řízení o návrhu na neplatnost voleb či hlasování proběhlo rychle, s ohledem na dopad takového řízení na fungování zastupitelstva a potažmo s ohledem na ústavně zaručené právo na samosprávu územních samosprávných celků (čl. 8 Ústavy).
40. Zároveň Ústavní soud trvá na tom, že nevyhovění důkaznímu návrhu pro jeho uplatnění po lhůtě k podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování je možné jen u takového důkazního návrhu směřujícího k důkazu, jehož provedení by vedlo k překročení pořádkové lhůty stanovené pro rozhodnutí. Není tak možno odůvodnit zamítnutí důkazního návrhu jen tím, že byl uplatněn po uplynutí lhůty pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování, byť v ní uplatněn být mohl, ale musí být současně splněno, že jeho provedením by soud nedodržel lhůtu k rozhodnutí. Jinými slovy, ty důkazní návrhy, které navrhovatel mohl uplatnit ve lhůtě pro podání svého návrhu na neplatnost voleb či hlasování, ale neučinil tak, nebude možno zamítnout jen z důvodu jejich uplatnění po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování, když by provedení navržených důkazů nevedlo k překročení lhůty k rozhodnutí dle § 90 odst. 3 s. ř. s. Jelikož je naznačené omezení důkazních návrhů odůvodněno zájmem na zachování lhůty pro rozhodnutí (a zájmem na rychlosti řízení o návrzích o neplatnosti voleb či hlasování) a právě jen jím, není možno akceptovat širší omezení důkazních návrhů, než zájem na zachování lhůty k rozhodnutí nutně vyžaduje.
41. Ústavní soud nesouhlasí s náhledem krajského soudu, že by provedením důkazů navržených po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování, jejichž provedení nebrání dodržení lhůty k vydání rozhodnutí, bylo upřeno právo ostatních účastníků na důkazy reagovat. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že navrhovatel musí všechny skutkové a právní důvody, o které opírá svůj návrh na neplatnost voleb či hlasování, uplatnit ve lhůtě pro jeho podání (viz bod 31). Smysluplné důkazní návrhy se tak mohou týkat jen skutkových tvrzení uplatněných ve lhůtě pro podání návrhu. O tom, jaká skutková tvrzení navrhovatel uplatnil, se ostatní účastníci dozvědí z návrhu, který jim soud zasílá, reagovat na ně tedy mohou. Již na základě zaslaného návrhu si mohou učinit představu o předmětu řízení a vyhodnotit, jakou procesní aktivitu vyvinou. V rámci samotného procesu dokazování pak mají ostatní účastníci možnost na důkazní prostředek reagovat ve smyslu možnosti vyjádřit se k jeho procesní použitelnosti, věrohodnosti, vypovídací hodnotě apod., ani zde jim není upřena možnost obrany.
42. V souvislosti s výše uvedenými úvahami považuje Ústavní soud dále za vhodné vyslovit, že je ve vlastním zájmu navrhovatele, aby již v samotném návrhu na neplatnost voleb či hlasování uvedl všechny důkazní návrhy ke skutkovým tvrzením v návrhu, které může nabídnout. Je třeba si uvědomit, že jednání o návrhu na neplatnost voleb či hlasování není třeba nařizovat (§ 90 odst. 3 s. ř. s.) a soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Jednání se nebude konat např. též tehdy, vyhodnotí-li soud, že nevyhoví žádnému z důkazních návrhů uplatněných v návrhu na neplatnost hlasování či voleb (např. proto, že skutková tvrzení, k nimž se důkazní návrhy vztahují, jsou pro věc irelevantní). O případech, kdy v návrhu na neplatnost voleb či hlasování nebude ve lhůtě pro jeho podání uplatněn žádný důkazní návrh, ani nemluvě. Uplatní-li