Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou, sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2018 sp. zn. 67 To 274/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. června 2018 sp. zn. 22 Nt 33/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v návětí tohoto nálezu, a to s tvrzením, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní lidská práva a svobody dle čl. 14 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byly k ní připojeny kopie obou napadených usnesení. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud") ze dne 17. 5. 1999 sp. zn. 4 T 175/98 (dále též jen "odsuzující rozsudek") uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce dvou let a dle § 57 odst. 1 a 2 trestního zákona k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Uložení tohoto trestu odůvodnil nalézací soud v podstatě jen tím, že se stěžovatel dopustil na území České republiky závažného trestného činu a že každý stát má zájem chránit si suverenitu svého území. Stěžovatel se proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně jeho odvolání Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 30. 6. 1999 č. j. 5 To 308/99-138 (dále jen "usnesení o odvolání"). Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, žádné bližší odůvodnění toho, proč byl trest uložen na dobu neurčitou, rozsudek ani usnesení o odvolání neobsahují. Stěžovatel trest odnětí svobody řádně vykonal a po svém propuštění z jeho výkonu opustil území České republiky.
4. Dne 27. 2. 2018 podal stěžovatel žádost k nalézacímu soudu o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, ale nalézací soud usnesením ze dne 5. 3. 2018 sp. zn. 4 T 175/98 tuto žádost zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již zamítl svým usnesením ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. 67 To 118/2018 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud").
5. Tato rozhodnutí, která stěžovatel svou ústavní stížností nenapadá, byla odůvodněna tím, že podle § 350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je možno rozhodnout o upuštění od výkonu trestu vyhoštění jen tehdy, nastanou-li po vyhlášení rozsudku skutečnosti, které by jinak bránily uložení tohoto trestu. Žádný z těchto důvodů, vypočtených v § 80 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), však ve stěžovatelově věci po vyhlášení odsuzujícího rozsudku nevznikl.
6. Dne 14. 3. 2018 tak stěžovatel podal k nalézacímu soudu žádost o zahlazení odsouzení dle § 364 odst. 1 trestního řádu. Nalézací soud tuto žádost zamítl napadeným usnesením dle § 105 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku a contrario ve spojení s § 364 odst. 1 trestního řádu. Nalézací soud své napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že jelikož stěžovateli byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, nemohla uplynout zákonem stanovená lhůta tří let pro zahlazení odsouzení. Připustil sice, že trestní zákoník zná případy, v nichž je možno zahladit odsouzení i před uplynutím zákonné lhůty, nicméně uzavřel, že k tomu se vyžaduje prokázání velmi dobrého chování odsouzeného, tedy prokázání, že v chování odsouzeného jsou kladné prvky vynikající nad průměr, což ve stěžovatelově případě zjištěno nebylo. Pouhý závěr, že v jeho chování nebyly zjištěny nedostatky, dle nalézacího soudu nepostačuje.
7. Stěžovatel proti napadenému usnesení nalézacího soudu podal stížnost, kterou zamítl svým napadeným usnesením stížnostní soud. V odůvodnění tohoto rozhodnutí stížnostní soud připustil, že u stěžovatele je zjevné řádné chování, nicméně ztotožnil se s nalézacím soudem v tom, že aplikace § 105 odst. 3 trestního zákoníku vyžaduje něco více než řádný život a že v případě stěžovatele nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o jeho velmi dobrém chování. Stížnostní soud proto nemohl rozhodnout jinak než soud nalézací.
8. K tomu stížnostní soud doplnil, že vnímá komplikovanost situace pro stěžovatele, který již řadu let žije řádným životem, nicméně původ komplikací dle stížnostního soudu sahá až k samotnému uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou odsuzujícím rozsudkem a následky uložení tohoto trestu jsou dle stížnostního soudu v řízení o zahlazení odsouzení v podstatě neřešitelné. Stížnostní soud vysvětlil, že nyní nemůže přezkoumávat uložený trest vyhoštění, přičemž poukázal na to, že stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku ani nepodal dovolání. Přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatelem spáchaný trestný čin byl poměrně závažný a že uvedl-li stěžovatel, že trváním trestu vyhoštění je ohrožena jeho obchodní činnost v jiných členských státech Evropské unie, pak stížnostní soud upozornil, že pro jiné členské státy není vyžadován bezvýjimečný respekt k označení stěžovatele za nežádoucího cizince Českou republikou. Je věcí každého členského státu Evropské unie, jak rozhodne o pobytu stěžovatele na svém území.
