46. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže než konstatovat, že s přihlédnutím ke všem specifikům stěžovatelova případu je přinejmenším důvodná pochybnost, zda trest vyhoštění na dobu neurčitou stále vůči stěžovateli plní nějaký legitimní účel. Trvání na jeho dalším výkonu by tak mohlo být v rozporu se zásadou zákonnosti trestu dle čl. 39 Listiny. Naopak v nynějším případě nemohlo dojít k porušení svobody pobytu stěžovatele dle čl. 14 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel ani netvrdil, že by měl na území České republiky před spácháním činu, pro nějž byl odsouzen, povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, a jak zjistil Ústavní soud ze spisu, sám v průběhu trestního řízení uvedl, že tudy pouze projížděl.
47. Ústavní soud proto konkluduje, že odpověď na první otázku je kladná.
V.2 Ke druhé otázce
V.2.1 Obecná východiska
48. V doktríně i rozhodovací praxi trestního práva platí, že zahladit lze pouze odsouzení k takovému trestu, který již byl vykonán, resp. ohledně něhož nastal jiný právní důvod zániku práva státu na potrestání pachatele a jemu odpovídající povinnosti pachatele tento trest vykonat, např. prominutí trestu prezidentem republiky udělením milosti [srov. např. PÚRY, František. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1226; DRAŠTÍK, Antonín. In: DRAŠTÍK, Antonín, a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 105 odst. 1, bod 2, čerpáno z: ASPI (právní informační systém); rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1960 sp. zn. 1 Tz 58/59, Rt 21/1960; usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 2005 sp. zn. 13 To 286/2005, Rt 10/2006 atd.].
49. K zahlazení odsouzení tak může dojít nejdříve v okamžiku, kdy byl trest vykonán či z jiného právního důvodu trvale zanikla povinnost pachatele jej dále vykonávat. Je však z povahy věci vyloučeno, aby tomuto okamžiku zahlazení odsouzení předcházelo. Proto neexistuje ani žádné ústavně zaručené základní právo na zahlazení odsouzení předtím, než zanikne povinnost odsouzeného trest vykonávat.
50. Trest vyhoštění na dobu neurčitou lze přitom toliko vykonávat, ale nikoliv vykonat, neboť jeho výměra se shoduje se zbytkem života odsouzeného. Proto jej nelze ani zahladit v návaznosti na jeho výkon [srov. DRAŠTÍK, Antonín. In: DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, k § 80, bod 6, citováno dle: ASPI (právní informační systém); PÚRY, František. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 990 a násl.]. Teorie i praxe sice zahlazení trestu vyhoštění na dobu neurčitou připouští (srov. např. GŘIVNA, Tomáš, VANDUCHOVÁ, Marie. K problematice zahlazení odsouzení. In: Trestněprávní revue, 2009, č. 3, čerpáno z: www.beck-online.cz), nicméně v souladu s výše uvedenou nemožností tento trest vykonat v zásadě jen v případech, kdy povinnost odsouzeného zanikla jiným způsobem, např. milostí či promlčením výkonu trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 7 Tz 173/99, Rt 50/2000).
V.2.2 Aplikace obecných východisek na nynější věc
51. Ústavní soud s ohledem na východiska popsaná v části V.2.1 tohoto nálezu konstatuje, že byť obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích připustily, že by snad stěžovatel supererogací ve svém občanském životě mohl naplnit podmínky pro mimořádné zahlazení svého odsouzení dle § 105 odst. 3 trestního zákoníku, aplikace tohoto ustanovení je vyloučena proto, že stěžovatelova povinnost trest vykonávat dosud nezanikla. Ústavní soud se proto nemohl ztotožnit ani s námitkou 2), specifikovanou výše sub 11, neboť i kdyby stěžovateli dal za pravdu v tom, že míra jeho sebereflexe odůvodňuje naplnění předpokladu velmi dobrého chování dle § 105 odst. 3 trestního zákoníku, přesto by aplikace tohoto ustanovení v úvahu nepřicházela.
52. Na druhou otázku proto Ústavní soud odpovídá záporně, a tedy nebude se dále zabývat ani třetí otázkou. Vzhledem k tomu, že obecné soudy svým nesprávným výkladem § 105 odst. 3 trestního zákoníku zavdaly stěžovateli důvod se domnívat, že právě žádost o zahlazení odsouzení je způsobilým prostředkem k dosažení jeho cíle, považoval by však Ústavní soud za přepjatý formalismus a zjevné zřeknutí se své role orgánu ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, pokud by se spokojil s tímto konstatováním a dále se stěžovatelovou věcí nezabýval.