navrhovatel až posléze dříve nezmíněný důkazní návrh, který nebyl, ale mohl být učiněn ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování, ke skutkové okolnosti relevantní, např. svědecké výpovědi, kterou nelze provést jinak než při jednání, bude namístě zkoumat též to, zda je možno navržený důkaz provést tak, aby byla dodržena lhůta pro rozhodnutí. Lze přitom vyjít z toho, že dodatečně uplatněný důkazní návrh musí soud nejprve posoudit z toho hlediska, zda by provedení navrženého důkazu mělo pro věc význam, poté případně nařizovat jednání a nechat účastníkům přiměřený čas na přípravu k němu (nemusí jít ale o lhůtu celých deseti dní, srov. § 49 odst. 1 s. ř. s., jelikož jde o řízení, v němž je třeba rozhodnout ve lhůtě počítané na dny), určitý čas si vyžádá samotné doručování, neboť účastníků řízení je zpravidla větší okruh a ne u všech se dá předpokládat zřízení datové schránky, tj. některým z nich bude třeba doručovat poštou se všemi časovými nároky s tím spojenými. I samotná lhůta dvaceti dnů pro rozhodnutí po soudech vyžaduje značné úsilí, a to při vědomí, že v souvislosti s volbami správní soudy v jeden okamžik mohou obdržet i několik desítek návrhů. Nebylo-li jednání nařízeno již dříve s ohledem na důkazní návrhy uplatněné ve lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování, považuje Ústavní soud za prakticky vyloučené, aby soud stihl nařídit a uskutečnit jednání ve lhůtě dle § 90 odst. 3 s. ř. s. pro dodatečný důkazní návrh uplatněný 10 dnů či méně před koncem lhůty pro rozhodnutí. V případech, kdy do konce této lhůty zbývá 11 dnů až 16 dnů, to považuje za značně výjimečné.
43. Shrnout lze, že nařídí-li soud jednání o návrhu na neplatnost voleb či hlasování, nelze zamítnout pro jejich podání po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost voleb či hlasování ty důkazní návrhy, které bylo na tomto jednání možno provést (např. listinné důkazy, u nichž nejpozději u jednání navrhovatel listiny předložil, či výslech svědků, které sám navrhovatel k jednání přivedl).
VI. A. 2. Uplatnění obecných východisek na posuzovanou věc
44. Uvedené úvahy je třeba vztáhnout na posuzovanou věc. V návrhu na neplatnost hlasování podaném ve lhůtě (tj. dne 18. 10. 2018) stěžovatel uplatnil důkazní návrhy. Krajský soud vyhodnotil, že ve věci bude třeba provést jednání, které dne 23. 10. 2018 nařídil na pondělí 5. 11. 2018. Dvacetidenní lhůta k rozhodnutí počítaná ode dne, kdy návrh došel soudu, končila ve středu 7. 11. 2018. V pátek 2. 11. 2018 (tj. po uplynutí lhůty pro podání návrhu na neplatnost hlasování) stěžovatel doručil krajskému soudu své podání, v němž navrhl provedení dalších důkazů, které nenavrhoval ve lhůtě pro podání návrhu. V podání ze dne 2. 11. 2018 stěžovatel uplatnil důkazní návrhy mimo jiné k tvrzení o kupčení s hlasy (důkazní návrhy čestným prohlášením Davida Halbgebauera a Davida Vaška, čestným prohlášením Miroslava Kluckiho nebo Kluciho, trestním oznámením od Antonína Strýčka, úředním záznamem ze dne 30. 10. 2018 o podaném vysvětlení Lenkou Glabazňovou a videonahrávkou, kterou na nosiči stěžovatel přiložil). Zmíněné listiny i videonahrávku stěžovatel přiložil ke svému podání ze dne 2. 11. 2018 téhož dne doručenému krajskému soudu. Těmto důkazním návrhům k tvrzení o kupčení s hlasy krajský soud nevyhověl z důvodu jejich uplatnění po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost hlasování (viz body 54 a 55 napadeného usnesení).