IV. Argumentace stěžovatele a vyjádření dalších účastníků řízení
9. Stěžovatel po obligátní rekapitulaci průběhu předchozího řízení před obecnými soudy a vyjádření respektu k postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv i zákonnosti, nejprve shrnuje svou osobní situaci. Stěžovatel se dopustil trestné činnosti, za niž mu byl uložen trest vyhoštění, ve věku 24 let, tedy před více než dvaceti lety. Dnes žije na Ukrajině, má rodinu, vychovává nezletilého syna O., žije řádným životem, nebyl trestán za žádnou další trestnou činnost ani proti němu není vedeno trestní řízení, stará se o svou rodinu a živí se jako osoba samostatně výdělečně činná v oblasti přípravy a prodeje bylinných čajů. Při této své podnikatelské činnosti obchoduje i se subjekty ze států Evropské unie, přičemž uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou ho velmi značně v této činnosti omezuje, neboť mu brání se zúčastňovat jednání v členských státech Evropské unie, zejména v Polsku. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel vytýká: 1) nepřiměřenost uloženého trestu vyhoštění a její nezhojení obecnými soudy a 2) nezohlednění reflexe viny stěžovatelem.
10. Ad 1) stěžovatel namítá, že již při uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou obecné soudy nerespektovaly účel uložení takového trestu, neboť tento trest byl pro něj nepřiměřený, on ho však přesto respektoval. Ohledně nepřiměřenosti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovatel odkázal na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827) a rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemí, stížnost č. 46410/99. Tuto nepřiměřenost nezhojily ani obecné soudy v řízení o zahlazení odsouzení. Stěžovatel žije již dvě desetiletí řádným životem v plném souladu s právním řádem, stará se vzorně o svou rodinu atd., přičemž obecné soudy nijak nevysvětlily, co přesně by po stěžovateli k naplnění podmínek pro aplikaci § 105 odst. 3 trestního zákoníku vlastně požadovaly.
11. Ad 2) stěžovatel brojí proti tomu, že obecné soudy, zejména soud stížnostní, nijak nebraly zřetel k tomu, že stěžovatel přijal svou vinu za spáchaný trestný čin, plně se k ní doznal a respektoval veškerá omezení daná výrokem o trestu. Stížnostní soud mu nyní vytýká, že se měl před dvaceti lety bránit cestou mimořádných opravných prostředků, což však stěžovatel tehdy neučinil právě proto, že svůj trest přijal. Nemohl tehdy ani předpokládat, že jej bude uložený trest omezovat ještě po dvaceti letech.
12. Ústavní soud si vyžádal spisový materiál, z něhož ověřil průběh předchozích řízení před obecnými soudy tak, jak je uvedeno v části III tohoto nálezu, a vyzval nalézací i stížnostní soud jakožto účastníky řízení k případnému vyjádření. Této možnosti využil pouze stížnostní soud, který však zcela odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, nad jehož rámec nic nového neuvedl. Ústavní soud proto v rámci prevence zbytečných průtahů v řízení před Ústavním soudem ani nezaslal toto vyjádření stížnostního soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice.
V. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavním pořádkem, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nynějším případě však Ústavní soud neshledal důvod pro takový postup.
14. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a argumentací stěžovatele a vyjádřením stížnostního soudu dospěl Ústavní soud k názoru, že nyní posuzovaná věc nepostrádá ústavněprávní rovinu, neboť její jádro tkví v tom, zda stěžovatel vůbec měl možnost domoci se ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou a případně jakým způsobem. Tato problematika souvisí z ústavněprávního hlediska především s otázkou přiměřenosti zásahu do ústavně zaručených základních lidských práv a svobod (zde zejména práva na svobodu pobytu dle čl. 14 odst. 1 Listiny), šetření jejich podstaty a smyslu dle čl. 4 odst. 4 Listiny a zákonného trestu dle čl. 39 Listiny.