53. Je totiž zjevné, že stěžovatel se ocitl v bludném kruhu, k čemuž přispěl i přístup obecných soudů. Ústavní soud dílčím způsobem shrnuje podstatné okolnosti nynějšího případu:
- stěžovatel vykonává trest, který až do konce svého života nemůže vykonat;
- obecné soudy zamítly jeho žádost o upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu s tím, že tak lze rozhodnout jen při splnění některého z důvodů dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku;
- stěžovatel takový důvod v zásadě nemůže naplnit, pokud chce dále respektovat uložený trest vyhoštění;
- obecné soudy stěžovatele utvrdily v procesním postupu, který zjevně k jím kýženému cíli nemohl vést;
- v žádném z dílčích řízení iniciovaných stěžovatelem v rámci vykonávacího řízení obecné soudy nepřezkoumávaly nápravu stěžovatele a potažmo naplnění účelu trestu vyhoštění na dobu neurčitou v jeho případě, ačkoliv závěr, že tento trest již ve vztahu ke stěžovateli žádný legitimní účel nenaplňuje, nelze dopředu hodnotit jako zjevně bezdůvodný či nepodložený.
54. Za těchto okolností, zejména pro nesprávnou argumentaci obecných soudů, která ve stěžovateli vyvolala mylnou představu, že může dosáhnout zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění na dobu neurčitou již v průběhu výkonu tohoto trestu, Ústavní soud z hlediska efektivní ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod považoval za nezbytné odpovědět i na čtvrtou otázku, neboť se nemohl spokojit s výsledkem, že při kladné odpovědi na první otázku a záporné odpovědi na druhou otázku by byl předmět řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti vyčerpán jenom proto, že stěžovatel napadl toliko rozhodnutí vydaná obecnými soudy v řízení o jeho žádosti o zahlazení odsouzení, aniž by stěžovateli i obecným soudům naznačil, jaký postup je přinejmenším hypoteticky způsobilý k dosažení cíle, který si stěžovatel vytkl.
55. Ústavní soud totiž podotýká, že obecné soudy v nynější věci i v předchozím dílčím řízení o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění postupovaly z hlediska podústavního práva secundum et intra legem při respektu k ustálenému výkladu relevantních ustanovení trestního řádu i trestního zákoníku, což jim nelze v žádném případě vytýkat či dokonce vyčítat. Má-li někdo zažitý způsob výkladu práva v otázce výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou změnit ústavně konformním způsobem, měl by to být v prvé řadě právě Ústavní soud.
V.3 Ke čtvrté otázce
V.3.1 Obecná východiska
56. Jak bylo zmíněno výše sub 39, platná a účinná právní úprava trestního práva hmotného ani procesního neobsahuje zvláštní postup podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, a to na rozdíl od trestů zákazu činnosti, zákazu pobytu a zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, které jsou mu svou povahou blízké.
57. Absence podmíněného upuštění od výkonu trestu vyhoštění na neurčito či jiné možnosti předčasného a trvalého ukončení výkonu tohoto trestu pro dosažení nápravy pachatele přitom není pravou mezerou v zákoně, ale úmyslem zákonodárce, neboť za ní stojí racionální důvod spočívající v obtížnosti a v některých případech nemožnosti dohlížet na chování odsouzeného po jeho vyhoštění v cizím státě, a tedy i posuzovat jeho nápravu (viz výše sub 16).
58. U trestu vyhoštění, ať již ukládaného v alternativě trestní sazby jednoho roku až deseti let, nebo v alternativě doby neurčité, trestní řád výslovně předepisuje pouze možnost přerušit z důležitých důvodů dle § 350h odst. 1 trestního řádu či od jeho výkonu nebo výkonu jeho zbytku upustit dle § 350h odst. 4 trestního řádu. Ten stanoví: "Od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Je-li odsouzený ve vyhošťovací vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o pravomocném upuštění od výkonu trestu vyhoštění příslušnou věznici."