45. Ústavní soud dodává, že krajský soud po právní moci napadeného usnesení stěžovateli vrátil přílohy k návrhu na neplatnost hlasování ze dne 18. 10. 2018 a k podání ze dne 2. 11. 2018, jimiž stěžovatel navrhoval provést důkaz. Ústavní soud si proto tyto vrácené listiny a videonahrávku v řízení o ústavní stížnosti od stěžovatele znovu vyžádal. Současně požádal krajský soud, aby mu sdělil, jaké přílohy byly přiloženy k podání ze dne 2. 11. 2018. Sdělení krajského soudu a zaslané přílohy, u nichž stěžovatel uvedl, že byly přílohou jeho podání ze dne 2. 11. 2018, se shodují, vyjma e-mailového vyjádření tajemníka Městského úřadu Bílina ze dne 5. 10. 2018, o němž stěžovatel tvrdí, že jej krajskému soudu předložil již k návrhu na neplatnost hlasování ze dne 17. 10. 2018, ale u něhož krajský soud uvedl, že byl přílohou podání ze dne 2. 11. 2018. Ústavní soud vychází z toho, že e-mailové vyjádření tajemníka bylo přílohou až stěžovatelova podání ze dne 2. 11. 2018, jelikož zde je mezi důkazními návrhy výslovně zmiňováno, na rozdíl od návrhu na neplatnost hlasování ze dne 17. 10. 2018, kde o něm není zmínka. Rovněž v napadeném usnesení (v bodě 54) krajský soud zmiňoval, že důkaz vyjádřením tajemníka byl uplatněn až po lhůtě k podání návrhu. Na základě stěžovatelem zaslaných příloh, které mu krajský soud vrátil, a spisu krajského soudu pak Ústavní soud hodnotil posuzovanou věc.
46. Z listin přiložených k podání ze dne 2. 11. 2018, jimiž stěžovatel navrhl provést důkaz, se tvrzení o kupčení s hlasy jednoznačně týkaly důkazní návrhy čestným prohlášením Davida Halbgebauera a Davida Vaška, čestným prohlášením Miroslava Kluckiho nebo Kluciho, trestním oznámením od Antonína Strýčka, úředním záznamem ze dne 30. 10. 2018 o podaném vysvětlení Lenkou Glabazňovou a videonahrávkou, kterou na nosiči přiložil. Ústavní soud konstatuje, že provedením dokazování prostřednictvím právě zmíněných důkazních prostředků na jednání, které se konalo v pondělí dne 5. 11. 2018, by nemohlo dojít k překročení dvacetidenní lhůty pro vydání rozhodnutí. Jednání totiž bylo nařízeno předtím, než stěžovatel dodatečné důkazní návrhy uplatnil, a dokazování prostřednictvím zmíněných důkazních prostředků bylo možno na nařízeném jednání provést, protože před jednáním soud měl listiny a přiloženou videonahrávku k dispozici ve spise. Zamítnutím těchto důkazních návrhů pro jejich uplatnění po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost hlasování tak v posuzované věci krajský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud na tomto místě znovu zdůrazňuje, že hlediskem jeho přezkumu v řízení o ústavní stížnosti je zachování ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, porušení základního práva stěžovatele přitom shledal. Nevystupuje zde jako volební soud, jehož úkolem je na základě argumentace v návrhu posoudit, zda byla ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev porušena způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování.
47. Jinak je tomu u dodatečného důkazního návrhu výslechem svědků - Davida Halbgebaurea a Davida Vaška, kteří se měli vyjadřovat ke kupčení s hlasy. Nezajistil-li sám stěžovatel, aby se k jednání dostavili dodatečně navržení svědci, nebylo možno jejich výslech při nařízeném jednání provést. Nařídit jiné jednání by pak krajský soud nestihl ve lhůtě pro rozhodnutí o návrhu, svědky by totiž bylo třeba předvolat. Neprovedení důkazu svědeckými výpověďmi, nezajistil-li stěžovatel sám přítomnost svědků, bylo možno odůvodnit uplatněním důkazního návrhu po lhůtě pro podání návrhu na neplatnost hlasování.
48. Ústavní soud konstatuje, že v podání ze dne 2. 11. 2018 stěžovatel vedle důkazních návrhů ke kupčení s hlasy uplatnil i dodatečné důkazní návrhy, které se vztahovaly k jiným skutečnostem. Směřovaly totiž k tvrzení o jmenování volebních komisí v rozporu se zákonem a k pohybu osob v objektu s volebními místnostmi (šlo o důkazní návrh stížností Tomáše Hereše, oznámením Tomáše Hereše a e-mailovým vyjádřením tajemníka Městského úřadu Bílina). Ani těmto důkazním návrhům krajský soud nevyhověl z důvodu jejich opožděného uplatnění. V napadeném usnesení však bylo možno nalézt i jiné důvody k nevyhovění těmto důkazním návrhům, které bylo možno z hlediska ústavnosti akceptovat (k tomu viz body 62 až 63). Důkazní návrh záznamem kamer v nádvoří radnice krajský soud vypořádal tím, že stěžovatel neuplatnil žádné skutkové tvrzení, k němuž se tento návrh vztahuje, v čemž porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud nespatřuje.