15. Ústavní soud si proto musel položit následující otázky: za prvé, zda účinná ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod stěžovatele vyžaduje, aby měl možnost předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou pro dosažení účelu trestu, tedy zejména pro dovršení nápravy pachatele za současné absence rizika pro obecné zájmy v případě jeho návratu do České republiky; pokud ano, pak za druhé, zda stěžovatel mohl dosáhnout ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou prostřednictvím žádosti o zahlazení odsouzení; jestliže je odpověď kladná, pak za třetí, zda o jeho žádosti obecné soudy rozhodly ústavně konformním způsobem, a jestliže je odpověď na druhou otázku záporná, pak za čtvrté, zda měl stěžovatel možnost domoci se tohoto výsledku jiným způsobem.
V.1 K první otázce
V.1.1 Obecná východiska
16. Ve své dřívější judikatuře se Ústavní soud vyjádřil k trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak, že tento trest v této výměře sám o sobě není neústavní, neboť z Listiny nelze dovodit ústavně zaručené základní právo cizince na návrat do České republiky, z níž byl vyhoštěn, přičemž tento druh trestu v této výměře klade důraz na ochranu společnosti oproti nápravě pachatele, což je dáno i ryze praktickými důvody, spočívajícími v nesnadné možnosti kontrolovat chování odsouzeného po provedení vyhoštění v cizí zemi [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 9 - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z webové stránky https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však ani v tomto svém nálezu neztratil ze zorného pole skutečnost, že doživotní omezení osobní svobody jednotlivce bez možnosti jejího opětovného nabytí je z ústavněprávního hlediska značně problematické (srov. bod 8 odkazovaného nálezu).
17. Právo na vstup či návrat cizince do určité konkrétní země nevyplývá ani z Úmluvy. K tomu srov. např. rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 2011 ve věci Nunez proti Norsku, č. stížnosti 55597/09, bod 66; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemí, č. stížnosti 46410/99, bod 54; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 6. 2008 ve věci Maslov proti Rakousku, č. stížnosti 1638/03, bod 68; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 13. 12. 2012 ve věci De Souza Ribeiro proti Francii, č. stížnosti 22689/07, bod 77; či rozsudek ESLP ze dne 2. 8. 2011 ve věci Boultif proti Švýcarsku, č. stížnosti 54273/00, bod 39 (pozn. - všechna zde citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná z webové stránky https://hudoc.echr.coe.int).
18. To však neznamená, že by uložení trestu vyhoštění obecně a na dobu neurčitou zvláště bylo díky tomu na libovůli trestních soudů. U usazeného cizince trest vyhoštění vždy představuje zásah do jeho práva na rodinný a soukromý život dle čl. 8 Úmluvy, a tedy musí být proporcionální ve vztahu ke sledovanému účelu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. 10. 2014 ve věci Jeunesse proti Švýcarsku, č. stížnosti 12738/10, bod 104; rozsudek ESLP ze dne 27. 10. 2005 ve věci Keles proti Německu, stížnost č. 32231/02, bod 54; či rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2015 ve věci A. S. proti Švýcarsku, č. stížnosti 39350/13, bod 45; či rozsudek ESLP ze dne 1. 12. 2016 ve věci Salem proti Dánsku, č. stížnosti 77036/11, bod 82). Samotný tento trest i Ústavní soud označil za zásah do svobody jednotlivce ve smyslu čl. 1 Listiny, nicméně za zásah oprávněný [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 9].
19. Aby takovým byl, je tak již při jeho ukládání třeba z hlediska proporcionality a subsidiarity trestní represe zvažovat 1. povahu a závažnost činu, 2. možnost nápravy konkrétního pachatele, 3. jeho poměry, zejména co se týče sociálních, kulturních a rodinných vazeb v České republice a v zemi, kam má být vyhoštěn, a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu pachatelem po jeho možném návratu do České republiky, přičemž tato kritéria musí být promítnuta i do odůvodnění odsuzujícího rozsudku ukládajícího trest vyhoštění na dobu neurčitou [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)]. Při ukládání tohoto druhu trestu v této výměře je tak z ústavněprávního hlediska třeba významně akcentovat možnost nápravy pachatele [srov. k tomu již nález sp. zn. II. ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999 (N 57/14 SbNU 27)]. Tyto závěry rezonují i v judikatuře obecných soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1056/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 11 Tdo 899/2016).