59. Skutečnostmi, pro které trest vyhoštění nelze uložit, se tradičně rozumí okolnosti uvedené v § 80 odst. 3 trestního zákoníku, resp. za předchozí právní úpravy uvedené v § 57 odst. 3 trestního zákona (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3969/17 ze dne 27. 2. 2018; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2316/17 ze dne 19. 9. 2017; usnesení sp. zn. I. ÚS 101/19 ze dne 26. 2. 2019; usnesení sp. zn. I. ÚS 3475/16 ze dne 25. 4. 2017, bod 18; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1088/19 ze dne 14. 5. 2019, bod 12; aj.).
V.3.2 Aplikace obecných východisek na nynější věc
60. Ústavní soud si na jedné straně uvědomuje důvody, které zákonodárce vedly k tomu, že předčasné ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou pro nápravu odsouzeného neumožňuje, na druhé straně však přihlíží k tomu, že tyto důvody nejsou vždy ve všech případech odsouzených k této variantě trestu vyhoštění automaticky dány. V nyní posuzovaném případě obecné soudy totiž bez důkazních obtíží dospěly k závěru, že stěžovatel po dobu dvaceti let žil řádným životem. Úplné vyloučení reflexe nápravy pachatele v podobě předčasného ukončení výkonu tohoto trestu je za těchto okolností i z hlediska účelu absence této možnosti nedůvodné, byť jinak je důvod této absence racionální a legitimní.
61. Vůči stěžovateli při zohlednění konkrétních okolností jeho případu, které jsou spíše výjimečné (dostupnost spolehlivých informací o jeho chování po vyhoštění, závěr obecných soudů, že stěžovatel vedl po dlouhou dobu řádný život, skutečnost, že nebylo zjištěno, že by stěžovatel trest vyhoštění nerespektoval či se pokoušel účelově vytvořit dodatečně důvod znemožňující uložení tohoto trestu dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku, nezjištění jakékoliv hrozby pro obecné zájmy v České republice ze strany stěžovatele), tak Ústavní soud považuje nemožnost předčasně ukončit výkon tohoto trestu a nemožnost hodnotit nápravu pachatele, již sám trestní zákoník u tohoto druhu trestu předpokládá, za možné porušení jeho práva na zákonný trest dle čl. 39 Listiny.
62. Ústavní soud přitom nemohl přehlédnout, že ačkoliv se § 350h odst. 4 trestního řádu tradičně vykládá (viz výše sub 59) tak, že odkazuje k důvodům zabraňujícím uložení trestu vyhoštění dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku, schází v něm výslovný odkaz (či i jen nezávazná odkazující poznámka pod čarou) na toto ustanovení a ani doslovné znění neobsahuje stejnou formulaci (§ 350h odst. 4 trestního řádu používá obrat "skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit", § 80 odst. 3 trestního řádu je textován tak, že "soud trest vyhoštění neuloží"). A priori proto extenzivní interpretace ustanovení § 350h odst. 4 trestního řádu tak, že okruh okolností, pro něž nelze trest vyhoštění uložit, je širší než okruh okolností, pro něž soud tento trest neuloží, vyloučena není.
63. To ostatně připustil Ústavní soud již dříve, neboť kromě důvodů dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku za mimořádný důvod pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou označil např. i zdravotní stav odsouzeného či humanitární situaci ve státě, kde stěžovatel pobývá [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3101/13 ze dne 18. 9. 2014 (N 171/74 SbNU 481), bod 19].
64. Za tohoto stavu právní úpravy tak je nutno § 350h odst. 4 trestního řádu ústavně konformně interpretovat tak, že za skutečnost, pro niž nelze trest vyhoštění na dobu neurčitou uložit a která nastala po vyhlášení rozsudku (viz výše bod 58), lze považovat i zjištění, že pachatel se napravil, nadále nepředstavuje jeho pobyt na území České republiky bezpečnostní hrozbu, neohrožuje suverenitu České republiky ani nevytváří riziko pro jiný obecný zájem a i represivní účel trestu již byl naplněn. Kdyby totiž bylo známo již při ukládání trestu vyhoštění, že k nápravě pachatele i k naplnění represivního účelu trestu by postačovalo uložení tohoto trestu v časově omezené variantě (tedy nejvýše na deset let), zásada přiměřenosti (srov. § 37 odst. 2 trestního zákoníku), která představuje základní pilíř pro ukládání trestních sankcí, by uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou zamezovala. Nic přitom nebrání obecným soudům ani v tom, aby v takových případech nejprve výkon trestu vyhoštění na dobu neurčitou přerušily dle § 350h odst. 1 trestního řádu, který takový postup umožňuje z "důležitých důvodů", jejichž výklad ve shora nastíněném smyslu nelze ani považovat za extenzivní, neboť jde záměrně o neurčitý pojem s potenciálně velmi širokým obsahem, a teprve po určité době, pokud naznají, že mimořádné okolnosti konkrétního případu takový závěr odůvodňují, od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustily dle § 350h odst. 4 trestního řádu s konečnou platností.