VI. A. 3. K námitkám proti poučení v předvolání
49. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že v předvolání k ústnímu jednání byl krajským soudem poučen o tom, že uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání lze jen do skončení prvního jednání. Stěžovatel namítl, že šlo o nesprávné poučení, jímž se řídil.
50. Nesprávnost poučení v předvolání krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti připustil. Ústavní soud konstatuje, že šlo o poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Pro předvolání k jednání před správním soudem jde o nesprávné poučení. Jelikož pochybení krajského soudu spočívá již v tom, že protiústavním způsobem omezil možnost navrhování důkazů (viz bod 46), považuje Ústavní soud za nadbytečné dále se zabývat dopady chybného poučení do základních práv stěžovatele.
VI. B. Námitky proti hodnocení důkazů krajským soudem týkajících se tvrzení o kupčení s hlasy
51. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, jak ve vztahu k tvrzení o kupčení s hlasy krajský soud hodnotil videonahrávky, jimiž provedl důkaz, a dokumentaci předloženou policií.
52. Ústavní soud setrvale judikuje k námitkám pochybení v procesu dokazování jako postupu zjišťování skutkového stavu, že je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [viz nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
53. Dle § 132 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (k přiměřenému užití § 132 o. s. ř. na základě § 64 s. ř. s. srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 6 Aps 9/2013-25, bod 22) platí, že soud důkazy hodnotí dle své úvahy jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Hodnotit, zda se soud při hodnocení důkazů nedopustil excesu, má význam až tehdy, když provedl hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. V důsledku toho, že krajský soud části důkazních návrhů nevyhověl z důvodů, které Ústavní soud neakceptoval (k tomu viz část VI. A. tohoto nálezu), není možno považovat proces utváření skutkových zjištění za ukončený a z tohoto důvodu dosud nelze hovořit ani o tom, že byly hodnoceny všechny důkazy ve vzájemné souvislosti. Hodnocení, zda se krajský soud při něm nedopustil excesu, má význam až po jeho ukončení. Z tohoto důvodu by bylo předčasné, aby Ústavní soud hodnotil, zda se při zjišťování skutkového stavu krajský soud dopustil excesu dosahujícího ústavní úrovně.
VI. C. Podpisy starosty na jmenovacích listinách pro členy volebních komisí
54. Stěžovatel namítl, že krajský soud porušil rovnost účastníků způsobem, jakým posoudil námitku, že kromě obsazení volebních komisí členy delegovanými volebními stranami byla zbylá místa ve volebních komisích obsazena neznámým způsobem. Stěžovatel v průběhu řízení před krajským soudem zpochybnil, že by byli zbylí členové volebních komisí jmenováni starostou, jak ukládá zákon.
55. Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv tím, jak krajský soud uvedenou námitku posoudil. Krajský soud z volební dokumentace zjistil, že předložené jmenovací listiny členů volebních komisí nebyly opatřeny podpisem starosty, ale u jeho jména byla jen doložka "v. r." (vlastní rukou). Neshledal však, že by šlo o porušení zákona, a především pak zmínil, že i kdyby originály jmenovacích listin s vlastnoručním podpisem starosty neexistovaly, nebylo by to tak závažnou vadou, která by zakládala důvodnost návrhu.
56. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.), naše volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. takové porušení ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek "automatické" zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. Rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát.
57. Návrhu na neplatnost hlasování ve volbách do zastupitelstev obcí může správní soud vyhovět jen tehdy, bylo-li ustanovení zákona o volbách do zastupitelstev porušeno způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování (§ 60 odst. 2 zákona o volbách do zastupitelstev). Jde o zpřísnění oproti znění zákona o volbách do zastupitelstev před novelizací zákonem č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony. Před novelizací tímto zákonem, tj. do 31. 12. 2016, postačilo porušení ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledky hlasování. Jinými slovy, dle platné právní úpravy návrhu na neplatnost hlasování nemůže soud vyhovět pro jakékoli porušení zákona o volbách do zastupitelstev. Může mu vyhovět jen pro porušení zákona takové intenzity, u něhož je prokázáno, že vedlo k hrubému ovlivnění hlasování.