20. To však neznamená, že by se ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod koncentrovala toliko k okamžiku ukládání tohoto trestu, a tedy že jeho výkon by se z ní mohl zcela vymykat. Ani výkon trestu vyhoštění na dobu neurčitou nesmí totiž být v rozporu s ústavními zásadami přiměřenosti omezení těchto práv a svobod [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 17]. Ústavní soud k trestu vyhoštění na neurčito ukládanému podle trestního zákona ve znění platném a účinném ke dni 31. 12. 1997, podle něhož nebylo možno uložit trest vyhoštění jinak než na dobu neurčitou, a to dokonce v době, kdy ani trestní řád neobsahoval možnost upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu, dovodil, že taková právní úprava nevzbuzuje pochybnosti o své ústavní konformitě, a tedy nezavdává důvod k podání návrhu plénu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), body 8 a 9], přičemž vyzdvihl, že ochrana společnosti je u trestu vyhoštění na dobu neurčitou zdůrazněna oproti nápravě pachatele [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 23]. Jedním dechem však dodal, že za mimořádných okolností může být další výkon trestu vyhoštění protiústavní, a to např. v případech mimořádné humanitární situace v zemi, kde odsouzený pobývá, či jeho zdravotního stavu [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), body 19 a 20].
V.1.2 Aplikace obecných východisek na nynější věc
21. Námitkou 1), specifikovanou výše sub 10, se Ústavní soud nemůže zabývat, neboť její obsah směřuje proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, ačkoliv v nynější věci stěžovatel napadá až s dvacetiletým odstupem rozhodnutí o nezahlazení jeho odsouzení k tomuto trestu. Proti usnesení o odvolání, případně ve spojení s odsuzujícím rozsudkem, přitom stěžovatel nebrojil ústavní stížností. Námitka 1) je tedy opožděná.
22. Jako obiter dictum musí však Ústavní soud vyjádřit svůj podiv nad tím, že stížnostní soud stěžovateli vytkl, že proti usnesení o zamítnutí jeho odvolání stěžovatel nepodal dovolání. Stěžovatel byl totiž pravomocně odsouzen v roce 1999, přičemž dovolání bylo jako mimořádný opravný prostředek do trestního řádu zavedeno až jeho novelizací provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Stěžovatel tak zjevně proti tomuto usnesení dovolání podat nemohl. Nepodal však proti němu ani ústavní stížnost, v čemž mu nic nebránilo, a zbavil se tak možnosti přezkumu své argumentace vztahující se k nepřiměřenosti uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou Ústavním soudem.
23. Nemožnost brojit nyní proti uložení trestu ovšem neznamená, že je Ústavnímu soudu upřeno zabývat se i stěžovatelovou nemožností dosáhnout předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou v rámci vykonávacího řízení, což je zjevně cílem, kterého stěžovatel nejrůznějšími procesními cestami usiluje dosáhnout. V nynější věci, na rozdíl od případu řešeného nálezem sp. zn. III. ÚS 3101/13, byl stěžovateli uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou již za časové působnosti trestního zákona, která umožňovala uložení tohoto druhu trestu v sazbě jednoho roku až deseti let nebo na dobu neurčitou, a to "s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu".
24. Zákonodárce tak již v rozhodné době akcentoval potřebu proporcionality zásahu do základních lidských práv a svobod osobě, jíž byl tento druh trestu ukládán, a co je podstatnější, činil tak s výslovným důrazem na možnosti nápravy pachatele, a to v kontrastu s předchozí úpravou, která soudu žádnou diskreci ohledně výměry tohoto druhu trestu neumožňovala. Obdobnou formulaci, jakou znal trestní zákon v době uložení trestu vyhoštění stěžovateli, obsahuje i § 80 odst. 2 trestního zákoníku v aktuálním znění. Z tohoto důvodu senát Ústavního soudu nepovažoval za nutný postup dle § 23 zákona o Ústavním soudu, neboť právní závěr vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13 se vztahoval k právní úpravě trestního zákona v časové působnosti do 31. 12. 1997, podle níž uložení trestu vyhoštění bylo automaticky na dobu neurčitou, a trestní zákon proto výslovně nekladl na obecné soudy u tohoto trestu před jeho uložením povinnost zvažovat možnosti nápravy pachatele.