65. Ústavní soud si je vědom toho, že u všech ostatních druhů trestů, které připouští předčasné ukončení pro nápravu pachatele, se pro podmíněné upuštění od výkonu jejich zbytku (či pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) vyžaduje, aby pachatel nejprve vykonal určitou část daného trestu. Tento požadavek je legitimní, neboť jednak teprve po určité takto stanovené minimální době, po niž pachatel musí trest vykonat, lze předpokládat, že trest již vůbec mohl mít na pachatele nápravný účinek, resp. že teprve po této době je důvodné takový účinek zkoumat, jednak náprava, jak uvedeno výše, není jediným účelem trestu, a tedy teprve po určité době lze konstatovat, že již mohly být naplněny i všechny ostatní účely trestu, zejména ten represivní, a tedy teprve po odpykání takové minimálně stanovené doby trestu lze upřednostnit nápravný účel do té míry, že za splnění dalších okolností soud může dokonce od výkonu zbytku tohoto trestu podmíněně upustit. I pokud totiž ještě nebyl naplněn jiný, zejména represivní účel trestu, nelze konstatovat, že by další výkon takového trestu již nenaplňoval žádný penologický účel.
66. Ústavní soud přitom žádnou takovou minimální délku paušálně stanovit nemůže, neboť tím by již vybočil z mezí ústavně konformního výkladu § 350h trestního řádu a vytvořil by právní normu, již dosud právní řád neobsahoval. Překročil by tím meze svých pravomocí, neboť by si nota bene v senátním nálezu osoboval pravomoci zákonodárce. V nynějším případě však doba, po niž stěžovatel žil podle zjištění obecných soudů řádným životem (cca 20 let) je natolik dlouhá, že přinejmenším na první pohled nelze bezpečně uzavřít, že trest vyhoštění na dobu neurčitou ještě nemohl splnit svůj represivní účel, ani proto tak Ústavní soud nemohl nynější ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud však nemůže jakkoliv předjímat hypotetický výsledek takového posouzení ve stěžovatelově případě.
67. Soudu, který bude zvažovat žádost o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle východisek formulovaných výše sub 64, tak nelze bránit v tom, aby vzal do úvahy i to, zda již tento trest splnil i další účely trestu, především účel represivní, tedy zda si odsouzený již odpykal tento trest v takové minimální délce, že jím již byl dostatečně potrestán, a aby žádosti o upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu či o jeho přerušení nevyhověl dříve, než se tak stane, a to i kdyby nápravu odsouzeného již vzal za prokázanou. Tuto minimální délku musí však soud posoudit sám individuálně v každém konkrétním případě, z podstaty věci však tato musí být stanovena konkrétním časovým údajem (počet let či měsíců). Jak totiž již bylo uvedeno výše sub 39, zákonodárce u ostatních zabraňujících druhů trestů v užším slova smyslu stanovuje v § 90 trestního zákoníku jako minimální délku jejich výkonu, po níž je možno žádat o podmíněné upuštění od výkonu jejich zbytku, polovinu výměry, v níž byly tyto tresty konkrétně uloženy. Toto ustanovení zde proto nelze analogicky využít, neboť polovina z neurčité doby není vyjádřitelná konkrétním časovým údajem.