58. Ze stěžovatelova tvrzení, že kromě obsazení volebních komisí členy delegovanými volebními stranami, byla zbylá místa ve volebních komisích obsazena neznámým způsobem, resp. že zbylí členové nebyli jmenováni starostou, není patrné, že by tím došlo k jakémukoli ovlivnění výsledků hlasování.
59. Jak poznamenal krajský soud, členy volebních komisí se dle § 17 odst. 2 zákona o volbách do zastupitelstev stali komisaři, které delegovaly volební strany, jejichž kandidátní listiny byly zaregistrovány pro volby do zastupitelstva obce. Možnost volebních stran delegovat členy volebních komisí je jedním z prvků kontroly voleb. Jde o institut mimo jiné sloužící k zabezpečení poctivosti voleb, zabránění manipulaci s odevzdanými hlasovacími lístky, a to i ze strany samotných členů volební komise, neboť jednotliví členové vzájemně kontrolují, zda dochází k dodržování stanovených volebních pravidel, a na případné vady mohou ihned upozornit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 26/14, bod 32; či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. Vol 18/2014-46, bod 38). Ústavní soud tak konstatuje, že žádné z volebních stran nebyla upřena možnost delegovat člena volební komise, kterému důvěřuje a který by s ostatními členy volební komise dbal nad zákonností voleb a správností zjištěných výsledků hlasování. To stěžovatel ani nezpochybňoval.
60. Pro případ, kdy členové volebních komisí delegovaní volebními stranami nenaplní ani nejnižší stanovený počet míst v těchto komisích, jmenuje členy na neobsazená místa starosta dle § 17 odst. 2 věty druhé zákona o volbách do zastupitelstev. Na posuzovanou věc dopadlo i právě zmíněné ustanovení, jelikož členové volebních komisí delegovaní volebními stranami nenaplnili ani nejnižší stanovený počet míst v komisích. Stěžovatel sice ve svém návrhu zpochybňoval, zda došlo ke jmenování zbylých členů volebních komisí předepsaným způsobem. Právo každé z volebních stran delegovat členy volební komise zůstalo plně zachováno, a tímto způsobem tak mohly zprostředkovaně kontrolovat řádnost volebního procesu. Ze stěžovatelova tvrzení vůbec nevyplývá, že by se jakýkoli člen volební komise fakticky choval způsobem, který by ovlivnil výsledek hlasování, natožpak jej hrubě ovlivnil. Krajský soud zcela přiléhavě poukázal na to, že všichni členové volebních komisí složili slib a že ze zápisů o průběhu a výsledku voleb v žádném z volebních okrsků v Bílině nevyplývá, že by některý z členů komise (včetně členů delegovaných volební stranou, za niž stěžovatel kandidoval) vznesl jakoukoli stížnost proti průběhu voleb či sčítání hlasů. Lze proto shrnout, že v souvislosti s podpisy na jmenovacích listinách stěžovatel nepředestřel dostatečné tvrzení k tomu, že došlo k hrubému ovlivnění hlasování.
61. Ústavní soud proto z hlediska ústavnosti nemá co vytknout krajskému soudu v jeho hodnocení, že i kdyby originály jmenovacích listin s vlastnoručním podpisem starosty neexistovaly, nešlo by o důvod, pro který by v posuzované věci mohl soud rozhodnout o neplatnosti hlasování. Ani samotné tvrzení stěžovatele totiž nepoukazovalo na to, že by tvrzené porušení zákona bylo vůbec schopno hrubě ovlivnit hlasování. Za této situace krajský soud nijak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že pro nadbytečnost neprovedl důkaz výslechem starosty či tajemníka městského úřadu.