25. Rovněž tehdejší a nynější případ výrazně odlišovala skutečnost, že zatímco v tehdejší věci se stěžovatel protiprávně na území České republiky vrátil a protiprávně se pokusil vytvořit důvod pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění dle § 350h odst. 4 trestního řádu ve spojení s § 80 odst. 3 trestního zákoníku, kterážto situace snahy těžit z vlastního protiprávního jednání byla tehdy pro Ústavní soud jedním z rozhodujících faktorů, v nynější věci stěžovatel trest zákazu vyhoštění zcela respektoval a žádná indicie nasvědčující opaku obecnými soudy zachycena nebyla.
26. Konečně v tehdejší věci Ústavní soud připustil, že další výkon trestu vyhoštění na dobu neurčitou může být za určitých výjimečných okolností i přes absenci výslovné právní úpravy předčasného ukončení tohoto trestu neústavní. Ústavní soud tyto své dřívější závěry nepopírá, ale naopak na ně navazuje s přihlédnutím k odlišnosti skutkových závěrů, z nichž obecné soudy v obou případech vycházely, a k odlišnosti právních úprav, které aplikovaly. Důvod pro postup dle § 23 zákona o Ústavním soudu tak v nyní posuzované věci neshledal.
27. Jakkoliv tak Ústavní soud připomíná, že u trestu vyhoštění, který zásadně nepředstavuje sám o sobě porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody (viz výše sub 16 a 17), má zákonodárce při regulaci tohoto druhu trestu mnohem širší prostor pro diskreci [nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 9], není tím nijak dotčena povinnost orgánů aplikujících právo, zde obecných soudů ukládajících tento trest v trestním řízení, respektovat výsledek této diskrece zákonodárce. Pokud tak stěžovateli byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou v době, kdy trestní zákon výslovně požadoval pro uložení tohoto trestu přihlédnutí k možnostem nápravy pachatele, znamená tato právní úprava odklon od předchozího upozadění účelu trestu v podobě nápravy pachatele ve prospěch ochrany společnosti, jak tomu bylo do 1. 1. 1998 (viz výše sub 20).
28. Náprava pachatele, včetně nápravy morální, je přitom jedním z hlavních účelů trestu, na nějž nelze v dualistickém systému trestních sankcí, který se v České republice ve vztahu k dospělým pachatelům uplatňuje (srov. KALVODOVÁ, Věra In: KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 548), nikdy zcela rezignovat, a pro jeho resocializaci je třeba vytvořit vhodné podmínky (srov. NOVOTNÝ, Oto. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 297). V opačném případě by totiž již nešlo o trest, ale o ochranné opatření, které usiluje toliko o odstranění či minimalizaci objektivně nazírané společenské škodlivosti pachatele, ale nepředpokládá jeho morální nápravu, neboť nutně nepředpokládá ani jakýkoliv jeho morální defekt.
29. Pro nápravu pachatele je přitom velmi důležitým faktorem naděje, kterou mu poskytuje možnost trest jednou zcela vykonat, napravit se a zařadit se zpět do společnosti jako její plnohodnotný člen, přičemž vedle resocializace (sc. nápravy morální i ve všech dalších ohledech) zde významnou roli hraje i expiace, tedy vytrpění a přijmutí újmy, která byla pachateli za spáchaný trestný čin uložena. Nejde tedy jen o nápravu odsouzeného v tom smyslu, že u něj dojde o odstranění rizika další trestné činnosti, ale rovněž o to, že odsouzený má naději na to, že jednoho dne za splnění určitých (byť i velmi přísných podmínek) jej společnost poté, co je naplněn i represivní účel trestu, přijme zpátky do svého středu.
30. Naděje na nápravu jako inherentní součást trestu přitom vyplývá i z judikatury ESLP (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 2017 ve věci Matiošaitis a další proti Litvě, č. stížností 22662/13, 51059/13, 58823/13, 59692/13, 59700/13, 60115/13, 69425/13 a 72824/13, bod 180). Obdobně konstatoval rovněž Ústavní soud např. u institutu podmíněného propuštění, že poskytuje odsouzeným perspektivu a naději, která je může motivovat k nápravě [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69)].