68. Ústavní soud takto odpovídá na čtvrtou otázku, ačkoliv neztrácí ze zřetele skutečnost, že toto řešení není ideální a fakticky supluje záměrnou absenci právní úpravy podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Jak však Ústavní soud demonstroval již výše (viz sub 60), důvody této záměrné absence se nevztahují en bloc na všechny případy, a tedy tato může být pro některé odsouzené v nepřiměřené, a proto nelegitimní kolizi s jejich ústavně zaručenými základními právy a svobodami. Právě v těchto případech přitom orgány veřejné moci, zejména Ústavní soud, nemohou na ochranu těchto ústavně zaručených základních lidských práv a svobod jednotlivců rezignovat jen z důvodu absence výslovné úpravy, ale musí hledat, zda právní úprava nenabízí takovou možnost ústavně konformní interpretace, která je v souladu s obecně uznávanými metodami právního výkladu a současně umožní takovou ochranu jednotlivci poskytnout.
69. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud zvolil řešení nastíněné výše sub 64 až 67, nicméně učinil tak s plnou sebereflexí, že toto řešení je pouze nejméně špatným ze všech do úvahy připadajících špatných řešení. Za optimální řešení by Ústavní soud považoval, pokud by zákonodárce využil širokého prostoru k diskreci, který mu ústavní pořádek v této oblasti popřává (viz výše sub 27), a vytvořil takovou úpravu (podmíněného) upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, která by na jedné straně vylučovala možnost takového upuštění paušálně i v případech, v nichž by byl dostatek relevantních a spolehlivých informací o chování odsouzeného po realizaci vyhoštění, který vykonával tento trest po dostatečně dlouhou dobu a konkrétní okolnosti jeho případu by svědčily pro závěr, že další výkon trestu vyhoštění by postrádal jakýkoliv legitimní účel, na straně druhé by znemožňovala odsouzeným dosáhnout (podmíněného) upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu jen proto, že se nedaří takové informace ze země, v níž odsouzený pobýval, získat.
70. Jedině zákonodárce má rovněž pravomoc vytvořit takovou právní úpravu, která bude dostatečně jasně a předvídatelně vyvažovat pozitivně i negativně preventivní účel trestu s účelem represivním, včetně stanovení minimální délky výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, po němž by o (podmíněné) upuštění od výkonu jeho zbytku bylo možno vůbec žádat.
71. Ústavní soud tímto částečně reviduje svůj dřívější právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. I. ÚS 732/19 ze dne 16. 4. 2019, podle něhož je výčet důvodů pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění taxativní a není možno jej žádným způsobem rozšiřovat. Tento závěr byl ostatně již dříve v rozporu se závěrem vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 3101/13 (viz výše bod 63). Z tohoto obecného závěru je tak třeba připustit výjimky.
VI. Závěr
72. Vzhledem k vymezení předmětu řízení o nynější ústavní stížnosti Ústavní soud nemohl posuzovat obsah rozhodnutí obecných soudů o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou (viz výše sub 4) a napadená rozhodnutí zrušit nemohl, neboť stěžovatel nemohl dosáhnout zahlazení odsouzení k trestu vyhoštění na dobu neurčitou dříve, než jeho povinnost tento trest vykonávat zanikla. Nosným právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu však je, že pokud stěžovatel v budoucnu podá žádost o upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu, nemohou ji obecné soudy zamítnout jen s odkazem na nenaplnění žádného důvodu dle § 80 odst. 3 trestního zákoníku, ale musí se jí zabývat v intencích formulovaných Ústavním soudem výše sub 64 až 67. Výsledek rozhodnutí o takové potenciální žádosti stěžovatele nepřísluší Ústavnímu soudu in concreto v tuto chvíli jakkoliv předjímat.
73. Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň jí nemohl vyhovět, neboť napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že ústavní stížnost zamítl.
VII. Obiter dictum
74. Ústavní soud považuje za užitečné jako obiter dictum zmínit i širší kontext nyní posuzované věci. Jakkoliv ústavní stížností nebyl napaden i odsuzující rozsudek, a tedy Ústavní soud jeho obsah nemohl přezkoumávat, je zřejmé, že primárním problémem bylo vůbec samo uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Právě v okamžiku ukládání tohoto trestu ve výměře na dobu neurčitou by tak měly obecné soudy postupovat velmi pečlivě v souladu se všemi požadavky ukládání trestních sankcí dle § 37 až 39 trestního zákoníku ve spojení s § 80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku tak, aby uložení tohoto trestu ve výměře na dobu neurčitou bylo vyhrazeno skutečně jen případům, kdy kritéria posuzování obsažená v těchto ustanoveních dávají bezpečný podklad pro závěr, že uložení tohoto trestu v trestní sazbě jednoho roku až deseti let nepostačuje.