62. Současně Ústavní soud konstatuje, že ke jmenování komisí se dle svého obsahu vztahovaly důkazní návrhy listinami přiloženými k podání ze dne 2. 11. 2018, a to stížností Tomáše Hereše, oznámením Tomáše Hereše a vyjádřením tajemníka městského úřadu v e-mailu ze dne 5. 10. 2018. Krajský soud zamítnutí těchto důkazních návrhů sice v bodech 54 a 55 napadeného usnesení odůvodnil jejich uplatněním po lhůtě pro podání návrhu. Ústavní soud však konstatuje, že implicitně lze důvody, pro které pro nadbytečnost neprovedl výslech starosty a tajemníka městského úřadu k podpisům na jmenovacích listinách, vztáhnout i na další důkazní návrhy, které se měly týkat stěžovatelových tvrzení o jmenování členů volebních komisí. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že důvody pro zamítnutí důkazního návrhu je možno, odpovídá-li tomu zbytek odůvodnění a okolnosti případu, dovodit z rozhodnutí implicitně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 744/06 či ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07). Byť nutnost dovozovat důvody pro zamítnutí důkazního návrhu toliko implicitně značí pochybení soudu, nejde o pochybení, které by nutně znamenalo porušení základních práv. Akceptovat nepřímé či implicitní odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu je pak možné jen za situace, jde-li o takový důvod neprovedení důkazu, který lze po věcné stránce z ústavního hlediska akceptovat [srov. nález ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05 (N 199/47 SbNU 585)]. Naznačené podmínky byly k uvedeným důkazním návrhům k tvrzení o podpisech na jmenovacích listinách splněny, proto zde Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv neshledal.
63. Pro úplnost lze doplnit, že důkazní návrh stížnosti Tomáše Hereše se dle svého obsahu vztahoval též k stěžovatelovu tvrzení, že v budově s volebními místnostmi se pohybovaly osoby, které zde dle stěžovatele neměly co dělat. I v dané souvislosti lze v usnesení krajského soudu nalézt přijatelné implicitní vypořádání zamítnutí důkazního návrhu, a to v bodě 63 napadeného usnesení. Zde krajský soud jiné důkazní návrhy o pohybu osob a zabezpečení volebních místností zamítl pro nadbytečnost s odůvodněním, že navrženými důkazy by mohl být prokázán maximálně pohyb osob v daných budovách, nikoli volebních místnostech. Krajský soud pak poukázal na to, že volební urny zůstaly zapečetěny až do sejmutí pečetí volebními komisemi, což dovodil z toho, že žádný z členů volební komise v zápisech nezpochybnil porušenost pečetí.
VI. D. Sdělení Českého statistického úřadu
64. Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud přípisem ze dne 24. 10. 2018 (na č. l. 58 svého spisu) požádal Český statistický úřad o výpočet rozdělení mandátů do zastupitelstva města Bílina, a to pro případ, že by nebyly započítány výsledky voleb z volebních okrsků č. 5, 8 a 12. Dne 29. 10. 2018 krajský soud obdržel sdělení Českého statistického úřadu, které se zabývalo požadovaným rozdělením mandátů pro uvedený případ. Dne 5. 11. 2018 proběhlo jednání před krajským soudem, které skončilo v 14.55 hod. Po skončení jednání téhož dne od 15.03 do 15.14 hod. stěžovatelova advokátka nahlédla do soudního spisu krajského soudu. Následně dne 6. 11. 2018 stěžovatel zaslal soudu písemné doplnění závěrečné řeči, kde mimo jiné poukázal na to, že při nahlédnutí do spisu zjistil, že se ve spise nachází sdělení Českého statistického úřadu, kterým nebyl při jednání proveden důkaz. Stěžovatel zde poukázal na to, že v tomto sdělení se popisuje, že nezapočítání výsledků z uvedených okrsků by značilo změny v zisku mandátů pro jednotlivé volební strany. Dne 7. 11. 2018 krajský soud vydal usnesení, jímž zamítl návrh na neplatnost hlasování. V odůvodnění tohoto usnesení (bod 41) uvedl, že sdělením Českého statistického úřadu neprovedl důkaz, protože to nikdo nenavrhl a s ohledem na vývoj dokazování sám krajský soud neshledal potřebu prokazovat, jak by se případné nezapočítání výsledků z některých volebních okrsků odrazilo ve výsledku voleb.
65. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že neprovedením důkazu sdělením Českého statistického úřadu byl zkrácen o důkazní prostředek svědčící o hrubém narušení voleb.