31. Motivace odsouzeného pachatele k sebereflexi a nápravě je jedním z důvodů, proč je v členských státech Rady Evropy nepřípustný trest odnětí svobody na doživotí bez jakékoliv možnosti předčasného ukončení v návaznosti na žádoucí chování odsouzeného (srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 7. 2013 ve věci Vinter a další proti Spojenému království, č. stížností 66069/09, 130/10 a 3896/10, bod 112), neboť mimo jiné takový trest umožňuje držení napraveného odsouzeného ve výkonu trestu, aniž by pro to byl jakýkoliv legitimní penologický důvod (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 4. 9. 2014 ve věci Trabelsi proti Belgii, č. stížnosti 140/10, bod 115; rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2014 ve věci Čalovskis proti Lotyšsku, č. stížnosti 22205/13, bod 143; rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 2012 ve věci Rrapo proti Albánii, č. stížnosti 58555/10, bod 90; či rozsudek ESLP ze dne 16. 4. 2013 ve věci Aswat proti Spojenému království, č. stížnosti 17299/12, bod 35).
32. Takovým důvodem je přitom vedle např. represe a ochrany společnosti rovněž i rehabilitace odsouzeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 17. 1. 2017 ve věci Hutchinson proti Spojenému království, č. stížnosti 57592/08, bod 42; či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 7. 2014 ve věci Harakhiev a Tolumov proti Bulharsku, č. stížností 15018/11 a 61199/12, bod 245), která, je-li jí dosaženo, svědčí naopak pro ukončení výkonu trestu, a aby tento mohl pokračovat, je třeba, aby proti tomuto důvodu působil jiný, který v konkrétním případě převáží.
33. ESLP rovněž ve své judikatuře poukazuje na současnou penologickou literaturu, v níž je podle něj rehabilitace, resp. resocializace jako účel trestu ve zcela obecné rovině zvlášť zdůrazňována (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 4. 2016 ve věci Murray proti Nizozemí, č. stížnosti 10511/10, bod 70), byť tím pochopitelně nelze nijak popřít legitimitu ostatních účelů trestu. I v sankčních politikách smluvních stran Úmluvy se tento trend projevuje (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 4. 11. 2007 ve věci Dickson proti Spojenému království, č. stížnosti 44362/04, bod 75). Tento názorový vývoj se odrazil i ve změně přístupu ESLP, který zvláště podtrhává význam potřeby vyvažovat mezi čistě punitivní (represivní) a rehabilitační složkou trestu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2015 ve věci Khoroshenko proti Rusku, č. stížnosti 41418/04, bod 121). Reálná příležitost k nápravě je proto nutným prvkem jakéhokoliv omezení svobody, jehož důvodem je ochrana společnosti (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 9. 2012 ve věci James, Wells a Lee proti Spojenému království, č. stížností 25119/09, 57715/09 a 57877/09, bod 209).
34. Nelze jistě opominout, že tyto právě prezentované závěry byly učiněny zejména vůči dlouhodobým či doživotním odsouzením k trestu odnětí svobody, která představují jednak zásah do osobní svobody, jednak i možné porušení zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání, zatímco vyhoštění samo per se nepřípustný zásah do žádného ústavně zaručeného ani v Úmluvě zakotveného základního lidského práva či svobody nepředstavuje, neboť právo cizince na pobyt či návrat na území České republiky neexistuje.
35. Ignorovat však nelze ani skutečnost, že trest odnětí svobody a trest vyhoštění jsou jediné dva druhy trestu, u nichž trestní zákoník připouští, aby byly pachatelem vykonávány po zbytek jeho života. Oba tyto druhy trestu ve výměře na dobu neurčitou (resp. na doživotí u trestu odnětí svobody) výrazně akcentují represivní účel trestu v podobě negativní individuální prevence a eliminace pachatele na úkor jeho nápravy v podobě pozitivní individuální prevence. Součástí obou těchto trestů tedy musí být i prvek nápravy, jinak by šlo o tresty jen z čistě formalistického hlediska, nikoliv z hlediska podstaty tohoto pojmu (srov. výše sub 28). Ústavní soud považuje za užitečné podotknout, že pro tuto podobnost hraje rozhodující roli skutečnost, že oba tyto druhy trestů (odnětí svobody i vyhoštění) jsou vykonávány kontinuálně v určitém čase, v němž na pachatele působí, a tedy mohou mít za následek jeho postupnou nápravu.