66. Ústavní soud považuje za vhodné nejprve posoudit, zda obsahem sdělení Českého statistického úřadu byly nějaké poznatky o skutkovém stavu (např. počtu odevzdaných hlasů pro jednotlivé volební strany apod.), nebo zda jeho obsahem bylo jen sdělení k užití či výkladu právní normy. Dokazování je totiž pojmově spjato se zjišťováním skutkového stavu. V § 125 o. s. ř. se uvádí, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Naopak sdělení o tom, jak jednotlivé strany sporu či jiné osoby, jsou-li o to požádány, obecně vykládají určitou právní úpravu či jakým způsobem by ji v určité situaci užily, již nepředstavuje zjišťování skutkového stavu. Jde totiž toliko o sdělování stanovisek k výkladu či užití právní úpravy. Od stanoviska k obecnému výkladu či užití právní normy je však třeba lišit případy dokazování ustálené správní praxe, jako skutkové otázky; o prokazování ustálené správní praxe však v posuzované věci nešlo.
67. Konečné zjištění, jak byly ve volbách jednotlivé mandáty rozděleny mezi volební strany a kteří kandidáti byli zvoleni, v sobě zahrnuje kombinaci zjištění skutkového stavu a jeho následné právní posouzení prostřednictvím těch norem v zákoně o volbách do zastupitelstev, které upravují mechanismus, jakým se zjištěné výsledky hlasování přetaví do zisku mandátu. Jako skutkový stav zde pak vystupují takové skutečnosti jako počet odevzdaných hlasů pro jednotlivé strany a kandidáty, způsob, jakým voliči upravili své hlasovací lístky, v jaké obálce byly vhozeny do volební schránky, počet kandidujících stran, počet mandátů k rozdělení apod. Na zjištěný skutkový stav se pak užije právní úprava. V posuzovaném případě vystupuje do popředí § 45 zákona o volbách do zastupitelstev, který upravuje mechanismus, jak se odevzdané hlasy promítnou do mandátů. Postup dle tohoto mechanismu je ve své podstatě užití právní úpravy.
68. Ústavní soud konstatuje, že ve volebním soudnictví může mít pro soud v některých případech význam obrátit se na Český statistický úřad se žádostí, aby na podkladě vstupních údajů, které soud poskytne, úřad provedl přepočet, jak by byly přiděleny mandáty. Takový postup může mít význam např. tehdy, když soud při přepočtu hlasů dospěje k jiným výsledkům než volební komise. Vstupní údaje může soud poskytnout např. i tak, že poskytne vlastní údaje jen k některé volební straně nebo jen k některému okrsku a ve zbytku bude požadovat vyjít z výsledků zjištěných volebními komisemi. Nezjišťuje-li úřad sám skutkové údaje, ale pouze provádí přepočet, jde z jeho strany výhradně o sdělení stanoviska týkajícího se užití právní normy. Úloha Českého statistického úřadu se zde omezuje jen na užití právní normy, která v daném případě v zásadě odpovídá opakovanému provádění jednoduchých matematických operací (dělení, násobení, sčítání, porovnávání čísel) upravených zákonem, jejichž prostřednictvím se zjišťuje zisk mandátů. Jelikož v některých případech může provedení takových matematických operací být pro rozsáhlost vstupního souboru dat náročné na čas, svůj význam takový postup může pro soud mít např. tehdy, nevede-li se před soudem spor o výklad právních norem, které upravují mechanismus přidělování mandátů na základě výsledků hlasování. Takové spory se ve volebním soudnictví prakticky neobjevují. Hodlá-li volební soud vyjít z výsledků vyžadovaného přepočtu vzniklého ze vstupních údajů, které poskytl sám soud, je stále odpovědností soudu ověřit si, zda úřad vyložil a užil zákon správně.