36. Tím a již zmíněnou skutečností, že trest odnětí svobody i trest vyhoštění lze uložit i na dobu kryjící se se zbytkem života odsouzeného, ovšem podobnost trestu odnětí svobody na doživotí a trestu vyhoštění na dobu neurčitou končí. Předně je třeba podotknout, že trest odnětí svobody na doživotí je nejpřísnějším trestem, jaký je možno podle trestního zákoníku uložit. Pro jeho uložení je třeba splnění zvláštních podmínek dle § 54 trestního zákoníku, které omezují jeho použitelnost jen na ty typově i konkrétně společensky nejškodlivější trestné činy, jimiž byla úmyslně způsobena smrt člověka, jakými jsou např. genocidium či vražda ve své nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstatě, přičemž je možno jej uložit pouze tehdy, pokud takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.
37. Oproti tomu trest vyhoštění na dobu neurčitou není z hlediska trestných činů, za něž jeho uložení připadá v úvahu, zákonem nijak omezen, s výjimkou obecného odkazu na povahu a závažnost činu. Např. ve stěžovatelově případě byl tak uložen za trestný čin loupeže, při němž nedošlo k ublížení na zdraví, tedy za trestný čin, který sice nelze v žádném případě považovat za bagatelní, typově ani konkrétně však jeho společenská škodlivost s trestnými činy, za něž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, nesnese srovnání.
38. Trest odnětí svobody má rovněž v systému trestů zvláštní postavení (jde o trest univerzální, nejpřísnější atd.), pro něž nelze dělat libovolné paralely mezi ním a jinými druhy trestů. Podstatné je tedy z hlediska srovnání těchto dvou druhů trestu jen to, že i u nejpřísnější výměry nejpřísnějšího trestu, který lze fyzické osobě podle českého trestního práva uložit (tedy u výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí), má odsouzený naději na to, že vyvine-li dostatečné úsilí a splní-li konkrétní, byť velmi přísné podmínky, nebude muset tento trest vykonávat po celý zbytek života, a to v podobě možnosti žádat o podmíněné propuštění dle § 88 a 89 trestního zákoníku. Podobnou možnost však trestní zákoník výslovně pro trest vyhoštění neobsahuje.
39. Trest vyhoštění přitom patří mezi tzv. zabraňovací tresty v užším slova smyslu, tedy takové, jejichž primárním účelem je znemožnit pachateli opakování trestné činnosti, ale které jsou, na rozdíl např. od trestu odnětí svobody, typicky ukládány jako tresty vedlejší (doprovází tedy trest hlavní, jejich samostatné uložení trestní zákoník předpokládá jen jako výjimku). Povaha trestu vyhoštění je nejbližší trestu zákazu pobytu a rovněž blízká trestům zákazu činnosti a zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Všechny tyto druhy trestů umožňují, aby od výkonu jejich zbytku bylo podmíněně upuštěno po vykonání jejich poloviny (srov. § 90 trestního zákoníku). Horní hranice trestní sazby u všech těchto tří druhů trestů je podle trestního zákoníku deset let, tedy o podmíněné upuštění od výkonu jejich zbytku lze žádat nejpozději po pěti letech. Naopak u trestu vyhoštění možnost podmíněně upustit od zbytku jeho výkonu v trestním zákoníku zcela absentuje.
40. Trest vyhoštění je tak jediným trestem zabraňovací povahy v užším slova smyslu, který lze uložit i v přísnější výměře, tedy na dobu neurčitou, a u kterého současně podmíněné upuštění od výkonu jeho zbytku výslovně upraveno není. Právě tato výjimečnost je pro nynější věc klíčová. Závěry vyslovené v tomto nálezu tak nelze v žádném případě přenášet na jiné druhy trestů, ať již na takové, jejichž výkon je jednorázový (majetkové tresty, trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti); takové, jejichž povahou je náhrada krátkodobých trestů odnětí svobody (obecně prospěšné práce, domácí vězení); nebo dokonce na samotný trest odnětí svobody (viz výše sub 36), včetně trestu odnětí svobody na doživotí, který má vlastní specifickou úpravu podmíněného propuštění.