69. Ve svém sdělení Český statistický úřad neposkytoval informace o skutkovém stavu (počtu odevzdaných hlasů, počtu kandidujících stran atd.), ale na skutkový podklad, jehož parametry plně předurčil krajský soud ve své žádosti o sdělení, užil právní úpravu a sdělil, k jakému výsledku užití právní úpravy na takto předurčený skutkový podklad dle jeho názoru vede. Skutkový podklad byl předurčen krajským soudem, protože po úřadu žádal sdělení, jaké by byly výsledky voleb, když by se nezapočetly hlasy ze specifikovaných okrsků. Šlo tedy o jakýsi hypotetický skutkový podklad (odhlíženo mělo být od hlasů v části okrsků, které vymezil krajský soud). Počty hlasů ani jiné vstupní údaje Český statistický úřad sám nezjišťoval, ale vycházel ze zjištění jednotlivých okrskových komisí, tj. z údajů, k nimž měl stěžovatel přístup. Podstatný obsah volební dokumentace krajský soud sdělil při jednání, podstatnou část těchto údajů Český statistický úřad též zveřejňuje na internetových stránkách https://www.volby.cz. Propočet, jaký by byl zisk mandátů, odhlíželo-li by se od výsledků ze tří volebních okrsků, si mohl krajský soud a též kdokoli jiný (tj. i stěžovatel) učinit sám, a to již jen na základě seznámení se s právní úpravou (§ 45 zákona o volbách do zastupitelstev obcí) a údaji o hlasování zjištěnými volebními komisemi a počtu rozdělovaných mandátů.
70. Sdělení Českého statistického úřadu v posuzované věci Ústavní soud vyhodnotil jako vyžádané stanovisko úřadu, které se týkalo užití právní normy. Na takové stanovisko není z ústavního hlediska nutné užít úpravu týkající se dokazování, neboť jeho prostřednictvím se nezjišťuje skutkový stav, ale stanovisko pojednávalo jen o výsledku užití právní normy. Z ústavního hlediska je podstatné, zda se měl účastník možnost s takovým stanoviskem k užití právní normy seznámit a uplatnit vůči němu svou argumentaci. Tuto možnost stěžovatel měl (byť ji získal až při nahlížení do spisu), využil i možnosti na stanovisko reagovat, což také učinil ve svém podání ze dne 6. 11. 2018. K porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv proto nedošlo.
71. V případě, že by účastník řízení nebyl seznámen se stanoviskem k užití či výkladu právní normy, bylo by namístě hodnotit, zda procesní pochybení v podobě jeho neseznámení s tímto stanoviskem mělo reálný dopad na výsledek sporu (takový projev by např. nemělo stanovisko k výkladu právní normy, jež se týká skutkové situace, která ve věci vůbec nenastala). Jelikož stěžovatel se nakonec se stanoviskem Českého statistického úřadu seznámil a vyjádřil se k němu, je nadbytečné podrobněji hodnotit, zda by v situaci, kdy by s ním seznámen nebyl, mohlo mít alespoň teoretický vliv na výsledek sporu. Stručně však lze dodat, že vypovídací hodnota sdělení Českého statistického úřadu byla navázána na předpoklad o vyloučení výsledků z některých okrsků. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že sdělení Českého statistického úřadu by mohlo teoreticky mít pro řízení relevanci výhradně tehdy, bylo-li by v řízení skutkovými zjištěními a úvahami týkajícími se těchto skutkových zjištění odůvodněno, proč by mělo význam odhlížet od výsledků voleb zjištěných volebními komisemi ve třech (nebo některých ze třech) volebních okrscích, jichž se sdělení Českého statistického úřadu týkalo. Samo sdělení Českého statistického úřadu má však nulovou vypovídací hodnotu o smysluplnosti předpokladů, na nichž je vystavěno (vyloučení volebními komisemi zjištěných výsledků hlasování z některých okrsků), či o tom, kdy, případně zda by vůbec někdy mělo význam odhlížet od výsledků hlasování v části okrsků. Krajský soud neshledal, že by mělo význam od nich odhlížet, a ani stěžovatel v daném směru neuvedl žádnou argumentaci.
VII. Závěr
72. Ústavní soud shledal, že krajský soud v řízení porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že z nepřípustného důvodu zamítl důkazní návrhy zmíněné v bodě 46, které se týkaly tvrzení o kupčení s hlasy. Ústavní stížnost je tak důvodná a Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V dalším řízení, kam se věc krajskému soudu vrací, krajský soud odstraní tuto procesní vadu. Současně Ústavní soud konstatuje, že tímto nálezem nijak nepředurčuje výsledek utváření skutkových zjištění k tvrzení o kupčení s hlasy, konečná podoba meritorního rozhodnutí krajského soudu je proto stále otevřena všemi směry.
73. Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky a ve věci rozhodl bezprostředně poté, co se seznámil se spisem krajského soudu a obdržel vyjádření.