41. S touto upřesňující výhradou má Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným východiskům za to, že jelikož je jedním z kritérií pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou prognóza nápravy pachatele, tento druh trestu musí pachateli nápravu a rehabilitaci umožňovat, a tedy toto kritérium se nevyčerpává uložením tohoto trestu, ale naopak je z ústavněprávního hlediska relevantní i pro jeho výkon, neboť především v něm se náprava vzhledem ke kontinuální podobě tohoto výkonu může realizovat.
42. Jelikož trestněprávní předpisy považují prognózu nápravy pachatele za jedno z kritérií, jež musí soudy zvažovat při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou, pak pokud by následně po uložení tohoto trestu již sledování či hodnocení nápravy pachatele nijak nezjišťovaly, ba dokonce by ani zjištěnou nápravu pachatele neumožňovaly jakkoliv do výkonu tohoto trestu a jeho dalšího osudu promítnout, de facto, ale i de iure by kritérium nápravy v pojmu tohoto druhu trestu negovaly, a to navzdory jeho explicitnímu zakotvení přímo v textu trestního zákoníku. Tím by rovněž znemožnily natrvalo odsouzeným k tomuto trestu dosáhnout zahlazení odsouzení bez jakéhokoliv ohledu na jejich chování po uložení tohoto trestu, což lze rovněž považovat za velmi závažný, a přitom nedůvodný následek, jak ostatně vyplývá i z nyní posuzované věci, neboť právě zahlazení odsouzení ve svém trestním rejstříku se stěžovatel snaží dosáhnout.
43. Jelikož však možnost nápravy představuje inherentní součást tohoto druhu trestu, taková situace by mohla představovat porušení čl. 39 Listiny, podle něhož "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit", neboť v takovém případě by bylo uloženo něco, co sice zákon formálně označuje jako trest, ve skutečnosti by však o trest z hlediska obsahu tohoto pojmu nešlo.
44. Z tohoto úhlu pohledu proto nemůže obstát ani argument stížnostního soudu, že deklarovaným stěžovatelovým primárním záměrem bylo dosáhnout výmazu záznamu o svém odsouzení ze Schengenského informačního systému, aby mohl cestovat do jiných zemí Evropské unie, zejména do Polska, čehož může stěžovatel docílit i bez toho, aby bylo jeho odsouzení k trestu vyhoštění v České republice zahlazeno. Toto řešení se však nijak nedotýká otázky, zda je další výkon trestu vyhoštění ve stěžovatelově případě stále přiměřeným legitimním zásahem do jeho ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, či zda již jde o jejich porušení. Od této otázky nelze odhlédnout proto, že stěžovatel se právě zodpovězení této otázky před obecnými soudy různými způsoby domáhal; s jakým cílem tak činil, je lhostejno.
45. Jakkoliv přitom Ústavní soud neztrácí ze zřetele faktickou obtížnost získávání spolehlivých a dostatečných údajů o chování odsouzených po jejich vyhoštění do cizího státu (viz výše bod 16), rovněž nemůže zůstat slepým ke skutečnosti, že v nyní posuzovaném případě nejen, že se obecné soudy s nedostatkem těchto údajů nepotýkaly, ale vzaly za prokázané, že stěžovatel od svého vyhoštění na Ukrajinu žil řádným životem, pouze jim tato skutečnost nepřišla jako dostatečná pro zahlazení stěžovatelova odsouzení. Obecné soudy rovněž nezjistily nic, co by nasvědčovalo tomu, že by stěžovatel z jakéhokoliv jiného důvodu byl i nadále pro Českou republiku bezpečnostním rizikem či zde jinak ohrožoval některý z obecných zájmů či její suverenitu. Trest vyhoštění stěžovatel přitom vykonává nepřetržitě již déle než dvacet let, a tedy neopodstatněným se, přinejmenším na první pohled, nejeví ani závěr, že i jeho represivní účel mohl být ve stěžovatelově případě již naplněn.